Názor kněze, který se odvážil kritizovat papeže.

Situace v křesťanských církvích, zvláště protestanských, ale po nástupu papeže Františka také v katolické církvi je taková, že se čím dál tím více odklání od původního učení zapsaného v evangeliích. Církev stále více sklouzává k levicové ideologii a stává se jakousi podivnou organizací propagující zájmy menšin, či dokonce jiných náboženství na úkor obhajoby křesťanské víry, zájmů a životů křesťanů. Papež František už vůbec nemluví a spáse lidské duše, ale zabývá se výhradně životem pozemským ve smyslu humanitární pomoci lidem kdekoliv na světě, bez ohledu na jejich často nepřátelský postoj ke křesťanům.
Je dobře, že se postupně začínají ozývat hlasy kněží, ale i běžných věřících, kteří tyto tendence kritizují. Další věřící křesťané to řeší tak, že z církve odcházejí.
Aby tyto hlasy zazněli a křesťané u nás nepropadli úplné beznaději, že už jsou v církvi jen lidé typu pana Halíka, ale že naštěstí je v katolické církvi i řada lidí jako je u nás například páter Petr Piťha, přeložil jsem následující článek.

Thomas D. Williams, Ph.D., Breitbart News, 16 června 2017:

PODLE JEZUITY PÁTERA HENRIHO BOULADA, UČENCE ZE ŠKOLY ISLÁMU EGYPTSKÉ CÍRKVE ŘECKÉHO RITU, ISLÁMŠTÍ EXTREMISTÉ, KTEŘÍ PROVÁDĚJÍ TERORISTICKÉ AKTY, JEDNODUŠE UPLATŇUJÍ TO, CO JEJICH VÍRA OD NICH VYŽADUJE.

V rozhovoru pro National Catholic Register, otec Boulad řekl, že „islám otevřeně vyhlásil válku proti nemuslimům“ a ti, kteří provádějí násilný džihád, jsou praví muslimové, kteří uplatňují přesně to, co jejich vyznání vyžaduje.

Ti, kteří si neuvědomují skutečnou hrozbu islámu, jsou naivní a neznají historii, řekl, a bohužel mnozí v církvi spadají do této kategorie.

S odvoláním na dopis, který napsal loni v srpnu papeži Františkovi, otec Boulad řekl, že „pod záminkou otevřenosti, tolerance a křesťanské lásky – se katolická církev dostala do pasti liberální levicové ideologie, která ničí Západ.“

„Všechno, co není v souladu s tuto ideologií je okamžitě stigmatizováno ve jménu politické korektnosti,“ řekl.

Kněz šel až tak daleko, že naznačil, že sám papež František - kolega jezuita - upadl do stejné pasti.

„Mnozí lidé si myslí, že určitá řada vašich postojů je v souladu s touto ideologií, a že v sebeuspokojení přestupujete od koncese ke koncesi od kompromisu ke kompromisu na úkor pravdy,“ napsal kněz Františkovi.

Křesťané na Západě a na Východě, napsal papeži, „očekávají od tebe něco jiného než vágní a neškodná prohlášení, která mohou zatemnit realitu.“

„Je nejvyšší čas vyjít z hanebného a rozpačitého mlčení tváří v tvář islamismu, který útočí na Západ a na zbytek světa. Systematicky smířlivý postoj je interpretován většinou muslimů jako znamení strachu a slabosti,“ řekl.

„Když Ježíš řekl: Blahoslavení pokojní, neřekl nám: Blahoslavení jsou pacifisté. Mír je mír, ať to stojí, co to stojí. Takový postoj je čistě a jednoduše zradou pravdy,“ řekl.

Kněz také vyjádřil svou víru, že Západ se nachází v etickém a morálním úpadku, a jeho pasivita vůči islámu je popřením pravdy.

„Tím, že obhajujeme za každou cenu islám a snažíme se jej očistit od hrůz spáchaných každý den v jeho jménu, tím zrazujeme pravdu,“ napsal.

