Xenofobie je
projev chování, který spočívá v nedůvěře, odporu a nepřátelství ke všemu
cizímu. Vedle lidských jedinců je pozorována i u dalších živočichů. Je to forma
strachu ze všeho neznámého, především z cizinců a všeho cizího (tedy z projevů
odlišných kultur, zemí, náboženství,
apod.), resp. všeho, co přichází z ciziny, případně co je (co pochází) mimo
vlastní sociální útvar (skupinu, podnik, kmen, národ, stát apod.) Tento
strach může přejít až v nenávist. (wikipedie)
Oikofobie
– jedná se o často až patologickou nenávist k vlastnímu národu, jeho tradicím a
kultuře, pohrdáním vlastním národem a kritizováním vlastností a schopností
příslušníků vlastního národa. Takto to pojmenoval britský konzervativní filozof
Roger Scruton ve své knize O potřebností národů.
Již z definice je
patrné, že xenofobie, pokud nemáme na mysli patologickou formu ve smyslu
psychické poruchy, je běžná vlastnost člověka i dalších živých tvorů. Je to
jistá preventivní nedůvěra a opatrnost před tvorem, jehož úmysly a záměry
neznáme. Je to nezbytná součást pudu sebezáchovy. Je tedy naprosto absurdní,
když běžná lidská vlastnost je kvalifikována jako trestný čin. Je to totéž,
jako by byla trestným činem homosexualita, nebo sexualita obecně, i když tomu
tak vlastně již je, v podobě omezování verbálních projevů lidské sexuality
v rámci postihování tzv. sexual harassmentu, dovedeno ad absurdum.
Pokud jde o případný
nesouhlas a odpor obyvatel k přijímání běženců ze současné migrační vlny
do země, je tomu docela jinak. Nejedná se v žádném případě o xenofobii ve
smyslu definice. Příslušníci národů, jejichž členové nyní přicházejí, jsou v Evropě
již desítky let, jejich vlastnosti, kulturní návyky, vzorce chování, jejich
vztah k domácímu obyvatelstvu, jejich religiozita a projevy této víry jsou
dávno obecně známé. Nejedná se, pokud jde tedy o jejich odmítání, o preventivní strach
před něčím neznámým, který by časem po zjištění pozitivních skutečností vymizel
(viz v průběhu let proměněný vztah české populace k vietnamskému etniku).
Proto v tomto případě není možné mluvit o xenofobii, neboť se jedná nikoliv
o cizince, ale o naše důvěrně známé evropské spoluobčany, se kterými máme
dlouholeté zkušenosti.
Pokud jde o nenávist a
odmítání vlastního národa, jedná se vždy o patologickou psychickou úchylku,
protože podobné chování se v přírodě nevyskytuje. Příslušníci vlastního
druhu jsou vnímáni jako nebezpečí prosti, obvykle na sebe neútočí, mimo případů
soutěže o sexuální partnerku a jen zcela výjimečně jsou součástí jídelníčku
(zvířecí kanibalismus).
Odmítání vlastní národa jde
samozřejmě v ruku v ruce s nekritickým přijímáním a
upřednostňováním všeho cizího, mimo vlastní národ. To je právě v pozadí za
chováním těch tzv. „vítačů“ s transparenty
a plyšovými medvídky, kteří aniž vědí, kdo vůbec přichází, tak mu předem
otevírají náruč. Podstatné z jejich pohledu je, že to není někdo domácí,
nějaký příslušník vlastního zatracovaného národa.
Jako u každé nemoci nemá
smysl hodnotit a zabývat se projevy, je potřeba ptát se po příčinách. Dá se
říci, že u mladých lidí jde o generační problém – všechno co dělali a dělají,
všechno co si myslí a říkají rodiče, je z pohledu dětí špatně a mladý
člověk je zásadně a vždy, aniž věc objektivně hodnotí, v opozici.
Jak je to ale s dospělými
lidmi? Pokud jde o Německo a Němce, tam se vysvětlení nabízí. Nacionalismus byl
údajnou příčinou vedoucí k druhé světové válce, a tudíž je považován za
prvotní příčinu všech zločinů, které v té době Němci páchali. K tomu přistupuje
křesťanská téze o dědičném hříchu, tudíž to bezbřehé přijímání cizinců bez
ohledu na všechny negativní zkušenosti se může odvíjet od potřeby odčinit minulé
viny. Absurdně na někom, kdo nebyl onou minulou obětí! Nacionalismus samozřejmě
příčinou a motivací k žádným zločinům nebyl. Toto obecně pozitivní cítění
obyvatel bylo zneužito, stejně jako byla zneužita některá filosofická pojednání
Friedricha Nietzscheho a podobně zcela objektivní antropologické výzkumy
rozdílnosti ras, k realizaci megalomanských cílů diktátora a jeho pomahačů.
Bohužel politici neznají
jiná než jednoduchá řešení, takže potlačení všech projevů vlastenectví až k pohrdání
vlastním národem a nekritickým přijímáním všeho cizího, má být podle nich onou
univerzální prevencí vůči veškerému budoucímu zlu.
Takto zjednodušeně bychom mohli
vysvětlit chování Němců, ale odkud se bere, i když zcela minoritní, nicméně
obdobné uvažování a jednání u některých Čechů? Český národ v dohledné minulosti
byl bohužel vždy obětí, nikoliv pachatelem zla, takže odpykávání minulých vin
nepřipadá v úvahu.
