Co také bude znamenat nahrazení původních obyvatel Evropy

Přestože jsou dnes v Západním světě zkoumání ras, genetika a měření inteligence politicky nepřijatelné (podobně jako kdysi v Sovětském svazu), tak bez ohledu na přání ideologů rozdíly mezi rasami v různých vlastnostech, včetně inteligence, objektivně existují a jsou v rozhodující míře dědičné.
To, že se v posledních létech masově přesouvá obyvatelstvo z Blízkého východu a Afriky do Evropy, bude mít pro celý kontinent i svět dalekosáhlé důsledky.
Je skutečností, že různá etnika mají různou životní strategii. K-strategie se uplatňuje v stabilním prostředí s dostatkem zdrojů. Rodiče mají malý počet potomků, do kterých hodně investují. R-strategie se uplatňuje v prostředí nejistém s nedostatečnými prostředky pro život, jedinci si konkurují v získávání zdrojů. Mají proto vysoký počet potomků, málo do nich investují a existují k nim slabší sociální vazby. Obě strategie jsou v danných podmínkách zhruba stejně úspěšné. Pokud ovšem dojde k nepřirozené změně podmínek, jakou je mimo jiné rozvojová pomoc zemím třetího světa, nebo neomezená možnost migrace do prostředí, kde je dobrý přístup ke zdrojům nezávisle na schopnostech a úsilí, dojde k porušení rovnováhy. Etnikum s r-strategií se bude nekontrolovaně množit, protože ty okolnosti, které způsobovali vysoké ztráty pominuly.
Existují objektivní propočty, kdy dojde v zemích s bílým obyvatelstvem k situaci, kdy se toto původní etnikum stane menšinou a posléze vymizí docela. Je to rozdílné podle výchozích podmínek v různých zemích, je to ovšem vždy otázka nejbližších desetiletí. Odhady pro Evropu se pohybují v rozmezí let 2030 až 2060.
Nepromění se ovšem pouze evropské etnikum, ale celá Evropa. Z technologicky velmi vyspělých zemí se stanou země zaostalé. Důvodem, kromě islámské ideologie bude právě odlišná inteligence nových obyvatel v porovnání se současnými.

