Dva body ze záměrů nového amerického prezidenta

Proč řada lidé v Evropě, podle projevů na sociálních sítích, dává najevo radost z toho, že se americkým prezidentem stal Donald J. Trump? Vždyť my v Evropě zůstáváme pořád se stejnými, až zoufale neschopnými politiky, na náš život tato volba nebude mít vliv.

Myslí si tito lidé snad, že nový prezident všechny své předvolební sliby splní, že dokáže během čtyř let přehodit výhybku a poslat Spojené státy na jinou kolej? Ne, nikdo není tak naivní, aby si toto myslel. To není v lidských silách zvláště, když ve Spojených státech, ale také v Evropě je řada vlivných a mocných lidí, kteří se budou ze všech sil snažit toto jeho úsilí zmařit.

To důležité na této volbě ovšem je, že se poprvé za několik let objevil v západním světě politik, který přestal respektovat pravidla tzv. politické korektnosti (synonymum pro přetvářku, licoměrnost a překrucování pravdy) a nazývá věci pravým jménem.

Já se soustředím na dvě oblasti, které se podle slov amerického prezidenta musí změnit. Jedna se týká zahraniční politiky a druhá vnitřní politiky.

Donald Trump několikrát prohlásil a zopakoval to i v inauguračním projevu: Spojené státy přestanou diktovat ostatním zemím, jak mají spravovat své věci, jaký mají mít systém vlády. Spojené státy budou rozvíjet svůj systém, budou spravovat svou zemi podle svého a budou jednat tak, aby byly druhým příkladem, ale svůj způsob života nebudou nikomu vnucovat. Na druhé straně D.J.T. říká, musíme být a budeme tak silní, aby si nikdo nedovolil něco diktovat nám, nebo aby činil něco proti našim zájmům. To je naprosto zásadní rozdíl od předchozí vlády a především od uvažování a jednání vůdců současné Evropské unie. Tito všichni politici si myslí, že jsou "Spasiteli" světa, že mají patent na všechno, že to jak se spravuje stát, jaké jsou zákony, jaké jsou vztahy mezi pohlavími a v rodině, jaký je vztah lidí ke zvířatům, způsob využívání přírodních zdrojů atd., že jen oni vědí nejlépe, jak je to univerzálně správné, a tak že to musí být stejně chápáno v celém světě. To je samozřejmě obrovský omyl, každý národ si musí sám určit svůj způsob života, svůj systém správy společnosti. Každé vnucování způsobu života, které je v rozporu s tradicemi a místními zvyklostmi vede pouze k nepřátelství a odporu. V případě, že je to vnuceno násilím, to pak končí rozpadem společnosti a občanskou válkou. Příklady takového vývoje jsou dostatečně známé.

Pokud jde o vnitřní politiku, Donald Trump poukazuje na to, že existuje v USA vysoké procento lidí, kteří jsou vyloučeni ze společnosti. Výroba se přestěhovala do zemí, kde je levná pracovní síla a podnikání tam přináší vysoké zisky, jenomže na druhé straně jsou ve Spojených státech lidé, zvláště ti méně kvalifikovaní, pro které žádná práce není. Takto postižená jsou v USA celá města s přilehlými regiony Pittsburg, Buffalo, Detroit. Ti lidé neumírají hladem, ani nebydlí v lese a nemusí se oblékat do zvířecích kůží. Není tomu tak, stát, který zdanil třeba právě ty zisky firem, které mají své provozy v zahraničí, má zdroje na to, aby těmto lidem mohl rozdávat sociální dávky, z kterých oni zaplatí bydlení v nějakých čtvrtích chátrajících paneláků, koupí si nekvalitní potraviny a oblečení v secondhandu. Co jim stát ovšem nedá, to je smysl života. K čemu potřebuje žena manžela, který nemá práci, celý den se poflakuje doma, když si pro peníze na obživu sebe a dětí dojde na sociálku. Tam dostane také zadarmo školní pomůcky a zimní oblečení pro děti. K čemu toto vede - logicky k tomu, že ten chlap propadne alkoholu nebo drogám, žena bude celý den sedět před televizí, sledovat seriály o životě bohatých lidí, cpát se popcornem a taková rodina se dříve, či později rozpadne. Je jasné, že děti z takových čtvrtí nemají příliš mnoho šancí, že by mohly být v životě úspěšné. Bída a neúspěch jsou totiž dědičné.

Pro žádného člověka není ani tak důležité, aby žil v bohatství a blahobytu, ale aby byl jiným lidem, především své rodině užitečný. Mnohem lépe než americký nezaměstnaný, který žije ze sociálních dávek, byť má vyšší životní standard,  je na tom muž například ve Vietnamu, který pracuje na tři směny v americké fabrice na zahradní sekačky, který dostává 50 centů za hodinu práce. Jenomže z toho co vydělá, dokáže uživit rodinu, manželka i děti si jej proto váží a takový muž získá pocit, že jeho život má smysl.

