ONI a MY, zamyšlení nad projevem exprezidenta Václava Klause

Václav Klaus přednesl na letošním jednání Valdajského diskuzního klubu, které se konalo před nedávném v Soči projev.

Toto je myslím nejpodstatnější část z tohoto celkově velmi dobrého projevu:

„Z této perspektivy není největším ohrožením míru, svobody a demokracie ani Islámský stát, Al-Kaida nebo teroristé z jakéhokoli jiného podobného barbarského uskupení. Největší hrozbou nejsou ani evropští, washingtonští či moskevští byrokraté snažící se řídit a kontrolovat naše životy. Nejsou jí ani alarmistická a populistická média a jejich pokus o vládu mediokracie. Nejsou jimi ani autokratičtí globální bankéři, businessmani či účastníci davoského Světového ekonomického fóra. Nejsou jimi ani zbývající diktátoři. Tyto mé výroky někomu mohou znít překvapivě, ale žádnou převratnou myšlenkou nejsou. Hlavní chybu vidím v nás.

Jsme slabí, oportunističtí a nerozhodní. Problémem je naše nečinnost, která je projevem ztráty naší vitality, sebedůvěry a rostoucí unavenosti. Problémem je, že jsme bez odvahy a bez jasné pozitivní vize budoucnosti. Že se pasivně smiřujeme se svým rozčarováním nad stavem světa. Že zapomínáme na zdravý rozum a na svou odpovědnost za celek. Že předvádíme zjevnou neschopnost učit se z minulosti a docenit význam a roli historie. Že jsme se stali obětí nových, fatálně chybných ismů – humanrightismu, multikulturalismu, environmentalismu, homosexualismu, kosmopolitismu a transnacionalismu. Že jsme se stali objekty – ale bohužel i spolutvůrci – tragédie politické korektnosti. A také to, že mnozí z nás vědomě či podvědomě stále věří ve všemocnost lidského rozumu a v jeho schopnost racionálně organizovat lidskou společnost.

Dnešní generace v relativním bohatství a hojnosti žijících lidí na Západě (v originále pleasure-seekers), čili my samotní podrýváme ty instituce, které vznik našeho svobodného a prosperujícího světa umožnily. Zdá se, že si to neuvědomujeme. Nejsme odhodláni rezolutně se postavit multikulturalistickému tažení proti západní civilizaci. Nejsme připraveni hájit své hodnoty, svou kulturu, svá náboženství, svůj životní styl. Nejsme ochotni obětovat svůj relativně komfortní život a začít bojovat za svobodu a demokracii. Nebráníme se, když jsme naváděni ke „globálnímu myšlení“, a nechráníme národní stát jako jediného spolehlivého garanta a ochránce demokracie. Jen velmi slabým hlasem říkáme, že suverénní národní stát není žádným historickým anachronismem.“

Je to dle mého naprosto správný rozbor situace, je zde ovšem jedna věc, s kterou nesouhlasím. Je to 1. osoba množného čísla, kterou Václav Klaus použil – „my jsme“. Nevím, koho tím VK přesně myslí, možná je to jen řečnické klišé, já ale trvám na tom, že je nutné jasně rozlišovat kdo jsme MY a kdo jsou ONI.

Podívejme se tedy na to, kdo jsou ONI

1.      Vyznavači humanrightismu – tvrdím, že nemohou a nesmí existovat garance práv bez určení povinností.  V Evropě se nyní razí zásada, že všichni příchozí mají stejná práva jako místní občané a státní příslušníci, přičemž nikdo nepožaduje od migrantů i plnění povinností, stejně jako od vlastních občanů. Logické a spravedlivé by bylo, kdyby tomu bylo přesně naopak. Pokud nově příchozí bude dlouhodobě plnit všechny povinnosti, dostane se mu privilegia získání i všech občanských práv. V opačném případě nikoliv a bude nucen se vrátit odkud přišel.

2.      Vyznavači multikulturalismu – podobně jako v předchozím případě. Menšině jsou přiznána práva dodržovat své mnohdy barbarské zvyky, kterými uráží cítění většiny a  obtěžuje jí tím. Co horšího dokonce se domáhá zrušení zvyků a kultury většiny. To je absurdita, která nemá v dějinách obdoby. Jaký je výsledek této zcela zcestné ideologie, vidíme v řadě Evropských měst. Uvnitř většinové populace je uzavřená enkláva jiného etnika s odlišnými zvyky a vírou, kde neplatí pravidla a právo místní obce a státu a často většina na vymáhání tohoto dokonce rezignuje.

