Pod znamením půlměsíce

Právě jsem přečetl knihu od Luďka Frýborta „Pod znamením půlměsíce“. Je to již druhý román vedle románu Michela Houellebecqa „Podvolení“, který ve svém ději v nejbližší době předpokládá vítězství islámské ideologie v Evropě.

Román Luďka Frýborta je určitě poutavým příběhem, spisovatel je výborný vypravěč, nicméně události a děje jsou až romanticky nereálné. Autor se dokonce, když neví, jak by se ti uprchlíci před islámskou nadvládou a pronásledovaním mohli zachránit, uchyluje k postavě Proroka, člověka s nadpřirozenými schopnostmi, který je v nějakém spojení s bohem. To co naopak reálné je, že ti, kteří se nepodvolí a nekonvertují k islámu, se stanou lidmi druhé kategorie, kteří nebudou moci vykonávat určité profese, bude jim zamezen přístup do škol a úřadů. Islámská ideologie zde postupně vítězí v jedné evropské zemi po druhé, je zlikvidováno ústředí katolické církve a sídlo papeže Vatikán. Poslední zemí v Evropě kladoucí odpor islámské nadvládě bude podle autora Polsko, ani to ovšem nakonec neodolá. Jedinou evropskou zemí, která se ubrání islámské invazi bude Švýcarsko. Vzhledem k jeho velikosti, to ovšem obyvatelům Evropy nedává velkou naději. Celý příběh se rozpadá do několika větví. V každém jednotlivém příběhu prchá jedna skupina původních obyvatel před mocí islámu. Z Čech, z Itálie, z poraženého Izraele.

Nebudu se podrobně těmi ději zabývat, kdo má rád dobře napsané fantastické příběhy z budoucnosti, přečte si román sám. Jen uvedu, že ve finále dojde k naprostému hospodářskému úpadku Evropy jako celku a k rozpadu muslimy ovládaného politického a společenského systému. Na druhé straně se lidé vrátí k přirozenému způsobu života, k osvědčenému systému hodnot a začnou na těchto základech budovat novou civilizaci. Jiná cesta zřejmě již není za současného stavu věci ani možná. Věřící by řekl, že Bůh to tak chce.To co mne v knize asi nejvíce oslovilo je dopis pana Heinemanna. Tento muž, pracoval na radnici jistého německého města. Aby si mohl zachovat své úřednické místo, konvertoval k islámu. Z radnice stejně odešel a nakonec spáchal i s manželkou sebevraždu. Před smrtí napsal dopis, který poslal svému islámskému nadřízenému, ve kterém vysvětluje pohnutky, jež ho vedly k odmítnutí islámské víry a k tomu, že jediné východisko našel v sebevraždě. Z toho dopisu snad každý pochopí co to je islám a jací musí být lidé, kteří jsou těmito myšlenkami obklopeni od dětství a fanaticky jim věří.

Zde je text onoho dopisu:

„Vážený pane Abú Wádžide,

s politováním Vám sděluji, že jsem se ze soukromých důvodů rozhodl odejít z tohoto světa. Smysl pro povinnost mi jako starému úředníkovi velí, abych, dřív než tak učiním, udělal pořádek ve svých záležitostech. Chci Vás především ujistit, že jsem si vážil Vašeho porozumění pro mou osobu a byl jsem Vám vděčný za Vaše rady. Bohužel se musím přiznat, že jsem se jimi nedokázal v plné míře řídit, jak byste si asi býval přál. Oznamuji Vám, že jsem se před krátkým časem po zralé úvaze odřekl islámu a znovu přijal svátosti církve katolické. Můj charakter má různé nedostatky, ale pokrytectví mezi nimi, doufám, není; a nemohl bych zůstat muslimem, aniž bych byl pokrytcem. Došel jsem k tomu poznání důkladným studiem svaté knihy koránu, již jste mi laskavě věnoval. Dovoluji si být tak smělý a poradit Vám: budete-li napříště chtít některému ze starousedlíků ukázat cestu islámu, nedávejte mu do ruky korán. Nepřesvědčí ho, nýbrž odpudí.

