neděle 21. srpna 2016

Strategie přežití

Různé druhy živočichů využívají jednu ze dvou strategii přežití druhu. Ta první je, že mají vysoký počet potomků, o které se rodiče minimálně starají a předpokládají, že i v náročných podmínkách, bez péče rodičů, alespoň některý potomek z vysokého počtu jedinců přežije. Druhá strategie, tu používají velká zvířata a predátoři, je mít jedno, dvě mláďata a těm věnovat maximální rodičovskou péči. Živit je, chránit a učit až do relativně vysokého věku. Lidé jako druh používají obě strategie, vzhledem k tomu, že kolonizovali celou zeměkouli a různá etnika žijí ve velmi odlišných podmínkách. Jinou strategii používají lidé v rovníkové Africe, kde je život dětí díky nebezpečnému, nestabilnímu prostředí, kmenovým bojům, infekčním nemocem a dalšímu, více ohrožen; zde je výhodná strategie velkého počtu potomků s limitovanou péčí. Naopak na severu, někde u polárního kruhu, kde je malá hustota lidí, minimum konfliktů, žádné infekční nemoci, používají lidé životní strategii malého počtu potomků, kterým věnují maximální péči. V Evropě tím, jak se postupně zlepšovaly a stabilizovaly životní podmínky a život dětí přestával být ohrožen, přecházeli lidé postupně od první ke druhé strategii. Takže nízký počet dětí má i tyto evolučně přirozené důvody, na rozdíl od vlivu dlouhodobého působení neomarxistické ideologie, která v podobě fundamentálního feminizmu považuje rození dětí a jejich výchovu za konání ženy ponižující. Stav nízké porodnosti v počtu prosté reprodukce by mohl být v současných podmínkách v pořádku, a kdyby se někdy časem podmínky změnily, změnili by lidé svou strategii. Taková změna neproběhne z generace na generaci, je zde určitá setrvačnost, ale postupně k ní dojde.
Nyní od tohoto úvodu přejděme k současné situaci. Do Evropy přicházejí lidé z prostředí, kde používají strategii vysokého počtu potomků, neboť tam odkud pocházejí, se z řady důvodů část narozených dětí nedožije dospělosti. Nyní se ocitnou v prostředí zcela odlišném, navíc ve společnosti, která je bezprecedentním způsobem zvýhodňuje. Co to znamená? To, že zde přežívá, na rozdíl od země původu, téměř každé dítě až do dospělosti znamená, že se tyto skupiny lidí rozmnožují nesrovnatelně rychleji. Dalo by se předpokládat, že se i tito lidé časem přizpůsobí prostředí a změní životní strategii. Nemusí tomu tak být. Jednak je zde značná setrvačnost, takže to nastane s dlouhým  časovým odstupem a ještě zásadnější věc je, že pokud jsou tito lidé islámského náboženství, tak se neintegrují a nepřijímají zvyky a modely chování místních obyvatel. Vzhledem k postavení ženy v islámské společnosti, v rodině a v manželství se nemůže změnit strategie vysokého počtu potomků nikdy.
Co z toho plyne pro nativní obyvatelstvo Evropy? Jediný závěr z toho je, že s příchodem miliónů jedinců cizí kultury je strategie dvou dětí v rodině, kterým se dostane maximální péče naprosto chybná a během několika desítek let povede k tomu, že se tyto děti a potomci těchto dětí stanou minoritou, ale tentokrát ne protěžovanou a všemožně zvýhodňovanou, ale naopak potlačovanou a omezovanou. Zamyslete se prosím nad tím. To co my, jeden každý, vyděláme, prostředky a majetek, který získáme, abychom tím zvýhodnili své potomstvo, ty nám levičácký, neomarxistický stát formou vysokého zdanění ukradne a předá ve formě různých subvencí a sociálních dávek lidem cizí kultury, preferujících strategii vysokého počtu potomků. Proti tomu je jediná rozumná a jediná možná obrana. Mít rovněž vysoký počet dětí, to znamená zakládat rodiny v mnohem nižším věku než nyní, nestarat se příliš o to v jakých materiálních podmínkách ty dětí budou žít, ale jednoznačně preferovat jejich  počet (nemám na mysli 3 děti, ale alespoň 5). Pokud budou lidé naslouchat svým instinktům, tak se za současné situace nemohou zachovat jinak. Toto se musí pro nativní Evropany stát novou strategií, novou ideologií (záleží-li jim ovšem na tom, aby jejich potomci přežili). Pokud jsou tací jedinci mezi námi, kteří uvažují jako dělnice ve včelím úle, jež pracují na rozmnožování potomstva nikoliv svého, ale starají se o larvy včelí matky, to znamená, že to vnímají tak, že potomci jakýchkoliv lidí mají pro ně stejný význam a důležitost jako ty vlastní, tak těch se to netýká. Ti normálně myslící a normálně cítící, chápou rozdíl mezi světem hmyzu, kde jsou všechny včely v úle geneticky příbuzné a jejich jednání je tudíž správné, a světem lidí, kde je tomu zcela jinak. Život ve světě vyšších živočichů je postaven odlišně a to na konkurenci geneticky odlišných jedinců.

pátek 19. srpna 2016

Ztráta mužnosti

Trochu jsem se zasnil a vybavila se mi vzpomínka na dětská léta. Jezdili jsme do školy autobusem do vedlejší vesnice a ráno jsme se scházeli na autobusové zastávce. Nebylo prakticky dne, aby se někteří kluci při čekání na autobus nepoprali. Prali se všichni, ti fyzicky dobře vybavení  i ti slabší. Prohrát v boji to nepřinášelo ztrátu cti, ale boji se vyhýbat, znamenalo být označen za zbabělce a ti tenkrát žádnou čest neměli. Takže ráno to bitkou začalo a pokračovalo to ve škole nejpozději o druhé přestávce. Potom jsme se ještě poprali, když jsme šli ze školy, to se vyřizovaly křivdy vzniklé během dne. Pokud se bitka o přestávce protáhla přes zvonění a učitel se stal svědkem rvačky, pouze ukázal, který z výtečníků se postaví do kterého koutu třídy a tím byl problém vyřešený. Žádná poznámka do žákovské, a pokud nedošlo k vážnému zranění, žádné pozvání rodičů do školy. Nemám už děti, které by navštěvovaly základní školu, ale myslím, že mám jasnou představu a dokáži odhadnout, jak by stejná situace, kdy se dva kluci poperou ve třídě, dopadla dnes. Rodiče chlapců by byli pozváni na pohovor k řediteli, chlapci by museli navštívit psychologa v psychologické poradně, možná podstoupit i nějakou terapii. To v případě, že by se to stalo u nás. V podobné situaci v Norsku by děti byly Barnevernetem odebrány rodičům a dány do převýchovy do ústavu nebo do náhradní rodiny.
Agresivita je u mužů naprosto přirozenou věcí – samozřejmě i u dětí mužského pohlaví je naprosto přirozená, pro přežití potomstva nesmírně důležitá. Projevy agresivity si muži určují své pozice v hierarchickém uspořádání společnosti. Tato agrese kromě psychopatologických případů není namířená proti ženám. Žena je pro muže objektem sexuálního zájmu a nepovažuje ji za soupeře (možná by dnes i měl). Proto normálním ženám mužská agresivita nevadí, mnohdy takové agresivní muže preferují. Normální ženy se mužů nebojí, muži je přitahují a zamilovávají se do nich. Bigotní feministky, které jsou často frigidní, se mužů bojí, proto usilují o potlačení všech projevů mužské agresivity ve společnosti. Feminizmus je nedílnou součástí marxistické ideologie, proto i dnešní neomarxisté usilují o takovou výchovu, která vymýtí veškerou mužskou agresivitu a projevy mužství a mužnosti obecně. Po létech usilovné převýchovy došlo v Západní Evropě  k devirilizaci (odmužnění) celé populace. O tomto jevu píše Benjamin Kuras jako o závažném problému naší civilizace. Společnost s takto potlačenými projevy mužství nemůže obstát v konkurenci s civilizacemi nebo etniky, kde mají muži zachovány všechny přirozené vlastnosti.
Kdybychom uvěřili marxistické teorii, že člověk je pouze takový jak jej prostředí zformuje, tak bychom museli propadnout zoufalství. Naštěstí tomu tak není, člověk má rovněž zvířecí podstatu, má přirozené instinkty a primární principy jednání uložené v genech. Výchova, zvláště ta, která je s těmito zděděnými vlastnostmi v příkrém rozporu je pouze určitou nanesenou vrstvou, která na základě nějakého silného podnětu odpadne a projeví se přirozená podstata člověka. Je to podobné, jako když se Kostěj Nesmrtelný připoutaný pevnými řetězy v 13. komnatě napil vody a rázem se z pout osvobodil. Tak se, až to bude nutné, probudí i západoevropští muži a postaví se na odpor s nemenší agresivitou jako jejich invazní protějšky.
Toto samozřejmě současní neomarxisté, multikuralisté a tzv. sluníčkáři tuší a proto se snaží stále více přitahovat řetězy a potlačovat všechny projevy mužnosti. Nebude jim to nic platné, dojde i na ně.


středa 17. srpna 2016

Působí na nás psychický virus ?

