Masa a moc - esej o psychologii davu

"Masa a moc" 

je rozsáhlý esej o davové psychologii. Pojednává o chování jedince v davu, v mase, ve smečce. Toto chování se odlišuje od chování individuálního, často postrádá racionalitu a velmi se podobá chování zvířat a je ovlivněno stejnými instinkty. Moc je pak chápána jako metoda a prostředek k ovládání masy. Autorem knihy je Elias Cenneti nositel Nobelovy ceny za literaturu.
Každé náboženství je právě projevem smýšlení a jednání masy, pro masu je určeno a prostřednictvím něho je masa ovládána mocí. Autor se v knize zmiňuje také i islámu. V současnosti jsme v médiích částečně z neznalosti autorů, ale hlavně záměrně s politickou motivací zaplaveni zcela chybnými, často přímo lživými informacemi o této ideologii. Popis pravidel a vlastností tohoto náboženství jako ideologie masy od tohoto významného spisovatele a teoretika společenských vět, nám pomůže pochopit jaký islám je ve skutečnosti.
Zde je několik pasáží z knihy Masa a moc:

Islám jako náboženství války

Věřící mohamedáni se shromažďují čtyřmi různými způsoby.

1.         Shromažďují se několikrát denně k modlitbě, k níž je svolává hlas přicházející z velké výšky. Jde tu o malé, rytmické skupiny, které můžeme označit za modlitební smečky. Každý pohyb je přesně předepsán a podřízen jedinému směru, do Mekky. Jednou týdně, při páteční modlitbě, narůstají tyto smečky do mas.

2.         Shromažďují se ke svaté válce proti nevěřícím.

3.         Shromažďují se v Mekce, při velké pouti.

4.         Shromáždí se při Posledním soudu.

V islámu, jako ve všech náboženstvích, mají nesmírný význam neviditelné masy. Ale výrazněji profilované než v jiných světových náboženstvích jsou zde neviditelné dvojité masy, stojící proti sobě.
Jakmile zazní trouby Posledního soudu, vstanou všichni mrtví z hrobů a budou spěchat, jako na vojenský povel, na pole soudu. Zde předstoupí před Boha ve dvou mohutných zástupech, do nichž budou rozděleni, na jedné straně věřící, na druhé nevěřící, a Bůh bude soudit každého jednotlivce. Sejdou se tak všechny generace lidí a každému se bude zdát, jako by byl uložen do hrobu teprve včera. O nesmírné době, po kterou možná ležel v hrobě, nemá nikdo představu. Jeho smrt byla beze snů a bez vzpomínek. Ale hlas trub uslyší každý. „Onoho dne budou lidé vystupovat z hrobů v zástupech.“ V Koránu se neustále mluví o zástupech té velké chvíle. Toto je nejkomplexnější představa o mase, jaké je věřící mohamedán schopen. Větší množství lidských bytostí než množství všech, kteří kdy žili, namačkaných na jednom místě, si nikdo nedovede představit. Je to jediná masa, která už neroste, a je i nejhustší, neboť jeden každý z nich předstoupí na témž místě před tvář svého soudce. Avšak při vší velikosti a hustotě bude tato masa od začátku do konce stále rozdělená na dvě. Každý bude vědět přesně, co ho čeká: u jedněch naděje, u druhých děs. „Onoho dne budou tváře rozzářené a rozesmáté, radostné; a budou onoho dne tváře pokryté prachem, zastřené temnotou, to jsou nevěřící rouhači.“ Jelikož jde o absolutně spravedlivý rozsudek - každý skutek je zaznamenán a písemně doložitelný, nemůže nikdo vystoupit z té poloviny, k níž po právu patří. Rozdělení masy v islámu je bezpodmínečné, je to rozdělení na zástup věřících a zástup nevěřících. Jejich osudem -jednou provždy rozděleným - je, aby proti sobě vzájemně bojovaly. Válka za víru se chápe jako svátá povinnost, a tak už v tomto životě, v každé bitvě, je předznamenána, byť v menších rozměrech, dvojí masa Posledního soudu. Jako svátou povinnost má mohamedán před očima i zcela jiný obraz: pouť do Mekky. Zde běží o pomalou masu, která se vytváří postupnými přítoky z nejrůznějších zemí. Podle toho, jak daleko od Mekky věřící bydlí, se může pouť protáhnout na týdny, měsíce nebo dokonce léta. Povinnost podniknout tuto pouť alespoň jednou za život poznamenává celou pozemskou existenci člověka, kdo ji neabsolvoval, ten doopravdy nežil. Její zážitek svým způsobem shrnuje celé území, na něž se víra rozšířila, a koncentruje je do místa, z něhož vzešla. Tato masa poutníků je mírumilovná. Je zaměřena jedině na dosažení cíle. Není jejím úkolem podmaňovat si nevěřící, musí jen dospět na určené místo a pobýt tam. Platí za obzvláštní zázrak, že město velikosti Mekky může pojmout takové nesčíslné zástupy poutníků. Španělský poutník Ibn Jubayr, který koncem 12. století pobýval v Mekce a zanechal o tom zevrubné líčení, tvrdí, že ani největší město na světě nemá dost místa pro tolik lidí. Ale Mekka je podle něho obdařena zvláštní roztažitelností pro masy; dá se srovnat s dělohou, která je menší nebo větší, podle embrya, které v ní je. Nejdůležitějším momentem pouti je den na Arafatské rovině. Má tu stát pospolu 700 000 lidí. Co do tohoto počtu chybí, doplní andělé, kteří se, sami neviditelní, postaví mezi lidi. Když však dny míru pominou, ujímá se svých práv zase válka za víru. „Mohamed,“ říká jeden z nejlepších znalců islámu, „je prorokem boje a války…“ To, co nejprve vykonal ve svém arabském okruhu, zanechal své obci jako testament: boj proti nevěřícím, šíření ani ne tak víry jako její mocenské sféry, která je mocenskou sférou Alláhovou. Bojovníkům za islám nejde tolik o obrácení jako o podrobení nevěřících.“ Korán, Bohem inspirovaná kniha Prorokova, nás o tom nenechává na pochybách. „Když skončí svaté měsíce, zabíjejte nevěřící, kde je najdete. Chytejte je, dotírejte na ně a strojte na ně všemožné léčky.“

