Proboha, co by s námi bylo, nebýt 17-tého listopadu?

Musím říci, že mně skutečně dojímají otázky typu, "Co by s námi bylo, jak bychom žili, nebýt 17. listopad 1989?", které dnes volali po celý den, do různých rádií, převážně mladí lidé. Tak mladí, že v roce 1989 jezdili na nočníku po kuchyni a nebo nebyli ještě na světě. V jejich hlase je mnohdy cítit skutečná obava, neboť si tehdejší Československo představují jako jeden velký koncentrační tábor. Indoktrinace mládeže v médiích a ve školách totiž přináší výsledky. Jaká je ovšem odpověď na takto položenou otázku? Co by bylo, kdyby nebyl Václav Havel, ani jiný disident, kdyby se studenti po svazácké manifestaci k výročí 17. listopadu 1939 v klidu rozešli.
Je jisté, že vše by bylo takové jako je teď. Lidé by pracovali v montovnách evropských a jiných firem, nebo ve světových korporacích a pomáhali by budovat kapitalismus. Byli bychom bezvýznamnou zemí v rámci Evropské Unie, stejně jako jsme. Neslavil by se 17-tý listopad, ale třeba 1. duben a v parcích by se nestavěli lavičky Václava Havla, ale možná koloběžky Jaroslava Nováka.
Události 17. listopadu měly na dění světa minimální vliv. Příčinou toho, že komunistická strana ztratila moc bylo to, že Sovětský svaz byl poražen ve studené válce. Byl poražen ekonomicky a vojensky a postupně ztrácel politický vliv ve světě. Neměl již žádnou sílu svou říši udržet pohromadě. Navíc přestaly platit poválečné dohody o rozdělení světa mezi vítězné mocnosti, které tak dobře zafungovaly v událostech roku 1968 v Československu. Pokud tedy by někdo chtěl vyjádřit vděčnost za to, v  v jakém politickém systému žijeme a jakého mocenského uskupení jsme součástí, měl by jí směrovat k vojenskému komplexu Spojených států a obecně americkému lidu, který zvolil prezidentem Ronalda Regana, který se rozhodl komunistickou "říši zla" zničit, což se mu nakonec podařilo.
Takže slavit, proč ne, je vždy lepší se radovat, než naříkat, ale oslavovat a glorifikovat určité lidi, toho bychom se měli vyvarovat. Nestavme pomníky, abychom je nemuseli bourat, jak je u nás tradicí.  

Cestujte do Běloruska, nebudete litovat

O víkendu jsem navštívil Bělorusko, konkrétně hlavní město Minsk. Bělorusko jako stát patří do politického vlivu Ruské federace, a proto je Evropskou unií a našimi „novými revolucionáři“ považováno za úhlavního nepřítele. Tudíž vízový styk. Pokud ovšem překročíte státní hranici Běloruska na Národním letišti Minsk a délka pobytu nepřekročí 5 dní, je možné cestovat bez víza. To byl i můj případ. Na celním odbavení se mě zeptali, jak dlouho hodlám v Bělorusku pobýt a jestli budu jen v Minsku nebo navštívím i jiná místa. Zřejmě byli s mými odpověďmi spokojeni, protože mi dali razítko do pasu a popřáli příjemný pobyt.

Vzhledem k tomu, že jsem neměl žádná očekávání, v mnoha věcech jsem proto byl velmi překvapený, a to vesměs pozitivně.

Za prvé, to podstatné je, že Bělorusko není Rusko! Bělorusové se podle mého dojmu více podobají Litevcům nebo Polákům, s kterými mají společnou část dějin, než Rusům. Tuto skutečnost dokladuji jednoduchým příkladem. Na hotelovém pokoji mi nesvítilo jedno světlo. Zavolal jsem na recepci, sdělil jsem jim to a požádal, jestli by někdo mohl vyměnit žárovku. Zhruba po pěti minutách klepání na dveře. Když jsem otevřel, stál tam chlapík v monterkách, že jde vyměnit žárovku. Tak tohle by se v Rusku nestalo. Stejně tak v Itálii nebo Řecku, bych se výměny žárovky do konce pobytu nedočkal. To vím jistě, zažil jsem již podobné situace.

Jiným velkým překvapením byla pro mne až neuvěřitelná čistota a pořádek v celém městě. Pokud známe Prahu nebo velká česká města, tak je to v Minsku o třídu lepší. Navíc je tam minimální zapsivenost (za celou dobu jsem viděl jediného psa), tak i tento zdroj nečistoty je vyloučen. Zvláště ten dobrý dojem je silný v metru. Metro má jen dvě větve, červenou a modrou, které se v jednom místě kříží a tam je možní přestupovat. Jinak hromadná doprava je zastoupena ještě autobusy a trolejbusy, vesměs vlastní výroby. Ty novější jsou moderní a pěkné.  Pří nástupu do metra jsem měl pocit „déja vu“ jako bych byl v pražském metru v 70-tých létech, kdy bylo ještě čisté a nablýskané. Také tam tehdy jezdili v Praze stejné vlaky, jako jezdí dodnes v Minsku.

Celá struktura a podoba města je pro nás zvláštní. Široké prospekty, čtyři proudy tam, čtyři zpátky. Taková ulice se pochopitelně nedá přejít po povrchu, jedině podchodem, a ty nejsou od sebe nijak blízko. Vedle prospektu je pak volná plocha (těmi se ve městě vůbec nešetří) a pak monumentální administrativní budovy, banky nebo obchoďáky, často v architektuře 50-let minulého století. Za nimi jsou pak obytné čtvrti. Prohlédl jsem pochopitelně i paneláková sídliště a musím konstatovat, že to není zdaleka taková hrůza, jak jsem čekal se znalostí stejných čtvrtí v Rusku, zvláště na Kavkaze. Problém je, že u starých bytů nedošlo k privatizaci a o všechny domy se stará komunál. No a péči komunálu z období socialismu známe dobře. 

Kdyby ty byty prodali nájemníkům, tak budou domy do pár let v pořádku.

Ve městě je také hodně zelených ploch. Je tam několik lesoparků, s chodníky a lavičkami, kde je možné sportovat, nebo jen tak na zdravém povětří odpočívat.

Vesnice jsem viděl jen z cesty autobusem. Vypadají docela normálně, jako někde v Polsku nebo na Slovensku. Zdálo se mi, že na vsích se lidé zabývají stále zemědělstvím. Kromě obrovských družstevních lánů, jsou tam i malá políčka, zřejmě záhumenky vesnických obyvatel. Určitě tam běhají po zahradě slepice a ve chlívku chrochtá čuník, což u nás už prakticky nikde nevidíme. Nakonec záhumenek má i běloruský prezident Lukašenko a nechává se natáčet, jak v montérkách a holinkách na něm s rodinou pracuje.

Je pozoruhodné, že 70-let komunismu nedokázalo vymýtit v Bělorusku křesťanství. Zašel jsem v sobotu dopoledne do kostela a ten byl z poloviny plný. Podle toho soudím, že na nedělní mši bude plno. Tu jsem navštívit nemohl, protože v té době jsem běžel minský půlmaraton, kvůli kterému jsem vlastně v Minsku byl.

Další věcí, které si každý hned všimne, je že jsou Bělorusové převážně štíhlí. Ve starší generaci se někdo obtloustlý ještě objeví, ale mezi dětmi a mladými lidmi nikoho obézního neuvidíte. To je oproti Čechám naprosto nápadný rozdíl.

Pokud jde o životní úroveň, nedokážu to posoudit, protože neznám příjmovou úroveň. Vzhledem k tomu, že pro nás je tam levně usuzuji, že životní standard je tam určitě nižší než u nás. V žádném případě tam není bída. Jezdí tam stejná auta jako u nás, obchody jsou plné zboží, potraviny jsou v širokém výběru a hlavně kvalitní. Takové v našich (rozuměj německých) supermarketech nekoupíme. Je to dané, také tím, že jde z části o agrární zemi, která je v potravinách zcela soběstačná a navíc je vyváží. Hlavní bohatství země je podle mě v úrodné zemědělské půdě spolu s rozlehlými lesy a velkými vodními plochami. To je vidět z letadla, že země je poměrně, oproti třeba České republice, řídce osídlená.

Přes určité hospodářské problémy, které země zjevně má, jsem měl pocit, že Bělorusové jsou skutečnými vlastenci, že jsou hrdí na svojí zemi a na svůj národ. Na rozdíl od obyvatel pobaltských postsovětských republik se nestěhují hromadně do zahraničí. Není divu, že si své země váží, samostatné je Bělorusko ve skutečnosti posledních zhruba 30 let. V dějinách nemělo Bělorusko nikdy svůj samostatný stát. Buď patřili pod vládu ve Vilniusu, ve Varšavě nebo v Moskvě.