Jediným správným postupem v případě imigrace je požadavek plné asimilace migrantů, to je přijetí domácí kultury, dokonalé zvládnutí jazyka a plné respektování pravidel a zákonů státu. Pokud jde o náboženství je to soukromou věcí každého, věřícím jakéhokoliv náboženství nesmějí být poskytnuta žádná privilegia.

Pokud jde o islám, nejedná se pouze o náboženství, ale o ideologii a jako takový musí být posuzován. Nyní je tomu v mnohých státech Evropy přesně naopak. Symboly křesťanství jsou odstraňovány, rostou mešity a minarety, křesťané a ateisté mohou být beztrestně uráženi, kdežto islám je byť jen slovně nedoktnutelný, přestože jeho pravidla a zásady jsou v rozporu s ústavami evropských států.

3.      Militantní Environmentalisté – je mnohdy směšné a přitom tragické, kam až zašlo prosazování této jistě dobré myšlenky ochrany kvalitního prostředí pro život lidí. Zcela zanedbatelný a nevýznamný počet lidí je dnes díky nesmyslným zákonům schopen zabránit nebo minimálně o několik měsíců i let pozdržet realizaci akcí a investic, které mají zásadní význam pro většinu lidí. Většina tak je terorizována menšinou skládající se byť jen z několika jedinců.

4.      Mluvit o homosexuálech je zbytečné, je to stejný příběh. Menšina místo toho, aby byla vděčná, že i přes svou úchylku není nijak perzekuována a je respektována většinou, tak se domáhá zcela nadstandardních práv a svůj handicap dávají někteří homosexuálové arogantně a okázale najevo.

5.      Hlasatelé Kosmopolitismu a transnacionalismu – zcela zcestná myšlenka spočívající v tom, že pokud se odstraní národy a národní státy, zavládne navždy mír. To je čistá ideologie, jdoucí proti všem vědeckým poznatkům a jež odporuje zdravému rozumu.

Existence národů a národní cítění v žádné době nebyly příčinou válek sami o sobě. Velmi dobře toto vysvětluje Roger Scruton v knize „O potřebnosti národů“. Jedině pocit příslušnosti a sounáležitosti s národem je důvodem k loajalitě. Pokud toto přestane fungovat, zavládne ve společnosti anarchie a postupný rozvrat.

Prosazování této ideologie je obdoba komunistického experimentu, který ve své okleštěné socialistické podobě po 70 letech nakonec zkrachoval. Stejně zkrachuje i snaha o likvidaci národů a národních států, s tím, že prosazování této ideje napáchá obrovské škody a přinese lidem velké utrpení.

Stejně jako Václav Klaus i já považuji tyto -ismy a především jejich nositele za hlavní nebezpečí, pro naši západní civilizaci. Díky technologické a vojenské převaze je Evropa se Spojenými státy prakticky z vnějšku neohrozitelná. Problém je, že dochází,  mluvím nyní pouze o Evropě, k postupnému vnitřnímu rozkladu společnosti. Způsobují to právě ONI, kteří jsou v zajetí všech těch shora uvedených –ismů.

Co VK zapomněl uvést je, že tyto zcestné ideologie jsou politicky a mocensky prosazovány lidmi v orgánech EU. Za tím účelem neváhají vůči občanům zavádět cenzuru (pod newspeak výrazem politická korektnost) a použít různé represivní postihy, od ztráty zaměstnání až po vězení. Lidé jsou tím trestáni nikoliv za to, co činí, ale za to co píší, říkají, nebo si myslí. Ti z nás, kteří žili v totalitním režimu, tyto metody dobře znají.

VK mluví o nedostatku odvahy, já bych mluvil o strachu, zbabělosti a submisivitě. Kdo má tyto vlastnosti toho ovšem čeká vždy osud nevolníka nebo otroka. Takové jsou zákony lidské společnosti.

Svoboda je to nejcennější co člověk může mít, troufám si tvrdit, že život bez určitého rozsahu svobody nemá smysl. Protože má svoboda takovou vysokou cenu, její získání a obhájení vyžaduje velké nasazení a mnohdy je nutné přinést za ni značné oběti, včetně vlastního života. To všechno vyžaduje odvahu, pevné odhodlání a nekompromisní postoj vůči všem, kteří usilují o to jedince, případně celý národ o svobodu připravit.