Aby potvrdil své argumenty, otec Boulad vyjmenoval celou řadu textů z Koránu, které vyzývají muslimy použít násilí v jejich touze po dobytí světa pro Alláha.

Uvedl mnoho pasáží včetně těchto: „Zabijte nevěřící, kdekoliv je najdete“ (Korán 2: 191), „Veďte válku proti nevěřícím, kteří žijí ve vašem okolí“ (Korán 9: 123): „Když vznikne příležitost zabíjejte bezvěrce všude tam, kde je chytíte“(Korán 9: 5), ,‚Mrzačte a ukřižujte bezvěrce v případě, že budou kritizovat islám‘(Korán 5:33), „Potrestejte nevěřící ohněm, hákovými železnými pruty, vroucí vodou; stáhněte jim kůži z břicha“(Koran 22:19) Terorizujte a stínejte ty, kteří věří v jiná písma než v Korán (Korán 8:12).

Otec Boulad není první jezuitský učenec, který kritizoval Západ za jeho naivitu při jednání s islámem. V loňském roce, Georgetownský učenec otec James V. Schall tvrdil, že v posledních desetiletích studenti dostávají „sanitizované vzdělání“, které systematicky vylučuje poctivé zobrazení historie a teologie islámu, což omezuje jejich schopnost posoudit, co se ve světě děje.

Ve svém eseji s názvem „Realismus a islám,“ Otec Schall tvrdil, že islám „je ve skutečnosti potenciálně násilný po celou dobu své historie“ a základní důvod pro tuto metodu je náboženské povahy „jde o poslušnost Alláhova zákona“

Proto, píše, západní tendence jednoduše nazývat muslimského násilí „terorismem“ je urážlivé vůči věřícím muslimům, kteří „vnímají, že vykonávají Alláhovu vůli, někdy dokonce až k jejich vlastní smrti.“ Spíše než za terorismus, muslimové považují toto násilí za „náboženské úsilí o dobytí světa“, které vnímají jako „akt zbožnosti.“

Kvůli této propastné vzdělávací prázdnotě, „většina občanů není prostě vybavena, aby mohla čelit silám, které se nyní objevují ve světě,“ napsal.

„A i když to může být politicky nekorektní tyto věci uvést, musí být uvedeny a jsou ve skutečnosti pravdou, kterou muslimové i nemuslimové potřebují slyšet a zvážit,“ řekl. 

(Zdroj: http://www.breitbart.com/national-security/2017/06/16/jesuit-scholar-islamic-extremists-are-the-true-muslims/ )
Křesťanská víra byla vždy velkou inspirací pro mnohé umělce všech uměleckých žánrů. S mizející vírou mizí postupně skutečné umění, které nahrazuje kýč a provokující ošklivost. Zde se zaposlouchejte do hudebního díla, inspirovaného křesťanskou vírou. https://www.youtube.com/watch?v=zAaJzTWX_Io
 

Benjamin Kuras - Pohřbívání svobody. O čem kniha je.

Benjamin Kuras ve své poslední knize vydané v Čechách s názvem „Pohřbívání svobody“ podrobně mapuje stav současné západní společnosti, především tam, kde to nejlépe zná, to je v Evropě. Jen okrajově se tentokrát zabývá migrací a islamizací Evropy a toto vnímá právě jako důsledek kritické společenské situace ve státech Evropské Unie. Udělal jsem pro ukázku výběr podle mne vždy zásadního sdělení z každého tématu. Každopádně se není s tímto možné spokojit a knihu je si nutné přečíst celou. Já osobně tuto knihu považuji za to nejlepší a současně nejaktuálnější, co jsem od Kurase dosud četl.