Vystoupení a především činy předsedy vlády Maďarské republiky, to je jednání skutečně velkého státníka. Je to chování člověka, který má intuici a jako zvířata a ptáci pozná blížící se zemětřesení dříve, než jej zaznamenají nejcitlivější přístroje. Říká se tomu šestý smysl, který vnímavého člověka varuje, dříve než  nebezpečí zaznamenají ti ostatní. Podobnou intuici má i spisovatel česko-židovského původu Benjamin Kuras.
Nedá se říci, že jsou sami. Takto vnímavých lidí, kterým dlouhodobá zkušenost přeměněná na intuici říká, že to jak jedná společnost ve většině Evropských zemí, povede k zániku evropské kultury, národů a etnik současné evropské populace, nebo v lepším případě k tragédii celoevropské občanské války.
Těch lidí s intuicí a se správným vnímáním reality je bohužel zatím menšina. Většina je těch lhostejných, opatrných a bojácných. Zdá se jako by sádlo, kterým se u mnohých obalila jejich těla, obalilo i jejich mozky a způsobilo tupou nečinnost.
Pak je tu ovšem ještě sice malá nicméně aktivní a nebezpečná skupina zasažená nějakým psychickým virem. Ten virus u nich způsobuje odpor ke všemu vlastnímu,  pohrdání tradicemi, zvyky, kulturou, náboženstvím, jazykem a historií svého národa, ztrátu hrdosti nad výsledky práce a hrdinstvím předků. Tito lidé odmítají veškeré dědictví vytvořené generacemi, zvelebenou krajiny, poklady architektury, umělecká díla, vynálezy. Tento zhoubný vir či parazit potlačil v těchto lidech i tu nepřirozenější touhu mít vlastní potomstvo, toto vychovat a chránit před vším, co by je ohrožovalo i za cenu obětování sama sebe. Takto zasažení lidé jsou naopak ochotni všeho se vzdát a bez odporu to předat všem, kdo si o to řeknou, jen když budou cizí a odlišní.
Domnívám se, aniž bych si činil nějaké ambice na odborný psychologický nebo sociologický rozbor, že tento psychický vir si tito lidé přinesli z virtuálního, nereálného světa filmů, počítačových her a iluzí vznikajících působením drog. Ve virtuálním světě je všechno snadné, bezpracné a bezbolestné. V reálném světě se život rodí v krvi a bolesti a stejným způsobem i zaniká. Nic není zadarmo, o vše musí člověk usilovat, stále se učit a pracovat. To, že je současná evropská společnost tak bohatá, že všichni mohou žít v relativním blahobytu, aniž se o něj všichni zasloužili, to je jen dočasný stav.  Ti, kteří žijí v iluzi neskutečného světa, to ovšem tak nevnímají. Není divu vznik života i smrt, lidská bezmoc a utrpení jsou  skryty za hradbu zdí nemocnic, domovů důchodců a hospiců. Lidé jsou neustále bombardováni propagandou neomezených možností každého jedince. Reklama říká: vezmi si, co chceš, všeho můžeš dosáhnout, stačí jen chtít, budeš věčně mladý a zdravý, veškerá omezení, bolest, chudoba, stáří a smrt, to se tebe netýká, snad těch druhých.
Bohužel tomu tak není, platí ono španělské přísloví „Vezmi si, co chceš, řekl Bůh, ale za všechno zaplať“. Ta cena, kterou musí člověk nakonec zaplatit, je obvykle mnohem vyšší než by čekal.
Vrátím se zpět k těm, kteří těmto iluzím nepropadli a varují nás ostatní. Zatím je ještě čas, pokud toto varování přeslechneme, zaplatíme nakonec vysokou cenu. Jedním z těch nejznámějších je premiér Maďarské republiky Viktor Orbán. Zde uvádím jeho vskutku státnický projev ze dne oslav maďarského státního svátku 15. března 2016. Tuto jeho řeč je možné přirovnat k projevům Winstona Churchilla k národu za 2. světové války.






< Dnešní Evropa je křehká, slabá a chorá jako „květina užíraná skrytým červem. Dnes, více než století a půl od velkých bojů za nezávislost evropských národů, náš společný domov není svobodný. Je to proto, že „svoboda začíná vyslovením pravdy44. V dnešní Evropě je pravda zakázaná. „Roubík je roubík, i kdyby byl z hedvábí.“
Je zakázáno říkat, že ti, kdo přicházejí, nejsou uprchlíci, a že Evropa je migrací ohrožena. Je zakázáno říkat, že desítky milionů směřují k nám. Je zakázáno říkat, že imigrace do našich zemí přináší zločinnost a teror. Je zakázáno upozorňovat, že ty masy přicházející z jiných civilizací ohrožují náš způsob života, naši kulturu, naše zvyky a naše křesťanské tradice. Je zakázáno připomínat, že ti, kdo sem přišli dřív, si zde už pro sebe vybudovali svůj vlastní nový, oddělený svět, s vlastními zákony a idejemi, který štěpí tisíciletou strukturu Evropy. Je zakázáno upozorňovat, že to není nezamýšlený řetěz náhod, nýbrž předem plánovaná a sehraná operace, masa lidí namířená k nám. Je zakázáno říkat, že v Bruselu se spřádají plány přesunout sem cizince co možná nejrychleji a usadit je mezi nás. Je zakázáno upozorňovat, že účelem usazování cizinců zde je přetvořit náboženskou a kulturní krajinu Evropy a přeinženýrovat její etnické základy - a tím odstranit poslední bariéru internacionalismu: národní státy. Je zakázáno říkat, že Brusel teď kradmo pohlcuje víc a víc plátků naší národní svrchovanosti, a že v Bruselu teď mnozí plánují Spojené státy evropské, k nimž jim nikdo nedal svolení.
Používají k našemu poddání jiné nástroje. Dnes nás nevězní, netransportují do koncentráků, neposílají na nás tanky, aby okupovaly země věrné svobodě. Dnes stačí mezinárodní mediální dělostřelba, denunciace, pohrůžky a vydírání - nebo přesněji, stačily, zatím.
Národy Evropy se zvolna probouzejí, znovu se shlukují a brzy opět získají půdu pod nohama. Evropské konstrukce stojící na potlačení svobody skřípou a lámou se. Národy Evropy možná konečně chápou, že je ohrožena jejich budoucnost. Ne jen prosperita, pohodlný  život, zaměstnanost, ale i naše samotná bezpečnost a klidný řád našich životů. Konečně národy Evropy, dosud dřímající v hojnosti a prosperitě, pochopily, že životní zásady, na nichž byla Evropa postavena, jsou ve smrtelném nebezpečí. Evropa je společenství křesťanských, svobodných a nezávislých národů, rovnoprávnosti žen a mužů, fair konkurence a solidarity, hrdosti a pokory, spravedlnosti a soucitu.
Masová migrace je pomalý tok vody vytrvale podemílající naše břehy. Maskuje se jako humanitární kauza, ale její pravou podstatou je okupace území. A co pro ni je územím získaným, to je pro nás územím ztraceným. Hejna posedlých obránců lidských práv cítí zdrcující potřebu nás napomínat a spílat nám do nevraživých xenofobů, ale pravda je ta, že náš národ je také národem inkluzivním a jeho dějiny jsou dějinami prolínání kultur. Ti, kdo sem chtěli přijít jako noví členové rodin nebo jako vykořeněnci prchající o život, byli přijati, aby si zde vytvořili nový domov. Ale ti, kdo sem přišli s úmyslem změnit naši zemi, ti, kdo přišli s násilím a proti naší vůli, se vždy setkali s odporem.
Chceme-li tuto masovou migraci zastavit, musíme nejprve zkrotit Brusel. Hlavní nebezpečí pro budoucnost Evropy nepřichází od těch, kdo sem chtějí přijít, ale od bruselského fanatického internacionalismu. Neměli bychom dovolit, aby se Brusel povyšoval nad zákony. Nedovolíme mu vnucovat nám hořké plody své kosmopolitní migrační politiky. Nebudeme do Maďarska importovat zločinnost, terorismus, homofobii a synagogy pálící antisemitismus. Nebudou zde žádné zóny, kde neplatí zákony, nebude tu žádný masový chaos. Žádné imigrantské vzpoury, žádné gangy lovící naše ženy a dcery. Nedovolíme druhým diktovat nám, koho si do svého domova a své země pustíme, vedle koho budeme žít a s kým budeme svou zemi sdílet.
Odmítáme vnucené rozmisťování a nebudeme tolerovat ani vydírání, ani výhrůžky. Přišel čas zvonit na poplach. Přišel čas na opozici a odpor. Přišel čas přibírat spojence. Přišel čas vztyčit prapor hrdých národů. Přišel čas zabránit destrukci Evropy a zachránit budoucnost Evropy.
K tomuto cíli, bez ohledu na stranickou příslušnost, povoláváme každého občana Maďarska ke sjednocení a voláme ke všem národům Evropy, aby se sjednotily. Vůdcové a občané Evropy už nesmějí žít ve dvou oddělených světech. Musíme obnovit jednotu Evropy. My, národy Evropy, nemůžeme být svobodní jednotlivě, jestliže nejsme svobodní spolu. Jestliže spojíme síly, uspějeme, jestliže budeme táhnout různými směry, selžeme. Společně jsme síla, rozptýleně slabost. Spolu nebo vůbec - to je dnes zákonem.
Dnes je v knize osudu psáno, že skryté světové mocnosti bez tváří vymýtí vše, co je jedinečné, autonomní, starodávné a národní. Stmelují kultury, náboženství a populace, dokud se naše mnohotvárná a hrdá Evropa nepokoří a neodkrví. A jestliže se takovému výsledku poddáme, bude náš osud zpečetěn a pohltí nás obrovské břicho Spojených států evropských.
Porazit, přepsat a transformovat osud, který je pro nás zamýšlen. Učili jsme se, že nebezpečí do tváře může pohlédnout jen odvážný. Musíme proto vytáhnout tu starodávnou ctnost odvahy z nánosu zapomnění. Nejprve si musíme zocelit páteře a odpovědět jasně a hlasitě, aby nás bylo slyšet daleko a široko, na otázku, která určí náš osud. Otázka, na níž budoucnost Evropy stojí a padá, je tato: Budeme otroci, nebo svobodní - to je ta otázka, rozhodni! >