Náboženství nářku

Náboženství nářku poznamenala tvář Země. V křesťanství došla v jistém smyslu obecné platnosti. Smečka, která je jejich hybatelem, má jen krátké trvání. Co propůjčilo náboženským formám pocházejícím z nářku jejich konzistenci? Co jim po tisíciletí dodává tuto osobitou vytrvalost? Legenda, kolem které se vytvářejí, je příběh o člověku nebo bohu, který neprávem přišel o život. Je to vždy příběh pronásledování, ať už jde o lov nebo štvanici. Může se s tím spojovat i nespravedlivý proces. Je-li to lov, pak byl zasažen ten nepravý, třeba silnější lovec místo loveného zvířete. Obráceně ale mohlo štvané zvíře zaútočit na lovce a smrtelně ho zranit, jako třeba v příběhu o Adonidovi a kanci. Právě k této smrti nemělo nikdy dojít a bolest z ní přesahuje všechna měřítka. Může to být tak, že některá bohyně miluje oběť a naříká pro ni, jako Afrodita pro Adonida. V babylónské verzi její jméno zní Ištar a onen krásný, příliš brzy zemřelý mladík je Tammuz. U Frygů zase mateřská bohyně Kybelé truchlí pro svého mladého milence Attida. „Teď se i ona (…) pomátla, zapřáhla lvy a přibrala Korybanty, protože i oni jsou blázniví a potulují se po Idě přes hory a doly. Ona hlasitě naříká po Attidovi, z Korybantů jeden se řeže mečem do lokte, druhý s rozpuštěnými vlasy jako zběsilý pobíhá po horách, ten zas troubí na roh, jiný přizvukuje na bubínek nebo hřmotí puklicí  slovem na Idě je hrozný rámus a blázinec! V Egyptě ztratila Isis svého manžel Osirida. Neúnavně ho hledá; v žalu putuje zemí a nikde se neusadí, dokud ho nenajde. „Vrať se do svého domu, naříká, „vrať se do svého domu… nevidím tě, a přece se mi srdce svírá pro tebe a moje oči po tobě touží. Vrať se k té, která tě miluje, která tě miluje, ty blažený! Vrať se ke své sestře, vrať se ke své ženě, ke své ženě, ty, jehož srdce se zastavilo. Vrať se ke své hospodyni. Jsem tvoje sestra ze stejné matky, nesmíš být daleko ode mne. Bohové i lidé k tobě obrátili tvář a společně tě oplakávají… Volám po tobě a můj pláč je slyšet až do nebe, ale ty můj hlas neslyšíš, a já jsem přece tvá sestra, kterou jsi na zemi miloval; nemiloval jsi žádnou kromě mne, bratře můj! Je ale také možné - a to je pozdější, nikoli už mytický případ -, že po zemřelém truchlí skupina blízkých a učedníků, jako po Ježíšovi nebo po Husajnovi, Prorokově vnuku, který je hlavním mučedníkem šíitů. Lov nebo pronásledování se líčí do všech detailů, jde o přesný příběh, který má osobní tón, vždycky teče krev, dokonce ani v nejhumánnějších pašijích, o Kristovi, se nevyhneme krvi a ranám. Každá jednotlivá akce, z nichž se pašijové utrpení skládá, je vnímána jako nespravedlnost, a čím víc se vzdalujeme od mytických dob, tím větší je tendence prodlužovat líčené utrpení a vybavovat je nesčetnými lidskými rysy. Lov a štvanice se ale vždycky vnímá z hlediska oběti. Kolem zániku oběti se formuje naříkající smečka, ale její nářek má zvláštní rys: mrtvý zemřel pro lidi, kteří za ní naříkají. Byl jejich zachráncem, ať už byl velkým lovcem, nebo se o ně zasloužil jinak, vyšším způsobem. Všemožně se zdůrazňuje jeho vysoká hodnota; právě on přece nikdy neměl zemřít. Naříkající jeho smrt neuznávají. Chtějí ho mít zase živého. V líčení archaické naříkající smečky, třeba oné australské, jsem zdůraznil, že naříkání začíná už u umírajícího. Živí se ho snaží zadržet a zakryjí ho vlastními těly. Pojmou ho do své hromady, tisknou se k němu ze všech stran a nechtějí ho vydat. Často ho přivolávají ještě poté, co nastala smrt, a teprve když jsou si zcela jisti, že se nevrátí, začíná druhá fáze, jeho zapuzování do říše mrtvých. U naříkající smečky, o níž je řeč zde, která se vytváří jako legenda kolem vzácného mrtvého, se průběh umírání všemožně prodlužuje. Jeho blízcí nebo věřící, což je zde totéž, se ho odmítají vzdát. Rozhodující je první fáze, snaha o jeho zadržování, na ni je kladen všechen důraz. Je to doba, kdy se odevšad sbíhají lidé, a každý, kdo chce naříkat, je vítaný. V těchto náboženských kultech se naříkající smečka otevírá a rozšiřuje do masy, která neustále roste. Děje se to již na slavnosti k poctě samého mrtvého, kdy se předvádí jeho utrpení. Takových slavností se účastní celá města i ohromné zástupy poutníků, kteří přicházejí z daleka. Otevírání naříkající smečky se však také odehrává během dlouhého časového období, kdy se zmnožuje počet věřících. Začíná to hrstkou věrných, kteří stojí pod křížem, jako jádro nářku. Při prvním svátku Svatého ducha to mohlo být na šest set křesťanů, za císaře Konstantina už je to deset miliónů. Jádro náboženství ale zůstalo stejné, jeho středem je nářek. Proč se k naříkání připojuje takové množství lidí? Z čeho pramení jeho přitažlivost? K čemu lidem pomáhá? Ve všech lidech, kteří se k nářku připojí, se děje totéž: lovící nebo štvoucí smečka se v podobě naříkající smečky očišťuje od viny. Lidé žili jako pronásledovatelé a jako takoví žijí svým způsobem dál. Snaží se získat cizí maso, řežou do něho a živí se utrpením slabých tvorů. V lidských očích se zrcadlí hasnoucí oko oběti, a poslední výkřik, z něhož mají radost, se jim nesmazatelně vrývá do duše. Většinou asi netuší, že spolu se svým tělem živí i temnotu v sobě. Ale viny a úzkosti v nich nezadržitelně přibývá, a tak nevědomky touží po vykoupení. Proto se přidávají k někomu, kdo pro ně zemře, a v nářku pro něj se cítí sami jako pronásledovaní. Ať spáchali cokoli, ať jakkoli řádili, pro tuto chvíli se staví na stranu utrpení. Je to náhlá a dalekosáhlá změna příslušnosti. Osvobozuje je od nahromaděné viny zabíjení a od strachu, že smrt postihne je samé. Všechno, co udělali jiným, teď někdo jiný bere na sebe, a oni doufají, že když se k němu věrně a bez výhrad přimknou, pak ujdou pomstě. Ukazuje se tedy, že náboženství nářku jsou pro duševní ekonomii lidí nepostradatelná, dokud se lidé nevzdají zabíjení ve smečkách. Z doložených náboženství nářku, která se dají využít k zevrubnějšímu zkoumání, je nejpoučnější náboženství islámských šíitů. Bylo by stejně oprávněné vylíčit kult Tammuze nebo Adonida, Asirida nebo Attida. Ty ale všechny patří minulosti, známe je jen z klínopisných nebo hieroglyfických památek nebo ze zpráv klasických spisovatelů; i když jsou tyto správy nedocenitelné, zdá se přece jen logičtější zabývat se vírou, která existuje ještě dnes a která se všude, kde existuje, projevuje v akutní a nezmírněné formě. Nejvýznamnějším ze všech náboženství nářku je křesťanství. O jeho katolické podobě ještě bude třeba leccos říci. Z konkrétních okamžiků křesťanství, okamžiků skutečného masového vzrušení, nebudu popisovat projevy pravého nářku, které už jsou vzácné, ale případ jiný: slavnost vzkříšení v chrámu Božího hrobu v Jeruzalémě. Samotný nářek, jako vášnivá smečka, která se otevírá do opravdové masy, se s nezapomenutelnou silou představuje při šíitském svátku muharramu.