Snaha spasit svět

... Kde se tento neustále se vracející antiliberální totalismus v západní duši po všech těch děsivých zkušenostech bere, se nám pokouší Berman vysvětlit poukazem najeden specifický křesťanský utopický mýtus, mýtus Apokalypsy, střetu absolutního dobra (my) s absolutním zlem (oni), po němž ve strašlivé válce zanikne dnešní škaredý svět a zrodí se nový, dokonalý, spravedlivý, zničením všech svých nepřátel, odevzdávající absolutnímu dobru (nám) totální vládu nad celým světem. Tímto mýtem byl poháněn marxismus, fašismus, nacismus, a je jím poháněn i dnešní islamismus, či islamofašismus, jak se mu také říká.

Bushovi „neokonzervativci“ se sice snažili křísit a bránit tradiční kulturní a morální hodnoty a ideje, na nichž spočívá západní civilizace. Ale jejich uplatňování v mezinárodní politice a ekonomice opět prováděli stylem utopických liberálů věřících, že mají svátou povinnost tu jedinou správnou západní politickou demokracii a liberální ekonomiku nastolovat v celém světě, třeba i násilím a proti vůli osvobozovaných. Střet Bushovy Ameriky s radikálním islámem tedy nebyl jen střetem dvou odlišných civilizací, ale ještě víc střetem dvou spasitelských utopií odhodlaných jedna druhou zničit a nahradit ji totálně a všude tou svou. Liberalismus ve své americké podobě se už taky pomalu začíná podobat glajchšaltu, i když nepoměrně laskavějšímu. Obě mají ambice a rozsah globální, absolutní a totální, bez možnosti kompromisu.

Ozdravující alternativou by byl ústup z glajchšaltujícího globalismu zpět do různorodých regionálních politických a ekonomických uspořádání, která odpovídají příslušným tradicím a mentalitám. Bez potřeby převracet druhé na naši víru, ale s vůlí uchovat si svou vlastní a žít s odlišnostmi ne-li v přátelství, tak alespoň v příměří.

Kořenem většiny rebelií, revolucí a konfliktů je iluze a sebeklam pokroku. Ne oprávněná víra, že svět se dá zlepšit, nýbrž realitou popřené přesvědčení, že svět se zlepšuje automaticky s přibývajícími vědomostmi a zkušenostmi. Domněnka osvícenců a pozitivistů, že hmatatelný pokrok vědecký, technický a vědomostní automaticky vede k odpovídajícímu pokroku politickému, sociálnímu, etickému, kulturnímu a duchovnímu.

Morální a hodnotový relativismus

A prásk - octli jsme se až po uši v postmoderním morálním relativismu, v němž dobro a zlo neexistují jako absolutní hodnoty a pod nějž se dnešní církve tak rády podepisují, s projevem pochopení a soucitu se zločinci, za jejichž činy je odpovědná společnost, která je k tomu zločinu dohnala.

Čímž jsme se prohrabali ke kořenu naší dnešní etické a právní degenerace, která vychází z domněnky, že Ježíš s úplně vážnou tváří kázal nenávidět zlo, ale zároveň milovat ty, kdo je konají, nastavovat druhou tvář tomu, kdo nám nafackoval, a všeobecně odplácet zlo dobrem - čili de facto zlo odměňovat. Což je výklad velmi nepravděpodobný a v každém případě nepoužitelný pro stavbu spravedlivé společnosti. V historickém a filozofickém kontextu Ježíšových výroků je mnohem pravděpodobnější, že tam někdo něco nemotorně přeložil a že Ježíš jako prorockým duchem prosáklý učený rabín talmudické doby to nejspíš říkal nějak takto:

„Nenávidět zlo, ale milovat ty, kdo je konají!?“

„Někdo vám nafackuje, a vy mu nastavíte druhou tvář!?“

„Zlo odměňovat dobrem!?“

(„Spadli jste z Měsíce!?“)

Musel přece vědět, jako každý jiný rabín (a vlastně skoro každý, kdo si dnes stěžuje na degeneraci právního státu v evropských demokraciích) - že odměňováním zla otvíráme stavidla ještě většímu zlu. Že každý zločinec, kterému zločin projde, si to vykládá tak, že ho chválíme, čin mu schvalujeme, či přinejmenším proti němu nic nenamítáme. Že každý zločin je zneužitím moci nad někým bezmocným. A že zlu k vítězství stačí, když proti němu slušní lidé nedělají nic.
 

