Zamyšlení nad knihou "Islámský fašismus"

 Poněkud se zpožděním jsem zjistil, že v loňském roce vyšla v českém překladu kniha Hameda Abdel-Samada „Islámský fašismus“. Knihu jsem si samozřejmě ihned koupil a přečetl, protože svědectví těch, kteří se v islámském prostředí narodili, v islámské společnosti žili a nakonec projevili nesmírnou osobní statečnost a rozhodli se o islámu říci pravdu, tak tato svědectví považuji za ta nejvěrohodnější, nejpravdivější a nejcennější. Kdyby kterýkoliv káfir (ten kdo nevyznává muslimské náboženství a ideologii), napsal nebo veřejně řekl, že islámská ideologie má řadu shodných rysů s ideologií fašistickou a nacistickou, tak by v každé evropské zemi byl vystaven soudnímu stíhání a pravděpodobně by byl nucen opustit zaměstnání. Viz případ Kláry Samkové u nás, která v podstatě řekla totéž. Pokud ovšem syn imáma, odborník na historii i současnou realitu islámu v arabském světě, skutečný znalec koránu a hasídů, provede důkladnou analýzu dvou zmíněných ideologií a dojde k závěru, že velké sympatie, které italští fašisté a němečtí nacisté projevovali vůči islámu a islámským ideologickým vůdcům nebyly náhodné, je těžší to odmítnout. Stejně vřelý vztah jako fašisté v minulosti k islámu, projevují současní islámští duchovní vůdci dodnes vůči fašistické ideologii. Autor dokládá, že Hitlerův Mein Kampf, v době, kdy jeho vydávání a šíření bylo v Evropě zakázané, vycházel bez problémů v arabštině a zhusta byl čten a citován. Dosti o tom, to vše bude každému jasné po přečtení knihy.

Mne čtení této knihy vedlo i k jiným závěrům, než je zjevná pravda o tom, že všechny totalitní, nenávistné ideologie, kteří preferují pouze své stoupence a ostatní zavrhují, jsou si velmi podobné.

Abdel-Samad a desítky známých exmuslimů se snaží vymanit z prostředí této totalitní ideologie, do které se narodili. Pro muslima neexistuje žádná svobodná volba, kdo se jako muslim narodí, pokud nechce riskovat naprosté vyloučení z rodiny a z vlastní komunity, nebo v muslimských zemích často i vlastní život, musí muslimem zůstat do smrti. Pak jsou stovky a tisíce těch, které neznáme, kteří by také rádi odešli ze zemí, kde stát aplikuje právo šaria, někam, kde by beze strachu mohli žít jako jinověrci nebo ateisté. Bohužel ten postup jaký zvolily státy západní civilizace v přístupu k muslimům, jim to prakticky znemožňuje. Islámské organizace v Evropě byly postaveny na roveň historickým náboženským církvím a následně získaly absurdně ještě větší ochranu a privilegia než tyto. To znamená, že se vytvořila v každé evropské zemi muslimská komunita, která se prakticky nijak neliší od těch v islámských zemích. Do Evropy odcestovala řada nikoliv těch, kteří by chtěli islám opustit, ale naopak ortodoxních duchovních a islámských bojovníků na cestě džihádu. Tito lidé ovládají tuto uzavřenou imigrantskou islámskou komunitu v každé zemi.
Ten postup měl být samozřejmě docela jiný. Pro země Západu již není cesty zpět, ty učinili zcela fatálně chybné činy, ale v zemích východní Evropy, pokud by se k moci dostali rozhodní a odpovědní politici, tak by museli postupovali zcela jinak. Především by v zemi nebyla povolena činnost žádných muslimských organizací. Nebyla by dovolena výstavba mešit ani zakládání muslimských škol. Další privilegia jako halal strava, zahalování žen, segregace mužů a žen, to by bylo zcela nezákonné. Jaký by to mělo důsledek. Zastavení migrace z islámských zemí? Vůbec ne! Emigrovali by ovšem právě ti, kteří jsou ve svých zemích utlačováni a ohroženi, to znamená lidé, kteří skutečně mají právo žádat o azyl. Především všichni ti, kteří vyznávají jinou víru než islám a ateisté. Ti lidé, protože by důvody imigrace nemuseli předstírat, ale byli by skutečně na útěku, tak by přicházeli i se svými rodinami a imigrovaly  by třeba i mladé ženy, z důvodů jako například kdysi Ayan Hirsi Alí.
Všichni víme, že pravděpodobnost, že by k takovému politickému rozhodnutí došlo, se jak říkají matematici, v limitě blíží k nule.
Je to proto, že tato naše západní civilizace je nemocná. Zcela byly zavrženy po staletí respektované normy a hodnoty. Byla popřena fyzická a mentální odlišnost mužů a žen a s tím jejich, byť stejně významná, nicméně zcela odlišná, role v rodině a ve společnosti. Současně byl degradován institut manželství. Dnes může vstoupit do manželství prakticky každý, i pejsek s kočičkou. Proto také mladé páry se již nesezdávají, není proč, nemají totiž děti, ale psa, nejlépe dva pro každého z partnerů jednoho. Pokud jde o politický systém, tak místo demokratické vůle většiny, společnost ovládají různé minoritní, lobistické skupiny, které se navzájem domlouvají a rozdělují si moc ve státě, bez ohledu na výsledky demokratických voleb. Současně jsou popírány morální zásady a pravidla jednání lidí. Nic není špatné, vše je rovnocenné, každý se může domáhat jakýkoliv práv, ale na něm nesmí být již vymáháno plnění povinností. Neexistuje žádná idea, žádná hodnota, pro kterou by kdokoliv byl ochoten obětovat, samozřejmě ne život, ale ani svou každoroční dovolenou. Pokud někdo namítne, že tento stav není ještě ve společnosti dominující, tak budu souhlasit, ovšem s dovětkem - zatím není. Protože není tak důležitý momentální stav jako trend a ten je takový, jak jsem jej popsal.
Na závěr položím otázku:  jak skončí střet těchto dvou kultur, dvou civilizací, z nichž jedna je zcela bezbranná, neschopná rozeznat nebezpečí a jakkoliv se bránit a druhá vyznává fanatickou a despotickou, po staletí neměnnou ideologií, která má ve svém jádře zakomponován jako hlavní cíl ovládnutí světa.
Ve své úvaze si nic nevymýšlím, pouze jsem udělal logické závěry z těch skutečností, které jsem si přečetl v knize „Islámský fašismus“.

