Bělorusko, země o jejímž osudu rozhodují cizí zájmy

 

Bělorusko – stát v sousedství Ruska, Polska a Litvy. Jako stát ve vlastních hranicích a s vlastními orgány moci se poprvé objevil až po socialistické revoluci v Rusku, byť jako součást Sovětského svazu. Předtím byl součástí Litevského nebo Polského království, případně jej do svého svazku připojilo Moskevské knížectví. Skutečnou samostatnost získalo Bělorusko po velmi dramatických událostech po rozpadu Sovětského svazu. Že se tak stalo a že se země dostala z těžké politické a ekonomické krize je právě zásluha současného prezidenta Lukašenka, který je od té doby prezidentem až do dneška. Existuje zvláštní jazyk běloruština, přesto většina obyvatel hovoří rusky. V Bělorusku byl v podstatě zachován socialismus – většina průmyslových i zemědělských podniků je v rukou státu. Peněžní příjmy obyvatelstva jsou nízké, ale je zde zcela jiná úroveň cen než v ostatních státech. Některé ceny jsou velmi nízké, řada služeb státu je bezplatných. Bělorusko je stát s minimálními surovinovými zdroji, veškeré zdroje energie musí dovážet. Bohatství státu spočívá v úrodné půdě, lesích a jezerech. Země je potravinově soběstačná. Přitom je v zemi značně rozvinut průmysl. Vyrábí se prakticky vše – od ledniček až po vozy metra, nebo obrovské náklaďáky Belaz. Výrobky nejsou špičkové kvality, což v takovém rozsahu sortimentu ani není možné, ale přitom jsou dostatečně kvalitní na to, aby byli žádané na trzích v Rusku, bývalých zemích SSSR a méně vyspělých státech. Obchod s Ruskem představuje podle odvětví asi 60% celkového exportu. Země se silně orientuje na spolupráci s Čínou. Bělorusko je sice chudá, ale upravená a čistá země a pokud by byla více rozvinutá infrastruktura, byla by turisticky atraktivní.

Polsko-litevská unie 1569-1795 (zdroj Wikipedie)

    Tolik na úvod, nyní překlad článku z webu topwar.ru k současným událostem v zemi. Ten článek není a nemůže být zcela objektivní, ale na rozdíl od všech blábolů v českých médiích je napsán se znalostí věci.

Selhání Blitzkriegu v Bělorusku

24. srpna 2020

Bouřlivé události v Bělorusku a pokus o blitzkrieg ke svržení prezidenta Lukašenka jednoznačně selhaly. Militanti zmizeli z ulic měst, nedochází ke konfrontaci s příslušníky donucovacích orgánů, mírové protesty pokračují, ale už nejsou tak závažné. Když to začalo, masový charakter protestů hovořil o vážném odmítnutí současného režimu ve společnosti, zdálo se, že Lukašenko bude smeten, že nemůže už dál odolávat.

Ze současného stavu v zemi, z jednání úřadů a opozice ve vztahu k Západu a Rusku je jasné, že nebylo dosaženo stanoveného úkolu svrhnutí Lukašenka, hlavní síly pučistů jsou dezorganizovány a demoralizovány, ustupují a lízají si rány. Je příliš brzy na to, abychom hovořili o úplném vítězství, ozvěny převratu se budou po určitou dobu šířit po celé zemi a vzrušovat společnost, ale režimu „posledního diktátora Evropy“ se podařilo odolat.

 

Chybí opozice

Co přispělo k Lukašenkovu setrvání u moci? V akci opozice bylo příliš mnoho taktických a strategických omylů, které vedly k porážce. Poté, co probudila běloruskou společnost proti prezidentovi a poprvé masivně vyvedla do ulic nejen její příznivce, ale i obyčejné lidi nespokojené s Lukašenkem, nebyla opozice schopna takticky zorganizovat celý proces puče. Jedním z hlavních nedostatků je absence plánovacích a koordinačních akcí v rámci jednoho velitelství. Výzvy na sociálních sítích z Polska nemohou nahradit jasnou a dobře koordinovanou práci „v terénu“, když v rychle se měnícím prostředí je nutné rychle reagovat a rozhodovat o společných akcích davu.

Pučisté přivedli vyškolené militanty do ulic, ale bylo jich příliš málo na to, aby prolomili nečekaně silný odpor policistů. Dobře takticky vyškoleným donucovacím orgánům se může bránit pouze dobře vyškolenými oddíly militantů, které jsou dovedně vedeny velitelstvím a polními veliteli, kromě toho příslušní právaochranných orgánů dovedně identifikovali podněcovatele a neutralizovali je bez odkladu.

Opozice neohlásila strategický cíl svých akcí, hlavní slogan („Jdi pryč“) stanovil okamžitý taktický úkol, ale co dále dělat, tomu většina protestujících nerozuměla. Je směšné tvrdit, že „žena v domácnosti“ Tichanovskaja, která se náhodou dostala do politického Olympu, by mohla být Lukašenkovou hodnotnou náhradou. Absence charismatických protestujících vůdců a uchazečů o „trůn“ narušila účel puče. Slib uspořádat volby „později“ pouze zmátl příznivce a jasně svědčil o tom, že opozice nemá vhodného vůdce.

Opozice nepředložila žádný politický program, pro masovou přitažlivost všech nespokojených s úřadujícím prezidentem na její stranu. Všechny protesty byly drženy pod heslem odstranění Lukašenka od moci, jako by to mělo vyřešit všechny politické, ideologické a ekonomické problémy. Takové akce měly svou vlastní logiku: opozice, aniž by odhalila politický program, přitahovala na svou stranu mnoho lidí, kteří chtěli z různých důvodů odstranit Lukašenka, považovali ho za hlavní zlo, a ve skutečnosti neuvažovali o tom, co dělat dál.

Obrovským neúspěchem opozice bylo vyhlášení jejího programu po selhání aktivní fáze puče, což šokovalo mnoho jejích příznivců a odcizilo je. Program je dobře známý. Toto jsou jeho hlavní body: přerušení všech vztahů s Ruskem, vyhlášení „litevství“ jako státní ideologie a vstup do NATO a EU. Běloruská společnost tyto postuláty neakceptuje. Takový program mohl vytvořit pouze naprostý idiot, zřejmě z Polska. Když se to ukázalo, všichni psali, že to byla provokace, ale opoziční velitelství se k němu připojilo a tím ukončilo možnost svého vítězství nad Lukašenkem.

Od samého začátku bylo jasné, že opozice jedná přesně podle tohoto programu, ale měla jej zveřejnit až po vítězství, kdy se již nebude možné vrátit. U opozice se projevily příliš slabé a krátkozraké politické technologie, za nimiž je cítit ruka západních kurátorů, jež jsou daleko od reality dnešního Běloruska. Lukašenko okamžitě využil této chyby a podrobně vysvětlil, k čemu by takový program vedl, přičemž jako důkaz uvedl příklad Ukrajiny.