Jak ukazuje IQ mapa světa (na obrázku), průměrné IQ všech zemí planety je 90 (The Wealth of Nations is mapped by their IQ, Glen Owen, 10. listopadu 2003). Méně než pětina států má průměrnou inteligenci stejnou nebo alespoň blízkou britské normě 100. Téměř u poloviny zemí pak činí jejich národní IQ 90 či méně. Nemýlí-li se autoři knihy IQ and the Wealth of Nations v tvrzení, že průměrné IQ 90 je nejnižší hranici pro možnost vytvoření funkční technologické ekonomiky, znamená to vážný problém.
Může ale průměrné africké IQ 70 odpovídat skutečnosti? Opravdu se totiž jedná o velice nízkou hodnotu, nejnižší v jakékoliv srovnatelné oblasti – proto také mnozí tato zjištění zlehčují či je odmítají úplně. IQ kolem 70 ovšem už znamená mentální retardaci – tedy přinejmenším u bělošských populací Evropy, Severní Ameriky a Nového Zélandu, kde se často pojí s dysfunkčním sociálním chováním a zjevnou mentální nedostatečností.
Africké IQ 70 si můžeme představit třeba jako „mentální věk“ – tedy mentální věk člověka ve vztahu k jeho skutečnému věku. Standardní skóre testů vycházející z normální distribuce či Gaussovy/zvonové/ křivky) dnes sice v zásadě koncept mentálního věku nahradilo, ale ten nám i tak pomůže pochopit rozdíly.
Průměrné IQ 100 je stanoveno jako mentální věk 16 let. Průměrné mentální staří dospělých bělochů tak je 16 let, normální rozpětí (plus/mínus jedna standardní odchylka) se pak pohybuje od 14 do 18 let. Afroameričané jsou v průměru z 25% evropského původu a jejich IQ  dosahuje 85, což je ekvivalentem mentálního věku necelých 14 let, s normálním rozpětím od 11 do 16 roků. IQ 70 u dospělých je pak tedy ekvivalentem mentálního věku asi 11 let a normální rozpětí mentálního věku se v Africe pohybuje od méně než 9 let po necelých 14 let. Jedenáctileté děti samozřejmě nejsou mentálně retardované. Dokáží řídit auta, stavět domy či pracovat v továrnách – s patřičným vedením. Mohou dokonce i bojovat ve válkách, což také v mnoha částech světa činí.
Afričané – i Afroameričané – vykazují značnou úroveň sociální kompetence. Bývají otevření, hovorní, společenští, vřelí a přátelští. Jazykem psychometriky se pohybují vysoko na škále extraverze. Zpravidla jsou také mnohem méně úzkostní, stydliví a bázliví než běloši – vykazují tedy nízké skóre v dimenzi neuroticismu. Toto spojení vysoké extraverze a nízkého neuroticismu znamená společensky dominantní osobnostní profil. Někoho možná překvapí, že černoši mají také vyšší mínění o sobě samých než běloši a Východoasiaté. Platí to i u chudších a méně vzdělaných černochů. Ve velké studii mládeže ve věku mezi 11 a 16 lety se černoši označili za přitažlivější než běloši. Také sami sebe hodnotí lépe, než odpovídá realitě ve čtení, vědě i společenských studiích. Černoši tak odpovídali i přesto, že si byli vědomi svých horších výsledků ve srovnání s bělochy. Oproti tomu orientální studenti, přestože jejich výsledky byly ještě lepší než u bělochů, často měli nižší sebeúctu a sebehodnocení. 
Je zde ještě jedna věc a tou je, že tato etnika u kterých se naměří nízký inteligenční kvocient selhávají především v abstraktním myšlení a v logice a na těchto schopnostech je většina testů právě postavena. Ve vědách jako matematika, teoretická fyzika nebo chemie dosahují příslušníci těchto etnik prakticky mizivých výsledků.
Naše západní civilizace je ovšem na vědeckém zkoumání a následném vývoji náročných technologií postavená. 
Přestože průměrná inteligence Evropanů je nad celosvětovým průměrem s nástupem nových technologií a zvyšování se složitosti jejich ovládání, se relativně vysoký počet lidí ocitá v tzv. funkční negramotnosti.
V průmyslově rozvinutých zemích se začala funkční negramotnost projevovat zejména po nástupu počítačové revoluce. Funkčně negramotní lidé číst a psát v rodném jazyce umějí, základní počítání zvládají také. Píší-li, dělají velký počet gramatických i stylistických chyb. Mají potíže s vyplňováním dotazníku, například při hledání práce. Špatně chápou psané instrukce a jízdní řády. Najít si význam neznámého slova ve slovníku je pro nejen obtížné. Nejsou s to vzájemně porovnat dvě informace. Špatně zvládají mobilní telefon. Nezvládají nejjednodušší práci s počítačem, ať už jde o textový procesor nebo o vyhledavač. 
Předpokládá se, že funkční negramotnost v průmyslově rozvinutých zemích někdy, ne vždy, kromě vývojových vad učení, také souvisí s podprůměrnou inteligencí. Funkční negramotnost je závažný problém. Organizace Spojených národů uvádí nejnižší výskyt funkční negramotnosti ve Švédsku a Norsku, 8-9 %. (To jsou ovšem údaje z roku 2010 před migrační invazí do těchto zemí)
Funkčně negramotní lidé jsou ohrožení lidé: bývají vystaveni vyššímu zdravotnímu riziku, špatně hledají a získávají práci, jejich příjem je nízký, míra stresu, ve kterém žijí, je vyšší. I vztah funkční negramotnosti ke kriminálnímu chování je dobře znám: v roce 2000 bylo v amerických věznicích funkčně nebo hraničně negramotných 60 % vězňů; 85 % mladistvých delikventů mělo potíže se čtením, psaním nebo nejjednodušším počítáním.
Ministerstvo školství Spojeného království v roce 2006 oznámilo, že ve věku 16 let opouští školu 47 % lidí, kteří nedosáhli základní úrovně v matematice a 42 %, kteří jí nedosáhli v mateřském jazyce. Rok co rok opouští britské školy 100 000 funkčně negramotných žáků. Pokud si přečteme knihu Tilo Sarrazina „Německo páchá sebevraždu“, dozvíme se, že v Německu je situace obdobná a má zhoršující se trend.
Co z toho plyne? Pokud se v evropských zemích výrazně změní složení evropské populace s převládajícím podílem etnika s nízkým IQ, nebude možné, že by nadále evropská civilizace mohla těžit z vývoje a produkce vysokých technologií. Světovými mocnostmi se stanou ty státy, které nedopustí nahrazení svých nadprůměrně inteligentních obyvatel.

