Euro-arabská spolupráce - jak jsou plněny cíle projektu

Celý příběh arabsko-islámského působení na Evropu nezačal ani letos, ani s válkou v Iráku nebo v Sýrii, které trvají již řadu let.

Je nutné si připomenout, že Islámská invaze do Evropy začala velice záhy po vzniku islámu, to je zhruba před 1400 lety. Arabové a následně Turci dobyli, kromě původně židovského a křesťanského prostoru Blízkého východu a severní Afriky, značnou část Evropy, přičemž povraždili statisíce a zotročili milión křesťanských obyvatel. Islámská invaze a rozšiřování vlivu skončilo až roku 1683 porážkou Turků u Vídně.  Evropa se ovšem vymanila z islámského vlivu ale až v roce 1922, po rozpadu Osmanské říše. Islám nadále zůstal dominantní v Turecku, v Albánii a v části Balkánského poloostrova. Ale toto období mělo velmi krátké trvání.

S nástupem nacismu v Německu dochází k navázání kontaktů s islámským světem, se kterým nacisty spojovala nenávist k židům. V roce 1937 navštívil Adolf Eichmann tzv. Velkého izraelského muftího Muhammada Amín-al-Husajního, velkého obdivovavetele nacismu a Adolfa Hitlera a navázal spolupráci s Palestinci. Sám Amín-al-Husajní navštívil v roce 1944 Berlín. Němci rovněž vytvořili a vyzbrojili v Bosně jedenadvaceti tisícovou horskou divizi SS z bosenských muslimů – Hanschar, určenou pro boj proti jugoslávským partizánům.

Po porážce nacismu se Evropa vzpamatovávala z následků 2. světové války. V roce 1948 vznikl stát Izrael a okamžitě byl vojensky napaden armádami 5 arabských států. Výsledkem této války, která skončila po roce bojů, bylo faktické určení rozsahu území státu Izrael. V následujících létech arabské státy zaútočili na Izrael několikrát. Izrael v těchto válkách zvítězil a obsadil nová území, která byl, vždy pod tlakem Spojených států amerických a hlavních evropských mocností, nucen opustit.  

Přejděme do 70 let minulého století. Tehdy ještě neexistovala Evropská Unie EU, ale hospodářské společenství 9 evropských zemí, zkratka EHS. V té době vrcholil Palestinský terorismus (myslím, že všechny tyto teroristické činy jsou dostatečně známy), řízený Organizací pro osvobození Palestiny (OOP) a financovaný některými arabskými státy. V říjnu roku 1973 napadl Egypt a Sýrie stát Izrael, vypukla tzv. Jomkipurská válka. Tato válka skončila po dvaceti dnech, za cenu značných obětí, vítězstvím Izraele. Arabské státy těžící ropu, ve snaze donutit světové mocnosti k tlaku na anulování výsledku války a k donucení Izraele vrátit dobytá území, vyhlásily ropné embargo. Cena ropy zečtyřnásobily a každý měsíc tyto země snižovaly těžbu o 5% a tím působily její nedostatek. Arabské země dali státům kupujícím jimi dodávanou ropu ultimátum. Toto ultimátum obsahovalo především tyto požadavky: Stažení Izraele ze všech obsazených území, uznání Palestiny, zastoupení OOP na všech mírových jednáních a prohlášení rezoluce č. 242 Rady bezpečnosti OSN za bezvýhradně platnou. Evropské mocnosti reprezentované Německem, Francií a Itálií v panice z nastalé situace zahájili se zeměmi OPEC tzv. euro-arabský dialog a vzápětí přijali všechny arabské požadavky.