Cesta jakou postupují socialističtí politici v EU, to znamená, že řešením sociálních problémů je pouhé zvyšování sociálních dávek, ta je naprosto chybná. Svůj výdělek si musí každý zasloužit prací, nesmí nastat stav, jak tomu nyní je, že existují velké skupiny lidí, kteří žijí jako příživníci. Moudrý panovník Karel IV., když chtěl pomoci pražské chudině, tak nechal stavět naprosto nepotřebnou "hladovou zeď". Dobře totiž věděl, že je nesmírně demoralizující, dát lidem cokoliv zadarmo. Lidé, kromě peněz mnohem více potřebují vědět, že jsou užiteční, že je společnost potřebuje. To je právě to, co dobře ví, alespoň si myslím, nový americký prezident. Říká, vrátíme výrobu do Spojených států, a protože ta výroba bude dražší než v cizině, zavedeme dovozní cla. Výrobky se tím zdraží, ale za to dáme mnohým lidem smysl života. To za to určitě stojí.

Zajímavě na toto téma, to je o stavu společnosti, kdy se tato rozdělí na ty velmi úspěšné a na ty ostatní a mezi nimi vznikne neproniknutelná bariéra, tak o tom s použitím umělecké představy pojednává film „In time“ - vyměřený čas (http://www.csfd.cz/film/281357-vymereny-cas/prehled/), nebo brazilský seriál „3%“ (http://www.csfd.cz/film/462129-3/prehled/)

Nekontrolovaná, neomezená imigrace skupinu lidí trvale vyčleněných, zákonitě v každé zemi o desítky procent zvyšuje. Aby k tomu nedocházelo, tak proto (nikoliv snad, že by byl rasistou), chce stavět Donald Tramp ochranu na hranici s Mexikem. Stejně musíme postupovat v Evropské unii, ale nejdříve je nutné stávající politickou garnituru odstavit od moci, stejně jako se o to úspěšně pokusili voliči ve Spojených státech amerických. Buďme jim za to vděčni, že nám ukázali, že je to možné.  

Vesmír - zapomenutý cíl

V minulých týdnech jsem postupně viděl všechny díly seriálu "Mars". Jedná se o americký televizní seriál z roku 2016. Obsahem filmu je částečně sci-fi příběh o životě první lidské expedice na Marsu a částečně jde o dokument, který hovoří o historii, současnosti i možné budoucnosti kosmonautiky. Ten příběh samotný není nijak zvlášť zajímavý, lepší je dokumentární část filmu. Ze všech, ve filmu zmíněných faktů vyplývá, že vrcholem rozvoje kosmonautiky byla 60-tá a 70-tá léta minulého století. V tomto období byli kosmonauté přijímání s poctami státníků a jejich popularita se rovnala popularitě filmových hvězd. Kosmonautika v té době zaznamenala nesmírně rychlý rozvoj. Mezi prvním letem člověka do vesmíru a přistáním člověka na Měsíci uplynulo pouhých osm let. Sci-fi žánr byl jedním z nejpopulárnějších druhů literatury a filmové seriály jako například Startrek, v kterém lidé cestovali celým vesmírem a objevovali nové světy, dosahovaly vysoké sledovanosti. Lidstvo si věřilo, že dokáže kolonizovat vesmír a člověk, jak řekl Maxim Gorkij, to znělo hrdě.

Po přistání na měsíci a následné havárii letu Apolo 13 se výzkum vesmíru prakticky zúžil na prostor oběžné dráhy kolem země, realizovaný ať už v projektu raketoplánů nebo mezinárodní kosmické stanice. Všechny smělé plány na cesty do vzdáleného kosmu a především k cestě lidí na Mars byly téměř zapomenuty. O tyto ambiciózní projekty ztratili zájem hlavně politici. Výzkum kosmu se soustředil především na vojenské projekty, to je využití kosmického prostoru pro případ války. Americká NASA sice vyslala několik průzkumných vozidel na planetu Mars a několik družic do vzdáleného vesmíru, to bylo ale vše. Ruský kosmický program se po rozpadu Sovětského svazu v podstatě téměř zastavil. Ostatní země jako Čína, Indie nebo Japonsko se soustřeďují pouze na komerční nebo vojenské cíle výzkumu kosmu a cesty lidí do vzdáleného vesmíru neplánují.

Lidstvo jako celek si přestalo věřit, jeho myšlenky přestaly směřovat ke hvězdám. Když jsem se nad těmito skutečnostmi zamyslel, napadlo mne, že toto je možná příčina stavu současného světa. Politici nepřicházejí s žádnými vizemi, s žádnými odvážnými projekty, které by lidstvu jako celku dávaly nějakou sjednocující ideu, které by určovaly nějaký, byť vzdálený cíl. Veškeré politické cíle se soustřeďují buď na ekonomiku v podobě oné nesmyslné teorie neustálého ekonomického růstu a zvyšování HDP (více vyrobit, proto více pracovat a více spotřebovávat) nebo na projekty ideologické a sociálně inženýrské, které jdou mnohdy proti všem zásadám zdravého rozumu, většinu lidí nijak nemotivují, nesjednocují a neposkytují žádný společný cíl. Naopak tyto pochybné ideologické směry vedou ke konfliktům, rozporům a rozpadu společenských vazeb.