(Části textu jsou převzaty z článku na internetové adrese https://deliandiver.org/2017/10/zahada-africkeho-iq-suverenita-maskuje-nizke-skore.html a z knihy Františka Koukolíka "Mocenská posedlost")

Masa a moc - esej o psychologii davu

"Masa a moc" 

je rozsáhlý esej o davové psychologii. Pojednává o chování jedince v davu, v mase, ve smečce. Toto chování se odlišuje od chování individuálního, často postrádá racionalitu a velmi se podobá chování zvířat a je ovlivněno stejnými instinkty. Moc je pak chápána jako metoda a prostředek k ovládání masy. Autorem knihy je Elias Cenneti nositel Nobelovy ceny za literaturu.
Každé náboženství je právě projevem smýšlení a jednání masy, pro masu je určeno a prostřednictvím něho je masa ovládána mocí. Autor se v knize zmiňuje také i islámu. V současnosti jsme v médiích částečně z neznalosti autorů, ale hlavně záměrně s politickou motivací zaplaveni zcela chybnými, často přímo lživými informacemi o této ideologii. Popis pravidel a vlastností tohoto náboženství jako ideologie masy od tohoto významného spisovatele a teoretika společenských vět, nám pomůže pochopit jaký islám je ve skutečnosti.
Zde je několik pasáží z knihy Masa a moc:

Islám jako náboženství války

Věřící mohamedáni se shromažďují čtyřmi různými způsoby.

1.         Shromažďují se několikrát denně k modlitbě, k níž je svolává hlas přicházející z velké výšky. Jde tu o malé, rytmické skupiny, které můžeme označit za modlitební smečky. Každý pohyb je přesně předepsán a podřízen jedinému směru, do Mekky. Jednou týdně, při páteční modlitbě, narůstají tyto smečky do mas.

2.         Shromažďují se ke svaté válce proti nevěřícím.

3.         Shromažďují se v Mekce, při velké pouti.

4.         Shromáždí se při Posledním soudu.

V islámu, jako ve všech náboženstvích, mají nesmírný význam neviditelné masy. Ale výrazněji profilované než v jiných světových náboženstvích jsou zde neviditelné dvojité masy, stojící proti sobě.
Jakmile zazní trouby Posledního soudu, vstanou všichni mrtví z hrobů a budou spěchat, jako na vojenský povel, na pole soudu. Zde předstoupí před Boha ve dvou mohutných zástupech, do nichž budou rozděleni, na jedné straně věřící, na druhé nevěřící, a Bůh bude soudit každého jednotlivce. Sejdou se tak všechny generace lidí a každému se bude zdát, jako by byl uložen do hrobu teprve včera. O nesmírné době, po kterou možná ležel v hrobě, nemá nikdo představu. Jeho smrt byla beze snů a bez vzpomínek. Ale hlas trub uslyší každý. „Onoho dne budou lidé vystupovat z hrobů v zástupech.“ V Koránu se neustále mluví o zástupech té velké chvíle. Toto je nejkomplexnější představa o mase, jaké je věřící mohamedán schopen. Větší množství lidských bytostí než množství všech, kteří kdy žili, namačkaných na jednom místě, si nikdo nedovede představit. Je to jediná masa, která už neroste, a je i nejhustší, neboť jeden každý z nich předstoupí na témž místě před tvář svého soudce. Avšak při vší velikosti a hustotě bude tato masa od začátku do konce stále rozdělená na dvě. Každý bude vědět přesně, co ho čeká: u jedněch naděje, u druhých děs. „Onoho dne budou tváře rozzářené a rozesmáté, radostné; a budou onoho dne tváře pokryté prachem, zastřené temnotou, to jsou nevěřící rouhači.“ Jelikož jde o absolutně spravedlivý rozsudek - každý skutek je zaznamenán a písemně doložitelný, nemůže nikdo vystoupit z té poloviny, k níž po právu patří. Rozdělení masy v islámu je bezpodmínečné, je to rozdělení na zástup věřících a zástup nevěřících. Jejich osudem -jednou provždy rozděleným - je, aby proti sobě vzájemně bojovaly. Válka za víru se chápe jako svátá povinnost, a tak už v tomto životě, v každé bitvě, je předznamenána, byť v menších rozměrech, dvojí masa Posledního soudu. Jako svátou povinnost má mohamedán před očima i zcela jiný obraz: pouť do Mekky. Zde běží o pomalou masu, která se vytváří postupnými přítoky z nejrůznějších zemí. Podle toho, jak daleko od Mekky věřící bydlí, se může pouť protáhnout na týdny, měsíce nebo dokonce léta. Povinnost podniknout tuto pouť alespoň jednou za život poznamenává celou pozemskou existenci člověka, kdo ji neabsolvoval, ten doopravdy nežil. Její zážitek svým způsobem shrnuje celé území, na něž se víra rozšířila, a koncentruje je do místa, z něhož vzešla. Tato masa poutníků je mírumilovná. Je zaměřena jedině na dosažení cíle. Není jejím úkolem podmaňovat si nevěřící, musí jen dospět na určené místo a pobýt tam. Platí za obzvláštní zázrak, že město velikosti Mekky může pojmout takové nesčíslné zástupy poutníků. Španělský poutník Ibn Jubayr, který koncem 12. století pobýval v Mekce a zanechal o tom zevrubné líčení, tvrdí, že ani největší město na světě nemá dost místa pro tolik lidí. Ale Mekka je podle něho obdařena zvláštní roztažitelností pro masy; dá se srovnat s dělohou, která je menší nebo větší, podle embrya, které v ní je. Nejdůležitějším momentem pouti je den na Arafatské rovině. Má tu stát pospolu 700 000 lidí. Co do tohoto počtu chybí, doplní andělé, kteří se, sami neviditelní, postaví mezi lidi. Když však dny míru pominou, ujímá se svých práv zase válka za víru. „Mohamed,“ říká jeden z nejlepších znalců islámu, „je prorokem boje a války…“ To, co nejprve vykonal ve svém arabském okruhu, zanechal své obci jako testament: boj proti nevěřícím, šíření ani ne tak víry jako její mocenské sféry, která je mocenskou sférou Alláhovou. Bojovníkům za islám nejde tolik o obrácení jako o podrobení nevěřících.“ Korán, Bohem inspirovaná kniha Prorokova, nás o tom nenechává na pochybách. „Když skončí svaté měsíce, zabíjejte nevěřící, kde je najdete. Chytejte je, dotírejte na ně a strojte na ně všemožné léčky.“

