Severní Korea - rovnost v chudobě

"Lidé snášejí lépe rovnost v chudobě, než nerovnost v bohatství"

Demokratická lidová republika Korea to je oficiální název země nacházející se v severní části korejského poloostrova. Je to jedna z nejchudších zemí světa, chudoba je zde až na politické a armádní špičky rovnoměrně rozdělena na všechny obyvatele.

Severní Korea není, jak někteří lidé v médiích uvádějí, stát postavený na komunistické ideologii. Podle ústavy země z roku 1972 je Severní Korea suverénní socialistický stát, který se ve své činnosti řídí myšlenkami „Čučche“.

Čučche je původní starověká doktrína vytvořená korejskými filosofy, na kterou navázal a rozvinul ji v ideologický systém vůdce korejské revoluce Kim Ir-sen. (Symbolem ideje Čučche je vysoká věž s plamenem na vrcholu - na fotografii)

Základní postuláty této filosofie jsou:
Člověk je pán světa a svého vlastního osudu;
Vědomí je nejvyšší funkce lidského mozku;
Příroda je objekt lidské práce a materiální zdroj lidského života;

Základní ideologická ustanovení jsou tato:
Předmětem sociálních hnutí jsou lidové masy.
Národ  mající vysoký pocit národní hrdosti a revoluční ctnosti je neporazitelný.
V kontrastu ke kapitalistické ekonomice snažící se dosahovat zisku je hlavním smyslem socialistického nezávislého hospodářství uspokojování potřeb země a populace.

Lid každé země má povinnost bojovat nikoli pouze proti agresi a zotročování, za důslednou obranu své nezávislosti, ale i proti imperialismu a dominancionismu, zasahujících do nezávislosti národů jiných zemí. Chcete-li připravit celý národ na celostátní systém obrany, je nutné proto vybavit všechny lidi a obrátit celou zemi v pevnost. Revoluce je boj za realizaci lidových mas, jejich potřeb a soběstačnosti. Sedět se založenýma rukama, čekání dokud nedozrají všechny nezbytné podmínky, se rovná popření této revoluce. Chcete-li vytvořit správný pohled na revoluci, je potřeba dát do základu vzdělání pocit nesobecké oddanosti k vůdci.
Ideologie Čučche je ve své podstatě extrémní verze soběstačnosti a izolacionismu. Je ve svém důsledku popřením komunistické myšlenky světové revoluce.

Severní Korea se z důvodu tohoto směřování ideologicky rozešla v polovině 50-tých let se Sovětským svazem stejně jako s Čínou ve druhé polovině let 60-tých. Princip "soběstačnosti" je odůvodněním téměř úplného oddělení země od okolního světa. Typickým příkladem toho je, že v Severní Koreji se od roku 1997, již nepoužívá západní kalendář začínající rokem narození Krista, ale nový severokorejský kalendář, který začíná v roce 1912 – což je datum narození prvního prezidenta Kim Ir-sena jako autora ideologie Čučche. V konečném důsledku se tato ideologie stala náboženstvím.

Hlavním rysem sociální struktury v Severní Koreji je naprostý nedostatek jakýchkoli občanských svobod, a to i formálních a stoprocentní priorita kolektivu před jednotlivcem.

Kult osobnosti Kim Ir-sena a jeho syna Kim Čong-ila, který po otcově smrti v roce 1994 stanul v čele země a tu řídil až do své smrti v roce 2011, získal fantastický rozměr. To je skutečný náboženský kult, který neznala ani křesťanská Evropa během středověku. Portréty "dvou vůdců" nejen musí viset v každé domácnosti, ale i v každém voze metra v Pchjongjangu. Někdy mohou být nalezeny v těch nejneočekávanějších místech, například na kraji vesnického pole. Před každým památníkem vůdců je povinnost se poklonit, což platí i pro cizince. Každá mateřská škola v Severní Korea má zřízenu samostatnou místnost, ve středu níž se nachází maketa rodné vesnice Kim Ir-Sunga Manhjondu, obrazy na stěnách zobrazují události z dětství vůdce a jeho syna. Každé dítě dokáže nazpaměť odrecitovat životopisy obou velkých vůdců.

Severní Korea má necelých 25 miliónů obyvatel, z plochy celé Severní Koreje zabírají 74,5 % lesy, pouze 19,2 % pak orná půda. Z důvodu malého počtu obyvatel, nedostatečné velikosti země a omezených přírodních zdrojů vytrvalé a nekritické lpění na myšlence Čučche vedlo k ekonomické zaostalosti. Izolace od okolního světa má za následek obrovské technologické a vědecké zaostávání. Vzhledem k velikosti země, monstrózní vojenské výdaje, neefektivní nucené práce - tyto a mnohé další projevy totality, přivedly nakonec zemi na pokraj ekonomického kolapsu. Neexistují žádné oficiální údaje, ale odhaduje se, že v důsledku hladomoru v létech 1996-1999 zemřelo na 3 milióny lidí.