 

Stávky, kolaps Lukašenkova týmu

Poté, co úřady potlačily aktivní fázi puče, se opozice pokusila realizovat myšlenku generální stávky, aby ochromila hospodářství země a státní instituce. Mohlo to být horší než militanti, Lukašenko by se v tom případě těžko bránil. Tento cíl nebyl splněn, stávky inzerované v sociálních sítích u předních podniků se ukázaly být blafem, stávkové výbory vytvořené v některých podnicích nebyly schopny povzbudit zaměstnance k stávkám, a tam, kde začaly částečně, se podařilo administrativě rychle reagovat a stávkové hnutí v zárodku vymřelo.

Přechod opozice na mírové procesí a shromáždění byl darem pro současný režim. Okamžitě zastavil jejich násilné potlačování, v některých případech se omluvil za protiprávní použití síly a začal selektivně hasit provokace na kontrolních stanovištích a na území podniků.

Úřady proti pokojným pochodům opozice zorganizovaly pokojné pochody Lukašenkových příznivců v různých městech země, které se postupně rozšiřovaly a nabývaly masového charakteru.

Pokusy rozdělit Lukašenkovo mužstvo a přesvědčit jeho část, aby zradila, byly také neúspěšné. Pouze několik velvyslanců vyjádřilo podporu opozici, a to bylo vše. Lukašenkovy týmy se ukázaly být nečekaně soudržné, protože pochopily, že jejich moc spočívá na moci prezidenta a v případě jeho svržení budou čelit nezáviditelnému osudu. A co je nejdůležitější, ukázalo se, že „siloviki“ - policie a armáda jsou loajální prezidentovi, bez jejich podpory by byl Lukašenko svržen v počáteční fázi převratu.

Jako vždy, část tvůrčí a vědecké inteligence začala přecházet na stranu protestujících - začali psát výzvy lidem o potřebě nahradit „krvavý režim“. Rychle naskočila zkorumpovaná mediální elita, její jednotliví zástupci v běloruském rozhlase a televizi začali veřejně rezignovat s tvrdými prohlášeními o úřadech. Všechny tyto akce nepodporovaly ani jejich spolupracovníci, ani společnost, a když úřady začaly projevovat svou sílu, tento tok se výrazně snížil.

Postavení Západu a Ruska hrálo rozhodující roli při řešení běloruské krize. Západ neměl jednotný postoj, jako tomu bylo na Ukrajině v roce 2014, tentokrát neměl stejnou mezinárodní situaci, přední západní země mají mnoho vlastních problémů, nyní nemají čas na vytvoření jednotné fronty proti Rusku.

 

Západní reakce

Iniciátory a podněcovatelé puče v Bělorusku byly evropské limitrofy (země vzniklé po 1. svět. válce na území Ruska) Polsko a Litva, které se považovaly za rozhodčí osudu běloruského lidu a dlouho připravovali puč pomocí osvědčené technologie „barevných revolucí“ s cílem oddělit Bělorusko od Ruska, oslabit ho a zabavit běloruský průmysl a obchodní trhy. Neuznání voleb bylo jen záminkou pro zahájení procesu zbourání Lukašenkova režimu, na kterém byly založeny integrační procesy s Ruskem.

Tyto dvě limitrofy měly svůj vlastní pohled na běloruské území a připravovaly puč ne v zájmu Evropské unie, ale s cílem odtrhnout Bělorusko a posílit své hospodářské a politické postavení na evropském kontinentu. Od příštího roku bude Polsko zbaveno finanční podpory Evropské unie, potřebuje trhy pro své výrobky v Bělorusku a také příležitost dostat do rukou ty nejlepší kousky běloruského průmyslu. Kromě toho zde převládaly ambice Velkého Polska a naivní sny o oživení velké Rzeczi Pospolitej - Polsko-litevského společenství od "moře k moři" s cílem stát se hlavou "východní Evropské unie" se začleněním pobaltských států, Ukrajiny a Běloruska. Nezapomínají ani na vytvoření „koridoru Baltsko-Černého moře“ oddělujícího Rusko od Evropy. Litva se zase snaží nedopustit posílení Polska, podporuje Lukašenkovu politiku „litevství“, jejímž cílem je uznat Bělorusy za jeden národ s Litevci a popírat ruské kořeny. Litva sama o sobě navíc není averzní vůči spolknutí oslabeného Běloruska.

Přední evropské mocnosti - Německo a Francie - zaujaly zcela jiné postavení. Uvítaly by oslabení Ruska, jejich hlavního konkurenta v Evropě, oddělením od něj Běloruska, ale zároveň naprosto nepotřebovaly další konflikt podobný ukrajinskému. Sledovaly vyváženou politiku, považovaly volby za nespravedlivé, ale do této krize nezasáhli a uvedly, že nechtějí opakovat ukrajinský scénář. Blokovaly neúnavný pokus Polska a Litvy protlačit Evropskou unií rozhodnutí o uznání Tichanovské za zvoleného prezidenta, nedovolily zavedení finančních sankcí vůči Bělorusku a omezily se pouze na osobní sankce proti členům Lukašenkova týmu. USA obecně Lukašenka mírně kritizovaly za použití síly, ale nepodnikly proti němu žádné kroky.

 

Pozice Ruska

Vyvážená pozice Ruska hrála důležitou roli při řešení krize. V posledních šesti měsících Lukašenko řekl mnoho věcí, které jsou pro Rusko a unijní smlouvu nepříjemné, a ruské vedení muselo něco požadovat, ale nezvítězily emoce, ale střízlivé výpočty. S pádem Lukašenka by se Bělorusko rozhodně vydalo na Západ, nikdo by ho nenahradil, na unijní dohodu bylo možné zapomenout. Bez ohledu na to, jak špatný byl, měl by být alespoň na chvíli držen v křesle. Putin byl jedním z prvních, kdo Lukašenkovi poblahopřál k jeho znovuzvolení, a tím uznal jeho legitimitu, čímž ukázal Západu, že Lukašenka neopustí.

Na Západě byl signál pochopen. Německo, Francie a vedení Evropské unie ohledně řešení běloruské krize nezavolaly Lukašenkovi, který odmítl odpovědět na Merkelové výzvy, ale Putinovi, protože dokonale pochopili, že klíč k řešení krize je v rukou ruského prezidenta. Putin jasně řekl, že krize je vnitřní záležitostí Běloruska a nikdo z vnější strany by neměl zasahovat. Nemělo by se také zapomínat na to, že Německo nemá zásadní zájem na posílení evropského vazala Spojených států Polska na úkor Běloruska, a snaží se nepodporovat polské iniciativy.

