Strategie romské integrace do roku 2020

Přečetl jsem materiál nazvaný "Roma_czech_republic_strategy", česky "Strategie romské integrace do roku 2020" který vláda projednávala 24. října 2016. Celý materiál je zde. (Slovo integrace znamená propojení nebo včlenění dvou či více jinak nekompatibilních systémů do jednoho celku. Pokud se na budoucí integraci nemyslí již při vytváření systémů, je následná integrace velice nákladná a obvykle špatně fungující.) Materiál je dlouhý, jeho přečtení zabere spoustu času, ale stojí to za to. Získáte tak alespň obrázek o tom, jak kvalitními materiály se vláda zabývá. Začnu citací z materiálu:

„Cílem strategie je zvrátit do roku 2020 negativní trendy ve vývoji situace Romů v ČR zejména ve vzdělávání, zaměstnanosti, bydlení a v oblasti sociální; nastartovat a urychlit pozitivní změny a dosáhnout pokroku při odstraňování neodůvodněných a nepřijatelných rozdílů mezi podstatnou částí Romů a většinovou populací, zajistit účinnou ochranu Romů před diskriminací, bezpečné soužití a povzbudit rozvoj romské kultury a jazyka.“

„Situace romské menšiny patří k nejnaléhavějším otázkám vývoje české společnosti po roce 1989. Jelikož opatření na podporu Romů jsou značně nepopulární, sílí tendence soustředit pomoc, resp. dostupné finanční prostředky, na etnicky neutrální „boj se sociálním vyloučením“. Do pozadí se tak dostává situace romské menšiny jako celku, tedy především situace odhadem poloviny až dvou třetin Romů žijících na území ČR.“

Neomarxistický a egalistický pohled. Jediná, stále stejně chybně uplatňovaná cesta, je větší a větší pomoc státu. Samozřejmě, že i v necikánské populaci je značné množství lidí, kteří se z různých důvodů nedokáží sami uživit. Přesto ti, kteří se označují jako antirasisté, kritizují poskytnutí pomoci všem takto postiženým lidem bez ohledu na národnost. V tomto ohledu požadují selektivní pomoc na základě příslušnosti k určitému etniku. Je nutné se ptát, jaký je rozdíl mezi znevýhodněním jedné skupiny lidí na základě rasové příslušnosti a mezi zvýhodněním, rovněž na základě příslušnosti k rase. Samozřejmě že žádný, obojí je jednání, které se obvykle označuje jako rasismus.

Zásadní otázka je, jak se příslušníci tohoto etnika budou rozlišovat od ostatní populace? Budou prováděny genetické testy, nebo antropologická měření jako v nacistickém Německu? To nepředpokládám. Proto se musíme ptát, jak se pozná příslušník cikánského etnika, když tedy pomoc a zvýhodnění má být etnicky selektivní. Co když by kdokoliv z nás prohlásil, že se považuje za cikána a cítí se jím být, bylo by to akceptováno?

Vláda, jak vyplývá z materiálu, vlastně vůbec neví, kolik vlastně příslušníků tohoto etnika na území České republiky žije. Jsou k dispozici pouze odhady, které jsou v rozsahu nepřesnosti stovek tisíc jedinců. Navíc vláda a orgány státu neví nic o vlastnostech tohoto etnika. Neví se jaká je průměrná fertilita, v jakém věku cikánské dívky a chlapci začínají se sexem, kolik párů je sezdaných, jaká je úroveň rozvodovosti, kdy začínají mladí kouřit a jaké procento z nich kouří, jaké procento je závislé na alkoholu, kolik na drogách, jaká je úroveň kriminality, jaké je statisticky dosahované vzdělání, jaká je průměrná inteligence, jaká je úroveň zvládnutí českého jazyka, jaké mají nepracovní zájmy a koníčky, např. kolik lidí ovládá hru na hudební nástroj, jaký je zdravotní stav této populace, jaký je průměrný věk dožití, hlavní příčiny úmrtí,  jaké procento lidí je otylých, kolik lidí pravidelně sportuje,  atd. atd. Jak je možné vytvořit jakýkoliv smysluplný projekt, když není nic z toho známo? (To zmiňuje vládní materiál zde: „Problémem při stanovování cílů a monitorování jejich dosahování je absence celoplošných dat o situaci Romů v ČR. Nejsou k dispozici údaje o celkové vzdělanosti, zaměstnanosti, bydlení či zdravotním stavu Romů v ČR, nelze tak dobře stanovit výchozí stav a ani měřit pokrok při dosahování cíle pomocí indikátorů změny.“) Ovšem to jediné, co autory trápí je, že tím pádem nebude možné určit indikátory změny, jinak řečeno dokladovat, jak se všechno skvěle daří.

Zkuste přijít za stavebním inženýrem, aby vám naprojektoval dům, když mu přitom neřeknete, na jak velkém pozemku dům bude stát, jak je pozemek situovaný, jaké je tam podloží, jestli je rovný nebo svažitý a jak velký je svah, v jaké je nadmořské výšce, atd. atd. Prostě mu žádné údaje nedáte, dokonce mu neřeknete ani kolik lidí má ten dům obývat. Ten inženýr si o vás pomyslí, že jste se zbláznili a odmítne to. Nikoliv tak naše vláda, ta nechá za nemalé peníze od vyvolených neziskovek (obsah svědčí jednoznačně o jejich autorství) takový projekt zpracovat. Tím to neskončí, následně jim bude ze státního rozpočtu posílat miliardy korun, aby začali podle projektu pomyslný dům stavět.

Pravděpodobně kritika naší vlády není úplně spravedlivá. Dá se očekávat, že je pod silným tlakem Bruselské vrchnosti. Naše země je kritizována z levičáckých, egalistických, kosmopolitních pozic, což je rozhodující ideologie prosazovaná Evropskou unií. Na to konto vydala Evropská komise řadu všech možných směrnic, nařízení a doporučení, prostě hromadu úředních spisů, jak je konečně v Evropské unii nejbyrokratičtější formě vlády v evropské historii, zvykem. Proto musí česká vláda konat. Vyjímám z materiálu „Členské státy EU mají přijmout opatření k naplňování Doporučení nejpozději do konce roku 2016 a podat o tom zprávu Evropské komisi. Trvalý monitorovací cyklus naplňování Doporučení ze strany členských států Evropskou komisí bude jednoroční. Tímto získává Romská strategie 2020 výraznou unijní dimenzi.“ Jinými slovy řečeno Bruselské polytbiro by se jinak na naše vedoucí politiky rozhněvalo a následovaly by sankce.

Vláda tedy postupuje opět jak je v Čechách zvykem metodou dobrého vojáka Švejka, s tím rozdílem, že ta legrace bude stát spoustu peněz.

Samozřejmě, že je možná i taková cesta, brát stále více a více peněz těm, kteří pracují a dávat je těm, kteří se sami neuživí. Nakonec tímto způsobem rozdíly mezi pracující střední třídou a tzv. sociálně vyloučenými se výrazně zmenší, až vymizí docela.

