Kolektivní vina a kolektivní nevina

Tento týden jsem měl dovolenou. Pojal jsem ji výhradně turisticky a sportovně. Jeden z těch delších cyklovýletů byl z Budějovic do Dolního Dvořiště a zpět. Kdo tento kraj zná z období socialismu, tak by jej nepoznal. Příroda je stále stejně krásná jako byla, co se ovšem změnilo je to, že ožívají obce a městečka. Jsou opravovány zpustlé domy, ale především lidé si staví domy nové. To znamená, že již tam nebydlí pouze víkendoví obyvatelé, ale lidé, kteří tam žijí a chtějí žít trvale.

To jen na úvod, abych vysvětlil, jak jsem se dostal do obce Omlenice. Za obcí jsem u silnice uviděl tabuli, která je na fotografii. 

Nedalo mi to a vypravil jsem se po rozbité cestě do kopce ke zmíněnému pomníku obětem transportu smrti. Pomník byl, jak se píše obnoven v roce 1999, ale od té doby už uplynula řada let a určitě by si to místo zasloužilo nějakou další údržbu. 

Bohužel současný trend není připomínat tyto události, ale naopak co nejrychleji na ně zapomenout. Viz cesta místopředsedy Bělohrádka na sjezd Německého Landsmanschaftu v minulém měsíci. Nemám nic proti uzavření této celkově odporné etapy dějin Evropy zvláště, když přímí účastníci již prakticky nežijí. Jenomže v tomto případě došlo k několika zcela nesprávným věcem. Tou první nesprávnou věcí je, že tím, že se pan Bělohrádek omlouval za poválečný odsun obyvatel tzv. Sudet do Německa, (po kterém koneckonců před druhou světovou válkou nesmírně toužili, jako po své pravé vlasti) a za oběti na životech, ke kterým, v důsledku pomsty některých pozdních hrdinů na nevinných lidech, (k tomu jak nevinných se je ještě vrátím), mezi německými civilisty došlo. To je známý propagandistický trik, kdy se srovnávají dva činy bez ohledu na kvantifikaci. V tomto případě stojí stovky obětí německých obyvatel, proti stovkám tisíc obětí z řad českých občanů protektorátu. Druhou věcí je, že se záměrně zamlčuje to, co  bylo příčinou a co důsledkem. Nejprve byly útoky Němců na české obyvatelstvo, hlavně ze strany sudetoněmecké strany zakladatele Konráda Henleina, poté zrada státu, kterého etničtí Němci byli občany a nakonec po Mnichovské dohodě odsun českého obyvatelstva ze Sudet. Následný odsun německého obyvatelstva z území Československé republiky po skončení války, byl jen důsledkem předchozího a naplněním principu spravedlnosti. Pokud snad pan Bělohrádek, jako člen strany, která se vydává za stranu postavenou na křesťanských principech (ve skutečnosti jde o pouhý kalkul jak získat voliče hlásící se ke křesťanství) měl na mysli naplnění křesťanského principu odpuštění, tak o křesťanství ví málo. Takový institut, to jest odpuštění, v křesťanské ideologii skutečně existuje. Možnost nebo snad i povinnost odpustit je ovšem vázána na řadu podmínek. Tou první je přiznání viny, další je prosba o odpuštění pachatele vůči postiženému, třetím je skutečná, nepředstíraná lítost nad špatným činem a v neposlední řadě pokání, to jest nějaká forma odčinění spáchaného zla. Co z toho bylo ze strany spolku sudetských Němců učiněno? Nic, naopak oni se staví do role obětí. Německo se totiž vůbec z historie nepoučilo, vůči Čechům a českému státu vystupují němečtí představitelé stále stejně povýšenecky, nadřazeně a z pozice síly. Ty současné příklady netřeba uvádět.

Hovoří se o tom, že není možné z činů jednotlivců, byť by je konala většina příslušníků, obviňovat všechny členy skupiny. To znamená, že je odmítán princip tzv. kolektivní viny. Podle práva je tomu ovšem jinak. Tam je zločin spáchaný ve skupině posuzován přísněji, než zločin spáchaný jednotlivcem (tzv. zločinné spolčení).