Hledal jsem v koránu ne snad světlo pravdy, které by mě naráz oslnilo, ale aspoň něco, nad čím bych se mohl zamyslet. Povědět si - hleďme, tahle myšlenka je pro mne nová, z tohohle úhlu mě ještě nenapadlo se podívat na hádanku stvoření. Nic takového jsem tam nenašel, jen stále se opakující tvrzení, o nichž se zdráhám uvěřit, že jsou skutečně božského původu. A jsou-li, musí to být divný Bůh, který je dal zvěstovat lidstvu.

Každá súra Vaší svaté knihy začíná veršem: „Ve jménu Boha milosrdného, slitovného!" Buď jsem oněm slovům správně neporozuměl, nebo mají ještě nějaký skrytý význam, protože hned následující text je popírá. Jaké milosrdenství je v příšerných trestech, jimiž Alláh hrozí tomu, kdo bezpodmínečně nepřijme jeho učení? Jaká slitovnost v hrůzách pekla, jak je s takovým gustem líčí korán? Všechny ty řetězy, okovy, plameny šlehající, věčné utrpení, jež je údělem pochybovačů, pálení ohněm, napájení vroucí vodou a splašky, krmení suchým trním... ne, nevěřím tomu.

Nevěřím, že Bůh je sadista, který si libuje v trestání. Chvíle mého konce se blíží a chtěl bych doufat, že mě uvítá jiný Bůh: shovívavý a odpouštějící, který se dovede nad mými slabostmi usmát, vždyť mě s nimi sám stvořil. Proto se odříkám islámu, můj vážený příznivce: musel bych vzít na vědomí Boha, jenž stvořil zmetky, jimž se pak nesmiřitelně a nelogicky mstí. Nechce se mi ani brát vážně nevěstinec plný panenských prostitutek, jak má podle slov koránu vypadat ráj. Čekal bych, že konečné spočinutí lidské duše je důstojnější, spirituálnější, něco víc než ukájení tělesného chtíče, jakého je schopen každý pes. Mimoto mě zaráží, že, jak se zdá, náleží ráj výhradně mužům; co se vlastně děje na věčnosti s muslimkami? Také jim je k dispozici nějaký sbor paniců hlubokých očí temných, jichž nedotkla se ruka člověka ni džina žádného, aby si s nimi užívaly slastí neustálého obcování?

Ale v tom snad zacházím příliš daleko, omlouvám se. Nechci se vysmívat muslimské představě posmrtného života, jen podotknout, že západní člověk má jiné pořadí hodnot. Vy muslimové vidíte ve svých ženách ochotné souložnice a neodmlouvající služky. Naším ideálem je... ne rovnoprávnost, to by bylo příliš málo. Práva jsou od toho, aby se jich člověk domáhal u advokáta. Mnohem spíš jím je rovnocennost, a ještě spíš partnerství. Chci mít vedle sebe někoho, s kým mohu sdílet radosti i strasti života, Vzájemnou oporu, přítele a rádce. Islámský svět je poloviční, protože v něm chybí jako plnohodnotný prvek žena. Nechává tak ležet ladem půl tvůrčího potenciálu, jejž Bůh udělil lidstvu: to je, obávám se, půl příčiny jeho zaostávání a nemůže se nevymstít ani v budoucnu.

Když jsme se spolu poprvé bavili, došlo i na princip evoluce, jíž jste, pamatuji se, odmítl jako iluzi. To je, odvážím se tvrdit, druhá půle příčiny, proč zaostal islám: odmítl vzít na vědomí vývoj a ustrnul tak myšlenkově i materiálně v době svého vzniku. Nemění na tom mnoho ani současný mocenský rozmach. Islám může vítězit, ale zbraně si k tomu musí obstarat u protivníka neboje okopírovat; může vnutit západnímu člověku korán, ale nemůže zastřít, že v něm není jediná původní myšlenka. Je závislý na dobré funkci Západu; zničí-li jej, sám sebe zničí. Vy muslimové možná dovedete západní civilizaci potlačit, ale nedokážete ji nahradit; umíte rozkazovat, ale neumíte vládnout, jak se už teď na všech stranách ukazuje. Všiml jste si? Jestli ne, stačí se rozhlédnout. Kolín, pane můj, bývalo čisté, krásné, spořádané město, v němž byla radost žít. Je ještě?