Abych povzbudil vaši chuť si knihu pořídit a přečíst, jedna ukázka.

„Usáma bin Ládin a jeho Al-Káida živil svůj mýtus ze tří pramenů: z historicky setrvale uražené duše islámského světa, z neodůvodněného univerzálního mocenského nároku islámu a z nekonečně proudících petrodolarů, které jsou symbolem blahobytu bez vlastního přičinění. Mohamed Atta a dalších 18 atentátníků jsou děti generace, jíž se ve vlastní zemi dostalo konzervativní výchovy a která doma i na Západě podlehla svodům modernity a okusila zakázaného ovoce - a pak z toho všeho měla špatné svědomí. Jejich nenávist k Americe byla tak obrovská, že odpálili sami sebe a k tomu tisíce nevinných lidí jen proto, aby Ameriku bolestně zasáhli. Tento skutek je pro sebedestruktivní sílu islámu symptomatický. Kolik času, peněz, plánování a fantazie se k provedení takového atentátu muselo vynaložit? A nakolik to islámskému světu prospělo? Nebo jinak: jak moc mu to uškodilo? Těch devatenáct mladých mužů studovalo na Západě. Místo aby tuto možnost považovali za obohacení, za možnost rozšířit své vědění a zlepšit kvalitu svého života, začali se tam radikalizovat. Nepochopili, co znamená svoboda, a hledali oporu v náboženství, které slouží za ochranný štít proti všem změnám, jež modernita přináší. Stejně jako je bývalý kuřák mnohem netolerantnější ke kuřákům než člověk, který sám nikdy nekouřil, jsou patrně i konvertité a rekonvertité víc netolerantní k hříchům, kterých se dřív sami dopouštěli. A stopy po svých hříších chtějí zahladit tím, že ničí místa, kde je páchali. Nehledají chybu ve vlastní kultuře nebo dokonce u sebe osobně, nýbrž v prokleté kultuře, jež je prý k hříchu svedla. Atentátníci z 11. září jsou symboličtí představitelé generace, kterou zlomila schizofrenie mezi západním životním stylem na jedné straně a hermetickou izolací na straně druhé. Generace, která v islámském světě již představuje většinu mezi učiteli, imámy, tvůrci veřejného mínění a profesory. A někteří z nich se stanou teroristy. Chodí do práce a smějí se, dívají se na západní filmy, fandí Barceloně nebo Arsenalu, nosí džíny a poslouchají hudbu. A přesto v sobě nosí zmutovaný virus, jenž může kdykoli propuknout. Tento virus se jmenuje džihád. Neexistuje jediná muslimská země, v níž by se neetabloval militantní islamismus. V každé z těchto zemí už došlo k atentátům nebo z nich pocházeli teroristé, kteří páchali atentáty jinde. Platí to i pro muslimské menšiny v Evropě, Asii a Africe. Agresivní virus džihádu je stejně aktivní bez ohledu na to, jestli pochází z bohatých států v Perském zálivu, nebo z chudých států v severní Africe, z Indonésie či Nigérie, případně z Thajska, Somálska, Německa, Španělska nebo Anglie. Na stejný duchovní postoj a stejný potenciál násilí narazíme u radikálních muslimů na celém světě. Proto nemůžeme fenomén islamismu oddělovat od islámu, neboť virus džihádu čerpá svou detonační sílu z učení a historie islámu. Koncept džihádu nevymysleli teprve moderní islámisté, ten pochází už od proroka Mohameda. Univerzalistické nároky a štvaní proti nevěřícím nenajdeme pouze ve spisech Sajjida Qutba a Maudúdího, ale také v Koránu. Islámu nemůžeme porozumět, když nepochopíme jeho politickou podstatu. Na rozdíl od křesťanů, kteří museli 300 let žít v roli menšiny, se islám stal politicky úspěšným už pár let po svém vzniku a založil stát ještě za prorokova života. Mohamed vedl války, jimiž budoval a upevňoval svou moc, a sliboval muslimům vládu nad světem. Mnoho muslimů dodnes považuje tyto války a úsilí o islamizaci světa za úkol daný Bohem, který musejí plnit i 1400 let po prorokově smrti.“