Bohužel se schyluje k tomu, že Bělorusko se připojí nějakou svazovou smlouvou k Ruské federaci. Zdá se, že i když se tomu brání, že nemají na vybranou, protože jsou surovinově a energeticky závislý na Rusku a Rusové je tlačí ke zdi. Pořád jsou ovšem na tom lépe než my. Mají hranice státu, které střeží pohraniční vojsko, mají velkou armádu a díky všeobecné branné povinnosti, jsou schopni svou zemi bránit. Je známý odpor Bělorusů vůči německé okupaci za druhé světové války. Vedli statečný partizánský odboj, podobně snad bojovali jen Srbové, a krutě na to doplatili. Ze všech národů v Sovětském svazu měli za druhé světové války Bělorusové největší lidské ztráty vzhledem k počtu obyvatel.

Mohu jen doporučit, jeďte se na Bílou Rus podívat, je to bezesporu krásná země. Hlavně je, že tam je svět ještě v pořádku.

Virtuální svět představ

Naprostá většina lidí ve vyspělém světě nemá ani dost málo informací o životě v jiných částech světa než je Evropa nebo USA. Neví nic o tom jak to vypadá v Africe, na Blízkém východě nebo Asii. Neví nic o lidech, kteří tam žijí, o jejich vlastnostech, schopnostech, zvycích, náboženství, způsobech jednání, společenských vztazích. Část má naivní představu, že se to nijak neliší od toho co znají ze své země, část věří zkresleným informacím, které dostávají z propagandistických filmů a z vysílání televize.
Přitom by se mohli dozvědět mnohé, mohli by mnohé pochopit a rozumět řadě věcí. Nemuseli by kvůli tomu ani cestovat.
Zatím se stále vydávají knihy, které píší nemnozí z těch, kteří situaci a lidi v zemích, ze kterých proudí do vyspělé Evropy statisíce a milióny migrantů, dokonale znají. Pocházejí totiž odtud, žili tam, mají tam své příbuzné.
Jedním z takových je Somálka Ayaan Hirsi Ali. Pro ty, kteří nechtějí setrvávat v pohodlném světě sebeklamu, doporučují k přečtení všechny její knihy. Ona dokáže totiž ocenit to, co my na naší civilizaci nevidíme, nebo považujeme za samozřejmé. Není to blahobyt, a životní úroveň, protože to je samo  důsledek něčeho jiného. Tato výjimečná imigrantka oceňuje svobodu, vztah mužů a žen, laskavost, zdvořilost, tolerantnost a ochotu pomoci, kulturnost a vzdělanost, způsob výchovy dětí, odpovědnost a pracovitost Evropanů. To vše je v příkrém rozporu s tím, co zná ze svého předchozího života. Zde na ukázku je úryvek z jedné z jejích knih "Z područí islámu" v kterém popisuje situaci a jednání imigrantů v Nizozemsku.

"...Jiní si od bank a sociálních služeb půjčovali peníze, které následně posílali příbuzným v Somálsku nebo v somálských diasporách v Africe. Překládala jsem několika lidem, co si vzali tu samou půjčku 5000 guldenů jako já, a potom všechno poslali příbuzným, aby celou tuhle sumu mohli zaplatit někomu, kdo je propašuje do Evropy.

Někteří Somálci brali příležitostné práce, aby tyto půjčky mohli splácet, na úřadech sociální péče už ale obvykle zapomněli oznámit, že jsou zaměstnaní. Znamenalo to, že mohli dál dostávat podporu v nezaměstnanosti a zároveň plat. To se ovšem považovalo za podvod, vážné porušení zákonů, které vás mohlo dostat do velkých problémů. Úřady v takových případech část podpory v nezaměstnanosti strhávaly na splácení dluhů a vyplácely pouze minimální částku na pokrytí nezbytných měsíčních výdajů jako nájem a služby. Spousta lidí placení těchto účtů opomíjela a uvízla v neřešitelné dluhové spirále. Slyšela jsem o několika lidech, kteří ve snaze vyhnout se splácení dluhů u různých nizozemských bank a úřadů utekli do Anglie nebo Skandinávie.

Zdrcující dluhy nakupili prakticky všichni moji známí. Nechali si vystavit kreditní karty, kouzelné umělohmotné placky, s nimiž vám stačilo podepsat maličký papírek a z každého obchodu si odnést cokoli, čeho se vám zachtělo. Od úřadů sociálního zabezpečení dostávali nekonečné příspěvky - příspěvek v nezaměstnanosti, přídavek na děti, různé nemocenské dávky a stejně se skoro žádný náš rozhovor neobešel bez lamentování nad ubohou částkou, z níž musejí vyžít. Oběť společnosti, která to všechno platila, jim naprosto unikala.

Jako tlumočnice ve službách nizozemského Imigračního a naturalizačního úřadu jsem překládala mužům a ženám, kteří zoufale prosili o možnost žít v Nizozemsku. Úředníci jim během pohovorů kladli stejné otázky, jaké jsem při žádosti o azyl dostala i já: Čelili doma pronásledování? Jak se do Evropy dostali? Žili před příjezdem do Nizozemska ještě v nějaké jiné zemi kromě Somálska? Dopustili se někdy trestného činu?

Někteří ze žadatelů potom stejně jako já dostali povolení k pobytu. Nikdo z nás ale dosud nebyl občanem v moderním smyslu slova občanství. Elementární loajalita k nějaké zemi a jejím zákonům pro nás byla cizím pojmem. Zůstali jsme věrní pouze našemu rodu.

V kmenové kultuře má každý povinnost dělit se o své výdělky s rodinnými příslušníky i širší rodinou, kteří s radostí nastavují ruku. Tato povinnost je zdůrazněna rovněž v Koránu. Chudý člen rodiny, jenž chce pomoc od lépe situovaného příbuzného, zarecituje verš z Koránu nebo odcituje některé z Prorokových rčení, aby příbuzného přesvědčil k poskytnutí peněz. O zbytek se postará kmenový kodex cti a hanby.

Přijetí do Nizozemska pro moje somálské krajany a spoluuprchlíky znamenalo především materiální, zisk. Jeho část - peníze, oblečení nebo jiné luxusní položky - mohli sdílet s příbuznými doma nebo se s ní chlubit před ostatními Somálci s cílem odlišit se od nižších klanů. Přestavte si, že jste Somálec, který utekl před tamní občanskou válkou a nyní žije v keňském Nairobi. Většina somálských uprchlíků Keňu považuje za pouhou přestupní stanici na bohatý Západ. Takže se vydáte za pašerákem lidí, jehož živností je výroba falešných pasů, víz a dalších imigračních dokumentů. Pašerák vám jako každý jiný podnikatel ukáže svou nabídku: vstup do Spojených států přijde na (řekněme) 20 000 dolarů, do Kanady na 15 000 dolarů, do Německa na 10 000 dolarů a do Skandinávie mezi 5000 a 10 000 dolary.

Pokud se vám - obvykle s pomocí příbuzných již žijících v některé z uvedených zemí - podaří dát dohromady dostatek peněz, pak patříte k hrstce šťastlivců, kteří získají vstupenku k životu bez hladu, s bezplatnou zdravotní péčí a bydlením a možností propašovat do země další příbuzné, momentálně živořící v uprchlickém táboře nebo nějakém jiném pekle, ať už se ten stát oficiálně jmenuje jakkoli.

Když si připlatíte za zvláštní službu, někteří pašeráci vám poskytnou víc než pouhé dokumenty - vytvoří pro vás celý smyšlený životní příběh založený na otázkách, které vám budou klást různí imigrační a naturalizační úředníci.

Tenhle podvod samozřejmě velmi často nefunguje. Část těch, co pašerákovi zaplatí za „protáhnutí" do Spojených států, je zadržena již v nějakém evropském přístavu. Někteří jsou deportováni rovnou zpátky. Mnohým se však podaří v Evropě udržet, jelikož se řídí instrukcemi od pašeráka: „Když vás někde na tranzitním místě chytnou, roztrhejte všechny dokumenty s jakýmikoli osobními informacemi, které u sebe máte. Spláchněte je do záchodu. Po přistání přistupte k pasové kontrole s rukama nad hlavou a požádejte o azyl." Tímto způsobem, jelikož Spojené státy tlačí na evropská letiště, aby důkladněji kontrolovala cestující z Afriky a Blízkého východu, končí stále více a více možných migrantů do Ameriky v destinacích, které si nevybrali, většinou v Evropě.

