Odkazuji na článek, který mluví o věci, která
se již stává pravidlem. Muslimové v evropských státech dávají přednost
zákonům islámu před zákony státu. V tom článku, se hovoří o případu, kdy ženu
bez islámského oblečení odmítli v obchodě vlastněném muslimem obsloužit.
Nebylo to ani v Saudské Arábii, ani v Jemenu, bylo to ve Švédsku. To
je další z mnoha dokladů toho, že se z Evropy stává muslimský chalífát.
Takové události již procházejí bez povšimnutí jako samozřejmé a zcela
legitimní. Nechci rozvíjet úvahu o tom, co by se dělo, kdyby došlo
k opačné situaci, že by v obchodě odmítli obsloužit muslimku, právě
proto, že má nikáb nebo jiné muslimské oblečení.
Toto s krátkou přestávkou dosud stále vítězné
tažení islámské ideologie začalo již dávno, roku 622. Tehdy arabský obchodník
Mohamed, který kompilací židovského a křesťanského náboženství, vytvořil novou
ideologii šitou na míru kočovným arabským beduínům, seznal, že pokud bude islám
„náboženstvím míru“, tak že s ním velkého úspěchu nedosáhne. Obyvatelé
Mekky, kde žil, jej neměli příliš v lásce, proto se rozhodl odejít do
Mediny a z náboženství míru udělat náboženství války a nenávisti. Jak
správné to bylo rozhodnutí, se ukázalo vzápětí. Jakmile se dal na loupežné
výpravy, začal vraždit, bořit, dobývat a rozdělovat kořist, náhle měl příznivců
a následovníku spoustu. Proto se nikoliv rok Prorokova narození, ale právě rok
Mohamedova prozření, kdy změnil taktiku nazývaný „hidžra“ stal počátkem
islámského letopočtu, neboli rokem jedna.
Jakého úspěchu se podařilo s novou taktikou dosáhnout do
roku 700, ukazuje následující mapka (zdroj wikipedia)
Islámu se dařilo i v dalších létech, kdy jeho vyznavači rozvrátili Východořímskou říši, šířil se do rovníkové Afriky i na Kavkaz a do východní
Asie. Ukázalo se, že myšlenky se mnohem úspěšněji než příkladem a kázáním, šíří
mečem.
Vynecháme celé dlouhé období a přejdeme do času,
kdy se začaly věci měnit, to je na konec 1. světové války. V jejím
důsledku se rozpadla turecká Osmanská říše a porobené národy se osvobodili.
Nicméně zlá setba islámu zůstala na Balkáně a ta později vzešla. Po druhé
světové válce to začalo být nadějné i v arabských a jiných islámských zemích,
které se osamostatnili po rozpadu britského a francouzského koloniálního
panství.
Lidé, kteří se v těchto zemích ať to byl
Egypt, Irán, Irák, Sýrie, Libye, Somálsko nebo Afganistán dostali k moci, pochopili,
že fundamentální islám je nepřekonatelnou překážkou rozvoje těchto zemí. Proto
se snažili buď přímo vybudovat sekulární státy, nebo alespoň omezit moc
muslimských teokratů.
Protože se jednalo vesměs o země málo
rozvinuté, kde existovaly veliké sociální rozdíly, mnohé s feudálním,
některé dokonce kmenovým uspořádáním, bylo velmi složité vytvořit z těchto
zemí moderní státy. Cestu k tomu viděli místní vůdci jednak v nacionalismu,
to je ve snaze sjednotit občany na národnostním základě a jednak v odstranění
bídy a sociální nerovnosti vytvořením jakési verze socialistické ekonomiky.
Proto si většinou jako spojence vybrali Sovětský svaz jako reálný socialistický
stát. Ten byl faktickým vítězem, nehledě na obrovské lidské oběti a materiální
škody, druhé světové války a do dalšího rozšíření svého vlivu ve světě byl
ochoten hodně investovat.
V 60 až 80 létech s pomocí a podporou
Sovětského svazu se budovaly sekulární státy se socialistickou ekonomikou
v Egyptě – prezident Abdel Nasser, Anvar Sadat, v Iráku – Abdel Kerim
Kasem, Ahmed Hasan al-Bakr, Sadam Husajn, v Sýrii - Háfiz al-Asad (otec současného prezidenta
Bašara Asada), v Libyi – Muammar Kaddafi, v Somálsku – Siad Barre,
v Afganistánu - Hafizull Amin,
nahrazený Sověty Barakem Karmalem.