Podobně mluví spisovatel Benjamin Kuras, zde uvádí v 16 bodech, co je nezbytné konat k záchraně evropské civilizace (týká se těch, kteří se domnívají, že za záchranu stojí):
  1. Nazývat věci pravými jmény, nezamlčovat fakta skutečná a nevymýšlet neskutečná.
  2. Vzít konečně na vědomí, že se proti nám vede válka na život a na smrt, a začít rychle stavět hradby a pevnosti, psychické, kulturní a materiální.
  3. Nemarnit čas a energii „sterilními hádkami a sektářskými rozbroji.
  4. Přestat spoléhat na druhé a posílit se k vlastní záchraně sami. 
  5. Zbavit se pocitu viny, sebenenávisti, xenofilie a etnomasochismu.
  6. Vzdělávat sebe i děti v evropské historii, pěstovat evropskou etiku a estetiku, vnímat jejich bohatství a duchovní energii a vědět, za co bychom byli ochotni riskovat život pro záchranu druhých nám podobných.
  7. Zbavit svoji politiku celoevropské „devirilizace“ (odmužnění) a opět ji „virilizovat“ (zmužnit).
  8. Posílit armádu a bezpečnostní složky a obnovit úctu k vojenskému hrdinství.
  9. Stmelit Visegrádskou čtyřku ve společnou obrannou hradbu.
  10. Jako celek suspendovat schengenskou dohodu a kontrolovat, koho sem pustíme.
  11. Přibrat, budou-li mít zájem, Chorvatsko, Slovinsko, Bulharsko, Rumunsko a Srbsko.
  12. Početně posílenou společnou policií a vojskem hlídat tyto nové hranice.
  13. Nepustit dovnitř žádné nové muslimy a povzbuzovat je k přesunu do pohodovějšího azylu v bezpečnějších a bezkonfliktních zemích jako Kuvajt, Dubaj, Bahrajn, Brunej, Alžírsko, Tunisko, Maroko, Indonésie, Malajsie, Maledivy, Pákistán, Írán, Saudská Arábie.
  14. Nenabízet žádnému migrantovi jakéhokoli vyznání iluze snadnějšího života, než mají dvě třetiny občanů nedosahující na průměrnou mzdu, z jejichž daní by se takový snadný život musel platit.
  15. Muslimům již zde legálně žijícím zaručit stejnou svobodu a stejná práva jako všem ostatním s podmínkou, že propagace džihádu a zákonů šaría je porušením zákonů a důvodem k vystěhování do některého ze států, které tyto prvky islámu praktikují.
  16. Všem místním politikům a veřejným činitelům kolaborujícím s evropským sebevražedným projektem domorodé genocidy nabídnout slušné jednorázové odstupné a zaplatit letenku do islámské země jejich volby.


neděle 14. srpna 2016

Euro-arabská spolupráce - jak jsou plněny cíle projektu

Celý příběh arabsko-islámského působení na Evropu nezačal ani letos, ani s válkou v Iráku nebo v Sýrii, které trvají již řadu let.
Je nutné si připomenout, že Islámská invaze do Evropy začala velice záhy po vzniku islámu, to je zhruba před 1400 lety. Arabové a následně Turci dobyli, kromě původně židovského a křesťanského prostoru Blízkého východu a severní Afriky, značnou část Evropy, přičemž povraždili statisíce a zotročili milión křesťanských obyvatel. Islámská invaze a rozšiřování vlivu skončilo až roku 1683 porážkou Turků u Vídně.  Evropa se ovšem vymanila z islámského vlivu ale až v roce 1922, po rozpadu Osmanské říše. Islám nadále zůstal dominantní v Turecku, v Albánii a v části Balkánského poloostrova. Ale toto období mělo velmi krátké trvání.
S nástupem nacismu v Německu dochází k navázání kontaktů s islámským světem, se kterým nacisty spojovala nenávist k židům. V roce 1937 navštívil Adolf Eichmann tzv. Velkého izraelského muftího Muhammada Amín-al-Husajního, velkého obdivovavetele nacismu a Adolfa Hitlera a navázal spolupráci s Palestinci. Sám Amín-al-Husajní navštívil v roce 1944 Berlín. Němci rovněž vytvořili a vyzbrojili v Bosně jedenadvaceti tisícovou horskou divizi SS z bosenských muslimů – Hanschar, určenou pro boj proti jugoslávským partizánům.
Po porážce nacismu se Evropa vzpamatovávala z následků 2. světové války. V roce 1948 vznikl stát Izrael a okamžitě byl vojensky napaden armádami 5 arabských států. Výsledkem této války, která skončila po roce bojů, bylo faktické určení rozsahu území státu Izrael. V následujících létech arabské státy zaútočili na Izrael několikrát. Izrael v těchto válkách zvítězil a obsadil nová území, která byl, vždy pod tlakem Spojených států amerických a hlavních evropských mocností, nucen opustit.  
Přejděme do 70 let minulého století. Tehdy ještě neexistovala Evropská Unie EU, ale hospodářské společenství 9 evropských zemí, zkratka EHS. V té době vrcholil Palestinský terorismus (myslím, že všechny tyto teroristické činy jsou dostatečně známy), řízený Organizací pro osvobození Palestiny (OOP) a financovaný některými arabskými státy. V říjnu roku 1973 napadl Egypt a Sýrie stát Izrael, vypukla tzv. Jomkipurská válka. Tato válka skončila po dvaceti dnech, za cenu značných obětí, vítězstvím Izraele. Arabské státy těžící ropu, ve snaze donutit světové mocnosti k tlaku na anulování výsledku války a k donucení Izraele vrátit dobytá území, vyhlásily ropné embargo. Cena ropy zečtyřnásobily a každý měsíc tyto země snižovaly těžbu o 5% a tím působily její nedostatek. Arabské země dali státům kupujícím jimi dodávanou ropu ultimátum. Toto ultimátum obsahovalo především tyto požadavky: Stažení Izraele ze všech obsazených území, uznání Palestiny, zastoupení OOP na všech mírových jednáních a prohlášení rezoluce č. 242 Rady bezpečnosti OSN za bezvýhradně platnou. Evropské mocnosti reprezentované Německem, Francií a Itálií v panice z nastalé situace zahájili se zeměmi OPEC tzv. euro-arabský dialog a vzápětí přijali všechny arabské požadavky.
Podrobnosti těchto dohod zveřejnila ve Švýcarsku žijící britská historička egyptského původu, píšící pod pseudonymem Bat Ye’or („Dcera Nilu“), v knize Eurabia, The Euro-Arab Axis (Associated University Presses, Cranbury, NJ, 2005). Od té doby tento dialog pokračuje.  Kontakt jsou nesmírně čilé. První schůze na téma euro-arabského dialogu se konala v Damašku v září 1974. Pak už se schůzky konaly pravidelně každý rok: Bonn 1975, Cairo, Paříž a Dublin 1976, Luxemburg 1977, Rome 1978, Štrasburg  a Haag 1980, Rabat 1981, Bonn 1982, Bagdad 1983, Madrid 1984, Rabat 1985, Vídeň 1986, Rabat 1988, Dublin 1989, Lisabon 1991, Paris 1994, Ammán 1996, Malta 1997, Damašek 1998 and Brusel 2002 atd. Výsledky plynoucí z těchto schůzek jsou celkem jednoznačné. Arabské země budou dodávat Evropě ropu a zemní plyn, za to Evropa poskytne arabským (muslimským) zemím vyspělé technologie a bude přijímat arabské (muslimské) migranty. Dále se evropské země EU zasadí o to, aby islám byl v Evropě vnímán v tom nejlepším světle. Pokud jde o migranty, evropské státy se postupně zavázaly, že jim zaručí volnost pohybu, podmínky stejné jaké mají obyvatelé hostitelských zemí, ubytování, zdravotní péči, bezplatné vzdělání, sociální dávky a další požitky. Dále EU-státy přislíbily vytvořit arabským přistěhovalcům a jejich rodinám takové podmínky, aby mohli udržovat své náboženské a kulturní tradice. Toto vše evropské státy beze zbytku plní a je to zakomponováno do Lisabonské smlouvy a dalších nařízení EU orgánů.
Zde je i vysvětlení, proč v zakládacích dokumentech EU není zmínka o tom, že jejím základem je judeo-křesťanská civilizace, jak jim vytýkají věřící v nových členských zemích. Je to z téhož důvodu, proč staré státy EU, až na pár výjimek, řadu let nedovolily občanům nových členských zemí stěhovat se tam za prací. Ten důvod je zcela nečekaný: Aby neurazily Araby. Zde je důkaz. 13. října 2003 v Káhiře pronesl tehdejší předseda Evropské komise Romano Prodi projev o své vizi „euro-středo- mořské" oblasti, budované na základě „politiky přibližování". A ve zprávě pro tuto příležitost na Prodiho příkaz vypracované pod názvem Dialog mezi národy a kulturami euro-středomořské oblasti.
Prodi v nich arabské partnery ujišťuje, že „rozšíření EU je velká příležitost, nikoli ohrožení". Že proarabská politika bude za své rozšíření na východ arabské partnery kompenzovat. Že arabským partnerům poskytne stejný status jako svým novým členům. Že devět z patnácti členských států EU zamezí východním Evropanům přístup k pracovním příležitostem, aby mohly plnit své závazky ke svým Jižním partnerům". A že islámské země budou mít nadále „imigrační prioritu na další dvě či tři desetiletí".
Na zakládací schůzi EAD v Paříži 31. června 1974 byla ze všech členských států EHS vytvořena Parlamentní evropská asociace pro euro-arabskou spolupráci (PAEAC), která v září téhož roku na konferenci v Damašku přijala od Arabské ligy pro svou zahraniční politiku tyto podmínky: Stažení Izraele do hranic příměří z roku 1949 (jimž Izraelci přezdívají „hranice osvětimská“). Arabská svrchovanost nad starým městem Jeruzalém. Účast OOP a Jásira Arafata na všech jednáních. Tlak na USA, aby se distancovaly od Izraele a sjednotily svou politiku se zájmy arabských států. Naprosté a bezvýjimečné plnění těchto úkolů jako podmínka arabské ekonomické spolupráce s Evropou.
To pro začátek. PAEAC sdružovala na dvě stovky západoevropských parlamentních poslanců a vytvořila základ pro společnou celoevropskou proarabskou zahraniční politiku jako protiváhu k moci USA. Během let 1974 a 1975 vypracovaly PAEAC a EAD své základní principy.
  • V politice, kultuře a ideologii: Uznání „historického příspěvku arabské kultury k rozvoji Evropy" a příspěvku, který evropské země stále ještě „mohou očekávat od arabské kultury, především v oblasti lidských hodnot". Potřeba vytvářet „přívětivější prostředí pro arabské přistěhovalce šířením arabské kultury a islámského náboženství v Evropě". Povinnost evropských vlád „přistupovat ke kulturní složce euro-arabského dialogu v konstruktivním duchu a věnovat největší prioritu šíření arabské kultury v Evropě". Odsouzení „sionistických tendencí nahrazovat v palestinských územích arabskou kulturu kulturou židovskou a tím zbavovat palestinský lid jeho národní identity". Povzbuzování mediálních a vzdělávacích pracovníků ke „zlepšování veřejného mínění o arabském světě".
  • V ekonomice: Vytváření „základních podmínek pro rozvoj arabského světa jako celku a zúžení technologické mezery, která odděluje arabské země od evropských".Spolupráce v, jaderné technologii, financích, podnikání, vědeckém výzkumu, technologickém rozvoji, technickém a profesním výcviku, jaderné energii, plánování a stavbě měst a infrastruktur, industrializaci, dopravě, urbanizaci, ve zdravotnictví, školství, v telekomunikacích a turismu.