Vrátím se k materiálu. Identifikací osob, které jsou příslušníky etnika, se zabývá tato pasáž: “ V oblasti rozvoje romského jazyka, kultury a identity je termín Romové používán primárně pro označení příslušníků romské národnostní menšiny ve smyslu zákona č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin, kde je definice národnostní menšiny založena na prolnutí objektivních charakteristik a subjektivního postoje příslušníků menšiny. V tomto kontextu označují pojmy „Romové“ a „romská menšina“ společenství občanů ČR, žijících na jejím území, kteří se odlišují od ostatních občanů zpravidla společným etnickým původem, jazykem, kulturou a tradicemi a projevují vůli být považováni za romskou národnostní menšinu a kteří usilují o rozvoj a zachování vlastní svébytnosti, jazyka a kultury. Takto definované společenství je sice menší než romská menšina vymezená podle objektivních sociálních a kulturních charakteristik, rozdíl je však možné vnímat jako přirozený jev, vyskytující se v jistém měřítku rovněž u jiných národnostních menšin žijících na území ČR.

Pro zajímavost a zamyšlení. Zde jsou údaje ze sčítání lidu v roce 2011. Při sčítání v roce 2011 se k romské národnosti přihlásilo z celkového počtu 10 436 560 obyvatel 12 953 osob (0,12 % populace), z toho se výlučně k romské národnosti přihlásilo 5 135 osob (0,05 % populace), k romské národnosti v kombinaci s jinou národností se pak přihlásilo 7 818 osob (0,07 % populace). Romštinu jako svůj rodný jazyk (nebo jeden z rodných jazyků) uvedlo celkem 41 087 obyvatel. K tomu není co dodat.

Materiál pokračuje: „Značná část Romů v české společnosti (až polovina romské populace) trpí chudobou, je marginalizována, ohrožena sociálním vyloučením nebo žije přímo v sociálním vyloučení. Sociálním vyloučením Romů přitom rozumíme proces, během něhož jsou jednotliví Romové, romské rodiny či celé skupiny Romů (např. v obci, čtvrti) vytěsňovány na okraj společnosti; je jim ztížen či omezen přístup ke zdrojům a příležitostem, které jsou běžně dostupné ostatním členům společnosti. Sociálním začleňováním naopak označujeme proces, který zajišťuje, že osoby sociálně vyloučené nebo sociálním vyloučením ohrožené dosáhnou příležitostí a možností, které jim napomáhají plně se zapojit do ekonomického, sociálního i kulturního života společnosti a žít způsobem, který je ve společnosti považován za běžný.“ Všimněte si, že vždy a všude, je používáno pasivum. Někdo je vylučuje, někdo jim znemožňuje dosáhnout vzdělání atd. Kdo je ten někdo? Samozřejmě „bílá“ většina.  To je příklad dalšího ideologického směru, kterým jsou státy Evropské unie naprosto ochrnuty. Etnický masochismus. My jsme ta zlá hanebná většina, která napáchala v minulosti (několik staletí) a stále páchá tolik zla. Za to musíme konat pokání, například tím, že budeme přijímat neomezené množství imigrantů, ty všemožně preferovat a dát jim všechno o co si řeknou. Že to je na úkor našich dětí a vnuků? Pak je to správné, ten hřích je totiž dědičný a nejlépe bude, když nebudeme mít děti žádné a civilizace bílého muže zcela vymizí. Protože Češi neměli nikdy kolonie, otroctví na našem území skončilo někdy v 10. století (na rozdíl od vzoru svobody a demokracie Spojených států amerických, kde bylo praktikováno do století 19-tého a etnická segregace skončila ve století 20-tém), nikdy jsme neokupovali jiné národy a neprováděli etnické čistky, tak musí naši domácí etnomasochisté, xenofilové a oikofóbové nějaký hřích přece jen najít.

Dále už se píše jen o tom, jaké desítky projektů se budou financovat, jaké dotace z EU na to budou vyčleněny. Opět radostné čtení pro příslušníky „neziskovek“

Ještě je v jinak skutečných údajů prostém materiálu přeci jen několik čísel.

„V roce 2012 byl zveřejněn Výzkum veřejného ochránce práv k otázce etnického složení žáků bývalých zvláštních škol. Pracovníci veřejné ochránkyně práv identifikovali prostřednictvím metody pozorování celkem 32 % romských žáků na sledovaných 67 školách (kvalifikovaný odhad učitelů byl vyšší – 35 % romských žáků). Elektronické šetření České školní inspekce v základním školství pak v září 2013 zjistilo, že Romové tvoří 28,2 % žáků vzdělávaných podle Rámcového vzdělávacího programu pro základní školy s přílohou pro lehce mentálně postižené. Nejvyšší podíly byly zaznamenány v Ústeckém (41,5 %) a v Moravskoslezském (35,9 %) kraji, kde podle kvalifikovaných odhadů krajských koordinátorů pro romské záležitosti žije zároveň nejvyšší počet Romů v rámci ČR.“ To jsou závažné údaje o stavu této populace. Nejsem odborník, ale obávám se, že se, že vzhledem k početnímu zastoupení cikánské populace ve společnosti jsou tato čísla hrozivá a může se  jednat o projevy celkové degenerace tohoto etnika. Touto otázkou jako politicky nekorektní se ovšem nebude nikdo zabývat, takže jediným řešením bylo zrušení zvláštních škol. Oblíbený postup – místo řešení příčiny, zamaskování projevu problému.

Dále už pouze následuje výčet toho, v jakých všech oblastech jsou cikáni diskriminováni, je to samozřejmě naprosto ve všech a opět je používán trpný rod. Nikde se nedočtete, že třeba nechtějí, nemají schopnosti, jinak uvažují, mají jiný žebříček hodnot. Stále jen je jim znemožněno.

Ten materiál je poměrně dlouhý, každý si jej může přečíst celý a třeba se mu bude zdát kvalitní a přijaté závěry objektivní, a že záměry a opatření konečně (náhle) povedou ke kýženému cíle.

Já jsem přesvědčený, že to je pouze spoustu řádek nic neříkajícího textu plného frází, ideologicky předpojatých závěrů a opakování starých klišé a navrhovaných řešení, které zatím vždy k ničemu nevedly.

Zeptejme se, zdali má tento problém nějaké řešení. Nějaké komplexní řešení nemá v žádném případě, nicméně určitých změn by bylo možné dosáhnout. Nikoliv ovšem za současných podmínek politické korektnosti. Nejdřív by totiž musely být známy všechny relevantní údaje, ty by jistě byly některým skupinám lidí velmi nepříjemné, neboť by je usvědčily ze lži a hlouposti. Na základě těchto faktů, pak by bylo potřeba vytvořit tým odborníků, především těch, do jejichž rezortu tato problematika patří, etnografů, demografů, pedagogů, sociologů, psychologů, lékařů a dalších. Tento tým by ve své práci nesměl mít žádná omezení a následně by navrhl nejlepší, technokratické řešení. Politici by pak rozhodli, co je z politického hlediska přijatelné. Bohužel za současné vládnoucí ideologie v EU by z toho asi nezbylo téměř nic.

Ještě zbývá udat, proč na rozdíl od materiálu používám pro označení příslušníka tohoto etnika slovo cikán. Jednak proto, že to je slovo české, které se používá v různých variantách v řadě jazyků. Slovem rom nebo také romák se označují sami sebe cikáni, není to tudíž české slovo. Němce také nenazývám Dojč, ale Němci. To je jeden důvod, druhý důvod je, že označení rom už se za 25 let stačilo docela zprofanovat. Pro mne přestavuje člověka, který vystoupí z ojetého mercedesu, je oblečený v teplákové soupravě Adidas, na nohou má kecky Nike, na krku má zlatý řetěz, u ucha mobilní telefon a jde se postavit k přepážce na sociální příspěvky. Kdežto pod slovem cikán si představuji chlapa v obleku s bílou košilí a s houslemi a cikánku jako ženu s dlouhými černými vlasy v černé halence a květované sukni. Že to je naivní romantická představa? Jistěže je, ale alespoň slovo cikán ve mně nevzbuzuje negativní emoce.