Každý rozumně uvažující jednotlivec si vytyčuje své životní cíle, to čeho chce v životě dosáhnout a ve snaze o dosažení těchto záměrů, spatřuje smysl svého života. S lidstvem jako celkem je tomu stejně. Lidstvo potřebuje nějakou vizi do budoucnosti, nějaký byť nesmírně náročný a časově vzdálený cíl. Pokud toto existuje, tak to dává lidem pocit sounáležitosti, pocit hrdosti, zvyšuje to ochotu ke vzájemné spolupráci a k mírovému soutěžení mezi státy a národy. Všichni víme, že tento princip platí v malých skupinách a nejinak je tomu v rámci celého lidstva.

Touha lidí po objevování a obsazování nového životního prostoru je zakotvená přímo v genech člověka. Z dějin víme, že člověk objevoval a kolonizoval nová území na zeměkouli bez ohledu na strádání a oběti. Planeta Země je ovšem už prakticky obsazená a celá kolonizovaná. Dalším krokem tedy musí být cesta lidí k planetám a kolonizace nejprve blízkých a pak i vzdálených míst vesmíru. Je třeba si uvědomit, že člověk je jen jedna z forem života na zemi. Je zde řada různých dalších forem od nejjednodušších mikroorganizmů, přes složitější organismy až po vyspělé a více či méně inteligentní živočichy. Každá tato forma má svůj smysl a svůj důvod existence. Člověk, jako nesložitější a v určitém smyslu současně nejschopnější forma života, má za povinnost jako reprezentant všech ostatních forem přenést a rozšířit život dále do vesmíru. Existuje jedno heslo, které mám rád: "když můžeš, tak musíš". Jestliže tedy člověk jako živočišný druh je vybaven evolucí, přírodou, nebo jak někteří říkají bohem tak, že má mimořádné schopnosti, to znamená, že „může“, tak potom i „musí“, je to jeho povinnost. Lidstvo si potřebuje znovu začít klást ty nejvyšší možné cíle. Je velkou chybou a vinou politiků, že žádné takové cíle neurčují. V důsledku toho, zvláště ta nejvyspělejší část lidstva postupně ztrácí smysl svého bytí. Domnívám se, že projevy této skutečnosti jsou již patrné.

Možná, že pokud se na zmíněný seriál podíváte, že mi dáte za pravdu, ale možná také, že nikoliv, každopádně doporučuji všem, kteří se rádi dívají na hvězdnou oblohu a rádi sní, se na film podívat. (české titulky k seriálu najdete na http://www.titulky.com , kde najdete samotná videa, víte nejlépe sami)   

Nekončící se dějiny cenzury v Čechách

Před vynálezem knihtisku v Evropě neměla cenzura žádný smysl. Těch lidí, kteří psali a těch, kteří četli, bylo zanedbatelně málo a z toho naprostá většina byli příslušníci církve, kde cenzuru zajišťovala již sama církevní dogmata a přísná hierarchie.

Takže se stručně podívejme na historii cenzury v Čechách od vynálezu knihtisku.

V 16.století se v českých zemích neobjevovaly ještě noviny v pravém slova smyslu, ale vznikaly v hojné míře letáky, které informovaly o politických, náboženských a válečných otázkách. Právě tato témata byla bedlivě sledována cenzory. V letech 1546-47 se v letácích prosazovala protipanovnická kampaň, která vyvolala četná cenzurní opatření, na něž navazovala později další. Nejprve panovník Ferdinand I. tyto protipanovnické letáky promíjel, ale po posílení moci Habsburků po vyhrané válce v Německu sáhl k ostřejším opatřením. Roku 1547 vydal nařízení, které říká, že tiskaři a prodavači hanlivých letáků a knih mají být bez milosti utopeni.

Další změna ve vývoji cenzury nastala roku 1594, kdy Rudolf II. vydal nařízení o tištění a vydávání traktátů a novin. Cenzurou byl pověřen arcibiskup Zbyněk Berka z Dubé a tiskařům bylo doporučeno, aby nezkoušeli raději nic vydávat bez toho, aby to nejprve předložili arcibiskupovi.

Po bitvě na Bílé hoře zaznamenala celá česká společnost hluboký úpadek a to samé platilo i o tisku. Byla to doba mohutného poněmčování a to se nevyhnulo ani novinám. Vycházely pouze německé noviny, které se nesly v duchu pochlebování dvoru a procházely kontrolou cenzurního úřadu. Vycházely v nich pouze krátké zprávy z Vídně a z českých zemí pouze kusé informace. První české noviny se objevily až v 18. století a byly také silně ovlivněné cenzurou, protože lichotily panovníkovi a dvoru.

