Islámský svět - kupředu do minulosti

Odkazuji na článek, který mluví o věci, která se již stává pravidlem. Muslimové v evropských státech dávají přednost zákonům islámu před zákony státu. V tom článku, se hovoří o případu, kdy ženu bez islámského oblečení odmítli v obchodě vlastněném muslimem obsloužit. Nebylo to ani v Saudské Arábii, ani v Jemenu, bylo to ve Švédsku. To je další z mnoha dokladů toho, že se z Evropy stává muslimský chalífát. Takové události již procházejí bez povšimnutí jako samozřejmé a zcela legitimní. Nechci rozvíjet úvahu o tom, co by se dělo, kdyby došlo k opačné situaci, že by v obchodě odmítli obsloužit muslimku, právě proto, že má nikáb nebo jiné muslimské oblečení. 

http://www.breitbart.com/london/2017/07/27/swedish-shop-refuses-woman-service-not-wearing-hijab/

Toto s krátkou přestávkou dosud stále vítězné tažení islámské ideologie začalo již dávno, roku 622. Tehdy arabský obchodník Mohamed, který kompilací židovského a křesťanského náboženství, vytvořil novou ideologii šitou na míru kočovným arabským beduínům, seznal, že pokud bude islám „náboženstvím míru“, tak že s ním velkého úspěchu nedosáhne. Obyvatelé Mekky, kde žil, jej neměli příliš v lásce, proto se rozhodl odejít do Mediny a z náboženství míru udělat náboženství války a nenávisti. Jak správné to bylo rozhodnutí, se ukázalo vzápětí. Jakmile se dal na loupežné výpravy, začal vraždit, bořit, dobývat a rozdělovat kořist, náhle měl příznivců a následovníku spoustu. Proto se nikoliv rok Prorokova narození, ale právě rok Mohamedova prozření, kdy změnil taktiku nazývaný „hidžra“ stal počátkem islámského letopočtu, neboli rokem jedna.

Jakého úspěchu se podařilo s novou taktikou dosáhnout do roku 700, ukazuje následující mapka (zdroj wikipedia)

Islámu se dařilo i v dalších létech, kdy jeho vyznavači rozvrátili Východořímskou říši, šířil se do rovníkové Afriky i na Kavkaz a do východní Asie. Ukázalo se, že myšlenky se mnohem úspěšněji než příkladem a kázáním, šíří mečem.

Vynecháme celé dlouhé období a přejdeme do času, kdy se začaly věci měnit, to je na konec 1. světové války. V jejím důsledku se rozpadla turecká Osmanská říše a porobené národy se osvobodili. Nicméně zlá setba islámu zůstala na Balkáně a ta později vzešla. Po druhé světové válce to začalo být nadějné i v arabských a jiných islámských zemích, které se osamostatnili po rozpadu britského a francouzského koloniálního panství.

Lidé, kteří se v těchto zemích ať to byl Egypt, Irán, Irák, Sýrie, Libye, Somálsko nebo Afganistán dostali k moci, pochopili, že fundamentální islám je nepřekonatelnou překážkou rozvoje těchto zemí. Proto se snažili buď přímo vybudovat sekulární státy, nebo alespoň omezit moc muslimských teokratů.

Protože se jednalo vesměs o země málo rozvinuté, kde existovaly veliké sociální rozdíly, mnohé s feudálním, některé dokonce kmenovým uspořádáním, bylo velmi složité vytvořit z těchto zemí moderní státy. Cestu k tomu viděli místní vůdci jednak v nacionalismu, to je ve snaze sjednotit občany na národnostním základě a jednak v odstranění bídy a sociální nerovnosti vytvořením jakési verze socialistické ekonomiky. Proto si většinou jako spojence vybrali Sovětský svaz jako reálný socialistický stát. Ten byl faktickým vítězem, nehledě na obrovské lidské oběti a materiální škody, druhé světové války a do dalšího rozšíření svého vlivu ve světě byl ochoten hodně investovat.

V 60 až 80 létech s pomocí a podporou Sovětského svazu se budovaly sekulární státy se socialistickou ekonomikou v Egyptě – prezident Abdel Nasser, Anvar Sadat, v Iráku – Abdel Kerim Kasem, Ahmed Hasan al-Bakr, Sadam Husajn, v Sýrii  - Háfiz al-Asad (otec současného prezidenta Bašara Asada), v Libyi – Muammar Kaddafi, v Somálsku – Siad Barre, v Afganistánu  - Hafizull Amin, nahrazený Sověty Barakem Karmalem.
Specifický byl Irán, kde zůstalo feudální uspořádání státu v čele s šáhem Rezá Pahlavím. Každopádně to byl velmi pokrokový feudál, stačí se podívat na opatření, která chtěl v Iránu provádět. Pro šáhovu hospodářskou a sociální politiku se obvykle užívá termínu "bílá revoluce" – podle 12 bodového programu, který Íránci schválili v referendu 26. ledna1963. Jeho nejdůležitějšími prvky byly zrušení pachtovního systému a rozdělení velkostatkářské půdy, prodej státních podniků družstvům a soukromým podnikatelům, podíl dělníků na zisku jejich firem, všeobecné volební právo pro ženy a boj s analfabetismem. Někteří si vzpomenou na jeho návštěvu Československa spolu s manželkou, krásnou královnou Farah Pahlaví. Šáh tady obdržel řád Bílého lva, stejně jako další islámský vůdce Muammar Kaddáfí. Páhlaví chtěl udělat z Iránu moderní sekulární stát. Snažil se navázat na předislámské tradice perského státu. Narazil tím na mohutný odpor muslimských kleriků, kteří vzburcovali obyvatelstvo a způsobili pád režimu. Král s rodinou odešel do exilu a s ním bylo nuceno emigrovat 1 milión Iránců, kteří nechtěli žít v teokratickém islámském státě praktikujícím jako právní řád islámské právo šaria. Podobný osud čekal postupně další islámské státy.

Vládce v Iránu
Muhammad Rezá Šáh Pahlaví Árjamehr 1941-1979
Autor: Ghazarians – www.pahlavi.org, volné dílo

V 60-tých létech 20 století v plném rozsahu již probíhala studená válka mezi Spojenými státy americkými a Sovětským svazem. Nacionalističtí a socialističtí vůdci arabských zemí byli přátelsky naklonění Sovětskému svazu, s kterým spolupracovali v ekonomické i vojenské oblasti. To se samozřejmě týkalo i někdejšího Československa. Do Iráku, Iránu, Libye, Sýrie, Egypta sme vyváželi své výrobky a i celé technologické celky jako cukrovary, elektrárny a jiné. Jak snadno jsme o tyto kontakty a tento trh jako spojenci USA následně přišli, netřeba připomínat. Dnes jako poslední baštu našeho vlivu v arabském světě přes nevoli USA a EU držíme vyslanectví v Sýrii.

Takže většina vládců arabských zemí byli spojenci Sovětského svazu. Spojené státy se proto věnovali podpoře těch sil, které byly v opozici, to je všech možných islámských fundamentálních hnutí, hlavně s cílem poškodit Sovětský svaz a omezit jeho vliv v oblasti. Podporovaly Islámské bratrstvo, které vzniklo v Egyptě ještě před 2. světovou válkou, ale postupně se rozšířilo do všech islámských zemí. Dále hnutí Talibán v Afganistánu, prakticky vytvořily organizaci Al-kaida a ve spolupráci se Saudskou Arábií následně umožnily vznik organizací Islámský stát a fronta Al-Nusra.

S vojenskou, finanční a zpravodajskou podporou měly tyto organizace svrhnout režimy v arabských zemích přátelsky nakloněné Sovětskému svazu. Jak velmi byly USA úspěšné, se ukázalo v občanské válce v Afganistánu. Sovětský svaz stál na straně pokrokového, socialistického vůdce Babraka Karmala, takže Spojené státy se věnovali podpoře jeho protivníků, fundamentálních islamistů. Ti s vojenskou, materiální a zpravodajskou podporou USA způsobili Sovětskému svazu porážku a tím mimo jiné dostaly Spojené státy satisfakci za Vietnam. Že islamisté jak v Afganistánu, tak v Iráku nakonec přerostli Spojeným státům přes hlavu je věc jiná.

Po rozpadu Sovětského svazu už byl osud všech vládců, kteří byli jeho někdejší spojenci zpečetěn. Spojené státy podpořily tzv. „arabská jara“, lidové protesty, kterých využili fundamentální islamisté a ti se pokusili vrátit tyto státy zpět pod vládu teokracie s islámským právem šaria. Nešlo to všude příliš jednoduše a výsledkem byly občanské války v Iráku, Libyi, Jemenu a Sýrii, občanská válka v Afganistánu, která stále probíhá, již desetiletí. Nástup Islámského bratrstva k moci se díky armádě podařilo zvrátit pouze v Egyptě, osud Sýrie je stále nejistý. 