Samotné slovo „Eurabia“ se objevilo vůbec poprvé jako název publikace propagující činnost EAD a jejích přidružených institucí. Ta zdůrazňovala „povinnost Evropanů chápat politické i ekonomické zájmy arabského světa" a potřebu vytvářet „názorové klima příznivé Arabům". A upozorňovala Evropany, že chtějí-li skutečně spolupracovat s arabským světem, musí „potvrzovat svoji důvěru v euro-arabské přátelství a úctu k tisíciletému příspěvku arabského světa ke světové civilizaci".
Tak se ekonomicky, politicky, kulturně a postupně i demograficky Evropa svázala s arabským světem smlouvami, institucemi a aktivitami, které z ní udělaly nástroj antiamerikanismu a antisemitismu. Od poloviny 70. let na ní spolupracuje mnoho mediálních, kulturních a vzdělávacích institucí, některé aktivně, některé bezděky.
Pokud jde o propagaci islámu, na tomto úkolu se podílí řada, za tím účelem zřízených institucí a neziskových organizací. Nejprve bylo nutné upravit dějiny. Část, tu o islámském vraždění a zotročování zamlčet, část o pozitivním vlivu islámské invaze do Evropy zveličit a především nově vytvořit. Pak bylo potřeba tyto nové dějiny zapracovat do školních osnov. To se rovněž stalo. Dále se musí islám a pouze pozitivní informace o něm propagovat v tisku, televizi a ve filmu. V této oblasti je známo mnoho „skvělých“ počinů. Negativní informace měly být cenzurovány. Toto se rovněž podařilo a daří.
Ukázalo se, že ani toto orwelovské působení nemá na některé jedince dostatečný účinek a že kromě oficiálních medií existují neoficiální sdělovací a komunikační média, především internet.  Tam ovšem autoři státní doktrínu propagace islámu neplní. Takže bylo nutné přistoupit k represím. Veškerý nesouhlas s neomezenou imigrací z arabských zemí a odpor proti islamizaci Evropy prostřednictvím muslimských přistěhovalců je v řadě zemí nyní stíhán a souzen jako trestný čin rasismu, xenofobie, a urážky islámu. Tresty jsou (zatím) propuštění ze zaměstnání a zákaz výkonu povolání (u státních zaměstnanců), odebírání dětí a vysoké finanční pokuty, ve Velké Británii už byl uložen i trest odnětí svobody. Přijímání stále restriktivnějších zákonů proti původním obyvatelům a zavádění cenzury intenzivně pokračuje.
Z tohoto úhlu pohledu musíme proto vidět současné, mnohým z nás nepochopitelné jednání a chování obyvatel některých zemí Evropy, především Německa. Zatímco u nás v České republice jsme budovali socialismus, v ostatních zemích Evropy byli obyvatelé vystavení po 40 let pozitivní propagaci arabského islámu. U nás se k tomu přistoupilo samozřejmě se vstupem do EU rovněž. Zpočátku nenápadně, nyní v souvislosti se současnou migrační vlnou, nesmírně agresivně.
Zbývá se zamyslet, zdali současní politici mohou jednat jinak a zdali, kdyby byli zvoleni do vedoucích politických funkcí jiní, by se něco změnilo. Vzdát se arabské ropy a plynu znamená vzdát se značné části blahobytu, nebo vstoupit do jednání s Ruskem o značném zvýšení dodávek. Rusko je ovšem pro Německo (i Polsko) z historických důvodu nepřítel číslo jedna, ani USA by takový postup nepřipustily, tudíž to nepřipadá v úvahu. Druhá zásadní věc je, že dnes již např. v Německu nebo Francii (ostatní země západní Evropy na tom nejsou o mnoho lépe) je 10% menšina obyvatel islámského náboženství, lhostejno, zda ti lidé mají občanství, či nemají, zda jsou v zemi legálně, nebo ilegálně. Budou politici riskovat nepřátelství arabských zemí s nebezpečím vyhlášení ozbrojeného džihádu proti nevěřící Evropě se zapojením všech islámských přistěhovalců? Myslím, že nikoliv.
Z toho vyplývá, že islámští migranti budou nadále přijímáni s otevřenou náručí a budou jim vytvářeny ty nejlepší podmínky v duchu dohod euro-arabského dialogu. Pokud má dojít k naplnění cílů projektů jako např. zamlčovaný a oficiálně popíraný Euro-Med, je potřeba pokračovat.
Jaké by mohly nastat překážky na této cestě? Dnes již prakticky žádné. Křesťanství, alespoň podle prohlášení a přístupu kléru katolické církve, problémem není. Katolická církev již zřejmě na budoucnost křesťanství v Evropě nesází, což je patrné z výroků a činů současného islamofilního a marxistického papeže. Jediný problém by mohl nastat, že by někteří členové organizací jako Muslimské bratrstvo, Al Kayda a Muslimský stát nekonzultovali své akce s organizací pro euro-arabskou spolupráci a celou záležitost islamizace Evropy se snažili urychlit. Zatím se zdá, že četnost teroristických aktů je přesně dávkována tak, aby evropské obyvatelstvo bylo dostatečně zastrašeno a přitom to v něm nevzbudilo žádný pokus o odpor. Z klidných reakcí nejvyšších evropských politiků je vidět, že je vše v pořádku a věci jdou dopředu v souladu s projektem vytvoření Euroarábie.
Co by se tedy muselo stát, aby místo Evropské Unie nevznikl na území Evropy Evropský chalífát?
Teoreticky jenom zázrak. Během několika nejbližších let by musel být objeven nový zdroj energie nebo způsob jak uchovávat elektrickou energii, aby bylo možné vzdát se dodávek ropy a plynu z muslimských zemí. Veškerá síla a přitažlivost islámu, totiž stojí a padá s bohatstvím, které do islámských zemí plyne z prodeje těchto komodit. Musíme si ovšem uvědomit, že na těžbě, zpracování a distribuci ropy nebohatnou pouze arabské a africké islámské státy, ale řada firem a jejich akcionářů v Evropě a USA. Proto se také téměř nic neinvestuje do vývoje automobilů na alternativní pohon, naopak veškerý pokrok v této věci je záměrně brzděn. Rovně zákaz provozu a výstavby jaderných elektráren v některých evropských zemích, přestože se maskuje za ekologické a bezpečností důvody má příčinu pouze v tom, aby nebyla snížena potřeba energie z ropy a zemního plynu.

