 |
 |
 |
|
Ayaan Hirsi Ali je nepochybně krásná žena, stejně jako byla Oriana
Fallaci
|
|||
Ayaan Hirsi Alí, celým původním jménem Ayaan Hirsi Magan Isse Guleid Ali Wai’ays Muhammad Ali Umar Osman
Mahamud je somálsko-nizozemská feministická a ateistická aktivistka,
spisovatelka a politička známá svou kritikou islámu.
Když si přečtete tyto osobní údaje, řeknete si, nic mimořádného. Pokud se
ovšem podrobně seznámíte s jejím osudem, s její činností politickou a
literární, uvědomíte si, že se jedná o nesmírně odvážnou, statečnou a výjmečnou
ženu. Z pohledu komunity, z které pochází je ji možné pro její
naprostou odlišnost označit za bílou vránu, nebo černou ovci, záleží
z jakého úhlu pohledu se díváme. Pro náš kulturní a civilizační okruh je to
člověk, který si zaslouží obdiv a úctu, pro barbarský svět islámu je to
odpadlík odsouzený k smrti a k věčnému zatracení.
Ayaan Alí neříká o islámu a životě v islámské zemi nic špatného. Pouze
pravdivě popisuje to, co od dětství prožívala na vlastní kůži a říká otevřeně jaký
je život v islámské zemi, společnosti a rodině. Také v jejím případě
platí ovšem jedno pravidlo – za lež vás lidé obvykle pokárají, ale za pravdu i
zabijí.
Situace je v současnosti taková, že vedle státu jako garanta
dodržování zákona a práva existuje v každé západní zemi ještě islámská
komunita, která nezávisle na státu lidi soudí, odsuzuje a i vykonává tresty, často
i tresty smrti. Evropské státy jsou vůči tomuto jevu zcela bezmocné, respektive
nemají odvahu mu čelit. Paní Alí je proto pro každou vládu nepříjemným
problémem a v samotném Holandsku se v roce 2006 rozpoutala kampaň
ohledně oprávněnosti udělení azylu a následně udělení občanství, neboť při
azylové proceduře uvedla nesprávné jméno, věk a důvod žádosti o azyl. Že stejně
jedná naprostá většina žadatelů o azyl, je v tomto případě lhostejné. S paní
Ayaan Alí se stal opět běženec a persona non grata, neboť kritikové islámu se
stávají, na rozdíl od fundamentalistických imámů hlásajících v evropských
mešitách nenávist k bezvěrcům, v Evropě nežádoucími osobami. Strach,
zbabělost a neochota řešit nepříjemné problémy, to se stává v současnosti
hlavním znakem západních společností.
V této souvislosti musím připomenout i jinou úžasnou ženu, která byla
ovšem starší než paní Alí a již nežije. Nicméně v osobní statečnosti a
v ochotě říkat pravdu navzdory osobnímu ohrožení patří do stejné kategorie
výjimečných žen. Myslím krásnou a vášnivou Italku paní Orianu Fallaci. Ta
rovněž kvůli nenávistné kampani italských islámských kolaborantů (jak sama říkala
cikád) musela odejít z Itálie do Spojených států.
Vzhledem k tomu, že paní Fallaci byla běloška a přestože důvěrně znala
život v muslimských zemích a osobně se v novinářské profesi setkala i
s mnohými muslimskými vůdci, mohla a byla označována za rasistku, xenofobku
a islamofobku, což je v současnosti generální nálepka všech, kteří pravdivě
popisují nepříjemné skutečnosti související s nelegální migrací. Toto je
v případě paní Ayaan Alí nemožné, dát jí nálepku rasistky a xenofoba, a
proto se všem fundamentálním muslimům a evropským multikulturalistům jeví tím
nebezpečnější.
Já se zde chci zabývat paní Ayaan Hirsí Alí. Zmíním se především o její skvělé
knize „Rebelka“. Kniha vyšla v češtině v roce 2008. Je bohužel
beznadějné vyprodána, nelze ji koupit ani v antikvariátu, ale je možné si
jí vypůjčit ve veřejné knihovně (zatím ano). V lednu 2016 by měla být
v českém překladu vydána její další kniha, která se v originále
jmenuje „Heretic“.
Kniha Rebelka není rychlé čtení na víkend. Přestože se děj odehrává
v období od dětství pisatelky, to je od 80 let minulého století do
současnosti, tak při čtení některých pasáží jsem měl pocit, že čtu historický
román z období středověku. Po přečtení knihy musí být každému zcela
zjevné, jak jsou kulturně, nábožensky, a právně společenské systémy
v Evropě a v islámských zemích nekompatibilní a naprosto
neslučitelné. Z toho ovšem nelze vyvozovat, že by některý z těchto
systémů byl univerzálně lepší. Pro většinu občanů v islámských zemích, až
na výjimky, je zcela vyhovujícím systémem, který byl hlavně kočovným Arabům
prorokem Mohamedem se zjevným porušením autorských práv judaismu a křesťanství ušit
přímo na míru. Vzhledem k mentalitě, výchově, morálce a životní strategii
je islámská ideologie pravděpodobně to nejlepší co obyvatelé arabských zemí mohou
mít. Vyplývá to již z toho, že se nepokusili dosud na tom sami cokoliv
změnit. Naopak jakýkoliv pokus o revizi islámského učení vedl v nedávně
době k nástupu fundamentalistických mudžadídů v uskupeních jako je
např. Muslimské bratrstvo. Celé toto hnutí za návrat k původnímu islámskému učení v minulých létech, které nakonec
vedlo k rozvrácení sekulárních režimů v mnohých islámských státech a
k posílení moci náboženských vůdců je toho důkazem. To co bylo západními
naprosto nevědomými novináři označeno jako arabské jaro, byl ve skutečnosti
nástup tuhé zimy, která má zamrazit jakékoliv pokusy modernizovat islámskou doktrínu.