Náboženství nářku

Náboženství nářku poznamenala tvář Země. V křesťanství došla v jistém smyslu obecné platnosti. Smečka, která je jejich hybatelem, má jen krátké trvání. Co propůjčilo náboženským formám pocházejícím z nářku jejich konzistenci? Co jim po tisíciletí dodává tuto osobitou vytrvalost? Legenda, kolem které se vytvářejí, je příběh o člověku nebo bohu, který neprávem přišel o život. Je to vždy příběh pronásledování, ať už jde o lov nebo štvanici. Může se s tím spojovat i nespravedlivý proces. Je-li to lov, pak byl zasažen ten nepravý, třeba silnější lovec místo loveného zvířete. Obráceně ale mohlo štvané zvíře zaútočit na lovce a smrtelně ho zranit, jako třeba v příběhu o Adonidovi a kanci. Právě k této smrti nemělo nikdy dojít a bolest z ní přesahuje všechna měřítka. Může to být tak, že některá bohyně miluje oběť a naříká pro ni, jako Afrodita pro Adonida. V babylónské verzi její jméno zní Ištar a onen krásný, příliš brzy zemřelý mladík je Tammuz. U Frygů zase mateřská bohyně Kybelé truchlí pro svého mladého milence Attida. „Teď se i ona (…) pomátla, zapřáhla lvy a přibrala Korybanty, protože i oni jsou blázniví a potulují se po Idě přes hory a doly. Ona hlasitě naříká po Attidovi, z Korybantů jeden se řeže mečem do lokte, druhý s rozpuštěnými vlasy jako zběsilý pobíhá po horách, ten zas troubí na roh, jiný přizvukuje na bubínek nebo hřmotí puklicí  slovem na Idě je hrozný rámus a blázinec! V Egyptě ztratila Isis svého manžel Osirida. Neúnavně ho hledá; v žalu putuje zemí a nikde se neusadí, dokud ho nenajde. „Vrať se do svého domu, naříká, „vrať se do svého domu… nevidím tě, a přece se mi srdce svírá pro tebe a moje oči po tobě touží. Vrať se k té, která tě miluje, která tě miluje, ty blažený! Vrať se ke své sestře, vrať se ke své ženě, ke své ženě, ty, jehož srdce se zastavilo. Vrať se ke své hospodyni. Jsem tvoje sestra ze stejné matky, nesmíš být daleko ode mne. Bohové i lidé k tobě obrátili tvář a společně tě oplakávají… Volám po tobě a můj pláč je slyšet až do nebe, ale ty můj hlas neslyšíš, a já jsem přece tvá sestra, kterou jsi na zemi miloval; nemiloval jsi žádnou kromě mne, bratře můj! Je ale také možné - a to je pozdější, nikoli už mytický případ -, že po zemřelém truchlí skupina blízkých a učedníků, jako po Ježíšovi nebo po Husajnovi, Prorokově vnuku, který je hlavním mučedníkem šíitů. Lov nebo pronásledování se líčí do všech detailů, jde o přesný příběh, který má osobní tón, vždycky teče krev, dokonce ani v nejhumánnějších pašijích, o Kristovi, se nevyhneme krvi a ranám. Každá jednotlivá akce, z nichž se pašijové utrpení skládá, je vnímána jako nespravedlnost, a čím víc se vzdalujeme od mytických dob, tím větší je tendence prodlužovat líčené utrpení a vybavovat je nesčetnými lidskými rysy. Lov a štvanice se ale vždycky vnímá z hlediska oběti. Kolem zániku oběti se formuje naříkající smečka, ale její nářek má zvláštní rys: mrtvý zemřel pro lidi, kteří za ní naříkají. Byl jejich zachráncem, ať už byl velkým lovcem, nebo se o ně zasloužil jinak, vyšším způsobem. Všemožně se zdůrazňuje jeho vysoká hodnota; právě on přece nikdy neměl zemřít. Naříkající jeho smrt neuznávají. Chtějí ho mít zase živého. V líčení archaické naříkající smečky, třeba oné australské, jsem zdůraznil, že naříkání začíná už u umírajícího. Živí se ho snaží zadržet a zakryjí ho vlastními těly. Pojmou ho do své hromady, tisknou se k němu ze všech