Nesuďme lidi za myšlenky, pouze za činy

Neexistuje nic takového jako abstraktní zlo, jímž bychom mohli soudit člověka jako vrozeně zlého, nýbrž jen konkrétní zlé činy, za něž můžeme a musíme soudit jejich pachatele. Jak pravili Ježíšovi soudobí rabíni zapsaní v Talmudu: „Nesuď člověka podle toho, jak smýšlí, nýbrž podle toho, co dělá.“

Jinak taky řečeno po ježíšovsku: „Podle jejich plodů poznáš je.“
Čili nezavádějte do světa a do právních systémů žádné kategorie zločinů myšlenkových - jak to mají ve zvyku totalitní režimy včetně náboženských - nýbrž jen a jen činnostních. Zločinec je doslovně někdo, kdo se dopustil zlého činu, třebaže se může jinak jevit jako dobrý. Ještě větším zločincem je někdo, kdo zneužitím moci manipuluje k páchání zločinu druhé. Viz ten chudák Hitler, který, pravda, vlastníma rukama nikoho nezavraždil, jenom do vraždění namočil miliony spoluobčanů.

Čímž se vracíme k výše zmíněné cestě do pekla dlážděné dobrými úmysly. Dobrý úmysl sám o sobě není zárukou dobrého činu. Spousta zlých činů se v dějinách lidstva napáchala z dobrých, dokonce i vznešených úmyslů. V rovnováze dobra a zla - jež chápejme jako kreativitu a destrukci, harmonii a chaos - platí ne úmysl, nýbrž výsledek. Opět talmudicky řečeno: je lepší konat dobrý skutek ze zlých úmyslů, než zlý skutek z dobrých. Jak se dá ze zlých úmyslů konat dobrý skutek, ví každý podnikatel, který ze sobecké touhy po zisku vytváří chtě nechtě obživu a bohatství i pro ty, kteří mu mohou být ukradení, třebas už jen tím, že mu z jeho zisků vláda strhává daně.

Postupné nastolování totality

Připomeňme si, že „plíživou orwellizací“ myslíme postupné nastolování totalitního systému, v němž Velký Bratr všechno řídí“, popsaného v Orwellově knize 1984. „Plíživé“ je na ní to, že probíhá drobnými nenápadnými krůčky, na něž si postupně zvykáme, nevnímáme jejich totalitní charakter a necháváme se ohlupovat jejich pseudoliberálním a lidskoprávním kazatelstvím, které nám znemožňuje se jim bránit, dokud můžeme. Až nás opět ovládnou, budeme už bezbranní.

Degenerace západního liberalismu a jeho postupná a běžnými politickými radary nezaznamenatelná přeměna v nový totalismus je výsledkem procesu, který jsem pod hladinou evropské politiky vystopoval už začátkem tohoto století a poprvé popsal v knížce „Sekl se Orwell o dvacet let?“, vyšlé v roce 2003. A předvídal jsem jeho expanzi do všech sfér lidského života. Od té doby se víc zviditelnil, ale zároveň zamlžil, jak se postupně stává všudypřítomnou každodenností. Tehdy z něho jen tu a tam vyplouvávaly na povrch na první pohled vzájemně zdánlivě nesouvisející detaily úkazů neladících s historickou zkušeností a principy západní civilizace a parlamentní demokracie. Ve školství, kultuře, médiích, politice, ekonomice a lidských vztazích. V Británii, s jejími tradicemi fair play, úcty k soukromí, emoční zdrženlivosti a hrdosti na ostrovanský svéráz to obzvlášť nápadně bilo do očí.