Ti, kteří pochybují zejména o ruském postavení, pochopí po telefonickém rozhovoru Putina s Lukašenkem 16. srpna, o kterém webové stránky Kremlu uvedly:

"Pokračovala diskuse o situaci v Bělorusku po prezidentských volbách, včetně zohlednění tlaku vyvíjeného na republiku zvenčí." Ruská strana znovu potvrdila svou připravenost poskytnout nezbytnou pomoc při řešení problémů, které vyvstaly na základě zásad Smlouvy o založení Svazového státu, případně také prostřednictvím Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti.

Tento náznak byl také pochopen, 18. srpna šéf Pentagonu zavolal ministra obrany Ruské federace  Šojgu a „diskutovali o situaci ve světě“. Téhož dne přistál na letišti v Minsku Tu-214 VPU speciální letové jednotky "Rusko" s neohlášenou misí a proces řešení krize probíhal konstruktivnějším způsobem. Charles Michel, předseda Evropské rady, pravidelně volá s Putinem a zjevně spojuje své kroky k vyřešení běloruské krize s ním.

Současně v ruském mediálním prostoru probíhala a probíhá rozsáhlá kampaň proti Lukašenkovi, jejíž podněcovatelé jsou imigranti z Běloruska: tzv. expert Bolkunec a zástupce Vyšší ekonomické školy, politolog Suzdalcev, oba dlouhodobí odpůrci Lukašenka. Aniž by se omezovali ve výrazech a obtěžovali se důkazy, zaštiťujíc se s Gazpromem, který Lukašenko urazil, dokazují, že je třeba ho okamžitě odstranit od moci a zahájit jednání s opozicí, o nichž je známo, k čemu povedou. Proti Lukašenkovi je také vlastník ruského „Uralchemu“, rodák z Běloruska se slibným příjmením Mazepin, který své prostředky neinvestuje do rozvoje Ruska, ale do výstavby přístavních terminálů v Lotyšsku. Velmi rád by uzavřel nebo převzal „Bělaruskalij“ a stal se monopolistou na trhu s hnojivy, zatímco Lukašenko mu stojí v cestě.

Lukašenko, který cítil podporu Ruska a Západu, pokračoval v útoku, začal hovořit před shromážděními, před lidmi, cestoval do továren a hovořil s dělníky. Ukázal svou bojovou povahu, neodstoupil a řekl, že „aby rezignoval, by ho museli zabít“. Začal také utahovat šrouby vůči vůdcům pučistů, generální prokurátor zahájil trestní řízení proti členům koordinační rady podle paragrafu „O velezradě“, jejichž činnost je zaměřena na zmocnění se státní moci. Někteří členové „koordinační rady“ si to rozmysleli  a začali opouštět toto neústavní shromáždění.

Kombinace vnitřních a vnějších faktorů a Lukašenkova odolnost mu umožnila udržet si moc v kritické situaci, přitom se ovšem ukázalo, že významná část společnosti ho nepodporuje. Ztratil důvěru lidí a je nepravděpodobné, že by ji obnovil. Nebylo mu odpuštěno nesprávné lavírování mezi Ruskem a Západem, lidé jsou unaveni z jeho autoritativní vlády, kdy pouze jedna osoba rozhoduje o všech otázkách ve státě. V jednom z fragmentů Sovětského svazu zachoval ty nejlepší výdobytky a zásady sociální ochrany obyvatelstva, ale nebyl schopen systém dále rozvíjet, a proto bude muset odejít.

Dočasné opatření ke stabilizaci situace: prozatím musí zůstat u moci. Pravděpodobně už mu bylo vysvětleno, že má jen jedno východisko - úzkou integraci s Ruskem a přenos moci na proruského nástupce. Tento proces již začal, Lukašenko oznámil zahájení politické reformy a přijetí nové ústavy, po níž se budou konat volby. Pod jeho vedením by měly začít přípravy na přenos moci, očištění správy státu od prozápadních elit a nevládních organizací, utváření elity orientované na Rusko a jmenování nových vůdců.

Politický systém Běloruska by se měl stát otevřenější, se skutečnými politickými stranami a rozumnou opozicí, se státní ideologií historické ruské jednoty namísto myšlenek „litevství“, s účinnějším státním řízením průmyslu a skutečnou integrací do ruské ekonomiky.

Rusko, jedna ze stran Svazové smlouvy, může rozvinout myšlenku integrace historicky souvisejících národů a obnovení ruské identity v běloruské společnosti. Je zapotřebí otevřeného dialogu s běloruskou společností, a zejména s mladší generací, které by vysvětlili výhody integrace s Ruskem a kolaps Běloruska při odchodu na Západ.

Tragické běloruské události mají důležité plus: pro Lukašenka je cesta na Západ uzavřená, okolnosti ho nutí podporovat proruské směřování a pro Rusko je udržování Běloruska v oblasti ruských zájmů součástí strategie zajištění jeho bezpečnosti od západního směru. Zájmy stran se shodují a existuje možnost postupné integrace Běloruska do Ruska za vzájemně výhodných podmínek.

Proboha, co by s námi bylo, nebýt 17-tého listopadu?

Musím říci, že mně skutečně dojímají otázky typu, "Co by s námi bylo, jak bychom žili, nebýt 17. listopad 1989?", které dnes volali po celý den, do různých rádií, převážně mladí lidé. Tak mladí, že v roce 1989 jezdili na nočníku po kuchyni a nebo nebyli ještě na světě. V jejich hlase je mnohdy cítit skutečná obava, neboť si tehdejší Československo představují jako jeden velký koncentrační tábor. Indoktrinace mládeže v médiích a ve školách totiž přináší výsledky. Jaká je ovšem odpověď na takto položenou otázku? Co by bylo, kdyby nebyl Václav Havel, ani jiný disident, kdyby se studenti po svazácké manifestaci k výročí 17. listopadu 1939 v klidu rozešli.
Je jisté, že vše by bylo takové jako je teď. Lidé by pracovali v montovnách evropských a jiných firem, nebo ve světových korporacích a pomáhali by budovat kapitalismus. Byli bychom bezvýznamnou zemí v rámci Evropské Unie, stejně jako jsme. Neslavil by se 17-tý listopad, ale třeba 1. duben a v parcích by se nestavěli lavičky Václava Havla, ale možná koloběžky Jaroslava Nováka.
Události 17. listopadu měly na dění světa minimální vliv. Příčinou toho, že komunistická strana ztratila moc bylo to, že Sovětský svaz byl poražen ve studené válce. Byl poražen ekonomicky a vojensky a postupně ztrácel politický vliv ve světě. Neměl již žádnou sílu svou říši udržet pohromadě. Navíc přestaly platit poválečné dohody o rozdělení světa mezi vítězné mocnosti, které tak dobře zafungovaly v událostech roku 1968 v Československu. Pokud tedy by někdo chtěl vyjádřit vděčnost za to, v  v jakém politickém systému žijeme a jakého mocenského uskupení jsme součástí, měl by jí směrovat k vojenskému komplexu Spojených států a obecně americkému lidu, který zvolil prezidentem Ronalda Regana, který se rozhodl komunistickou "říši zla" zničit, což se mu nakonec podařilo.
Takže slavit, proč ne, je vždy lepší se radovat, než naříkat, ale oslavovat a glorifikovat určité lidi, toho bychom se měli vyvarovat. Nestavme pomníky, abychom je nemuseli bourat, jak je u nás tradicí.  