Jedině ochota hájit svobodu i se zbraní v ruce, tvrdě a nekompromisně, získává respekt. Jenom stateční čeští vojáci, kteří bojovali v legiích v první světové válce a hrdinové, kteří za cenu obrovského rizika pro sebe a pro své blízké se postavili na odpor zlu nacismu, zajistili následnou svobodnou existenci ve svém národním státě pro sebe a všechny své spoluobčany.

V každé době existují ONI – zbabělci, kolaboranti a naivní idealisté, kteří si myslí, že svými ústupky a smířlivostí zlo uchlácholí. Je tomu právě naopak, každé zlo získává sílu ze strachu protivníka a každým jeho ústupkem, který oprávněně považuje za slabost, jeho agresivita roste. Se zlem se dá úspěšně bojovat jen odvahou až k riskování života, tvrdostí a spravedlivým hněvem.

To jsme právě MY, kteří jsme k tomu odhodláni.

Stále platí, že ti, kteří se nepoučili z historie, jí budou nuceni prožít znovu. Prostudujme si podrobně historii islámského tažení na Evropu a jejího zotročení. Těch informačních zdrojů je dostatek, já doporučuji knihu krásné a hrdé Italky Oriany Fallaci „Síla rozumu“.
Každý se musí rozhodnout jestli chce zůstat svobodný a nebo se spokojí s životem dhimmi nevolníka.

ONI „hledači pohody“ z hlouposti a nevědomosti si, aniž to mnozí z nich jen tuší, vybrali život v otroctví.

MY jsme za svobodu připraveni bojovat až do konce.  Pro sebe, pro své blízké, za svůj národ, na jehož historii a kulturu jsme hrdí.

Xenofobie versus Oikofobie

Xenofobie je projev chování, který spočívá v nedůvěře, odporu a nepřátelství ke všemu cizímu. Vedle lidských jedinců je pozorována i u dalších živočichů. Je to forma strachu ze všeho neznámého, především z cizinců a všeho cizího (tedy z projevů odlišných kultur, zemí, náboženství, apod.), resp. všeho, co přichází z ciziny, případně co je (co pochází) mimo vlastní sociální útvar (skupinu, podnik, kmen, národ, stát apod.) Tento strach může přejít až v nenávist. (wikipedie)

Oikofobie – jedná se o často až patologickou nenávist k vlastnímu národu, jeho tradicím a kultuře, pohrdáním vlastním národem a kritizováním vlastností a schopností příslušníků vlastního národa. Takto to pojmenoval britský konzervativní filozof Roger Scruton ve své knize O potřebností národů.

Již z definice je patrné, že xenofobie, pokud nemáme na mysli patologickou formu ve smyslu psychické poruchy, je běžná vlastnost člověka i dalších živých tvorů. Je to jistá preventivní nedůvěra a opatrnost před tvorem, jehož úmysly a záměry neznáme. Je to nezbytná součást pudu sebezáchovy. Je tedy naprosto absurdní, když běžná lidská vlastnost je kvalifikována jako trestný čin. Je to totéž, jako by byla trestným činem homosexualita, nebo sexualita obecně, i když tomu tak vlastně již je, v podobě omezování verbálních projevů lidské sexuality v rámci postihování tzv. sexual harassmentu, dovedeno ad absurdum.

Pokud jde o případný nesouhlas a odpor obyvatel k přijímání běženců ze současné migrační vlny do země, je tomu docela jinak. Nejedná se v žádném případě o xenofobii ve smyslu definice. Příslušníci národů, jejichž členové nyní přicházejí, jsou v Evropě již desítky let, jejich vlastnosti, kulturní návyky, vzorce chování, jejich vztah k domácímu obyvatelstvu, jejich religiozita a projevy této víry jsou dávno obecně známé. Nejedná se, pokud jde tedy o jejich odmítání, o preventivní strach před něčím neznámým, který by časem po zjištění pozitivních skutečností vymizel (viz v průběhu let proměněný vztah české populace k vietnamskému etniku). Proto v tomto případě není možné mluvit o xenofobii, neboť se jedná nikoliv o cizince, ale o naše důvěrně známé evropské spoluobčany, se kterými máme dlouholeté zkušenosti.

Pokud jde o nenávist a odmítání vlastního národa, jedná se vždy o patologickou psychickou úchylku, protože podobné chování se v přírodě nevyskytuje. Příslušníci vlastního druhu jsou vnímáni jako nebezpečí prosti, obvykle na sebe neútočí, mimo případů soutěže o sexuální partnerku a jen zcela výjimečně jsou součástí jídelníčku (zvířecí kanibalismus).