Obrana demokracie a zabránění směřování na "východ"

Mám velmi rád divadlo, hudbu, zvláště klasickou, nechávám se okouzlovat krásou obrazů. Proto se chci umělců poněkud zastat v jejich současném politickém konání. Umělci a jinak tomu ani nemůže být, jsou velmi emotivní lidé. Snadno se nechají dojmout, snadno roztesknit, bývají extrémně veselí a často zvláště ženy a homosexuálové hysteričtí. Nejsou hloupí, ale emoce obvykle převládnou nad rozumem. Pokud jde o herce, tak ti většinou nedokáží přestat hrát, ani když skončí představení. Vžívají se do různých rolí, které hrají i v civilním životě.

Jistě si mnozí vzpomenou na hodiny literatury ve škole, z kterých si pamatujeme jak mnozí spisovatelé a básníci byli před válkou, po 2. svět. válce a i po roce 1948 horlivými zastánci socialismu, propagátory komunistického režimu. Stejně vehementně jako socialistický režim velebili v padesátých létech, tak jej nekriticky zatracovali po roce 1989. Někdy to byli i ti samí lidé. Prostě svaté nadšení pro věc, aniž by byly zohledněny důsledky. Od roku 1989 a zvláště od doby, kdy Václav Havel není prezidentem, vliv umělců na vytváření veřejného mínění a ve společnosti vůbec stále klesá. Je tedy celkem pochopitelné, že nyní když se konečně naskytla příležitost jak se zviditelnit, že ji využili. Jako vždy je v tom spoustu emocí a velmi málo rozumu, pokud nějaký.

Je jasné, že celá věc kolem státního vyznamenání pana Broda je vykonstruovaná, vymyšlená v některé pražské kavárně a možná to celé nepochází ani z hlavy pana Hermana. Každopádně ten se do celé věci aktivně zapojil a přesto, že je křesťan a snad i zběhlý kněz se nestydí lhát. Chápu i jeho naštvanost. Na třetí pokus navrhl svého příbuzného na vyznamenání a ani tentokrát to nevyšlo. Kdyby měl v sobě více pokory, jak by se konečně na křesťana slušelo, tak by se sám ptal, jaké mimořádné zásluhy má pan Brod na rozdíl od ostatních, kteří přežili koncentrační tábor. Nebo všichni občané Československé republiky, kteří se vrátili živí z koncentračního tábora, dostali státní vyznamenání? Nic bych proti tomu neměl, ale asi tomu tak nebude. Tak proč zrovna pan Brod? Proto že je příbuzný ministra?

Takže to bychom měli onu záminku k mediální kampani některých umělců vedenou proti prezidentovi republiky. Rozeberme si jejich hlavní heslo, které zaznělo na shromáždění na Staroměstském náměstí. Je prý třeba bránit demokracii a rovněž zabránit směřování České republiky „na východ“. S tím, že je třeba bránit demokracii, souhlasím. Myslím, že to ovšem chápu jinak než oni protestující umělci a žvanilové z pražských kaváren. Demokracie se opravdu postupně vytrácí. Vezměme si například veřejnoprávní televizi a rozhlas. Místo nestranného a objektivního informování, propaganda v zájmu jedné ideologické skupiny ovládající obě média. Cenzura na sociálních sítích, trestnost nikoliv činů, ale pouhého vyjádření názoru, to jsou skutečnosti, které známe z totalitních, nikoliv demokratických režimů. Vzpomínám si, že když někdo řekl „tohle bys neměl říkat“, tak odpověď byla „na svou hubu mohu říkat, co chci“, tak to už dnes bohužel neplatí. Druhá věc je náš parlament. Ten se stále více stává zbytečností. Jeho úkolem je pouze provádět zapracování směrnic a doporučení Evropské komise do českého právního systému. Pokud jde o nařízení, tak ta se ani nepřevádějí, ta se pouze přeloží do češtiny. Takže o jakém demokratickém a svobodném rozhodování poslanců je řeč? Zvlášť pozoruhodné je heslo o směřování České republiky na východ. Jak bylo řečeno v předchozím, Česká republika nemá možnost jako člen EU směřovat politicky nikam jinam, než kam určí vedení Evropské unie (to zase v jednotě se Spojenými státy) . My jsme natolik malý stát bez dostatečné ekonomické síly, o vojenské ani nemluvě, že my si své přátele nevybíráme, ti si vybírají nás. Takže nyní, až do doby než se Evropská unie rozpadne, je definitivně jednou provždy rozhodnuto. Druhá věc je, jestli by nebylo výhodnější než patřit k bloku, který čeká spíše úpadek, ztráta vlivu a cesta k ztrátě významu ve světě, pařit tam, kde naopak lze očekávat přesun těžiště světového dění a významu jak ekonomického, vědecko-technického, tak i politického, to je do východní Asie. Nejde jen o Čínu, ale rovněž Koreu, Indii, Vietnam a Malajsii, která je například vedle Číny druhým nejvýznamnějším investorem v Africe.  Jak je to s ekonomickou sílou Evropských států, k tomu uvedu jeden drobný příklad. Měnil jsem dnes letní pneumatiky za zimní a můj pohled padl na brzdové destičky. Značka sice Volvo, ale made in India. Že firma Volvo, kdysi švédská pýcha je ve vlastnictví čínských podnikatelů, to už je známá skutečnost. Že se ve v Evropě ani nevyrábí všechny díly, to jsem nevěděl. Číňané a další asijští investoři nyní kupují evropské podniky, především kvůli známé, prestižní obchodní značce. Není daleko doba, kdy automobil značky například „Rudý drak“ bude mít stejně dobrou pověst jako Volvo, a další podnik v Evropě skončí. Takže výkřiky proti směřování "na východ" z úst umělců jsou jako vždy ovlivňovány emocemi a zdravý rozum zůstal stát stranou. 

Proč nebojujeme?

Dostala se ke mně informace, o českém vydání knihy Guillaume Faye PROČ BOJUJEME - Manifest evropského odporu Metapolitický slovník. Samozřejmě jsem si ji co nejrychleji sehnal a mohu tedy o ní něco napsat. Autor vysvětluje důvody "proč bojujeme", po jejím přečtení se ale více nabízí otázka "proč nebojujeme?"

Kniha PROČ BOJUJEME a desítky dalších podobných napsaných statečnými a odpovědnými lidmi, by měly lidem otevřít oči a varovat je. Bohužel tomu tak není. Dnešní stav v Evropě lze nejlépe přirovnat k situaci, kdy hoří činžovní dům. Je noc, obyvatelé jsou doma a spí. Ti, kteří oheň zpozorovali, volají: „vstávejte, hoří dům, pojďte hasit“. Lidé ovšem dál leží ve svých postelích, do studené noci se jim nechce. Někteří nevěří, jiní jsou pohodlní a leniví, jiní si říkají, že se oheň až k jejich bytu nedostane, další se spoléhají, že oheň uhasí nikdo jiný. V reálné situaci by se určitě nikdo takto nezachoval. Přesto v zcela adekvátní situaci v jaké se nachází Evropské státy a národy většina obyvatel tak nyní jedná. Těch příčin proč tomu tak je, je řada a mnoho autorů je vyjmenovává a zdůvodňuje. Kniha Guillaume Faye se právě těmi příčinami důkladně zabývá. Zajímavá je i historie knihy. Francouzsky vyšla již v roce 2001, to ovšem nic neubírá na její aktuálnosti. Právě naopak, dnes je aktuálnější než v době, kdy poprvé vyšla tiskem. Stav okolo současného vydání je také zajímavý. Její české vydání v roce 2016, to je v době, kdy pod pojmem politická korektnost jsou nepohodlné informace a názory odporující hlavnímu politickému proudu cenzurovány, je určitě odvážným činem. Koupit knihu je z toho důvodu velmi obtížné, protože až na dvě výjimky, které najdete na internetu, se běžně neprodává. Už tato skutečnost je důvodem, proč knihu vlastnit.