Egalitářství vedoucí k přizpůsobení se většiny podprůměru

Byl prováděn průzkum zkoumající úroveň vzdělání u anglických teenagerů ve státních školách v roce 2003. Od několika studentů se dověděli, že William Shakespeare byl hudební skladatel. Dvě třetiny z nich nedokázaly jmenovat hudebního skladatele žádného. Dvě třetiny nepoznaly na fotografii cello, tři čtvrtiny lesní roh, tři čtvrtiny housle, polovina trubku. Mnozí žáci nedokázali vyjmenovat žádného anglického krále, neznali jména Winston Churchill ani Oliver Cromwell. Nevěděli, že existuje Liberální strana, neznali jména současných britských politiků a nedokázali bez kalkulačky znásobit třikrát sedm.

Jak se mladí Britové do takové kulturní pouště dostali? Šlo to rychle a dvěma zbraněmi. Jednou byla neutuchající kulometná palba debilních televizních programů a řinkotu nemelodického a nejapně veršovaného popu a rapu povýšeného na poezii a vyučovaného ve školách. Druhou byla vytrvalá demolice školství, která se všeobecně přizpůsobovala tomu nejnižšímu a penalizovala skvělost. Bolestivou ránu mu zasadilo zrušení státních gymnázií zvaných grammar schools, která umožňovala kvalitní vzdělání, téměř na úrovni soukromých škol, talentovaným dětem z nemajetných rodin. Labouristická vláda zrušila zkoušku zvanou Eleven Plus, která v jedenácti letech rozlišovala, kteří žáci mají akademické schopnosti přejít na tato gymnázia. To aby nevznikal „elitismus“ u těch nadanějších a pilnějších a pocit méněcennosti u těch zaostávajících.

Výsledkem byla devastace nejen intelektuální, nýbrž i morální, která narůstala do nezvládnutelných rozměrů, projevila se v růstu kriminality, rozkladu lidských vztahů a degenerace mluvy u dětí od rána do noci civících na televizi nebo internetové hry a prznící jazyk v esemeskách.
Česko není v tomto výjimkou. Podle firmy Inergo, která provádí průzkum české vzdělanosti, neznají čeští vysokoškoláci význam třeba takovýchto slov a pojmů:

Aristokrat. Diagnostika. Dohoda o pracovní činnosti. Dynamika. Emancipace. Extempore. Fasáda. Frekvence. Choreografie. Kejklíř. Komorní. Kontraproduktivní. Laxní. Paběrkování. Patos. Pranýřovat. Prestižní. Promlčení. Předlužení. Reference. Registr. Simultánní tlumočení. Soutěska. Subvencovat. Surrealismus. Šprýmař. Terapeutický. Trestný čin. Tristní. Trockista. Uštěpačný. Nevědí, jaký je rozdíl mezi příčinou a důvodem, mezi průzkumem a výzkumem, mezi když a pokud, mezi ale a ovšem, mezi kterým a jakým.

To prý je jen špička ledovce české nevzdělanosti. Vedle toho ale na ně pseudovzdělaní novináři dělají hogofogo novými, z lenosti nepřeloženými anglickými výrazy jako outsourcingové firmy, outdoorové outlety, incomingový turismus, blatantní lež, remakování filmů, kruciální případ a podobná slova, která jsou dnes „in“ a „cool. Smlouvy se nepodepisují, nýbrž signují, budoucnost se nepředvídá, nýbrž predikuje (a dokonce i anticipuje). Ke srozumitelnosti české žurnalistiky dnes potřebujete doktorát z angličtiny.