Významnou změnu přinesl císařský patent z 15. března 1848, který zrušil cenzuru a zavedl svobodu tisku. Vzniká tak mnoho nových politických časopisů (u nás např. Národní noviny, Pražský večerní list a Noviny Lípy slovanské). Na vládě nezávislé české noviny a časopisy sledovaly jeden cíl: proklamovat a hájit české zájmy na poli kulturním, hospodářském i politickém.

Dne 4. března 1849 byla vyhlášena oktrojovaná ústava, v níž se mimo jiné pravilo: „každý má právo slovem, písmem nebo tiskem mínění své svobodně projevovati, Tisk nesmí se cenzuře podrobovati. Na zlé užívání tisku vydá se zákon odvetný“. Ale již několik dní po vydání této ústavy, byly přijaty represivní zákony a vznikl nový tiskový patent, který znamenal zhoršení oproti předchozím tiskovým poměrům. Především byly přijaty tzv. kauce, což byla částka, kterou měl složit vydavatel listu. Měla ručit za eventuální pokuty a mohla i zcela propadnout.

Tiskový zákon z roku 1862 přinesl určité ulehčení a alespoň nějaké předpoklady pro rozvoj tisku. Tisk vyjmul z pravomoci policejních úřadů a podřídil jej soudům. Byl zrušen systém dvojí výstrahy a udělování koncesí policejním ředitelstvím. Ale byla ponechána povinnost skládat kauce, platit inzertní daň a novinářský kolek. Na druhou stranu bylo přijato nové omezení a to, že úřad mohl zabavit závadný tisk a zakázat jeho rozšiřování. Cenzura politického tisku byla svěřena do rukou státním zastupitelstvím, jež musela pročíst předložené listy co nejdříve, aby mohly být zabaveny, pokud by byly obsahově závadné. Pro český tisk znamenají tato léta dobu největšího politického útisku.

Cenzura za 1. Československé republiky

Ústava tedy proklamovala svobodu tisku, ale zákon ze 14. dubna 1920 stanovil výjimky z této zásady pro dobu války nebo nepokojů, a pro toho, kdo by tento zákon porušil, vysoké pokuty (až kolem 10 000 Kčs).

Více zde: http://www.e-polis.cz/clanek/cenzura-v-ceskem-tisku-od-habsburku-do-roku-1939.html

© e-Polis.cz

Cenzura v protektorátu Böhmen und Mähren

17. března 1939 byla v Praze zřízena prozatímní německá služebna pro tisk (v čele O. Ulrich). Po ukončení vojenské správy v protektorátu v dubnu 1939 přešly tiskové záležitosti do pravomoci "skupiny Tisk" (Gruppe Presse) podřízené vedoucímu kulturně-politického oddělení Úřadu říšského protektora. V čele "Gruppe Presse" byl od 12. června 1939 Wolfgang Wolfram von Wolmar, od října 1943 pak A. Söhnel. Von Wolmar zavedl pravidelné schůzky se šéfredaktory hlavních listů, kde jim byly tlumočeny pokyny pro usměrňování linie obsahu tisku. Český tisk také radikálně omezil zahraničněpolitické zpravodajství a prostřednictvím ČTK směl přejímat pouze zprávy německé agentury DNB (Deutsches Nachrichtenbüro) speciálně upravené pro protektorát. Za obsah tisku nesli osobní odpovědnost šéfredaktoři a úředníci tiskové dozorčí služby v redakcích. Na těch poradách se potkávali rozhodující novináři, vesměs šéfredaktoři, s německými úředníky, kteří jim nabízeli náhled na to co psát, jak psát, respektive co nepsat.

"V žádném případě se nesmělo psát o vojenských záležitostech jinak, než jak ty události nabízela oficiální říšská propaganda. Existoval manuál cenzorské práce, jmenovalo se to Souborný přehled pro tiskovou přehlídku. Podle tohoto manuálu vykonávali cenzoři svoji práci po celou dobu války, vyšel někdy v září 1939. Byla to relativně tlustá složka a bylo tam detailně popsáno, co cenzor musí v každém případě zastavit, co nesmí ven. U těch vojenských záležitostí to byly informace typu počty letadel, na fotografiích nesměly být žádné identifikační znaky, nesmělo se psát o továrnách, o dislokaci vojsk, prostě přirozeně to, co by mohlo nepříteli posloužit nějakým způsobem při válečných operacích. Dále se nesměly pustit ven informace o jakýchkoli společenských i politických sporech v rámci protektorátu. Samozřejmě se psalo o politice a o tom, že se politikové mezi sebou nějak dohadují, ale nesmělo to být prezentováno v rovině, která by měla, řekněme, nějaký revoluční potenciál. V protektorátních novinách nenajdete informace o aktu odporu jakéhokoli typu. Domácí odboj pro noviny neexistuje, o tom se psát nesmí.