Cestujte do Běloruska, nebudete litovat

O víkendu jsem navštívil Bělorusko, konkrétně hlavní město Minsk. Bělorusko jako stát patří do politického vlivu Ruské federace, a proto je Evropskou unií a našimi „novými revolucionáři“ považováno za úhlavního nepřítele. Tudíž vízový styk. Pokud ovšem překročíte státní hranici Běloruska na Národním letišti Minsk a délka pobytu nepřekročí 5 dní, je možné cestovat bez víza. To byl i můj případ. Na celním odbavení se mě zeptali, jak dlouho hodlám v Bělorusku pobýt a jestli budu jen v Minsku nebo navštívím i jiná místa. Zřejmě byli s mými odpověďmi spokojeni, protože mi dali razítko do pasu a popřáli příjemný pobyt.

Vzhledem k tomu, že jsem neměl žádná očekávání, v mnoha věcech jsem proto byl velmi překvapený, a to vesměs pozitivně.

Za prvé, to podstatné je, že Bělorusko není Rusko! Bělorusové se podle mého dojmu více podobají Litevcům nebo Polákům, s kterými mají společnou část dějin, než Rusům. Tuto skutečnost dokladuji jednoduchým příkladem. Na hotelovém pokoji mi nesvítilo jedno světlo. Zavolal jsem na recepci, sdělil jsem jim to a požádal, jestli by někdo mohl vyměnit žárovku. Zhruba po pěti minutách klepání na dveře. Když jsem otevřel, stál tam chlapík v monterkách, že jde vyměnit žárovku. Tak tohle by se v Rusku nestalo. Stejně tak v Itálii nebo Řecku, bych se výměny žárovky do konce pobytu nedočkal. To vím jistě, zažil jsem již podobné situace.

Jiným velkým překvapením byla pro mne až neuvěřitelná čistota a pořádek v celém městě. Pokud známe Prahu nebo velká česká města, tak je to v Minsku o třídu lepší. Navíc je tam minimální zapsivenost (za celou dobu jsem viděl jediného psa), tak i tento zdroj nečistoty je vyloučen. Zvláště ten dobrý dojem je silný v metru. Metro má jen dvě větve, červenou a modrou, které se v jednom místě kříží a tam je možní přestupovat. Jinak hromadná doprava je zastoupena ještě autobusy a trolejbusy, vesměs vlastní výroby. Ty novější jsou moderní a pěkné.  Pří nástupu do metra jsem měl pocit „déja vu“ jako bych byl v pražském metru v 70-tých létech, kdy bylo ještě čisté a nablýskané. Také tam tehdy jezdili v Praze stejné vlaky, jako jezdí dodnes v Minsku.

Celá struktura a podoba města je pro nás zvláštní. Široké prospekty, čtyři proudy tam, čtyři zpátky. Taková ulice se pochopitelně nedá přejít po povrchu, jedině podchodem, a ty nejsou od sebe nijak blízko. Vedle prospektu je pak volná plocha (těmi se ve městě vůbec nešetří) a pak monumentální administrativní budovy, banky nebo obchoďáky, často v architektuře 50-let minulého století. Za nimi jsou pak obytné čtvrti. Prohlédl jsem pochopitelně i paneláková sídliště a musím konstatovat, že to není zdaleka taková hrůza, jak jsem čekal se znalostí stejných čtvrtí v Rusku, zvláště na Kavkaze. Problém je, že u starých bytů nedošlo k privatizaci a o všechny domy se stará komunál. No a péči komunálu z období socialismu známe dobře. 

Kdyby ty byty prodali nájemníkům, tak budou domy do pár let v pořádku.

Ve městě je také hodně zelených ploch. Je tam několik lesoparků, s chodníky a lavičkami, kde je možné sportovat, nebo jen tak na zdravém povětří odpočívat.

Vesnice jsem viděl jen z cesty autobusem. Vypadají docela normálně, jako někde v Polsku nebo na Slovensku. Zdálo se mi, že na vsích se lidé zabývají stále zemědělstvím. Kromě obrovských družstevních lánů, jsou tam i malá políčka, zřejmě záhumenky vesnických obyvatel. Určitě tam běhají po zahradě slepice a ve chlívku chrochtá čuník, což u nás už prakticky nikde nevidíme. Nakonec záhumenek má i běloruský prezident Lukašenko a nechává se natáčet, jak v montérkách a holinkách na něm s rodinou pracuje.

Je pozoruhodné, že 70-let komunismu nedokázalo vymýtit v Bělorusku křesťanství. Zašel jsem v sobotu dopoledne do kostela a ten byl z poloviny plný. Podle toho soudím, že na nedělní mši bude plno. Tu jsem navštívit nemohl, protože v té době jsem běžel minský půlmaraton, kvůli kterému jsem vlastně v Minsku byl.

Další věcí, které si každý hned všimne, je že jsou Bělorusové převážně štíhlí. Ve starší generaci se někdo obtloustlý ještě objeví, ale mezi dětmi a mladými lidmi nikoho obézního neuvidíte. To je oproti Čechám naprosto nápadný rozdíl.

Pokud jde o životní úroveň, nedokážu to posoudit, protože neznám příjmovou úroveň. Vzhledem k tomu, že pro nás je tam levně usuzuji, že životní standard je tam určitě nižší než u nás. V žádném případě tam není bída. Jezdí tam stejná auta jako u nás, obchody jsou plné zboží, potraviny jsou v širokém výběru a hlavně kvalitní. Takové v našich (rozuměj německých) supermarketech nekoupíme. Je to dané, také tím, že jde z části o agrární zemi, která je v potravinách zcela soběstačná a navíc je vyváží. Hlavní bohatství země je podle mě v úrodné zemědělské půdě spolu s rozlehlými lesy a velkými vodními plochami. To je vidět z letadla, že země je poměrně, oproti třeba České republice, řídce osídlená.

Přes určité hospodářské problémy, které země zjevně má, jsem měl pocit, že Bělorusové jsou skutečnými vlastenci, že jsou hrdí na svojí zemi a na svůj národ. Na rozdíl od obyvatel pobaltských postsovětských republik se nestěhují hromadně do zahraničí. Není divu, že si své země váží, samostatné je Bělorusko ve skutečnosti posledních zhruba 30 let. V dějinách nemělo Bělorusko nikdy svůj samostatný stát. Buď patřili pod vládu ve Vilniusu, ve Varšavě nebo v Moskvě.