Co je  obsahem knihy, lze myslím dobře odhadnout po přečtení předmluv knihy, které zde uvádím jako pozvánku k jejímu vlastnění a přečtení.

<Patnáct let po prvním francouzském vydání vychází Pourquoi nous combattons, Manifeste de la résistance européenne, toto zásadní dílo francouzské nové pravice, v tištěné podobě i česky (v elektronické verzi je kompletní český překlad dostupný již od roku 2009, některá hesla z části Metapolitický slovník pak ještě déle). PROČ BOJUJEME, se řadí mezi texty, které s časem nabyly na naléhavosti. Pokud Alain de Benoist na přelomu tisíciletí označil Guillauma Fayeho za extrémistu a reconquistu povazoval za nereálnou představu, je třeba se vsí úctou k prvně jmenovanému napsat, že navzdory jeho nesporné erudici bylo jeho hodnocení mylné. Vývoj situace v Evropě ukazuje, že Faye se ukázal být dobrým prognostikem. Komunitaristické teorie Alaina de Benoista se dnes tváří v tvář masivní invazi naopak ukazují jako nerealistické (využitelné v upravené podobě snad jako přechodné, krátkodobé řešení či jako alternativa pro menší skupiny Ne Evropanů, jejichž reemigrace nebude možná), zatímco reconquista jako nutnost, má-li Evropa zůstat domovem pro indigenní (původní) Evropany. Ovsem ani Faye si v knize čas od času neodpustí narážky na Benoista. Označovat reconquistu Evropy za utopii je příznakem v této knize zmiňovaného „malého realismu'. V závěru Faye píše: „Skutečnost, že jisté ideje dnes ještě nejsou realizovatelné, v žádném případě neznamená, že budou nerealizovatelné i zítra. " Vskutku, ještě začátkem roku 2015 si asi málokdo dovedl představit, že během následujících dvanácti měsíců jen do Německa přibude více než jeden milion imigrantů! Proč tedy odmítat myšlenku na znovuzískání Evropy Evropany? Faye v knize PROČ BOJUJEME poukazuje na příčiny současného stavu, předpovídá další vývoj a formuluje strategii odporu. Navzdory tomu, že jeden a půl dekády od prvního vydání je na některých místech knihy znatelné (ač, jak jsem napsal, jí to rozhodné neubírá na naléhavosti - ba pravé naopak), rozhodné jde o text, který je „povinnou četbou "pro každého, kdo to s bojem za záchranu Evropy myslí vážné. Můžeme pochopitelné mít určité výhrady k některým autorovým názorům, přesto text Proč bojujeme povazuji za skutečný manifest evropského identitárního hnutí.

Adam Berčík, „Generace Identity"

Tato kniha vyšla již v několika evropských jazycích: vedle francouzštiny (2001) pak především německy (2006) a rusky (2007), ale také anglicky (2011). Český samizdatový překlad (2009) anglickému předcházel, teprve nyní se však i u nás společenská situace zjevné posunula směrem k vážnému případu (viz slovník). To je také důvod, proč jsme se rozhodli riskovat řádné, široce dostupné knižní vydání.

Stručná odpověď na otázku „proč bojovat" především zní: protože Evropa, která je jako geografický i kulturní prostor po tisíciletí půdou našich národů, hrozí přenárodnění. Dekadence pak spočívá v tom, že „elity" těchto národů tomuto procesu objektivně napomáhají, resp. jsou přímo jeho strůjci, a valné části „lidu", kroceného, domestikovaného, konzumem výrobků, zážitků a suicidální propagandy, je to jedno nebo alespoň lhostejnost předstírá (autocenzura).

Stručná odpověď na otázku „jak bojovat „především zní: společné, resp. ne proti sobě. Staré stranické či náboženské spory, národnostní zášti, nebo dokonce bratrovražedné války mezi Evropany musejí být v dobé nejvyššího ohrožení zapomenuty. Jestliže Evropská unie chce pokles domácího obyvatelstva zadržet příchodem dalších 20 milionů lidí z Afriky a z Asie, je to důsledek momentálně dominující ideologie, té ideologie, která je produktem obludného systému, v němž turbokapitalistický či kasinový liberalismus koexistuje se všemi neo- a post- pohrobky marxismu. První spoléhá na (především mediálně) regulovaný hlavní tok: názory a s nimi spojené způsoby života, které se s ním nekryjí, mají skončit samy od sebe jako slepá ramena bez nutnosti mocenského zásahu. Rivalizující ideologie a v nich obsažené ideje, které vyslovovaly či vyslovují pochybnosti o univerzalistických, ekonomistických a egalitaristických dogmatech, mají být buď muzealizovány a zapomenuty, nebo nově interpretovány jako mylné a bezcenné. Pohrobci rovnou provádějí filozofické, etické a jazykové čistky, vylučují „špatně smýšlejíce ze „slušné společnosti", ba neváhají kriminalizovat „zlé" světonázory a zamlčovat či falšovat „škodlivé" (staré i nové) vědecké poznatky. Povolená diskuze uvnitř systému proto nezřídka připomíná frašku, vede však i k tragikomickému paradoxu. Ti nemnozí, kteří snad i v upřímném rozhořčení stavějí proti bezuzdnému merkantilismu „pravdu a lásku", ti, kteří bojují proti znečišťování životního prostředí, ale neúčastné přihlížejí jeho kolonizaci cizími národy, popř. s nadšením (!) přijímají projevy afrikanizace (a jiná znetvoření) evropských národních kultur jako „obohacení", ti — naprosto dezorientováni — stojí zjevné na straně nepřítele. Ten v podobě systému mistrné vládne arzenálem silných slov: svoboda, demokracie, humanismus atd., na druhé straně se umí (před konzumní většinou) tvářit dostatečné „antiideologicky" (strašlivá zbraň, vždyť podprahová „masáž" je silnější a všudypřítomnější než kdy dřív!). Výsledkem je dokonalé zatemnění! Idealisté všeho druhu pak nezřídka míjejí reálnou bojovou linii a spolu s kolaboranty a konformisty jdou proti zájmu vlastního domova a vlastních lidí.

Guillaume Faye se proto rozhodl opět zmapovat terén a v této knize nám předává kompas, a tím orientaci. Nová frontová linie mezi dvěma diametrálně odlišnými pohledy na svět, budoucnost a člověka vede napříč pojmem identita. Systémoví ideologové se jej často pokoušejí zamlžit nebo ironizovat. Nomenklaturní účastníci debaty na téma evropské identity „nenacházejí rozumnou odpověď“ Není důvod jim nevěřit. Tabu, sebecenzura a vysoký index servility vůči moci jakoukoli rozumnou — upřímnou — odpověď předem vylučují. My si zde plné vystačíme s definicí Alaina de Benoista, který říká, že „identita není žádná nedotknutelná esence, ale dynamická substance: nedefinuje to, co se v nás nemění, ale to, co nám dovoluje měnit se naším osobitým způsobem… „.