Šíitský svátek muharramu

Z islámu, který má nepřehlédnutelné rysy náboženství války, se odštěpilo náboženství nářku tak koncentrované a extrémní, jaké se jinde nenajde: víra šíitů. Je oficiálním náboženstvím v Iránu a Jemenu. Hodně rozšířeno je i v Indii a Iráku. Šíité věří v duchovního a světského vůdce své obce, kterého nazývají imám. Jeho postavení je důležitější než postavení papeže. Imám je nositelem božího světla. Je neomylný. Spasen může být jen věřící, který je věrný svému imámovi. „Kdo zemře neznaje pravého imáma své doby, zemře smrtí nevěřícího. Imám pochází v přímé linii z rodu Prorokova. Mohamedův zeť Alí, manžel jeho dcery Fatimy, je pokládán za prvního imáma. Prorok svěřil Alímu zvláštní poznatky, které zatajil ostatním přívržencům, a tyto poznatky se v jeho rodu předávají dál. Mohamed výslovně určil Alího za svého nástupce jako učitele i vládce. Alí je Vyvolený z úradku Prorokova; jedině jemu přísluší titul, Vládce pravověrných. Alího synové Hasan a Husajn zdědili jeho úřad: byli vnuky Prorokovými. Hasan byl druhým, Husajn třetím imámem. Kdokoli jiný si osoboval vládu nad věřícími, byl usurpátor. Politické dějiny islámu po Mohamedově smrti byly příznivé pro vytvoření legendy kolem Alího a jeho synů. Alího nezvolili hned za chalífu. Tento nejvyšší úřad zastávali dvacet čtyři let po Mohamedově smrti postupně tři jiní z jeho spolubojovníků. Teprve po smrti třetího se dostal k moci Alí, ale vládl jen krátce. Při páteční pobožnosti ve velké mešitě v Kufe ho zavraždil jeden fanatický protivník otráveným šípem. Jeho nejstarší syn Hasan se zřekl svých práv za částku několika miliónů dirhamů a stáhl se do Medíny, kde po několika letech zemřel na následky nezřízeného života. Vlastním jádrem šíitské víry se stalo utrpení jeho mladšího bratra Husajna. Ten byl Hasanovým opakem, byl zdrženlivý a vážný a žil tiše v Medíně. Třebaže se po bratrově smrti stal hlavou šíitů, nedal se dlouho zaplést do žádných politických rejdů. Když však zemřel vládnoucí chalífa v Damašku a na jeho místo měl nastoupit jeho syn, odmítl mu Husajn složit hold. Obyvatelé turbulentního města Kufy v Iráku Husajnovi napsali a vyzvali ho, aby k nim přišel. Chtěli ho za chalífu, a jakmile přijede, psali, všechno mu připadne. Husajn se vydal na cestu s celou rodinou, s ženami i dětmi a s malým hloučkem přívrženců. Byla to dlouhá cesta pouští. Když dorazil do blízkosti města, to se už mezitím od něho zase odvrátilo. Guvernér Kufy proti němu poslal mnohem silnější oddíl jízdy, který vyzval Husajna, aby se vzdal. Když Husajn odmítl, odřízli mu přístup k vodě. Obklíčili ho i s jeho malým hloučkem. Na rovině u Kerbely, desátého dne měsíce muharramu v roce 680 našeho letopočtu byl Husajn se svými lidmi, kteří se statečně bránili, napaden a zabit. Padlo s ním osmdesát sedm lidí, mezi nimi značný počet příslušníků jeho i bratrovy rodiny. Na jeho těle byly stopy po třiatřiceti bodných a čtyřiatřiceti sečných ranách. Velitel nepřátelského oddílu poručil svým vojákům, aby na koních přejeli přes Husajnovu mrtvolu. Prorokův vnuk byl zadupán do země koňskými kopyty. Jeho hlavu uřízli a poslali chalífovi do Damašku. Ten ho uhodil holí přes ústa. Jeden ze starých druhů Mohamedových, který byl přítomen, ho za to pokáral: „Schovej svoji hůl,“ řekl, „viděl jsem ústa Prorokova líbat tato ústa.“ „Zlá navštívení Prorokova rodu“ se stala ústředním tématem šíitské náboženské literatury. „Pravé příslušníky této skupiny lze rozeznat podle toho, že mají těla vyhublá strádáním, rty seschlé žízní a oči zanícené neustálým pláčem. Pravý šíita je pronásledovaný a žije v bídě jako rodina, za jejíž právo se staví a pro niž trpí. Považuje se skoro za poslání Prorokovy rodiny, aby trpěla útoky a pronásledováním." Od smutného dne u Kerbely je historie tohoto rodu dlouhým sledem utrpení a tísně. Její převyprávění ve verších i próze se udržují v bohaté martyrologické literatuře. Tyto příběhy jsou předmětem šíitských shromáždění v první třetině měsíce muharramu, jehož desátý den - ašúra – se pokládá za výroční den tragédie u Kerbely. „Naše výročí jsou našimi tryznami," tak uzavírá jeden šiítsky smýšlející kníže svoji báseň, v níž připomíná mnohá navštívení Prorokovy rodiny. Pláč, nářek a truchlení nad neštěstím a pronásledováním Alího rodu a jeho mučednictví - to je cíl opravdového věřícího. „Dojemnější než šíitská slza," zní jedno arabské úsloví. „Oplakávat Husajna“ říká jeden moderní Ind, patřící k této víře, „v tom je cena našeho života a naší duše; jinak bychom byli nejnevděčnějšími tvory. Ještě v ráji budeme truchlit pro Husajna… Smutek za Husajna je poznávacím znamením islámu. Pro šíitu je nemožné, aby neplakal. Jeho srdce je živoucí hrob, skutečný hrob pro hlavu sťatého mučedníka." Rozjímání o Husajnově osobě a osudu představuje citové centrum víry. Toto je hlavní zdroj, z něhož vyvěrá náboženský zážitek. Husajnova smrt se vykládá jako dobrovolné sebeobětování, díky jeho utrpení se svatí dostanou do ráje. Představa nějakého prostředníka byla islámu původně cizí. V šíitismu se od Husajnovy smrti stala představou převládající.