Kdyby tato hnutí neměla podporu širokých mas, nemohla by se prosadit. To
znamená, že islámská ideologie a z ní vyplývající řízení společnosti je zdá
se v souladu s přáním většiny obyvatel islámských zemí.
Domnívám se proto, že vnucování našich hodnot, která zcela mylně někteří
lidé vydávají za univerzální, těmto lidem, je obrovskou chybou a nemá naději na
úspěch. Potvrdilo se to zatím vždy a všude, že vývoz západní ideologie do
jiných nekompatibilních zemí nepřinesl jim samým ani světu nikdy nic dobrého.
Stejnou a pro nás mnohem větší chybou je ovšem implantace nám zcela cizího a
pro nás nepřijatelného náboženství, morálky, chápání lidských práv a zákona ze
světa islámu. Tak jak je pro muslimy islám dobrý, tak pro nás až na výjimky je
tím největším zlem. Této fatální chyby se dopustila a v narůstající míře
dopouští společnost v západních zemích. Místo aby byli imigranti nucení
k asimilaci, tak naopak jim bylo nejen umožněno, ale za pomoci státu byly
vytvořeny podmínky pro to, aby se tvořila v rámci městských aglomerací a
celého státu uzavřená komunita, která se striktně drží zásad své ideologie a to
i v případech, kdy jsou v diametrálním rozporu s morálkou, pravidly
vztahů mezi lidmi a dokonce zákony hostitelské země. Tím bylo znemožněno i těm
příchozím, kteří by chtěli opustit své původní náboženství, své původní zvyky a
morálku a žít jako většinová společnost, aby tak učinili. Příkladem takového
člověka je autorka knihy.
Kniha „Rebelka“ by se měla stát, neboť je věrohodným svědectvím „očitého
svědka“, základním materiálem pro výuku na školách, pokud jde o informování
dětí a mládeže o islámském světě a správném způsobu jednání vůči imigrantům.
Místo toho je již od mateřské školy prováděna indoktrinace dětí nepravdivými
báchorkami a výmysly a svět odlišných kultur a náboženství je jim popisován
tak, jak si jej naivní lidé přestavují, aniž by měli věrohodné informace, nebo
spíše, jak si sami přejí, aby vypadal.
Je to částečně pochopitelné, protože v Evropě již nemají lidé reálnou představu
a zkušenost s tím, co znamená skutečně, bezvýhradně a fanaticky věřit
v boha. Lidé v Evropě přestali věřit v boha po 1. světové válce,
působení komunistických vlád ve východoevropských zemích na stav náboženského
cítění nemělo podle mne podstatný vliv. Paradoxně jsou země jako Polsko nebo
Rusko mnohem „křesťanštější“ než země západní Evropy. Komunistický režim nikdy
neměl zájem na tom zbavit lidi náboženství nebo zakázat lidem víru v boha.
Víra v boha je totiž výhodná z mnoha důvodů pro každý vládnoucí
režim. Režimy v socialistických státech chtěli zlikvidovat hlavně vliv, v našem
případě katolické církve, jako významné mocenské organizace.
To že lidé v Evropě již nevěří bezvýhradně v existenci boha jako
stvořitele a hybatele všeho, ovšem neznamená, že lidé a společnost v Evropě
se neřídí zásadami křesťanské morálky a pravidly soužití lidí danými
křesťanskou tradicí. Křesťanství se odráží jak ve vztahu k majetku, ke
vzdělání, k právům a osobní svobodě člověka, k výchově dětí atd., rovněž
tak ke vztahům mezi muži a ženami a postavením žen ve společnosti. Pozice žen
byla v původní křesťanské církvi velmi významná a důležitá a výsadní role panny
Marie v křesťanské ideologii neumožňuje, na rozdíl od islámu, aby žena
měla skutečně podřadné postavení, ani v rodině, ani ve společnosti. Dnešní
významná pozice ženy ve společnosti je paradoxně důsledným naplněním
křesťanství v této oblasti.
Myslím, že nemá smysl, abych úvahy inspirované přečtením knihy Ayaan Hirsi
Alí dále rozváděl. Věřím, že každého k podobným úvahám a závěrům donutí
přečtení knihy.
Abych vás nalákal si tuto knihu sehnat, jak jsem uvedl, nejsnáze si jí vypůjčit
(ke stažení v elektronické podobě na netu je pouze v angličtině), dal
jsem si práci a opsal jsem některé, dle mého důležité části textu, jako ukázku
obsahu knihy.
Jednotlivé pasáže nebudu komentovat, přestože jsem je vypsal právě proto,
že si každá rozsáhlou úvahu zaslouží. Okomentuji pouze jeden úryvek
z knihy:
Dne 21. srpna 1997 jsem dostala dopis: pět let, téměř na den přesně
od chvíle, kdy jsem získala uprchlický status v Lunterenu, přijala královna
Holandska mou žádost stát se Holanďankou. Musím počkat ještě dva týdny, než si
budu moci vyzvednout nový pas na radnici v Leidenu. Když jsem se dostala na
začátek té fronty, srdce mi prudce bušilo. „Přišla jsem si pro svou
naturalizaci," oznámila jsem zavalité blondýnce za přepážkou a ukázala jí
dopis. Vzhlédla a řekla „Fajn, zaplatit můžete tady." Pokladní si ode mě
vzala peníze a za ně podala: holandský pas. Uvnitř byla moje fotka a moje jméno
Ayaan Hirsí Alí, jméno, které mi už přišlo naprosto normální. Nečekal mě žádný
projev, žádné poučen, o mých právech a povinnostech. Získat ten pas patřilo k
nejméně pamětihodným událostem na světě.