Lidé, kteří do Evropy přicházejí tímto způsobem, se nakonec v Evropě i usazují, nikoli však proto, že touží být jejími občany — většinou totiž nechápou, co to znamená být občanem -, ale čistě z důvodu pohodlí nebo proto, že ochranu před pronásledováním skutečně potřebují. Tito lidé tudíž nemají sebemenší motivaci přijmout hodnoty a zvyklosti zemí, do nichž uprchli."
Afrika
- dva odlišné světy ten pro cizince z vyspělého a bohatého světa

- ten, který si vytvořili a v kterém žijí domorodci

CO2 má stejný vliv na klimatické změny jako populace čápů na porodnost.

Když sleduji tu neuvěřitelnou hysterii kolem změny klimatu, čím dál tím více v tom vidím tu skutečnou podstatu. Pokud chce určitá skupina vládnout, je nutné aby se ovládaní lidé něčeho báli. Pokud tomu tak je, těm kteří se chopí moci se vládne snáze. Ti tvrdí - my jsme ti jediní, kteří vás zbaví všeho, čeho se obáváte, jen my vás můžeme zachránit. V minulosti tuto roli hrálo náboženství a církve jako organizace mající moc nad lidmi. Pouze klérus měl právo přímo mluvit s bohem a odvracet jeho hněv. Fungovalo to skvěle a dodnes funguje. Příkladem je islám, to je náboženství stovek zákazů, doplněných celou škálou drastických trestů, z nichž některé jsou prováděny již za života hříšníka, jiné jej čekají po smrti. Jenomže islám, přes veškerou snahu se nešíří evropskou společností dost rychle, proto bylo nutné přijít s něčím jiným, co by nahradilo peklo, na které již nikdo nevěří. Zeleno-levicoví politici a aktivisté to záhy objevili. Je to klimatická změna, která postihne celý svět jako trest za hříchy lidí, kteří se provinili tím, že žijí v blahobytu v Evropských zemích a Spojených státech amerických. Po nastínění všech hrůz spojených s klimatickou změnou je nabízena i záchrana. Věřte nám říkají, volte nás zelené, levicové strany, jen my známe recept, jak zastavit změny klimatu.
Celé je to samozřejmě lež, stejně jako bůh nekomunikuje s kněžími ani s biskupy a jimi tlumočené boží požadavky na lidi jsou jen prohnaným podvodem, tak stejně je tomu s klimatickou změnou.
Celá ta umělá ideová konstrukce vystavěná na faktu klimatických změn, chytře smíchává nepopiratelná fakta s neprokázanými hypotézami a dokonce s vyslovenou lží.
Lze dokázat, že CO2 má co do činění s klimatickou změnou, v tomto případě oteplováním, asi tolik, jako porodnost s populací čápů. Faktem je, že celá klimatická ideologie s náboženskými prvky slouží pro jednu skupinu jako prostředek získání moci a pro druhou je to obrovský byznis, na kterém je možné zbohatnout.
Humbuk kolem globálního oteplování je vlastně miliardový obchod se strachem. Již více než deset let, lidé z oblasti politiky, médií a údajně nezávislých vědců, nám vštěpují, že máme co do činění s naprosto nepřirozeným globálním oteplováním. Tedy takzvané klimatické změny, kterou způsobil především "svým" kysličníkem uhličitým (CO₂)  „Homo sapiens“.
V průběhu roku 1974, dochází ke zlomu. Od předpovědí další doby ledové se hysterie ve sdělovacích prostředcích obrací k obrazu  stísněnosti a zkázy z opačného směru  a to přetrvává do dnes. Posedlost na téma klimatických změn působením oxidu uhličitého nabývá rysy kolektivního masového šílenství.
Podívejme se na některá tvrzení klimatických katastrofistů. Důležitou součástí dnešní klimatické hysterie je prokazatelně nepravdivé tvrzení, že lední medvědi jsou ohroženi poprvé ve své historii. Že se utopí, protože potřebný led zmizí. Lední medvědi přežili i tzv. Atlantikum, jak se nazývá období před 5000-9000 lety, teplé post-glaciální období, ve kterém bylo tři tisíce let mnohem tepleji než dnes.
Na Zemi se oteplilo v průběhu posledních 100 let v průměru o jeden stupeň Celsia. To nerozporuje žádný rozumný člověk. Toto zahřívání probíhalo ve dvou fázích: V první polovině 20. století se teplota zvýšila zhruba o 0,4 stupňů, pak zůstala od roku 1940 do roku 1980 s krátkými poklesy zhruba konstantní, aby se znovu od té doby na asi 0,5 °C (!) zvýšila. Celkově byly od roku 1900 více než dvacetkrát extrémní roky: 12 krát teplé a 12 krát studené - bez rozpoznatelného pravidelností. V poslední dekádě byly teploty v období od roku 2001 do roku 2010 zhruba o 0,2 stupně Celsia vyšší než v předchozím desetiletí.
Člověk hraje, v levicovým státem řízeném scénáři soudného dne, samozřejmě a z pochopitelných důvodů, velmi důležitou roli. Ve skutečnosti však další významné faktory ovlivňují globální klima – jako například geometrie oběžné dráhy Země nebo sopečné erupce. Sopky produkují, dohromady ve světě více oxidu uhličitého, než všechny továrny, letadla a automobily. Další CO2 pochází ze zvířat a bakterií, které společně emitují 23 krát tolik oxidu uhličitého, jak člověka. Avšak zdaleka největším producentem oxidu uhličitého jsou oceány. V oceánech je asi 50 krát více uhlíku než je obsažené v atmosféře, a tento se uvolňuje při zahřátí.
Ale hlavní role ve vztahu ke globálnímu oteplování patří slunci. „Slunce pohání klimatické změny. CO₂ je irelevantní„ říká renomovaný britský klimatolog Piers Corbyn.
Faktem je, že za posledních 30 let došlo k enormnímu nárůstu globální teploty. Z této skutečnosti je odvozen závěr obhájců a proroků nového klimatického náboženství „o antropogenní příčině  klimatické změny“ - to znamená  že globálního oteplování od doby začátku průmyslové revoluce je způsobeno člověkem.
Debata o skutečných příčinách klimatických změn v evropské politice neexistuje. Každý, kdo se odváží pochybovat o příčinách klimatické změny tak, jak jí předkládají zelení aktivisté a politici, je obviněn z kacířství. Takový vědec by neobdržel granty na výzkum a učitel nebo profesor by byl v některých evropských zemích zbaven zaměstnání.
Klimatické změny provází celou historii Země. Docházelo k nim v dobách, kdy lidí bylo na planetě o několik řádů méně a o fosilních palivech nikdo neměl ani sebemenší povědomost.
Ohlédněme se krátce do historie. V roce 218 před naším letopočtem kartáginský velitel Hannibal přešel do značné míry sněhuprosté Alpy do Itálie. Jeho přechod Alp je stále považováno za taktický a logistický úspěch. To byl začátek mnohaleté války na italském poloostrově proti Římu.
Také roky 79 n.l., 1387 a 1473 byly podle tradice extrémně suché a teplé. Stejně jako léto roku 2018. Při čtyřměsíčním suchu v roce 1473 byli lidé schopni projít suchou nohou koryto Dunaje.
O vlivu člověka na změny klimatu v teplých obdobích v časech Římské říše, kolem roku nula, nebo kolem roku 1000 v době kolonizace Grónska Vikingy, se dá s úspěchem pochybovat.
Takže ohřívání Země nezpůsobil vzestup obsahu CO2 v atmosféře. Zcela pochopitelně. Z vrtů v Arktidě a Antarktidě a ze zjištěné  korelace mezi obsahem oxidu uhličitého z atmosféry a převládajících teplotách lze odvodit, že vždy globální oteplování bylo na prvním místě, pak až přišel nárůst oxidu uhličitého!
To není překvapivé, protože ve studených oceánech se uloží více oxidu uhličitého než v teplých mořích. Proces od začátku zahřívání se na oceánské emisi oxidu uhličitého projeví asi po 800 letech, protože tak dlouho to trvá, než se globální oteplování rozšíří na povrchu oceánu. Stoupající hladina oxidu uhličitého v atmosféře tedy znamená, že Země se zahřeje na jedno staletí každých tisíc let.
Slunce je motorem zemského klimatu. Slunce je velmi aktivní hvězda. Na ní neustále bublají koule horkého plazmatu směrem na povrch, stříkají plynové výtrysky do prostoru, neustále vane vítr energetických částic. Musíme pochopit, že aktivita slunce není vždy stejná. Nejspíše se mění s obdobím přibližně jedenáct let, v nichž se mění  počet slunečních skvrn. Odborníci to nazývají „sluneční cyklus“.
Hvězda, díky které všichni žijeme, nemá podle opravdu renomovaných studiích žádný přímý vliv na současné globální oteplování. Ale slunce vždy ovlivňuje příkon energie na Zemi, tím podnebí na naší planetě. Atmosférou prochází záření pouze v určitých vlnových délkách, a to především v oblasti viditelného světla. Proto pouze část záření dopadá na zemský povrch a může ho zahřát. Ozářený povrch zase vysílá infračervené paprsky, které se pak o mraky nebo aerosol odrazí zpět. Bez tohoto efektu, by bylo na Zemi v průměru o 32 stupňů Celsia chladněji. Celá věc je podobná podmínkám ve skleníku. Proto je politicky zneužíván termín „skleníkový efekt“ ovšem výhradně ve spojení s oxidem uhličitým.
Bylo by velmi žádoucí provádět intenzivní výzkum, aby se zjistila skutečná příčina a zákonitost globálního oteplování. Nic takového není při současné klimatické hysterii kolem CO2 možné. Na myšlence „člověkem způsobené klimatické změny“ se těžko může něco změnit, neboť gigantické dotace do tzv. energie z obnovitelných zdrojů, energeticky úsporných přístrojů a aut na elektrický pohon jsou to jediné, co ještě pohání ekonomiku zemí EU. Nebýt toho, skleníková teorie týkajícího oxidu uhličitého by byla již dávno vyvrácena. Dalším neméně důležitám aspektem klimatické hysterie je odvrácení pozornosti od skutečného nebezpečí současné západné civilizace. Tím je přelidnění v některých částech světa, především v Africe a masová migrace.
Útok zeleno-levicové akademické, politické a mediální loby je cílen především na nezkušenou a emotivní mladou generaci. Toto bych dále nerozváděl a odkázal bych na výborný článek Jitky Moody k tomuto tématu http://jitkamoody.com/?p=930