Na fotografiích jsou někteří vládci arabských států v 60-90 létech minulého století

Gamal Abdel Nasser 1958-1970
Autor: Stevan Kragujević - převzato z wikipedia

Mohammed Siad Barre vládce v Somálsku 1969-1991

Vládce v Libyi
Muammar Kadafí 1969-2011
Muhamara Kaddáfího nositele vysokého českého vyznamenání řádu Bílého lva ubili bandité nazývaní obvykle „umírněná opozice“ k smrti. Paní Clintonová (později kandidátka na prezidenta USA) když sdělovala v jednom televizním pořadu tuto „radostnou zprávu“, tak se neudržela, aby se přitom hlasitě nesmála a netleskala rukama.

Vládce v Afganistánu
Babrak Karmal 1979 – 1986
Převzato z wikipedia

Vláce v Sýrii
Hafez al Asad 1971-2000

Vládce v Iráku
Saddam Husejn 1979-2003
Převzato z wikipedia
Vládce Iráku Saddáma Husajna před potupnou smrtí nezachránily ani tyto řády a vyznamenání, která obržel z rukou západních představitelů: Collar de la Orden del Mérito Civil (1978), Řád Stara planina, velkokříž Řádu Isabely I. Katolické, Řád José Martího.

Bylo by zcela logické, pokud by státy neislámské civilizace v Evropě a jinde poskytovaly azyl, pomoc a ochranu právě a jen těm lidem, kteří prchají z islámských zemí před povinností respektovat pravidla a zákony fundamentálního islámu. Především vyznavačům jiných náboženství a kritikům islámu nebo těm, kteří by chtěli islám reformovat.

Ve skutečnosti se děje pravý opak. Do Evropy přicházejí fundamentální, militantní muslimové, kteří jsou zde na dobyvačné misi džihádu. Ti, kteří odpadli od islámu nebo islám kritizují, nejsou vítaní, někdy jsou trpěni a jindy přímo vyháněni. Jedním z příkladů je Somálka Ayaan Hirsi Ali, která si v Nizozemí užívala všech výhod migrantů, dokud ovšem neprojevila svůj odmítavý postoj k islámu. Poté se z ní stala persona non grata a byla nucena z Nizozemí emigrovat do Spojených států.

Takže všichni ti, kteří dříve uprchli z islámských zemí před islámem s obavami a hrůzou sledují, jak postupně v Evropských zemích, kde hledali a našli útočiště, fundámentální islám přebírá iniciativu.

Od konce 70 let nabral vývoj v islámských zemích zcela opačný směr. Fundamentální ortodoxní islám je na vítězném postupu v celém světě. Přispívá k tomu odevzdaný, submisivní postoj lidí v západních zemích. Tento vývoj zpět dokládají to dobové fotografije z Iránu a z Afganistánu (stejná země, tenkrát a nyní)

Dnes ve Švédsku paní Soheilu Fors neobslouží bez islámského oděvu v obchodě, zítra ji nepustí v plavkách do bazénu a pozítří? Co bude ve Švédsku, ve Velké Británii a jinde v Evropě následovat pozítří? Kam budou tito lidé a my všichni utíkat před islámem?

Místo Pippi punčochaté dívenka v nikábu, obyvatelka migranského slumu.

Předesílám, že jednání Švédů vůči migrantům nechápu. Když Švédsko v 60 a 70 létech přijímalo imigranty z východní Evropy, bylo v tom možné najít jistý smysl. Lidé, kteří přicházeli, brali ochotně každou práci, těžkou, špinavou, hůře placenou. Chtěli se rychle integrovat, chtěli se asimilovat, chtěli se stát Švédy. Nebyl s nimi zvláštní problém. Proč ovšem nyní Švédsko přijímá imigranty ze zemí, které svým prostředím, podnebím, kulturou a náboženstvím jsou zcela nekompatibilní, to pochopit nedokážu.

Je to asi tím, že nedokážu rozklíčovat příčinu žádného jednání, které nedává smysl a není pro toho, kdo tak činí výhodné. Navíc počty přijímaných imigrantů jsou zcela neadekvátní počtu obyvatel země. Že přijímání migrantů není ani dost málo rozumné dokazuje to, že švédská vláda zakázala sledovat jakékoliv ukazatele o imigrantech. Týká se to nákladů státu na imigranty i jejich trestné činnosti. Je to podle pravidla – co nevíme, to neexistuje. To znamená, že celá věc je postavená pouze na ideologii multikulturalismu a nemá žádné racionální opodstatnění. Nebo si snad Švédové myslí, že spasí svět, že dokáží živit všechny, kteří jsou chudší než oni sami? Nebo je možná už omrzel pohled na jejich vybledlé pihaté obličeje? Pippi Dlouhou punčochu, symbol Švédska už přebarvili na hnědo, nechtějí totéž udělat se všemi obyvateli? Nebo jsou jenom ovlivnění levicovou propagandou a ideologickou výchovou trvající desetiletí a ztratili schopnost rozumně uvažovat? Nevím to, a asi se to nikdy nedozvím.

Každopádně se alespoň podívejme, kolik peněz taková charita stojí, abychom těm, kteří podobně smýšlejí i u nás dokázaly oponovat. V jejich případě to asi nemá smysl, jako všichni fanatičtí věřící žádné argumenty neakceptují, ale většinu normálních obyvatel by tato čísla mohla přesvědčit. Švédsko je pro srovnání vhodná země, protože co do počtu obyvatel je stejně velké jako Česká republika.

Autorem článku je Spencer P Morrison spisovatel a nezávislý intelektuál se zaměřením na aplikovanou filozofii, empirickou historii a praktickou ekonomii. Autor „Zrazená Amerika" a šéfredaktor redakce National Economics. Toto je volný překlad originálu:

Švédsko přijalo letos 318000 „syrských uprchlíků“, nebo jiných přistěhovalců, což bude stát zemi pro rok 2017 v minimu 18,6 mld. $ USD.To je 19% z ročního rozpočtu Švédské centrální vlády a 3,2% jejich HDP, což je totéž jako by USA vydalo na migranty 608 miliard $.To je jen něco málo přes $ 58490 za uprchlíka ročně (cca 1462250 Kč). Pro srovnání - průměrný disponibilní příjem na člena švédské domácnosti je jen $ 28859 USD za rok. (Moje poznámka: Příjem člena české domácnosti v roce 2016 byl 301272 Kč, to je $ 13450 USD.)

 K tomu je dále nutné připočíst zvýšené náklady na policejní složky, na vězeňství, vzhledem k vysoké kriminalitě migrantů a další náklady.

Od roku 2013, bylo Švédsko zaplaveno počtem 318000 migrantů celkem, což je spousta lidí, vzhledem k tomu, že Švédů je jen 10 milionů, včetně 2 milionů všech dřívějších přistěhovalců. Navíc, vzhledem k tlaku veřejnosti, vláda uvedla, že má v úmyslu deportovat některé z 80000 migrantů. Pokrýt také tyto náklady, bude znamenat pro švédskou vládu v rozpočtu 2,2 miliardy $ navíc na „migraci“ pro rok 2017. 

Je to ovšem nízký údaj. Proč? Švédská vláda záměrně skrývá skutečné náklady plynoucí z migrační krize kvůli udržení pořádku. Vláda odmítá shromažďovat statistické údaje a trestá ty, kteří by umožnili únik informací s využitím drakonické legislativy proti „hate speech“. To je také případ Německa, kde je počet islámských přistěhovalců v zemi uměle zmenšen o polovinu. Z tohoto důvodu jsem založit svou analýzu na práci soukromých výzkumných pracovníků, kteří se pokusili zaplnit statistické mezery, které způsobila švédská vláda. Náklady na migranty ve Švédsku. Zde je návod, jak základní náklady rozebrat za velmi specifických podmínek (údaje přepočteny na USD):

1. Předpokládejme, že Švédsko okamžitě deportuje 80000 lidí, protože to má vláda v plánu. Vzhledem k tomu, že průměrné náklady na deportaci kohokoliv ze Švédska jsou 37000 $, tak to vyjde na 2,96 miliard $. Proč je to tak drahé? Protože náklady na vymáhání deportace jsou poměrně vysoké (tito lidé odmítnou odejít dobrovolně), největší část nákladů se spotřebuje na právní výlohy. Uprchlíkům je poskytnut tzv. spravedlivý proces ve Švédsku, který zabírá čas a spotřebovává peníze.

2. Švédská vláda utrácí zhruba $ 17000 za rok, za dospělého migranta, na režijních nákladech žadatelů o azyl. To zahrnuje věci jako je bydlení, jídlo atd. Vzhledem k tomu, že existuje 181000 dospělých migrantů, to vyjde na 3,1 miliardy $ - což je o 50% vyšší než rozpočtované náklady „na migraci“ do Švédska.

3. Švédsko má také velmi štědrý sociální systém, pokud jde o „nezletilé“ migranty - tato dotace reálně dosahuje na $ 74000 ročně (dostanou denní příspěvky na potraviny atd.). Vzhledem k tomu, že existuje ve Švédsku odhadem 57000 dětí přistěhovalců, to vyjde na 4,2 miliardy $.