Faye tuto substanci nazývá germen. Její vážné narušení míšením má nakonec za následek ztrátu identity a s ní úzce souvisejícího pojmu kontinuity. Přetrvávající strukturální souvislost evropské populace je nejvyšší hodnotou, hodnotou našeho bytí, z níž vyplývají všechny ostatní. Logika „otevřené společnosti" ji s bezpříkladným cynismem devalvuje. A zatímco „vědecký komunismus“ popíral objevy v biologii po Darwinovi, dnes musejí systémoví antropologové docela vážně popírat i třeba vazby mezi biologickým původem, identitou a kulturou! Sám přívlastek etno se stal nežádoucím...

Zároveň milionová společenství přistěhovalců ze třetího světa a jejich potomků vytvářejí se štědrou ekonomickou podporou evropských hostitelských států kulturní, jazykové, ba i právní autonomní bloky, a vytlačují tak — pouhou přítomností nebo kriminalitou — z těchto teritorií původní obyvatelstvo. Mnozí si přitom aktivně osvojují role obětí diskriminace a xenofobie, které pro ně napsali lidskoprávní lobbisté. Ale i tam, kde by se okupanti ukázali způsobilými převzít ve svých enklávách kontrolu nad politickou, sociální, kulturní, právní a vzdělávací agendou hostitelského státu (jako např. potomci vietnamských přistěhovalců u nás), je to stále kolonizace.

Trvalo mnoho let, než se lidé nechali poučit o ekologii, o vlivu životního prostředí na tělesné zdraví člověka. Ted se zase musejí učit chránit sebe sama, krev a půdu, řečeno jazykem předků. Je přece absurdní mluvit o složitosti ekologických vztahů, o rizicích invazních rostlin či zachování biodiverzity živočišných druhů, a přitom bagatelizovat možné důsledky imigrace „uprchlíků " (jak zrádný eufemismus!). Přesné to je ale specialita multikulturní levice — až patologické podceňování všech biokulturních rozdílů. Vstřícnost k odlišnostem na vlastním území je prý důkazem naší síly. Ale jsme silní? A kdo stanoví míru vstřícnosti?

Kniha PROČ BOJUJEME vyšla poprvé na samém počátku nového tisíciletí. Společenský vývoj i probouzející se debata uvnitř protisystémových sil leccos v ní obsažené dohánějí. Doba, v níž domorodí, historičtí Evropané budou cizinci ve vlastní zemi, je již naprosto vypočitatelná. A ohňové signály multikulturní společnosti planuly nejen na mediálních obrazovkách a monitorech: Nizozemí, Španělsko, Anglie, Francie, Belgie, Norsko, Německo, zde všude kolonizátoři Evropy jasné ohlašují svůj mocenský nárok.

Prožíváme teď první dějství konvergence katastrof: etnické střety, finanční krizi a nové kolo boje o suroviny (Blízký východ). Pojem multikulturalismus se pomalu ostýchají užívat i jeho propagátoři (i když jeho realita je stále hrozivější) a „experiment Sarajevo" (dnes s 80 % muslimského obyvatelstva) ukázal, jakou budoucnost nám připravují. Čína a Indie dorostly v miliardové velmoci, jejichž industrializace a spotřeba mohou být pro celý svět osudné.

Faye si je dobře vědom toho, že žádná analýza nemůže formulovat zákony, které by ovládaly sociální realitu. Realita nekonečné přesahuje možnost jednotlivce uchopit ji v celistvosti - nezbývá než abstrahovat jisté její aspekty. Důsledné proto hovoří o pojmech a konceptech, které tuto živoucí celistvost nutné redukují. Nejsou jejím „korespondenčním" popisem, ale nástroji k jejímu pojímání. Kolaborant či nepřítel má takových ideologických nástrojů celou řadu (např. pojmy jako „kulturní relativismus", „lidská práva", „gender", „rovné příležitosti", ale také koncepty jako „globální vesnice", „offshoring" aj.); proměnily se ve vražedné, sebevražedné zbraně evropských národů.

Faye rovněž črtá dlouhodobé vize, pozitivní utopie, bez nichž není realizace nové skutečnosti možná. Nejdůležitější je koncept Evrosibiře, obrovského, etnicky homogenního a ekonomicky autarkního celku, který by byl po všech stránkách nezávislý na zbytku světa. Koncept, který by zabránil, aby Evropa 21. století postupně degradovala na vojensky apoliticky bezvýznamnou výspu asijských kolosů, na kulturní muzeum s rysy třetího světa. Bez surovinové základny Ruské federace je totiž jakákoli představa evropské velmoci fatálně neúplná. Spojení s evropským Ruskem je zároveň protějškem Duginova konceptu multirasové Eurasie.

Krčit jen rameny (v Evropě jsou už miliony muslimů, tak co dělat...) je následek efeminace, etno masochismu, individualismu, modifikace, maloměšťáctví, novoprimitivismu anebo víry v zázrak. Ty na nás dotírají, pronikají námi, zneschopňují nás a vězní ve své zúžené realitě. Bylo by velice chybné podceňovat sílu těchto premis v účinku na naši mysl. Stále vsak ještě máme svobodu zvolit si jinou soustavu axiomů, zformulovat nový logos a vůlí pak zkusit zformovat realitu-kulturu jiným způsobem. Co je kdo z lektury této knihy schopen přenést do svého života a jeho prostřednictvím na své okolí, aby sebeformování neustrnulo v „osvojené bezmoci" jednotlivce, to si už ovsem každý čtenář musí podle svých možností a dispozic zvážit sám. Karel Veliký, „Délský potápěč"

V časech indoktrinovaných lží a dobře vychovaných občanských zbabělostí, se odvaha k pravdě mění ve smrtelný hřích. Několik těch, kteří se výzvě postaví, pak naopak musí sdílet osud vyobcovaných heretiku. Zde předstupuje Guillaume Faye, pocházející z novorozeného pokolení kacířů, aby nám s nejprozíravějším rozumem a s nejsmělejší odhodlaností ukázal, že zdánlivý mír naší západní civilizace ve skutečnosti představuje jen nejzáludnější a nejnebezpečnější zastření „válečného stavu“. Přestaňme se konečné konejšit, pošpiňovat a obelhávat: nepodaří-li se Evropě okamžité probudit své instinkty života a odporu, mohly by veškeré její národy a kultury beznadějně a navždy zmizet.

Ale jaký zánik, jaká nebezpečí, jaká smrt vlastně Evropu ohrožuje? Jako drak z legendy, podobají se tyto hrozby vícehlavé oblude. Ztráta hodnot, které vytvořily její kulturu, nyní odhaluje míru jejího úpadku: příslušnost k národu, identitní, etnické a historické uvědomění, meritokracie, výběr elity a podpora nejlepších, organická demokracie, surhumanismus, vůle k moci, etika cti tu mizí. Naproti tomu se nebezpečí nepřetržitě dají lokalizovat na všech úrovních jejích politických, kulturních a sociálních struktur i hierarchií: plazení se před hlídacím psem Ameriky, konzumismus a merkantilismus za grimasou řádícího homo economicus, efeminace a kult homosexuálů se všemi lapsy a ve všech nuancích, univerzalismus, globalismus a mondialismus všech odstínů a se všemi modlitebními mlýnky, iluze přítomnosti, individualismus, a jako smrt korunující závěr: etnomasochismus a xenofilie všech proveniencí a barev. Až na konci této mentální, spirituální a politické degenerace smrt, která ovládá mnohé jazyky, mění mnohá jména a přijímá mnohé podoby, najednou strhne svoji masku: demografická regrese bílých národů, tajné zahnízdění islámu — s jeho nemilosrdným útokem, jakmile nastane jeho hodina — a konečně položení genetické bomby masovou kolonizací alogenních etnik, jejíž pozdní zážeh nevyhnutelně vyvolá rasový chaos a kolaps.

