Poslední naděje. Je ještě nějaká?

Benjamin Kuras vydal před nedávném svou další knihu s titulem "Poslední naděje civilizace". Tématicky navazuje na předchozí dílo "Jak zabít civilizaci". Ne že by ta první kniha přetékala optimismem, nicméně vzhledem k tomu jaký události od jejího vydání nabrali spád, v poslední knize už není naděje ani špetka. Každopádně je nutné si ji přečíst. Obsahuje pouze fakta, odzdrojované události a na základě nich, se znalostí tří největších světových náboženství, se znalostí života ve Velké Británii a toho jak se za posledních několik desítek let proměnil, činí autor závěry. Ten zásadní závěr je - nikdy by nás nemohla islámská civilizace ohrozit, natož porazit, kdyby nebyli mezi námi lidé, kteří tomu aktivně napomáhají. Nemůžete nikdy vyhrát bitvu, když vám ti, kteří mají stejnou uniformu, střílí do zad. Já vidím poslední naději naší civilizace v tom, že se konečně probudí ta dosud mlčící většina a s její pomoci si uděláme pořádek ve vlastních řadách. Benjamin Kuras pochází z národa, v němž rovněž řada jeho členů pochopila co se děje, až když vystupovali v Osvětimi z vlaku. Proto, abychom si uvědomili, co se na nás chystá, ještě včas, kupme si a přečtěme knihu Benjamina Kurase "Poslední naděje civilizace", doporučujme ji svým známým a přátelům, čerpejme z ní argumentaci v boji se zrádci a kolaboranty ve vlastních řadách.
Zde je ukázka jejíž obsah považuji za zásadní pro popis současné situace v evropské společnosti.

My všichni dnes žijící Evropané jsme možná poslední generace zažívající poslední záblesky odumírající západní kultury a výdobytků západní civilizace, jimiž jsou (a měli bychom si je pětkrát denně připomínat jako ne-li modlitbu, tak aspoň mantru):

•         Svoboda víry, bádání, tvoření a projevu.
•         Právo na beztrestný nesouhlas a ochrana menšinových názorů.
•         Právo na vlastní majetek a jeho ochranu.
•         Ohleduplnost k životu a vlastnictví druhých.
•         Rovná práva a povinnosti pro každého jednotlivce. Povinnost prokázat veškerá nařčení vůči komukoli mimo pochybnost.
•         Povinnost chránit strádající, perzekvované a křivě nařčené.
•         Mnoha generacemi vytvořený návyk napravovat omyly, troufat si do dalšího zkoušení a dalších náprav, usilovat o zlepšování životních podmínek, zdokonalování nedokonalých věcí.
•         Oddělení ideologie od světské moci.
•         Vytřibování osobního charakteru a pěstování skupinové soudržnosti.
•         Setrvačná pracovitost a podnikavost.
•         Svědomí, soucit a napravování křivd.
•         Touha po vědění a hledání smyslu existence.
•         Neustálé hledání pravidel, jimiž by dobro mohlo vítězit nad zlem.
•         Smysl pro rozličnost a ochota přijímat z jiných kultur užitečné, moudré či krásné prvky obohacující či zpestřující kulturu naši.
•         Smysl pro racionálno, logiku a kritické myšlení.
•         Smysl pro humor, drama a krásu a jejich umělecké vyjádření.

Je to kompaktní síť civilizačních prvků, jež žádná jiná civilizace nedokázala nebo se ani nepokoušela skloubit do jednotné soustavy, a které naše civilizace pracně hledala, zkoušela, opravovala, piplala, obrušovala jeden prvek druhým, musela bránit a několikrát málem prohrála, přes tři tisíciletí, od antického Řecka a biblického Izraele přes imperiální Řím, křesťanství, renesanci, osvícenství, vědeckou a technickou revoluci, parlamentní demokracii, prosperující kapitalismus a jeho postupné vymycování chudoby vyrovnanější distribucí tvorby. Prvků, které jsme začali brát za tak samozřejmé, že je přestáváme vnímat, tím méně pěstovat a bránit. Těch pestrých a nekonečně tvárných prvků, jejichž rozezvučením je bohatá harmonie západní hudby, kterou milovník hudby papež emeritus Benedikt XVI. označil za „unikát nemající nic podobného v jiných kulturách, setkání s pravdou, s opravdovým Tvůrcem Světa". Onen unikát, který dnešní generace ledabyle zahazují do stoupy a nahrazují beztónovým skřípotem a dunivým mlácením.

Nemylme se: jsme jediná civilizace v dějinách takto komplexně budovaná a neustále metodou „pokus-omyl" budující. Na ní stojí blaho a naděje celé planety. Z ní pochází ohromující většina všech vědeckých, technických, uměleckých, ekonomických, sociálních a politických vynálezů všech dob, z nichž mohou prosperovat i jiní.