4. Náklady na sociální služby jsou enormní: migranti získají přístup k švédskému státem financovanému školství, zdravotnictví atd. Nicméně protože švédská vláda vylučuje status migranta ze statistických údajů o využití systému, je nemožné zjistit přesně, jak migranti tyto systémy nákladově zatěžují. Výjimkou je systém vzdělávání; víme, že děti migrantů jsou vzděláváni, každé za 17600 $ ročně. To vyjde na $ 1 miliarda ročně. Náklady na skutečné vzdělání jsou pravděpodobně vyšší (ale data nejsou dostatečná), protože migrující děti potřebují překladatele (někdy je až 5 překladatelů ve třídě), školy musí platit za přídavná bezpečnostní opatření a migrující děti často vykazují poruchy učení (způsobené úrazem, špatnou zdravotní péčí v jejich vlasti atd.), což znamená, že zdravotní sestry a pečovatelé jsou potřeba ve větším počtu.

5. Náklady na zdravotní péči, pokud jde o uprchlíky, jsou také významné, neboť přistěhovalci obdrží všechny výhody podle švédského práva. Vzhledem k tomu, že Švédsko spotřebuje v průměru $ 6808 na zdravotní péči na osobu a rok, to vyjde na 1,6 miliardy $ pro migranty. Opět platí, že skutečné náklady jsou pravděpodobně vyšší, protože migranti jsou méně zdraví než rodilí Švédové a mají různá těžko léčitelná onemocnění, která z Evropy neznáme. Například, mnoho je třeba nákladné zubní práce a operací, které nemohly být provedeny například v Afghánistánu.

Celkově jsou základní náklady na migranty ve Švédsku v roce 2017 minimálně 9,9 miliardy $.

A není pravda, že by tito lidé nějak „přispívali ekonomice“, jak se mnozí levičáci snaží tvrdit - pouze 500 z 163000 přistěhovalců, kteří přišli v roce 2015, mají práci. Žijí na státní útraty.To není překvapivé, vzhledem k obrovské kulturní a jazykové bariéře a skutečnosti, že většině migrantů chybí příslušné pracovní dovednosti, i kdyby chtěli získat pracovní místo, pravděpodobně by je nemohli dostat. 

(Moje poznámka a zkušenost z Velké Británie. Přijmout do zaměstnání migranta znamená ještě jeden obrovský problém. Takový člověk je totiž nedotknutelný. Vedoucí pracovník takovému člověku nemůže nic v práci vytknout. Ti lidé už jsou tak vycvičeni, že toho vedoucího okamžitě obviní z rasizmu a ze zaujatosti vůči lidem jiné barvy kůže apod. Každý si proto velmi rozmyslí po imigrantovi něco požadovat, protože obvinění z rasizmu, to není v západní Evropě žádná legrace, to může obviněného stát minimálně ztrátu zaměstnání, pokud nic horšího.)

Skryté náklady Švédské zločinecké epidemie migrujících.

Zločin je drahý: nejenže jsou vysoké náklady na policii, ale cena vykonání spravedlnosti je astronomická, důvod je ten, že právníci jsou bohatí a za své služby žádají vysoké ceny. Za prvé, pojďme být přesní: „syrští uprchlíci“ způsobili ve Švédsku obrovské množství trestných činů, zejména násilných a sexuálních trestných činů (jinými slovy, ty z nejdražších). To by mělo být samozřejmé pro každého, kdo sleduje zprávy. Dokonce i tým australské televize byl nucen přiznat, že byli napadeni gangem uprchlíků. Přesto vím, že to je často problematickým bodem pro ty, kteří mají levicové názory, takže to pojďme rozebrat statisticky.

1. Švédští policisté museli přiznat, že přistěhovalci jsou příčinou většiny švédské kriminality.

2. Švédský národní policejní komisař, Dan Eliasson uvedl, že potřebuje na plný úvazek alespoň 4100 nových příslušníků, aby se mohl vypořádat se stoupající kriminalitou (za cenu více než 160 milionů $ ročně).

3. Švédská policie nyní označila 55 oblastí jako „no-go“ zóny – v těchto oblastech žije 206000 lidí. Jsou to migrantské slumy, kde státní právo nahradilo právo šaría.

4. Statistika řekne vše. Ve skutečnosti má migrace na svědomí 95% rostoucí kriminality Švédska (zbylých 5% je nárůst ze strany původních obyvatel).

Kromě toho typy trestných činů spáchaných migranti jsou řádově mnohem závažnější, než bývaly. Jak můžete vidět na následujících grafech, který sleduje míru kriminality přistěhovalců / přistěhovalců mužů ve věku 15-44, počet případů závažné trestné činnosti (červený sloupec) se od roku 2000 ztrojnásobil, což zahrnuje věci jako vražda, znásilnění, sexuální agresi nebo napadení. Počet případů středně závažné trestné činnosti (žlutý sloupec) se zdvojnásobil, což zahrnuje věci, jako je přepadení nebo krádež vozidla. Počet méně závažných trestných činů je v podstatě beze změny. To ukazuje, že noví migranti jsou skutečně na vině zvýšení závažné trestné činnosti, zejména „epidemie znásilnění“, která se rozšířila v zemi.

A aby toho nebylo dost, můžeme se rychle podívat na statistiky znásilnění z roku 2011 (pamatujte, že švédská vláda zastavila sběr statistických údajů na základě etnického původu, protože se jim nelíbilo, co viděli).
Níže uvedený graf ukazuje, že přistěhovalci jsou ve velké míře zastoupeni výrazně, pokud jde o znásilnění. Není nic tak vzdálené pravdě, jako tvrzení, že „všechny kultury jsou si rovny“, to je hovadina.

Jaké jsou náklady na zločinnost migrantů ve Švédsku?

Podle nedávné studie Ingvara Nilssona, průměrné náklady na incident méně závažného trestného činu, jako přepadení, jsou ve Švédsku $ 22000. Náklady na závažnou trestnou činnost (násilné či sexuální napadení) průměrně $ 67000. Náklady výzkumníky uvažované zahrnují náklady na záchranné operace, pohotovost, pracovní neschopnost, sociální pomoc pro zraněné osoby, policejní vyšetřování, soudní systém. Pokud budeme počítat zvýšené náklady trestných činů souvisejících s migranty, ukazuje se, že závažné trestné činy stálo Švédsko dalších 6,5 miliardy $, zatímco méně závažné trestné činy další 2 miliardy $. A konečně, vznikají dodatečné náklady na policii, jež vyžadují minimálně 200 milionů $ na další pracovníky a zařízení.

(Moje poznámka: zde se hovoří pouze o penězích. Ještě závažnější je utrpení obětí trestných činů a jejich blízkých, strach a ztráta pocitu bezpečí, tím že na určitá místa není možné chodit mimo denní dobu nebo jsou místa, kam nemohou jít ženy, aniž by se vydávali nadměrnému riziku. To co právě dělá zemi “vyspělou”, to se ve Švédsku postupně ztrácí.) 

Celkově případy trestné činnosti (většinou způsobeny migranty) zvyšují náklady státu ve Švédsku o zhruba 8,7 miliardy $ ročně. Je-li toto připočteno k předchozím celkem (včetně dodatečných nákladů na policii atd.), dostaneme náš celkový součet $ 18,6 mld. za rok 2017. 

Migranti budou stát Švédsko více než peníze. Možná je na čase, aby ve Švédsku a na Západě, přestali přemýšlet o tom, jak řešit uprchlickou krizi, ale začali uvažovat o tom, co dělat s tímto stavem, švédský model je prostě neudržitelný.

Migranti stojí Švédsko téměř 20% státního rozpočtu a to se bude jen zhoršovat. Ve skutečnosti, dokonce i OSN předpovídá, že Švédsko se stane zemí třetí světa do roku 2030. Pokud věci půjdou takto dál, je to téměř nevyhnutelné.

Samozřejmě, že Švédsko není samo: Spojené státy také plýtvají obrovské sumy peněz, jako například 190 miliard $ na zahraniční pomoc, zatímco 50000 amerických veteránů žije na ulicích. Nero také hrál, zatímco Řím hořel.

Poznámka na okraj: Když už by Švédsko chtělo pomoci uprchlíkům, proč nepomáhá 2,6 milionům ukrajinských uprchlíků prchajících před občanskou válku? Jsou blíž, sdílejí evropské kulturní kořeny. Mají zásadní nedostatek – jsou bílí. S Ukrajinci by Švédsko nebylo „dostatečně rozmanité.“

Originál článku: https://www.nationaleconomicseditorial.com/2017/02/10/sweden-migrant-crime-cost/

Několik otázek a odpovědí z internetových diskusí

Každý den brouzdám po zahraničních webových stránkách, abych zjistil, jaké jsou názory lidí na Západě, protože nikoliv u nás, ale tam spočívá původ a příčina toho co se v Evropě děje. Ti lidé většinou velmi poctivě hledají příčiny a řešení. Někteří jsou smutní, jiní zděšení z toho co se u nich děje, proto se ptají, proč tomu tak je.
Já jsem z těch internetových diskuzí vybral několik zásadních otázek a odpovědí na ně.