Podrobnosti těchto dohod zveřejnila ve Švýcarsku žijící britská historička egyptského původu, píšící pod pseudonymem Bat Ye’or („Dcera Nilu“), v knize Eurabia, The Euro-Arab Axis (Associated University Presses, Cranbury, NJ, 2005). Od té doby tento dialog pokračuje.  Kontakt jsou nesmírně čilé. První schůze na téma euro-arabského dialogu se konala v Damašku v září 1974. Pak už se schůzky konaly pravidelně každý rok: Bonn 1975, Cairo, Paříž a Dublin 1976, Luxemburg 1977, Rome 1978, Štrasburg  a Haag 1980, Rabat 1981, Bonn 1982, Bagdad 1983, Madrid 1984, Rabat 1985, Vídeň 1986, Rabat 1988, Dublin 1989, Lisabon 1991, Paris 1994, Ammán 1996, Malta 1997, Damašek 1998 and Brusel 2002 atd. Výsledky plynoucí z těchto schůzek jsou celkem jednoznačné. Arabské země budou dodávat Evropě ropu a zemní plyn, za to Evropa poskytne arabským (muslimským) zemím vyspělé technologie a bude přijímat arabské (muslimské) migranty. Dále se evropské země EU zasadí o to, aby islám byl v Evropě vnímán v tom nejlepším světle. Pokud jde o migranty, evropské státy se postupně zavázaly, že jim zaručí volnost pohybu, podmínky stejné jaké mají obyvatelé hostitelských zemí, ubytování, zdravotní péči, bezplatné vzdělání, sociální dávky a další požitky. Dále EU-státy přislíbily vytvořit arabským přistěhovalcům a jejich rodinám takové podmínky, aby mohli udržovat své náboženské a kulturní tradice. Toto vše evropské státy beze zbytku plní a je to zakomponováno do Lisabonské smlouvy a dalších nařízení EU orgánů.

Zde je i vysvětlení, proč v zakládacích dokumentech EU není zmínka o tom, že jejím základem je judeo-křesťanská civilizace, jak jim vytýkají věřící v nových členských zemích. Je to z téhož důvodu, proč staré státy EU, až na pár výjimek, řadu let nedovolily občanům nových členských zemí stěhovat se tam za prací. Ten důvod je zcela nečekaný: Aby neurazily Araby. Zde je důkaz. 13. října 2003 v Káhiře pronesl tehdejší předseda Evropské komise Romano Prodi projev o své vizi „euro-středo- mořské" oblasti, budované na základě „politiky přibližování". A ve zprávě pro tuto příležitost na Prodiho příkaz vypracované pod názvem Dialog mezi národy a kulturami euro-středomořské oblasti.
Prodi v nich arabské partnery ujišťuje, že „rozšíření EU je velká příležitost, nikoli ohrožení". Že proarabská politika bude za své rozšíření na východ arabské partnery kompenzovat. Že arabským partnerům poskytne stejný status jako svým novým členům. Že devět z patnácti členských států EU zamezí východním Evropanům přístup k pracovním příležitostem, aby mohly plnit své závazky ke svým Jižním partnerům". A že islámské země budou mít nadále „imigrační prioritu na další dvě či tři desetiletí".

Na zakládací schůzi EAD v Paříži 31. června 1974 byla ze všech členských států EHS vytvořena Parlamentní evropská asociace pro euro-arabskou spolupráci (PAEAC), která v září téhož roku na konferenci v Damašku přijala od Arabské ligy pro svou zahraniční politiku tyto podmínky: Stažení Izraele do hranic příměří z roku 1949 (jimž Izraelci přezdívají „hranice osvětimská“). Arabská svrchovanost nad starým městem Jeruzalém. Účast OOP a Jásira Arafata na všech jednáních. Tlak na USA, aby se distancovaly od Izraele a sjednotily svou politiku se zájmy arabských států. Naprosté a bezvýjimečné plnění těchto úkolů jako podmínka arabské ekonomické spolupráce s Evropou.

To pro začátek. PAEAC sdružovala na dvě stovky západoevropských parlamentních poslanců a vytvořila základ pro společnou celoevropskou proarabskou zahraniční politiku jako protiváhu k moci USA. Během let 1974 a 1975 vypracovaly PAEAC a EAD své základní principy.

• V politice, kultuře a ideologii: Uznání „historického příspěvku arabské kultury k rozvoji Evropy" a příspěvku, který evropské země stále ještě „mohou očekávat od arabské kultury, především v oblasti lidských hodnot". Potřeba vytvářet „přívětivější prostředí pro arabské přistěhovalce šířením arabské kultury a islámského náboženství v Evropě". Povinnost evropských vlád „přistupovat ke kulturní složce euro-arabského dialogu v konstruktivním duchu a věnovat největší prioritu šíření arabské kultury v Evropě". Odsouzení „sionistických tendencí nahrazovat v palestinských územích arabskou kulturu kulturou židovskou a tím zbavovat palestinský lid jeho národní identity". Povzbuzování mediálních a vzdělávacích pracovníků ke „zlepšování veřejného mínění o arabském světě".
• V ekonomice: Vytváření „základních podmínek pro rozvoj arabského světa jako celku a zúžení technologické mezery, která odděluje arabské země od evropských".Spolupráce v, jaderné technologii, financích, podnikání, vědeckém výzkumu, technologickém rozvoji, technickém a profesním výcviku, jaderné energii, plánování a stavbě měst a infrastruktur, industrializaci, dopravě, urbanizaci, ve zdravotnictví, školství, v telekomunikacích a turismu.