Bohužel se schyluje k tomu, že Bělorusko se připojí nějakou svazovou smlouvou k Ruské federaci. Zdá se, že i když se tomu brání, že nemají na vybranou, protože jsou surovinově a energeticky závislý na Rusku a Rusové je tlačí ke zdi. Pořád jsou ovšem na tom lépe než my. Mají hranice státu, které střeží pohraniční vojsko, mají velkou armádu a díky všeobecné branné povinnosti, jsou schopni svou zemi bránit. Je známý odpor Bělorusů vůči německé okupaci za druhé světové války. Vedli statečný partizánský odboj, podobně snad bojovali jen Srbové, a krutě na to doplatili. Ze všech národů v Sovětském svazu měli za druhé světové války Bělorusové největší lidské ztráty vzhledem k počtu obyvatel.

Mohu jen doporučit, jeďte se na Bílou Rus podívat, je to bezesporu krásná země. Hlavně je, že tam je svět ještě v pořádku.

Virtuální svět představ

Naprostá většina lidí ve vyspělém světě nemá ani dost málo informací o životě v jiných částech světa než je Evropa nebo USA. Neví nic o tom jak to vypadá v Africe, na Blízkém východě nebo Asii. Neví nic o lidech, kteří tam žijí, o jejich vlastnostech, schopnostech, zvycích, náboženství, způsobech jednání, společenských vztazích. Část má naivní představu, že se to nijak neliší od toho co znají ze své země, část věří zkresleným informacím, které dostávají z propagandistických filmů a z vysílání televize.
Přitom by se mohli dozvědět mnohé, mohli by mnohé pochopit a rozumět řadě věcí. Nemuseli by kvůli tomu ani cestovat.
Zatím se stále vydávají knihy, které píší nemnozí z těch, kteří situaci a lidi v zemích, ze kterých proudí do vyspělé Evropy statisíce a milióny migrantů, dokonale znají. Pocházejí totiž odtud, žili tam, mají tam své příbuzné.
Jedním z takových je Somálka Ayaan Hirsi Ali. Pro ty, kteří nechtějí setrvávat v pohodlném světě sebeklamu, doporučují k přečtení všechny její knihy. Ona dokáže totiž ocenit to, co my na naší civilizaci nevidíme, nebo považujeme za samozřejmé. Není to blahobyt, a životní úroveň, protože to je samo  důsledek něčeho jiného. Tato výjimečná imigrantka oceňuje svobodu, vztah mužů a žen, laskavost, zdvořilost, tolerantnost a ochotu pomoci, kulturnost a vzdělanost, způsob výchovy dětí, odpovědnost a pracovitost Evropanů. To vše je v příkrém rozporu s tím, co zná ze svého předchozího života. Zde na ukázku je úryvek z jedné z jejích knih "Z područí islámu" v kterém popisuje situaci a jednání imigrantů v Nizozemsku.

"...Jiní si od bank a sociálních služeb půjčovali peníze, které následně posílali příbuzným v Somálsku nebo v somálských diasporách v Africe. Překládala jsem několika lidem, co si vzali tu samou půjčku 5000 guldenů jako já, a potom všechno poslali příbuzným, aby celou tuhle sumu mohli zaplatit někomu, kdo je propašuje do Evropy.

Někteří Somálci brali příležitostné práce, aby tyto půjčky mohli splácet, na úřadech sociální péče už ale obvykle zapomněli oznámit, že jsou zaměstnaní. Znamenalo to, že mohli dál dostávat podporu v nezaměstnanosti a zároveň plat. To se ovšem považovalo za podvod, vážné porušení zákonů, které vás mohlo dostat do velkých problémů. Úřady v takových případech část podpory v nezaměstnanosti strhávaly na splácení dluhů a vyplácely pouze minimální částku na pokrytí nezbytných měsíčních výdajů jako nájem a služby. Spousta lidí placení těchto účtů opomíjela a uvízla v neřešitelné dluhové spirále. Slyšela jsem o několika lidech, kteří ve snaze vyhnout se splácení dluhů u různých nizozemských bank a úřadů utekli do Anglie nebo Skandinávie.

Zdrcující dluhy nakupili prakticky všichni moji známí. Nechali si vystavit kreditní karty, kouzelné umělohmotné placky, s nimiž vám stačilo podepsat maličký papírek a z každého obchodu si odnést cokoli, čeho se vám zachtělo. Od úřadů sociálního zabezpečení dostávali nekonečné příspěvky - příspěvek v nezaměstnanosti, přídavek na děti, různé nemocenské dávky a stejně se skoro žádný náš rozhovor neobešel bez lamentování nad ubohou částkou, z níž musejí vyžít. Oběť společnosti, která to všechno platila, jim naprosto unikala.

Jako tlumočnice ve službách nizozemského Imigračního a naturalizačního úřadu jsem překládala mužům a ženám, kteří zoufale prosili o možnost žít v Nizozemsku. Úředníci jim během pohovorů kladli stejné otázky, jaké jsem při žádosti o azyl dostala i já: Čelili doma pronásledování? Jak se do Evropy dostali? Žili před příjezdem do Nizozemska ještě v nějaké jiné zemi kromě Somálska? Dopustili se někdy trestného činu?

Někteří ze žadatelů potom stejně jako já dostali povolení k pobytu. Nikdo z nás ale dosud nebyl občanem v moderním smyslu slova občanství. Elementární loajalita k nějaké zemi a jejím zákonům pro nás byla cizím pojmem. Zůstali jsme věrní pouze našemu rodu.

V kmenové kultuře má každý povinnost dělit se o své výdělky s rodinnými příslušníky i širší rodinou, kteří s radostí nastavují ruku. Tato povinnost je zdůrazněna rovněž v Koránu. Chudý člen rodiny, jenž chce pomoc od lépe situovaného příbuzného, zarecituje verš z Koránu nebo odcituje některé z Prorokových rčení, aby příbuzného přesvědčil k poskytnutí peněz. O zbytek se postará kmenový kodex cti a hanby.

Přijetí do Nizozemska pro moje somálské krajany a spoluuprchlíky znamenalo především materiální, zisk. Jeho část - peníze, oblečení nebo jiné luxusní položky - mohli sdílet s příbuznými doma nebo se s ní chlubit před ostatními Somálci s cílem odlišit se od nižších klanů. Přestavte si, že jste Somálec, který utekl před tamní občanskou válkou a nyní žije v keňském Nairobi. Většina somálských uprchlíků Keňu považuje za pouhou přestupní stanici na bohatý Západ. Takže se vydáte za pašerákem lidí, jehož živností je výroba falešných pasů, víz a dalších imigračních dokumentů. Pašerák vám jako každý jiný podnikatel ukáže svou nabídku: vstup do Spojených států přijde na (řekněme) 20 000 dolarů, do Kanady na 15 000 dolarů, do Německa na 10 000 dolarů a do Skandinávie mezi 5000 a 10 000 dolary.

