Nekončící se dějiny cenzury v Čechách

Před vynálezem knihtisku v Evropě neměla cenzura žádný smysl. Těch lidí, kteří psali a těch, kteří četli, bylo zanedbatelně málo a z toho naprostá většina byli příslušníci církve, kde cenzuru zajišťovala již sama církevní dogmata a přísná hierarchie.

Takže se stručně podívejme na historii cenzury v Čechách od vynálezu knihtisku.

V 16.století se v českých zemích neobjevovaly ještě noviny v pravém slova smyslu, ale vznikaly v hojné míře letáky, které informovaly o politických, náboženských a válečných otázkách. Právě tato témata byla bedlivě sledována cenzory. V letech 1546-47 se v letácích prosazovala protipanovnická kampaň, která vyvolala četná cenzurní opatření, na něž navazovala později další. Nejprve panovník Ferdinand I. tyto protipanovnické letáky promíjel, ale po posílení moci Habsburků po vyhrané válce v Německu sáhl k ostřejším opatřením. Roku 1547 vydal nařízení, které říká, že tiskaři a prodavači hanlivých letáků a knih mají být bez milosti utopeni.

Další změna ve vývoji cenzury nastala roku 1594, kdy Rudolf II. vydal nařízení o tištění a vydávání traktátů a novin. Cenzurou byl pověřen arcibiskup Zbyněk Berka z Dubé a tiskařům bylo doporučeno, aby nezkoušeli raději nic vydávat bez toho, aby to nejprve předložili arcibiskupovi.

Po bitvě na Bílé hoře zaznamenala celá česká společnost hluboký úpadek a to samé platilo i o tisku. Byla to doba mohutného poněmčování a to se nevyhnulo ani novinám. Vycházely pouze německé noviny, které se nesly v duchu pochlebování dvoru a procházely kontrolou cenzurního úřadu. Vycházely v nich pouze krátké zprávy z Vídně a z českých zemí pouze kusé informace. První české noviny se objevily až v 18. století a byly také silně ovlivněné cenzurou, protože lichotily panovníkovi a dvoru.

Významnou změnu přinesl císařský patent z 15. března 1848, který zrušil cenzuru a zavedl svobodu tisku. Vzniká tak mnoho nových politických časopisů (u nás např. Národní noviny, Pražský večerní list a Noviny Lípy slovanské). Na vládě nezávislé české noviny a časopisy sledovaly jeden cíl: proklamovat a hájit české zájmy na poli kulturním, hospodářském i politickém.

Dne 4. března 1849 byla vyhlášena oktrojovaná ústava, v níž se mimo jiné pravilo: „každý má právo slovem, písmem nebo tiskem mínění své svobodně projevovati, Tisk nesmí se cenzuře podrobovati. Na zlé užívání tisku vydá se zákon odvetný“. Ale již několik dní po vydání této ústavy, byly přijaty represivní zákony a vznikl nový tiskový patent, který znamenal zhoršení oproti předchozím tiskovým poměrům. Především byly přijaty tzv. kauce, což byla částka, kterou měl složit vydavatel listu. Měla ručit za eventuální pokuty a mohla i zcela propadnout.

Tiskový zákon z roku 1862 přinesl určité ulehčení a alespoň nějaké předpoklady pro rozvoj tisku. Tisk vyjmul z pravomoci policejních úřadů a podřídil jej soudům. Byl zrušen systém dvojí výstrahy a udělování koncesí policejním ředitelstvím. Ale byla ponechána povinnost skládat kauce, platit inzertní daň a novinářský kolek. Na druhou stranu bylo přijato nové omezení a to, že úřad mohl zabavit závadný tisk a zakázat jeho rozšiřování. Cenzura politického tisku byla svěřena do rukou státním zastupitelstvím, jež musela pročíst předložené listy co nejdříve, aby mohly být zabaveny, pokud by byly obsahově závadné. Pro český tisk znamenají tato léta dobu největšího politického útisku.

Cenzura za 1. Československé republiky

Ústava tedy proklamovala svobodu tisku, ale zákon ze 14. dubna 1920 stanovil výjimky z této zásady pro dobu války nebo nepokojů, a pro toho, kdo by tento zákon porušil, vysoké pokuty (až kolem 10 000 Kčs).