Islám v Severní Americe

Amil Imani

Zatímco američtí občané jsou zaneprázdněni svým každodenním životem, islámské organizace napříč zemí, poháněné obrovskými příjmy z ropy z arabských států, tvrdě pracují prostřednictvím skrytého džihádu, aby pronikly do každého aspektu amerického života a institucí. Mají v úmyslu dokončit islamizaci Ameriky stejným způsobem, jakým postupují západoevropským kontinentem. Rozdíl je v tom, že máme ještě čas zastavit tuto invazi.

Mezitím naši úředníci opakují stejnou mantru, že „islám je náboženství míru“ a že velká většina muslimů stojí stranou plánů a akcí radikálů. Zaklínání těchto „autorit“ je ukolébavka, která umožňuje většině lidí spánek spokojenosti.

Pro Američany je zásadní, aby se vzdali všech iluzí o islámu a uhasili tento požár jednou provždy. Multikulturalismus, žít a nechat žít, je ze 100% bludný. Politická povaha islámu přesahuje osobní spiritualismus a stává se kultem útlaku. Je to podvod. Je to zlo. Je to islám. Islám se snaží vštípit politický režim k prosazení svých ustanovení. Když taková politická doktrína prohlašuje, že „odpor je marný“, odkazuje na tělesné donucování lidí.

Džihádisté ​​jsou legií Alláha. Násilí je nástrojem politiky v islámu a nikdy nepřestává plnit své poslání. Válka muslimů je vedena s pevnou vírou a široce chráněným souborem myšlenek, které jsou zuřivě militaristické. Bez ohledu na to, která strana je zabita, je islám vždy vítězem.

Abychom omezili pronásledování, musíme odstranit určité dezinformace a mýty o „válce proti teroru“:

1.    Islám tvrdí, že má dokonalý božský předpis pro život, předaný lidstvu jako jeho věčná charta. Lidské zásahy a vynálezy jsou tedy nejen nepřijatelné, ale i škodlivé pro realizaci dokonalého ediktu. Liberální myšlenky spouštějí změnu. V islámu je jakákoliv odchylka od dokonalého designu Alláha nutně chybná a nesmí být dovolena. Islám plně splňuje každý z osmi charakteristických rysů fašismu.„Pokud se bota hodí, noste ji,“ jak se říká. Islám je fašistický. Muslimové a jejich apologové jsou vinni z popírání, klamání a nepoctivosti.

2.    Islám je násilný v přímém poměru k jeho poslání a předpisům. Takzvaní fanatici pouze zachovávají pravdu svých principů. Existují lidé, kteří se otevřeně nezabývají terorismem nebo válkami, ale podporují ho nebo pracují na jiných způsobech šíření islámu, násilím nebo podvodem.

3.    Porušení „pevnosti Ameriky“ ze vzduchu 11. září je pouze první splátkou blížících se ohavných útoků, pokud neopustíme naši spokojenost, přestaneme se spoléhat na neporazitelnost, vymáhání práva a nebudeme mít ochotu k obětem, které by ochránily náš způsob života.

4.    Muslimští fanatici bezvýhradně obhajují bezohledné činy, masové vraždy, nevyhýbají se donucovacím a zastrašovacím opatřením, aby uvalili svou vůli na většinovou společnost. Spolu s chladnou vraždou Van Gogha v Holandsku se například islamisté snažili nahradit občanské zákony islámským právem šarií v zemi. V jiných zemích, jako je Francie, Anglie a Kanada, muslimové také vedli vážné kampaně za přijetí šarie nebo některých jejích ustanovení, to jen pro začátek.

5.    Amerika, s dlouhou historií ochrany náboženské svobody, stále lpí na praktikách „ruce pryč“, kdy ponechává bez dohledu jakoukoli nauku nebo praxi označovanou za náboženství. Velký problém spočívá v rozhodování o tom, co představuje náboženství a kdo má toto rozhodnutí učinit.

6.    Muslimové jsou podle víry a praxe nejvýraznějšími porušovateli lidských práv. Sotva potřebujeme podrobně popsat systémové kruté zacházení muslimů s nevěřícími, ženami, donucování všech menšin napříč spektrem. Pro muslimy mají lidská práva zcela jiný význam a jejich ochranná ustanovení jsou vyhrazena především a výhradně muslimům.

Stručně řečeno, islám je neslučitelný s každým zákonem, ale i s každým sportem a se vším, co znamená Amerika. Je povinností a posláním všech osvícených Američanů, aby si to uvědomili a zastavili islám, aby se posunuli dopředu, než bude příliš pozdě.

Amil Imani je v Iránu narozený Američan a pro-demokratický aktivista. Jeho životopis uvádí, že je fejetonistou, literárním překladatelem, romanopiscem a esejistou, který píše a mluví za bojující lidi své rodné země, Íránu. On a jeho rodina po islámské revoluci uprchli z Íránu.

Nacházíme se opět v totalitním režimu

Tento politický a státní systém má všechny prvky diktatury. Ne každým rokem, ale každým měsícem je hůř a hůř. Každým měsícem jsou omezovány občanské svobody. Tato diktatura je mnohem sofistikovanější a má mnohem větší možnosti, než kterákoliv v minulosti. Má nesrovnatelně větší možnosti, než o jakých uvažoval George Orwell ve svém románu 1984. Díky sociálním sítím, emailové komunikaci, programům jako Whatsup a pod., ví dnes Velký bratr o všem. Slyší nejen to co říkáme, vidí, co si píšeme, ale ví i to, co si myslíme. Tyto komunikační prostředky již jsou a masově budou zneužity k tomu, aby byly vytvářeny seznamy těch, kteří budou propouštěni z práce, kterým budou odebírány děti, a kteří budou zavíráni nejprve do převýchovných, později do jiných táborů. Ale i ta ztráta zaměstnání zatím úplně stačí k zničení života člověka i celých rodin.
Na druhé straně jsou tyto moderní prostředky komunikací využívány k podvrhováním falešných zpráv, k ovlivňování názorů lidí, působení na jejich emoce, případně k vyvolávání strachu z věcí, které nejsou nijak nebezpečné a naopak k zastírání skutečného nebezpečí. Tyto prostředky propagandy totalitní režim již masově využívá.
Z toho plyne jediné; být na takové monitorované sociální síti a vyjadřovat své názory je naprosto beze smyslu. Dokonce je to zcela kontraproduktivní a nebezpečné.
Postupně a velmi rychle jsou likvidovány všechny nezávislé weby. Zde je jeden příklad z mnoha: https://pravyprostor.cz/svoboda-slova-definitivne-skoncila-koncit-je-nucen-i-pravy-prostor
Odříznutí lidí od zdrojů pravdivých informací, to je základní podmínka fungování každého totalitního systému. Během několika málo roků se ocitneme ve stejné situaci jako obyvatelé Korejské lidové republiky.  Toto je předobraz České televize, která bude jako jediná šířit ty správné informace: https://www.youtube.com/watch?v=u_lG9v15GCk
Kromě tisíců lidí v policejních a špionážních centrálách má systém k dispozici celou síť dobrovolných i placených udavačů. K tomu stovky státem nebo různými zájmovými skupinami financovaných tzv. neziskových a nestátních organizací, které jako to bylo v předchozích totalitních režimech, pomáhají v šířeni propagandy a v indoktrinaci dětí a mládeže.