Odmítání vlastní národa jde samozřejmě v ruku v ruce s nekritickým přijímáním a upřednostňováním všeho cizího, mimo vlastní národ. To je právě v pozadí za chováním těch tzv.  „vítačů“ s transparenty a plyšovými medvídky, kteří aniž vědí, kdo vůbec přichází, tak mu předem otevírají náruč. Podstatné z jejich pohledu je, že to není někdo domácí, nějaký příslušník vlastního zatracovaného národa.

Jako u každé nemoci nemá smysl hodnotit a zabývat se projevy, je potřeba ptát se po příčinách. Dá se říci, že u mladých lidí jde o generační problém – všechno co dělali a dělají, všechno co si myslí a říkají rodiče, je z pohledu dětí špatně a mladý člověk je zásadně a vždy, aniž věc objektivně hodnotí, v opozici.

Jak je to ale s dospělými lidmi? Pokud jde o Německo a Němce, tam se vysvětlení nabízí. Nacionalismus byl údajnou příčinou vedoucí k druhé světové válce, a tudíž je považován za prvotní příčinu všech zločinů, které v té době Němci páchali. K tomu přistupuje křesťanská téze o dědičném hříchu, tudíž to bezbřehé přijímání cizinců bez ohledu na všechny negativní zkušenosti se může odvíjet od potřeby odčinit minulé viny. Absurdně na někom, kdo nebyl onou minulou obětí! Nacionalismus samozřejmě příčinou a motivací k žádným zločinům nebyl. Toto obecně pozitivní cítění obyvatel bylo zneužito, stejně jako byla zneužita některá filosofická pojednání Friedricha Nietzscheho a podobně zcela objektivní antropologické výzkumy rozdílnosti ras, k realizaci megalomanských cílů diktátora a jeho pomahačů.

Bohužel politici neznají jiná než jednoduchá řešení, takže potlačení všech projevů vlastenectví až k pohrdání vlastním národem a nekritickým přijímáním všeho cizího, má být podle nich onou univerzální prevencí vůči veškerému budoucímu zlu.

Takto zjednodušeně bychom mohli vysvětlit chování Němců, ale odkud se bere, i když zcela minoritní, nicméně obdobné uvažování a jednání u některých Čechů? Český národ v dohledné minulosti byl bohužel vždy obětí, nikoliv pachatelem zla, takže odpykávání minulých vin nepřipadá v úvahu.

Já vidím hlavní příčinu ve ztrátě smyslu bytí a neexistence jakýchkoliv kolektivních idejí. S náboženskou vírou to v českém národě nebylo nikdo příliš slavné a po druhé světové válce se víra v boha téměř vytratila. To ovšem není možné svádět na komunistickou moc. Po ukončení protináboženského tlaku věřících nepřibylo, naopak ještě ubylo.

V období budování socialismu kolektivní ideje existovaly, přestože v jejich smysl a reálné uskutečnění málokdo nakonec věřil, nicméně existovaly a byly neustále propagovány. Budovala se beztřídní, spravedlivá, vysoce vyspělá společnost. Každý se mohl zapojit, každý byl spolutvůrcem velkého díla. Je skutečně jedno, kolik lidí tomu věřilo, nějaká idea existovala.

Čím byla nahrazena socialistická a komunistická idea po roce 1990? Naprosto ničím, budování komunistické společnosti bylo zavrženo a vhozeno do žumpy dějin, náboženská víra již nevstala z mrtvých, nacionalismus a budování státu, tak jak existovalo za první republiky, to se již neujalo, prostě nic, po jakékoliv ideji ani stopy.

Po dvaceti letech přišlo navíc rozčarování. České republika je stále tím posledním vagónem ve vlaku Evropské unie. To asi lidem mohlo dojít dříve, že jednotlivé vagóny se nemohou předjíždět, nicméně po dvaceti letech to již pochopil každý. Takže žádný hospodářský zázrak, nic, pro co by bylo možné se nadchnout. Politika opět všech idejí prostá, pouze pragmatizmus, jak se co nejdéle udržet u moci a jak z toho co nejvíce vytěžit, to se stalo hlavním cílem všech politických stran, které se podobají jedna druhé.