Více zde: http://www.e-polis.cz/clanek/cenzura-v-ceskem-tisku-od-habsburku-do-roku-1939.html

© e-Polis.cz

Cenzura v protektorátu Böhmen und Mähren

17. března 1939 byla v Praze zřízena prozatímní německá služebna pro tisk (v čele O. Ulrich). Po ukončení vojenské správy v protektorátu v dubnu 1939 přešly tiskové záležitosti do pravomoci "skupiny Tisk" (Gruppe Presse) podřízené vedoucímu kulturně-politického oddělení Úřadu říšského protektora. V čele "Gruppe Presse" byl od 12. června 1939 Wolfgang Wolfram von Wolmar, od října 1943 pak A. Söhnel. Von Wolmar zavedl pravidelné schůzky se šéfredaktory hlavních listů, kde jim byly tlumočeny pokyny pro usměrňování linie obsahu tisku. Český tisk také radikálně omezil zahraničněpolitické zpravodajství a prostřednictvím ČTK směl přejímat pouze zprávy německé agentury DNB (Deutsches Nachrichtenbüro) speciálně upravené pro protektorát. Za obsah tisku nesli osobní odpovědnost šéfredaktoři a úředníci tiskové dozorčí služby v redakcích. Na těch poradách se potkávali rozhodující novináři, vesměs šéfredaktoři, s německými úředníky, kteří jim nabízeli náhled na to co psát, jak psát, respektive co nepsat.

"V žádném případě se nesmělo psát o vojenských záležitostech jinak, než jak ty události nabízela oficiální říšská propaganda. Existoval manuál cenzorské práce, jmenovalo se to Souborný přehled pro tiskovou přehlídku. Podle tohoto manuálu vykonávali cenzoři svoji práci po celou dobu války, vyšel někdy v září 1939. Byla to relativně tlustá složka a bylo tam detailně popsáno, co cenzor musí v každém případě zastavit, co nesmí ven. U těch vojenských záležitostí to byly informace typu počty letadel, na fotografiích nesměly být žádné identifikační znaky, nesmělo se psát o továrnách, o dislokaci vojsk, prostě přirozeně to, co by mohlo nepříteli posloužit nějakým způsobem při válečných operacích. Dále se nesměly pustit ven informace o jakýchkoli společenských i politických sporech v rámci protektorátu. Samozřejmě se psalo o politice a o tom, že se politikové mezi sebou nějak dohadují, ale nesmělo to být prezentováno v rovině, která by měla, řekněme, nějaký revoluční potenciál. V protektorátních novinách nenajdete informace o aktu odporu jakéhokoli typu. Domácí odboj pro noviny neexistuje, o tom se psát nesmí.

Nesmí se psát o umění nepřátelském tomu říšskému náhledu. Komunisté neexistují nebo existují jen jako nepřítel. Takže toto byly příklady témat, která byla zapovězená.

Více http://www.fronta.cz/dotaz/cesky-tisk-v-protektoratu

Cenzura v Československu po roce 1948

Hlavní správa tiskového dohledu (HSTD) byla, podle sovětského vzoru, ustavena při předsednictvu vlády vládním usnesením č.17/1953 Sb. a svou působnost zahájila od 1. srpna 1953.

Dalším vládním usnesením ze září 1953 pak byla převedena do kompetence Ministerstva vnitra (HSTD MV).

Cenzoři podávali na Ministerstvo vnitra Denní zprávy, podepsané náčelníkem HSTD MV nebo jeho zástupcem. Posílali obtahy na příslušné oddělení ÚV KSČ, s jehož pracovníky některé zásahy předem konzultovali.

HSTD zanikla v roce 1966. Zákonem č. 81/1966 Sb. však byla zřízena Ústřední publikační správa a tím cenzura prvně zákonně legalizována.

Omezení zásahů cenzorů. Po ustavení Ústřední publikační správy v roce 1966 byly úměrně s uvolňující se atmosférou 60. let do jisté míry regulované pravomoci cenzorů.

Pozastavit mohli pouze tajné informace. Počet těchto zásahů rapidně poklesl. Jednak vzhledem k omezení počtu těchto informací novelizací z roku 1966, jednak proto, že při pozastavení informace mohlo vedení médií požádat o přezkoumání soud. Obava cenzorů ze soudního řízení jejich iniciativu brzdila. Na "závadné" informace v obecném zájmu cenzor pouze upozorňoval.

Legislativně zrušilo cenzuru Národní shromáždění koncem června 1968. Kádrování bylo eliminováno.

Dne 21. června 1968 vláda schválila usnesení, jímž byla úloha KSČ v řízení médií podstatně oslabena - oddělení oficiálních informací od stanovisek publicistů bylo převratným posvěcením přípustnosti prezentace osobních názorů.

Zřízení Úřadu pro tisk a informace. O zřízení Úřadu pro tisk a informace (ÚTI) vláda rozhodla 30. srpna 1968 - tři dny po návratu našich politiků z Moskvy. Šlo o první krok zpět - k poměrům před leden 1968.