Degradace lidské sexuality na pouhou techniku uspokojování tělesné potřeby
Jako koruna úpadku školského systému a degradace pedagogické profese se do anglických škol zavedlo „sexuální vzdělání", v němž se devítiletým vysvětlovalo, jak předcházet těhotenství použitím kondomů a zvládáním technik vzájemné masturbace, orálního a análního sexu. Jako součást „všeobecné" sexuality se jim vysvětlovala nejen homosexualita, nýbrž i sadismus, masochismus a skupinový sex. Kritériem sexuální „správnosti" nebyly ohledy morální, estetické, společenské, či přinejmenším hygienické, nýbrž objevování „rozmanitosti a platnosti osobního vkusu". Jakéhokoli. Pod heslem „cokoli, co vám dává dobrý pocit a sebevědomí".
Pohlavně osvícení učitelé tyto moudrosti v souladu s oficiálními osnovami proplétali do hodin občanské nauky, společenské výchovy, jazyka, literatury a dramatu, biologie, umění nebo historie. Ministerstvem školství schválené učitelské příručky doporučovaly pro uklidnění a získání sebevědomí u žáků relaxující cvičení jako společné skandování: „Sex! Sex! Sex!" V hodinách dramatické výchovy se dětem dávaly hrát role lesbické matky nebo ženatého muže zatčeného za homosexuální styk na veřejném záchodku. V hodinách angličtiny se prvňáčci učili chápat význam sexuálně souvisejících slov, včetně nadávek. Zděšení rodiče se tomu nemohli bránit, protože v červenci 2003 vyšel zákon, který znemožnil zasahovat do náplně a metod výuky svých dětí ve státních školách. Školy soukromé si mohou dovolit už jen ti hodně bohatí nebo cvoci ze středních tříd ochotní se pro své děti finančně zruinovat.

Likvidace národní paměti, kultury, náboženství, všech dalších odlišností včetně jazyka
Do té doby se obecně věřilo, že všechny ty nové osnovy zaváděla vláda z blbosti, ale mnozí ji už tehdy začínali podezírat, že je to záměrné. Hlupákům, nevzdělancům a morálním pomatencům se snadněji vládne.

Před očima se nám začalo odehrávat státem organizované celonárodní vymazávání kulturní paměti, historické kontinuity, společenské etikety a morální jistoty. Jeho záměrem a výsledkem je zbavit občana vědomí, čím je, k čemu patří, co je správné a co nesprávné, s jakými idejemi se ztotožňovat a jakým odporovat, po jakých pramenech poznání se pídit, podle čeho soudit činy vlastní i druhých, nač být hrdý a zač se stydět, oč usilovat a jak poznat, že v něčem uspěl nebo něčím někomu ublížil.

Tímto procesem v různé míře prochází celá Evropa. Provází jej úsilí o likvidaci národní, etnické či krajové hrdosti a sebevědomí. Na každém národě a etniku se našlo něco zavrženíhodného, zač stojí za to se hanbit a mít pocit provinění. Byly přejmenovány na nacionalismus, šovinismus, rasismus či imperialismus a proměnily se v nadávky. Stud a potřeba omlouvat se za příslušnost národnostně či etnicky domácí či většinovou nebo třídně, rasově či politicky nesprávnou a nepokrokovou, je základním kolečkem procesu likvidace identity a jejího nahrazování abstraktním panevropanstvím a všelidstvím.

„Francie už není katolická země, píše časopis Le Monde des Religions. A deník Le Figaro si klade otázku, zda islám už není na cestě stát se jejím hlavním náboženstvím, když v mladé generaci již aktivní muslimové převažují nad katolíky trojnásobně. Týdeník Valleurs Actuelles zaznamenává, že zatímco prázdné kostely se demolují, mešity se už 10 let stavějí tempem sto ročně, na dnešních 2400, za štědré finanční podpory z islámských zemí. Francouzští muslimové sami nabízejí záchranu církevních budov přeměnou na mešity. „Islám ve Francii pravděpodobně už předhání katolictví, zaznamenává vatikánský deník Osservatore Romano.