Specifický byl Irán, kde zůstalo feudální uspořádání státu v čele s šáhem Rezá Pahlavím. Každopádně to byl velmi pokrokový feudál, stačí se podívat na opatření, která chtěl v Iránu provádět. Pro šáhovu hospodářskou a sociální politiku se obvykle užívá termínu "bílá revoluce" – podle 12 bodového programu, který Íránci schválili v referendu 26. ledna1963. Jeho nejdůležitějšími prvky byly zrušení pachtovního systému a rozdělení velkostatkářské půdy, prodej státních podniků družstvům a soukromým podnikatelům, podíl dělníků na zisku jejich firem, všeobecné volební právo pro ženy a boj s analfabetismem. Někteří si vzpomenou na jeho návštěvu Československa spolu s manželkou, krásnou královnou Farah Pahlaví. Šáh tady obdržel řád Bílého lva, stejně jako další islámský vůdce Muammar Kaddáfí. Páhlaví chtěl udělat z Iránu moderní sekulární stát. Snažil se navázat na předislámské tradice perského státu. Narazil tím na mohutný odpor muslimských kleriků, kteří vzburcovali obyvatelstvo a způsobili pád režimu. Král s rodinou odešel do exilu a s ním bylo nuceno emigrovat 1 milión Iránců, kteří nechtěli žít v teokratickém islámském státě praktikujícím jako právní řád islámské právo šaria. Podobný osud čekal postupně další islámské státy.
Specifický byl Irán, kde zůstalo feudální uspořádání státu v čele s šáhem Rezá Pahlavím. Každopádně to byl velmi pokrokový feudál, stačí se podívat na opatření, která chtěl v Iránu provádět. Pro šáhovu hospodářskou a sociální politiku se obvykle užívá termínu "bílá revoluce" – podle 12 bodového programu, který Íránci schválili v referendu 26. ledna1963. Jeho nejdůležitějšími prvky byly zrušení pachtovního systému a rozdělení velkostatkářské půdy, prodej státních podniků družstvům a soukromým podnikatelům, podíl dělníků na zisku jejich firem, všeobecné volební právo pro ženy a boj s analfabetismem. Někteří si vzpomenou na jeho návštěvu Československa spolu s manželkou, krásnou královnou Farah Pahlaví. Šáh tady obdržel řád Bílého lva, stejně jako další islámský vůdce Muammar Kaddáfí. Páhlaví chtěl udělat z Iránu moderní sekulární stát. Snažil se navázat na předislámské tradice perského státu. Narazil tím na mohutný odpor muslimských kleriků, kteří vzburcovali obyvatelstvo a způsobili pád režimu. Král s rodinou odešel do exilu a s ním bylo nuceno emigrovat 1 milión Iránců, kteří nechtěli žít v teokratickém islámském státě praktikujícím jako právní řád islámské právo šaria. Podobný osud čekal postupně další islámské státy.
Vládce v Iránu
Muhammad Rezá Šáh Pahlaví Árjamehr 1941-1979
Autor: Ghazarians – www.pahlavi.org, volné dílo
Muhammad Rezá Šáh Pahlaví Árjamehr 1941-1979
Autor: Ghazarians – www.pahlavi.org, volné dílo
V 60-tých létech 20 století v plném
rozsahu již probíhala studená válka mezi Spojenými státy americkými a Sovětským
svazem. Nacionalističtí a socialističtí vůdci arabských zemí byli přátelsky
naklonění Sovětskému svazu, s kterým spolupracovali v ekonomické i
vojenské oblasti. To se samozřejmě týkalo i někdejšího Československa. Do
Iráku, Iránu, Libye, Sýrie, Egypta sme vyváželi své výrobky a i celé
technologické celky jako cukrovary, elektrárny a jiné. Jak snadno jsme o tyto
kontakty a tento trh jako spojenci USA následně přišli, netřeba připomínat.
Dnes jako poslední baštu našeho vlivu v arabském světě přes nevoli USA a
EU držíme vyslanectví v Sýrii.
Takže většina vládců arabských zemí byli
spojenci Sovětského svazu. Spojené státy se proto věnovali podpoře těch sil,
které byly v opozici, to je všech možných islámských fundamentálních hnutí,
hlavně s cílem poškodit Sovětský svaz a omezit jeho vliv v oblasti. Podporovaly
Islámské bratrstvo, které vzniklo v Egyptě ještě před 2. světovou válkou,
ale postupně se rozšířilo do všech islámských zemí. Dále hnutí Talibán
v Afganistánu, prakticky vytvořily organizaci Al-kaida a ve spolupráci se
Saudskou Arábií následně umožnily vznik organizací Islámský stát a fronta Al-Nusra.
S vojenskou, finanční a zpravodajskou
podporou měly tyto organizace svrhnout režimy v arabských zemích přátelsky
nakloněné Sovětskému svazu. Jak velmi byly USA úspěšné, se ukázalo
v občanské válce v Afganistánu. Sovětský svaz stál na straně
pokrokového, socialistického vůdce Babraka Karmala, takže Spojené státy se
věnovali podpoře jeho protivníků, fundamentálních islamistů. Ti
s vojenskou, materiální a zpravodajskou podporou USA způsobili Sovětskému
svazu porážku a tím mimo jiné dostaly Spojené státy satisfakci za Vietnam. Že
islamisté jak v Afganistánu, tak v Iráku nakonec přerostli Spojeným
státům přes hlavu je věc jiná.