Pokud se vám - obvykle s pomocí příbuzných již žijících v některé z uvedených zemí - podaří dát dohromady dostatek peněz, pak patříte k hrstce šťastlivců, kteří získají vstupenku k životu bez hladu, s bezplatnou zdravotní péčí a bydlením a možností propašovat do země další příbuzné, momentálně živořící v uprchlickém táboře nebo nějakém jiném pekle, ať už se ten stát oficiálně jmenuje jakkoli.

Když si připlatíte za zvláštní službu, někteří pašeráci vám poskytnou víc než pouhé dokumenty - vytvoří pro vás celý smyšlený životní příběh založený na otázkách, které vám budou klást různí imigrační a naturalizační úředníci.

Tenhle podvod samozřejmě velmi často nefunguje. Část těch, co pašerákovi zaplatí za „protáhnutí" do Spojených států, je zadržena již v nějakém evropském přístavu. Někteří jsou deportováni rovnou zpátky. Mnohým se však podaří v Evropě udržet, jelikož se řídí instrukcemi od pašeráka: „Když vás někde na tranzitním místě chytnou, roztrhejte všechny dokumenty s jakýmikoli osobními informacemi, které u sebe máte. Spláchněte je do záchodu. Po přistání přistupte k pasové kontrole s rukama nad hlavou a požádejte o azyl." Tímto způsobem, jelikož Spojené státy tlačí na evropská letiště, aby důkladněji kontrolovala cestující z Afriky a Blízkého východu, končí stále více a více možných migrantů do Ameriky v destinacích, které si nevybrali, většinou v Evropě.

Lidé, kteří do Evropy přicházejí tímto způsobem, se nakonec v Evropě i usazují, nikoli však proto, že touží být jejími občany — většinou totiž nechápou, co to znamená být občanem -, ale čistě z důvodu pohodlí nebo proto, že ochranu před pronásledováním skutečně potřebují. Tito lidé tudíž nemají sebemenší motivaci přijmout hodnoty a zvyklosti zemí, do nichž uprchli."
Afrika
- dva odlišné světy ten pro cizince z vyspělého a bohatého světa

- ten, který si vytvořili a v kterém žijí domorodci

CO2 má stejný vliv na klimatické změny jako populace čápů na porodnost.