Navzdory sebevražedným názorům všech čarodějových učňů bludné multirasové teorie analýzy všech imigračních, demografických a ekonomických odborníků symptomaticky potvrzují stále se prohlubující propast, která se otevírá mezi jasnozřivostí vůdců a demencí rozvrácenou politickou třídou. Herwig Birg, ředitel Institutu pro populační výzkum a sociální politiku univerzity v Bielefeldu, to např. shrnuje: „Zde v této zemi se postupně pohybujeme směrem k druhému nebo třetímu světu. Říkám to naprosto vědomě. (...) Německo má hodně co ztratit - celosvětově obdivovanou kulturu a svůj vysoký blahobyt, na němž tato kultura spočívá a který s ní zmizí, bude-li masová imigrace z třetího světa pokračovat." Se zřetelem na následující čtyři roky nedávno varoval ještě naléhavěji: „V některých německých velkoměstech budou už v roce 2010 migranti pod 40 let představovat většinu." Ironie osudu předčí všechny hororové scénáře, změní-li se včerejší hosté v pány země a budou-li určovat zájmy společnosti! „Potom, " říká Birg na rovinu, „bude záležet na tom, jestli přinejmenším většina dříve povinně vítaných cizinců nebude Němcům nakloněna nepřátelsky". Jasně řečeno: Němci by se měli brzy začít učit, jakým způsobem získají přízeň nových vládců, budou-li chtít být nadále trpěni ve své zemi.

To je skutečnost: dekadence stojí mnohem víc než blahobyt. Vrchol skurility ale spočívá v tom, že bohatství získané z práce našich národů slouží politickým mafiánům multirasismu takřka jako kreditní karta. Jinak řečeno: oběti financují své pachatele, dobrovolně tedy platí svým katům nejvyšší mzdu za svůj pochod na popraviště. Evropa prodává pod cenou své jmění, aby kryla náklady na vlastní zničení. A tak hospodářský bankrot předchází genetické zkáze.

V jedné své vizionářské knize Faye, tato nejtvořivější a nejradikálnější kapacita nové kultury, upozorňuje na eminenci nebezpečí a stále naléhavější nutnost identitního probuzení:-. „Giorgio Locchi mi naznačil, že poslední světová válka byla vlastně jen generální zkouška a že Velká Evropa podstoupí poslední nápor. Byl toho názoru, že žádná prohra není definitivní a že vítězství je nakonec možné, i když podle všeho stojíme u propasti. Giorgio Locchi, ovlivněný římskou tradicí a germánskou duchovností, mne požádal, abych svým způsobem pokračoval v jeho práci. Francouzským způsobem, tzn. s furia francese, která stále ještě žije v některých galských duších a která je charakteristická vůlí k ofenzivnímu odporu, bez milosti, bez bázně a bez řečí. Válka teprve teď začíná. Člověk bude muset jezdit na tygru. Velké konfrontace se ohlašují: stejnou měrou implikují naši smrt i naše znovuzrození, ale jedná se pravděpodobně o naši skutečně poslední šanci."

Proč bojujeme je opravdu kniha jdoucí ve stopách velkých buřičů a buditelů a lecčím bolí — v nemilosrdném zobrazení téměř beznadějné reality, protože leccos hojí, a sice využitím prostředků a možností jednání, které Evropa stále ještě vlastní a které ji mohou vyrvat smrti za předpokladu, zeje Evropané budou znát, chtít a provádět. Bezpochyby kniha, jejíž ohnivé ideje jsou ještě schopny roznítit ducha odporu Evropanů a jejíž alternativy jednání jsou vhodné, aby jednou provždy spojily evropské kmeny: od pobřeží Islandu až k nejzazším hranicím Sibiře. Ale nejen to! Jde také o nové určení klíčových pojmů, na nichž toto znovuzrození spočívá. Jde tedy o nezměrný projekt, který učinil naléhavě nutným vydání základního slovníku 127 hesel - a toho se mohl odvážit, a také to mohl úspěšně provést, jen polymorfní intelekt Guillauma Fayeho spjatý s jeho inteligencí mnoha nadání.

Systémoví etnomasochisté — a je důležité to v této souvislosti vědět - jednají Derridovým způsobem, podle filozofa, který se pokusil rozložit svět: nejprve dekonstruují jazyk, aby poté verbálně zničili tradice, instituce a zákony, předstupně radikální dekonstrukce našich základních identitních determinací, aby zkrátka a dobře nakonec bez odporu uskutečnili vyhlazení národů a kultur.

Pero, které napsalo tuto knihu, je šíp i skalpel v jednom. Evropskou dekadenci zasahuje jistě do černého a po řadě pitvá všechny nádory, počínaje rozkladem jazyka. A tak po sobě následují zárodky nebezpečné nemoci, která napadla Evropu. Iluzivní ideje jsou demaskovány, všechny mystifikace, všechny sémantické aberace, všechny falešné postuláty jsou vypátrány a očištěny — i z toho vyplývající pahodnoty, které anestezují naši vůli k odporu a paralyzují a eliminují naše identitní instinkty. Tedy žádná kniha s rétorickým žvaněním, kniha intelektuálního gesta, kniha egotismu, ani pro autora ani pro čtenáře, ale kniha tkaná výlučně z reálných idejí, které čekají, že v nových, smělých intelektech dozrají k vůli a nakonec k činu — protože jen nové probuzená vůle je schopna našim bezmála v agónii se nacházejícím národům zabránit v rozkladu.

Teprve nyní lépe chápeme, proč je reconquista idejí podmíněna reconquistou pojmů a znovu osvojením si jejich významů: protože člověk nemůže probudit instinkty, aniž předtím nelikviduje mentální chaos, který dezorientoval jeho intelekt; pravé tak málo jako múze nové uspořádat svět, aniž si předtím neuspořádá koncepty, nemůže ani nové orientovat intelekt, aniž předtím slova nezbaví všech falešných významů, které deformují jejich smysl a překrucují výroky. To předpokládá psychickou připravenost k permanentnímu protiútoku na všechny agrese a hojná terorizování pod diktaturou politicál correctness, která není ničím jiným než válečnou lstí nepřítele, který přesné ví, že čím více je pervertován jazyk národa, tím více je bastardizován i jeho duch a oslabena jeho rezistenční síla. Religionista a germanista Bernhard Kummer řekl výstižné: „Kdo zná povahu naší duše lépe než my sami, může nás vést, kam chce." Jazyk bezpochyby přechovává některé tyto klíce: jakmile atrofuje, intelekt se nevyhnutelné snižuje a psychika se nezadržitelné ocitá v obrovské krizi. Proto byl nejvyšší čas opět dostat pojmy na bázi jejich exaktního určení, aby se s nimi spojené ideje mohly opět uspořádat a naše národy unikly globálnímu znekulturnění - předstupni jejich systematického genetického a identitního zničení. Nutné to předpokládá mentální a sémantické očištění jazyka — a přesné to Guillaume Faye tímto kompendiem vykonal.