Může se na tomto stavu něco změnit? Určitě ne demokratickým systémem parlamentních voleb. V jaké evropské zemi se k moci dostala za posledních 20 let strana s odlišným programem než ta vládnoucí? V žádné evropské zemi nedošlo za poslední desetiletí k žádné politické změně . I kdyby snad občané nějak prohlédli a zvolili lidi s odlišným ideologickým směřováním, tak se stejně nic nezmění, protože Deep state už drží všechny klíčové pozice. Ti, kteří vkládají nějaké naděje do příštích voleb do Evropského parlamentu jsou naivní. Jednak občané budou vystaveni takové masové lživé propagandě, že se jen málo lidí správně zorientuje. Navíc Evropský parlament je jen kvazi-parlament, je to stroj na hlasování, kde poslanci zkorumpovaní nadstandandními výhodami odhlasují vše, co jim nikým nevolené unijní orgány předloží.
Co tedy dělat? Podle mne opustit sociální sítě, vytvářet uzavřené skupiny lidí, kteří se znají, a kteří komunikují mezi sebou osobně, bez mobilních telefonů, emailů a facebooku. Konspirovat, čekat a být připraven, že dojde k nějaké události, která zvedne masy do ulic a spustí revoluci.

Zpráva z tisku ze dne 15.3. 2019

„Na Novém Zélandu vraždil pravicový extremista.“ 

Ne, určitě nikdo netleská tomuto činu. Především proto, že je to špatná věc, která nemůže nic změnit. Nedonutí vládnoucí elity k tomu, aby pochopili, že to co v posledních létech dělají, je naprosto zlé a špatné.

Tento čin je především, stejně jako čin Nora Anderse Breivika, činem naprostého zoufalství. Zoufalství z toho, že lidem bílé evropské rasy vzali budoucnost. Nejen tito střelci z Nového Zélandu ale statisíce a milióny lidí vidí, jak je více a více zabíráno jejich území, jak jsou omezování, uráženi, ponižováni jen kvůli své rase. Přitom je jim zakázáno se proti tomu bránit, jsou odzbrojováni, umlčování, trestáni za každý odpor. Jsou zcela otevřené hranice a do Evropy, USA, Austrálie jsou dováženy milióny lidí jiné rasy, náboženství a kultury a dostává se jim nepřiměřených výsad. Je znevažována celá historie bílé evropské rasy, je pliváno na skvělé činy našich předků. Dětem je připravována budoucnost dhimi otroků muslimských dobyvatelů.

Jaká je na to reakce bílých lidí? V Evropě a v USA lidé stále více propadají drogám, alkoholu a depresím. Řeší to různě, ve zvýšené míře páchají sebevraždy, jiní odmítají mít děti a snaží se zoufale užít, co se ještě dá a někteří, což jsou výjimky, se chápou zbraní.

Tato civilizace ničí sama sebe. Lidem vzali víru. Víru v boha i v národ, berou jim to základní a to jsou pevné rodiny tvořené muži a ženami a dětmi. Lidé psychicky nemocní či jinak odlišní, kteří tvoří naprosté minority ve společnosti, těm se dostává nepřiměřených práv a jsou omezována práva většiny. V takové době lidé propadají zoufalství. Zoufalí lidé pak dělají zoufalé činy. To není obhajoba takových činů, to je jen hledání příčin.

Nad knihou Střet náboženství

Jean-Paul Roux (1925-2009) francouzský historik a orientalista napsal a vydal v roce 2007 knihu „Střet náboženství“, která v roce 2015 vyšla v češtině.

Pro pochopení mnohých událostí dnešní doby ve světě a především v Evropě je přečtení knihy nesmírně důležité. Jedině se znalostí skutečných, pravdivých dějin nepřetržité války mezi křesťanstvím a islámem v Evropě, je možné odolat lživé propagandě, která dnes získala na nebývalé intenzitě a jejím cílem je přepis historie a zlomení odporu obyvatel proti islamizaci Evropy.

Odcituji z úvodu knihy

V současné době snad nemine den, abychom neslyšeli o násilných činech a atentátech spáchaných těmi, jež jsme si navykli nazývat poněkud podivně „fundamentalisty“ či "islamisty", ačkoli to jsou jen ti muslimové zabíjející a umírající pro to, co pokládají za svou víru, svou svobodu, své tradice, svá práva. Ať si to přiznáváme nebo ne, zdá se, že Západ je dnes s muslimy, a tedy s islámem, ve válečném stavu.

Jaký obrázek se nám naskytne, obrátíme-li se do minulosti? Procházíme-li zběžně dějiny, ať už dávné nebo novější, vynořují se před námi všeobecně známé historické události: bitva u Poitiers, křížové výpravy, dobytí Cařihradu, obléhání Vídně, alžírská válka, útok na Světové obchodní centrum v New Yorku a celá řada dalších. Podíváme-li se na ně ovšem blíže, ukazuje se, že všechny jsou jen epizodami jediného konfliktu, který začal v roce 632 a trvá podnes. Neuplynul rok, neuplynul měsíc, ba snad ani týden, kdy by nebyla prolita křesťanská nebo muslimská krev. Měli bychom našim současníkům připomenout a ukázat, že události, které nás aktuálně zaměstnávají a naší současností tolik otřásají, jsou pouze pokračováním bezmála čtrnáct set let trvajícího konfliktu.

Válka mezi islámem a křesťanstvím, ať už vyhlášená a otevřená, se svými velkými bitvami, dobytými městy, obsazenými zeměmi, vyhlazováním obyvatelstva, nebo skrytá a záludná - tato válka je realitou, a to navzdory často připomínanému a leckdy skutečnému přátelství, vzdor dlouhým obdobím příměří a pokojného soužití, bez ohledu na vše, co si křesťané a muslimové vzájemně přinesli a čím se obohatili, a přes vzájemný obdiv, který k sobě kdy chovali. Tato válka vlastně nikdy doopravdy neskončila.

Z pohledu dnešních dní islámská ideologie a její nositelé muslimové dosáhli v této válce obrovských úspěchů. V knize autor píše: Válku mezi islámem a křesťanstvím můžeme rozdělit na nestejně dlouhá období, odměřovaná ofenzivními nápory, ústupy, relativní stabilitou i zdánlivým klidem, která obecně nezačínají ani nekončí určitým přesným datem. Podívejme se na první a určitě rozhodující období, které rozhodlo o tom, zdali islám bude existovat či nikoliv.

První fáze -od roku 570 do roku 632. Vznik islámu v Arábii.

Zjevení Koránu Muhammadovi. Sjednocení arabských kmenů na Arabském poloostrově prostřednictvím kázání a boje.

Druhá fáze - od roku 632 do roku 732. Arabská invaze Arabové dobývají Palestinu, Sýrii, Irák, Egypt, celou severní Afriku, Španělsko. Dosáhnou Kavkazu (Gruzie a Arménie) a několikrát útočí na Konstantinopol. Pronikají do Francie, kde jsou zastaveni u Poitiers (732). Ve stejné době obsazují celý Írán až po Indus a Syrdarju. Dobyté země začínají islamizovat a arabizovat.

Zdá se to neuvěřitelné, ale je to tak. Stačilo pouhých sto let, aby se Arabům jako prvotním nositelům islámu podařilo dobýt velkou část území někdejší Římské říše, které do té doby přináleželo křesťanům, či vyznavačům jiných náboženství. Jak je to možné?