Tento
zážitek autorky svědčí o stavu společnosti v západních zemích. Svědčí to jednoznačně
o ztrátě a relativizaci všech hodnot. O občanství v kterékoliv evropské
zemi usilují milióny lidí celého chudého, zaostalého světa. Je to pro ně většinou
nedostižná meta, něco pro co obětují mnohdy všechno, co mají. Aby se dostali do
Evropy a následně získali občanství, jsou ochotni jít stovky kilometrů pěšky, zaplatit a plavit se na pochybných lodích přes moře, vymýšlet si báchorky o svých
důvodech pro získání azylu, lhát a podvádět. Po tom všem dostanou doklad
opravňující je k čerpání všech obrovských výhod občana bohaté, velmi dobře
uspořádané západní společnosti, s tím také oprávnění k užívání toho co vytvářeli
lidé v daném státě po desítky generací a o co se oni sami nijak nepřičinili.
Tento doklad jim paradoxně vydá úřednice na přepážce za poplatek stejným
způsobem jako známku pro psa. Autorka a já s ní cítíme, jak je takový
postup naprosto špatný. Myslím, že předání pasu cizinci by měla být slavnostní
procedura. Minimálně starosta města by při slavnostním předání měl říci, jaké
jsou práva a povinnosti nových občanů, jaké je to vyznamenání a pocta stát se
občanem hostitelské země. Způsob jakým to probíhá v Holandsku, svědčí o tom, že si Holanďané
neváží (a myslím, že ani my ne) toho, co zdědili po svých předcích, ani toho
čeho dosáhli svou prací. Nevážíme si toho, nejsme ochotni za to bojovat a
rozdáváme to každému, kdo přijde, jako bezcennou věc. Obávám se, že právě
z toho důvodu občané Evropy nakonec o vše přijdou - o bohatství, o
spořádanou společnost a hlavně o osobní svobodu. My ovšem na rozdíl od těch,
kteří nyní po statisících přicházejí do Evropy, nebudeme mít z Evropy kam
odejít.
Pro pořádek uvádím, že opis
částí textu je z českého vydání knihy, vydané společností Euromédia Group,
k.s. v roce 2008
91 (číslo stránky v knize)
„Manželství z lásky jsou hloupá chyba a vždycky skončí špatné v
chudobě a rozvodem, tohle jsme věděly. Když se vdáte mimo daná pravidla, klan
vás nechrání, když vás manžel opustí. Příbuzní vašeho otce se nebudou za vás
brát ani vám nepomůžou finančně. Propadnete se do hrozivého osudu jako nečistá
žena, jako bezbožný tvor, do nemoci. Lidé jako moje babička si na vás budou
ukazovat prstem a plivat na vás na ulici. Ničím horším svou rodinu zneuctít
nemůžete - poškodila jste své rodiče, sestry, bratry i bratrance.“
100
„Na pochodu byl nový druh islámu. Byl mnohem hlubší, mnohem čistší
a silnější - mnohem blíže zdroji než ten starý druh islámu, v nějž věřila moje
babička, která k tomu vyznávala i duchy svých předků a džiny. Nebyl to islám
mešit, kde imámové povětšině jenom recitovali zpaměti stará kázání sepsaná
dávno mrtvými učenci a to v arabštině, jíž málokdo rozuměl. Nebylo to pasivní,
převážně neznalé přijímání pravidel: „Inšalláh“, tedy „Děj se vůle Páně“, šlo o
studium koránu, o jeho skutečné poznávání. Šlo o mohutný směr zaštiťovaný
saudskoarabským ropným bohatstvím a íránskou propagandou mučednictví. Bylo to
učení militantní, rostlo a já se toho stávala maličkou součástí“
107
Muslimská dívka se nerozhoduje sama a ani se nesnaží mít nad něčím
kontrolu. Učí se být poslušná. Když jste muslimská dívka, zmizíte, až ve vás
nezůstane z vás samých takřka nic. V islámu se individualita nepovažuje za
nutný vývoj. Mnozí lidé, a zejména ženy, nikdy žádnou individuální vůli
nezískají. Podřídíte se, to je doslovný význam slova islám- podřízení. Cílem je
získat vnitřní klid, nikdy proto nezvedáte oči, dokonce ani v duchu.
110
Došlo mi, že už se nemůžeme vídat. Nezáleželo na tom, jak moc se mi
líbil, nikdy bych se totiž nemohla provdat za nemuslima. Nejen proto, že se
muslimská žena nikdy nesmí vdát za nevěřícího. Šlo také o bigotnost mého
somálského klanu. Ayaan Hirsí Maganová se nemůže vdát za Keňana. Klan by to
zkrátka nesnesl. Kdybych si Kena vzala, mohli by ho i zabít.
118
Napadlo mě, že Boqol Sawm možná překládá korán špatné. Alláh určitě
nemohl říct, že muži mají zbít své ženy, když jsou neposlušné. Určitě musí mít
ženino svědectví u soudu stejnou váhu jako svědectví muže. Říkala jsem si:
„Nikdo z těch lidí nechápe, že skutečný korán je o opravdové rovnosti. Korán je
vyšší a lepší než hlásají tihle muži."