Degradace umění a kultury vůbec

Umění je - nebo kdysi bývalo - jakýmsi předvojem hledání dokonalosti, harmonie a aspirace k vyšším principům, žebříkem k vystupování z banality, bezcitnosti a vulgarity každodenního života. Kvalita umění ovlivňuje kvalitu všeho ostatního, a to nejen esteticky, nýbrž i eticky, politicky, materiálně, sociálně, ekonomicky a ekologicky Má také rozhodující dopad na etiketu lidských vztahů a veřejného chování. A zde je Warholova definice umění: „Umění je to, co vám projde“.
„Umělecký stalinismus" je nálepka, kterou historik Paul Johnson počastoval postwarholistickou uměleckou tvorbu britskou a její státem subvencovanou administrativu, která ji vystavuje a propaguje. Ta se dnes v britských galeriích soustřeďuje na takzvaně „prožitkové“ (experiential) kompozice předmětů, jako jsou třeba rozestlaná postel (s důmyslným názvem „Rozestlaná postel"), prázdný prostor s jednou žárovkou (s názvem „Osamělost žárovky"), hromada cihel nebo hromada pneumatik (s názvy jako „Cihlová budoucnost" a „Pneumatiková realita"). Za největší uměleckou událost roku 2003 se pokládala ambiciózním fotografem režírovaná procházka šesti set donaha vysvlečených exhibicionistů nově zrestaurovaným obchodním domem Selfridges, která ještě přetrumfla předchozí, tímtéž fotografem režírovanou expozici jedné stovky naháčů na terase londýnského parlamentu.
Vše je, jak má být, o nic není potřeba usilovat, nic není potřeba zlepšovat, nic netřeba se učit, a hlavně od nikoho. Každý hledá snadné duchovní osvícení, ale nikdo si nechce pracně a disciplinovaně zlepšovat charakter. Krásu jsme nahradili kýčem, preciznost rozplizlostí, kvalitu průměrností. Všichni jsme plní lásky, ale nikdo nikomu nemůže v ničem pomoct. A vlastně ani nesmí. Dával by mu tím najevo, že ho pokládá za nedokonalého, méněcenného a sebe za nadřazeného. Nesluší se v ničem nad nikoho vynikat. Toleruje se vše, protože všechno má nějakou oprávněnost, někde, pro někoho, v nějakém kulturním kontextu či pseudokontextu. Hromadná vražda už není zlo, nýbrž kulturní zvláštnost. Protože všechny kulturní zvláštnosti tím dostávají relativně stejnou hodnotu, nevíme, kterou bránit proti které.
Tradicionalismus ovládal myšlení vírou a pracným úsilím, modernismus vědeckými důkazy a vynálezy. Postmoderna nám dává zelenou kohokoli oblbovat čímkoli a nevědět a neumět nic, na čem by záleželo. A to je ideální stav pro nastolení další myšlenkové tyranie, které říkáme eufemicky „politická korektnost" a jejímž praktickým projevem je, že promíjí zlu a blbosti, co netoleruje dobru a moudrosti.

Zakuklená neziskovost
Geniální vynález neomarxistických aktivistů a radikálů, jak nenápadně a nenásilně uspíšit transformaci společnosti podle pokrokového modelu „dlouhého pochodu institucemi Antonia Gramsciho. Zdá-li se nám transformace oficiálních institucí příliš pomalá, neboť závisí na voličích, jejichž převýchova a převzdělání tu a tam ještě klopýtá, založíme instituce neoficiální, které za nás neviditelně budou provádět politiku, jaká by nám viditelně neprošla. Řídí se anglickým sloganem Beyond Authority znamenajícím dvojí: jednak ovládat věci mimo prostor své osobní autority, jednak vládnout mimo oficiální instituce. „Nemůžeme čekat, až legitimitu dostaneme, musíme se legitimizovat sami,“ praví jeden citát ze stejnojmenné knížky z roku 2007 s podtitulkem Leadership in a Changing World.
Neziskovky budují onen příslovečný „měnící se svěť. Pomáhají integrovat uprchlíky, vzdělávat obyvatelstvo k toleranci vůči uprchlíkům, zavádět do škol výuku cizích totalitních ideologií, ochranu pracujících před svévolí zaměstnavatelů, ochranu nepracujících před předsudky pracujících, vyhledávání a stíhání xenofobie a rasismu, vyškolování „leaderů (ale chraňpánbůh truhlářů nebo instalatérů), právní ochranu ilegálních nájemníků před zazobanými majiteli, implementaci eurounijních buzerací. Říkají si nejraději „humanitární nebo „lidskoprávní.
Jejich finančními zdroji mohou být všelijací filantropové, kteří chtějí jejich prostřednictvím „změnit (čili ovládnout) kus světa, ne-li už svět celý, jakým je třeba (mezi těmi nejznámějšími) George Soros, který jich nazakládal po světě několik tuctů.
Kolosálním podvodem na občanech se neziskovky stávají, když do jejich rozpočtu přispívají jejich vlády z občanových daní díky osobním kamarádšoftům nebo ideologickému souznění. Tak může třeba i ten malý český stát přispívat stamiliony na tucet neziskovek specializovaných na integraci uprchlíků, ale zároveň občana chlácholit, že žádní uprchlíci nejsou a nebudou.
Na celoevropské úrovni se v prosinci 2016 odhaluje kriminální kolaborace neziskovek na pašování ilegálních migrantů do Itálie, kterou nezpochybnitelným satelitním sledováním zvaným Automatic Identification System vystopoval internetový server Zero Hedge a potvrdila agentura Frontex. Jsou napojené i na finance OSN a pravidelně jezdí sem tam mezi jihoitalskými přístavy a libyjskými vodami. ...