Toto je území Římské říše v roce 337 zhruba 150 let před zánikem její západní části:

Toto je svět islámu 200 let od počátku jeho tažení za ovládnutím světa:

Úspěchy islámu jsou založeny v jeho samotné podstatě. Islám není jen náboženství. Je to politická ideologie, která se zabývá všemi oblastmi života člověka. Věřící muslim má pevně daný každodenní řád. Islám určuje, co mají muslimové jist a pít, kdy se postit, jak vyměšovat, jak se oblékat, kdy a jak se modlit, jak spát, určuje vztah mezi pohlavími, náboženské právo šaria  je jediný a neměnný zákoník v muslimském státě. Jednoduše řečeno neexistuje žádná oblast života muslima, která by nebyla svázána striktními pravidly. To zásadní ovšem je, že muslimská ideologie se v obrovském rozsahu zabývá nemuslimy, to jest jinověrci označovanými slovem káfir. Muslimové mají svět rozdělený na svět míru, to je svět, kde zvítězil islám a svět války, to je svět nevěřících, proti kterému je nutné vést džihád – válku s cílem jeho získání pro islám. Konečným cílem je vítězství islámu na celém světě, vytvoření světového kalífátu. Po dosažení tohoto cíle by měl nastat konec světa a čas účtování.

Aby bylo zřejmé jaký je vztah muslimů ke káfirům stačí odcitovat ze základních kánonů muslimské víry, to je z koránu (zjevení daná bohem proroku Mohamedovi) síry ( život Mohameda) a hadísů (islámská tradice odvozená z Mohamedových činů a prohlášení). V těchto textech je značná část týkající se káfirů v tomto rozsahu korán-64%, síra-81%, hadísy-37%.

Korán 9:29 Bojujte proti těm, kdož nevěří v Alláha a v den poslední a nezakazují to, co zakázal Alláh a Jeho posel, a kteří neuctívají náboženství pravdy, z těch, kterým se dostalo Písma, dokud se nepodrobí a nedají poplatek přímo vlastní rukou, jsouce poníženi.

Korán 3:28 "Nechť si věřící neberou káfiry za přátele místo věřících! Kdo tak učiní, nedostane se mu od Boha ničeho, leda v případě, že byste se od nich obávali nějaké hrozby. A Alláh vás varuje před sebou samým a u Alláha je cíl konečný."

Muslim 001,0031: Mohamed: „Bylo mi přikázáno vést válku proti lidstvu do té doby, dokud lidé nepřijmou, že neexistuje jiný bůh než-li Alláh, a dokud neuvěří, že jsem jeho prorokem, a nepřijmou všechna zjevení, která jsou skrze mě vysloveny. Když takto učiní, budu chránit jejich životy a majetek, pokud šaría nestanoví jinak, v tom případě pak jejich osud leží v rukou Alláhových.“

[Buchárí 4,52,142] Mohamed: "Bojovat s káfiry (nevěřícími) byť i jediný den je ušlechtilejší než celý pozemský svět a vše, co na něm leží. Kousek v ráji, který je menší než vaše jezdecké bičíky, je větší než celý pozemský svět a vše, co na něm leží. Jeden den nebo noční cesta strávené v džihádu jsou ušlechtilejší než celý pozemský svět a vše, co na něm leží."

98:6. A věru ti, kdož jsou nevěřící z vlastníků Písma a z modloslužebníků, přijdou do ohně pekelného a budou v něm nesmrtelní, a to jsou ti nejhorší ze všech stvoření!

98:7. Avšak ti, kdož uvěřili a zbožné skutky konali, to jsou ti nejlepší ze všech stvoření.

Muhammad Posel Alláha; a ti, kteří jsou s ním, jsou bezcitní proti nevěřícím, ale milosrdní mezi sebou. "(Korán 48:29)

"Ó vy, kteří jste uvěřili, bojujte proti těm nevěřícím, kdo sousedí s vámi, dejte jim poznat vaši tvrdost." (Korán 9: 123)

Jak mohla této ideologii vzdorovat ideologie křesťanská, jejímž stěžejním motivem je láska k člověku, tolerance a odpuštění?
Ocitujme si také některá přikázání a odkazy Ježíše Krista z evangelií jeho učedníků:

Matouš 5:39  Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou.

Lukáš 6:27  Ale vám, kteří mě slyšíte, pravím: Milujte své nepřátele. Dobře čiňte těm, kteří vás nenávidí.

Křesťanství je pravým opakem islámu. Aby křesťané vůbec byli schopni bránit svou víru a své spoluvěřící s mečem v ruce, museli se opřít o řídké výroky z Nového zákona, které jim umožňují za víru bojovat.

Matouš 10:34  Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč.

Matouš 16:25  Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.

Další věcí, která bránila křesťanům se úspěšně postavit na odpor islámu, bylo rozdělení křesťanů na západní a východní ritus. Mezi těmito skupinami existovalo vždy nepřátelství a rivalita. Toto rozdělení křesťanů bylo ještě znásobeno pozdějším oddělením reformovaných církví od církve katolické.

Muslimové jsou sice také rozdělení na sunnity a šiíty, tam jde ovšem jen na spor ve věci zdědění vůdcovství v muslimské obci po smrti proroka Mohameda. Na vztah muslimů obou těchto větví islámu k „nevěřícím“ to nemá žádný vliv.

Významnou taktickou součástí islámu je institut tzv. „dhimi smlouvy“. To znamená, že křesťané a židé si za cenu velkých omezení svého života, placením zvláštní a daně a praktického postavení bezprávných občanů, mohli zachovat život, aniž by konvertovali k islámu. To umožňovalo  nevzdělaným Arabům využívat schopností, znalostí a práce židů a křesťanů na podrobeném území. Bylo to efektivnější než otroctví.

Co vlastně znamenal vznik a expanze islámu? V každém případě, milióny zabitých, zavražděných, umučených a zotročených obyvatel na územích, které muslimové ovládli při své expanzi. Pro mnohé národy to znamenalo částečnou nebo úplnou genocidu. Berberů v severní Africe, Arménů v Antiochii a jiných. Byly rozvráceny a zničeny velké, vyspělé říše jako Persie, Byzantská říše, státy na indickém poloostrově. Znamenalo to zničení kulturního bohatství, vymizení mnohých znalostí, zvyků a tradic. Náboženství, která měla milióny vyznavačů, přestala existovat jako například zoroastriánství v Persii. Pokud jde o Evropu, znamenala expanze arabských muslimů do Evropy především to, že temný čas středověku se tím prodloužil o několik století.

Z velkých civilizačních center post-antického Středomoří se udržely jen Konstantinopol a (tehdy beztak spíš druhořadý) Řím. Obchodní plavba po Středozemním moři byla ztížena až přerušena pirátstvím, křesťanské pobřežní oblasti vylidnily otrokářské razzie, italská či řecká města upadla s úprkem obyvatel do hájitelných, ale méně komfortních a ekonomicky uzavřených sídel (proces znám v italské historiografii jako incastellamento). Z evropské postkřesťanské civilizace fakticky zbyla "divoká periférie" - Galie, Germánie, Británie s Irskem atd.

Když později Araby v šíření islámu do Evropy nahradili Turci, měla Evropská křesťanská civilizace skutečně namále.

Takto vypadala Osmanská říše v dobách svého největšího rozšíření.

Na pozadí s dnešními státy.

To byla historie. Na té již není možné nic změnit. Jaká je současnost? Přejděme k závěru knihy Střet náboženství, v němž autor píše.

Křesťanství a křesťanstvo početně upadají. Mnozí z těch, kdo jsou jeho dědici, už v Boha nevěří a náboženství svých otců opouštějí. Kostely zejí prázdnotou. Kněží je stále méně. Praktikování náboženství se často omezuje na účast na nedělní mši.

Ti z nás, kdo už nejsou křesťany nebo jsou jimi pouze formálně, ztratili s vírou i většinu základních opěrných bodů, které tvořily rámec života jejich předků. Nemají ostatně už ani týž vztah k vlasti a Evropa jim často slouží jako alibi pro lhostejnost k vlastní zemi. Chlubí se, že budují lepší svět. Chtějí si užívat a konzumovat, ale zároveň příliš ohrožují životní prostředí.