Princip kolektivní  viny je odmítán asi správně, nesmí být ale nahrazován principem „kolektivní neviny“. K činům spáchaným v rámci skupiny se často následně jednotliví členové odmítají přihlásit a nést za ně odpovědnost. Milióny Němců tak po válce tvrdili, že jen konali svou povinnost. Jako úředníci, jako zaměstnanci, jako členové strany, nebo poslouchali rozkazy jako vojáci nebo policisté. Na základě takto chápané kolektivní neviny stanuli před soudem a byli odsouzeni jen nejvyšší stranické, státní a vojenské špičky nacistického Německa. Navíc ti, kteří nebyli odsouzeni k smrti, byli až na výjimky po pár letech propuštěni na svobodu. Tato tendence svést veškerou vinu pouze na několik nejvyšších představitelů třetí říše, nebo dokonce na jediného člověka je silná zvláště v  posledních létech. Zaznamenal jsem, že v posledních třech rocích byly jen v České televizi o druhé světové válce a nacistickém Německu odvysílány stovky dokumentů. Ty filmy se zabývají především postavou Adolfa Hitlera a je jich tolik, až z toho člověk získá pocit, že jde o jeho adoraci. Prakticky vůbec se nemluví o tom, jak došlo k tomu, že se tento zločinný režim mohl dostat k moci a jak mohl provádět všechna zvěrstva, která následně prováděl. K moci se nacistický režim dostal proto, že většině obyvatel Německa se líbily myšlenky, které nacistická ideologie hlásala. Líbilo se jim, že jsou členové nadřazené rasy, že podřadné rase Židů bude zabaven majetek, který si rozeberou pravý árijci, souhlasili s tím, že Němci potřebují další životní prostor a že z tohoto obsazené prostoru budou vyhnáni, případně vyhubeni původní obyvatelé, především podřadná skupina Slovanů. Pokud jde o páchání všech zvěrstev, to nevykonávali osobně ani Hitler, ani Göring, ani Goebbels. Tito lidé vlastnoručně asi ani nikoho nezabili, kromě Josepha Goebbelse, který zavraždil své vlastní děti. Tito lidé byli u myšlenkového zrodu těchto činů a vydávali příslušné instrukce a rozkazy.

Je nutné odpovědět na otázku do jaké úrovně společenské hierarchie je ovšem možné lidi považovat za strůjce a viníky zločinů, jakési autory zločinných projektů a od jaké úrovně jde o „nevinné“ vykonavatele. Domnívám se, že takto není možné věc posuzovat, neboť bychom nedokázali určit požadovanou hranici pro takové rozlišení.

Podle mého názoru, je potřeba k věci přistoupit docela jinak. Člověk je společenský tvor, který se v určitém ohledu chová a jedná stádově, ale nikoliv instinktivně jako hmyz nebo zvířata. Je nadán rozumem, dokáže věci posuzovat a hodnotit, umí domyslet důsledků určitého jednání, má schopnost empatie, má zakotveny určité principy morálního jednání, některé vrozené, jiné získané, ale především má svobodnou vůli a může se rozhodnout. Téměř vždy existuje možnost nepřidat se k davu, nebo odmítnout dělat to co není v souladu s přesvědčením a svědomím jednotlivce, jinak řečeno jednat nekonformně. Že pak člověk ponese někdy následky, jako vyřazení z kolektivu, nemožnost kariérního postupu, ztrátu dobrého zaměstnání, či jiné nepříjemnosti, to může nastat, ale tyto okolnosti nikoho nevyviňují. Tvrdím, že pokud někdo vstoupil v Německu do NSDAP strany, která hlásala národnostní nadřazenost, rasovou, či jinou nenávist, nabádala, že je nutné jiné lidi připravit o majetek, území a dokonce je vraždit, tak se člen takové strany automaticky stal spoluviníkem na těch činech, které se na základě těchto idejí děly, byť je sám neprováděl. To samé se týká například členů KSČ, kteří přijetím členství ve straně souhlasili se všemi zločiny, které byly v souladu s komunistickou ideologií prováděny. Nejinak je tomu v případě každé náboženské ideologie, která hlásá nenávist k jinověrcům a povinnost je utlačovat a dokonce zabíjet. Tím, že někdo se přihlásí k takovému náboženství, automaticky přijímá i tyto zločinné principy za své. Pokud sám zločiny nepáchá, tak jen proto, že dosud k tomu nebyl vyzván. Pokud jej k tomu strana, náboženská skupina nebo mafie vyzve, bude  nucen konat. Samozřejmě naprostá většina také konat bude a následně, pokud by došlo k souzení jeho činů, bude hovořit o tom, že pouze konal svou povinnost, nebo že pouze plnil rozkazy a bude se odvolávat na princip nepřípustnosti kolektivní viny.

Budu konkrétní. Pokud po následujících volbách vláda podlehne nátlaku Evropské komise nebo Německa a přijme do České republiky statisíce muslimských a jiných nekompatibilních imigrantů, a následně se lidé budou setkávat s neblahými následky takového jednání, bude řada lidí říkat: "to oni, ti v té vládě, ti politici, ti za všechno mohou". To by bylo jednoduché alibi, tak to ve skutečnosti není. Bude vinen jeden každý z nás občanů. Ti, kteří k volbám nepůjdou, ti, kteří ano a budou volit špatně, stejně jako ti, kteří pokud by politici jednali jinak, než před volbami slíbili, nepůjdou okamžitě na náměstí měst a nebudou požadovat jejich odstoupení. Já jsem přesvědčený, že lidé jsou odpovědni za své vlastní činy a rovněž spoluzodpovědni za jednání skupiny, ke které patří.