Koupila jsem si anglický
překlad koránu a přečetla si ho, abych ho lépe pochopila. Ale zjistila jsem, že
je tam všechno, o čem Boqol Sawm mluví. Ženy mají poslouchat své manžely. Ženy
mají poloviční cenu mužů. Nevěrná žena má být zabita. Promluvila jsem si se
sestrou Azízou, a ta vše potvrdila. Ženy jsou emočně silnější než muži, říkala.
Vydrží víc, proto jsou také více zkoušeny. Manželé mohou trestat své ženy - ne
za menší prohřešky jako je třeba zdržení se, ale za větší prohřešky, jako je
provokování jiných mužů. To je spravedlivé, protože ženy mají obrovskou sexuální
moc. „A co když muž provokuje jiné ženy“, zeptala jsem se. „V islámské
společnosti to je nemožné“, odvětila sestra Azíza. Navíc, jak mi řekla, nemám
právo si ani na vteřinu představová i že by snad slova koránu bylo možno
aplikovat na moderní dobu. Korán byl sepsán bohem, nikoli lidmi. „Korán je
slovo Alláha a je zakázáno ho odmítat," řekla mi sestra Azíza. Posloucháš,
sloužíš Alláhovi - to je zkouška. Jestli se poddáš boží vůlí na zemi, dočkáš se
blaženosti na věčnosti.
119
A když jejich manželky konvertovaly k „pravému" islámu vyznavačů
Muslimského bratrstva a začaly říkat, že žvýkání khatu kouření a vynechávání
modliteb jsou zakázané věci. Dokonce posílaly své manžele pryč a říkaly o nich,
že jsou nevěřící. Když muži začali vykřikovat cosi o neposlušnosti, ženy odpovídaly,
že v hierarchii podřízenosti musejí následovat Alláha ještě před svým mužem a
otcem. Alláh a Prorok vyhlásili, že mají poslouchat
své muže jenom tehdy, když muž poslouchá Alláha.
222
Jasmin se v Holandsku nelíbilo. Říkala, že se k ní na
letišti chovali jako ke kriminálnici. Vzduch tu páchne po kravincích a ten
jazyk jí připadá úplně hloupý. O Halanďanech říkala, že jsou gaalo a kufr.
Podle somálských zvyklostí je někdo slušný, když vám dá, o co požádáte. Takže,
když vás někdo zdvořile odmítne a může vám i vysvětlit, proč něco udělat
nemůže, Jasmin a ostatní to vnímají jako aroganci a rasismus.
240
Ellen s Hanneke z toho byly znechucené a zděšené. “A to se stalo i
vám?” ptaly se. Obě s Jasmin jsme řekly,
že ano, a Jasmin, která byla snobka, dodala: „Když nejste obřezané, nejste
čisté ne? Ellen velmi nevinně vytřeštila ty svoje velké modré oči a zeptala se:
“Jak nejsme čisté?" Jak čisté? Ano, přesně tak, jak čisté? Dlouze jsem o
tom přemýšlela a došlo mi, že odpověď neznám.
V jakém ohledu jsme takhle čisté? Někdo nás vlastní. To co mám mezi
nohama, mi nepatří. Jsem označená. Zjistila jsem, že pro Ellen odpověď nemám.
Jen jsem na ni zírala a pak řekla: „Taková je u nás tradice." A protože
Ellen opravdu věřila v boha, zeptala se: „Určitě věříš, že tě stvořil bůh,
viď?” Souhlasně jsem přikývla. A Ellen pokračovala: „Takže takové, jaké nás
stvořil, nás taky bůh chce mít, ne? Proč bychom takovými neměly zůstat? Proč má
vaše kultura pocit, že bychom měli vylepšovat boží práci? Není to
rouháni?" Třeštila jsem oči. Na Elleniných slovech rozhodně něco bylo. Ellen
říkala, že holandské ženy nejsou obřezávané nikdy, jako nejsou obřezaní
holandští muži. Jasmin se znechuceně zamračila. Jakmile jsme odešly, Jasmin se
začala všude drbat, a když jsme došly domů, snad celou věčnost se myla. „Seděla
jsem v jejich domě a jedla z jejich talířů, vždyť nejsou čisté!"
prohlašovala. Ona je špinavá. Celá tahle země je špinavá." Přemýšlela jsem
o tom. Ellen špinavá nebyla, stejně tak ani Holandsko. Vlastně bylo mnohem čistší
než Somálsko, nebo na země, kde jsem žila. Nechápala jsem, jak může Jasmin
vnímat Holandsko jako zemi zla, přestože se všude kolem nás Holanďané snaží chovat
co nejlaskavěji a nejpohostiněji. Začínala jsem chápat, že holandský systém
hodnot je konzistentnější, upřímnější a dává lidem více štěstí než systém, v němž
jsme vyrůstaly my. Bohužel se mnoho z těch holandských idejí neslučovalo s
islámem. A tak jsem odpověděla: „Víš co, Jasmin? Radši si na to zvykni. Protože
tvůj učitel ve škole obřezaný není a obřezaní nejsou ani lidi, co ti vaří oběd.
Jestli chceš zůstat v téhle zemi dokonale čistá, musíš se někde zamknout a
nesetkat se s jediným bílým člověkem. „V tom je rozdíl, proto nám korán říká,
abychom si z nevěřících nikdy nedělali přátele," namítla Jasmin.