Je možné, že ve střednědobé perspektivě islám nad křesťanstvím zvítězí, že bude sbírat klásky na obrovském poli mas bez víry a přesvědčení a že přibude konverzí, byť jsou zatím vzácností; i bez toho ale, jen díky imigraci a porodnosti, je možné, že jeho věřící budou jednoho dne představovat nejčastěji praktikované náboženství na Západě, že křesťanství pohltí a islám tak dlouhou válku definitivně vyhraje. Budou-li vzestupné křivky dechristianizace, imigrace, porodnosti muslimů a konverzí k islámu stejné jako dnes, pak bude za pár desetiletí v Evropě více věřících v mešitách než v chrámech a kostelech

Autor říká, „je možné“, protože knihu psal před rokem 2007, kdy bylo ještě možné doufat. Dnes je jasné, že islám v Evropě vítězí a je jen otázkou krátké doby, kdy se Evropa stane definitivně muslimskou. Co je nejzajímavější, že tentokrát se mu to daří bez ozbrojeného boje, byť s použitím zastrašování pomocí teroristických útoků.

Je to dáno jednoznačně morálním úpadkem samotných evropských národů. To ovšem není stav posledního desetiletí. Islamizace Evropy byla zahájena a postupuje podle dohod, jež šéfové západoevropských vlád podepsali s Arabskou ligou po ropné krizi 1973 výměnou za nepřerušené dodávky ropy a otevření arabských trhů evropskému obchodu a investicím. Zavázali se mimo jiné, že podpoří Palestince proti Izraeli, že zasponzorují příznivou propagaci islámu a otevřou Evropu početné vlně muslimů neomezeně praktikujících islámské tradice a kulturu v přívětivém prostředí multikulturalismu. Jinak řečeno Evropané prodali svobodnou budoucnost svých potomků za ropu, kterou vzápětí spálili v motorech aut a proměnili v dým.

Muslimové se od samého začátku považují za nadřazené ostatním obyvatelům planety. Aby tuto svoji nadřazenost potvrdili, nezdráhají se popírat skutečnost. Tvrdí například, že „Křesťanství nevzniklo z judaismu, nýbrž z islámu, jehož je jen chybným výkladem a do něhož se musí vrátit. To, že islám přišel šest staletí po křesťanství, je jen optický klam chybného výkladu historie. Praotec Hebrejců Abraham byl ve skutečnosti islámský prorok Ibrahim. A křesťanský syn boží Ježíš byl islámský prorok Isa, kterého perzekvovala jakási banda zvaná Jahúdové, „potomci opic a prasat". Tak dějiny monoteistických náboženství učí islám a tak by se jim měla začít učit Evropa.

O muslimském pocitu nadřazenosti a právu na prosazování islámu jako jediné morální a humánní ideologie svědčí i„Káhirská deklarace lidských práv“ (=lidská práva dle Koránu). V úvodu deklarace se píše:
„Potvrzujíce tímto civilizační a historickou roli islámské obce, kterou Bůh učinil jako nejlepší komunitu, a která dala lidstvu univerzální a dobře vyváženou civilizaci, ve které je harmonie mezi pozemským a oním posmrtným světem, kde jsou znalosti spojeny s vírou, a která naplňuje očekávání, že ukáže cestu celému lidstvu, které je zmateno z různých a protichůdných přesvědčení a ideologií, a že poskytne řešení pro všechny chronické problémy této materialistické civilizace …“

Další příčinou úspěchu islámu v dobývání kdysi křesťanského, nyní ateistického světa je to, že mnozí vyznavači levicové politické ideologie si muslimy vybrali jako spojence ve svém boji proti odpůrcům. To jenom postup islamizace urychluje. Je otázka jestli v Evropě ještě válka s islámem probíhá, když značná část obránců se již vzdala a další část doširoka otvírá brány v opevněních. Spíše se dá říci, že nyní probíhá postupný proces dhimizace.

Zdroje: Jean-Paul Roux Střet náboženství
Alí Síná Jak porozumět Mohamedovi a muslimům
Bat Ye'or Eurabia, The Euro-Arab Axis
informace z webových stránek Center for the Study of Political Islam
https://www.youtube.com/watch?v=RuxqXjhl13Y
Wikipedia

Zamyšlení nad knihou "Obnova národů".

Proto, abychom rozuměli tomu, co se nyní děje na Ukrajině, abychom alespoň částečně chápali vztahy mezi Poláky, Ukrajinci a Rusy mezi sebou navzájem, musíme znát historické děje, které se odehrály na tomto území, obývaném zmíněnými národy.

Tato znalost nám pomůže v tom, že se nám zdánlivě nepochopitelné děje stanou lépe srozumitelnými. Nejen to, pokud dokážeme z historie odvodit určité zákonitosti, umožní nám to odhadnout, jakým směrem se bude ubírat vývoj v Evropě v nejbližších desetiletích.

Marně pátrám v paměti, zdali se kdy o historii tohoto území, na kterém se dnes nacházejí státy Polsko, Ukrajina, Bělorusko, Rusko a tři pobaltské státy – Litva, Lotyšsko, Estonsko, kdy mluvilo, ať v hodinách dějepisu ve škole, nebo kdekoliv jinde. Víme-li něco o historii tohoto území, pochopíme, proč kolem tohoto tématu panovalo v dobách existence socialistického bloku států mlčení, které fakticky trvá dodnes. Jsou to totiž události a činy, na které je pro mnohé lepší zapomenout. Kdyby nedošlo po převratu na Ukrajině ke glorifikaci jistých organizací a jejich vůdců z období 2. světové války, možná by se i podařilo zapomenout.

Kdo chce získat ucelený obraz dějin posledních několika staletí spojených s formováním moderních národů na tomto území, aniž by byl ovlivňován subjektivním hodnocením některé ze zúčastněných stran, nebo dokonce politickou propagandou, tomu doporučuji knihy Timothy Snydera – „Obnova národů“, která před nedávnem vyšla v češtině.

Tento článek není recenzí knihy, nemám takové informace, abych mohl posoudit, zdali jsou všechna uváděná fakta pravdivá a přesná. Vycházím tedy z toho, že jsou. Protože autor je vědec a historik, popisuje dějinné události, aniž by dělal nějaké závěry, nebo hledal paralely se současností. Vzhledem k tomu, že vědec nejsem, mohu si některé své vlastní závěry bez ohledu na jejich objektivitu dovolit udělat. Pokud nejsou pro vás zajímavé, vynechte část označenou „Závěr“. V ostatním textu se můžete seznámit s událostmi a osudy obyvatel jednoho velkého území Evropy.

Pro časové rozčlenění děje jsou důležitá čtyři období.

•     1385-1795 vznik a existence Velkoknížectví Litevského

 

•     1569-1794 Polsko-litevská Unie oficiální název Království polské a Velkoknížectví litevské

• 1772-1918 Rozdělení Unie mezi velké říše

• 1939-1945 Území někdejší Polsko-litevské Unie okupovaná Velkoněmeckou říší.
   

Abych mohl dále používat termín národ, je třeba jej vysvětlit. Právě vztahy mezi nově se formujícími národy jsou pro události na tomto území rozhodující. Národy, myšleno etnické národy, to je společenství lidí mluvících stejným jazykem, majících svou specifickou kulturu a hlásících se k společným předkům, ty existovaly vždy, ne vždy byl ovšem národ vnímán jeho příslušníky stejně jako dnes.

Ve středověku byl národ chápán spíše politicky, to jest, národem byli poddaní jednoho panovníka žijící na území, které ovládal. Prostí poddaní se identifikovali spíše než s národem se svojí vesnicí, či městem nebo s tím feudálem, jemuž byli poddáni. Šlechta se většinou neidentifikovala s konkrétním národem, ale s bohatstvím a mocí, případně podřízeností určitému panovníkovi. Tato vysoká vrstva společnosti často mluvila i jiným jazykem než jejich poddaní. (Zajímavé je zjištění, že k podobné situaci došlo i dnes. Vysocí politici a manažeři nadnárodních korporací, významní vědci a akademici nemají národnost, mluví společným jazykem novodobé elity, to je anglicky. Tito lidé se nepovažují za příslušníky žádného národa, identifikují se s lidmi podobně bohatými a vlivnými, kdekoli na světě.)

Vnímání etnického národa a pocit národní sounáležitostmi s lidmi stejné národnosti ať žijí kdekoliv, se objevilo až po zrušení poddanství. Lidé získali možnost se stěhovat a rovněž došlo ke zvýšení všeobecné gramotnosti. Také prostí lidé četli a mateřský jazyk získal na významu, protože textu v cizím jazyce nebyli schopni porozumět. Toto období národního uvědomování a vytváření moderních národů spadá v Evropě zhruba do 18-tého století. Jediným etnikem, jehož příslušníci se vnímali jako národ vždy, a byli tak vnímáni i svým okolím, byli Židé. I když mluvili nějakým místním jazykem, měli navíc svůj vlastní jazyk, kterým mluvili mezi sebou a hlavně měli náboženství pevně spojené s národností.

