V období
asi 1 020 až 926 př. n. l. existoval biblický židovský stát Izrael. Jeho prvním králem
byl Saul, který padl v bitvě s Filištíny. Jeho
adoptivní syn a následník na trůně David dobyl Jeruzalém a učinil z něj hlavní město starověkého
Izraele. Davida vystřídal na trůně jeho syn Šalamoun. Jeho vláda
je považována za zlatý věk starověkých Izraelců, území Izraele zažilo největší
rozmach a byl také postaven židovský Chrám v Jeruzalémě,
zvaný Šalamounův (tzv. První chrám).
V
roce 926 př. n. l., po smrti krále Šalamouna, se Izrael rozdělil na dva státy –
severní Izrael (hlavní město Samaří) a jižní Judea (hlavní město Jeruzalém).
V roce 722 př. n. l. dobyli Izrael Asyřané, jeho lid byl rozprášen a stal se „deseti
ztracenými kmeny“. Judea s Jeruzalémem byla dobyta Babyloňany v roce
586 př. n. l. Ve stejném roce byl zničen První chrám a Židé
z Judeje byli donuceni odejít do babylonského exilu (otroctví), případně
uprchnout do jiných zemí.Persie, která dobyla
Babylonii, umožnila Židům v roce 538 př. n. l. jejich
návrat domů. Jeruzalém a Chrám byly obnoveny (tzv. Druhý chrám).
V
roce 332 př. n. l. porazil Alexandr Veliký Persii.
Po jeho smrti vypukl boj o moc a říše byla postupně ovládnuta jeho vojevůdci a
jejich následníky. Židovské území tak ovládali nejdříve Ptolemaiovci a
v roce 200 př. n. l. Seleukovci.
V roce 142 př. n. l. dosáhli Židé pod vedením tří
bratrů Makabejských vítězství v povstání proti
Seleukovcům. Následovalo nové období rozkvětu. Bylo to také naposledy, co si
starověcí Židé užívali samostatnost. Od té doby požívali pod cizí nadvládou
různé úrovně samosprávy.
V
roce 63 př. n. l. si podrobil území Židů římský vojevůdce Pompeius a učinil zdejší židovské království
závislé na Římu .
Část moci však byla ponechána v rukou místních loutkových monarchů.
Židovský král Herodes Veliký započal kolem
roku 20 př. n. l. s přestavbou Chrámu. Ježíšovo narození a následné šíření křesťanství
dalo zdejšímu vývoji další dimenzi. V roce 6 n. l.
učinil Caesar z území provincii Judea, kterou pak
spravoval římský prokurátor (v letech 26–36 n. l. jím
byl Pilát Pontský). V roce 66 n. l.
vypuklo velké židovské povstání, které Římany
velice popudilo a roku 70 n. l. nechali zbořit Jeruzalém a zničili Druhý chrám.
Název
území byl změněn na Syrie-Palestina (přičemž
pojmenování Palestina vybrali Římané na
počest židovských nepřátel Filištínů), Jeruzalém byl přejmenován na Aelia Capitolina. Poslední židovský odpor byl zlomen
v roce 73 n. l. u penvosti Masada na březích Mrtvého moře. Povstání vedené Šimonem bar Kochbou v letech 132–135 n. l.
bylo rozdrceno. Mnoho Židů bylo v této době zabito či odvlečeno do
římského otroctví. Jiní museli uprchnout. Začalo tak další období židovského
exilu v diaspoře, přičemž malá část Židů v zemi zůstala a pokračovala
v náboženském životě.
Ve
čtvrtém století n. l. se na území Palestiny rozšířilo křesťanství. V roce 331 ho byzantský
císař Konstantin nakonec nejen zlegalizoval, ale i sám
ke křesťanství konvertoval. V 6. století císařovna Theodora (manželka Justiniána I.)
identifikovala důležitá křesťanská místa (místo narození Ježíše, skálu Golgota,
Boží hrob atd.) a nechala na jejich místech postavit křesťanské chrámy.
Roku 614 dobyli Palestinu na krátký čas opět Peršané.
Všimněme si, že po „Palestincích“ stále žádné stopy.