241
Byt byl v ulici Jamese Wattstraata, ve čtvrti nízkých cihlových domů
- možná trochu ošuntělé, ale rozhodně ne nějak zanedbané. Podle mě tam bylo moc
hezky. Ale vedle nás žila jedna Turkyně, která byla skoro každý večer bita.
Slyšely jsme, jak naráží z druhé strany o stěny našeho obýváku a prosí o
smilování. Ellen s Hanneke nám řekly, že máme zavolat policii. Udělala jsme to,
ale policisté nám pak zavolali zpátky, velmi zdvořile, aby nám oznámili, že
nemůžou nic dělat. Byli tam, ovšem daná žena nepodala trestní oznámení. Její
manžel měl ve zvyku pouštět televizi tak nahlas, aby tu ženu nikdo neslyšel. Na
ulici jsem ji vídala málokdy; skoro vůbec nevycházela z domu. Myslím, že se
styděla, protože celé sousedství o tom vědělo. Jen se krčila a rychle
přecupitala pryč.
Jednou nás přišel zkontrolovat úředník z centra pro azylanty. „Jak
je možné, že se ti holandština od chvíle, co jsi od nás odešla, tak zhoršila?“,
divil se. Měl pravdu. Co jsem se totiž přestěhovala do města, holandsky jsem
téměř nemluvila. Bavila jsem se somálsky s Jasmin a anglicky s Ellen a Hanneke.
Rozuměla jsem jednoduché holandštině, ale ani ta mi ještě z úst nešla pořádně.
242
Ale Johanna neměla dojem, že by bylo něco špatného na tom, že jsem
brala ohled v prvé řadě na sebe. Říkala, že není sobecké dělat se svým životem
to, co chcete - všichni by si měli hledat štěstí. Prohlásila, že jsem udělala
dobře, a já měla dojem, že bych snad přece jen mohla ještě být dobrý člověk.
Všechny islámské hodnoty, o kterých mě učili, kladly mou osobu na poslední
místo. Život na zemi je takový test, a když dokážete v tomto životě klást samu
sebe na poslední místo, sloužíte Alláhovi na věčnosti, bude potom vaše místo
vepředu. Ale Johanna, Ellen a vůbec všichni v Holandsku si asi mysleli, že je
naprosto přirozené hledat vlastní, osobní štěstí už na zemi, teď a tady.
244
Měla jsem v továrně uklízet od šesti do osmi ráno, než začne směna.
Umýt podlahy, kantýnu, záchody. Nebylo to příjemné ale ani moc těžké. Pak jsem
balila obrovské role vláken do krabic v barvírně Akzo Nobel. Krabice pak
zalepovala další dělnice na pásu. Na dalším, podobném místě, v továrně na
sušenky Delacre, jsem zase balila do plastových krabiček sušenky, tyhle dvě
práce jsem dělala hned několikrát, nahrazovala jsem lidi, kteří onemocněli nebo
měli dovolenou. A taky jsem občas dávala v jedné společnosti dopisy do obálek. Práce
sice nebyly na chlubení, ale taky co nebyla žádná ostuda! Byly obyčejné, ale
dostala jsem za ně peníze, a navíc mi to tak vyhovovalo. Když jsem dělala ráno,
mohla jsem odpoledne jít na hodinu holandštiny. Vnímala jsem to jako další
schůdek: když budu dost pracovat, mohla bych si vydělat víc, než dostanu na
podpoře, a to navíc mi pomáhalo zaplatit nájem a kurzy. Práce v továrnách mi
taky dala příležitost poznat další společenskou třídu Holanďanů. Zatím jsem se
setkávala jenom se sociálními pracovníky a s lidmi ze střední vrstvy, kteří
působili v táboře p uprchlíky jako dobrovolníci. Pracující lidé mluvili jinak a
s imigranty nevycházeli tak dobře. V továrně na sušenky pracovaly téměř samé
ženy a ty se dělily zcela jasně do etnických skupin: na jedné straně
Holanďanky, na druhé Maročanky a Turkyně. V kantýně a při obědě se držely ve
svých skupinách, stejně tak i při práci. Když dali Maročanku dohromady s
rodilou Holanďankou, práce nestála za nic a ty dvě se pořád hádaly, takže
balení sušenek se hromadila na místě a padala na zem. Ale když spolu dělaly dvě
Maročanky, daly si záležet, aby bylo všechno tak, jak má být. Panovala tu
vzájemná xenofobie: Holanďanky považovaly Maročanky za líné a nepříjemné.
Maročanky říkaly, že Holanďanky páchnou a oblékají se jako děvky. Obě skupiny
považovaly právě tu svoji za lepší.