stran a nechtějí ho vydat. Často ho přivolávají ještě poté, co nastala smrt, a teprve když jsou si zcela jisti, že se nevrátí, začíná druhá fáze, jeho zapuzování do říše mrtvých. U naříkající smečky, o níž je řeč zde, která se vytváří jako legenda kolem vzácného mrtvého, se průběh umírání všemožně prodlužuje. Jeho blízcí nebo věřící, což je zde totéž, se ho odmítají vzdát. Rozhodující je první fáze, snaha o jeho zadržování, na ni je kladen všechen důraz. Je to doba, kdy se odevšad sbíhají lidé, a každý, kdo chce naříkat, je vítaný. V těchto náboženských kultech se naříkající smečka otevírá a rozšiřuje do masy, která neustále roste. Děje se to již na slavnosti k poctě samého mrtvého, kdy se předvádí jeho utrpení. Takových slavností se účastní celá města i ohromné zástupy poutníků, kteří přicházejí z daleka. Otevírání naříkající smečky se však také odehrává během dlouhého časového období, kdy se zmnožuje počet věřících. Začíná to hrstkou věrných, kteří stojí pod křížem, jako jádro nářku. Při prvním svátku Svatého ducha to mohlo být na šest set křesťanů, za císaře Konstantina už je to deset miliónů. Jádro náboženství ale zůstalo stejné, jeho středem je nářek. Proč se k naříkání připojuje takové množství lidí? Z čeho pramení jeho přitažlivost? K čemu lidem pomáhá? Ve všech lidech, kteří se k nářku připojí, se děje totéž: lovící nebo štvoucí smečka se v podobě naříkající smečky očišťuje od viny. Lidé žili jako pronásledovatelé a jako takoví žijí svým způsobem dál. Snaží se získat cizí maso, řežou do něho a živí se utrpením slabých tvorů. V lidských očích se zrcadlí hasnoucí oko oběti, a poslední výkřik, z něhož mají radost, se jim nesmazatelně vrývá do duše. Většinou asi netuší, že spolu se svým tělem živí i temnotu v sobě. Ale viny a úzkosti v nich nezadržitelně přibývá, a tak nevědomky touží po vykoupení. Proto se přidávají k někomu, kdo pro ně zemře, a v nářku pro něj se cítí sami jako pronásledovaní. Ať spáchali cokoli, ať jakkoli řádili, pro tuto chvíli se staví na stranu utrpení. Je to náhlá a dalekosáhlá změna příslušnosti. Osvobozuje je od nahromaděné viny zabíjení a od strachu, že smrt postihne je samé. Všechno, co udělali jiným, teď někdo jiný bere na sebe, a oni doufají, že když se k němu věrně a bez výhrad přimknou, pak ujdou pomstě. Ukazuje se tedy, že náboženství nářku jsou pro duševní ekonomii lidí nepostradatelná, dokud se lidé nevzdají zabíjení ve smečkách. Z doložených náboženství nářku, která se dají využít k zevrubnějšímu zkoumání, je nejpoučnější náboženství islámských šíitů. Bylo by stejně oprávněné vylíčit kult Tammuze nebo Adonida, Asirida nebo Attida. Ty ale všechny patří minulosti, známe je jen z klínopisných nebo hieroglyfických památek nebo ze zpráv klasických spisovatelů; i když jsou tyto správy nedocenitelné, zdá se přece jen logičtější zabývat se vírou, která existuje ještě dnes a která se všude, kde existuje, projevuje v akutní a nezmírněné formě. Nejvýznamnějším ze všech náboženství nářku je křesťanství. O jeho katolické podobě ještě bude třeba leccos říci. Z konkrétních okamžiků křesťanství, okamžiků skutečného masového vzrušení, nebudu popisovat projevy pravého nářku, které už jsou vzácné, ale případ jiný: slavnost vzkříšení v chrámu Božího hrobu v Jeruzalémě. Samotný nářek, jako vášnivá smečka, která se otevírá do opravdové masy, se s nezapomenutelnou silou představuje při šíitském svátku muharramu.