Husajnův hrob na rovině u Kerbely se velmi záhy stal nejvýznamnějším poutním místem šíitů. Hrob je obklopen čtyřmi tisící andělů, kteří ve dne v noci pláčí pro Husajna a každému poutníku, ať je z kterékoli země, vycházejí naproti až na hranice. Kdo svatyni navštíví, získá tyto jistoty: Nikdy se na něj nezřítí střecha jeho domu. Nikdy se neutopí. Nikdy neuhoří. Nenapadnou ho divoká zvířata. Ale ten, kdo se v této svatyni modlí se skutečnou vírou, obdrží navíc několik let života. Získá tím zásluhy v hodnotě tisíce poutí do Mekky, tisíce mučednických smrtí, tisíce dnů půstu, tisíce propuštěných otroků. V následujícím roce mu nemohou uškodit ďábli ani zlí duchové. Kdyby zemřel, pochovají ho andělé a v den vzkříšení vstane spolu s přívrženci imáma Husajna, jehož pozná podle vlajky v jeho ruce. Imám své poutníky doprovodí v triumfu rovnou do ráje. Podle jiného podání nebude nikdo z těch, kdo jsou pochováni v chrámu některého imáma, v den vzkříšení podrobován zkoušce, ať hřešil, jak chtěl, nýbrž všichni budou vrženi, jakoby plachtou, přímo do ráje, a andělé jim tam budou potřásat rukou a blahopřát. Staří šíité se proto usazovali v Kerbelu, aby zde zemřeli. Jiní, kteří vždycky žili hodně daleko od svátého místa, určovali v poslední vůli, aby v něm byli pohřbeni. Už po staletí přicházejí z Persie a Indie do Kerbely nekonečné karavany mrtvých; město se proměnilo v jeden obrovský hřbitov. Ať žijí šíité kdekoli, jejich velkým svátkem jsou dny měsíce muharramu, v nichž Husajn prožil své utrpení. Po těchto deset dnů drží celý perský národ smutek. Král, ministři a úředníci jsou v černých nebo šedých oděvech. Poháněči mul a vojáci chodí s košilí rozepnutou na prsou a visící přes kalhoty, což platí za výrazné znamení žalu. Svátek začíná prvního muharramu, který je současně začátkem nového roku. Z výše dřevěných kazatelen se vypráví příběh Husajnova utrpení. Líčí se do všech podrobností, nezapomene se na žádnou epizodu. Posluchači jsou do hloubi duše pohnuti. Jejich výkřiky „O Husajne! O Husajne!44 doprovází sténání a slzy. Tento druh recitace pokračuje po celý den, kazatelé se střídají na různých kazatelnách. V prvních devíti dnech muharramu táhnou ulicemi skupiny mužů s nahým, rudě nebo černě pomalovaným trupem. Rvou si vlasy, zasazují si rány mečem, táhnou za sebou těžké řetězy nebo tančí divoké tance. Dochází ke krvavým srážkám s jinověrci. Svátek vrcholí 10. muharramu ve velkém průvodu, který původně představoval Husajnův pohřební průvod. Jeho středem je Husajnova rakev, nesená osmi muži. Za ní kráčí asi šedesát krví pomazaných mužů, kteří zpívají válečnou píseň. Za nimi jde kůň, válečný oř Husajnův. Na konci jde obvykle ještě skupina snad padesáti mužů, kteří rytmicky tlučou jedním dřevěným klackem o druhý. - Třeštění, které naříkající masy při těchto slavnostech zachvacuje, je takřka nepředstavitelné. Poznáme to i v jednom líčení z Teheránu, které bude následovat.  Skutečné pašijové hry, v nichž je Husajnovo utrpení dramaticky znázorněno, se staly stálou institucí teprve asi na počátku 19. století. Gobineau, který v 50. letech a později dlouho pobýval v Persii, o nich podal poutavé svědectví. Divadla založili bohatí lidé; příspěvky na ně se považovaly za záslužný skutek, jímž si dárce „staví palác v ráji“. Větší divadla pojala dva až tři tisíce diváků. V Isfahánu se hrálo i pro více než dvacet tisíc diváků. Vstup byl volný, každý mohl dovnitř, žebrák v hadrech stejně jako nejbohatší pán. Představení začínala v pět hodin ráno. Před pašijovou hrou proběhlo několik hodin s průvody, tanci, kázáními a zpěvy. Podávalo se občerstvení, zámožní a vysoko postavení mužové považovali za čestnou službu, když mohli osobně obsloužit i nejotrhanější diváky. Gobineau popisuje dva typy bratrstev, která při těchto příležitostech účinkují. „Průvod mužů a dětí s pochodněmi vpochoduje za velkou černou vlajkou do divadla a se zpěvem je obejde dokola. Tyto houfy lze vídat v noci, jak spěchají ulicemi od jednoho divadla k druhému. Před nimi běží několik dětí, vyvolávajících pronikavými hlasy: „Aj Husajn! Aj Akbar!