Obdobnou zkušeností prošli lidé na západě Evropy. Po vybudování válkou zničených zemí, po období hospodářského zázraku a dosažení nebývalého blahobytu, již nebylo pro co se nadchnout. Ještě tu byl naštěstí nepřítel v podobě socialistického bloku zemí včele se Sovětským svazem. Když i tento nepřítel zmizel, zůstalo pusto a prázdno.

To ovšem evropští politici správně pochopili, že lidé nemohou bez společných idejí žít a přišli s ideou multikulturní Evropy. Původně ta multikulturnost byla chápána v rámci národů Evropy, jenže se ukázalo, že to nefunguje. Těmi nejlepšími Evropany se cítili Francouzi, rovněž Němci si mysleli, že jsou to oni, kdo by měl hrát v Evropě první housle, stejně Španělé a Francouzi. Malé národy si nemysleli nic, ale zcela se podřizovat také nechtěli.

Byla zde ještě jedna závažná skutečnost. Evropa se již nesestávala pouze z Evropanů. Byl to důsledek neuváženého kroku po rozpadu koloniálních říší, kdy Francouzi prohlásili všechny obyvatele francouzských kolonií za Francouze, totéž udělali Britové, Nizozemci a Belgičané. Důsledkem toho bylo, že do těchto zemí přibyly během několika let milióny příslušníků všech národů z bývalých kolonií. Němci si na budování hospodářského zázraku pozvali pracovní hosty z Turecka, kteří se ovšem odmítli vrátit domů. Z toho povstala pěti miliónová turecká menšina v Německu. To znamenalo, že ideologie multikulturalismu musela být pojata mnohem šířeji. Tou nosnou myšlenkou multikulturalismu nyní je, vytvořit Evropu skládající se ze všech národů světa, jejichž podíl bude pokud možno tak velký, aby se v této směsi ztratili všechny původní evropské národy.

Že to je zcela pomýlená idea, stejně jako všechny, které jsou v rozporu s lidskou přirozeností, není důležité. V poušti bez jakýchkoliv idejí a cílů je to alespoň něco konkrétního. Mnoho lidí na Západě a několik lidí u nás se toho chytlo jako tonoucí stébla. Již nebudují komunistickou, ale multikulturní společnost, kde nebude již žádných národů, žádných odlišností, žádných rozporů, pouze všeobjímající láska a mír. Jen si to představte, že vy jste součástí tohoto úžasného díla, že vy jste dělníky na této úžasné stavbě Babylonské věže. Není těžké tomu propadnout. Pak samozřejmě pro ty, kteří nepochopili a nechtějí se přidat, máte jen slova pohrdání. Pokud zůstává v opozici většina národa, pak pohrdáte celým národem, jehož jste příslušníkem. Je to pochopitelné? Myslím, že ano.

Jenomže je tady problém. Jak už jsem uvedl, člověk neumí žít, z důvodu mně neznámých, bez společné ideje, bez společného cíle, ke kterému stádo (společnost) směřuje. Ti, kteří odmítají multikulturalismus, kteří odmítají cizí náboženství, odmítají ty statisíce příchozích lidí se zcela odlišnými kulturními návyky, jednají sice racionálně, ale bohužel nenabízejí nic namísto toho.

Takže pokud se neobjeví nový prorok a nepřinese novou ideu, nové náboženství, tak lidé budou věřit v to jediné, co se zatím nabízí. Velmi se obávám, že ty důsledky, které to bude mít, budou tragické. Pro všechny bez rozdílu. Domnívám se proto, že ti, kteří nyní přicházejí po statisících do Evropy, nečiní dobře.  Vydali se ke své škodě na kontinent, který má jen chmurné vyhlídky do budoucna.

Do tepláků

Zastavil jsem onehdá (jak se u nás v kraji říká) na parkovišti před Kauflandem – asi budete znát, to je ten obchodní řetězec, který u nás prodává zboží, nad kterým by zákazníci v zemi, odkud ona firma pochází, stoprocentně ohrnuli nos. Nicméně vděčen Evropské unii za toto dobrodiní, jsem zastavil na parkovišti pře zmíněným obchoďákem.

Za chvíli vedle mé letité ojetiny zastavilo stříbrné AUDI. Čekal jsem, že vystoupí nějaký businessman v padnoucím obleku nebo dáma v kostýmku s botama na vysokém podpadku. Nebylo tomu tak, vystoupil mladý plešatý buřt v teplákách, v teplákové mikině a v keckách. Nejprve jsem si myslel, že je to řidič, ale když nikdo další nevystupoval, pochopil jsem, že ona postava je současně i majitel drahého vozu. Nepředstírám, že jsem něco takového, myslím ony vytahané tepláky na gumu viděl poprvé, ale ještě nikdy ve spojení s auťákem za dva milióny.