Je podivné, že se ještě nikdo oficiálně nezabýval tím, jak bude Evropa vypadat, až se dostane k moci islám. Na to je potřeba se evropských politiků a všech podporovatelů islámské invaze do Evropy ptát. Co nastane, až bude cíle dosaženo?
Islám není náboženství – islám je náboženský, ideologický, politický a právní systém. All in one - vše v jednom. Takto byl geniálním prorokem (samozřejmě pod vlivem božího vnuknutí) zkonstruován. Z toho plyne, že muslimské obyvatelstvo bez muslimského státu nedává smysl. To je důvod, proč se v Evropských městech vytváří uzavřené komunity – státy ve státě, kde je islám uplatňován komplexně to jest, jsou uplatňovány i všechny politické a právní části islámu. Podívejme se, jak to dnes vypadá ve většině arabských i jiných muslimských zemích. To je předobraz budoucí Evropy – hospodářský úpadek, nefungující infrastruktura,  vzájemné konflikty jednotlivých kmenových frakcí, polovojenských gangů a bojůvek, teror a chaos. Možná, v lepším případě, autoritářský režim a nelidská diktatura. Proč ještě tým sociologů, politologů, odborníků na islámské finančnictví a ekonomiku nevytvořil studii, jak bude vypadat Evropa pod znamením půlměsíce? Vždyť se tak stane v horizontu několika desítek let. Ti, kteří dnes chodí do školy, v takové Evropě budou žít. Zatím se konstruováním této budoucnosti zabývají pouze spisovatelé – ti ovšem k tomu mají jen svou intuici a fantazii.
(v článku jsou použity i pasáže z knihy Banjamina Kurase Poslední naděje civilizace)
Ještě se nabízí otázka, jestli je možné pro státy východní Evropy, které ještě nejsou v situaci, která nemá jinou než jednu alternativu, odmítnout sdílet osud států západní Evropy. Je to možné, vyžadovalo by to, aby v čelech těchto států stanuly mimořádné osobnosti. Takoví lidé se bohužel neukazují a čas se neuvěřitelně rychle krátí.

čtvrtek 11. srpna 2016

Poslední naděje. Je ještě nějaká?

Benjamin Kuras vydal před nedávném svou další knihu s titulem "Poslední naděje civilizace". Tématicky navazuje na předchozí dílo "Jak zabít civilizaci". Ne že by ta první kniha přetékala optimismem, nicméně vzhledem k tomu jaký události od jejího vydání nabrali spád, v poslední knize už není naděje ani špetka. Každopádně je nutné si ji přečíst. Obsahuje pouze fakta, odzdrojované události a na základě nich, se znalostí tří největších světových náboženství, se znalostí života ve Velké Británii a toho jak se za posledních několik desítek let proměnil, činí autor závěry. Ten zásadní závěr je - nikdy by nás nemohla islámská civilizace ohrozit, natož porazit, kdyby nebyli mezi námi lidé, kteří tomu aktivně napomáhají. Nemůžete nikdy vyhrát bitvu, když vám ti, kteří mají stejnou uniformu, střílí do zad. Já vidím poslední naději naší civilizace v tom, že se konečně probudí ta dosud mlčící většina a s její pomoci si uděláme pořádek ve vlastních řadách. Benjamin Kuras pochází z národa, v němž rovněž řada jeho členů pochopila co se děje, až když vystupovali v Osvětimi z vlaku. Proto, abychom si uvědomili, co se na nás chystá, ještě včas, kupme si a přečtěme knihu Benjamina Kurase "Poslední naděje civilizace", doporučujme ji svým známým a přátelům, čerpejme z ní argumentaci v boji se zrádci a kolaboranty ve vlastních řadách.
Zde je ukázka jejíž obsah považuji za zásadní pro popis současné situace v evropské společnosti.

My všichni dnes žijící Evropané jsme možná poslední generace zažívající poslední záblesky odumírající západní kultury a výdobytků západní civilizace, jimiž jsou (a měli bychom si je pětkrát denně připomínat jako ne-li modlitbu, tak aspoň mantru):
  •         Svoboda víry, bádání, tvoření a projevu.
  •         Právo na beztrestný nesouhlas a ochrana menšinových názorů.
  •         Právo na vlastní majetek a jeho ochranu.
  •         Ohleduplnost k životu a vlastnictví druhých.
  •         Rovná práva a povinnosti pro každého jednotlivce. Povinnost prokázat veškerá nařčení vůči komukoli mimo pochybnost.
  •         Povinnost chránit strádající, perzekvované a křivě nařčené.
  •         Mnoha generacemi vytvořený návyk napravovat omyly, troufat si do dalšího zkoušení a dalších náprav, usilovat o zlepšování životních podmínek, zdokonalování nedokonalých věcí.
  •         Oddělení ideologie od světské moci.
  •         Vytřibování osobního charakteru a pěstování skupinové soudržnosti.
  •         Setrvačná pracovitost a podnikavost.
  •         Svědomí, soucit a napravování křivd.
  •         Touha po vědění a hledání smyslu existence.
  •         Neustálé hledání pravidel, jimiž by dobro mohlo vítězit nad zlem.
  •         Smysl pro rozličnost a ochota přijímat z jiných kultur užitečné, moudré či krásné prvky obohacující či zpestřující kulturu naši.
  •         Smysl pro racionálno, logiku a kritické myšlení.
  •         Smysl pro humor, drama a krásu a jejich umělecké vyjádření.

Je to kompaktní síť civilizačních prvků, jež žádná jiná civilizace nedokázala nebo se ani nepokoušela skloubit do jednotné soustavy, a které naše civilizace pracně hledala, zkoušela, opravovala, piplala, obrušovala jeden prvek druhým, musela bránit a několikrát málem prohrála, přes tři tisíciletí, od antického Řecka a biblického Izraele přes imperiální Řím, křesťanství, renesanci, osvícenství, vědeckou a technickou revoluci, parlamentní demokracii, prosperující kapitalismus a jeho postupné vymycování chudoby vyrovnanější distribucí tvorby. Prvků, které jsme začali brát za tak samozřejmé, že je přestáváme vnímat, tím méně pěstovat a bránit. Těch pestrých a nekonečně tvárných prvků, jejichž rozezvučením je bohatá harmonie západní hudby, kterou milovník hudby papež emeritus Benedikt XVI. označil za „unikát nemající nic podobného v jiných kulturách, setkání s pravdou, s opravdovým Tvůrcem Světa". Onen unikát, který dnešní generace ledabyle zahazují do stoupy a nahrazují beztónovým skřípotem a dunivým mlácením.
Nemylme se: jsme jediná civilizace v dějinách takto komplexně budovaná a neustále metodou „pokus-omyl" budující. Na ní stojí blaho a naděje celé planety. Z ní pochází ohromující většina všech vědeckých, technických, uměleckých, ekonomických, sociálních a politických vynálezů všech dob, z nichž mohou prosperovat i jiní.
Na její ekonomickou, kulturní, humánní i morální superioritu - které si přes své viditelné slábnutí a hluboký duchovní propad stále ještě jakžtakž udržuje - nepotřebujeme sepisovat tisíce snadno dohledatelných důkazů. Stačí spočítat, kolik lidí prchá do ní a kolik z ní. Zhroutí-li se ona, propadne se celý svět do mizérie, chaosu, barbarství a hladomoru. Její záchrana tudíž není nějaký sobecký rozmar. Je to povinnost vůči lidstvu.
Povinnost obzvlášť naléhavá pro ty, kdo se rádi pokládají za humanisty, demokraty, liberály, lidumily, laskavce, spravedlivce a dobrodince. Jimž však „přání otec myšlenky“ zamlžuje realitu a fakta se jim profiltrovávají sítem abstraktních ideologií. Z nichž mnozí - třebas i z té nejlepší vůle, jaké jsou schopni - pracují na zničení civilizace dlážděním cesty do pekla dobrými úmysly a nenávistí k jejím obráncům. Ze samé pokrokovosti, humanismu a všelásky jsou na její zničení ochotni spojit se s tím nejzaostalejším antihumanismem a kultem nenávisti a smrti, jaký se na této planetě dnes dá najít. A bezděky se tak podílejí na největší velezradě dějin směřující k etnické čistce a kulturní genocidě vlastních národů.
Evropští státníci přiznávající, že multikulturalismus selhal, jej nahrazují, vědomě či bezděky, monokulturalismem náboženské víry a politického systému likvidujícím na dobytých územích pestrost kultur předchozích. Historie nám to potvrzuje téměř bez výjimek. Naivní a žádnými fakty nepodložená domněnka západních elit, že k naší kultuře se bude islám chovat jinak, budeme-li k němu vstřícní, je známkou ztráty soudnosti. Jednou z jeho okupačních zbraní je umění rozeštvat okupované do vzájemně nevražících skupin, a tak oslabit jejich schopnost se společně bránit. Jak je tato zbraň účinná a jak nás oslabuje, vidíme na každém kroku.
Nadešel čas nalít si čistého vína - dokud je ještě smíme pít. Je jím tento objev. Ten, kdo lidi netoužící po islamizaci šmahem častuje přídomky „xenofobové“ (extremisté, náckové, fašouni, hnědý sliz, hyeny atd.), dává logicky a automaticky najevo, že po islamizaci touží nebo mu přinejmenším nevadí. Je tudíž na něm, vysvětlovat nám ostatním proč. Pro účely snadného rozlišení říkejme těm prvním „islamofobové“, těm druhým „islamofilové“. Nechme „islamofoby" na chvíli stranou, řeklo se toho o nich dost, co demokracii znemožňuje jich ke své obraně použít. Věnujme pro změnu pozornost „islamofilům". A klaďme jim relevantní otázky.
  •  Jaký pokrok ve vědě a technologii od islámu očekáváte?
  •  Jaké geniální zlepšováky ekonomické a ekologické v islámu nacházíte?
  • Co si představujete, že nám islám může nabídnout ke zlaskavění lidských vztahů, zkvalitnění   politického systému, k vytříbení sociální spravedlnosti, zabezpečení občanské svobody?
  •  Jak nám zefektivní infrastrukturu, školství, zdravotnictví?
  •  Jakými vědeckými a technickými vynálezy nás posune k většímu blahu?
  •  Jak nám zkrášlí estetiku architektury, urbanistiky, designu, oblékání, vizuálních umění? Jaké romány,   básně, dramata, filozofické traktáty nám nabídne? Jaké opery, symfonie, tance?
  • Která islámská země by nám mohla být vzorem, od něhož bychom se mohli něco naučit? 