246
Při každém kontaktu se zdejší vládou jsem si říkala „Jak člověk
vybuduje takovou vládu?“ Sledovala jsem, jak si Hanneke a Ellen připravují
směny s dalšími děvčaty, s nimiž bydlely, a rozhodují, kdo bude uklízet, kdo
jde nakoupit a kdo uvaří. A připadalo mi to jako s tím autobusovým jízdním
řádem: děvčata skutečně vždycky udělala, co měla. Bylo to úžasné, dokonce se
kvůli tomu ani nikdo nehádal. Jak tohle někdo dokáže? V Holandsku byla pravidla
snad na všechno. Jednou večer mě zastavil policista, protože jsme jela na kole
bez zapnutého světla, a já ztuhla, protože jsem čekala, že se stane něco
strašlivého. Ale dostalo se mi jen nesmlouvavé, ovšem zdvořilé lekce a pokuty
pětadvacet guldenů. Navíc ten policista říkal, že to nemám platit hned na místě,
přijde mi to poštou. Jasně, o měsíc později jsem ve schránce měla pokutu s
detailními informacemi. Uvažovala jsem o tomto systému, o tom, jak chytře vám
brání, abyste dali policistovi peníze z ruky do ruky, takže on není sváděn k
tomu, aby si je strčil jenom tak do kapsy. Vláda v téhle zemi byla moc
příjemná. Uměla být byrokratická, někdy až hloupě složitá, ale taky se zdálo, že
je prospěšná. A já chtěla vědět, jak je to možné. Tohle byla země nevěřících,
jejich způsob života jsme měli my jako muslimové odmítat a chovat se přesné
opačně. Tak proč byla tahle země mnohem lépe spravovaná, lépe vedená a nabízela
o tolik lepší život než země, z jakých jsem přicházela? Neměla by místa, kde je
vzýván Alláh a poslouchány jeho zákony, být lepší a bohatší, zatímco země
nevěřících chudé a ve válce. Chtěla jsem tomu rozporu rozumět. V letech 1992 a
1993 se zdálo, jako by se celý svět mimo Západ propadl do občanských válek a
kmenových konfliktů. Konec studené války rozmrazil i staré nenávisti. A mnoho
zemí, kde vypukla válka, bylo muslimských. Co je s námi špatně? Proč mají mít
nevěřící mír a muslimové zabíjet jeden druhého, když my jsme ti, kdo uctívají
pravého boha? Když budu studovat politologii, říkala jsem si, pochopím to.
247
Všichni jsme čelili stejnému zmatku. Odjakživa jsme si byli jistí,
že jako muslimové a Somálci jsme nadřazeni nad nevěřícími, a teď jsme byli tady
a nadřazení jsme nebyli vůbec v ničem. V každodenním životě jsme
netušili, jak fungují bankomaty nebo že musíme zmáčknout tlačítko, aby autobus
zastavil. Jednou jsem jela autobusem s žadatelkou o azyl, když autobus projel
kolem naší stanice, Dhahábo jen zaječela: „STOP!“ A všichni na nás zírali. Byla
to ostuda.
Mnozí takoví lidé se před všemi problémy uzavírali mezi další Somálce.
Ve své hlavě si vysnili, že Somálci jsou ve všem lepší a moudřejší než tihle podřadní
bílí lidé. „Nemusíte mě učit, jak se používá teploměr naše Somálské teploměry
jsou mnohem lepší". Přesně tak se chovali. „Dech mu smrdí po vepřovém. Je
to jenom řidič autobusu. Jak se opovažuje myslet si, že mi může říkat jak se
mám chovat.“
248
Když jsem se stěhovala do Ede, chápala jsem už Holandsko víc.
Rozčilovalo mě, když Somálci, kteří žili v Holandsku dlouhou dobu pořád
naříkali, že jim nabízejí jenom podřadnou práci. Chtěli nějaké dobré posty:
Pilota aerolinek, právníka. Když jsem je upozornila, že na takovou práci nemají
žádnou kvalifikaci, tvářili se, že všechno je chyby Holandska. Evropané
obsadili Somálsko, proto teď nikdo z nás nemá žádnou kvalifikaci, kterou
by se mohl prokázat. Já to považovala za totální nesmysl. To my se rozložili
sami, bez cizího přičinění.
249
Somálci mě často oslovovali na ulici, jako by snad na mě měli
nějaké právo. Dělali mi dost obscénní návrhy: pro ně jsem byla na první pohled
nemorální, takže dostupná. Somálské ženy se ze mne snažily v jednom kuse vytřískat
nějaké peníze. Nedávala jsem jim nic. „Proč bych to dělala?" říkala jsem
jen. V duchu jsem si myslela, že jestli potřebují víc peněz, můžou jít přece
taky dělat do továrny. Zahanbovalo mě, dokonce jsem to považovala za zradu,
kolik Somálců přijímá peníze od státu a pak se ke společnosti, která jim je dává,
otáčí zády. Pořád ve mně přetrvávalo hodně ze smýšlení klanu, takže jsem se do
jisté míry za ně cítila odpovědná. Nelíbilo se mi, jak popírali, že něco
provedli, přestože je chytili přímo příčinu. Nelíbilo se mi, jak se
vychloubali, nebo ty jejich mýty a na první pohled nesmyslné konspirační
teorie, které rozšiřovali. Nelíbilo se mi to nekonečné pomlouvání druhých, či
neustávající stížnosti, že jsou oběťmi vnějších sil. Somálci nikdy neřeknou „promiň"
nebo „je to moje chyba" nebo „nevím", ale vymýšlejí si výmluvy.
Všechny tyhle strategie, jak se vyhnout realitě, mě rozesmutňovaly. Realita
není nic snadného, avšak tyhle výmysly a obviňování ji nijak neusnadní.
255
- pro mě to byla nejsnazší
cesta, jak se dostat ke studiu politologie, ale nakonec mě až nečekaně zaujal
kurz psychologie. Idea, že na sebe dokážete hledět s odstupem, že dokážete
systematicky uvažovat o tom, kdo jste a jak je postavena lidská mysl, mi poskytla
úplně nový pohled na život. Setkání s Freudem mě přivedlo do kontaktu s úplně
jiným systémem morálky. V Nairobi jsem byla dost blízko křesťanství a slyšela
jsem o buddhismu i hinduismu. Ale ani na okamžik jsem si nedokázala představit,
že by mohl existovat systém morálky člověka, jenž ty nevycházel z náboženství.
