Máme se kát za minulost?

V jedné diskuzi na facebooku jsem poněkud příkře ragoval na prohlášení „období křižáckých válek není nic, na co bychom mohli být hrdí“.

Dnes se pokusím vysvětlit, proč mne tato věta irituje.

Je to z několika důvodů. Předně považuji obecně za chybné hodnotit minulost z hlediska našich dnešních zkušeností, úrovně poznatků o světě a současně obecně akceptované morálky. Ve všech těchto věcech je dnešní situace diametrálně odlišná od podmínek v 11-století. Dnes si zřejmě mnozí nedovedou představit, že by na obranu nějakých ideálů, možná ani dokonce svého života použili zbraň a zabili jiného člověka. V té době to bylo samozřejmé a běžně akceptované. Jinak řečeno je nesprávné posuzovat minulost hodnotícími parametry současnosti. Takové hodnocení bychom mohli provést, jen pokud bychom přesně znali situaci v té konkrétní době. K tomu nemáme téměř nikdy dostatek informací. Nelze se vrátit v čase, můžeme hodnotit pouze na základě písemných záznamů, které jsou obvykle zkreslené osobním postojem a názory autora a tím na které straně stojí. Příkladů zcela rozdílných hodnocení stejných událostí různými autory je v historii bezpočet.

Co je potřeba upřesnit je slovo „MY“. Kdo jsou to „MY“?

Jsme to my, vzdálení potomci lidí, kteří žili na území, odkud se rekrutovali boží bojovníci? Dnes na tomto území žijí docela jiní lidé než tenkrát a mnozí nejsme potomci tehdejších obyvatel.

Nebo jsme to my křesťané jako vyznavači stejné ideologie jako vojáci pod znamením kříže? Tam žádná souvislost není, v Novém zákoně stojí, že má být šířena dobrá zvěst, evangelium, ale nikde není psáno, že má být šířena ohněm a mečem. To znamená, že křížové výpravy nebyly naplněním ideologie  křesťanství, ale vynuceným aktem, zoufalým pokusem o záchranu křesťanského světa před agresivní expanzí islámu.

Či to znamená, my všichni, kteří patříme k současné západní civilizaci? Ta je ovšem v duchovní oblasti velice vzdálená křesťanství té doby.

Otázka zní, zdali je vůbec správné přijímat jakoukoliv odpovědnost za vzdálenou minulost, na kterou nemáme žádný vliv a nemůžeme ji v ničem změnit? Odpověd zní, že to není správné. Nikdo z nás nemůže být žádným způsobem odpovědným za to, co se stalo v minulosti, byť by to i způsobili jeho předci v přímé linii. Toto uvažování pochází z nesmyslného dogmatu katolické církve o „dědičném hříchu“. Toto je čistě účelové dogma, které má sloužit k ovládání věřících. Ze stejného důvodu je vsugerováván pocit viny dnešním obyvatelům Evropy, rovněž bílým osídlencům Ameriky a Austrálie.

Toto nestále omlouvání se, zveličování vin, sebeosočování a sebemrskačství „bílého člověka“ naší tzv. západní civilizace má jeden vedlejší efekt a to, že u těch domnělých obětí pouze zesiluje pocit křivdy, ublíženectví, nenávist a touhu po pomstě. Správný postoj by byl říci: minulost je pryč, nikdo z nás v ní nebyl, teď jsme tady vy i my, tak se s tím musíme vypořádat, pokud to někdo nedokáže, tak má smůlu, protože svět už takový je. Všimněme si, zcela odlišného postoje muslimů nebo vůdců obyvatel afrického kontinentu. Žádný z nich nikdy neprojeví lítost nad zločinem spáchaným jejich příslušníky proti křesťanům nebo bílým lidem v současnosti, natož pak v minulosti.

Naproti tomu vyvstává otázka, zdali odmítneme-li odpovědnost za činy svých etnických nebo kulturních předků, můžeme-li projevovat naopak hrdost a pyšnit se tím čeho dosáhli. Říká se „jsem hrdý na svůj národ“. Ano, tento postoj je legitimní, ale aby měl smysl, měl by se vztahovat k současnosti. Je to tak, že jsme hrdi nikoliv na minulost, byť ji hodnotíme kladně, ale především na současnost jako členové týmu a tím jsme hrdi rovněž na sebe.

Plyne z toho snad, že bychom se měli vzdát minulosti, zapomenout dějiny svého národa, kulturu, zvyky a obyčeje svého etnika? To v žádném případě. Národ a jakékoliv společenství, které by se nehlásilo k tradicím, by bylo jako člověk trpící amnézií. Takže je správné se přihlásit k minulosti a tradicím určité skupiny lidí – obce, národa, křesťanstva, ale pozitivně, to znamená vyvarovat se morálních soudů a hodnocení. Také nemá smysl nějak kompenzovat, napravovat nebo měnit to, co naši předci učinili, určitě ne, pokud již není nikdo žijící z té doby. Pokud nějakému jednání předků mnohdy nerozumíme, můžeme si být jisti, že k tomu měli dobré důvody, které neznáme, nebo byli k takovému jednání donuceni okolnostmi. Na minulost bychom měli hledět vždy pozitivně – být hrdí a pyšní a nic nekritizovat, jiní to rovněž nedělají a takovým uvažováním se dostáváme do nevýhody.

Především bychom se měli starat o přítomnost, aby svět byl nyní a dnes, nejlepší jaký může být. Často se mluví o naší odpovědnosti za budoucnost. Za to jaký bude svět, v němž budou žít naši potomci, příští generace. To již smysl má, budoucnost na rozdíl od minulosti můžeme svým jednáním ovlivnit, i když v omezené míře. Nemáme nikdy dost informací, abychom poznali, jak se naše dnešní jednání projeví v budoucnosti. Mnohdy to co uděláme s nejlepšími úmysly, přinese negativní výsledek. Pokud jde o technická řešení, tak tam jsou následky omylů méně nebezpečné, neboť je vždy v našich silách ten proces zastavit a vydat se jinou cestou. Jestliže se přestanou těžit pralesy, na jejich místě vysazovat olejnaté palmy a dá se přírodě čas, tak se prales opět obnoví. V sociálních projektech není možné experimentovat, neboť věci, které se stanou již nelze vrátit zpět. Nelze vrátit černé obyvatele Severní Ameriky zpátky do Afriky. To znamená, že tehdy, kde existuje možnost, že se nějaký sociologický projekt nezdaří, neměl by se v žádném případě provádět. To se nyní ovšem neděje. Ideologie multikulturalismu se již dávno ukázala jako zcela chybná, přesto se v nastoupené cestě stále pokračuje.
Tragicky skončily vždy aplikace filosofických, morálních, náboženských idejí několika jedinců prosazovaných proti vůli většiny. To je právě jedna z největších předností skutečné demokracie – dokáže eliminovat tyto sociologické experimenty. Pokud se takovéto extrémní ideologie dostanou do demokratické soutěže, nemají šanci uspět. Nesmí se jednat ovšem o ten typ demokracie, která nyní nastupuje - s politickou korektností, která zakazuje mluvit o řadě témat, ovládnutí médií, včetně veřejnoprávních, skupinou lidí jednoho ideologického názoru, neomezený vliv nátlakových a lobistických skupin a upřednostňování potřeb a požadavků minorit před zájmy majority zakotvené v zákoně.