Kniha pokračuje dále a zabývá se dalšími oblastmi, v kterých se současná civilizace dostává do rozporu s řádem bytí platným po tisíciletí. Proto také v poslední kapitole přichází Kuras se zajímavou myšlenkou. Co když je to tak, že islamizace Evropy a Spojených státu je onou záchrannou brzdou, kterou použila evoluce, aby zabránila zániku lidského druhu, nebo možná likvidaci vyspělého života na této planetě vůbec. Není pochyb o tom, že islám respektuje základní pravidla pro přežití komunity, byť na úrovni středověku a v absolutním se podvolení náboženské ideologii. Je smutné, že tato civilizace bílého člověka bude nucena zaplatit tuto daň v podobě barbarství, nelidskosti a zániku vlastní kultury, proto aby lidstvo jako celek bylo zachráněno?  

Kuras v závěru říká, že existuje ještě určitá šance, jak by se západní civilizace mohla zachránit. Musela by ovšem odmítnout ideologii globalizace a neustálého rozvoje, s kterým je spojena bezohledná devastace planety. Museli bychom se uskromnit, vzdát se spousty těch zbytečných technologií, které nejsou k životu vůbec potřeba. Technický vývoj již dnes není stimulován požadavkem uspokojit potřeby lidí, ale pouze snahou korporací o maximalizaci zisku. Od konce druhé světové války se stále více majetku, včetně surovinových zdrojů, výrobních prostředků, nemovitostí a kapitálu přesouvá do rukou stále menšího počtu lidí. Proto je s takovou vehemencí prosazována myšlenka nic nevlastnit a všechno si pouze pronajímat.  Lidé na tento obrovský podvod slyší, aniž by se ptali, kdo jim to bydlení, auta, počítače atd. bude pronajímat a bude tedy určovat ceny těchto pronájmů. Neuvědomují si do jaké závislosti, totožné s otroctvím se tím dostanou. Součástí tohoto trendu je tak zvaný zajištěný minimální příjem. Ti lidé, kteří na toto přistoupí, byť jen na pár let, ztratí veškerou kvalifikaci, veškerou schopnost se zapojit později do pracovního procesu a stanou se až do smrti zcela závislými na podpoře státu. Samozřejmě budou muset rezignovat na to, že by měli potomky, protože z garantovaného minimálního příjmu je neuživí. Když sledujeme naivitu nebo spíše hloupost mnohých lidí, kteří si sami tím, jak podléhají mediálním lžím, promyšlené reklamě, včetně reklamě politické (předvolební kampaně dnes ničím jiným než reklamními kampaněmi nejsou) vkládají na krk jho závislosti, musíme se právem obávat, že možnost záchrany pro tuto naší civilizaci neexistuje.