Tato kniha není ale jen tak nějaká kniha; je to všechno ve všem: kompendium, nástroj kritické reflexe, strategická zbraň, duchovní kompas, bojový manuál — a proto je předurčena stát se rukovětí všech evropských identitních sil XXI. století. Jako předchozí kniha této řady, byla i tato napsána z povinnosti a z vnitřní nutnosti ve službě strategie probuzení a také jako korpus společného evropského světového názoru: jsou to válečné knihy — jedna jako druhá — které nám stále připomínají, ze se nacházíme ve válečném stavu s nepřítelem, který nás ohrožuje v samé podstatě bytí: v nedotknutelném právu být a zůstat, čím jsme, zasazeni do potomstva předků, jejichž biografie z největší části vyprávějí dějiny světa, od dobývání Země až k dobývání hvězd, v několikatisíciletém, neměnném respektu před zákony života — navzdory všem zločinným ideologiím rasového a kulturního ničení, jejichž řemeslo se nazývá míšení. Nyní je snad jasné, proč jsou takové knihy všemi opovrhovateli a ničiteli rasy na světě pranýřovány jako maximálně nekorektní, protože jsou maximálně korektní vůči tomu, co pravé chtějí vymýtit: práva národů a životní zákony, které je určují.

Systém ovšem ještě vlastní karty politična. Ale co jsou nejintrikánštější hry bez trumfů? My nemáme nic než naše ideje, naše přesvědčení a naši vůli — věru ne mnoho, ve srovnání s uzurpátory moci, kteří dennodenně matou mysli, tráví duše a zavádějí všechna myslitelná opatření ke zničení identit. Hlavní trumf ale máme my, trumf všech trumfů, který oni nevlastní a nikdy znovu vlastnit nemohou: všichni do jednoho, kteří se podílejí na odstraňování stop vlastní krve. Víme totiž, kam jdeme, protože víme, odkud pocházíme. Vlastníme paměť dějin, která je i pamětí mýtu v našem etniku, vědomí nepřetržité řady předků, od nichž držíme i tu nejcennější mezi všemi výsadami — totiž výsadu se jim podobat.

Zanechme proto neprodleně nekonečného debatování nad detailními otázkami — to jsou činnosti na dobu po znovuzrození! Co potřebujeme, jsou jasné směrnice, nepoddajné principy, nekompromisní hodnoty, neotřesitelná víra v naši kulturu a v náš národ. To jsou nepostradatelné podmínky vítězství. Neboť jedno víme: věční zůstaneme, jen pokud proti všem výplodům derealizace budeme neustále chránit zákon etnické homogenity, nepomíjivé dědictví krve, který mění lidi, aniž by je předělal, zákon pramenící z božské vůle — jediného boha, jehož jméno známe: dědičnosti.

Následováním této knihy, která nám ukazuje směr, tvoří základy a načrtává vize toho, Proč bojujeme, rozpoutáváme společně s furia francese (francouzská zuřivost), o níž mluví Guillaume Faye, furia espaňola, teutonica, italiana, russia, bulgaria, croatia, islandia — a z této furia europeana se koncentrují nové síly, které tento svět znovu postaví na bázi života. Spěchá to velmi! Dovoláváním se Nietzscheho, který chtěl psát na všechny stěny, kde jen stěny jsou, chceme také my do hlav našich národů vtisknout písmeny, která jsou schopni vidět i slepí, nedotknutelný zákon krve, který chrání existenci každého národa a poskytuje příbytek bytí [Sein] jeho kultury. Neboť jde o praoheň našeho genu, o bytí našeho etnika. Ano: jde o věčně se otáčející kolo našeho germu - z něhož se děje vznikání [Werden]. Dr. Pierre Krebs „Thule-Seminar“ >

Sociální inženýrství Evropské komise

Nebudete věřit, jaké naprosto zbytečné funkce v Evropské komisi existují. Jednu z nich zastává jeden z mnoha neomarxistů a sociálních inženýrů, kteří Evropskou komisi zcela ovládají. Tady je jeho pozoruhodný projev: https://youtu.be/N14U5ZE-N2w

Frans Timmermans, nizozemský diplomat a od 1. listopadu 2014 první místopředseda komisaře Evropské komise a Evropského parlamentu za "lepší regulaci, interinstitucionální vztahy právního státu a Listiny základních práv", vyzval všechny členy parlamentu EU, aby zvýšily úsilí o "O vymazání jednotlivých, monokulturních národních států" a urychlili proces, ve kterém "každý stát na Zemi se musí nakonec změnit na různorodý ". Během svého projevu v kolokviu o základních právech EU 2015 položil zvláštní důraz na důležitost toho "nedovolit aby ani ta nejvzdálenější místa na planetě neexistovala bez rozmanitosti".

Budoucnost lidstva, říká Timmermans, není dávno založena na jednotlivých národech a kulturách, ale na smíšené Super kultuře. Dnešní konzervativci, kteří si cení své vlastní tradice a chtějí mírovou budoucnost pro své vlastní komunity, spoléhají na minulost, která nikdy neexistovala a nemůže proto diktovat budoucnost. Evropská kultura a evropského dědictví jsou jen sociální konstrukty a každý, kdo tvrdí opak je úzkoprsý. Dále pokračuje: masová imigrace muslimských mužů do Evropy je prostředkem k tomuto účelu. Žádná Evropská země by se neměla vyhnout nevyhnutelnému promísení, ale přistěhovalectví musí zasáhnout i nejvzdálenější místa na planetě, aby nikde nezůstaly homogenní společnosti."

Ten projev je typickým příkladem ideologické demagogie. Všimněme si neomarxistického tvrzení, že národy jsou sociální konstrukt. Podobně totéž genderoví neomarxisté tvrdí o pohlaví. Lidé nejsou podle nich ovlivňováni pohlavními orgány, jejich hormonálními produkty, které působí na mozek a ovlivňují jednání jedince. Nikoliv, záleží pouze na tom, zdali vás vychovávají jako muže nebo jako ženu. V divadle Járy Cimrmana je na toto téma legrační scénka, ale jinak je to nesmysl. Buďme ale důslední, ano, národnost  je určitý sociální konstrukt, nikdo se nenarodí jako Dán, Dánem se stává tím, že mluví dánštinou, žije v Dánsku mezi Dány. Ale stejným sociálním konstruktem jsou pojmy jako dobro a zlo, krása a ošklivost, hudba, spravedlnost, právo, stát, peníze a další. Nic takového objektivně neexistuje. Jediné co zbyde, když se zbavíme sociálních konstruktů, je narození, přijímání potravy, vyměšování, množení a smrt. Nic dalšího reálně neexistuje. Tak ovšem nemůže lidské společenství fungovat, určitě ne v počtu jedinců větším než dva. Jakmile vznikne rodina, a děti začnou chápat význam slov, tak jim řekneme, já jsem tvoje máma, já jsem tvůj táta, ty jsi naše dítě, na to ony sami nepřijdou. Na tomto sociálním konstruktu, pak funguje rodina jako soudržné společenství.
Nejinak je tomu s národy. Jakmile se společnost začala více organizovat, narůstala dělba práce, bylo nutné, přestože již předtím národy objektivně existovaly, tento konstrukt vytvořit a podporovat. Že to někdy došlo až k zbytečnému extrému, se správností principu nijak nesouvisí. Doporučuji k přečtení knihu Rogera Scrutona „O potřebnosti národů“ v knize píše:
„Demokracie vděčí za svou existenci loajalitě vůči národu - loajalitě, o níž předpokládáme, že ji sdílí vláda i opozice, všechny politické strany i všichni voliči. Tam, kde je prožitek národnosti slabý nebo zcela schází, demokracie kořeny nezapustí. Bez národní loajality je opozice pro vládu hrozbou a politické rozepře nevytvářejí žádný společný základ. Životaschopná demokracie vyžaduje existenci společenství, v němž se většina lidí cítí být jeho součástí a je mu povinována svou loajalitou. Lidé se musejí cítit jako součást kolektivního „my". Musejí být propojeni pouty oboustranného závazku, který zajistí, že si v nouzi navzájem pomohou, který je motivuje k účasti na politickém životě, ale také k respektování závěrů demokratického procesu v případě, když prohrají. Zároveň musejí mít pocit, že jsou důležitá rozhodnutí, která mají dopad na jejich společnost, pod jejich společnou kontrolou. Pokud nejsou tyto podmínky naplněny, demokracie bude upadat, respekt k zákonu se začne vytrácet a společnost se dokonce může rozdělit do bojujících frakcí. V moderním světě je však jediným vážným adeptem pro tuto roli národní stát. Globální a regionální instituce a organizace, jakými jsou OSN, EU, WTO nebo nadnárodní korporace, nepředstavují pro národní stát žádné alternativy.“