Je viníkem toho stavu v Evropě snad Merkelová, Junker nebo jiný politik?

Tito lidé jsou jen viditelným, velmi kontrastním obrazem stavu společnosti. Vezměme si Merkelovou, kdyby dělala něco, s čím Němci ve většině nesouhlasí, nemohla by se v podzimních volbách ona, ani její strana stát vítězem voleb. Zatím všechno nasvědčuje tomu, že to tak bude. Vezměme si výsledky nedávných voleb v Holandsku, nebo ve Francii. Měli tamní voliči alternativu? Jednoznačně ano. Přitom nekandidoval někdo neznámý, ale politici, kteří jsou léta na místní politické scéně - Geert Wilders a Marine Le Pen, to jsou lidé, kteří nemění své názory, stále říkají to samé. Výsledek – volila je menšina občanů.  

Je problém v tom, že politici lžou?

Ne, v tom problém není. Lidé sami chtějí lžím věřit, v tom je ten hlavní problém. Protože, kdyby akceptovali pravdu, tak by museli konat. Museli by jít na náměstí, museli by protestovat, museli by volit politiky, kteří nabízejí nepříjemná řešení. To ovšem lidé nechtějí, velmi chtějí věřit tomu, že se nic neděje, že je všechno v pořádku. Politici na tuto poptávku po lžích reagují tak, že je říkají. Pro ně samotné je to také výhodné. Ani oni nechtějí nic řešit. Z části proto, že jsou neschopní, neznají řešení, ale hlavně nemají odvahu a chuť věci řešit. Takže ve skutečnosti nedělají nic, případně řešení jenom předstírají. Těch příkladů, které to dokládají, jsou stovky. Jejich jediným cílem, pro což dělají maximum, je to aby byli znovu zvoleni a byli stále u moci.

Co je hlavní příčinou špatného stavu životního prostředí na planetě, co je příčinou migrace?

Tou jedinou a skutečnou příčinou je přelidnění. Přemnožení lidského druhu hlavně v oblastech, kde úživnost území je mnohem nižší, než je počet lidí v daném místě. Buď je to dané přírodními podmínkami, nebo neschopností těch konkrétních lidí zajistit si obživu. Co by to znamenalo za normálních podmínek. Prostě to, že lidé by tam umírali. Hladem, na infekční choroby, zimou, zabíjeli by se navzájem při zápase o omezené zdroje. Tak tomu ovšem není, protože do těch normálních podmínek je uměle zasahováno. Toto zatím žádný politik nedokáže říci nahlas, neboť by to bylo velmi nepříjemné a hlavně za tímto odhalením by musely následovat konkrétní činy.

Takže situace je taková, že se buď o nepříjemných věcech nemluví, nebo se přímo říkají nepravdy a občané jsou rádi, že mají alibi pro svou pasivitu. 

Co dělají média? 

Nic jiného než že tyto Potěmkinovi vesnice pomáhají budovat a udržovat zdání, že existují. Lhaním sami sobě, nepřiznáním pravdy a nicneděláním všichni společně jenom problémy odsouváme do budoucnosti v naivní představě, že tam se pro ně najde řešení. (Teoreticky ano, pokud by přišla nějaká globální přírodní katastrofa, tak by se vyřešilo mnohé.) Totéž se děje i v ekonomice. Stále se například „tisknou“ nové peníze, občané se zadlužují, státy se zadlužují. Kdyby nyní všichni požadovali splacení svých půjček, nebo kdyby ti, kteří mají peníze, by je chtěli proměnit za skutečné věci nebo služby, tak by se ukázalo, že ty peníze nejsou vůbec reálným měřítkem hodnoty.

Důsledky.

Migranti stále přicházejí a nikdo skutečně nikdo s tím nic nedělá. Dokonce ani žádné řešení se nehledá. Zcela alarmující je příklad Itálie. Všichni v Evropě jsou jenom ve vleku událostí, kterým nechávají volný průběh.

To ovšem znamená, že iniciativu zcela převzali ti, kteří mají odvahu řešit svůj problém, mají ideu, pro kterou jsou se schopni obětovat, mají slepou náboženskou víru, mají touhu po vítězství. Tito lidé nemají žádná omezení, žádné zábrany, neví co je fair play a je jim to jedno, dělají to co je dobré pro ně. Nechtějí spasit druhé nebo snad dokonce lidstvo, chtějí zachránit sebe. Prostě se mají rádi. Přestože jsou nevzdělaní, chudí, neozbrojení, tak mají to, co my nemáme, to je touhu žít a přežít, nejen nyní, ale hlavně v budoucnu ve svých potomcích.

Bohužel oni také uvěřili jedné lži. Ta lež spočívá v tom, že všech 7 miliard lidí může žít ve stejném komfortu, ve stejném pohodlí a ve stejném bezpečí jako nás několik stovek miliónů vyvolených. Uvěřili, že stačí překročit hranice Evropy a přijdou do ráje. Není tomu tak, ráj je rájem právě proto, že je jen pro málo vyvolených. Jakmile počet příchozích přesáhne určitou míru, tak už nebude ráje ani pro vyvolené a na celé zemi zavládne peklo.

Román "Tábor Svatých" dnes aktuálnější než v době, kdy byl napsán.

V roce 1973 francouzský spisovatel Jean Raspail napsal román Tábor Svatých. V Československu v té době již byla u konce normalizace. Ti, kteří se nepomýlili, nebo pomýlili, ale včas odvolali, byli opět na vedoucích postech. Díky přídavkům na děti a novomanželským půjčkám se významně zvýšila porodnost. Hranice „míru a socialismu“ byly důkladně střežena a zdálo se, že naší civilizaci a našemu národu nic nehrozí. Na našich vysokých školách studovali studenti z rozvojových zemí, kteří díky dolarům od svých "chudých" tatíků obšťastňovali česká děvčata, která pak vypláceli tuzexovými poukázkami. To ovšem nebylo nic proti tomu, co se v té době dělo na západ od našich oplocených hranic. V té době se již rozpadlo koloniální panství evropských států. Do mnoha evropských zemí a rovněž do Francie se hrnuly statisíce obyvatel kolonií,  kteří nicméně netoužili konečně začít budovat své země s nově nabytou svobodou a raději přicházeli do zemí svých někdejších, nenáviděných kolonizátorů. Kulturní marxisté, trockisté, anarchisté, maoisté a další levicově smýšlející se postupně z vysokoškolských barikád roku 1968 přesouvali na místa v kultuře, v novinách, rozhlasu a televizi, na místa učitelů a profesorů a pokračovali v úspěšném tažení institucemi.

Nemnozí lidé na Západě jako právě Jean Raspail s neuvěřitelnou jasnozřivostí tušili, kam takový vývoj dále povede. Věděli a varovali. Jak dnes víme zbytečně.

 Tábor Svatých je apokalyptický román, v kterém byly v době jeho vzniku s obdivuhodnou přesností předpovězeny další události a vývoj ve světě. To co se před 45 léty mohlo jevit jako fantazie, se dnes naplňuje v plném rozsahu. Je to neradostné čtení, zvláště v roce 2017, kdy vidíme, jak se toto neblahé proroctví naplňuje se skličující jistotu, jako proroctví kněžky v dávných Thébách. Co bude ovšem českému čtenáři velmi blízké je humor, který autor hojně používá. Je to humor černý, ale tomu mi Češi dobře rozumíme, protože se umíme smát i tehdy, kdy jiní si zoufají.

Ač si to někteří odmítají připustit, a druzí to naopak vítají, přichází konec civilizace bílého muže. Po dvoutisících rocích úspěchů a dominance se tato kultura bílé rasy blíží ke svému konci.

Stěžejní ideologií této civilizace bylo křesťanství, které bylo onou motivací a hlavním hnacím motorem k ovládnutí přírodního bohatství, energie a sil vesmíru a zapojení jich do služeb člověka. Je zřejmé, že tato náboženská ideologie zanikne spolu s touto civilizací, nebo spíše ještě dříve.

Na začátku našeho věku právě evangelizace, ono šíření nové zvěsti umožnilo zkulturnění Evropy, kde vznikaly na troskách Římské říše nové státní útvary a postupně, když byly objeveny a dosaženy další pevniny a kontinenty, rovněž napomohlo kolonizaci těchto území. Bylo to dané tím, že v novém náboženství v duchu židovské tradice byla zakotvena povinnost člověka rozvíjet veškeré schopnosti a talent, které od boha získal, naopak bylo hříchem jich nevyužít. Přesně v tom smyslu, jak se praví v evangeliích, v podobenství o svěřených hřivnách. Proto také lidé kultury, která byla nositelkou této zvěsti, považovali za svou povinnost využít všech svých schopností k ovládnutí země a využití jejího bohatství, k poznání a využití přírodních sil ve prospěch člověka.