Když jsem nějakého mladého muže nebo slečnu obvykle obtloustlé, s velkým pozadím, viděl v teplákách poprvé, myslel jsem si, že se vracejí, i když tvary postavy tomu nenasvědčoval, z nějaké sportovní aktivity. Když jsem ovšem začal potkávat lidi oblečené v tomto vrcholně nevkusném ohozu častěji, pochopil jsem, že to je -in a trendy mít něco takového na sobě.

Zalovil jsem paměti a vzpomněl jsem si, že u nás ve vsi ve vytahaných teplákách chodila jistá Maruna Jílkova, která dosáhla nejvyššího vzdělání absolvováním páté třídy základní školy. Tenkrát ovšem v nich nebyla -in, protože v teplákách by v oné době mezi lidi nikdo nešel.

Časy se ovšem mění a nelze než zvolat „do tepláků“. Proč se za to stydět, hlavně že guma povolí na objemném břichu a látka se snadno vytáhne podle stále mohutnější zadnice.

A znovu se mi vybaví další obrázek. Když šla moje babička pro něco do konzumu, vždy i při největším shonu si oblékla čistou zástěru a na hlavu uvázala vyžehlený šátek. Ona si totiž svých sousedů a spoluobčanů vážila a nedovolila by si mezi ně přijít v nějakém ušmudlaném oblečení.

To dnešním lidem jsou jejich kolegové v práci nebo spoluobčané ukradení. Ráno u vchodu do firmy nepoznáte, jestli kolega v sepraných džínách a reklamním tričku jde do práce, nebo má dovolenou a chystá se na houby. Pokud k tomu i nevábně zapáchá, protože považuje sprchování za změkčilost, pak je to váš problém a ne jeho.

Vybavuje se mi další obraz z minulosti. Je neděle, můj děda se nejprve do půli těla svlečený umývá u pumpy, poté se před přenosným zrcátkem bravurně břitvou oholí, potom si oblékne čistou bílou košili. Vyndá ze skříně sváteční oblek, jediný, který má, pečlivě jej vykartáčuje, aby na něm nebylo ani smítko. Hadrem vyleští ručně šité boty, uváže si kravatu, oblékne oblek, obuje vyčištěné boty, učeše si vlasy, uhladí knír, vezme do ruky hůl a vyjde na cestu směrem ke kostelu. Tak činil neděli co neděli až do nejpozdějšího věku. Vyjadřoval tím úctu k bohu i k lidem.

Nyní je všechno jinak, dnes už se mnozí neobtěžují, ani když jdou do divadla nebo na koncert, aby se umyli, navoněli a aby si oblékli to nejlepší, co mají. Přijdou v oblečení, že nepoznáte, zdali neměli místo na koncert namířeno na zahradu, rozvalí se v sedadle a teď - umělci ve fracích, předveďte, co umíte.

Trendem poslední doby, v oblékání, v mluvě, v jednání, je to, co bych nejpříhodněji označil jako „buranismus“.   Abych mohl být považován za řádného buranu, pak dělám toto:

Obléknu si na sebe jakýkoliv hadr, bez ohledu na situaci, k tomu sešmajdané, špinavé boty, nic se neděje. Mluva se sestává z maximálně třista slov, nejfrekventovanějšími výrazy jsou no víš…, no jako…, víš jak to myslím…, chápeš … a odpovědi no jasně… no, jo to víš…, jasná zpráva… . Při jednání s lidmi je důležitá neomalenost, což představuje -  vždy se první cpát do dveří, aťsi jde starší člověk nebo žena, na chodníku jít ve třech vedle sebe a zásadně se neuhýbat, nepozdravit, neodpovědět na pozdrav, kdekoliv a kdykoliv se vybavovat s někým mobilním telefonem tak hlasitě, aby nikomu pokud možno neuniklo ani slovo a podobné jednání, kterým ty druhé co nejvíce obtěžuji.

Viděl jsem ulice v Orientu, kdy jsem zprvu nevěděl, jestli jsem nezabloudil na nelegální skládku, rovněž jsem viděl stůl a místo pod stolem, jak jej zanechala arabská rodina po obědě, zprvu jsem myslel, že je musel personál restaurace něčím velmi naštvat, ale když odešli další návštěvníci, pochopil jsem, že to jsou pouze odlišné kulturní návyky.