Samotné slovo „Eurabia“ se objevilo vůbec poprvé jako název publikace propagující činnost EAD a jejích přidružených institucí. Ta zdůrazňovala „povinnost Evropanů chápat politické i ekonomické zájmy arabského světa" a potřebu vytvářet „názorové klima příznivé Arabům". A upozorňovala Evropany, že chtějí-li skutečně spolupracovat s arabským světem, musí „potvrzovat svoji důvěru v euro-arabské přátelství a úctu k tisíciletému příspěvku arabského světa ke světové civilizaci".

Tak se ekonomicky, politicky, kulturně a postupně i demograficky Evropa svázala s arabským světem smlouvami, institucemi a aktivitami, které z ní udělaly nástroj antiamerikanismu a antisemitismu. Od poloviny 70. let na ní spolupracuje mnoho mediálních, kulturních a vzdělávacích institucí, některé aktivně, některé bezděky.

Pokud jde o propagaci islámu, na tomto úkolu se podílí řada, za tím účelem zřízených institucí a neziskových organizací. Nejprve bylo nutné upravit dějiny. Část, tu o islámském vraždění a zotročování zamlčet, část o pozitivním vlivu islámské invaze do Evropy zveličit a především nově vytvořit. Pak bylo potřeba tyto nové dějiny zapracovat do školních osnov. To se rovněž stalo. Dále se musí islám a pouze pozitivní informace o něm propagovat v tisku, televizi a ve filmu. V této oblasti je známo mnoho „skvělých“ počinů. Negativní informace měly být cenzurovány. Toto se rovněž podařilo a daří.

Ukázalo se, že ani toto orwelovské působení nemá na některé jedince dostatečný účinek a že kromě oficiálních medií existují neoficiální sdělovací a komunikační média, především internet.  Tam ovšem autoři státní doktrínu propagace islámu neplní. Takže bylo nutné přistoupit k represím. Veškerý nesouhlas s neomezenou imigrací z arabských zemí a odpor proti islamizaci Evropy prostřednictvím muslimských přistěhovalců je v řadě zemí nyní stíhán a souzen jako trestný čin rasismu, xenofobie, a urážky islámu. Tresty jsou (zatím) propuštění ze zaměstnání a zákaz výkonu povolání (u státních zaměstnanců), odebírání dětí a vysoké finanční pokuty, ve Velké Británii už byl uložen i trest odnětí svobody. Přijímání stále restriktivnějších zákonů proti původním obyvatelům a zavádění cenzury intenzivně pokračuje.

Z tohoto úhlu pohledu musíme proto vidět současné, mnohým z nás nepochopitelné jednání a chování obyvatel některých zemí Evropy, především Německa. Zatímco u nás v České republice jsme budovali socialismus, v ostatních zemích Evropy byli obyvatelé vystavení po 40 let pozitivní propagaci arabského islámu. U nás se k tomu přistoupilo samozřejmě se vstupem do EU rovněž. Zpočátku nenápadně, nyní v souvislosti se současnou migrační vlnou, nesmírně agresivně.

Zbývá se zamyslet, zdali současní politici mohou jednat jinak a zdali, kdyby byli zvoleni do vedoucích politických funkcí jiní, by se něco změnilo. Vzdát se arabské ropy a plynu znamená vzdát se značné části blahobytu, nebo vstoupit do jednání s Ruskem o značném zvýšení dodávek. Rusko je ovšem pro Německo (i Polsko) z historických důvodu nepřítel číslo jedna, ani USA by takový postup nepřipustily, tudíž to nepřipadá v úvahu. Druhá zásadní věc je, že dnes již např. v Německu nebo Francii (ostatní země západní Evropy na tom nejsou o mnoho lépe) je 10% menšina obyvatel islámského náboženství, lhostejno, zda ti lidé mají občanství, či nemají, zda jsou v zemi legálně, nebo ilegálně. Budou politici riskovat nepřátelství arabských zemí s nebezpečím vyhlášení ozbrojeného džihádu proti nevěřící Evropě se zapojením všech islámských přistěhovalců? Myslím, že nikoliv.