K dokreslení situace v Severní Koreji několik neoficiálních údajů. Tyto informace jsou vesměs z ruských veřejných zdrojů, protože se domnívám, že Rusové vedle Číňanů mají do Severní Koreji největší přístup a informace nejsou záměrně zkreslovány jako ty z jiných zdrojů. Například zdroje:

http://tourweek.ru/articles/world/280569/

http://dic.academic.ru/dic.nsf/ruwiki/33648
V KLDR žijí prakticky pouze rodilí Korejci. Jejich počet je 99% z celkové masy lidí. Zbytek 1% – Číňané, Mongolové, Japonci a Rusové.
Gramotnost v zemi je prakticky 100%, což je údaj, kterým se může pochlubit málokterá země, včetně zemí západní Evropy. Jde samozřejmě o základní gramotnost – schopnost číst, psát a zvládnout základní početní operace. Školy jsou často internátní, s celotýdenním pobytem dětí a to už od mateřské školy. V případě, že se dětí vrací ze školy domů, tak prakticky se jen vyspat. Řadu hodin tráví při mimoškolní výchově. Vzhledem k vysokému počtu mužů sloužících v armádě, vykovávají řadu činností v zemědělství, průmyslu, ve školství, zdravotnictví a ve službách ženy. Po práci mají rodiče různé schůze a politická školení. Na denní péči o děti nemají rodiče čas, takže děti vychovává stát.

Jako takové platy v Severní Koreji nemají větší význam, role peněz je omezena, všechny výsledky práce konzumuje stát, pracující jsou většinou odměňováni v naturáliích, případně místo peněz ti nejlepší dostávají určité benefity . Průměrný roční příjem v Severní Koreji, podle odhadů dosahuje od 1 do 2 tisíc dolarů. V zemi existuje dvojí měna. Ta oficiální, kterou disponují běžní lidé, a za kterou není možné prakticky nic koupit a pak měna, kterou dostávají politické a armádní špičky. Za tyto peníze je pak možné ve speciálních obchodech nakoupit zboží z dovozu. Je to obdoba tuzexových poukázek z doby socialistického Československa. Nečetní uprchlíci, kterým se podaří uprchnout ze země, se seznamují mnohdy poprvé v životě s věcmi, jež zná už dávno celý svět.

U obyvatel KLDR neexistuje přístup k síti internetu. Globální síť slouží jen pro servisní potřeby úřadů a vládních organizací. V roce 2015 počet aktivních IP adres s přístupem na internet nepřekročil 1500. Oficiální stránky vlády Severní Koreji, http://www.korea-dpr.com jsou jedny z několika mála existujících webových stránek v Severní Koreji.

V ranních hodinách je na ulicích slyšet sirény, ale není to poplach, nýbrž znamení, že je čas vstát a jít do práce. Během půl hodiny pak můžete vidět zástupy lidí, kteří cestují na kole, nebo se snaží dostat na požadované místo městskou hromadnou dopravou. To jsou buď autobusy, často také jen zaplachtovaná nákladní auta. Hlavní město Pchjongjang má vlastní metro, stanice vypadají veskrze dobře, jsou vyzdobené mozaikami s revolučními výjevy. Technicky je metro ve stejném stavu, v jakém bylo spuštěno do provozu. Jezdí zde také tramvaje československé výroby, již v značně dezolátním stavu. Celková délka silnic v zemi je 25 554 km, z nichž pouhých 724 km (2,83% všech silnic v KLDR) má asfaltový povrch. To ovšem příliš nevadí, protože jen málo lidí v této zemi má osobní automobil.

Ekonomika Severní Koreje byla do roku 1970 výkonnější, než v Jižní Koreji. Dnes představuje HDP Severní Koreje pouhých 2,5%  hodnoty HDP Jižní Koreje. V roce 2011 odhadovaný HDP na osobu v Severní Koreji činil zhruba 1800 dolarů ročně, což je nesrovnatelně méně než v Jižní Koreji, kde podíl HDP na osobu je cca 30800 dolarů.

Od určité hodiny večer zhasnou veškerá pouliční světla a světelné nápisy. Město se ponoří do tmy. Severní Korea produkuje tak málo energie, že stát v noci prakticky není vidět z vesmíru.

Méně než 20% plochy území Severní Koreje je vhodné pro setí plodin. Podle některých údajů 23,4% HDP Severní Koreje představuje podíl zemědělství. Zemědělci se zabývají pěstováním rýže, kukuřice, brambor, luštěnin, chovem prasat, drůbeže, méně často skotu. Nicméně, podle světového potravinového programu, z důvodu přírodních podmínek a nedostatku orné půdy KLDR zažívá chronický potravinový deficit. Téměř 6 milionů lidí v KLDR trpí nedostatkem potravin, až 33% dětí chronickou podvýživou.