Nesmí se psát o umění nepřátelském tomu říšskému náhledu. Komunisté neexistují nebo existují jen jako nepřítel. Takže toto byly příklady témat, která byla zapovězená.

Více http://www.fronta.cz/dotaz/cesky-tisk-v-protektoratu

Cenzura v Československu po roce 1948

Hlavní správa tiskového dohledu (HSTD) byla, podle sovětského vzoru, ustavena při předsednictvu vlády vládním usnesením č.17/1953 Sb. a svou působnost zahájila od 1. srpna 1953.

Dalším vládním usnesením ze září 1953 pak byla převedena do kompetence Ministerstva vnitra (HSTD MV).

Cenzoři podávali na Ministerstvo vnitra Denní zprávy, podepsané náčelníkem HSTD MV nebo jeho zástupcem. Posílali obtahy na příslušné oddělení ÚV KSČ, s jehož pracovníky některé zásahy předem konzultovali.

HSTD zanikla v roce 1966. Zákonem č. 81/1966 Sb. však byla zřízena Ústřední publikační správa a tím cenzura prvně zákonně legalizována.

Omezení zásahů cenzorů. Po ustavení Ústřední publikační správy v roce 1966 byly úměrně s uvolňující se atmosférou 60. let do jisté míry regulované pravomoci cenzorů.

Pozastavit mohli pouze tajné informace. Počet těchto zásahů rapidně poklesl. Jednak vzhledem k omezení počtu těchto informací novelizací z roku 1966, jednak proto, že při pozastavení informace mohlo vedení médií požádat o přezkoumání soud. Obava cenzorů ze soudního řízení jejich iniciativu brzdila. Na "závadné" informace v obecném zájmu cenzor pouze upozorňoval.

Legislativně zrušilo cenzuru Národní shromáždění koncem června 1968. Kádrování bylo eliminováno.

Dne 21. června 1968 vláda schválila usnesení, jímž byla úloha KSČ v řízení médií podstatně oslabena - oddělení oficiálních informací od stanovisek publicistů bylo převratným posvěcením přípustnosti prezentace osobních názorů.

Zřízení Úřadu pro tisk a informace. O zřízení Úřadu pro tisk a informace (ÚTI) vláda rozhodla 30. srpna 1968 - tři dny po návratu našich politiků z Moskvy. Šlo o první krok zpět - k poměrům před leden 1968.

Úřad měl za úkol jednotně řídit, kontrolovat a usměrňovat činnost tisku, rozhlasu a televize a ČTK. Úřad se měl zároveň stát konzultačním střediskem předsednictva vlády pro styk s jednotlivými redakcemi. Pro svůj chod úřad potřeboval 180 zaměstnanců. Bylo však velmi obtížné dostatečný počet lidí, ochotných zde pracovat, najít, a tak Josef Smrkovský navrhl, aby cenzory dělali sami novináři. Ti to jednoznačně a důrazně odmítli. (pozoruhodné je, dnes žádný takový problém není)

Národní shromáždění o den později, 13. září 1968, přijalo "Zákon o některých přechodných opatřeních v oblasti tisku a ostatních hromadných informačních prostředků" (zákon 127/1968 Sb.), který upřesnil formu a smysl existence Úřadu pro tisk a informace. ÚTI se stal orgánem státní správy. Přešla pod něj agenda ministerstva kultury a informací v oblasti sdělovacích prostředků.

Dále byl zákonem v "zájmu dalšího pokojného vývoje" zřízen Český úřad pro tisk a informace (ČÚTI) a Slovenský úrad pre tlač a informácie (SÚTI).

Zákon 127/1968 Sb. také znovu zavedl cenzuru. Tentokrát byla přísnější než v původní podobě zákona z roku 1966. Byla zřízena funkce zmocněnců a rozšířen systém sankcí proti vydavatelům (např. zrušení registrace). ÚTI uplatňoval následnou cenzuru, což vedlo autory a vydavatele k autocenzuře.

Více http://www.totalita.cz/vysvetlivky/cenzura.php

Cenzura v Československé a České republice po roce 1989

V roce 1990 schválil československý parlament zákon č. 86/1990 Sb., jímž byl zrušen tiskový zákon č. 127/1968 a novelizován tiskový zákon č. 81/1966, z něhož byla odstraněna marxistická a komunistická terminologie. Zákon č. 86/1990 plně obnovil článek č. 17 zákona č. 84/1968, podle něhož je cenzura nepřípustná.

1.1. 2017 byl při ministerstvu vnitra v České republice znovu ustaven "cenzurní úřad" tentokrát pod názvem  "Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám", mezi lidmi nazýván podle románu George Orwella - ministerstvo pravdy.