Buďte té lásky, mudrci islamofilní, začněte nám to podrobně a s pokrokovým nadšením vypočítávat.
Do té doby nemáte právo chtít po nikom, aby vám vypočítával důvody, proč po islámu netouží, neboť je tak jako tak nebudete chtít slyšet, protože neladí s vaším obrazem sebe samých, bezúhonných, nepošpiněných, hnědým slizem neumazaných. Hrách už není tak levná komodita, aby se na zeď házel po tunách.
Islamofilové se vyskytují ve dvou kategoriích.
Ti vědomí, přesvědčení a nezměnitelní, kteří naši civilizaci a kulturu - a tím i její obranu - pokládají za největší zlo planety a nenávidí ji tak, že jsou k jejímu zničení ochotni se spojit s kýmkoli, kdo jim k tomu pomůže, protože jejich nenávist ke všemu západnímu je silnější než láska k čemukoli jinému, včetně sebe samých. Říkejme jim islamofilové aktivní. Smyslem všeho jejich konání je nám všem ostatním vládnout, jakýmkoli systémem, za jakýchkoli okolností. Nad těmi se zde zamýšlet nemusíme, není nad čím, kromě toho, jak si před nimi jednoho dne ubránit holý život.
Jsou však mezi nimi tací, kteří islamizaci slouží nevědomky, z neinformovanosti, mentální pohodlnosti, bez velkého přemýšlení nad důvody svého přání a domýšlení jeho následků, ze setrvačné loajality k abstraktním všelidským právům, humanistickým a osvícenským idejím a pomyslným „evropským hodnotám", z bezmezné lásky k abstraktnímu „bližnímu" či jen z potřeby patřit k určité skupině stejně cítící, spíš než myslící. Těm říkejme islamofilové pasivní. Vnímají se jako aktivní liberálové, demokraté a hrdinové statečně hájící několik vybraných pacifizujících hodnot, které pokládají za pilíře naší civilizace a na jejichž vrcholu se skví absolutní tolerance ke všemu, včetně toho, co i jim nezastřeně slibuje smrt. Patří k nim hodně exmarxistů a neomarxistů, progresistů, reformátorů, revolucionářů a světaspasitelů, dobřemínících liberálů, ale i náboženských naivistů křesťanských, a dokonce i židovských, kterým jde o krk nejvíc a kteří potvrzují staré přísloví, že když už se žid vyvede jako blb, předčí v tom všechny ostatní.
Vyznačují se často sveřepou ignorancí islámského práva, praktik, historie, současných událostí, faktů, trendů a statistik. Ne nevinnou nevědomostí, nýbrž záměrným a pracným přehlížením, odmítáním, vymazáváním, vymýšlením protiargumentů a číháním na chyby či nepřesnosti, zbrklé výroky a charakterové vady islamofobů, skutečné či vymyšlené. Stačí jim jednou někomu nasadit psí či oslí hlavu a přestanou vnímat, co skutečně říká či dělá. Tomuto boji idejí proti faktům věnují obrovskou část své intelektuální energie.
Dokáží třeba označit za výmysl 1400 znásilněných anglických puberťaček v Rotherhamu, neboť „Rotherham je příliš malý, než aby jich tam tolik bylo“, ač by jim stačilo kliknout párkrát na anglický internet a nalézt tam na toto téma snad už tisícovku článků, v nichž Rotherham navíc figuruje jako jen jedno z měst podobně postižených. Dokáží opěvovat skvělou integraci muslimů do společnosti ignorováním nebo zamlčováním stovek neprůchozích a několika miliony obydlených islámských čtvrtí, kde přestalo platit evropské právo a kam se domorodý Evropan neodváží. Spěchají zpochybňovat věrohodnost handrkováním o pár eur v odhadu, jaké jsou státní výdaje na migranta v té či oné zemi. Mnohokrát potvrzené informace evropských bezpečáků, blízkovýchodních novinářů, syrských diplomatů a Islámského státu o takové či onaké početní přítomnosti džihádistů v migračních tocích kontrovat námitkou, že to jsou „jen nepotvrzené odhady bez spolehlivých důkazů". Jako by existovala metoda na získání přesných počtů. Třeba „hloubkový výslech" s detektorem lži každého jednotlivce z onoho půldruhého milionu dnes ročně migrujících na každém metru nehlídaných hranic?
Dokáží člověka označit za fašistu za to, že si troufl jen zmínit jméno Marině Le Penové, protože přece „její otec označil holocaust za kapitolu druhé světové války". A ani jim nezrůžoví tvář studem nad absurditou soudit někoho za dvacet let starý výrok otce někoho jiného, jaká by kdysi nenapadla zřejmě ani komunisty.
Umějí pokládat za „zdravý rozum" víru, že „migrace nemá samozřejmě s terorismem nic společného", protože „pro to nejsou důkazy", i když jim přesně takové důkazy civí do očí. Obávat se, abychom si z migrantů „neudělali nepřátele, kdybychom je zde nevítali“. Tvrdit s teologickou autoritou, že „zákony šaría se vztahují jen na muslimy", když si už každý může přečíst, že jejich velká část se týká specificky perzekuce nemuslimů. Donekonečna vyhledávat všemožné příčiny terorismu jiné než islámskou víru, třebaže za posledních 15 let bylo spácháno jejím jménem ke třiceti tisícům teroristických činů, se statisíci mrtvých. Donekonečna zamlčovat a přehlížet perzekuci, vraždění a vyhánění křesťanů, dosahující milionů, sexuální zotročování nemuslimek po tisících, kruté popravy homosexuálů, neposlušných žen a „nesprávných" muslimů. Ujišťovat, že statisíce migrantů potřebujeme k ekonomickému přežití, ač podle statistik, například dánských, po pěti letech pobytu je v práci jen 20 % mužů a 5 % žen a zbytek žije dál na sociální podpoře. Donekonečna vymýšlet „naprostou menšinu" islámských extremistů mezi „naprostou většinou" umírněných, když statistiky spolehlivých rešeršních firem jako New Research ukazují opak. Libovat si, jak se nám ta „naprostá většina" islámské imigrace hezky integruje i po zjištění, jak spolupachatel pařížského masakru dokázal na čtyři měsíce zmizet v bruselském Molenbeeku pod ochranou stotisícové muslimské komunity, jejíhož ani jediného člena nenapadlo spolupracovat s belgickými zákony, a byl nakonec dopaden kvůli objednávce pizzy.