Šíitský svátek muharramu

Z islámu, který má nepřehlédnutelné rysy náboženství války, se odštěpilo náboženství nářku tak koncentrované a extrémní, jaké se jinde nenajde: víra šíitů. Je oficiálním náboženstvím v Iránu a Jemenu. Hodně rozšířeno je i v Indii a Iráku. Šíité věří v duchovního a světského vůdce své obce, kterého nazývají imám. Jeho postavení je důležitější než postavení papeže. Imám je nositelem božího světla. Je neomylný. Spasen může být jen věřící, který je věrný svému imámovi. „Kdo zemře neznaje pravého imáma své doby, zemře smrtí nevěřícího. Imám pochází v přímé linii z rodu Prorokova. Mohamedův zeť Alí, manžel jeho dcery Fatimy, je pokládán za prvního imáma. Prorok svěřil Alímu zvláštní poznatky, které zatajil ostatním přívržencům, a tyto poznatky se v jeho rodu předávají dál. Mohamed výslovně určil Alího za svého nástupce jako učitele i vládce. Alí je Vyvolený z úradku Prorokova; jedině jemu přísluší titul, Vládce pravověrných. Alího synové Hasan a Husajn zdědili jeho úřad: byli vnuky Prorokovými. Hasan byl druhým, Husajn třetím imámem. Kdokoli jiný si osoboval vládu nad věřícími, byl usurpátor. Politické dějiny islámu po Mohamedově smrti byly příznivé pro vytvoření legendy kolem Alího a jeho synů. Alího nezvolili hned za chalífu. Tento nejvyšší úřad zastávali dvacet čtyři let po Mohamedově smrti postupně tři jiní z jeho spolubojovníků. Teprve po smrti třetího se dostal k moci Alí, ale vládl jen krátce. Při páteční pobožnosti ve velké mešitě v Kufe ho zavraždil jeden fanatický protivník otráveným šípem. Jeho nejstarší syn Hasan se zřekl svých práv za částku několika miliónů dirhamů a stáhl se do Medíny, kde po několika letech zemřel na následky nezřízeného života. Vlastním jádrem šíitské víry se stalo utrpení jeho mladšího bratra Husajna. Ten byl Hasanovým opakem, byl zdrženlivý a vážný a žil tiše v Medíně. Třebaže se po bratrově smrti stal hlavou šíitů, nedal se dlouho zaplést do žádných politických rejdů. Když však zemřel vládnoucí chalífa v Damašku a na jeho místo měl nastoupit jeho syn, odmítl mu Husajn složit hold. Obyvatelé turbulentního města Kufy v Iráku Husajnovi napsali a vyzvali ho, aby k nim přišel. Chtěli ho za chalífu, a jakmile přijede, psali, všechno mu připadne. Husajn se vydal na cestu s celou rodinou, s ženami i dětmi a s malým hloučkem přívrženců. Byla to dlouhá cesta pouští. Když dorazil do blízkosti města, to se už mezitím od něho zase odvrátilo. Guvernér Kufy proti němu poslal mnohem silnější oddíl jízdy, který vyzval Husajna, aby se vzdal. Když Husajn odmítl, odřízli mu přístup k vodě. Obklíčili ho i s jeho malým hloučkem. Na rovině u Kerbely, desátého dne měsíce muharramu v roce 680 našeho letopočtu byl Husajn se svými lidmi, kteří se statečně bránili, napaden a zabit. Padlo s ním osmdesát sedm lidí, mezi nimi značný počet příslušníků jeho i bratrovy rodiny. Na jeho těle byly stopy po třiatřiceti bodných a čtyřiatřiceti sečných ranách. Velitel nepřátelského oddílu poručil svým vojákům, aby na koních přejeli přes Husajnovu mrtvolu. Prorokův vnuk byl zadupán do země koňskými kopyty. Jeho hlavu uřízli a poslali chalífovi do Damašku. Ten ho uhodil holí přes ústa. Jeden ze starých druhů Mohamedových, který byl přítomen, ho za to pokáral: „Schovej svoji hůl,“ řekl, „viděl jsem ústa Prorokova líbat tato ústa.“ „Zlá navštívení Prorokova rodu“ se stala ústředním tématem šíitské náboženské literatury. „Pravé příslušníky této skupiny lze rozeznat podle toho, že mají těla vyhublá strádáním, rty seschlé žízní a oči zanícené neustálým pláčem. Pravý šíita je pronásledovaný a žije v bídě jako rodina, za jejíž právo se staví a pro niž trpí. Považuje se skoro za poslání Prorokovy rodiny, aby trpěla útoky a pronásledováním." Od smutného dne u Kerbely je historie tohoto rodu dlouhým sledem utrpení a tísně. Její převyprávění ve verších i próze se udržují v bohaté martyrologické literatuře. Tyto příběhy jsou předmětem