Pozoruhodné je, že s náborem lidí ochotných se k této činnosti propůjčit, na rozdíl od roku 1968, nebyl problém, alespoň pan ministr žádné problémy neavizoval. Nyní se nedá předjímat, jak se činnost úřadu projeví v životě lidí, ale je téměř jisté, že se během krátké doby počet zaměstnanců úřadu zněkolikanásobí (tak je tomu ve státní správě vždy) a rozsah činnosti se rozroste. Jak je vidět z předchozího, v tomto případě mohou pracovníci najít v historii našeho státu mnohé inspirace.

Shrnutí. Cenzura jak je vidět, je od vzniku knihtisku nedílnou součástí způsobu vládnutí. Cenzura byla vždy nejpřísnější a pronásledování autorů vládnoucí moci nepříjemných názorů největší tehdy, pokud vláda konala proti zájmům většiny národa. Bylo to v období, kdy vládla šlechta a církev, v období kdy českému národu vládli němečtí Habsburkové, v období cizí okupace, nebo za vlády totalitní ideologie. Dějiny se stále pohybují v kruhu. Dostali jsme se na vyšší technologickou úroveň, takže informace se již nepředávají ani rozšiřováním ručně psaných letáků, ani tištěných novin, ale v hlavní míře prostřednictvím sítě internet. Proto se také cenzura zaměřuje na toto médium, ale na principu se nic nemění. Jde o to zamezit šíření zpráv, které nevyhovují vládnoucí moci, která jedná ať už v zájmu cizí mocnosti nebo z důvodu ideologických, proti zájmům vlastního národa.

Ještě k úřadu "pravdy". Nechápu, jak se někdo odvažuje tvrdit, že tito zaměstnanci dokáží odhalit informace skutečné od těch uměle vytvořených, že vědí jak rozeznat pravdu od lži. V dnešní době se dezinformace vyrábějí profesionálně za účasti tajných služeb a filmových ateliérů. Vzpomeňme na válku v Jugoslávii - neexistující zajatecké tábory pro muslimy, válku v Iráku - neexistující chemické zbraně, válku v Sýrii - údajné případy bombardování škol a nemocnic v počtu, jaký země ani nikdy neměla, masová imigrace do Evropy - zatajování negativních skutečností, propaganda, či doslovné lži.

Pokud jde o pravdu jako takovou, to je vůbec ošemetná věc. Pravda je většinou dočasná, platí do tehdy, než se jí podaří zpochybnit a je veskrze subjektivní. Zajímavě o tom hovořil pan doktor Koukolík v českém rozhlase v pořadu Meteor (poslech je možný zde, je to prakticky hned po úvodu první příspěvek http://prehravac.rozhlas.cz/audio/3781172 )

Novému úřadu ovšem o hledání pravdy nepůjde, omezí se na jednodušší úkol - na cenzuru nepohodlných informací a názorů. Já osobně se domnívám, že to nakonec přeroste v pronásledování lidí, které tyto nevhodné informace a názory rozšiřují.

Ruská vojenská hrozby - fakta a mýty

V poslední době se stále více mluví o tzv. ruské hrozbě. Zmiňovány jsou ruští hackeři, ruská propaganda a především ruská vojenská síla.

První věc je naprosto směšná, když uvážíme, že americké firmy mají prakticky monopol na naprostou většinu informačních systémů a softwaru používaného ve světě, včetně bezpečnostního softwaru zamezujícího právě zmíněným hackerským útokům. Takže v této oblasti drží v ruce všechny trumfy Spojené státy a jejich nářek je směšný. Pak je zde oblast zatajování informací, dezinformací, částečných informací a propagandy. V tomto ohledu je Evropská unie Rusku více než zdatným soupeřem. Zde bych místo vlastních komentářů odkázal tento velmi dobrý článek: ZDE

Já se chci věnovat poslední oblasti, a tou je reálnost ruské vojenské hrozby. Předem říkám, že nejsem ani zdaleka vojenským odborníkem, o vojenské taktice a strategii jsem poprvé a naposled slyšel na vojenské katedře na vysoké škole. Myslím si, že člověk nemusí být vždy specialistou v daném oboru a přesto si dokáže udělat pravdivou představu, pokud použije zdravý rozum a dá si dohromady pár čísel. Na druhou stranu i mnozí vojenští odborníci, kteří nejsou přímo součástí struktur NATO (koho chleba jíš, toho píseň zpívej) říkají, že ruská vojenská hrozba pro země NATO je nereálná.