Severní Korea zaujímá čtvrté místo na světě v početním stavu armády. "Ve zbrani" je KLDR 1,190 milionu lidí. Vojáků v záloze je více než 7,5 milionu, a v Rudých gardách (něco jako u nás za socialismu Lidové milice) je 6,5 milionu lidí. Dalších 200 tisíc vojáků jsou stráže pracující na vojenských zařízeních a jiných podobných místech. Toto vše je navzdory skutečnosti, že obyvatel není více než 25 milionů. Délka základní služby v pozemním vojsku je 5-12 let. Doba služby u námořnictva je o něco kratší, od 5 do 10 let. Vzhledem k tomu, že vláda nešetří prostředky na rozvoj své armády, vojáci jsou kompletně vybavené potřebnými pomůckami, zbraněmi a uniformami. Pokud jde o zbraňové systémy, jsou velice nemoderní a zastaralé, domácí nebo čínské výroby.

V Severní Koreji existuje pojem "trest tří generací". To znamená, že když se člověk dostane do vězení, spolu s ním jde celá jeho rodina, takže dvě následné generace rodiny se rodí ve věznicích a žijí tam svůj celý život. Tento fakt, který je naprosto otřesný, je bohužel pravdivý. Můžete si přečíst o tom, co to znamená být druhá uvězněná generace, v knize "Útěk z tábora 14" (kniha vyšla i v češtině). Pokud uvažujete, co musí spáchat Severokorejec, aby se dostal do jednoho z těchto vězeňských pracovních táborů, odpověď je jednoduchá — politický trestný čin. A pod politickým činem se rozumí kritika vlády nebo pokus uprchnout ze země.

V Severní Koreji výroba, držení a užívání marihuany je zcela legální, a používání marihuany je doporučeno ministerstvem zdravotnictví jako zdravější alternativa tabáku. Turisté vyprávějí příběhy o křoví marihuany, rostoucí volně na krajnicích. Marihuana není jediným narkotický lék, který je zákonný v Severní Koreji. Vláda povzbuzuje lidi, aby pěstovali mák a vyráběli opium na neúrodné části země. Co se týče keřů marihuany, volně rostoucí na straně silnice, ukázalo se, že marihuana je často vysazována i podél železniční tratě, aby udržovala kolejnice svými hlubokými kořeny. Vyrábět alkohol je na druhou stranu  přísně zakázáno, člověk se může setkat s popravčí četou, pokud ho přistihnou při pálení lihu.

Kolektivní všeobecný nedostatek ovšem  nesdílí Kimův klan. Otec současného vůdce země Kim Čong-Unа  Kim Čong-il utratil 700 tisíc euro ročně na nákup brandy Hennessy. Roční výdaje bývalého severokorejského vůdce Kim Čong-Ila, jen na luxusní alkohol, 800 krát převyšovaly průměrný roční příjem v zemi. Jeho syn je rovněž příznivec kvalitního alkoholu, konzumuje nejraději koňak v ceně $500 za láhev.

Kult osobnosti často dosahuje absurdních a směšných podob. Podle oficiálních dokumentů Kim Čong-il (otec současného vůdce) se naučil chodit ve věku tří týdnů. Během studia na univerzitě Kim, i podle oficiálních dokumentů, napsal 1500 knih, včetně šesti velkých oper. Podle jeho oficiální biografie, všechny jeho opery jsou "nejlepší v historii hudby". Dále dosáhl i sportovních úspěchů. V roce 1994 korejská média informovala o tom, že když Kim Čong-il poprvé navštívil golfový klub, překonal 38 jamek, 11 z nich na jeden úder. To vše před zraky 17-ti osobních strážců. Po tomto výkonu, se pak rozhodl navždy opustit tento sport.

V žádném případě by nebylo správné se obyvatelům Severní Koreje vysmívat nebo je nekriticky odsuzovat. V důsledku špatných historických zkušeností, především v době japonské okupace za 2. světové války, kdy byli Korejci vystaveni obrovskému útisku, utrpení a krutostem okupantů, se rozhodli pro svou vlastní cestu. Pro cestu spoléhání se na vlastní síly, na schopnost se jednou provždy ubránit a odolat všemu a všem. Dá se tedy říci, že konali a konají v dobré víře. Je těžké říci, zda-li z důvodu naprosté neinformovanosti, nebo z důvodu masivní propagandy a indoktrinace, se dosud nerozhodli tuto zjevně chybnou cestu opustit.

Podobně i my v Evropě sice za jiných podmínek, jiným způsobem, na základě ideologie, pro mnohé téměř náboženství, všelidských práv, multikulturalismu a universálního rovnostářství se vydáváme na cestu, před kterou mnozí varují a o které nikdo neví, jak skončí. Ani historické paralely ani příklad jiných zemí, ani osud Severní Koreje nevedou lídry k tomu, aby z této cesty ustoupily. Takže pokud bychom se Severokorejcům vysmívali, vysmívali bychom se současně sami sobě.