úterý 2. srpna 2016

Proč nejsem levičákem

Levicovost nebo levičáctví nespočívá, jak se mnozí mylně domnívají, v sociálním cítění, v soucitu s trpícími nebo v ochotě pomoci těm, na které dolehlo nějaké neštěstí. To se netýká politického přesvědčení, ale vlastností člověka, které souvisí s jeho povahou, se schopnosti vcítění se, s tím zda je člověk kromě sebe, schopen mít rád jiného člověka.
Levičáctví je ideologie, politický názor.
Znamená upřednostnění kolektivu před jednotlivcem. Zbavuje člověka odpovědnosti za jeho vlastní osud a starost člověka o sebe sama přenáší na kolektivní instituce.
Levičáci říkají, lidé nestarejte se o své zdraví, bezstarostně pijte, kuřte, přejídejte se, vaše zdraví spraví lékaři v nemocnicích.
Občané neodkládejte si finanční rezervu a majetek na stáří, postará se o vás stát a důchodový systém.
Mladí lidé, není potřeba mít děti, stát doveze statisíce cizích lidí z jiných zemí, ti budou do úmoru pracovat a poslouží vám ve stáří v domovech důchodců.
Rodiče nevychovávejte své děti, nesdělujte jim své názory a zkušenosti, na to nejste dostatečně kvalifikováni, o to se postará stát prostřednictví učitelů ve školách.
Děti učte se a studujte jen to, co vás baví, ne to s čím uspějete na trhu práce, když nenajdete zaměstnání, založíte neziskovou organizaci na integraci neintegrovatelných, kterou bude štědře dotovat stát.
Občané, neozbrojujte se, necvičte se v sebeobraně, neztřežte svůj majetek, to přenechte policii, ta se o vaši bezpečnost postará.
Občané, obrana vlasti není vaší věcí, to přenechte profesionální armádě.
Voliči nestarejte se o to, kam bude směřovat stát, jaké budou zákony, které ovlivní život váš a vašich dětí. To nechte na nás, na profesionálních politicích, my máme informace, my nejlépe víme, co je pro vás dobré. Stačí, když nám jednou za čtyři roky dáte své hlasy a pak už se o nic nestarejte.
V tomto spočívá levicovost, ve snaze zbavit člověka odpovědnosti za jeho osud. Přenechat rozhodování na druhých, nechat se vést, aniž tušíme kam.
To se mně osobně naprosto příčí. Já chci být sám strůjcem svého osudu. Být sám zodpovědný za své úspěchy, ale i za své nezdary, jsem připraven a ochoten nést následky svých chybných rozhodnutí. Chci, aby politici předložili své vize, svůj program a toho se celé volební období drželi, aby pokud nastane neočekávaná situace, o které se v jejich programech nemluvilo, aby se zeptali na řešení mne a všech občanů v referendu a výsledné rozhodnutí pak realizovali, ať se jim líbí nebo ne.
Tvor o kterého se někdo denně stará, kterému zajistí střechu nad hlavou a každý den plnou misku jídla, tak je buď nesvobodným otrokem nebo zvířetem, které zapřáhnou do pluhu a následně odvedou na porážku.

Proto nejsem levičákem.