Po rozpadu Sovětského svazu už byl osud všech vládců,
kteří byli jeho někdejší spojenci zpečetěn. Spojené státy podpořily tzv. „arabská
jara“, lidové protesty, kterých využili fundamentální islamisté a ti se pokusili
vrátit tyto státy zpět pod vládu teokracie s islámským právem šaria. Nešlo
to všude příliš jednoduše a výsledkem byly občanské války v Iráku, Libyi,
Jemenu a Sýrii, občanská válka v Afganistánu, která stále probíhá, již
desetiletí. Nástup Islámského bratrstva k moci se díky armádě podařilo zvrátit pouze v Egyptě, osud
Sýrie je stále nejistý.
Na fotografiích jsou někteří vládci arabských
států v 60-90 létech minulého století
|
|
|
Gamal Abdel Nasser 1958-1970
Autor: Stevan Kragujević - převzato z wikipedia
Autor: Stevan Kragujević - převzato z wikipedia
Mohammed Siad Barre vládce v Somálsku 1969-1991
|
|
|
Vládce v Libyi
Muammar Kadafí 1969-2011
Muhamara Kaddáfího nositele vysokého českého vyznamenání řádu Bílého lva ubili bandité nazývaní obvykle „umírněná opozice“ k smrti. Paní Clintonová (později kandidátka na prezidenta USA) když sdělovala v jednom televizním pořadu tuto „radostnou zprávu“, tak se neudržela, aby se přitom hlasitě nesmála a netleskala rukama.
Muammar Kadafí 1969-2011
Muhamara Kaddáfího nositele vysokého českého vyznamenání řádu Bílého lva ubili bandité nazývaní obvykle „umírněná opozice“ k smrti. Paní Clintonová (později kandidátka na prezidenta USA) když sdělovala v jednom televizním pořadu tuto „radostnou zprávu“, tak se neudržela, aby se přitom hlasitě nesmála a netleskala rukama.
Vládce v Afganistánu
Babrak Karmal 1979 – 1986
Převzato z wikipedia
Babrak Karmal 1979 – 1986
Převzato z wikipedia
|
|
|
Vláce v Sýrii
Hafez al Asad 1971-2000
Hafez al Asad 1971-2000
Vládce v Iráku
Saddam Husejn 1979-2003
Převzato z wikipedia
Vládce Iráku Saddáma Husajna před potupnou smrtí nezachránily ani tyto řády a vyznamenání, která obržel z rukou západních představitelů: Collar de la Orden del Mérito Civil (1978), Řád Stara planina, velkokříž Řádu Isabely I. Katolické, Řád José Martího.
Saddam Husejn 1979-2003
Převzato z wikipedia
Vládce Iráku Saddáma Husajna před potupnou smrtí nezachránily ani tyto řády a vyznamenání, která obržel z rukou západních představitelů: Collar de la Orden del Mérito Civil (1978), Řád Stara planina, velkokříž Řádu Isabely I. Katolické, Řád José Martího.
Bylo by zcela logické, pokud by státy
neislámské civilizace v Evropě a jinde poskytovaly azyl, pomoc a ochranu
právě a jen těm lidem, kteří prchají z islámských zemí před povinností
respektovat pravidla a zákony fundamentálního islámu. Především vyznavačům
jiných náboženství a kritikům islámu nebo těm, kteří by chtěli islám reformovat.
Ve skutečnosti se děje pravý opak. Do Evropy
přicházejí fundamentální, militantní muslimové, kteří jsou zde na dobyvačné
misi džihádu. Ti, kteří odpadli od islámu nebo islám kritizují, nejsou vítaní,
někdy jsou trpěni a jindy přímo vyháněni. Jedním z příkladů je Somálka Ayaan
Hirsi Ali, která si v Nizozemí užívala všech výhod migrantů, dokud ovšem
neprojevila svůj odmítavý postoj k islámu. Poté se z ní stala persona
non grata a byla nucena z Nizozemí emigrovat do Spojených států.
Takže všichni ti, kteří dříve uprchli
z islámských zemí před islámem s obavami a hrůzou sledují, jak
postupně v Evropských zemích, kde hledali a našli útočiště, fundámentální
islám přebírá iniciativu.
Od konce 70 let nabral vývoj v islámských zemích
zcela opačný směr. Fundamentální ortodoxní islám je na vítězném postupu v celém
světě. Přispívá k tomu odevzdaný, submisivní postoj lidí v západních zemích. Tento vývoj zpět dokládají to dobové fotografije z Iránu a z Afganistánu (stejná země,
tenkrát a nyní)
Dnes ve Švédsku paní Soheilu Fors neobslouží bez islámského oděvu
v obchodě, zítra ji nepustí v plavkách do bazénu a pozítří? Co bude
ve Švédsku, ve Velké Británii a jinde v Evropě následovat pozítří? Kam
budou tito lidé a my všichni utíkat před islámem?