Sovětský svaz, respektive Varšavská smlouva byla schopna vojensky konkurovat Severoatlantickému vojenskému souručenství  (NATO) zhruba do konce 70-tých let. Z ekonomických důvodů nebyl Sovětský svaz a jeho satelity schopen držet se Spojenými státy krok ve vývoji a výrobě nových zbraňových systémů. Toho si byli západní politici, především prezident Reagan vědomi a snažili se Sovětský svaz takříkajíc uzbrojit. Posledním důkazem o vojenském zaostávání a zastaralosti výzbroje byla válka vedená Sovětským svazem v Afganistánu. Samozřejmě, že sovětskou armádu neporazili mudžahidi ozbrojení brokovnicemi, ale porazili ji americké zbraně a zbrojní systémy, které jim byly dodávané, včetně informací z amerických špionážních družic. Po rozpadu Sovětského svazu se jakákoliv inovace ve zbrojním průmyslu prakticky zastavily, protože Rusko se ocitlo v hluboké ekonomické krizi. Kromě toho ztratilo prakticky všechny spojence, kteří postupně přešli na stranu NATO s veškerým svým ekonomickým i lidským potenciálem.

Tolik historie. Jaká je situace dnes. Prezident Obama o Rusku prohlásil, že to není žádná světová velmoc a po ekonomické stránce je to pouze velká čerpací stanice. Pokud jde o ekonomiku, má zcela jistě pravdu, neboť Rusko prakticky nevyrábí (na rozdíl například od Číny) nic, čím by mohlo konkurovat na světových trzích, byť třeba jen cenou. Pokud jde o politický vliv, tak ten je jen zlomkem vlivu, jaký měl někdejší Sovětský svaz. Na druhé straně je potřeba říci, že armáda je jediná složka státu, která zde relativně dobře funguje, kde je pořádek a discíplína. Rovněž vojenský průmysl je to nejschopnější výrobní odvětví, které v Rusku existuje. Toto odvětví je ovšem závislé (kromě určitého podílu vývozu zbraní) na státních subvencích, to znamená na výkonosti ostatních oblastí ekonomiky a to je značné omezení.

Stačí porovnat hrubý domácí produkt na obyvatele, aby bylo zřejmé, jaké jsou možnosti toho kterého státu. Průměr ve státech NATO (bez USA) je $29478, Spojené státy americké dosahují v podílu HDP/obyvatele  hodnoty $51700 zatímco Ruská federace  $17500. Tím je dáno to, co si který stát může dovolit investovat do armády, ale především nakolik výdaje na zbrojení stát zatěžují. Viz tabulka (státy mimo NATO jsou v ní uvedeny pro zajímavost):

Náklady na obranu jako podíl na HDP - hrubém domácím produktu (rok 2015) a náklady v absolutní částce

Stát	podíl z HDP (%)	Absolutní částka (mld. $)
Islámské státy
Saudská Arábie	13,7	87186
Omán	16,2	9883
Alžírsko	6,2	10413
Irák	9,1	13121
Státy NATO
USA	3,3	596024
Německo	1,2	39393
Francie		50860
Španělsko		14104
Itálie		23840
GB		55460
Řecko		5083
Turecko		15275
Nizozemí		8873
Kanada		15031
Státy NATO (vojensky významné) celkem		596024+227919=823943
Rusko	5,4	66421
Čína	1,9	214787
Potencionální protivníci NATO celkem		281208

To je myslím dostatečně vypovídající. Dále můžeme ještě porovnat výzbroj. Jedná se pouze o početní stavy. Ty údaje nic nevypovídají o efektivitě a účinnosti těchto zbraní, o jejich stáří, ani technologické vyspělosti. Navíc je velmi obtížné získat data ze stejného období. Zajímavé je, že americké zdroje se snaží kvalitu a účinnost svých zbraní spíše podhodnocovat, naopak ruské zdroje ruské zbraňové systémy vysoko nadhodnocují a mluví o nich často jako o těch nejlepších na světě. Je to celkem pochopitelné. Americká armáda se snaží svými stížnostmi na nedostatečnou sílu získat další prostředky z rozpočtu, naproti tomu v Rusku se snaží své obyvatele, které jsou si vědomi slabosti vlastní armády, uchlácholit.

Nicméně zde jsou některá čísla o počtech zbraní, skutečně jen na doplnění představy, aniž by se z nich dalo příliš vyvozovat:

Druhy zbraní	Ruská federace	Spojení státy americké
Letectvo >  bojová letadla	1900	3318
Armáda > útočné vrtulníky	1655	6417
Armáda > tanky	17500 (T90 – 500, T80 – 4500, zastaralé T72-12500)	6748 ( M1A2 - 1963, M1A1 - 2400, M1 - 2385, 10000 tanků ostatní státy NATO celkem)
Námořnictvo > letadlové lodě	1  (název "generál Kuzněcov", ještě ze Sovětské éry)	10
Námořnictvo > ostatní válečné lodě	211	265 (z toho 14 nesoucích jaderné zbraně)
Námořnictvo > ponorky	72	245
Rakety > počet raket s jadernými hlavicemi (zde v současnosti hrají velkou roli protiraketové systémy, neboť není podstatné jaderné hlavice vlastnit, ale dokázat jimi zasáhnout území protivníka)	6300 ruské protiraketové systémy S-300, S-400 , Triumf a Pancíř	6600, Francie 500, Velká Británie 380 americké systémy protiraketové obrany THAAD, Patriot,  ERINT, GBMD
roční rozpočet (2014)	93.76 US$ mld.	682 US$ mld.
Vojenská služba a povinnost	Od 18 do 27 let věku je povinnost nastoupit do povinné, či dobrovolné vojenské služby; muži jsou registrováni k odvodu od 17-ti let; Povinnost služby je 1 rok (branci mohou být posíláni do bojových zón až po 6 měsících tréninku); rezervní povinnost je do věku 50 let; zařazování do vojenských škol od 16 let, kadeti jsou klasifikováni jako příslušníky ozbrojených sil	18 let věku (17 let se souhlasem rodičů) pro ženské a mužské dobrovolné služby; Maximální délka zařazení je roků 42 (armáda), 27 (letectvo), 34 (námořnictvo), 28 (námořní pěchota); Povinnost služby je 8 let, včetně 2-5 let aktivní služby (armáda), 2 roky aktivní (námořnictvo), 4 roky aktivní (letectvo a námořní pěchota).
Počet příslušníků armády (včetně pomocného personálů)	1 027000	1 520000, ostatní armády NATO  2 038660 (z toho Turecko 610000)
Vojáci  > na obyvatele	7.0 na 1 tis. obyvatel	4.69 na 1 tis.obyvatel

Pořadí států podle počtu vojáků	STÁT	POČTY (v tisících)
1	France	218,20
2	Germany	191,72
3	United Kingdom	185,69
4	Italy	184,32
5	Spain	124,56
6	Greece	109,07
7	Poland	96,04
8	Romania	68,34
9	Netherlands	44,66
10	Portugal	35,25
11	Belgium	31,89
12	Bulgaria	28,77
13	Austria	0,00
14	Czech Republic	22,13
15	Hungary	18,09
16	Sweden	13,95
17	Slovakia	13,50
18	Cyprus	0,00
19	Ireland	9,45
20	Finland	8,84
21	Lithuania	7,99
22	Slovenia	7,11
23	Latvia	4,83
24	Estonia	3,21
25	Malta	0,00
26	Lucembourg	1,06
	Celkem	1428,66
	Turecko	610
	NATO	2038,66

Vojenské základny na území cizích států RF a USA

bývalé sovětské republiky	země v Evropě, na blízkém východě, v Tichomoří
Abcházie (Gruzie)	Andersen Air Force Base, Guam
Arménie	Aviano Air Base, Itálie
Kazachstán	Clark Air Base, Filipíny
Tádžikystán	Incirlik Air Base, Turecko
Kyrgizie	Joint Base Balad, Irák
Podněstěří (Moldávie)	Kadena Air Base, Japonsko
	Kunsan Air Base, Jižní Korea
	Misawa Air Base, Japonsko
	Ramstein Air Base, Německo
	Thule Air Base, Grónsko
	Osan Air Base, Jižní Korea
	Yokota Air Base, Japonsko

Zajímavá je informace o sytému GPS, což je česky Globální systém pro určování polohy. Jedná se primárně o vojenský systém určený k navádění raket. To že byl částečně ve snížené přesnosti poskytnut i pro civilní účely nic na věci nemění. Civilní a vojenská část je oddělená a systém je možné kdykoliv nad vybraným územím znepřístupnit. Z čehož plyne, že každý velký světový konflikt by musel začít v kosmu pokusem o likvidaci vojenských družic, včetně systému GPS protivníka. Toho si byli Rusové samozřejmě vědomi, a proto vyvinuli a uvedli do provozu vlastní systém GPS pod názvem GLONASS. Tento systém prakticky poprvé v reálných podmínkách otestovali až při současné válce v Sýrii. Z toho vyplývá značný náskok USA i v této oblasti. Je zajímavě, že obě mocnosti začali s vývojem tohoto systému prakticky současně USA v roce 1973, Sovětský svaz v roce 1976. Uvedení do provozu bylo velmi rozdílné USA 1993, RF 2011.

Všechna tato čísla dokládají, že Ruská federace je ekonomicky a v souvislosti s tím také vojensky naprosto nesouměřitelná se státy NATO. Dokonce ani s teoreticky možným spojencem Čínou není schopná vytvořit takovou vojenskou sílu, aby byla s to armádám NATO konkurovat. Jiná věc je otázka vlastní obrany. V této oblasti Rusko dělá vše možné aby vybudovalo takové vojenské síly, které budou schopny, jak prohlásil prezident Putin,  odolat jakémukoliv agresorovi. Tohoto stavu by mělo Rusko podle plánu dosáhnout  v roce 2020. Podle mne to velmi závisí na vývoji cen ropy a zemního plynu, neboť ruská ekonomika žádné jiné faktické finanční zdroje nemá.

Zdroj (Wikipedie, různé americké a ruské internetové zdroje)