Křesťanský bůh určil prostřednictvím Ježíše lidem určitá pravidla a omezení, nicméně odmítl řídit jeho každodenní kroky a jeho život. Ponechal mu svobodnou vůli s tím, že konečné zúčtování bude provedeno až následně při posledním soudu. Tato relativně značná svoboda obsažená i v lidových rčeních – člověče přičiň se a bůh ti pomůže, kromě dalších příčin, umožnila rozvoj a úspěchy této civilizace. Křesťanství má jedno významné přikázání a tím je láska k člověku, k bližnímu. Tuto lásku právě Ježíš povyšoval ještě nad lásku k bohu, respektive láska k bohu byla touto láskou k bližnímu podmíněna. Tato láska k člověku nebyla samozřejmě vždy respektována, každopádně, vždy když ustaly časy bojů a konfliktů, bylo se k ní možné vrátit a na ní se odvolávat.  

Křesťanská civilizace bílého muže se sice v době osvícenectví, které vyvrcholilo francouzskou revolucí, vzdala boha, ale příkaz milování bližního svého pod pojmem bratrství zůstal zachován.

To vše skončilo první světovou válkou, po níž se k moci dostává levicová komunistická ideologie. Ta zcela převrátila princip lásky k bližnímu na tzv. třídní solidaritu. Jakýkoliv kulturně, národnostně i teritoriálně vzdálený člověk, pokud byl příslušníkem dělnické třídy, stal se oním bližním, na rozdíl od člověka, který bydlel ve stejné ulici a mluvil stejným jazykem, ale měl pekařskou živnost a proto byl třídním nepřítelem.

Tento vývoj pokračoval po druhé světové válce tím, že podle nových věrozvěstů se hodným lásky mohl stát pouze člověk tmavé pleti, žijící v bídě v některé zemi třetího světa.  Z bližního se stal najednou cize vzdálený. Nakonec v poslední době se i křesťanské církve vzdali boha a na jeho místo dosadili onoho cizího vzdáleného a hlásají, že jedině služba těmto cizincům odlišné kultury, náboženství a rasy, může být zárukou spasení. Současný papež toto říká zcela otevřeně.

Druhou věcí, která přispívá k destrukci této naší společnosti, je církevní dogma o dědičném hříchu. Tento absurdní nesmysl, podle kterého se každý narozený člověk již provinil tím, že je potomkem Adama a Evy, v posledních desetiletím dosáhl vrcholu absurdity interpretací dědičné viny bílé rasy vůči zbytku světa. Podle toho je každý narozený Evropan, každý člověk bílé rasy vinen všemi strašnými příkořími, kterých se kdy bílí lidé v historii dopustily. Každý z nás, byť naši předci nikdy neopustili jihočeskou vesnici, je podle těchto ideologů dědičného hříchu odpovědný za vraždění Indiánů v Severní Americe, aborigenců v Austrálii, za zotročení afrických černochů a za využívání přírodního bohatství v koloniích. Za tyto zděděné hříchy jsme my i všichni naši potomci, pokud ještě nějací budou, povinní pykat. Můžeme to odčinit jedině tím, že na své území, do svých obcí a domovů, přijmeme neomezené množství migrantů, budeme je zde živit a vytvářet jim ty nejlepší podmínky, aby zde byli spokojení.

Tato naše civilizace byla dosud velice úspěšná, podařilo se jí odhalit mnohá tajemství a zákonitosti vesmíru a využít tyto poznatky ve svůj prospěch. Podařilo se jí dokonce opustit tuto zemi a dostat se do blízkého i dalekého kosmu. Přesto se někde stala chyba, nebo nestala, ale zákonitosti evoluce jsou takové.

 Každý živý tvor má ve svém genetickém programu zakódován i svůj zánik. Okamžikem, kdy se nový život objeví, se současně rozběhne program vedoucí k jeho smrti s tím, že předtím než tvor zahyne, dá vzniknout novému životu. Je možné, že stejné pravidlo platí i pro společnost a lidskou civilizaci. Je možné, že ona velká přednost křesťanství, láska k člověku, která časem zmutovala v jakési rakovinové bujení, bude příčinou zániku křesťanské civilizace. Není totiž možné milovat všechny lidi. Pokud milujeme cizí a vzdálené, nemiluje vlastní a především nemáme rádi sebe. Ten kdo nemá rád sám sebe, často páchá sebevraždu. To se konečně také děje.

Existence této civilizace je těsně spjatá s existencí bílé rasy, pokud zanikne, zanikne s ní i tento typ člověka. Vypadá to, že bílý člověk již rezignoval, alespoň ve své většině. Aniž jsme se vůbec pokusili bojovat, tak vedoucí představitelé evropských národů již vyjednávají podmínky kapitulace. Jako by zapoměli, že podmínky vždy určuje vítěz, a tím my nejsme.

Existuje tedy ještě něco, co by mohlo tuto civilizaci zachránit? Podle románu Tábor Svatých nic takového není. Autor v předmluvě k poslednímu vydání románu píše:

Neodehraje se to pravděpodobně úplně tak, jak jsem to popsal, neboť Tábor Svatých je pouze podobenství, ale v konečném součtu nebude výsledek rozdílný, snad ve formě rozptýlenější a zdánlivě snesitelnější. Říše Římská nezahynula jinak, je pravda, že pozvolna, zatímco tentokrát můžeme očekávat náhlé vzplanutí. Říká se, že dějiny se nikdy neopakují. To je úžasná nejapnost. Dějiny naší planety jsou tvořeny jen následnými prázdny a troskami, které jedni po druhých přišli zaplnit a někdy obrodit.

Neboť Západ je prázdný, i když si to ještě a opravdově neuvědomuje. Mimořádně vynalézavá civilizace, určitě jediná schopná pustit se do boje s nepřekonatelnými překážkami třetího tisíciletí. Západ už nemá duši. V měřítku národů, ras a kultur, jako v měřítku jedince je to vždy duše, která vyhrává rozhodující boje. Je to ona a jen ona jediná, která tvoří zlatou a bronzovou osnovu, na níž jsou udělány štíty, které spasí silné národy. U nás už ani duši nepociťuji. Například při pohledu na svoji vlastní zemi, Francii, mívám často dojem jako ve zlém bdělém snu, že mnozí „původem“ Francouzi jsou dnes jen raky – poustevníčky, kteří žijí v ulitách opuštěných představiteli rodu nyní vymizelého, který se nazýval rodem francouzským a který ničím neohlašoval, neví se jakým genetickým tajemstvím onen, který se koncem tohoto století tímto jménem vyparádil. Spokojují se trváním. Mechanicky a stále chaběji si zajišťují přežití ze dne na den. Pod korouhvemi vnitřní a „pocit bezpečnosti poskytující“ iluzorní solidarity už nejsou solidární v ničem, ba ani si nejsou vědomi ničeho z toho, co vytváří nezbytný společenský základ národa. Po stránce praktické a materialistické, která jediná ještě může zažehnout záblesk zájmu v jejich závistivém pohledu, tvoří národ maloměšťáčků, který si dopřál a ještě za plné krize dopřává, ve jménu bohatství zděděného a čím dál tím méně zaslouženého, miliony služebníků: imigranty. 

Takže, co dělat:  Jsem autorem románů. Nemám teorii, systém ani ideologii, které bych navrhoval nebo obhajoval. Jenom se mi zdá, že máme před sebou jedinou alternativu: naučit se rezignované odvaze být chudými nebo znovu nalézt neoblomnou odvahu být bohatými. V obou případech se láska k bližnímu, řečená křesťanská, odhalí být bezmocnou. Budou to kruté časy.

(Román je samozřejmě dávno rozebrán, takže možnost si jej přečíst poskytují veřejné knihovny a nebo je možné zapátrat na internetu a nalézt jej v digitální podobě). 

Je potřeba nahradit původní obyvatele imigranty?

Přečetl jsem zajímavý článek v Breintbartu. Říká se v něm v úvodu, že Američané v listopadu hlasovali pro Donald Trumpa z velké části proto, že měli strach, že elitám na původních Američanech vůbec nezáleží. Hillary Clintonová rozdmýchala tento strach, když řekla, že ti, kteří podporují Trumpa jsou "nenapravitelní" nebo "politováníhodní“. Bohužel existují další z elity, kteří otevřeně upřednostňují cizince nebo přistěhovalce před Američany.

Jak je vidět, termín „elita“ znají i v Americe. Velmi by mne zajímalo, jaká kvalifikace je potřeba pro to, aby se člověk stal elitou, nebo patřil k elitě. Jestli je to majetek, nebo vzdělání, nebo zásluhy a potom jaké. Nebo stačí dostatek drzosti tvrdit o sobě, že jsem elita, nebo je to jako za feudalismu, že je elitářství dědičné, že stačí se narodit v „elitní“ rodině a automaticky se stává člověk elitou. Vypadá to tak, z případů několika „dětí z profese“, v české politice, které se stali elitami, bez jakékoliv vlastní zásluhy.