Vždycky u toho byl bůh. Nemít boha tylo nemorální. Když jste nepřijali boha,
nemohli jste mít ani žádnou morálku. Proto znějí slova nevěřící a odpadlík
muslimovi tak strašně, jsou to synonyma nemorálnosti v tom nejhlubším smyslu slova.
Ale tady v hodinách psychologie jsem objevovala příběh, který žádné náboženské
kořeny neměl. Řídil se pudy, potřebou jíst, mít sex, vylučovat, zabíjet, a
vysvětloval, jak tyto pudy zvládat tím, že se je naučíte chápat. Když jsem
četla úkol z prvního týdne, říkala jsem „To se snaží udělat z lidí
nevěřící?" Ale ten materiál mě přitom fascinoval. Poznávala jsem v něm
sebe i svou rodinu. Učila jsem se Rogerovi, Skinnerovi i Pavlovovi a odhalovala
v těch teoriích, co všechno přináší lidským individuím život. A také jsem
objevila jasné vysvětlení sexuality, která mě v dospívání zase až tak
netrápila. Postupně jsem se učila chápat, že způsob, v němž jsem vyrostla,
nefungoval. Obřízka genitálii mne nezbavila sexuální touhy a nedokázal to ani
strach z muk pekelných. Represe vedly jenom k přetvářce a lži, k strategiím,
které korumpují člověka a nedokážou lidi uchránit před neplánovaným
těhotenstvím ani nemocemi.
Holanďané zjevně dělali taková věci jinak. Vysvětlovali svým dětem
co se děje v pubertě, a říkali jim o sexuálních pocitech, jež přijdou
zároveň s fyzickými změnami. PředpokládaIo se, že holandští dospívající
budou se svými sexuálními pocity experimentovat, ale dělali tak s rozumem
a s mnohem více informacemi, než jakých se mi kdy dostalo.
269
Její manžel ji bil, konečně ji policie přivezla sem do útulku, s
příšernými modřinami a pořezanou. Ta žena se nestala jenom bezdomovcem v
Holandsku, ona nemohla ani odjet zpátky do Somálska ke svým příbuzným. Říkala,
že je to Alláhova vůle. „Alláh mě nechal žít za těchto podmínek a budu-li
trpělivá, Alláh mne toho utrpení zbaví." Takové ženy nikdy nepodaly
trestní oznámení. Představa, že by se sebe měly postarat samy, pro ně byla
nemožná. Byly přesvědčené, že přijímat systematické a doopravdy nemilosrdné
zneužívání znamená sloužit Alláhovi a zasloužit si místo v nebi. Vždycky se
zase vrátily k manželovi. Sociální pracovnice se těch žen vždycky ptaly: „Máte
tu nějakou rodinu? Může vám někdo pomoct?" A ty nebožačky mi říkaly: „Vždyť
přece podpoří samozřejmé mého muže!“ Když jste muslimka, musíte svého muže
poslouchat. Když odmítnete manžela a on vás znásilní, je to vaše chyba. Alláh říká,
že manželé mají své manželky zbít, když se nechovají poslušně. Tak to stojí v
koránu. Tento přístup mě rozzuřoval. Věděla jsem, že zneužíváno je i mnoho
holandských žen, ale společnost i jejich rodiny to neschvalovaly. Nikdo z
násilností nevinil je, ani jim nikdo neříkal, že se mají chovat poslušněji.
270
Musela jsem požádat, abych na chvíli směla opustit přísná pravidla
pro tlumočení a všechno vysvětlit. Pak jsem té učitelce řekla „Tam, odkud
pocházíme, je agrese způsobem přežití. Učíme naše děti, že mají zaútočit první.
Budete jim to muset víc vysvětlit." Učitelka se na mě zadívala, jako bych
se zbláznila. Pak prohlásila, že kdyby se děti směly navzájem mlátit, brzy by
šlo jenom o přežití nejsilnějšího, a ten nejsilnější by pak šikanoval ostatní.
A rodiče přikyvovali. Tohle je uspokojovalo, chtěli, aby jejich dítě bylo
nejsilnější. Nakonec jsem těm rodičům řekla sama: „Podívejte, tady v Holandsku,
když budete někoho bít, budou si myslet, že je s vámi něco špatně. Tady se
neshody řeší mluvením. Jestli bude váš syn ostatní dál bít, odvezou ho na
místo, kde jsou děti, které jsou duševně nemocné, a budou ho tam léčit." Konečně
pochopili. Domlouvali se znovu a znovu, že se brzy za se sejdou. Na konci
celého jednání všichni tři tvrdili, jak moc se poučili a že vidí, že existují i
takto neobvyklé kultury. Domů jsem jela na kole a přitom si říkala: „Právě
proto je v Somálsku občanská válka a v Holandsku ne." Bylo to jasné. Lidé
v Holandsku se dohodli, že násilí je špatné, snaží se ze všech sil naučit své
děti agresi převést jinam a spory vyřešit slovy. Analyzovali konflikt a
vymysleli instituce, které ho regulují. Tohle znamená být občany. Nebyla jsem
tak silná, abych o tom už mohla pořádně přemýšlet. Necítila jsem se připravená
udělat ten krok zpátky a zeptat se sama sebe, proč je tolik imigrantů - tolik
muslimských imigrantů - násilnických, na podpoře a chudých. Prostě jsem jen
absorbovala fakta. Ale začínala jsem už vidět, že muslimové v Holandsku dostali
možnost vytvořit vlastní pilíř holandské společnosti, s vlastními školami a
vlastním způsobem života, stejně jako katolíci a židé. Nechali je žít si ve vlastním světě. Věřilo se, že imigranti potřebují sebeúctu, jež přijde ze silného pocitu sounáležitosti s vlastní komunitou. Mělo by
jim být dovoleno zakládat na holandské půdě školy koránu.