šíitských shromáždění v první třetině měsíce muharramu, jehož desátý den - ašúra – se pokládá za výroční den tragédie u Kerbely. „Naše výročí jsou našimi tryznami," tak uzavírá jeden šiítsky smýšlející kníže svoji báseň, v níž připomíná mnohá navštívení Prorokovy rodiny. Pláč, nářek a truchlení nad neštěstím a pronásledováním Alího rodu a jeho mučednictví - to je cíl opravdového věřícího. „Dojemnější než šíitská slza," zní jedno arabské úsloví. „Oplakávat Husajna“ říká jeden moderní Ind, patřící k této víře, „v tom je cena našeho života a naší duše; jinak bychom byli nejnevděčnějšími tvory. Ještě v ráji budeme truchlit pro Husajna… Smutek za Husajna je poznávacím znamením islámu. Pro šíitu je nemožné, aby neplakal. Jeho srdce je živoucí hrob, skutečný hrob pro hlavu sťatého mučedníka." Rozjímání o Husajnově osobě a osudu představuje citové centrum víry. Toto je hlavní zdroj, z něhož vyvěrá náboženský zážitek. Husajnova smrt se vykládá jako dobrovolné sebeobětování, díky jeho utrpení se svatí dostanou do ráje. Představa nějakého prostředníka byla islámu původně cizí. V šíitismu se od Husajnovy smrti stala představou převládající.
Husajnův hrob na rovině u Kerbely se velmi záhy stal nejvýznamnějším poutním místem šíitů. Hrob je obklopen čtyřmi tisící andělů, kteří ve dne v noci pláčí pro Husajna a každému poutníku, ať je z kterékoli země, vycházejí naproti až na hranice. Kdo svatyni navštíví, získá tyto jistoty: Nikdy se na něj nezřítí střecha jeho domu. Nikdy se neutopí. Nikdy neuhoří. Nenapadnou ho divoká zvířata. Ale ten, kdo se v této svatyni modlí se skutečnou vírou, obdrží navíc několik let života. Získá tím zásluhy v hodnotě tisíce poutí do Mekky, tisíce mučednických smrtí, tisíce dnů půstu, tisíce propuštěných otroků. V následujícím roce mu nemohou uškodit ďábli ani zlí duchové. Kdyby zemřel, pochovají ho andělé a v den vzkříšení vstane spolu s přívrženci imáma Husajna, jehož pozná podle vlajky v jeho ruce. Imám své poutníky doprovodí v triumfu rovnou do ráje. Podle jiného podání nebude nikdo z těch, kdo jsou pochováni v chrámu některého imáma, v den vzkříšení podrobován zkoušce, ať hřešil, jak chtěl, nýbrž všichni budou vrženi, jakoby plachtou, přímo do ráje, a andělé jim tam budou potřásat rukou a blahopřát. Staří šíité se proto usazovali v Kerbelu, aby zde zemřeli. Jiní, kteří vždycky žili hodně daleko od svátého místa, určovali v poslední vůli, aby v něm byli pohřbeni. Už po staletí přicházejí z Persie a Indie do Kerbely nekonečné karavany mrtvých; město se proměnilo v jeden obrovský hřbitov. Ať žijí šíité kdekoli, jejich velkým svátkem jsou dny měsíce muharramu, v nichž Husajn prožil své utrpení. Po těchto deset dnů drží celý perský národ smutek. Král, ministři a úředníci jsou v černých nebo šedých oděvech. Poháněči mul a vojáci chodí s košilí rozepnutou na prsou a visící přes kalhoty, což platí za výrazné znamení žalu. Svátek začíná prvního muharramu, který je současně začátkem nového roku. Z výše dřevěných kazatelen se vypráví příběh Husajnova utrpení. Líčí se do všech podrobností, nezapomene se na žádnou epizodu. Posluchači jsou do hloubi duše pohnuti. Jejich výkřiky „O Husajne! O Husajne!44 doprovází sténání a slzy. Tento druh recitace pokračuje po celý den, kazatelé se střídají na různých kazatelnách. V prvních devíti dnech muharramu táhnou ulicemi skupiny mužů s nahým, rudě nebo černě pomalovaným trupem. Rvou si vlasy, zasazují si rány mečem, táhnou za sebou těžké řetězy nebo tančí divoké tance. Dochází ke krvavým srážkám s jinověrci. Svátek vrcholí 10. muharramu ve velkém průvodu, který původně představoval Husajnův pohřební průvod. Jeho středem je Husajnova rakev, nesená osmi muži. Za ní kráčí asi šedesát krví pomazaných mužů, kteří zpívají válečnou píseň. Za nimi jde kůň, válečný oř Husajnův. Na konci jde obvykle ještě skupina snad padesáti mužů, kteří rytmicky tlučou jedním dřevěným klackem o druhý. - Třeštění, které naříkající masy při těchto slavnostech zachvacuje, je takřka nepředstavitelné. Poznáme to i v jednom líčení z Teheránu, které bude následovat.  