Co tím chci říci? Jen to, že když se k nám nyní Orient stěhuje ve velkém, že se průprava buranismem bude hodit. 

Kdo nerespektuje boha - zahyne

… čteme v 3.stol v Životě císaře Proba (Vita Probi): Vždyť už nenajdeš Římana, aby byl vojákem! Vojenské službě se vzpěčující civis Romanus, cítí se v bezpečí za opevněným severním valem, oslavuje literárně Pacem Romanam, pojímá sen o věčném míru, jejž na světě zavedla Římská říše, a věří v trvalý zánik válek: jen další důkaz bezcennosti „čínských zdí“ a oslnivých iluzí, jimž propadají národy, cítí-li se v bezpečí jen proto, že samy nehodlají napadnout nikoho; důkaz rovněž, že národy ztrácejí svoje státy jen tehdy, ale pak zato jistě, když vnitřně abdikují. (profesor Václav Černý)

Autoři mnohých článků na internetu přirovnávají současný stav Evropy, reprezentované Evropskou unií, k situaci Římské říše nedlouho před jejím pádem. Ano, je zde mnoho afinit a shod, probíhá řada obdobných procesů, přesto je skutečností, že situace se v dějinách nikdy neopakují v detailech.

Jedna pozoruhodná skutečnost je ovšem vždy táž, velká mocná říše nikdy není poražena vnějším nepřítelem, vždy dojde k jejímu vnitřnímu rozkladu, státní moc se zhroutí, vojenská moc rezignuje a cizí kmeny nebo slabší státy jen dokončí dílo zkázy.

Bylo tomu tak v případě Egyptské říše, stejný osud potkal říši Římskou a jen díky tomu, že Aztécká říše byla při příchodu Španělů již ve vnitřním zmatku a rozkladu, mohli si příchozí s minimální vojenskou silou podmanit Jižní Ameriku.

Někdo svaluje vinu za současnou situaci na politiky, ale to není zcela správné a je v tom příliš mnoho alibismu. Je pravdou, že politici, zvláště na té nejvyšší úrovni jsou zcela odtrženi od reálného života. Nemají existenční potíže, nenakupují v supermarketu, nejezdí hromadnou dopravou, nechodí ani mezi obyčejné lidi, na druhé straně mají týmy poradců, jejichž členové se mezi lidi občas vydají, mají k dispozici průzkumy veřejného mínění a mají tajné služby, které pro ně neustále skenují internetové blogy, sociální sítě a elektronickou poštu. Takže vědí, jaké jsou názory a nálady obyvatel a těm se pak s určitými korekcemi svých vlastních představ, více méně, podřizují.

Na druhé straně je pravda, že lidé jsou příliš unaveni dennodenní zátěží a stresem z nároků a tlaku, který ekonomický systém přináší, nebo příliš pohodlní, proto lze s nimi o to snadněji manipulovat lživými informace prostřednictvím médií, je možné je strašit neexistujícími nepřáteli a vymyšleným nebezpečím, naopak chlácholit bagatelizováním problémů a zlehčováním nebezpečí skutečných, ale to vše jen do jisté míry. Kdyby činy politiků byly v příkrém rozporu s názory občanů-voličů, tak příslušný politik a jeho strana v demokratickém systému prohraje volby a bude odstaven od moci. Ne že by se tito poražení museli vrátit ke svému „ponku“, který opustili, než šli do politiky, dobré místo ve státní správě, či v početné Bruselské administrativě se pro něj vždycky najde, ale zmizí ze záře reflektorů a z prvních stránek médií a to je přece hlavní smysl jejich života. Takže z těchto důvodů jsou politici jen poněkud jasnějším a výraznějším obrazem občanů, jimž vládnou, protože neriskují to, že by se příliš odchýlili od mínění mas.