To byla jen odbočka, zpátky k článku. Tak například Bill Kristol, redaktor magazínu Weekly Standard prohlásil, že: "výměna populace by byl ten nejlepší lék k nápravě Ameriky. Myslím, pokračoval, že to řekl John Adams - v podstatě, pokud jste ve svobodné, kapitalistické společnosti, po dvou nebo třech generacích tvrdé práce, se každý stane trochu dekadentní, líný, rozmazlený. Naštěstí přicházeli do Ameriky ve vlnách lidé, kteří pocházeli z Itálie, Irska, Ruska a nyní z Mexika, kteří skutečně chtějí tvrdě pracovat a opravdu chtějí uspět a opravdu chtějí, aby jejich děti žili lepší život než oni. V tomto ohledu nevím, jak se tato doba odlišuje od počátku 20. století."

To je jistě zajímavý názor, nad kterým je dobré se zamyslet. Bylo to skutečně tak, do Ameriky přicházeli lidé z celého světa. Přicházeli ovšem na téměř prázdný kontinent, kde bylo místo pro každého. Co je důležité připomenout, že až na výjimky přicházeli do Ameriky lidé z Evropy, to znamená, lidé stejné tradice, kultury a náboženství.  Také později, když se rozvíjel průmysl, budovala města, našla se zde práce a uplatnění téměř pro každého, i pro ty, kteří neuměli jazyk a neměli žádnou kvalifikaci.  Jakmile toto budování skončilo, začali si Američané vybírat, koho do země pustí a koho nikoliv. Amerika je kontinent, není tam možné, mimo Mexika, přijít pěšky. Bylo možné přijet pouze lodí, později přiletět letadlem. Přístavy i letiště si imigrační úředníci snadno pohlídali. Jediná potíž je dnes s Mexičany, ale kvůli nim už stojí mnohaset kilometrů dlouhý plot, který hlídají kamery a drony. S tím samozřejmě nepřišel Trump, ten plot už se buduje mnoho let.

Podstatná je ještě druhá věc. Na toho, kdo přišel do Států, nic nečekalo. Žádné sociální dávky, ani zdravotní pojištění, ani sociální byty. Nic, vůbec nic. Kdo se neuměl o sebe postarat, ten špatně dopadl. Stačí si promluvit s některými českými emigranty, kteří odešli do Spojených států po roce 1948 nebo 1968. Každý vypráví o velice těžkých začátcích, kdy se museli spokojit s jakoukoliv prací, která třeba vůbec neodpovídala jejich kvalifikaci. Pro mnohé to nebyli jen těžké začátky, ale dokonce celý život v Americe. Vždy se totiž mluví jen o těch desítkách, či stovkách úspěšných, o těch méně úspěšných, nebo o těch, kteří pohořeli, se nemluví. Ti, kteří neuspěli a z velké části jsou to právě potomci mimoevropských migrantů, ať už těch nedobrovolných, to je otroků z Afriky, nebo také těch z poslední doby z různých zemí Latinské Ameriky, tak tito lidé pak obývají různé braun-fieldy a žijí jen díky poukázkám na jídlo.

Třetí podstatná věc je, že lidé ve Spojených státech jsou mnohem více motivováni pracovat. Tam na rozdíl od Evropy je rozdíl v životní úrovni mezi těmi, kteří pracují, byť mají nekvalifikovanou práci a těmi, kteří mají pouze nějakou sociální podporu, velmi výrazný.

Přes tyto diametrální rozdíly, se najdou drzí hlupáci, kteří tyto minulé migrace srovnávají s dnešní migrační vlnou do Evropy.

Vraťme se k názoru onoho novináře. Podle toho, aby se zajistila prosperita země, by se vždy po několika generacích muselo vyměnit obyvatelstvo. Skutečně názor hodný příslušníka elity.

Máme zde další podobný názor Breta Stephensa, komentátora v New York Times, který tvrdil, že přistěhovalci překonávají Američany a navrhl pro řešení ekonomických problémů země, deportovat původní Američany. Řekl: "mluvím o Američanech, jejichž rodiny jsou v této zemi několik generací. Stěžovatelé, kteří mají často šokující nevědomí o základních bodech amerického práva a historie, jsou stagnující tůní,  v níž naše národní prosperita riskuje utonutí."

Jak málo jsou úspěšní původní obyvatelé, to ukazuje komentátor na tomto přikladu. "Pouze 17 procent finalistů soutěže firmy Intel „Hledání vědeckých talentů“ – často nazývané "Juniorskou Nobelovu cenu" – v roce 2016, byly děti rodičů, narozených ve Spojených státech. Na Rochester Institutu of Technology jen 9,5 % postgraduálních studentů v oboru elektrotechnika bylo neimigrantského původu."

To je asi pravda, co pan redaktor ovšem nenapsal, a je to velmi důležité, jakého původu byli rodiče těch úspěšných dětí. Nemusíme hádat, protože to víme docela přesně – byli to Číňané, Korejci, Indové a příslušníci dalších východo-asijských zemí, pro které vzdělání a tvrdá práce je vysoko na stupnici hodnot. Děti domácích obyvatel  a to vidíme i v Evropě se snaží jít cestou nejmenšího odporu, to je získat vzdělání na některé vysoké škole s humanitními obory, kde dosažení absolutoria je nesrovnatelně snazší, než na exaktních vědách a technických oborech. Díky nesmyslné politice Evropských států, pak tito lidé najdou práci ve zcela zbytečných státních institucích, nebo státem dotovaných NGO.

Toto všechno, ale nemá žádné srovnání s tím, jací imigranti nyní bez jakéhokoliv výběru přicházejí do Evropy. Ti, kteří přicházejí přes Libyi a Itálii z různých zemí Afriky jsou muži bez identity. Mohou to být a jistě mezi nimi i jsou zločinci a vrazi, kteří prchají před trestem, různě psychicky nemocní, sexuální devianti, což se následně ukáže, až když je pozdě. Každopádně tvrdím, že téměř jistě nikdo z nich a lze s úspěchem pochybovat, že ani z jejich dětí, nebude obsazovat nejvyšší místa v žádné soutěži „Juniorská Nobelova cena“.

Problém Spojených států a Evropy pokud jde o imigranty je zásadně odlišný. Imigrantům, kteří přicházejí do Ameriky, se dostává minimální podpory. Aby uspěli, musí se maximálně snažit. Do Ameriky se nepřichází za sociálními dávkami, do Ameriky lidé přicházejí, aby se stali úspěšnými Američany, když ne oni, tak jejich děti. Naopak do Evropy lidé přicházejí kvůli rozsáhlé podpoře, které se jim dostane od státu, kvůli výhodám a nedotknutelnosti, kterou zde jako příslušníci jakékoliv menšiny budou požívat. Proto se odmítají integrovat, natož asimilovat, protože z toho postavení, kdy by se stali nedílnou součástí původní společnosti, by jim plynuli jen samé nevýhody.

Co z toho všeho vyplývá. Problém migrace by byl nesrovnatelně menší, kdyby nebylo jednak ideologické zaslepenosti evropských politiků a kdyby měli odvahu a schopnost problémy řešit. Za ty dva roky, kdy problém začal, už mohlo být vše vyřešené. Mohli být přísně střežené hranice Schengenského prostoru, včetně přístupu z moře. V prvních zemích sousedících s místy konfliktu měly být zřízeny tábory, kde by imigrační úředníci zjišťovali identitu a minulost žadatelů, jejich důvody, motivaci a oprávněnost žádosti. Pokud jde o ekonomické migranty, tak by byli přijati jen ti, kteří mají kvalifikaci a jsou ochotni pracovat na místech, kde se vlastních lidí nedostává. Ti by museli přijmout nabídnutou práci, a pokud by jí svévolně ukončili, neměli by nárok na žádnou podporu. Jakékoliv porušení zákona ve zkušební době (třeba několik let), by pro všechny znamenalo okamžitou deportaci. Rodinu by si mohl dotyčný přivést, až poté, co by se osvědčil. To jsou jednoduchá pravidla, která napadnou každého logicky uvažujícího člověka. V každé krizové situaci, je nutné zachovat chladnou hlavu, veškeré emoce musí jít stranou a musí se hledat pragmatické, realistické řešení. Nic jiného nevede k dobrému cíli. Toto všechno umějí Američané mnohem lépe než Evropané, i když krize rozumu zjevně postihla i Spojené státy, hlavně její tzv. elity. 

(Zdroj: http://www.breitbart.com/immigration/2017/07/09/seven-times-american-elites-said-immigrants-better-people/) 

Historie území, kde je dnes stát Izrael a Palestinská autonomie.