pondělí 1. srpna 2016

Pod znamením půlměsíce

Právě jsem přečetl knihu od Luďka Frýborta „Pod znamením půlměsíce“. Je to již druhý román vedle románu Michela Houellebecqa „Podvolení“, který ve svém ději v nejbližší době předpokládá vítězství islámské ideologie v Evropě.
Román Luďka Frýborta je určitě poutavým příběhem, spisovatel je výborný vypravěč, nicméně události a děje jsou až romanticky nereálné. Autor se dokonce, když neví, jak by se ti uprchlíci před islámskou nadvládou a pronásledovaním mohli zachránit, uchyluje k postavě Proroka, člověka s nadpřirozenými schopnostmi, který je v nějakém spojení s bohem. To co naopak reálné je, že ti, kteří se nepodvolí a nekonvertují k islámu, se stanou lidmi druhé kategorie, kteří nebudou moci vykonávat určité profese, bude jim zamezen přístup do škol a úřadů. Islámská ideologie zde postupně vítězí v jedné evropské zemi po druhé, je zlikvidováno ústředí katolické církve a sídlo papeže Vatikán. Poslední zemí v Evropě kladoucí odpor islámské nadvládě bude podle autora Polsko, ani to ovšem nakonec neodolá. Jedinou evropskou zemí, která se ubrání islámské invazi bude Švýcarsko. Vzhledem k jeho velikosti, to ovšem obyvatelům Evropy nedává velkou naději. Celý příběh se rozpadá do několika větví. V každém jednotlivém příběhu prchá jedna skupina původních obyvatel před mocí islámu. Z Čech, z Itálie, z poraženého Izraele.
Nebudu se podrobně těmi ději zabývat, kdo má rád dobře napsané fantastické příběhy z budoucnosti, přečte si román sám. Jen uvedu, že ve finále dojde k naprostému hospodářskému úpadku Evropy jako celku a k rozpadu muslimy ovládaného politického a společenského systému. Na druhé straně se lidé vrátí k přirozenému způsobu života, k osvědčenému systému hodnot a začnou na těchto základech budovat novou civilizaci. Jiná cesta zřejmě již není za současného stavu věci ani možná. Věřící by řekl, že Bůh to tak chce.To co mne v knize asi nejvíce oslovilo je dopis pana Heinemanna. Tento muž, pracoval na radnici jistého německého města. Aby si mohl zachovat své úřednické místo, konvertoval k islámu. Z radnice stejně odešel a nakonec spáchal i s manželkou sebevraždu. Před smrtí napsal dopis, který poslal svému islámskému nadřízenému, ve kterém vysvětluje pohnutky, jež ho vedly k odmítnutí islámské víry a k tomu, že jediné východisko našel v sebevraždě. Z toho dopisu snad každý pochopí co to je islám a jací musí být lidé, kteří jsou těmito myšlenkami obklopeni od dětství a fanaticky jim věří.
Zde je text onoho dopisu:
„Vážený pane Abú Wádžide,
s politováním Vám sděluji, že jsem se ze soukromých důvodů rozhodl odejít z tohoto světa. Smysl pro povinnost mi jako starému úředníkovi velí, abych, dřív než tak učiním, udělal pořádek ve svých záležitostech. Chci Vás především ujistit, že jsem si vážil Vašeho porozumění pro mou osobu a byl jsem Vám vděčný za Vaše rady. Bohužel se musím přiznat, že jsem se jimi nedokázal v plné míře řídit, jak byste si asi býval přál. Oznamuji Vám, že jsem se před krátkým časem po zralé úvaze odřekl islámu a znovu přijal svátosti církve katolické. Můj charakter má různé nedostatky, ale pokrytectví mezi nimi, doufám, není; a nemohl bych zůstat muslimem, aniž bych byl pokrytcem. Došel jsem k tomu poznání důkladným studiem svaté knihy koránu, již jste mi laskavě věnoval. Dovoluji si být tak smělý a poradit Vám: budete-li napříště chtít některému ze starousedlíků ukázat cestu islámu, nedávejte mu do ruky korán. Nepřesvědčí ho, nýbrž odpudí.
Hledal jsem v koránu ne snad světlo pravdy, které by mě naráz oslnilo, ale aspoň něco, nad čím bych se mohl zamyslet. Povědět si - hleďme, tahle myšlenka je pro mne nová, z tohohle úhlu mě ještě nenapadlo se podívat na hádanku stvoření. Nic takového jsem tam nenašel, jen stále se opakující tvrzení, o nichž se zdráhám uvěřit, že jsou skutečně božského původu. A jsou-li, musí to být divný Bůh, který je dal zvěstovat lidstvu.
Každá súra Vaší svaté knihy začíná veršem: „Ve jménu Boha milosrdného, slitovného!" Buď jsem oněm slovům správně neporozuměl, nebo mají ještě nějaký skrytý význam, protože hned následující text je popírá. Jaké milosrdenství je v příšerných trestech, jimiž Alláh hrozí tomu, kdo bezpodmínečně nepřijme jeho učení? Jaká slitovnost v hrůzách pekla, jak je s takovým gustem líčí korán? Všechny ty řetězy, okovy, plameny šlehající, věčné utrpení, jež je údělem pochybovačů, pálení ohněm, napájení vroucí vodou a splašky, krmení suchým trním... ne, nevěřím tomu.
Nevěřím, že Bůh je sadista, který si libuje v trestání. Chvíle mého konce se blíží a chtěl bych doufat, že mě uvítá jiný Bůh: shovívavý a odpouštějící, který se dovede nad mými slabostmi usmát, vždyť mě s nimi sám stvořil. Proto se odříkám islámu, můj vážený příznivce: musel bych vzít na vědomí Boha, jenž stvořil zmetky, jimž se pak nesmiřitelně a nelogicky mstí. Nechce se mi ani brát vážně nevěstinec plný panenských prostitutek, jak má podle slov koránu vypadat ráj. Čekal bych, že konečné spočinutí lidské duše je důstojnější, spirituálnější, něco víc než ukájení tělesného chtíče, jakého je schopen každý pes. Mimoto mě zaráží, že, jak se zdá, náleží ráj výhradně mužům; co se vlastně děje na věčnosti s muslimkami? Také jim je k dispozici nějaký sbor paniců hlubokých očí temných, jichž nedotkla se ruka člověka ni džina žádného, aby si s nimi užívaly slastí neustálého obcování?
Ale v tom snad zacházím příliš daleko, omlouvám se. Nechci se vysmívat muslimské představě posmrtného života, jen podotknout, že západní člověk má jiné pořadí hodnot. Vy muslimové vidíte ve svých ženách ochotné souložnice a neodmlouvající služky. Naším ideálem je... ne rovnoprávnost, to by bylo příliš málo. Práva jsou od toho, aby se jich člověk domáhal u advokáta. Mnohem spíš jím je rovnocennost, a ještě spíš partnerství. Chci mít vedle sebe někoho, s kým mohu sdílet radosti i strasti života, Vzájemnou oporu, přítele a rádce. Islámský svět je poloviční, protože v něm chybí jako plnohodnotný prvek žena. Nechává tak ležet ladem půl tvůrčího potenciálu, jejž Bůh udělil lidstvu: to je, obávám se, půl příčiny jeho zaostávání a nemůže se nevymstít ani v budoucnu.
Když jsme se spolu poprvé bavili, došlo i na princip evoluce, jíž jste, pamatuji se, odmítl jako iluzi. To je, odvážím se tvrdit, druhá půle příčiny, proč zaostal islám: odmítl vzít na vědomí vývoj a ustrnul tak myšlenkově i materiálně v době svého vzniku. Nemění na tom mnoho ani současný mocenský rozmach. Islám může vítězit, ale zbraně si k tomu musí obstarat u protivníka neboje okopírovat; může vnutit západnímu člověku korán, ale nemůže zastřít, že v něm není jediná původní myšlenka. Je závislý na dobré funkci Západu; zničí-li jej, sám sebe zničí. Vy muslimové možná dovedete západní civilizaci potlačit, ale nedokážete ji nahradit; umíte rozkazovat, ale neumíte vládnout, jak se už teď na všech stranách ukazuje. Všiml jste si? Jestli ne, stačí se rozhlédnout. Kolín, pane můj, bývalo čisté, krásné, spořádané město, v němž byla radost žít. Je ještě?
Také o svobodě jsme spolu tehdy hovořili, i tu jste nazval iluzí. Podložil jste toto své tvrzení argumentem, jemuž jsem nemohl tak zcela odporovat: vskutku si západní člověk své svobody mnohdy neváží, dávaje přednost zajištěnosti v bezmyšlenkovitém poddání státní moci. Jenže příčinou toho je nedokonalost člověka, ne ideálu svobody. Ideální svoboda je vrchol, jejž nemůže být nikdy dosaženo, ale lze se mu při vší lidské nedostatečnosti blížit.
My Evropané můžeme následkem svých pošetilostí svou svobodu ztratit. Můžeme z hlouposti běžet směrem, který nás od ní odvádí; ale aspoň o svém ideálu víme, aspoň jej uznáváme a pokoušíme se mu, třebaže neohrabaně, přiblížit. A co je hlavní, naše svoboda nevylučuje svobodu druhých. Vy muslimové máte také svůj ideál svobody, ale jiný: kdo ovládá, nemusí se podřizovat, je svobodný.
Proto se snažíte každého a všechno ovládnout. Ovládáte své ženy, aby vám nebyly partnerkami, ale poslušnými služebnicemi. Ovládli jste evropské národy a přinutili jste je podřídit se vaší vůli. Možná vás ten pocit uspokojuje, být tím, kdo ovládá, tím, jehož vůle ve všem rozhoduje, být Jediný Svobodný. Jenže to je starý omyl, jenž přivedl už tolik kultur k úpadku a přivede k němu i Vaši. Pravda, otroci neodporují, dělají, co se jim nařídí. Je to pohodlné. Jenže otroci také nic neudělají z vlastní, vnitřní potřeby. Možná potřebu čehosi vidí, ale zamlčí ji; proč by otrok měl pomáhat nemilovanému pánu, spíš se mu vysměje, když se jeho výsostná vůle začne hroutit. Ale takový je triumf islámu: postavený na lhostejných, zlomyslných, tajně se pošklebujících otrocích. Nemusím být věštec, abych předpověděl, že to nebude, nemůže trvat dlouho.
Mé hodiny jsou sečteny, a proto možná vidím věci ostřeji než ten, kdo doufá mít ještě kus dlouhého života před sebou. Neříkám, můj ctihodný příznivce, že se svět blíží strašlivé katastrofě; on dávno překročil její práh. Příčin je několik, ale tou hlavní je domýšlivost islámu, jenž si předsevzal víc, než nač stačí jeho duchovní síla. Domnívaje se ovládat všechny, neovládá nikoho; domnívaje se ukazovat cestu, bloudí nenávratně; a jestli jej Bůh opravdu pověřil úkolem, neporozuměl mu a selhal v něm. Ale možná, kdož ví, i v tom je vůle Boží: očistit z opratí se vysmeknuvší svět potopou. Jestli se z ní někdo či něco zachrání a započne nový, moudřejší věk lidstva. Islám u toho už, tuším, nebude. To už spíš na troskách západní civilizace vyroste nový výhonek vůle k svobodě i tvůrčí schopnosti a poroste dál k dokonalosti, jíž nemůže nikdy být dosaženo.
V úctě Váš oddaný
Jürgen Heinemann“
Naše západo-křesťanská civilizace se ocitla na cestě, která myslím povede nutně k jejímu zániku. Je možné vymýšlet různé konspirační teorie, je možné obviňovat politiky, ale pravá příčina toho spočívá v občanech Evropy samotných. My všichni až na výjimky podléháme zcestným, lživým ideologiím, odmítáme odpovědnost za své rodiny a své děti, jsme ochotni za blahobyt obětovat osobní svobodu. Dobrovolně předáváme odpovědnost za svou budoucnost na jiné a tím ztrácíme možnost ji jakkoliv ovlivnit.
Lidská práva to je jedna z oblastí, která je dle mého naprosto chybně vykládána a chápána. Mluví se stále pouze jen o právech. Rozsah těchto zaručených práv člověka se stále rozšiřuje. Člověk má podle současných ideologů humanrightismu právo téměř na všechno. Co je zarážející, že tato práva mají mít zaručeni všichni, řádní a slušní lidé, ale stejně tak zločinci. Práva mají ti, kteří řádně pracují a prospívají společnosti, stejná práva mají i ti, kteří se na společnosti přiživují. Stejná práva mají mít ti, kteří na určitém území žijí a zvelebují je po několik generací jako ti, kteří přišli před několika dny a nemají ani tu nejmenší zásluhu.
Lidé mají tedy pouze práva. Jaké mají povinnosti? Zřejmě žádné, alespoň o těch dnešní humanisté a lidskoprávaři nemluví. Člověk nemá žádné povinnosti k rodině, rodiče k dětem, ani děti k rodičům, k obci ani k národu. Rodina je podle gender ideologie prý již zbytečná, o všechno v obci se postará úřad a národ – nic takového podle současných ideologů nemá existovat. Je zde pouze jednotlivec se svými právy, která mu zajistí všemocný stát. Takto samozřejmě žádná společnost nemůže fungovat, takto člověk není nastaven, to je proti jeho přirozenosti! Člověk jako společenský tvor nemůže být bez jasně definovaných povinností, bez osobní odpovědnosti, bez jeho aktivního přispění k prospěchu společenství. Kdo své závazky a povinnosti neplní, musí být omezen i na svých právech!
Naše společnost je dědictvím civilizace, která přetrvala 2000 let a nyní se zřejmě nachází na cestě směřující k jejímu konci. Tato civilizace byla vždy založena nikoliv na právech, ale především na povinnostech jednotlivce.
Platilo zde „Desatero božích přikázání“, které definovalo vztah lidí k bohu a lidí navzájem. Ta pravidla, která mluví o vztazích mezi lidmi, jsou tato:
Nezabiješ, nepokradeš, nesesmilníš, nebudeš křivě svědčit, nebudeš usilovat o manželku bližního svého, nebudeš usilovat o jeho majetek. To jsou zákazy a pak je zde ještě povinnost – budeš ctít otce svého i matku svou. Některé zásady společenského jednání a povinností jednotlivce se promítli i do lidových rčení. Vždy až dosud se říkalo „kdo nepracuje, ten ať nejí“.
Nikde v „Desateru“ se nehovoří o právech člověka, jsou zde pouze zákazy a povinnosti, ve vztahu vůči lidem i vůči bohu. Z toho, zdá se, dnes neplatí již nic. Dokonce takové základní tabu jakým bylo zabití jiného člověka, je dnes relativizováno. Zkoumá se, jaké měl vrah (v případě atentátu hromadný vrah) dětství, zda měl všechny materiální výdobytky jako ostatní děti, zda nebyl frustrován kvůli špatnému prospěchu, nebo protože byl cizinec, neuměl jazyk a děti se mu smály. To všechno se považuje za důvody, pro které je jeho čin, (byť i vraždu náhodně vybraných, zcela ve věci neangažovaných lidí), možné omluvit. Nikoliv ti mrtví, ale vrah je v tomto případě chápán jako obět, neboť mrtví netrpí (na jejich nejbližší se neberou žádné ohledy). Nezdá se vám to jako zcela zvrácené uvažování? Mně ano!
V jedné písni k svatému Václavovi je text: “Dědictví otců zachovej nám Pane“. Naši předci prosili Boha, aby jim zachoval to, co jim zanechali jejich předkové, prosili za svou vlast. Dnes se dědictví otců, dědů a pradědů, které nám za cenu mnohdy nesmírných obětí předali, dobrovolně zříkáme jako něčeho bezcenného. Zříkáme se své víry, svých tradic, svého jazyka, přenecháváme území cizím vetřelcům.

V románu je rokem, kdy islám, kromě zmíněného Švýcarska ovládne celou Evropu rok 2060. Jestli se něco zásadního v současném trendu vývoje společnosti nezmění, dá se předpokládat, že ve skutečnosti k tomu dojde mnohem dříve.