Takže se musíme ptát, ne co páchají politici Německa, Švédska atd., ale co se stalo s občany Německa, co se Švédy nebo s Nory, že toto jednání připouští a většinově podporují. Proč dobrovolně, bez sebemenšího odporu, přijímají do svých zemí již několik let, každým rokem cizince v množství větším než malém. Činí tak, přestože vědí, z předchozích několikaletých zkušeností, že to přináší pouze negativa a problémy, naopak o sebemenším konkrétním pozitivním přínosu zatím neví a nemluví nikdo. Nemám teď na mysli pouze ty „pachatele dobra“, kteří je přináší jedněm, zatímco zcela ignorují zlo, které tím způsobují jiným. Nemám na mysli lehkoživky z různých neziskových organizací, kteří se těší na to, jak pod dobrou záminkou vytáhnou ze státu další milióny. Myslím běžné občany, kteří se živí poctivou každodenní prací, mají děti, pro které chtějí jen to nejlepší, shromažďují po drobných majetek, aby jim až zemřou, mohli něco odkázat. Proč tito lidé ještě nevyšli v počtech statisíců do ulic, aby řekli politiků – toto nechceme, to nás přivede do záhuby! Co se tak významného stalo, že lidé jednají zcela proti svým zájmům?

Nestalo se nic méně než to, že lidé přestali poslouchat boha.

Předesílám, že jsem ateista a musím říci, že jsem tomu rád. Být v této době příslušníkem např. katolické církve, která nechá své spolubratry a spolusestry vraždit a znásilňovat po celém světě, aniž by její představitelé proti tomu cokoliv podnikli, byť alespoň pozvedli hlas, to bych se musel hanbou propadnout.

Jako ateista vyznávám, že základní jednotkou a informací života jsou geny a tvrdím, že nebyla zatím vytvořena smysluplnější teorie, než pravidla a zákony evoluce, systém přirozeného výběru.
Právě geny jsou tím bohem, kterého mám nyní na mysli. Bůh není něco nehmotného, kdesi ve vesmíru. Bůh je v každém z nás. Jakmile se narodíme, přijdou s námi na svět naše geny, které nás vytvořily podle svého programu. To je právě onen bůh, který je v každém živém tvoru, od těch nejjednodušších, po ty nejkomplikovanější. Geny mají své, byť nevědomé záměry a cíle, neboť se řídí základním zákonem života, zákonem přírodního výběru a postupného vývoje – neboli evoluce. Geny mají hlavní cíl – přenést informaci života co nejdále v čase a zajistit aby se návaznost života nepřerušila. Stovky, tisíce, milióny a miliardy let kupředu. Každý živý organismus včetně člověka je podřízen naplnění tohoto cíle. Všechny nižší organismy až po savce tak činí, jak nejlépe umí, aniž by to hodnotili a zkoumali. Pokud se jim to daří, tak genovým bohem jsou odměňovány, pokud se jim daří méně, trestáni. Ti dokonalejší s rozvinutou nervovou soustavou jsou odměňovány tím, že dostávají do mozku látky, které způsobují příjemné pocity a přináší uspokojení, nebo pociťují úzkost, strach a bolest, a tím jsou trestáni.

Proto, aby bylo možné přenést informaci v čase i v těch nejsložitějších, stále se měnících životních podmínkách, aby bylo možné ji rozšířit případně i dále do vesmíru, pro případ, že na této planetě již nebudou podmínky umožňující žádnou formu života, postoupila evoluce až k složitosti a výkonosti lidského mozku.

Člověk místo toho, aby využil možností, které mu dává vysoká inteligence k dokonalému plnění boží vůle, obrací mnohdy své schopnosti proti bohu. Vynalezl například antikoncepci, zabíjí nenarozený život, poškozuje vědomě své zdraví, poškozuje prostředí, v kterém žije. Ženy přestali naplňovat poslání žen a muži neplní úkoly mužů. Ženy nerespektují, že pro boha je cennější negramotná matka pěti dětí, než bezdětná doktorka přírodních věd. Bůh nemá nic proti vzdělání, jehož pomocí je možné ještě lépe plnit boží cíle, ale doktorem přírodních věd může být i muž, kdežto rodit muž děti nemůže. Proto je žen pro plnění mužských úkolů škoda. Muži již nejsou ochotni za své ženy a děti nasazovat a obětovat život. Celé skupiny a národy, přestali hájit své území, své zdroje potravy a pitné vody. Někteří lidé jednají jako by bůh neexistoval. To je ovšem velký omyl, bůh existuje a dává všem lidem jasné instrukce. Ti, kteří je neuposlechnou, nepřežijí.

Nyní přicházejí do Evropy ti, kteří bohu více naslouchají a lépe plní jeho záměry. Nikdo se jim nestaví do cesty, nikdo jim nebrání, nikdo je již nezastaví. Pokud člověk nerespektuje boha v sobě, tak není pro boha ničím a musí zahynout a uvolnit místo těm, kteří boha vnímají a respektují.  Takový je zákon života, takový je zákon evoluce, takový je zákon boží.