Z toho vyplývá, že islámští migranti budou nadále přijímáni s otevřenou náručí a budou jim vytvářeny ty nejlepší podmínky v duchu dohod euro-arabského dialogu. Pokud má dojít k naplnění cílů projektů jako např. zamlčovaný a oficiálně popíraný Euro-Med, je potřeba pokračovat.

Jaké by mohly nastat překážky na této cestě? Dnes již prakticky žádné. Křesťanství, alespoň podle prohlášení a přístupu kléru katolické církve, problémem není. Katolická církev již zřejmě na budoucnost křesťanství v Evropě nesází, což je patrné z výroků a činů současného islamofilního a marxistického papeže. Jediný problém by mohl nastat, že by někteří členové organizací jako Muslimské bratrstvo, Al Kayda a Muslimský stát nekonzultovali své akce s organizací pro euro-arabskou spolupráci a celou záležitost islamizace Evropy se snažili urychlit. Zatím se zdá, že četnost teroristických aktů je přesně dávkována tak, aby evropské obyvatelstvo bylo dostatečně zastrašeno a přitom to v něm nevzbudilo žádný pokus o odpor. Z klidných reakcí nejvyšších evropských politiků je vidět, že je vše v pořádku a věci jdou dopředu v souladu s projektem vytvoření Euroarábie.

Co by se tedy muselo stát, aby místo Evropské Unie nevznikl na území Evropy Evropský chalífát?

Teoreticky jenom zázrak. Během několika nejbližších let by musel být objeven nový zdroj energie nebo způsob jak uchovávat elektrickou energii, aby bylo možné vzdát se dodávek ropy a plynu z muslimských zemí. Veškerá síla a přitažlivost islámu, totiž stojí a padá s bohatstvím, které do islámských zemí plyne z prodeje těchto komodit. Musíme si ovšem uvědomit, že na těžbě, zpracování a distribuci ropy nebohatnou pouze arabské a africké islámské státy, ale řada firem a jejich akcionářů v Evropě a USA. Proto se také téměř nic neinvestuje do vývoje automobilů na alternativní pohon, naopak veškerý pokrok v této věci je záměrně brzděn. Rovně zákaz provozu a výstavby jaderných elektráren v některých evropských zemích, přestože se maskuje za ekologické a bezpečností důvody má příčinu pouze v tom, aby nebyla snížena potřeba energie z ropy a zemního plynu.

Je podivné, že se ještě nikdo oficiálně nezabýval tím, jak bude Evropa vypadat, až se dostane k moci islám. Na to je potřeba se evropských politiků a všech podporovatelů islámské invaze do Evropy ptát. Co nastane, až bude cíle dosaženo?

Islám není náboženství – islám je náboženský, ideologický, politický a právní systém. All in one - vše v jednom. Takto byl geniálním prorokem (samozřejmě pod vlivem božího vnuknutí) zkonstruován. Z toho plyne, že muslimské obyvatelstvo bez muslimského státu nedává smysl. To je důvod, proč se v Evropských městech vytváří uzavřené komunity – státy ve státě, kde je islám uplatňován komplexně to jest, jsou uplatňovány i všechny politické a právní části islámu. Podívejme se, jak to dnes vypadá ve většině arabských i jiných muslimských zemích. To je předobraz budoucí Evropy – hospodářský úpadek, nefungující infrastruktura,  vzájemné konflikty jednotlivých kmenových frakcí, polovojenských gangů a bojůvek, teror a chaos. Možná, v lepším případě, autoritářský režim a nelidská diktatura. Proč ještě tým sociologů, politologů, odborníků na islámské finančnictví a ekonomiku nevytvořil studii, jak bude vypadat Evropa pod znamením půlměsíce? Vždyť se tak stane v horizontu několika desítek let. Ti, kteří dnes chodí do školy, v takové Evropě budou žít. Zatím se konstruováním této budoucnosti zabývají pouze spisovatelé – ti ovšem k tomu mají jen svou intuici a fantazii.

(v článku jsou použity i pasáže z knihy Banjamina Kurase Poslední naděje civilizace)

Ještě se nabízí otázka, jestli je možné pro státy východní Evropy, které ještě nejsou v situaci, která nemá jinou než jednu alternativu, odmítnout sdílet osud států západní Evropy. Je to možné, vyžadovalo by to, aby v čelech těchto států stanuly mimořádné osobnosti. Takoví lidé se bohužel neukazují a čas se neuvěřitelně rychle krátí.