V období asi 1 020 až 926 př. n. l. existoval biblický židovský stát Izrael. Jeho prvním králem byl Saul, který padl v bitvě s Filištíny. Jeho adoptivní syn a následník na trůně David dobyl Jeruzalém a učinil z něj hlavní město starověkého Izraele. Davida vystřídal na trůně jeho syn Šalamoun. Jeho vláda je považována za zlatý věk starověkých Izraelců, území Izraele zažilo největší rozmach a byl také postaven židovský Chrám v Jeruzalémě, zvaný Šalamounův (tzv. První chrám).

V roce 926 př. n. l., po smrti krále Šalamouna, se Izrael rozdělil na dva státy – severní Izrael (hlavní město Samaří) a jižní Judea (hlavní město Jeruzalém). V roce 722 př. n. l. dobyli Izrael Asyřané, jeho lid byl rozprášen a stal se „deseti ztracenými kmeny“. Judea s Jeruzalémem byla dobyta Babyloňany v roce 586 př. n. l. Ve stejném roce byl zničen První chrám a Židé z Judeje byli donuceni odejít do babylonského exilu (otroctví), případně uprchnout do jiných zemí.Persie, která dobyla Babylonii, umožnila Židům v roce 538 př. n. l. jejich návrat domů. Jeruzalém a Chrám byly obnoveny (tzv. Druhý chrám).

V roce 332 př. n. l. porazil Alexandr Veliký Persii. Po jeho smrti vypukl boj o moc a říše byla postupně ovládnuta jeho vojevůdci a jejich následníky. Židovské území tak ovládali nejdříve Ptolemaiovci a v roce 200 př. n. l. Seleukovci. V roce 142 př. n. l. dosáhli Židé pod vedením tří bratrů Makabejských vítězství v povstání proti Seleukovcům. Následovalo nové období rozkvětu. Bylo to také naposledy, co si starověcí Židé užívali samostatnost. Od té doby požívali pod cizí nadvládou různé úrovně samosprávy.

V roce 63 př. n. l. si podrobil území Židů římský vojevůdce Pompeius a učinil zdejší židovské království závislé na Římu . Část moci však byla ponechána v rukou místních loutkových monarchů. Židovský král Herodes Veliký započal kolem roku 20 př. n. l. s přestavbou Chrámu. Ježíšovo narození a následné šíření křesťanství dalo zdejšímu vývoji další dimenzi. V roce 6 n. l. učinil Caesar z území provincii Judea, kterou pak spravoval římský prokurátor (v letech 26–36 n. l. jím byl Pilát Pontský). V roce 66 n. l. vypuklo velké židovské povstání, které Římany velice popudilo a roku 70 n. l. nechali zbořit Jeruzalém a zničili Druhý chrám.

Název území byl změněn na Syrie-Palestina (přičemž pojmenování Palestina vybrali Římané na počest židovských nepřátel Filištínů), Jeruzalém byl přejmenován na Aelia Capitolina. Poslední židovský odpor byl zlomen v roce 73 n. l. u penvosti Masada na březích Mrtvého moře. Povstání vedené Šimonem bar Kochbou v letech 132–135 n. l. bylo rozdrceno. Mnoho Židů bylo v této době zabito či odvlečeno do římského otroctví. Jiní museli uprchnout. Začalo tak další období židovského exilu v diaspoře, přičemž malá část Židů v zemi zůstala a pokračovala v náboženském životě.

Ve čtvrtém století n. l. se na území Palestiny rozšířilo křesťanství. V roce 331 ho byzantský císař Konstantin nakonec nejen zlegalizoval, ale i sám ke křesťanství konvertoval. V 6. století císařovna Theodora (manželka Justiniána I.) identifikovala důležitá křesťanská místa (místo narození Ježíše, skálu Golgota, Boží hrob atd.) a nechala na jejich místech postavit křesťanské chrámy. Roku 614 dobyli Palestinu na krátký čas opět Peršané.

Všimněme si, že po „Palestincích“ stále žádné stopy.

Z hlediska již současné podoby celého Blízkého východu bylo velmi důležité zrození nové víry šířené prorokem Mohamedem (570–632). Vznik islámu tak krátce předcházel velké arabské expanzi po celém Blízkém východě. V roce 638 dobyli Arabové Jeruzalém, ale se zdejšími obyvateli uzavřeli písemnou dohodu, která zaručovala židům a křesťanům úplnou autonomii a náboženskou svobodu. I nadále tak Jeruzalém zůstal centrem křesťanských poutníků. V Jeruzalémě byly postaveny mešity Skalní dóm a Al-Aksá. Od roku 661 vládla arabské říši z Damašku dynastie Umajjovců a od roku 750 z Bagdádu dynastie Abbásovců.

V roce 1009 bylo za chalífy Hakíma mnoho kostelů rozbořeno a nemuslimské víry začaly být pronásledovány. I to byla jedna z příčin vyhlášení křížových výprav papežem Urbanem II. v roce 1095. V roce 1099 dobyli křižáci Jeruzalém a zmasakrovali zdejší muslimy i židy. Palestina se následně dostala na delší dobu pod vliv Evropy a byl zde zaveden feudální systém správy a postaveno množství sakrálních staveb a hradů (Nimrod, Krak des Chevaliers, Karak, Belvoir, Latrun atd.). Největším křižáckým státem v oblasti bylo Království Jeruzalémské.

Křižáci byli poraženi Salah ad-Dínem („Saladinem“, 1137–1193) v bitvě u Hattínu roku 1187. Křížové výpravy sice pokračovaly ještě dlouho poté, ale už pouze s dílčími úspěchy. Jejich éra definitivně skončila v roce 1291, když Mameluci dobyli poslední křižáckou výspu, město Acre (Acco) . Mameluci byli muslimští vojáci, původně otroci, kteří tvořili egyptské vojenské jednotky. Několikrát se jim podařilo převzít moc, a tak v roce 1291 ovládla Svatou zemi mamelucká dynastie Bahrí. Až za jejich vlády se stal islám v Palestině většinovým náboženstvím.

Všimněme si po „Palestincích“ stále ani stopy

Mameluci byli poraženi až tureckým sultánem Selimem I. a v roce 1517 se tak Svatá země stala na dlouhou dobu součástí Osmanské říše. V zemi byl zaveden centralizovaný systém vlády, na jehož vrcholu stál osmanský sultán achalífa v jedné osobě. Důležitým konzervativním prvkem ve správě říše byl systém autonomních náboženských obcí –milletů. Ty byly pro nemuslimy zpočátku úředně uznány tři – židovský, řecko-ortodoxní a arménský. V 17. a 18. století začalo přicházet do země větší množství Židů.

Když v 19. století drolící se osmanské impérium pomalu sláblo, zvyšovaly své aktivity v regionu evropské mocnosti, hlavně Velká Británie. V roce 1869 byl otevřen Suezský průplav, což zvýšilo význam oblasti. V druhé polovině 19. století začala také éra sionismu a arabského nacionalismu. První sionistická přistěhovalecká vlna do Palestiny se uskutečnila v roce 1882. Obou národních hnutí využili Britové během první světové války, kdy bojovali proti Osmanské říši. V roce 1917 dobyli Jeruzalém a turecká nadvláda, trvající ve Svaté zemi po čtyři století, skončila. Od první světové války až do roku 1948 vládli v oblasti Britové a území neslo oficiální název Britský mandát Palestina.

Všimněme si po „Palestincích“ stále ani vidu ani slechu

Během britské nadvlády se značně vyhrotil konflikt mezi palestinskými Araby a židovskými sionistickými přistěhovalci a místy přerostl až v otevřený konflikt s prvky občanské války. V roce 1947 Britové jednostranně vyhlásili, že se z Palestiny stáhnou a její osud předali OSN. Ta rozhodla o rozdělení na židovský a arabský stát, avšak bylo zjevné, že k rozdělení území nedojde bez krveprolévání. 14. května 1948 byl vyhlášen Stát Izrael a britští vojáci Palestinu opustili. Následující den došlo k předpokládanému útoku sousedních arabských států, který se ale s velkým úsilím podařilo Izraelcům zastavit a později i odrazit.

Ani nyní se neobjevili „Palestinci“ pouze palestinští Arabové, to znamená, Arabové žijící na území Palestiny.

Zdroj webové stránky cestovní kanceláře Mundo

Kolektivní vina a kolektivní nevina

Tento týden jsem měl dovolenou. Pojal jsem ji výhradně turisticky a sportovně. Jeden z těch delších cyklovýletů byl z Budějovic do Dolního Dvořiště a zpět. Kdo tento kraj zná z období socialismu, tak by jej nepoznal. Příroda je stále stejně krásná jako byla, co se ovšem změnilo je to, že ožívají obce a městečka. Jsou opravovány zpustlé domy, ale především lidé si staví domy nové. To znamená, že již tam nebydlí pouze víkendoví obyvatelé, ale lidé, kteří tam žijí a chtějí žít trvale.

To jen na úvod, abych vysvětlil, jak jsem se dostal do obce Omlenice. Za obcí jsem u silnice uviděl tabuli, která je na fotografii. 