Také o svobodě jsme spolu tehdy hovořili, i tu jste nazval iluzí. Podložil jste toto své tvrzení argumentem, jemuž jsem nemohl tak zcela odporovat: vskutku si západní člověk své svobody mnohdy neváží, dávaje přednost zajištěnosti v bezmyšlenkovitém poddání státní moci. Jenže příčinou toho je nedokonalost člověka, ne ideálu svobody. Ideální svoboda je vrchol, jejž nemůže být nikdy dosaženo, ale lze se mu při vší lidské nedostatečnosti blížit.

My Evropané můžeme následkem svých pošetilostí svou svobodu ztratit. Můžeme z hlouposti běžet směrem, který nás od ní odvádí; ale aspoň o svém ideálu víme, aspoň jej uznáváme a pokoušíme se mu, třebaže neohrabaně, přiblížit. A co je hlavní, naše svoboda nevylučuje svobodu druhých. Vy muslimové máte také svůj ideál svobody, ale jiný: kdo ovládá, nemusí se podřizovat, je svobodný.

Proto se snažíte každého a všechno ovládnout. Ovládáte své ženy, aby vám nebyly partnerkami, ale poslušnými služebnicemi. Ovládli jste evropské národy a přinutili jste je podřídit se vaší vůli. Možná vás ten pocit uspokojuje, být tím, kdo ovládá, tím, jehož vůle ve všem rozhoduje, být Jediný Svobodný. Jenže to je starý omyl, jenž přivedl už tolik kultur k úpadku a přivede k němu i Vaši. Pravda, otroci neodporují, dělají, co se jim nařídí. Je to pohodlné. Jenže otroci také nic neudělají z vlastní, vnitřní potřeby. Možná potřebu čehosi vidí, ale zamlčí ji; proč by otrok měl pomáhat nemilovanému pánu, spíš se mu vysměje, když se jeho výsostná vůle začne hroutit. Ale takový je triumf islámu: postavený na lhostejných, zlomyslných, tajně se pošklebujících otrocích. Nemusím být věštec, abych předpověděl, že to nebude, nemůže trvat dlouho.

Mé hodiny jsou sečteny, a proto možná vidím věci ostřeji než ten, kdo doufá mít ještě kus dlouhého života před sebou. Neříkám, můj ctihodný příznivce, že se svět blíží strašlivé katastrofě; on dávno překročil její práh. Příčin je několik, ale tou hlavní je domýšlivost islámu, jenž si předsevzal víc, než nač stačí jeho duchovní síla. Domnívaje se ovládat všechny, neovládá nikoho; domnívaje se ukazovat cestu, bloudí nenávratně; a jestli jej Bůh opravdu pověřil úkolem, neporozuměl mu a selhal v něm. Ale možná, kdož ví, i v tom je vůle Boží: očistit z opratí se vysmeknuvší svět potopou. Jestli se z ní někdo či něco zachrání a započne nový, moudřejší věk lidstva. Islám u toho už, tuším, nebude. To už spíš na troskách západní civilizace vyroste nový výhonek vůle k svobodě i tvůrčí schopnosti a poroste dál k dokonalosti, jíž nemůže nikdy být dosaženo.

V úctě Váš oddaný

Jürgen Heinemann“

Naše západo-křesťanská civilizace se ocitla na cestě, která myslím povede nutně k jejímu zániku. Je možné vymýšlet různé konspirační teorie, je možné obviňovat politiky, ale pravá příčina toho spočívá v občanech Evropy samotných. My všichni až na výjimky podléháme zcestným, lživým ideologiím, odmítáme odpovědnost za své rodiny a své děti, jsme ochotni za blahobyt obětovat osobní svobodu. Dobrovolně předáváme odpovědnost za svou budoucnost na jiné a tím ztrácíme možnost ji jakkoliv ovlivnit.

