Do tepláků

Zastavil jsem onehdá (jak se u nás v kraji říká) na parkovišti před Kauflandem – asi budete znát, to je ten obchodní řetězec, který u nás prodává zboží, nad kterým by zákazníci v zemi, odkud ona firma pochází, stoprocentně ohrnuli nos. Nicméně vděčen Evropské unii za toto dobrodiní, jsem zastavil na parkovišti pře zmíněným obchoďákem.

Za chvíli vedle mé letité ojetiny zastavilo stříbrné AUDI. Čekal jsem, že vystoupí nějaký businessman v padnoucím obleku nebo dáma v kostýmku s botama na vysokém podpadku. Nebylo tomu tak, vystoupil mladý plešatý buřt v teplákách, v teplákové mikině a v keckách. Nejprve jsem si myslel, že je to řidič, ale když nikdo další nevystupoval, pochopil jsem, že ona postava je současně i majitel drahého vozu. Nepředstírám, že jsem něco takového, myslím ony vytahané tepláky na gumu viděl poprvé, ale ještě nikdy ve spojení s auťákem za dva milióny.

Když jsem nějakého mladého muže nebo slečnu obvykle obtloustlé, s velkým pozadím, viděl v teplákách poprvé, myslel jsem si, že se vracejí, i když tvary postavy tomu nenasvědčoval, z nějaké sportovní aktivity. Když jsem ovšem začal potkávat lidi oblečené v tomto vrcholně nevkusném ohozu častěji, pochopil jsem, že to je -in a trendy mít něco takového na sobě.

Zalovil jsem paměti a vzpomněl jsem si, že u nás ve vsi ve vytahaných teplákách chodila jistá Maruna Jílkova, která dosáhla nejvyššího vzdělání absolvováním páté třídy základní školy. Tenkrát ovšem v nich nebyla -in, protože v teplákách by v oné době mezi lidi nikdo nešel.

Časy se ovšem mění a nelze než zvolat „do tepláků“. Proč se za to stydět, hlavně že guma povolí na objemném břichu a látka se snadno vytáhne podle stále mohutnější zadnice.

A znovu se mi vybaví další obrázek. Když šla moje babička pro něco do konzumu, vždy i při největším shonu si oblékla čistou zástěru a na hlavu uvázala vyžehlený šátek. Ona si totiž svých sousedů a spoluobčanů vážila a nedovolila by si mezi ně přijít v nějakém ušmudlaném oblečení.

To dnešním lidem jsou jejich kolegové v práci nebo spoluobčané ukradení. Ráno u vchodu do firmy nepoznáte, jestli kolega v sepraných džínách a reklamním tričku jde do práce, nebo má dovolenou a chystá se na houby. Pokud k tomu i nevábně zapáchá, protože považuje sprchování za změkčilost, pak je to váš problém a ne jeho.

Vybavuje se mi další obraz z minulosti. Je neděle, můj děda se nejprve do půli těla svlečený umývá u pumpy, poté se před přenosným zrcátkem bravurně břitvou oholí, potom si oblékne čistou bílou košili. Vyndá ze skříně sváteční oblek, jediný, který má, pečlivě jej vykartáčuje, aby na něm nebylo ani smítko. Hadrem vyleští ručně šité boty, uváže si kravatu, oblékne oblek, obuje vyčištěné boty, učeše si vlasy, uhladí knír, vezme do ruky hůl a vyjde na cestu směrem ke kostelu. Tak činil neděli co neděli až do nejpozdějšího věku. Vyjadřoval tím úctu k bohu i k lidem.

Nyní je všechno jinak, dnes už se mnozí neobtěžují, ani když jdou do divadla nebo na koncert, aby se umyli, navoněli a aby si oblékli to nejlepší, co mají. Přijdou v oblečení, že nepoznáte, zdali neměli místo na koncert namířeno na zahradu, rozvalí se v sedadle a teď - umělci ve fracích, předveďte, co umíte.

Trendem poslední doby, v oblékání, v mluvě, v jednání, je to, co bych nejpříhodněji označil jako „buranismus“.   Abych mohl být považován za řádného buranu, pak dělám toto:

Obléknu si na sebe jakýkoliv hadr, bez ohledu na situaci, k tomu sešmajdané, špinavé boty, nic se neděje. Mluva se sestává z maximálně třista slov, nejfrekventovanějšími výrazy jsou no víš…, no jako…, víš jak to myslím…, chápeš … a odpovědi no jasně… no, jo to víš…, jasná zpráva… . Při jednání s lidmi je důležitá neomalenost, což představuje -  vždy se první cpát do dveří, aťsi jde starší člověk nebo žena, na chodníku jít ve třech vedle sebe a zásadně se neuhýbat, nepozdravit, neodpovědět na pozdrav, kdekoliv a kdykoliv se vybavovat s někým mobilním telefonem tak hlasitě, aby nikomu pokud možno neuniklo ani slovo a podobné jednání, kterým ty druhé co nejvíce obtěžuji.

Viděl jsem ulice v Orientu, kdy jsem zprvu nevěděl, jestli jsem nezabloudil na nelegální skládku, rovněž jsem viděl stůl a místo pod stolem, jak jej zanechala arabská rodina po obědě, zprvu jsem myslel, že je musel personál restaurace něčím velmi naštvat, ale když odešli další návštěvníci, pochopil jsem, že to jsou pouze odlišné kulturní návyky.

Co tím chci říci? Jen to, že když se k nám nyní Orient stěhuje ve velkém, že se průprava buranismem bude hodit.