“ Bratrstva se zastavují před kazatelnami, zpívají a doprovázejí se přitom divokým a bizarním způsobem. Z pravé dlaně udělají jakousi mušli a plácají se jí prudce a rytmicky pod levé podpaží. Vzniká dutý zvuk, který - vyvoláván mnoha dlaněmi současně - je velmi působivý a slyšitelný na velkou vzdálenost. Chvílemi jsou údery těžké a pomalé a navozují volný rytmus. Potom zas jsou rychlé a chvatné a přivádějí přítomné do vzrušení. Jakmile bratrstvo začalo, přihází se zřídka, že by je nenapodobovalo celé publikum. Bratří spustí na znamení svého náčelníka zpěv, plácají se, vyskakují na místě do výšky a opakují přerývaným, úsečným hlasem: „Hasan! Husajn!“ Bratrstvem divného typu jsou mrskači. Mají s sebou hudbu pozůstávající z tamburín různé velikosti. Jsou prostovlasí, bosí a od pasu výš nazí. Jsou to muži, někdy starci, někdy děti mezi dvanácti a šestnácti lety. V ruce drží železné řetězy a ostré jehlice. Někteří nesou dřevěné kotouče. Vpochodují v zástupu do divadla a začnou, nejprve pomalu, zpívat litanii skládající se z pouhých dvou slov: „Hasan! Husajn!“ Tamburíny je doprovázejí stále rychlejšími údery. Ti, kteří mají dřevěné kotouče, rytmicky tlučou jedním o druhý a všichni začnou tančit. Posluchači je doprovázejí tím, že se bijí do prsou. Po nějaké chvíli se bratři začnou mrskat řetězy, nejdřív pomalu a se zřejmou opatrností; pak ožívají a mrskají se silněji. Všichni, kteří mají jehlice, se píchají do paží a tváří; teče jim krev, dav upadá do opojení a vzlyká, vzrušení se stupňuje. Vedoucí skupiny běhá mezi řadami sem a tam, povzbuzuje slabé a zadržuje ruce těch, kteří běsní příliš; když je vzrušení příliš veliké, dá pokyn hudbě, aby zmlkla, a všechno zastaví. Je těžké nedat se takovou scénou strhnout: člověk cítí účast, soucit a hrůzu současně. Někdy vidíme, jak mrskači v okamžiku, kdy tanec končí, vztáhnou ruce s řetězy k nebi a zvolají tak hlubokým hlasem, s tak silným a věřícím pohledem: „Ja Alláh! O Bože!“, že se nás zmocní obdiv - tak zduchovnělá je celá jejich bytost. Mohli bychom je označit za orchestr žalu, působí jako krystal masy. Bolest, kterou si způsobují, je Husajnova bolest. Tím, že ji předvádějí, stává se bolestí celé obce. Tím, jak se tlučou do prsou, vzniká rytmická masa. Je nesena afektem nářku. Husajn byl vyrván jim všem, a patří jim všem společně. Naříkající masu však mezi přítomnými neprobouzejí jen krystaly bratrstev. Týž účinek mají i kazatelé a jiní lidé vystupující jednotlivě. Poslechněme si jen, co Gobineau zažil jako svědek takové situace. „Divadlo je nabité, je konec června, všichni se dusí pod obrovským stanem. Dav se občerstvuje. Na jeviště vystoupí derviš a zpívá nějaký chvalozpěv. Lidé ho doprovázejí údery do prsou. Jeho hlas není právě strhující, ten člověk působí unaveně. Nevyvolá žádný dojem, zpěv ochabuje. Derviš to zřejmě vycítí, přestane, sestoupí z pódia a zmizí. Opět zavládne klid. Tu se najednou velký, robustní voják, Turek, chopí hromovým hlasem slova a plácá se stále prudšími ranami a stále hlasitěji do prsou. Jiný voják, také Turek, jen od jiného regimentu, ale stejně rozedraný jako první, mu začne přizvukovat. Zase se obnovuje bušení do prsou, v přesném rytmu. Supící masa je na pětadvacet minut stržena těmito dvěma muži a otlouká se sama do modra a do hnědá. Monotónní, silně rytmizovaný zpěv všechny opájí. Bijí se ze všech sil: je to dutý, hluboký, pravidelný, nezadržitelný hluk, ale davu to ještě nestačí. Mladý černoch, který vypadá jako nosič, se vztyčí uprostřed dřepícího davu. Strhne si čepici a začne zplna hrdla zpívat; přitom se oběma pěstmi současně tluče do ostříhané hlavy. Stál deset kroků přede mnou, mohl jsem sledovat všechny jeho pohyby. Rty mu zrudly; čím víc on sám rudl, tím byl živější, křičel a tloukl jako do kovadliny. Vyváděl tak asi deset minut. Ale ti dva vojáci už nemohli, kapal z nich pot. Sbor, když už ho nevedly a nestrhávaly jejich přesné a mohutné hlasy, začal váhat a plést se. Část hlasů umlkla a černoch, jako by mu náhle chyběla jakákoli materiální podpora, zavřel oči a zhroutil se na svého souseda. Zdálo se, že vůči němu všichni projevují soucit a respekt. Dávali mu na hlavu led a ke rtům mu přiložili nádobu s vodou. Byl ale v mdlobách a chvíli trvalo, než ho přivedli k sobě. Když se jim to podařilo, děkoval mírně a zdvořile všem, kteří mu pomohli. Když se zase poněkud obnovil klid, vystoupil na pódium muž v zeleném rouchu. Na jeho osobě nebylo vcelku nic neobvyklého, vypadal jako obchodník s lahůdkami z bazaru. Tento muž držel kázání o ráji, jehož velikost líčil s velkou výmluvností. Prohlašoval, že k tomu, aby se člověk dostal do ráje, nestačí číst Korán. Nestačí dělat všechno, co tato svátá kniha doporučuje, nestačí přijít do divadla a plakat tam, jak to denně děláte. Musíte své dobré skutky konat ve jménu Husajnově a z lásky k němu. Husajn je bránou do ráje, Husajn podpírá svět, skrze Husajna přichází spása. Volejte: Hasan, Husajn! Dav křičel:

 ,Ó Hasane, ó Husajne!'

,Dobře. Teď ještě jednou!'

,0 Hasane, ó Husajne!'

,Proste Boha, aby vás stále podporoval v lásce k Husajnovi. Proste, volejte k Bohu!'

Celá masa zvedne jediným pohybem ruce do výše a křičí dutým, táhlým hlasem: „Ja Alláh! O Bože!“ Samotná pašijová hra, která následuje po tomto dlouhém a vzrušeném úvodu, pozůstává z volné řady čtyřiceti až padesáti scén. Všechny události nejprve vypráví anděl Gabriel prorokům nebo se prezentují jako jejich snová vidění, pak se teprve odehrávají na scéně. Vše, co se stane, diváci už stejně znají, nejde o dramatické napětí v našem smyslu, nýbrž o dokonalou účast. Všechno Husajnovo utrpení, mučivá žízeň, když mu odřízli přístup k vodě, a epizody bitvy a jeho smrti se líčí silně realisticky. Jen imámové a svatí, proroci a andělé zpívají. Nenáviděné postavy jako chalífa Jazíd, který poručil zabít Husajna, a vrah Samr, který mu zasadil smrtící ránu, nesmějí zpívat, jenom deklamují. Může se přihodit, že jsou přemoženi obludností svých činů. Pak při svých zlých slovech sami propukají v pláč. Netleská se, lidé pláčí, sténají nebo se tlučou do hlavy. Vzrušení diváků dosahuje takového stupně, že se nezřídka pokoušejí postavy zlosynů, Husajnových vrahů, lynčovat. Ke konci se předvádí, jak je mučedníkova hlava dopravena na chalífův dvůr. Cestou se děje jeden zázrak za druhým. Lev se hluboce pokloní před Husajnovou hlavou. Průvod se zastaví u křesťanského kláštera: když opat spatří mučedníkovu hlavu, zřekne se slavnostně své víry a přestoupí na islám. Husajn nezemřel nadarmo. Při vzkříšení mu bude svěřen klíč od ráje. Sám Bůh přikázal: „Právo přímluvy patří pouze jemu. Husajne, z mé obzvláštní milosti budeš pro všechny prostředníkem." „Jdi a zachraň z plamenů každého, kdo za svého života za tebe prolil jedinou slzu, každého, kdo ti jakkoli pomohl, každého, kdo podnikl pouť k tvému chrámu nebo tě oplakával, a každého, kdo o tobě psal tragické verše. Vezmi každého a všechny s sebou do ráje.“ Žádná víra nepoložila větší důraz na nářek. Nářek představuje největší náboženskou zásluhu a mnohonásobně převažuje všechny ostatní dobré skutky. Dá se zde tedy s plným oprávněním mluvit o náboženství nářku. Svého vrcholu však tento druh masy nedosahuje v divadlech při uvádění pašijových her. Následující popis, krvavého dne v ulicích Teheránu, který má půl miliónů obyvatel, pochází od očitého svědka. Stěží se najde zpráva tak ohromující a působivá. „Pět set tisíc lidí, zachvácených šílenstvím, si sype na hlavu popel a bije čelem do země. Chtějí dobrovolně podstoupit muka, zabíjet se ve skupinách a rafinovaně se mrzačit. Jeden za druhým procházejí průvody cechů. Protože sestávají z lidí, kteří si zachovali jiskřičku rozumu, totiž lidský pud sebezáchovy, jsou jejich účastníci v oděvech. Nastává velké ticho; přicházejí stovky mužů v bílých košilích, tváře extaticky obrácené k nebi. Mnozí z těchto mužů budou večer mrtvi, zmrzačeni a zohaveni, a z bílých košil se stanou rudě zbarvené pohřební rubáše. Tyto bytosti již nenáležejí zemi. Jejich hrubě střižené košile odhalují jen hrdlo a ruce: tváře mučedníků, ruce vrahů. S povzbuzujícími výkřiky, podněcujícími jejich šílenství, jim lidé podávají šavle. Jejich vzrušení se dostává do vražedné polohy, muži se točí v kruhu kolem vlastní osy a mávají nad hlavou zbraněmi, které jim lidé podali. Jejich výkřiky přehlušují křik masy. Aby vydrželi své utrpení, musejí se dostat do stavu katalepsie. Kráčejí jako automaty dopředu, dozadu, do stran, bez zjevného řádu. Při každém kroku si v taktu sekají ztupenými šavlemi do lebky. Teče krev. Košile se barví do šarlatova. Pohled na krev stupňuje zmatení jejich mozku na nejvyšší míru. Někteří z těchto dobrovolných mučedníků se zhroutí na zem a bijí šavlemi kolem sebe. Z křečovitě sevřených rtů jim proudí krev. Ve svém běsnění si přesekali žíly a tepny a umírají na místě dřív, než je policie stačí odnést do ambulance, která byla zřízena za staženými roletami jednoho krámu. Masa, netečná vůči ranám policistů, se nad těmito lidmi uzavírá, vtahuje je do sebe a vleče je do jiné části města, kde krvavá lázeň pokračuje. Jediný člověk si nezachová jasné vědomí. Ti, kteří sami nemají odvahu ke krveprolévání, nabízejí těm druhým na posílení kolu, a tímto prostředkem i proklínáním je dále vydražďují. Mučedníci si svlékají košile, které se považují za požehnané, a dávají je těm, kteří je s sebou vodí. Jiní, kteří zpočátku nepatřili k dobrovolným obětem, najednou uprostřed obecného vzrušení v sobě objevují žízeň po krvi. Žádají o zbraně, strhávají si šaty a zasazují si nazdařbůh rány. Někdy v průvodu vznikne mezera, jeden z účastníků padl vyčerpáním k zemi. Mezera se okamžitě zaplní, nad nešťastníkem se zavře masa, která do něho kope a šlape po něm. Neexistuje krásnější osud než zemřít ve sváteční den ašúra; brány osmera rájů jsou pro svaté dokořán a každý se snaží jimi projít. Vojáci ve službě, kteří se mají postarat o zraněné a udržovat pořádek, jsou strženi vzrušením masy. Svlékají uniformy a vrhají se sami do krvavé lázně. Šílenství se zmocňuje i dětí, dokonce úplně malých: vedle jedné kašny stojí matka, opilá pýchou, a tiskne k srdci své dítě, které se právě samo zmrzačilo. S křikem přibíhá jiná matka: dítě si vypíchlo oko, za několik okamžiků si vypíchne i druhé; rodiče blaženě přihlížejí.