Lidská práva to je jedna z oblastí, která je dle mého naprosto chybně vykládána a chápána. Mluví se stále pouze jen o právech. Rozsah těchto zaručených práv člověka se stále rozšiřuje. Člověk má podle současných ideologů humanrightismu právo téměř na všechno. Co je zarážející, že tato práva mají mít zaručeni všichni, řádní a slušní lidé, ale stejně tak zločinci. Práva mají ti, kteří řádně pracují a prospívají společnosti, stejná práva mají i ti, kteří se na společnosti přiživují. Stejná práva mají mít ti, kteří na určitém území žijí a zvelebují je po několik generací jako ti, kteří přišli před několika dny a nemají ani tu nejmenší zásluhu.

Lidé mají tedy pouze práva. Jaké mají povinnosti? Zřejmě žádné, alespoň o těch dnešní humanisté a lidskoprávaři nemluví. Člověk nemá žádné povinnosti k rodině, rodiče k dětem, ani děti k rodičům, k obci ani k národu. Rodina je podle gender ideologie prý již zbytečná, o všechno v obci se postará úřad a národ – nic takového podle současných ideologů nemá existovat. Je zde pouze jednotlivec se svými právy, která mu zajistí všemocný stát. Takto samozřejmě žádná společnost nemůže fungovat, takto člověk není nastaven, to je proti jeho přirozenosti! Člověk jako společenský tvor nemůže být bez jasně definovaných povinností, bez osobní odpovědnosti, bez jeho aktivního přispění k prospěchu společenství. Kdo své závazky a povinnosti neplní, musí být omezen i na svých právech!

Naše společnost je dědictvím civilizace, která přetrvala 2000 let a nyní se zřejmě nachází na cestě směřující k jejímu konci. Tato civilizace byla vždy založena nikoliv na právech, ale především na povinnostech jednotlivce.

Platilo zde „Desatero božích přikázání“, které definovalo vztah lidí k bohu a lidí navzájem. Ta pravidla, která mluví o vztazích mezi lidmi, jsou tato:

Nezabiješ, nepokradeš, nesesmilníš, nebudeš křivě svědčit, nebudeš usilovat o manželku bližního svého, nebudeš usilovat o jeho majetek. To jsou zákazy a pak je zde ještě povinnost – budeš ctít otce svého i matku svou. Některé zásady společenského jednání a povinností jednotlivce se promítli i do lidových rčení. Vždy až dosud se říkalo „kdo nepracuje, ten ať nejí“.

Nikde v „Desateru“ se nehovoří o právech člověka, jsou zde pouze zákazy a povinnosti, ve vztahu vůči lidem i vůči bohu. Z toho, zdá se, dnes neplatí již nic. Dokonce takové základní tabu jakým bylo zabití jiného člověka, je dnes relativizováno. Zkoumá se, jaké měl vrah (v případě atentátu hromadný vrah) dětství, zda měl všechny materiální výdobytky jako ostatní děti, zda nebyl frustrován kvůli špatnému prospěchu, nebo protože byl cizinec, neuměl jazyk a děti se mu smály. To všechno se považuje za důvody, pro které je jeho čin, (byť i vraždu náhodně vybraných, zcela ve věci neangažovaných lidí), možné omluvit. Nikoliv ti mrtví, ale vrah je v tomto případě chápán jako obět, neboť mrtví netrpí (na jejich nejbližší se neberou žádné ohledy). Nezdá se vám to jako zcela zvrácené uvažování? Mně ano!

V jedné písni k svatému Václavovi je text: “Dědictví otců zachovej nám Pane“. Naši předci prosili Boha, aby jim zachoval to, co jim zanechali jejich předkové, prosili za svou vlast. Dnes se dědictví otců, dědů a pradědů, které nám za cenu mnohdy nesmírných obětí předali, dobrovolně zříkáme jako něčeho bezcenného. Zříkáme se své víry, svých tradic, svého jazyka, přenecháváme území cizím vetřelcům.

V románu je rokem, kdy islám, kromě zmíněného Švýcarska ovládne celou Evropu rok 2060. Jestli se něco zásadního v současném trendu vývoje společnosti nezmění, dá se předpokládat, že ve skutečnosti k tomu dojde mnohem dříve.