Nedalo mi to a vypravil jsem se po rozbité cestě do kopce ke zmíněnému pomníku obětem transportu smrti. Pomník byl, jak se píše obnoven v roce 1999, ale od té doby už uplynula řada let a určitě by si to místo zasloužilo nějakou další údržbu. 

Bohužel současný trend není připomínat tyto události, ale naopak co nejrychleji na ně zapomenout. Viz cesta místopředsedy Bělohrádka na sjezd Německého Landsmanschaftu v minulém měsíci. Nemám nic proti uzavření této celkově odporné etapy dějin Evropy zvláště, když přímí účastníci již prakticky nežijí. Jenomže v tomto případě došlo k několika zcela nesprávným věcem. Tou první nesprávnou věcí je, že tím, že se pan Bělohrádek omlouval za poválečný odsun obyvatel tzv. Sudet do Německa, (po kterém koneckonců před druhou světovou válkou nesmírně toužili, jako po své pravé vlasti) a za oběti na životech, ke kterým, v důsledku pomsty některých pozdních hrdinů na nevinných lidech, (k tomu jak nevinných se je ještě vrátím), mezi německými civilisty došlo. To je známý propagandistický trik, kdy se srovnávají dva činy bez ohledu na kvantifikaci. V tomto případě stojí stovky obětí německých obyvatel, proti stovkám tisíc obětí z řad českých občanů protektorátu. Druhou věcí je, že se záměrně zamlčuje to, co  bylo příčinou a co důsledkem. Nejprve byly útoky Němců na české obyvatelstvo, hlavně ze strany sudetoněmecké strany zakladatele Konráda Henleina, poté zrada státu, kterého etničtí Němci byli občany a nakonec po Mnichovské dohodě odsun českého obyvatelstva ze Sudet. Následný odsun německého obyvatelstva z území Československé republiky po skončení války, byl jen důsledkem předchozího a naplněním principu spravedlnosti. Pokud snad pan Bělohrádek, jako člen strany, která se vydává za stranu postavenou na křesťanských principech (ve skutečnosti jde o pouhý kalkul jak získat voliče hlásící se ke křesťanství) měl na mysli naplnění křesťanského principu odpuštění, tak o křesťanství ví málo. Takový institut, to jest odpuštění, v křesťanské ideologii skutečně existuje. Možnost nebo snad i povinnost odpustit je ovšem vázána na řadu podmínek. Tou první je přiznání viny, další je prosba o odpuštění pachatele vůči postiženému, třetím je skutečná, nepředstíraná lítost nad špatným činem a v neposlední řadě pokání, to jest nějaká forma odčinění spáchaného zla. Co z toho bylo ze strany spolku sudetských Němců učiněno? Nic, naopak oni se staví do role obětí. Německo se totiž vůbec z historie nepoučilo, vůči Čechům a českému státu vystupují němečtí představitelé stále stejně povýšenecky, nadřazeně a z pozice síly. Ty současné příklady netřeba uvádět.

Hovoří se o tom, že není možné z činů jednotlivců, byť by je konala většina příslušníků, obviňovat všechny členy skupiny. To znamená, že je odmítán princip tzv. kolektivní viny. Podle práva je tomu ovšem jinak. Tam je zločin spáchaný ve skupině posuzován přísněji, než zločin spáchaný jednotlivcem (tzv. zločinné spolčení).

Princip kolektivní  viny je odmítán asi správně, nesmí být ale nahrazován principem „kolektivní neviny“. K činům spáchaným v rámci skupiny se často následně jednotliví členové odmítají přihlásit a nést za ně odpovědnost. Milióny Němců tak po válce tvrdili, že jen konali svou povinnost. Jako úředníci, jako zaměstnanci, jako členové strany, nebo poslouchali rozkazy jako vojáci nebo policisté. Na základě takto chápané kolektivní neviny stanuli před soudem a byli odsouzeni jen nejvyšší stranické, státní a vojenské špičky nacistického Německa. Navíc ti, kteří nebyli odsouzeni k smrti, byli až na výjimky po pár letech propuštěni na svobodu. Tato tendence svést veškerou vinu pouze na několik nejvyšších představitelů třetí říše, nebo dokonce na jediného člověka je silná zvláště v  posledních létech. Zaznamenal jsem, že v posledních třech rocích byly jen v České televizi o druhé světové válce a nacistickém Německu odvysílány stovky dokumentů. Ty filmy se zabývají především postavou Adolfa Hitlera a je jich tolik, až z toho člověk získá pocit, že jde o jeho adoraci. Prakticky vůbec se nemluví o tom, jak došlo k tomu, že se tento zločinný režim mohl dostat k moci a jak mohl provádět všechna zvěrstva, která následně prováděl. K moci se nacistický režim dostal proto, že většině obyvatel Německa se líbily myšlenky, které nacistická ideologie hlásala. Líbilo se jim, že jsou členové nadřazené rasy, že podřadné rase Židů bude zabaven majetek, který si rozeberou pravý árijci, souhlasili s tím, že Němci potřebují další životní prostor a že z tohoto obsazené prostoru budou vyhnáni, případně vyhubeni původní obyvatelé, především podřadná skupina Slovanů. Pokud jde o páchání všech zvěrstev, to nevykonávali osobně ani Hitler, ani Göring, ani Goebbels. Tito lidé vlastnoručně asi ani nikoho nezabili, kromě Josepha Goebbelse, který zavraždil své vlastní děti. Tito lidé byli u myšlenkového zrodu těchto činů a vydávali příslušné instrukce a rozkazy.

Je nutné odpovědět na otázku do jaké úrovně společenské hierarchie je ovšem možné lidi považovat za strůjce a viníky zločinů, jakési autory zločinných projektů a od jaké úrovně jde o „nevinné“ vykonavatele. Domnívám se, že takto není možné věc posuzovat, neboť bychom nedokázali určit požadovanou hranici pro takové rozlišení.

Podle mého názoru, je potřeba k věci přistoupit docela jinak. Člověk je společenský tvor, který se v určitém ohledu chová a jedná stádově, ale nikoliv instinktivně jako hmyz nebo zvířata. Je nadán rozumem, dokáže věci posuzovat a hodnotit, umí domyslet důsledků určitého jednání, má schopnost empatie, má zakotveny určité principy morálního jednání, některé vrozené, jiné získané, ale především má svobodnou vůli a může se rozhodnout. Téměř vždy existuje možnost nepřidat se k davu, nebo odmítnout dělat to co není v souladu s přesvědčením a svědomím jednotlivce, jinak řečeno jednat nekonformně. Že pak člověk ponese někdy následky, jako vyřazení z kolektivu, nemožnost kariérního postupu, ztrátu dobrého zaměstnání, či jiné nepříjemnosti, to může nastat, ale tyto okolnosti nikoho nevyviňují. Tvrdím, že pokud někdo vstoupil v Německu do NSDAP strany, která hlásala národnostní nadřazenost, rasovou, či jinou nenávist, nabádala, že je nutné jiné lidi připravit o majetek, území a dokonce je vraždit, tak se člen takové strany automaticky stal spoluviníkem na těch činech, které se na základě těchto idejí děly, byť je sám neprováděl. To samé se týká například členů KSČ, kteří přijetím členství ve straně souhlasili se všemi zločiny, které byly v souladu s komunistickou ideologií prováděny. Nejinak je tomu v případě každé náboženské ideologie, která hlásá nenávist k jinověrcům a povinnost je utlačovat a dokonce zabíjet. Tím, že někdo se přihlásí k takovému náboženství, automaticky přijímá i tyto zločinné principy za své. Pokud sám zločiny nepáchá, tak jen proto, že dosud k tomu nebyl vyzván. Pokud jej k tomu strana, náboženská skupina nebo mafie vyzve, bude  nucen konat. Samozřejmě naprostá většina také konat bude a následně, pokud by došlo k souzení jeho činů, bude hovořit o tom, že pouze konal svou povinnost, nebo že pouze plnil rozkazy a bude se odvolávat na princip nepřípustnosti kolektivní viny.

Budu konkrétní. Pokud po následujících volbách vláda podlehne nátlaku Evropské komise nebo Německa a přijme do České republiky statisíce muslimských a jiných nekompatibilních imigrantů, a následně se lidé budou setkávat s neblahými následky takového jednání, bude řada lidí říkat: "to oni, ti v té vládě, ti politici, ti za všechno mohou". To by bylo jednoduché alibi, tak to ve skutečnosti není. Bude vinen jeden každý z nás občanů. Ti, kteří k volbám nepůjdou, ti, kteří ano a budou volit špatně, stejně jako ti, kteří pokud by politici jednali jinak, než před volbami slíbili, nepůjdou okamžitě na náměstí měst a nebudou požadovat jejich odstoupení. Já jsem přesvědčený, že lidé jsou odpovědni za své vlastní činy a rovněž spoluzodpovědni za jednání skupiny, ke které patří.