Očekávání rozkazu mezi poutníky na Arafatu

Nejdůležitějším momentem pouti do Mekky, jejím vlastním vrcholem je takzvaný wukúf čili, stání na Arafatu' nebo, stání před Alláhem, několik hodin cesty od Mekky. Nesmírné množství lidí - někdy šest nebo sedm set tisíc - se utáboří v plochém údolí obklopeném holými výšinami a hrne se k, Hoře slitování uprostřed. Nahoře, na místě, kde kdysi stál Prorok, stojí kazatel a drží slavnostní řeč. Dav mu odpovídá voláním: „Labbajka já Rabbí, labbajka! Cekáme na tvé rozkazy, Pane, čekáme na tvé rozkazy! Toto volání se opakuje nepřetržitě celý den a stupňuje se až k šílenství. Pak, v záchvatu jakéhosi masového strachu - zvaném ifadha čili, řeka, prchají všichni společně jako šílení od Arafatu až k nejbližšímu městu Mozdalife, kde stráví noc, a příštího dne pokračují z Mozdalify do Miny. Všichni běží o překot, vrážejí do sebe a šlapou po sobě, takže tento úprk obvykle stojí několik poutníků život. V Mině pak porazí ohromné množství zvířat a obětují je; jejich maso ihned společně snědí. Půda je nasáklá krví a poseta zbytky zvířat. Stání na Arafatu je moment, v němž očekávání rozkazu v náboženské mase dosahuje maximální intenzity. Tisíckrát v tomto hustém davu opakovaná formule „Cekáme na tvé rozkazy, Pane, čekáme na tvé rozkazy!“ to vyjadřuje jasně. Islám, to jest odevzdanost, je tu převeden na nejjednoduššího jmenovatele, na stav, ve kterém lidé už nedokáží myslet na nic jiného než na rozkazy Pána a ze všech sil je přivolávají. Pro náhlý strach, který propuká na dané znamení a vede k masovému útěku, jaký nemá srovnání, je jediné vysvětlení: propuká tu archaická podstata rozkazu, který je rozkazem k útěku, ačkoli poutníci nevědí, proč tomu tak je. Intenzita jejich masového očekávání zvyšuje účinek božího rozkazu na nejvyšší stupeň, až se obrátí v to, čím původně byl každý rozkaz: v rozkaz k útěku. Lidi zahání na útěk boží rozkaz. Pokračování tohoto útěku příštího dne, po noci strávené v Mozdalifě, ukazuje, že se působení rozkazu stále ještě nevyčerpalo. Podle islámského pojetí umírají lidé na bezprostřední příkaz Boha. Této smrti se snaží uniknout, předávají ji ale dál na zvířata, která porážejí v Mině, na konci svého útěku. Zvířata tu umírají místo lidí; to je substituce známá z řady náboženství - vzpomeňme na Abrahámovou oběť. Takto lidé uniknou krvavé lázni, kterou Bůh přisoudil jim samým. Poutníci se jeho rozkazu podřídili, dokonce natolik, že před ním uprchli, a přece mu odepřeli krev, kterou žádal: půda je nakonec nasáklá krví masově porážených zvířat. Neexistuje jiný náboženský zvyk, který by vlastní podstatu rozkazu ukazoval tak názorně jako stání na Arafatu, wukúf a následující masový útěk ifadha. V nich se v nejčistší podobě projevuje očekávání rozkazu, rozkaz sám a konečně i podstata islámu, v němž má náboženské přikázání ještě hodně z bezprostřednosti rozkazu.