Když sleduji tu neuvěřitelnou hysterii kolem změny klimatu, čím dál tím více v tom vidím tu skutečnou podstatu. Pokud chce určitá skupina vládnout, je nutné aby se ovládaní lidé něčeho báli. Pokud tomu tak je, těm kteří se chopí moci se vládne snáze. Ti tvrdí - my jsme ti jediní, kteří vás zbaví všeho, čeho se obáváte, jen my vás můžeme zachránit. V minulosti tuto roli hrálo náboženství a církve jako organizace mající moc nad lidmi. Pouze klérus měl právo přímo mluvit s bohem a odvracet jeho hněv. Fungovalo to skvěle a dodnes funguje. Příkladem je islám, to je náboženství stovek zákazů, doplněných celou škálou drastických trestů, z nichž některé jsou prováděny již za života hříšníka, jiné jej čekají po smrti. Jenomže islám, přes veškerou snahu se nešíří evropskou společností dost rychle, proto bylo nutné přijít s něčím jiným, co by nahradilo peklo, na které již nikdo nevěří. Zeleno-levicoví politici a aktivisté to záhy objevili. Je to klimatická změna, která postihne celý svět jako trest za hříchy lidí, kteří se provinili tím, že žijí v blahobytu v Evropských zemích a Spojených státech amerických. Po nastínění všech hrůz spojených s klimatickou změnou je nabízena i záchrana. Věřte nám říkají, volte nás zelené, levicové strany, jen my známe recept, jak zastavit změny klimatu.
Celé je to samozřejmě lež, stejně jako bůh nekomunikuje s kněžími ani s biskupy a jimi tlumočené boží požadavky na lidi jsou jen prohnaným podvodem, tak stejně je tomu s klimatickou změnou.
Celá ta umělá ideová konstrukce vystavěná na faktu klimatických změn, chytře smíchává nepopiratelná fakta s neprokázanými hypotézami a dokonce s vyslovenou lží.
Lze dokázat, že CO2 má co do činění s klimatickou změnou, v tomto případě oteplováním, asi tolik, jako porodnost s populací čápů. Faktem je, že celá klimatická ideologie s náboženskými prvky slouží pro jednu skupinu jako prostředek získání moci a pro druhou je to obrovský byznis, na kterém je možné zbohatnout.
Humbuk kolem globálního oteplování je vlastně miliardový obchod se strachem. Již více než deset let, lidé z oblasti politiky, médií a údajně nezávislých vědců, nám vštěpují, že máme co do činění s naprosto nepřirozeným globálním oteplováním. Tedy takzvané klimatické změny, kterou způsobil především "svým" kysličníkem uhličitým (CO₂)  „Homo sapiens“.
V průběhu roku 1974, dochází ke zlomu. Od předpovědí další doby ledové se hysterie ve sdělovacích prostředcích obrací k obrazu  stísněnosti a zkázy z opačného směru  a to přetrvává do dnes. Posedlost na téma klimatických změn působením oxidu uhličitého nabývá rysy kolektivního masového šílenství.
Podívejme se na některá tvrzení klimatických katastrofistů. Důležitou součástí dnešní klimatické hysterie je prokazatelně nepravdivé tvrzení, že lední medvědi jsou ohroženi poprvé ve své historii. Že se utopí, protože potřebný led zmizí. Lední medvědi přežili i tzv. Atlantikum, jak se nazývá období před 5000-9000 lety, teplé post-glaciální období, ve kterém bylo tři tisíce let mnohem tepleji než dnes.
Na Zemi se oteplilo v průběhu posledních 100 let v průměru o jeden stupeň Celsia. To nerozporuje žádný rozumný člověk. Toto zahřívání probíhalo ve dvou fázích: V první polovině 20. století se teplota zvýšila zhruba o 0,4 stupňů, pak zůstala od roku 1940 do roku 1980 s krátkými poklesy zhruba konstantní, aby se znovu od té doby na asi 0,5 °C (!) zvýšila. Celkově byly od roku 1900 více než dvacetkrát extrémní roky: 12 krát teplé a 12 krát studené - bez rozpoznatelného pravidelností. V poslední dekádě byly teploty v období od roku 2001 do roku 2010 zhruba o 0,2 stupně Celsia vyšší než v předchozím desetiletí.
Člověk hraje, v levicovým státem řízeném scénáři soudného dne, samozřejmě a z pochopitelných důvodů, velmi důležitou roli. Ve skutečnosti však další významné faktory ovlivňují globální klima – jako například geometrie oběžné dráhy Země nebo sopečné erupce. Sopky produkují, dohromady ve světě více oxidu uhličitého, než všechny továrny, letadla a automobily. Další CO2 pochází ze zvířat a bakterií, které společně emitují 23 krát tolik oxidu uhličitého, jak člověka. Avšak zdaleka největším producentem oxidu uhličitého jsou oceány. V oceánech je asi 50 krát více uhlíku než je obsažené v atmosféře, a tento se uvolňuje při zahřátí.
Ale hlavní role ve vztahu ke globálnímu oteplování patří slunci. „Slunce pohání klimatické změny. CO₂ je irelevantní„ říká renomovaný britský klimatolog Piers Corbyn.
Faktem je, že za posledních 30 let došlo k enormnímu nárůstu globální teploty. Z této skutečnosti je odvozen závěr obhájců a proroků nového klimatického náboženství „o antropogenní příčině  klimatické změny“ - to znamená  že globálního oteplování od doby začátku průmyslové revoluce je způsobeno člověkem.
Debata o skutečných příčinách klimatických změn v evropské politice neexistuje. Každý, kdo se odváží pochybovat o příčinách klimatické změny tak, jak jí předkládají zelení aktivisté a politici, je obviněn z kacířství. Takový vědec by neobdržel granty na výzkum a učitel nebo profesor by byl v některých evropských zemích zbaven zaměstnání.
Klimatické změny provází celou historii Země. Docházelo k nim v dobách, kdy lidí bylo na planetě o několik řádů méně a o fosilních palivech nikdo neměl ani sebemenší povědomost.
Ohlédněme se krátce do historie. V roce 218 před naším letopočtem kartáginský velitel Hannibal přešel do značné míry sněhuprosté Alpy do Itálie. Jeho přechod Alp je stále považováno za taktický a logistický úspěch. To byl začátek mnohaleté války na italském poloostrově proti Římu.
Také roky 79 n.l., 1387 a 1473 byly podle tradice extrémně suché a teplé. Stejně jako léto roku 2018. Při čtyřměsíčním suchu v roce 1473 byli lidé schopni projít suchou nohou koryto Dunaje.
O vlivu člověka na změny klimatu v teplých obdobích v časech Římské říše, kolem roku nula, nebo kolem roku 1000 v době kolonizace Grónska Vikingy, se dá s úspěchem pochybovat.
Takže ohřívání Země nezpůsobil vzestup obsahu CO2 v atmosféře. Zcela pochopitelně. Z vrtů v Arktidě a Antarktidě a ze zjištěné  korelace mezi obsahem oxidu uhličitého z atmosféry a převládajících teplotách lze odvodit, že vždy globální oteplování bylo na prvním místě, pak až přišel nárůst oxidu uhličitého!
To není překvapivé, protože ve studených oceánech se uloží více oxidu uhličitého než v teplých mořích. Proces od začátku zahřívání se na oceánské emisi oxidu uhličitého projeví asi po 800 letech, protože tak dlouho to trvá, než se globální oteplování rozšíří na povrchu oceánu. Stoupající hladina oxidu uhličitého v atmosféře tedy znamená, že Země se zahřeje na jedno staletí každých tisíc let.
Slunce je motorem zemského klimatu. Slunce je velmi aktivní hvězda. Na ní neustále bublají koule horkého plazmatu směrem na povrch, stříkají plynové výtrysky do prostoru, neustále vane vítr energetických částic. Musíme pochopit, že aktivita slunce není vždy stejná. Nejspíše se mění s obdobím přibližně jedenáct let, v nichž se mění  počet slunečních skvrn. Odborníci to nazývají „sluneční cyklus“.
Hvězda, díky které všichni žijeme, nemá podle opravdu renomovaných studiích žádný přímý vliv na současné globální oteplování. Ale slunce vždy ovlivňuje příkon energie na Zemi, tím podnebí na naší planetě. Atmosférou prochází záření pouze v určitých vlnových délkách, a to především v oblasti viditelného světla. Proto pouze část záření dopadá na zemský povrch a může ho zahřát. Ozářený povrch zase vysílá infračervené paprsky, které se pak o mraky nebo aerosol odrazí zpět. Bez tohoto efektu, by bylo na Zemi v průměru o 32 stupňů Celsia chladněji. Celá věc je podobná podmínkám ve skleníku. Proto je politicky zneužíván termín „skleníkový efekt“ ovšem výhradně ve spojení s oxidem uhličitým.
Bylo by velmi žádoucí provádět intenzivní výzkum, aby se zjistila skutečná příčina a zákonitost globálního oteplování. Nic takového není při současné klimatické hysterii kolem CO2 možné. Na myšlence „člověkem způsobené klimatické změny“ se těžko může něco změnit, neboť gigantické dotace do tzv. energie z obnovitelných zdrojů, energeticky úsporných přístrojů a aut na elektrický pohon jsou to jediné, co ještě pohání ekonomiku zemí EU. Nebýt toho, skleníková teorie týkajícího oxidu uhličitého by byla již dávno vyvrácena. Dalším neméně důležitám aspektem klimatické hysterie je odvrácení pozornosti od skutečného nebezpečí současné západné civilizace. Tím je přelidnění v některých částech světa, především v Africe a masová migrace.
Útok zeleno-levicové akademické, politické a mediální loby je cílen především na nezkušenou a emotivní mladou generaci. Toto bych dále nerozváděl a odkázal bych na výborný článek Jitky Moody k tomuto tématu http://jitkamoody.com/?p=930

Islám v Severní Americe

Amil Imani

Zatímco američtí občané jsou zaneprázdněni svým každodenním životem, islámské organizace napříč zemí, poháněné obrovskými příjmy z ropy z arabských států, tvrdě pracují prostřednictvím skrytého džihádu, aby pronikly do každého aspektu amerického života a institucí. Mají v úmyslu dokončit islamizaci Ameriky stejným způsobem, jakým postupují západoevropským kontinentem. Rozdíl je v tom, že máme ještě čas zastavit tuto invazi.

Mezitím naši úředníci opakují stejnou mantru, že „islám je náboženství míru“ a že velká většina muslimů stojí stranou plánů a akcí radikálů. Zaklínání těchto „autorit“ je ukolébavka, která umožňuje většině lidí spánek spokojenosti.

Pro Američany je zásadní, aby se vzdali všech iluzí o islámu a uhasili tento požár jednou provždy. Multikulturalismus, žít a nechat žít, je ze 100% bludný. Politická povaha islámu přesahuje osobní spiritualismus a stává se kultem útlaku. Je to podvod. Je to zlo. Je to islám. Islám se snaží vštípit politický režim k prosazení svých ustanovení. Když taková politická doktrína prohlašuje, že „odpor je marný“, odkazuje na tělesné donucování lidí.

Džihádisté ​​jsou legií Alláha. Násilí je nástrojem politiky v islámu a nikdy nepřestává plnit své poslání. Válka muslimů je vedena s pevnou vírou a široce chráněným souborem myšlenek, které jsou zuřivě militaristické. Bez ohledu na to, která strana je zabita, je islám vždy vítězem.