Další pozoruhodný Timmermansův výrok svědčí o tom, že současná masivní migrace není náhodný jev vyvolaný občanskými válkami, které ostatně se vedou někde na světě od konce  2. světové války nepřetržitě (Korea, Vietnam, Kambodža, Etiopie, Sůdán), ale je to uměle vyvolaný a řízený proces za účelem násilného genetického křížení a vytvoření nového super člověka. Pokud se nějaký Jarda Vonásek na dovolené v Etiopii seznámí s Emanuel Jebete a rozhodnou se, že spolu budou žít a zplodí potomstvo přes obrovské rozdíly jazykové, kulturní, odlišné hygienické a stravovací návyky, odlišné zvyky a normy chování, můžeme si o tom myslet své, ale nedá se proti tomu nic namítat. Je to individuální rozhodnutí. Pokud je ale podporována masová imigrace převážně mladých mužů z Blízkého východu a Afriky s cílem jak jinými slovy říká Frans Timmermans inseminace evropské populace za účelem jejího genetického promísení, tak to už nemá nic společného se svobodnou volbou lidí. To je projekt sociálního inženýrství, myšlenkově vycházející z nacistické ideologie. Tenkrát měla rovněž Evropu ovládnout jedna „nordická“ rasa, dnes tedy podle člena Evropské komise nová Super-rasa.

Neomezený lidský optimismus

Člověk je determinován ve svém způsobu uvažování a z toho plynoucích schémat jednání svou psychikou. Je evolučně úspěšný jako druh, právě pro svůj nezlomný a většinou iracionální optimismus, to znamená očekávání lepšího výsledku, než reálně může nastat. Nebýt toho, tak by se nikdy nepouštěl do věcí, u kterých pravděpodobnost toho, že to skončí dobře je mizivá. Příroda si to ovšem může dovolit být marnotratná, jí na nějaké tisícovce jedinců nesejde. Takže, i když bude úspěšný jen jeden optimista z tisíce, je to evoluční úspěch.

Díky tomuto lidskému optimismu mohly být učiněny všechny objevy a dosaženo technického pokroku. Proto také mohou být vedeny války. Každý voják jdoucí do útoku, při kterém je jisté, že ztráty budou nejméně 50%, věří, že to bude právě on, který to přežije. Obchodní úspěch všech sázkových kanceláří je postaven na stejném principu. Lidé utrácejí své mnohdy těžce vydělané peníze za šanci na výhru, která je v poměru 1 ku několika miliónům.

K tragédii měst Pompeje a Herculaneum nedošlo proto, že by výbuch sopky nastal náhle a nečekaně. Naopak sopka několik dní předtím varovala obrovským množstvím kouře a poletujícího prachu, že dojde k něčemu mimořádnému. Přesto obyvatelé zmíněných měst optimisticky věřili, že se tentokrát nic nestane. Prostě nechtěli zbytečně balit. Když pak došlo k výbuchu, bylo již na útěk pozdě.

Takto funguje psychika u většiny lidí. Jsou také jedinci, kteří takovou mírou optimismu neoplývají. Ti pak, když slyší v dálce hřmění hromu, nabádají – ukliďme raději to prádlo ze šnůry a shrabme seno, protože se blíží bouře. Tito lidé ovšem nejsou ve společnosti oblíbení, ani nebývají úspěšní. Pokud totiž lidé jejich varování uposlechnou a to ještě ne zcela suché prádlo uklidí a bouře nepřijde, tak jim to vyčtou a označí je za hlupáky, kvůli kterým dělali zbytečnou věc. Pokud jejich varování ostatní neuposlechnou a bouře naopak přijde, prádlo jim zmokne skrz na skrz a seno odnese vítr, budou se  cítit jako hlupáci ti, kteří neuposlechli a ty „chytráky“, kteří vědí všechno nejlíp, opět nebudou mít rádi. Nositelé špatných zpráv byli vždy neoblíbení a někdy byli dokonce popravováni.

Optimismus je hybnou silou evoluce bez ohledu na oběti. Většina lidí je tak nastavena a musí takto uvažovat a jednat. Pěkný příspěvek na toto téma je zde. (české titulky) https://www.youtube.com/watch?v=B8rmi95pYL0

Z toho vyplývá i reakce lidí v České republice na direktivně Evropskou komisí nařízený příchod muslimských migrantů. Většina lidí věří, protože tomu věřit chtějí, že příchozí nás kulturně obohatí, že budou pracovat jako zámečníci, instalatéři, klempíři, pokrývači nebo truhláři, nebo v dalších profesích, které jsou nyní zcela nedostatkové vzhledem k tomu, že domácí mladá generace každou jinou práci než je klikání myší u počítače odmítá a považuje za ponižující. Nijak nevadí, že tomu nikde v Evropě tak není, že místo kulturního obohacení dochází k omezování projevů domácí kultury a tradičních zvyků, neboť to muslimům vadí. Migranti nenahradili mezery v chybějících profesích, protože jejich kvalifikace a pracovní návyky nemají na trhu práce žádné uplatnění, pokud vůbec o práci zájem mají. Takže podnikají v černé nebo šedé ekonomice, to znamená, že neplatí daně, naopak pouze čerpají sociální dávky na své početné rodiny. Integrace dětí imigrantů, které neznají dobře jazyk a často o vzdělání nejeví zájem, snižují celkovou úroveň a intenzitu výuky. (Samozřejmě není řeč o individuální migraci nebo o migraci z kulturně a vzdělanostně blízkých zemí, ale o současné masové migraci).

To vše není pro optimisty důležité, oni věří, že v našem případě tomu bude jinak. To že se od 50 let, kdy přestali kočovat do dneška, nepodařilo integrovat cikánské etnikum, také není dostatečným varováním. Z toho plyne, že každé poukazování na příklady odjinud je v podstatě zbytečné.  Věční optimisté budou věřit, to nakonec dobře dopadne, jako jejich předchůdci věřili, že Vesuv tentokrát nevybuchne, do té doby než se udusili kouřem a nezasypal je popel.