Úřad měl za úkol jednotně řídit, kontrolovat a usměrňovat činnost tisku, rozhlasu a televize a ČTK. Úřad se měl zároveň stát konzultačním střediskem předsednictva vlády pro styk s jednotlivými redakcemi. Pro svůj chod úřad potřeboval 180 zaměstnanců. Bylo však velmi obtížné dostatečný počet lidí, ochotných zde pracovat, najít, a tak Josef Smrkovský navrhl, aby cenzory dělali sami novináři. Ti to jednoznačně a důrazně odmítli. (pozoruhodné je, dnes žádný takový problém není)

Národní shromáždění o den později, 13. září 1968, přijalo "Zákon o některých přechodných opatřeních v oblasti tisku a ostatních hromadných informačních prostředků" (zákon 127/1968 Sb.), který upřesnil formu a smysl existence Úřadu pro tisk a informace. ÚTI se stal orgánem státní správy. Přešla pod něj agenda ministerstva kultury a informací v oblasti sdělovacích prostředků.

Dále byl zákonem v "zájmu dalšího pokojného vývoje" zřízen Český úřad pro tisk a informace (ČÚTI) a Slovenský úrad pre tlač a informácie (SÚTI).

Zákon 127/1968 Sb. také znovu zavedl cenzuru. Tentokrát byla přísnější než v původní podobě zákona z roku 1966. Byla zřízena funkce zmocněnců a rozšířen systém sankcí proti vydavatelům (např. zrušení registrace). ÚTI uplatňoval následnou cenzuru, což vedlo autory a vydavatele k autocenzuře.

Více http://www.totalita.cz/vysvetlivky/cenzura.php

Cenzura v Československé a České republice po roce 1989

V roce 1990 schválil československý parlament zákon č. 86/1990 Sb., jímž byl zrušen tiskový zákon č. 127/1968 a novelizován tiskový zákon č. 81/1966, z něhož byla odstraněna marxistická a komunistická terminologie. Zákon č. 86/1990 plně obnovil článek č. 17 zákona č. 84/1968, podle něhož je cenzura nepřípustná.

1.1. 2017 byl při ministerstvu vnitra v České republice znovu ustaven "cenzurní úřad" tentokrát pod názvem  "Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám", mezi lidmi nazýván podle románu George Orwella - ministerstvo pravdy.

Pozoruhodné je, že s náborem lidí ochotných se k této činnosti propůjčit, na rozdíl od roku 1968, nebyl problém, alespoň pan ministr žádné problémy neavizoval. Nyní se nedá předjímat, jak se činnost úřadu projeví v životě lidí, ale je téměř jisté, že se během krátké doby počet zaměstnanců úřadu zněkolikanásobí (tak je tomu ve státní správě vždy) a rozsah činnosti se rozroste. Jak je vidět z předchozího, v tomto případě mohou pracovníci najít v historii našeho státu mnohé inspirace.

Shrnutí. Cenzura jak je vidět, je od vzniku knihtisku nedílnou součástí způsobu vládnutí. Cenzura byla vždy nejpřísnější a pronásledování autorů vládnoucí moci nepříjemných názorů největší tehdy, pokud vláda konala proti zájmům většiny národa. Bylo to v období, kdy vládla šlechta a církev, v období kdy českému národu vládli němečtí Habsburkové, v období cizí okupace, nebo za vlády totalitní ideologie. Dějiny se stále pohybují v kruhu. Dostali jsme se na vyšší technologickou úroveň, takže informace se již nepředávají ani rozšiřováním ručně psaných letáků, ani tištěných novin, ale v hlavní míře prostřednictvím sítě internet. Proto se také cenzura zaměřuje na toto médium, ale na principu se nic nemění. Jde o to zamezit šíření zpráv, které nevyhovují vládnoucí moci, která jedná ať už v zájmu cizí mocnosti nebo z důvodu ideologických, proti zájmům vlastního národa.

Ještě k úřadu "pravdy". Nechápu, jak se někdo odvažuje tvrdit, že tito zaměstnanci dokáží odhalit informace skutečné od těch uměle vytvořených, že vědí jak rozeznat pravdu od lži. V dnešní době se dezinformace vyrábějí profesionálně za účasti tajných služeb a filmových ateliérů. Vzpomeňme na válku v Jugoslávii - neexistující zajatecké tábory pro muslimy, válku v Iráku - neexistující chemické zbraně, válku v Sýrii - údajné případy bombardování škol a nemocnic v počtu, jaký země ani nikdy neměla, masová imigrace do Evropy - zatajování negativních skutečností, propaganda, či doslovné lži.

Pokud jde o pravdu jako takovou, to je vůbec ošemetná věc. Pravda je většinou dočasná, platí do tehdy, než se jí podaří zpochybnit a je veskrze subjektivní. Zajímavě o tom hovořil pan doktor Koukolík v českém rozhlase v pořadu Meteor (poslech je možný zde, je to prakticky hned po úvodu první příspěvek http://prehravac.rozhlas.cz/audio/3781172 )

Novému úřadu ovšem o hledání pravdy nepůjde, omezí se na jednodušší úkol - na cenzuru nepohodlných informací a názorů. Já osobně se domnívám, že to nakonec přeroste v pronásledování lidí, které tyto nevhodné informace a názory rozšiřují.