Jak je vidět na dříve zobrazených mapách existovalo vedle Polského království od roku 1385 až do roku 1795 Velkoknížectví litevské, které ovládalo Pobaltí na severu a směrem k jihu slovanská území až k Černému moři. Polsko-litevská Unie, která vznikla spojením Polského království a Velkoknížectví litevského představovala obrovské území od Pobaltí přes území na západě, kde leží město Gdaňsk, dále Krakov, směrem na jihovýchod města Lvov, Kyjev a zpět na sever Minsk a Vilnius (Wilno). Toto soustátí sousedilo se Svatou říší římskou, Osmanskou říší a Moskevským knížectvím.

V roce 1792 došlo ve třech etapách po prohraných válkách k postupnému dělení Polského království mezi Prusko, Rakousko Uhersko a Ruskou říší, čímž došlo k zániku Polsko-litevské Unie. Německo ovládlo rozsáhlá území na severozápadě, Rakousko-Uhersko Halič s městy Krakov a Lvov a Rusko ovládlo část východní Ukrajiny až po Kyjev. Lidé mluvící stejným jazykem se nacházeli na území různých států. V té době už byl ovšem lidmi vnímán etnický národ a lidé se většinou identifikovali spíše než se státem, s národem. To se plně projevilo po 1. světové válce. Po jejím skončení si žádný národ nepřál setrvat v mnohonárodnostní říši. Rozpadli se státní útvary Rakousko-Uhersko a Osmanská říše a na těchto územích vznikly nové národní státy. Také Sovětský svaz byl tvořen svazkem národních republik. Hranice těchto států byly vyznačeny zhruba v hranicích středověkých státních útvarů, pokud tyto existovaly. Pokud v minulosti národ neměl vlastní stát, území se rozdělilo. Například o území Haliče obývané Ukrajinci a Lemky (Rusíny) se podělily Polsko a Československo. Snahy Lemků o vlastní sebeurčení formou autonomního území, byť v rámci Československa, se nesetkalo u Poláků s pochopením.  Vznikly tedy národnostně nehomogenní státy, v nichž žily minimálně dva národy a navíc v každém státě, v menším či větším počtu Židé. Tato skutečnost měla zásadní vliv na vývoj dějinných událostí. Rozpory, které existovaly mezi jednotlivými národy, se v mírových podmínkách dařilo držet v přijatelných mezích, jakmile vypukla nová válka, přerostly tyto nevyřešené spory v tragédii.

Německo a Sovětský svaz si po podepsání dohody o vzájemném neútočení rozdělily polský stát. Sovětskými orgány bylo poté nejméně 40000 polských občanů z východního Polska deportováno do Kazachstánu a na Sibiř. Byla povražděna polská duchovní elita a celý důstojnický sbor, který se ocitl na sovětském území.
Pokud jde o území meziválečného Polska, okupované Německem a označované jako General Gouvernement, to je oblast Haliče a Reichskommisariat Ukrajine zahrnující oblast Volyně, došlo také zde k etnickým čistkám. První provedli němečtí okupanti a při nich povraždili  prakticky veškeré židovské obyvatelstvo. Další už prováděly místní podzemní organizace – Ukrajinská povstalecká armáda (Ukrajinska Povstaňska Armija) a poté po osvobození území od Němců se mstila polská Zemská armáda (Armia Krajowa) . Těmto čistkám padlo za oběť na 100000 civilních obyvatel, z toho bylo 80000 Poláků a 20000 Ukrajinců. Ukrajinci, před 2. světovou válkou žili v Polské republice a v Sovětském svazu v Ukrajinské SSR. Po porážce Polska Německem a po obsazení území Ukrajinské SSR německou brannou mocí, se Ukrajinci domnívali, že nastal čas pro vytvoření jednotného ukrajinského státu na celém území obývaném etnickými Ukrajinci. Aby se zavděčili německým okupantům, vstupovali ukrajinští muži do jednotek německé policie a do jednotek SS Galicia. Tito ozbrojení Ukrajinci pomáhali Němcům při likvidaci židovského obyvatelstva.

Když Ukrajinci pochopili, že se od Němců nemohou nadít ničeho dobrého, natož vlastního státu, odešli policisté z německých služeb a připojili se k partyzánům organizace UPA (Ukrajinská povstalecká armáda). Pro tuto organizaci byli větším nepřítelem než Němci (u kterých věřili, že po porážce Ukrajinu opustí) Poláci. Proto si organizace UPA vzala za úkol vyčistit území Volyňska a Haliče od obyvatel polské národnosti. Zvěrstva, kterých se Ukrajinci v létech 1943-44 na polském civilním obyvatelstvu dopustily, překonávaly ne rozsahem, ale brutalitou i počínání německých jednotek SS.

Na Volyni, žila i česká menšina. O jejím osudu se kniha „Obnova národů“ nezmiňuje, ale z vyprávění svědků víme, že vraždění nebyli ušetřeni ani příslušníci této menšiny.

Pro přesnou představu toho, co se při těchto akcích UPA a ukrajinských vesničanů při totální likvidaci polských vesnic dělo odcituji z knihy:

„Těsně před úsvitem 29. srpna 1943 Gleboczycu obklíčili partyzáni UPA a Ukra­jinci ze sousedních vesnic a pustili se do vraždění všech jejích obyvatel. Hospodáře, kteří už byli na poli, obstoupili a zabili ranami srpů. To vyplašilo jejich manželky, které byly zabity kulkami nebo zemědělským nářadím, anebo obojím. Nadělalo to dost hluku, který varoval několik lidí, aby utekli. Bylo zavražděno nejméně 185 Po­láků. Některým usekli hlavu, některé oběsili, některé stáhli z kůže, některým vy­rvali srdce z těla, některé upálili. Mnohé rozsekali na kusy zemědělským nářadím. Někteří zažili ne jedno, ale více nebo všechna tato mučení. Vesnice byla zničena a dnes po ní není ani stopy.“

Poté, co byli Němci z Ukrajiny vytlačeni postupem Rudé armády, Poláci z odbojové organizace Zemská armáda prováděli na členech UPA, ale i na civilním ukrajinském obyvatelstvu odplatu. Cílem bylo i v tomto případě vyčistit polské území od cizího etnika. Toto dílo pak dokonal polský komunistický režim repatriací ukrajinského a polského obyvatelstva, čímž v obou poválečných státech bylo na tomto území národnostně jednotné obyvatelstvo.

Po skončení 2. světové války se znovu měnily hranice, které byly vytvořeny po skončení předchozí války roku 1918. Z meziválečné Polské republiky si Sovětský svaz přisvojil části území Litvy, Běloruska a západní Ukrajiny. Na druhé straně poprvé v dějinách vznikl ukrajinský stát obsahující celé území východní i západní Ukrajiny včetně Podkarpatské Rusi, byť jako součást Sovětského svazu.

Závěrem

Seznámíme-li se se všemi historickými událostmi, můžeme si vyvodit tento poznatek: Příčinou občanské války a etnických čistek není nacionalismus, který je přirozeným mýtem moderního člověka, ale etnicky nebo nábožensky nehomogenní stát.

Tato okolnost nastala v mnoha zemích po rozpadu imperiálních států po první světové válce. Podobná situace jako v Polsku byla v bývalé Jugoslávii. Přestože národy na Balkáně se vyvražďovali za druhé světové války navzájem, ať už na národnostním nebo v tomto případě spíše náboženském základě, byl po skončení války jugoslávskými komunisty vytvořen násilně jediný, etnicky a nábožensky nejednotný stát. Vzájemné křivdy byly ne odpuštěny a zapomenuty, ale zamlčeny. Toto pak vedlo k občanské válce v Jugoslávii v 90-tých letech. Tím, že se do války zapojilo NATO  a nebylo umožněno vytvoření etnicky a nábožensky homogenních států se problém zakonzervoval a objeví se kdykoli v  budoucnu.

Válka mezi státy a občanská válka se liší v jedné zásadní věci. Pokud je ve válce nepřítel poražen, odejdou okupanti do své původní vlasti. Když je poražena jedna strana v občanské válce, nemají lidé kam odejít. Proto se v občanské válce neberou zajatci. Poražení jsou vězněni a zabíjeni.

Utopický experiment postavený na ideologii multikulturalismu, který provádějí levicový liberálové v současné Evropě, vytváří znovu, etnicky, kulturně a nábožensky nehomogenní státy.

Použité zdroje: Kniha Timothy Snydera Obnova národů, obrázky a mapy https://wikipedia.org