Pro muslimská komunitní centra by měly existovat státní subvence. Nutit
muslimy, aby přijali holandské hodnoty, by se těmto principům vzpíralo, neboť
lidé by měli mít právo věřit a chovat se, jak chtějí sami. Holanďané přijali
tuto politiku proto, že chtěli být dobří lidé. Jejich země se třeba moc
nevzpírala Hitlerovi a v Holandsku zažilo dost velké procento Židů za druhé
světové války deportaci, více než v jiných zemích západní Evropy. Holanďané se
kvůli své nedávné minulosti cítili provinile. Když začaly do Holandska proudit
ve velkém imigranti, což nastalo v osmdesátých letech 20. století, mnozí lide
věřili, že společnost by se měla chovat slušně a vstřícně i k novým lidem a
jejich odlišnosti, což se týká také víry. Ale výsledkem byla skutečnost, že
mnozí migranti žili oddělené, studovali odděleně a stýkali se jenom mezi sebou.
Chodili do oddělených škol, jako byly například zvláštní školy pro muslimy.
V muslimských školách jste nepotkali žádné děti z holandských
rodin. Malé holčičky nosily šátek a často se oddělovali
od chlapců, buď ve třídě, nebo alespoň při modlitbách a sportu. Školy učily
zeměpis a fyziku jako jakákoliv holandská škola, ale vyhýbaly se předmětům,
které se vzpíraly islámské doktríně. Děti nikdo nevedl k tomu, aby
pokládaly otázky, nikdo nepodporoval jejich kreativitu. Učily se, aby se držely
od nevěřících dál a aby poslouchaly.
Soucit s imigranty a jejich bojem za nový život v nové zemi
ovšem vyústil v politiku a chování, které vedly ke krutosti, a krutost
dokonce podporovaly. Tisíce muslimských žen a dětí v Holandsku byly
systematicky zneužívány, tomu se uniknout nedalo. Malé děti byly obřezávány na
kuchyňských stolech – tohle jsem věděla od Somálců, pro něž jsem tlumočila.
Dívky si nevybíraly své chlapce a milenci byli biti málem k smrti nebo
dokonce zabíjeni, mnoho dalších lidí bylo běžně mláceno. Utrpení muslimských žen
se ani nedalo popsat slovy. A bílí Holanďané šlechetně přispívali penězi
organizacím mezinárodní pomoci, jenomže zároveň přitom přehlíželi mlčenlivé
utrpení muslimských žen a dětí ve svém vlastním sousedství.
280
Haweja neonemocněla kvůli islámu. Měla sice náboženské vidiny, ale
bylo by nefér tvrdit, že to byla chyba islámu. Snažila se najit mír v duši v
koránu, ale ten neklid uvnitř ní měl základ v chemii. Možná to mělo něco
společného s neohraničenými možnostmi Holandska. Říkávala, že si připadá jako v
pokoji beze stěn. Jednou se mi svěřila: „Byla jsem tak zvyklá s každým bojovat
kvůli sebemenší maličkostí, ale najednou nemám za co se rvát - všechno je
možné." V Evropě Haweja ztratila svou mapu a nedostatek nějakého vedení
nedokázala snést.
299
Mohamed Atta (terorista zodpovědný za zničení budov Světového obchodního centra) byl stejně starý jako já. Měla jsem dojem, jako bych ho znala, a vlastně jsem znala hodně lidí, kteří byli stejní jako on. Například lidé v diskusních centrech, kam jsem chodívala v Nairobi, určitě někdo z nich by našel odvahu udělat to, co provedl Atta. Kdybych s nimi zůstala, možná bych to provedla i já, nebo třeba Idžábo. V Africe, na Středním východě - dokonce i v Holandsku -žili desetitisíce lidí, kteří uvažovali právě takhle. Každý oddaný muslim, jenž toužil praktikovat čistý islám - islám dle Muslimského bratrstva, islám škol koránu v Medíně -, přestože nemusel přímo aktivně útoky na Světové obchodní centrum podporovat, mohl s nimi do jisté míry souhlasit. Tady nešlo o nějakou skupinku frustrovaných egyptských architektů z Hamburgu. Tady šlo o víru.
Analytici hloupí tak, že to rozčilovalo - zejména takoví ti lidé, kteří si říkají arabisté, přestože o realitě islámského světa nevědí v podstatě vůbec nic -, sepisovali záplavu komentářů. Jejich články byly pořád o tom, jak islám zachránil Aristotela a nulu, kteří středověcí muslimští učenci udělali před více než osmi sty lety víc, o tom, jak je islám náboženstvím míru a tolerance, a ani v nejmenším násilné. To byly pohádky, které se skutečným světem, jak jsem ho znala, neměly nic společného.
Tady si
ještě nemohu odpustit poslední poznámku. Kolik i u nás v Česku je lidí,
kteří se pasují na znalce islámu a života v islámských zemích a zaplavují média
svými názory, přestože jejich jedinou kvalifikací byla nanejvýš stáž, potažmo dovolená
zaplacená bohatou univerzitou v Dubaji. Tito lidé, nikdy delší dobu nežili
v žádné islámské zemi, natož aby poznaly život obyčejných lidí, například
negramotných vesničanů. Vedle výpovědi Ayaan Hirsi Alí jsou jejich názory
pouhým tlacháním.
