O víkendu jsem navštívil Bělorusko, konkrétně hlavní město
Minsk. Bělorusko jako stát patří do politického vlivu Ruské federace, a proto
je Evropskou unií a našimi „novými revolucionáři“ považováno za úhlavního
nepřítele. Tudíž vízový styk. Pokud ovšem překročíte státní hranici Běloruska
na Národním letišti Minsk a délka pobytu nepřekročí 5 dní, je možné cestovat
bez víza. To byl i můj případ. Na celním odbavení se mě zeptali, jak dlouho
hodlám v Bělorusku pobýt a jestli budu jen v Minsku nebo navštívím i
jiná místa. Zřejmě byli s mými odpověďmi spokojeni, protože mi dali
razítko do pasu a popřáli příjemný pobyt.
Vzhledem k tomu, že jsem neměl žádná očekávání, v mnoha
věcech jsem proto byl velmi překvapený, a to vesměs pozitivně.
Za prvé, to podstatné je, že Bělorusko není Rusko!
Bělorusové se podle mého dojmu více podobají Litevcům nebo Polákům, s kterými
mají společnou část dějin, než Rusům. Tuto skutečnost dokladuji jednoduchým
příkladem. Na hotelovém pokoji mi nesvítilo jedno světlo. Zavolal jsem na
recepci, sdělil jsem jim to a požádal, jestli by někdo mohl vyměnit žárovku.
Zhruba po pěti minutách klepání na dveře. Když jsem otevřel, stál tam
chlapík v monterkách, že jde vyměnit žárovku. Tak tohle by se v Rusku
nestalo. Stejně tak v Itálii nebo Řecku, bych se výměny žárovky do konce
pobytu nedočkal. To vím jistě, zažil jsem již podobné situace.
Jiným velkým překvapením byla pro mne až neuvěřitelná
čistota a pořádek v celém městě. Pokud známe Prahu nebo velká česká města,
tak je to v Minsku o třídu lepší. Navíc je tam minimální zapsivenost (za
celou dobu jsem viděl jediného psa), tak i tento zdroj nečistoty je vyloučen.
Zvláště ten dobrý dojem je silný v metru. Metro má jen dvě větve, červenou
a modrou, které se v jednom místě kříží a tam je možní přestupovat. Jinak
hromadná doprava je zastoupena ještě autobusy a trolejbusy, vesměs vlastní
výroby. Ty novější jsou moderní a pěkné. Pří nástupu do metra jsem měl pocit „déja vu“
jako bych byl v pražském metru v 70-tých létech, kdy bylo ještě čisté
a nablýskané. Také tam tehdy jezdili v Praze stejné vlaky, jako jezdí dodnes
v Minsku.
Celá struktura a podoba města je pro nás zvláštní. Široké
prospekty, čtyři proudy tam, čtyři zpátky. Taková ulice se pochopitelně nedá
přejít po povrchu, jedině podchodem, a ty nejsou od sebe nijak blízko. Vedle
prospektu je pak volná plocha (těmi se ve městě vůbec nešetří) a pak
monumentální administrativní budovy, banky nebo obchoďáky, často
v architektuře 50-let minulého století. Za nimi jsou pak obytné čtvrti.
Prohlédl jsem pochopitelně i paneláková sídliště a musím konstatovat, že to
není zdaleka taková hrůza, jak jsem čekal se znalostí stejných čtvrtí
v Rusku, zvláště na Kavkaze. Problém je, že u starých bytů nedošlo k privatizaci a o
všechny domy se stará komunál. No a péči komunálu z období socialismu
známe dobře.
Kdyby ty byty prodali nájemníkům, tak budou domy do pár let
v pořádku.
Ve městě je také hodně zelených ploch. Je tam několik
lesoparků, s chodníky a lavičkami, kde je možné sportovat, nebo jen tak na
zdravém povětří odpočívat.
Vesnice jsem viděl jen z cesty autobusem. Vypadají
docela normálně, jako někde v Polsku nebo na Slovensku. Zdálo se mi, že na
vsích se lidé zabývají stále zemědělstvím. Kromě obrovských družstevních lánů,
jsou tam i malá políčka, zřejmě záhumenky vesnických obyvatel. Určitě tam
běhají po zahradě slepice a ve chlívku chrochtá čuník, což u nás už prakticky
nikde nevidíme. Nakonec záhumenek má i běloruský prezident Lukašenko a nechává
se natáčet, jak v montérkách a holinkách na něm s rodinou pracuje.
Je pozoruhodné, že 70-let komunismu nedokázalo vymýtit
v Bělorusku křesťanství. Zašel jsem v sobotu dopoledne do kostela a
ten byl z poloviny plný. Podle toho soudím, že na nedělní mši bude plno.
Tu jsem navštívit nemohl, protože v té době jsem běžel minský půlmaraton,
kvůli kterému jsem vlastně v Minsku byl.
Další věcí, které si každý hned všimne, je že jsou Bělorusové
převážně štíhlí. Ve starší generaci se někdo obtloustlý ještě objeví, ale mezi
dětmi a mladými lidmi nikoho obézního neuvidíte. To je oproti Čechám naprosto
nápadný rozdíl.
Pokud jde o životní úroveň, nedokážu to posoudit, protože
neznám příjmovou úroveň. Vzhledem k tomu, že pro nás je tam levně usuzuji,
že životní standard je tam určitě nižší než u nás. V žádném případě tam
není bída. Jezdí tam stejná auta jako u nás, obchody jsou plné zboží, potraviny
jsou v širokém výběru a hlavně kvalitní. Takové v našich (rozuměj
německých) supermarketech nekoupíme. Je to dané, také tím, že jde z části
o agrární zemi, která je v potravinách zcela soběstačná a navíc je vyváží.
Hlavní bohatství země je podle mě v úrodné zemědělské půdě spolu s rozlehlými lesy a velkými vodními plochami. To je vidět z letadla, že země
je poměrně, oproti třeba České republice, řídce osídlená.
Přes určité hospodářské problémy, které země zjevně má, jsem
měl pocit, že Bělorusové jsou skutečnými vlastenci, že jsou hrdí na svojí zemi
a na svůj národ. Na rozdíl od obyvatel pobaltských postsovětských republik se nestěhují hromadně do zahraničí. Není divu, že si své země váží, samostatné je Bělorusko ve skutečnosti posledních zhruba
30 let. V dějinách nemělo Bělorusko nikdy svůj samostatný stát. Buď
patřili pod vládu ve Vilniusu, ve Varšavě nebo v Moskvě.
Bohužel se schyluje k tomu, že Bělorusko se připojí nějakou
svazovou smlouvou k Ruské federaci. Zdá se, že i když se tomu brání, že
nemají na vybranou, protože jsou surovinově a energeticky závislý na Rusku a
Rusové je tlačí ke zdi. Pořád jsou ovšem na tom lépe než my. Mají hranice
státu, které střeží pohraniční vojsko, mají velkou armádu a díky všeobecné
branné povinnosti, jsou schopni svou zemi bránit. Je známý odpor Bělorusů vůči
německé okupaci za druhé světové války. Vedli
statečný partizánský odboj, podobně snad bojovali jen Srbové, a krutě na to
doplatili. Ze všech národů v Sovětském svazu měli za druhé světové války
Bělorusové největší lidské ztráty vzhledem k počtu obyvatel.
Mohu jen doporučit, jeďte se na Bílou Rus podívat, je to bezesporu krásná země. Hlavně je, že tam je svět ještě v pořádku.