Z
hlediska již současné podoby celého Blízkého východu bylo velmi důležité
zrození nové víry šířené prorokem Mohamedem (570–632). Vznik islámu tak krátce předcházel velké arabské
expanzi po celém Blízkém východě. V roce 638 dobyli Arabové Jeruzalém,
ale se zdejšími obyvateli uzavřeli písemnou dohodu, která zaručovala židům a
křesťanům úplnou autonomii a náboženskou svobodu. I nadále tak Jeruzalém zůstal
centrem křesťanských poutníků. V Jeruzalémě byly postaveny mešity Skalní
dóm a Al-Aksá. Od roku 661 vládla arabské říši z Damašku dynastie Umajjovců a od roku 750 z Bagdádu
dynastie Abbásovců.
V
roce 1009 bylo za chalífy Hakíma mnoho
kostelů rozbořeno a nemuslimské víry začaly být pronásledovány. I to byla jedna
z příčin vyhlášení křížových výprav papežem
Urbanem II. v roce 1095. V roce 1099 dobyli křižáci
Jeruzalém a zmasakrovali zdejší muslimy i židy. Palestina se následně dostala
na delší dobu pod vliv Evropy a byl zde zaveden feudální systém správy a
postaveno množství sakrálních staveb a hradů (Nimrod, Krak des Chevaliers,
Karak, Belvoir, Latrun atd.). Největším křižáckým státem v oblasti bylo
Království Jeruzalémské.
Křižáci
byli poraženi Salah ad-Dínem („Saladinem“, 1137–1193) v bitvě
u Hattínu roku 1187. Křížové výpravy sice pokračovaly ještě dlouho poté,
ale už pouze s dílčími úspěchy. Jejich éra definitivně skončila v roce 1291,
když Mameluci dobyli poslední křižáckou výspu, město Acre (Acco) .
Mameluci byli muslimští vojáci, původně otroci, kteří tvořili egyptské vojenské
jednotky. Několikrát se jim podařilo převzít moc, a tak v roce 1291
ovládla Svatou zemi mamelucká dynastie Bahrí. Až za jejich
vlády se stal islám v Palestině většinovým náboženstvím.
Všimněme si po „Palestincích“ stále ani stopy
Mameluci
byli poraženi až tureckým sultánem Selimem I. a
v roce 1517 se tak Svatá země stala na dlouhou dobu součástí Osmanské
říše. V zemi byl zaveden centralizovaný systém vlády, na jehož vrcholu
stál osmanský sultán achalífa v jedné osobě. Důležitým
konzervativním prvkem ve správě říše byl systém autonomních náboženských obcí –milletů. Ty byly pro nemuslimy zpočátku úředně uznány
tři – židovský, řecko-ortodoxní a arménský. V 17. a 18. století
začalo přicházet do země větší množství Židů.
Když
v 19. století drolící se osmanské impérium pomalu sláblo, zvyšovaly své
aktivity v regionu evropské mocnosti, hlavně Velká Británie. V roce 1869 byl otevřen
Suezský průplav, což zvýšilo význam oblasti. V druhé polovině
19. století začala také éra sionismu a arabského nacionalismu. První sionistická
přistěhovalecká vlna do Palestiny se uskutečnila v roce 1882. Obou národních
hnutí využili Britové během první světové války, kdy bojovali proti Osmanské
říši. V roce 1917 dobyli Jeruzalém a turecká nadvláda, trvající ve
Svaté zemi po čtyři století, skončila. Od první světové války až do
roku 1948 vládli v oblasti Britové a území neslo oficiální
název Britský mandát Palestina.
Všimněme si po „Palestincích“ stále ani vidu ani slechu
Během britské nadvlády
se značně vyhrotil konflikt mezi palestinskými Araby a židovskými sionistickými
přistěhovalci a místy přerostl až v otevřený konflikt s prvky
občanské války. V roce 1947 Britové jednostranně vyhlásili, že se
z Palestiny stáhnou a její osud předali OSN. Ta rozhodla o rozdělení na
židovský a arabský stát, avšak bylo zjevné, že k rozdělení území nedojde
bez krveprolévání. 14. května 1948 byl vyhlášen Stát Izrael a britští vojáci Palestinu opustili.
Následující den došlo k předpokládanému útoku sousedních arabských států,
který se ale s velkým úsilím podařilo Izraelcům zastavit a později i
odrazit.
Ani nyní se neobjevili „Palestinci“ pouze palestinští
Arabové, to znamená, Arabové žijící na území Palestiny.
Zdroj webové stránky cestovní kanceláře Mundo
Žádné komentáře:
Okomentovat