Na její ekonomickou, kulturní, humánní i morální superioritu - které si přes své viditelné slábnutí a hluboký duchovní propad stále ještě jakžtakž udržuje - nepotřebujeme sepisovat tisíce snadno dohledatelných důkazů. Stačí spočítat, kolik lidí prchá do ní a kolik z ní. Zhroutí-li se ona, propadne se celý svět do mizérie, chaosu, barbarství a hladomoru. Její záchrana tudíž není nějaký sobecký rozmar. Je to povinnost vůči lidstvu.

Povinnost obzvlášť naléhavá pro ty, kdo se rádi pokládají za humanisty, demokraty, liberály, lidumily, laskavce, spravedlivce a dobrodince. Jimž však „přání otec myšlenky“ zamlžuje realitu a fakta se jim profiltrovávají sítem abstraktních ideologií. Z nichž mnozí - třebas i z té nejlepší vůle, jaké jsou schopni - pracují na zničení civilizace dlážděním cesty do pekla dobrými úmysly a nenávistí k jejím obráncům. Ze samé pokrokovosti, humanismu a všelásky jsou na její zničení ochotni spojit se s tím nejzaostalejším antihumanismem a kultem nenávisti a smrti, jaký se na této planetě dnes dá najít. A bezděky se tak podílejí na největší velezradě dějin směřující k etnické čistce a kulturní genocidě vlastních národů.

Evropští státníci přiznávající, že multikulturalismus selhal, jej nahrazují, vědomě či bezděky, monokulturalismem náboženské víry a politického systému likvidujícím na dobytých územích pestrost kultur předchozích. Historie nám to potvrzuje téměř bez výjimek. Naivní a žádnými fakty nepodložená domněnka západních elit, že k naší kultuře se bude islám chovat jinak, budeme-li k němu vstřícní, je známkou ztráty soudnosti. Jednou z jeho okupačních zbraní je umění rozeštvat okupované do vzájemně nevražících skupin, a tak oslabit jejich schopnost se společně bránit. Jak je tato zbraň účinná a jak nás oslabuje, vidíme na každém kroku.

Nadešel čas nalít si čistého vína - dokud je ještě smíme pít. Je jím tento objev. Ten, kdo lidi netoužící po islamizaci šmahem častuje přídomky „xenofobové“ (extremisté, náckové, fašouni, hnědý sliz, hyeny atd.), dává logicky a automaticky najevo, že po islamizaci touží nebo mu přinejmenším nevadí. Je tudíž na něm, vysvětlovat nám ostatním proč. Pro účely snadného rozlišení říkejme těm prvním „islamofobové“, těm druhým „islamofilové“. Nechme „islamofoby" na chvíli stranou, řeklo se toho o nich dost, co demokracii znemožňuje jich ke své obraně použít. Věnujme pro změnu pozornost „islamofilům". A klaďme jim relevantní otázky.

•  Jaký pokrok ve vědě a technologii od islámu očekáváte?
•  Jaké geniální zlepšováky ekonomické a ekologické v islámu nacházíte?
• Co si představujete, že nám islám může nabídnout ke zlaskavění lidských vztahů, zkvalitnění   politického systému, k vytříbení sociální spravedlnosti, zabezpečení občanské svobody?
•  Jak nám zefektivní infrastrukturu, školství, zdravotnictví?
•  Jakými vědeckými a technickými vynálezy nás posune k většímu blahu?
•  Jak nám zkrášlí estetiku architektury, urbanistiky, designu, oblékání, vizuálních umění? Jaké romány,   básně, dramata, filozofické traktáty nám nabídne? Jaké opery, symfonie, tance?
• Která islámská země by nám mohla být vzorem, od něhož bychom se mohli něco naučit? 

Buďte té lásky, mudrci islamofilní, začněte nám to podrobně a s pokrokovým nadšením vypočítávat.

Do té doby nemáte právo chtít po nikom, aby vám vypočítával důvody, proč po islámu netouží, neboť je tak jako tak nebudete chtít slyšet, protože neladí s vaším obrazem sebe samých, bezúhonných, nepošpiněných, hnědým slizem neumazaných. Hrách už není tak levná komodita, aby se na zeď házel po tunách.

Islamofilové se vyskytují ve dvou kategoriích.

Ti vědomí, přesvědčení a nezměnitelní, kteří naši civilizaci a kulturu - a tím i její obranu - pokládají za největší zlo planety a nenávidí ji tak, že jsou k jejímu zničení ochotni se spojit s kýmkoli, kdo jim k tomu pomůže, protože jejich nenávist ke všemu západnímu je silnější než láska k čemukoli jinému, včetně sebe samých. Říkejme jim islamofilové aktivní. Smyslem všeho jejich konání je nám všem ostatním vládnout, jakýmkoli systémem, za jakýchkoli okolností. Nad těmi se zde zamýšlet nemusíme, není nad čím, kromě toho, jak si před nimi jednoho dne ubránit holý život.