Čekání na proroka

Problémem naší společnosti, potažmo Evropské, ještě šířeji civilizace „bílého člověka“ není vnější ohrožení. Masová imigrace ze severu na jih, případně z východu na západ, agresivní, fundamentální islám, to jsou všechno jevy, s kterými by si každá společnost, každá země, která je „v pořádku“ dokázala poradit. Problém této naší evropské společnosti je uvnitř společnosti samé, ve ztrátě cílů a smyslu bytí. Není to věc nová. Tento stav je zde již od období po průmyslové revoluci. Obě světové války tento problém pouze oddálily, neboť lidé v Evropě se soustředili na budování poničených zemí. Období bezbřehého materialismu a konzumismu, které poté následovalo, tento problém znovu nastolilo. Společnost, především ta v Západních zemích, je natolik bohatá, že bohatí mají tolik, že to své bohatství nejsou schopni užít a ti nebohatí vzhledem k pevně danému rozvrstvení společnosti mohou jen obtížně své postavení změnit. Na jedné straně je zde tedy ztráta cílů těch, kteří mají víc, než potřebují, na druhé straně pasivita těch, kteří nemohou své postavení změnit a ani nemusí, neboť  je k tomu nic nenutí, protože štědrý stát jim základní podmínky k životu zabezpečuje. Výsledkem je všeobecně rozšířený nihilismus a dekadence.
Jedním z důsledků toho, že západní společnost přestala být přitažlivým příkladem pro jiné kultury, je právě příklon mnohých lidí v islámských zemích k fundamentálnímu islámu. Je ovšem jasné, že náboženství nebo spíše ideologie ze sedmého století našeho letopočtu nemůže dávat žádné odpovědi, které současný stav světa vyžaduje. Navíc už v principu islámu jsou zabudovány mechanismy, které znemožňují jakékoliv změny a vývoj této ideologie. Jsem proto přesvědčený, že islám je slepá cesta a dříve nebo později to i jeho vyznavači poznají a odvrátí se od něj. Křesťanství sice vývoj a změny umožňuje, ale vydalo se zcela chybným směrem. Ve snaze zalíbit se a učinit křesťanství přitažlivé pro nevěřící část společnosti, přestaly křesťanské církve nabízet odpovědi na základní otázky smyslu a cíle lidské existence. Církve jako křesťanské organizace, jejíž duchovní představitelé by se právě hledáním odpovědí na tyto základní otázky měli zabývat, tak nečiní a církve se staly pouhými neziskovými organizacemi se sociálním zaměřením.
Nová náboženství, jakými jsou ideologie ochrany životního prostředí, lidských práv, rovnosti všech a popření jakýchkoliv rozdílů mezi lidmi, včetně rozdílů mezi pohlavími, mezi rasami, rozdílů v inteligenci a dalších schopnostech lidí, mají sice řadu svých fanatických vyznavačů, ale jsou krátkodobými náhražkami absence skutečné perspektivní filosofie, ideologie a náboženství pro další tisíciletí existence lidstva.
Na druhé straně popírání vlastní identity, etnomasochismus, odmítání a zkreslování historie jsou projevy dekadence a chybnou reakcí na ztrátu životní perspektivy.
Domnívám se, že naopak návrat k vlastní identitě, k tradicím, k základním osvědčeným jednotkám společnosti jako je rodina a národ, by mohlo překlenout čekání na nového proroka, který se dříve nebo později objeví (nebo jej pošle "bůh").

Migrace - podnikání v kterém se točí miliardy

Žadatelé o azyl a masové přistěhovalectví je podnikání, kde se obrací miliardy Euro. Jako příklad vezměme Německo. V roce 2016 šlo na přijímání, ubytování, péči a integraci žadatelů o azyl a přistěhovalce z federálního rozpočtu v běžném roce 21,6 miliard eur (583,2 mld Kč), v roce 2017 je to 21,3 mld euro (575,1 mld Kč). Spolkové země, vydaly dohromady 19,8 miliardy eur (534,6 mld Kč) v roce 2016 a 15,6 mld (421,2 mld Kč) mají v plánu vydat v roce 2017. K tomu kompenzace federálního rozpočtu ke zmírnění stavů zemím a obcím počítá s obrovskou částkou 62,2 miliard eur (1679,4 mld Kč) po dobu dvou let. Kumulované náklady na příští desetiletí podle některých ekonomických institucí jsou odhadovány až na 55 miliard eur (1485 mld Kč) ročně. Částky v Českých korunách uvádím pro lepší představivost – srovnej výše uvedené částky s tím, že státní rozpočet České republiky v roce 2016 byl 1251miliard Kč.
Skutečné náklady na azylanty jsou ještě vyšší. Výdaje místních orgánů nebudou zcela hrazeny spolkovými zeměmi. 700.000 žadatelů o azyl po skončení přijímací procedury spadne do sociálního systému Hartz-IV. Statisíce dalších budou následovat po sloučení rodin. K tomu je nutné přičíst následné vyvolané náklady, jako jsou vyšší výdaje na policii, soudnictví, infrastrukturu, bydlení a řízení, jež dosud nejsou zahrnuty v zákoně.
Přímé platby pro žadatele o azyl je jen malá část celkových výdajů. Lví podíl jde do sítě azylových spekulantů: provozovatelů ubytovacích, sociální služb, pečovatelů, zajišťovatelů stravování, bezpečnostních pracovníků, právníků, tlumočníků, řemeslníků, dodavatelů vybavení atd.
Peníze, o které jsou obíráni občané, chybí jinde. O žádném „ekonomickém efektu“ zde nemůže být řeč. Na mnoha místech drahé postele a další inventář bylo možné už jen odvést do odpadu.
Zvláště lukrativní je obchod s „nezletilými osobami bez doprovodu“ (UMF): mezi 3000 a 5000 euro měsíčně bude město nebo obec stát každý takový jednotlivec. To je až 60.000 eur za rok, pro každého příjemce systému Hartz IV. Pro rok 2016, německý Svaz měst a obcí (DStGB) sám odhaduje celkové výdaje na UMF na 2,7 miliardy eur.
Síť poskytovatelů služeb migrantům:
Velké organizace - Červený kříž, Charita, Diakonie, AWO – to jsou všichni lobbisté se stejným cílem: Prostřednictvím svých politických vztahů - třetina všech členů Spolkového sněmu v roce 2012 měla vedoucí funkce v Diakonii nebo Charitě - a propagační kampaní „proti rasismu“, vyvíjejí tlak na politiky a společnost, aby jejich lukrativní klientela stále rostla, a nemají proto ani ten nejmenší zájem na deportacích nebo přísnější azylové politice.
Charita a Diakonie jsou zdaleka největší soukromý zaměstnavatel s 1,5 miliónu zaměstnanců a 45 miliardami eur ročního obratu. Jsou to organizace nejvíce profitující z azylové krize, které významně posílily svou pozici. Více než 90 procent jejich rozpočtů jsou státní prostředky, pocházející ze sociální oblasti, jen asi pět procent jde od církví a zbytek z darů.

(originál článku: http://www.deutschland-kurier.org/milliardengeschaeft-asylindustrie/)