Já vidím hlavní příčinu ve
ztrátě smyslu bytí a neexistence jakýchkoliv kolektivních idejí. S náboženskou
vírou to v českém národě nebylo nikdo příliš slavné a po druhé světové
válce se víra v boha téměř vytratila. To ovšem není možné svádět na
komunistickou moc. Po ukončení protináboženského tlaku věřících nepřibylo, naopak
ještě ubylo.
V období budování socialismu
kolektivní ideje existovaly, přestože v jejich smysl a reálné uskutečnění
málokdo nakonec věřil, nicméně existovaly a byly neustále propagovány. Budovala
se beztřídní, spravedlivá, vysoce vyspělá společnost. Každý se mohl zapojit,
každý byl spolutvůrcem velkého díla. Je skutečně jedno, kolik lidí tomu věřilo,
nějaká idea existovala.
Čím byla nahrazena
socialistická a komunistická idea po roce 1990? Naprosto ničím, budování
komunistické společnosti bylo zavrženo a vhozeno do žumpy dějin, náboženská víra
již nevstala z mrtvých, nacionalismus a budování státu, tak jak existovalo
za první republiky, to se již neujalo, prostě nic, po jakékoliv ideji ani
stopy.
Po dvaceti letech přišlo navíc
rozčarování. České republika je stále tím posledním vagónem ve vlaku Evropské
unie. To asi lidem mohlo dojít dříve, že jednotlivé vagóny se nemohou
předjíždět, nicméně po dvaceti letech to již pochopil každý. Takže žádný
hospodářský zázrak, nic, pro co by bylo možné se nadchnout. Politika opět všech
idejí prostá, pouze pragmatizmus, jak se co nejdéle udržet u moci a jak z toho
co nejvíce vytěžit, to se stalo hlavním cílem všech politických stran, které se
podobají jedna druhé.
Obdobnou zkušeností prošli
lidé na západě Evropy. Po vybudování válkou zničených zemí, po období
hospodářského zázraku a dosažení nebývalého blahobytu, již nebylo pro co se
nadchnout. Ještě tu byl naštěstí nepřítel v podobě socialistického bloku
zemí včele se Sovětským svazem. Když i tento nepřítel zmizel, zůstalo pusto a
prázdno.
To ovšem evropští politici správně
pochopili, že lidé nemohou bez společných idejí žít a přišli s ideou multikulturní
Evropy. Původně ta multikulturnost byla chápána v rámci národů Evropy,
jenže se ukázalo, že to nefunguje. Těmi nejlepšími Evropany se cítili
Francouzi, rovněž Němci si mysleli, že jsou to oni, kdo by měl hrát v Evropě
první housle, stejně Španělé a Francouzi. Malé národy si nemysleli nic, ale
zcela se podřizovat také nechtěli.
Byla zde ještě jedna
závažná skutečnost. Evropa se již nesestávala pouze z Evropanů. Byl to důsledek
neuváženého kroku po rozpadu koloniálních říší, kdy Francouzi prohlásili
všechny obyvatele francouzských kolonií za Francouze, totéž udělali Britové,
Nizozemci a Belgičané. Důsledkem toho bylo, že do těchto zemí přibyly
během několika let milióny příslušníků všech národů z bývalých kolonií.
Němci si na budování hospodářského zázraku pozvali pracovní hosty z Turecka,
kteří se ovšem odmítli vrátit domů. Z toho povstala pěti miliónová turecká
menšina v Německu. To znamenalo, že ideologie multikulturalismu musela být
pojata mnohem šířeji. Tou nosnou myšlenkou multikulturalismu nyní je, vytvořit
Evropu skládající se ze všech národů světa, jejichž podíl bude pokud možno tak velký,
aby se v této směsi ztratili všechny původní evropské národy.
Že to je zcela pomýlená
idea, stejně jako všechny, které jsou v rozporu s lidskou přirozeností,
není důležité. V poušti bez jakýchkoliv idejí a cílů je to alespoň něco
konkrétního. Mnoho lidí na Západě a několik lidí u nás se toho chytlo jako
tonoucí stébla. Již nebudují komunistickou, ale multikulturní společnost, kde
nebude již žádných národů, žádných odlišností, žádných rozporů, pouze
všeobjímající láska a mír. Jen si to představte, že vy jste součástí tohoto úžasného
díla, že vy jste dělníky na této úžasné stavbě Babylonské věže. Není těžké tomu
propadnout. Pak samozřejmě pro ty, kteří nepochopili a nechtějí se přidat, máte
jen slova pohrdání. Pokud zůstává v opozici většina národa, pak pohrdáte
celým národem, jehož jste příslušníkem. Je to pochopitelné? Myslím, že ano.
Jenomže je tady problém.
Jak už jsem uvedl, člověk neumí žít, z důvodu mně neznámých, bez společné
ideje, bez společného cíle, ke kterému stádo (společnost) směřuje. Ti, kteří
odmítají multikulturalismus, kteří odmítají cizí náboženství, odmítají ty
statisíce příchozích lidí se zcela odlišnými kulturními návyky, jednají sice
racionálně, ale bohužel nenabízejí nic namísto toho.
Takže pokud se neobjeví
nový prorok a nepřinese novou ideu, nové náboženství, tak lidé budou věřit v to
jediné, co se zatím nabízí. Velmi se obávám, že ty důsledky, které to bude mít,
budou tragické. Pro všechny bez rozdílu. Domnívám se proto, že ti, kteří nyní
přicházejí po statisících do Evropy, nečiní dobře. Vydali se ke své škodě na kontinent, který má
jen chmurné vyhlídky do budoucna.
Žádné komentáře:
Okomentovat