Abychom omezili pronásledování, musíme odstranit určité dezinformace a mýty o „válce proti teroru“:

1.    Islám tvrdí, že má dokonalý božský předpis pro život, předaný lidstvu jako jeho věčná charta. Lidské zásahy a vynálezy jsou tedy nejen nepřijatelné, ale i škodlivé pro realizaci dokonalého ediktu. Liberální myšlenky spouštějí změnu. V islámu je jakákoliv odchylka od dokonalého designu Alláha nutně chybná a nesmí být dovolena. Islám plně splňuje každý z osmi charakteristických rysů fašismu.„Pokud se bota hodí, noste ji,“ jak se říká. Islám je fašistický. Muslimové a jejich apologové jsou vinni z popírání, klamání a nepoctivosti.

2.    Islám je násilný v přímém poměru k jeho poslání a předpisům. Takzvaní fanatici pouze zachovávají pravdu svých principů. Existují lidé, kteří se otevřeně nezabývají terorismem nebo válkami, ale podporují ho nebo pracují na jiných způsobech šíření islámu, násilím nebo podvodem.

3.    Porušení „pevnosti Ameriky“ ze vzduchu 11. září je pouze první splátkou blížících se ohavných útoků, pokud neopustíme naši spokojenost, přestaneme se spoléhat na neporazitelnost, vymáhání práva a nebudeme mít ochotu k obětem, které by ochránily náš způsob života.

4.    Muslimští fanatici bezvýhradně obhajují bezohledné činy, masové vraždy, nevyhýbají se donucovacím a zastrašovacím opatřením, aby uvalili svou vůli na většinovou společnost. Spolu s chladnou vraždou Van Gogha v Holandsku se například islamisté snažili nahradit občanské zákony islámským právem šarií v zemi. V jiných zemích, jako je Francie, Anglie a Kanada, muslimové také vedli vážné kampaně za přijetí šarie nebo některých jejích ustanovení, to jen pro začátek.

5.    Amerika, s dlouhou historií ochrany náboženské svobody, stále lpí na praktikách „ruce pryč“, kdy ponechává bez dohledu jakoukoli nauku nebo praxi označovanou za náboženství. Velký problém spočívá v rozhodování o tom, co představuje náboženství a kdo má toto rozhodnutí učinit.

6.    Muslimové jsou podle víry a praxe nejvýraznějšími porušovateli lidských práv. Sotva potřebujeme podrobně popsat systémové kruté zacházení muslimů s nevěřícími, ženami, donucování všech menšin napříč spektrem. Pro muslimy mají lidská práva zcela jiný význam a jejich ochranná ustanovení jsou vyhrazena především a výhradně muslimům.

Stručně řečeno, islám je neslučitelný s každým zákonem, ale i s každým sportem a se vším, co znamená Amerika. Je povinností a posláním všech osvícených Američanů, aby si to uvědomili a zastavili islám, aby se posunuli dopředu, než bude příliš pozdě.

Amil Imani je v Iránu narozený Američan a pro-demokratický aktivista. Jeho životopis uvádí, že je fejetonistou, literárním překladatelem, romanopiscem a esejistou, který píše a mluví za bojující lidi své rodné země, Íránu. On a jeho rodina po islámské revoluci uprchli z Íránu.

Nacházíme se opět v totalitním režimu

Tento politický a státní systém má všechny prvky diktatury. Ne každým rokem, ale každým měsícem je hůř a hůř. Každým měsícem jsou omezovány občanské svobody. Tato diktatura je mnohem sofistikovanější a má mnohem větší možnosti, než kterákoliv v minulosti. Má nesrovnatelně větší možnosti, než o jakých uvažoval George Orwell ve svém románu 1984. Díky sociálním sítím, emailové komunikaci, programům jako Whatsup a pod., ví dnes Velký bratr o všem. Slyší nejen to co říkáme, vidí, co si píšeme, ale ví i to, co si myslíme. Tyto komunikační prostředky již jsou a masově budou zneužity k tomu, aby byly vytvářeny seznamy těch, kteří budou propouštěni z práce, kterým budou odebírány děti, a kteří budou zavíráni nejprve do převýchovných, později do jiných táborů. Ale i ta ztráta zaměstnání zatím úplně stačí k zničení života člověka i celých rodin.
Na druhé straně jsou tyto moderní prostředky komunikací využívány k podvrhováním falešných zpráv, k ovlivňování názorů lidí, působení na jejich emoce, případně k vyvolávání strachu z věcí, které nejsou nijak nebezpečné a naopak k zastírání skutečného nebezpečí. Tyto prostředky propagandy totalitní režim již masově využívá.
Z toho plyne jediné; být na takové monitorované sociální síti a vyjadřovat své názory je naprosto beze smyslu. Dokonce je to zcela kontraproduktivní a nebezpečné.
Postupně a velmi rychle jsou likvidovány všechny nezávislé weby. Zde je jeden příklad z mnoha: https://pravyprostor.cz/svoboda-slova-definitivne-skoncila-koncit-je-nucen-i-pravy-prostor
Odříznutí lidí od zdrojů pravdivých informací, to je základní podmínka fungování každého totalitního systému. Během několika málo roků se ocitneme ve stejné situaci jako obyvatelé Korejské lidové republiky.  Toto je předobraz České televize, která bude jako jediná šířit ty správné informace: https://www.youtube.com/watch?v=u_lG9v15GCk
Kromě tisíců lidí v policejních a špionážních centrálách má systém k dispozici celou síť dobrovolných i placených udavačů. K tomu stovky státem nebo různými zájmovými skupinami financovaných tzv. neziskových a nestátních organizací, které jako to bylo v předchozích totalitních režimech, pomáhají v šířeni propagandy a v indoktrinaci dětí a mládeže.

Může se na tomto stavu něco změnit? Určitě ne demokratickým systémem parlamentních voleb. V jaké evropské zemi se k moci dostala za posledních 20 let strana s odlišným programem než ta vládnoucí? V žádné evropské zemi nedošlo za poslední desetiletí k žádné politické změně . I kdyby snad občané nějak prohlédli a zvolili lidi s odlišným ideologickým směřováním, tak se stejně nic nezmění, protože Deep state už drží všechny klíčové pozice. Ti, kteří vkládají nějaké naděje do příštích voleb do Evropského parlamentu jsou naivní. Jednak občané budou vystaveni takové masové lživé propagandě, že se jen málo lidí správně zorientuje. Navíc Evropský parlament je jen kvazi-parlament, je to stroj na hlasování, kde poslanci zkorumpovaní nadstandandními výhodami odhlasují vše, co jim nikým nevolené unijní orgány předloží.
Co tedy dělat? Podle mne opustit sociální sítě, vytvářet uzavřené skupiny lidí, kteří se znají, a kteří komunikují mezi sebou osobně, bez mobilních telefonů, emailů a facebooku. Konspirovat, čekat a být připraven, že dojde k nějaké události, která zvedne masy do ulic a spustí revoluci.