Jsou však mezi nimi tací, kteří islamizaci slouží nevědomky, z neinformovanosti, mentální pohodlnosti, bez velkého přemýšlení nad důvody svého přání a domýšlení jeho následků, ze setrvačné loajality k abstraktním všelidským právům, humanistickým a osvícenským idejím a pomyslným „evropským hodnotám", z bezmezné lásky k abstraktnímu „bližnímu" či jen z potřeby patřit k určité skupině stejně cítící, spíš než myslící. Těm říkejme islamofilové pasivní. Vnímají se jako aktivní liberálové, demokraté a hrdinové statečně hájící několik vybraných pacifizujících hodnot, které pokládají za pilíře naší civilizace a na jejichž vrcholu se skví absolutní tolerance ke všemu, včetně toho, co i jim nezastřeně slibuje smrt. Patří k nim hodně exmarxistů a neomarxistů, progresistů, reformátorů, revolucionářů a světaspasitelů, dobřemínících liberálů, ale i náboženských naivistů křesťanských, a dokonce i židovských, kterým jde o krk nejvíc a kteří potvrzují staré přísloví, že když už se žid vyvede jako blb, předčí v tom všechny ostatní.

Vyznačují se často sveřepou ignorancí islámského práva, praktik, historie, současných událostí, faktů, trendů a statistik. Ne nevinnou nevědomostí, nýbrž záměrným a pracným přehlížením, odmítáním, vymazáváním, vymýšlením protiargumentů a číháním na chyby či nepřesnosti, zbrklé výroky a charakterové vady islamofobů, skutečné či vymyšlené. Stačí jim jednou někomu nasadit psí či oslí hlavu a přestanou vnímat, co skutečně říká či dělá. Tomuto boji idejí proti faktům věnují obrovskou část své intelektuální energie.

Dokáží třeba označit za výmysl 1400 znásilněných anglických puberťaček v Rotherhamu, neboť „Rotherham je příliš malý, než aby jich tam tolik bylo“, ač by jim stačilo kliknout párkrát na anglický internet a nalézt tam na toto téma snad už tisícovku článků, v nichž Rotherham navíc figuruje jako jen jedno z měst podobně postižených. Dokáží opěvovat skvělou integraci muslimů do společnosti ignorováním nebo zamlčováním stovek neprůchozích a několika miliony obydlených islámských čtvrtí, kde přestalo platit evropské právo a kam se domorodý Evropan neodváží. Spěchají zpochybňovat věrohodnost handrkováním o pár eur v odhadu, jaké jsou státní výdaje na migranta v té či oné zemi. Mnohokrát potvrzené informace evropských bezpečáků, blízkovýchodních novinářů, syrských diplomatů a Islámského státu o takové či onaké početní přítomnosti džihádistů v migračních tocích kontrovat námitkou, že to jsou „jen nepotvrzené odhady bez spolehlivých důkazů". Jako by existovala metoda na získání přesných počtů. Třeba „hloubkový výslech" s detektorem lži každého jednotlivce z onoho půldruhého milionu dnes ročně migrujících na každém metru nehlídaných hranic?

Dokáží člověka označit za fašistu za to, že si troufl jen zmínit jméno Marině Le Penové, protože přece „její otec označil holocaust za kapitolu druhé světové války". A ani jim nezrůžoví tvář studem nad absurditou soudit někoho za dvacet let starý výrok otce někoho jiného, jaká by kdysi nenapadla zřejmě ani komunisty.

Umějí pokládat za „zdravý rozum" víru, že „migrace nemá samozřejmě s terorismem nic společného", protože „pro to nejsou důkazy", i když jim přesně takové důkazy civí do očí. Obávat se, abychom si z migrantů „neudělali nepřátele, kdybychom je zde nevítali“. Tvrdit s teologickou autoritou, že „zákony šaría se vztahují jen na muslimy", když si už každý může přečíst, že jejich velká část se týká specificky perzekuce nemuslimů. Donekonečna vyhledávat všemožné příčiny terorismu jiné než islámskou víru, třebaže za posledních 15 let bylo spácháno jejím jménem ke třiceti tisícům teroristických činů, se statisíci mrtvých. Donekonečna zamlčovat a přehlížet perzekuci, vraždění a vyhánění křesťanů, dosahující milionů, sexuální zotročování nemuslimek po tisících, kruté popravy homosexuálů, neposlušných žen a „nesprávných" muslimů. Ujišťovat, že statisíce migrantů potřebujeme k ekonomickému přežití, ač podle statistik, například dánských, po pěti letech pobytu je v práci jen 20 % mužů a 5 % žen a zbytek žije dál na sociální podpoře. Donekonečna vymýšlet „naprostou menšinu" islámských extremistů mezi „naprostou většinou" umírněných, když statistiky spolehlivých rešeršních firem jako New Research ukazují opak. Libovat si, jak se nám ta „naprostá většina" islámské imigrace hezky integruje i po zjištění, jak spolupachatel pařížského masakru dokázal na čtyři měsíce zmizet v bruselském Molenbeeku pod ochranou stotisícové muslimské komunity, jejíhož ani jediného člena nenapadlo spolupracovat s belgickými zákony, a byl nakonec dopaden kvůli objednávce pizzy.