Skutečné pašijové hry, v nichž je Husajnovo utrpení dramaticky znázorněno, se staly stálou institucí teprve asi na počátku 19. století. Gobineau, který v 50. letech a později dlouho pobýval v Persii, o nich podal poutavé svědectví. Divadla založili bohatí lidé; příspěvky na ně se považovaly za záslužný skutek, jímž si dárce „staví palác v ráji“. Větší divadla pojala dva až tři tisíce diváků. V Isfahánu se hrálo i pro více než dvacet tisíc diváků. Vstup byl volný, každý mohl dovnitř, žebrák v hadrech stejně jako nejbohatší pán. Představení začínala v pět hodin ráno. Před pašijovou hrou proběhlo několik hodin s průvody, tanci, kázáními a zpěvy. Podávalo se občerstvení, zámožní a vysoko postavení mužové považovali za čestnou službu, když mohli osobně obsloužit i nejotrhanější diváky. Gobineau popisuje dva typy bratrstev, která při těchto příležitostech účinkují. „Průvod mužů a dětí s pochodněmi vpochoduje za velkou černou vlajkou do divadla a se zpěvem je obejde dokola. Tyto houfy lze vídat v noci, jak spěchají ulicemi od jednoho divadla k druhému. Před nimi běží několik dětí, vyvolávajících pronikavými hlasy: „Aj Husajn! Aj Akbar!“ Bratrstva se zastavují před kazatelnami, zpívají a doprovázejí se přitom divokým a bizarním způsobem. Z pravé dlaně udělají jakousi mušli a plácají se jí prudce a rytmicky pod levé podpaží. Vzniká dutý zvuk, který - vyvoláván mnoha dlaněmi současně - je velmi působivý a slyšitelný na velkou vzdálenost. Chvílemi jsou údery těžké a pomalé a navozují volný rytmus. Potom zas jsou rychlé a chvatné a přivádějí přítomné do vzrušení. Jakmile bratrstvo začalo, přihází se zřídka, že by je nenapodobovalo celé publikum. Bratří spustí na znamení svého náčelníka zpěv, plácají se, vyskakují na místě do výšky a opakují přerývaným, úsečným hlasem: „Hasan! Husajn!“ Bratrstvem divného typu jsou mrskači. Mají s sebou hudbu pozůstávající z tamburín různé velikosti. Jsou prostovlasí, bosí a od pasu výš nazí. Jsou to muži, někdy starci, někdy děti mezi dvanácti a šestnácti lety. V ruce drží železné řetězy a ostré jehlice. Někteří nesou dřevěné kotouče. Vpochodují v zástupu do divadla a začnou, nejprve pomalu, zpívat litanii skládající se z pouhých dvou slov: „Hasan! Husajn!“ Tamburíny je doprovázejí stále rychlejšími údery. Ti, kteří mají dřevěné kotouče, rytmicky tlučou jedním o druhý a všichni začnou tančit. Posluchači je doprovázejí tím, že se bijí do prsou. Po nějaké chvíli se bratři začnou mrskat řetězy, nejdřív pomalu a se zřejmou opatrností; pak ožívají a mrskají se silněji. Všichni, kteří mají jehlice, se píchají do paží a tváří; teče jim krev, dav upadá do opojení a vzlyká, vzrušení se stupňuje. Vedoucí skupiny běhá mezi řadami sem a tam, povzbuzuje slabé a zadržuje ruce těch, kteří běsní příliš; když je vzrušení příliš veliké, dá pokyn hudbě, aby zmlkla, a všechno zastaví. Je těžké nedat se takovou scénou strhnout: člověk cítí účast, soucit a hrůzu současně. Někdy vidíme, jak mrskači v okamžiku, kdy tanec končí, vztáhnou ruce s řetězy k nebi a zvolají tak hlubokým hlasem, s tak silným a věřícím pohledem: „Ja Alláh! O Bože!“, že se nás zmocní obdiv - tak zduchovnělá je celá jejich bytost. Mohli bychom je označit za orchestr žalu, působí jako krystal masy. Bolest, kterou si způsobují, je Husajnova bolest. Tím, že ji předvádějí, stává se bolestí celé obce. Tím, jak se tlučou do prsou, vzniká rytmická masa. Je nesena afektem nářku. Husajn byl vyrván jim všem, a patří jim všem společně. Naříkající masu však mezi přítomnými neprobouzejí jen krystaly bratrstev. Týž účinek mají i kazatelé a jiní lidé vystupující jednotlivě. Poslechněme si jen, co Gobineau zažil jako svědek takové situace. „Divadlo je nabité, je konec června, všichni se dusí pod obrovským stanem. Dav se občerstvuje. Na jeviště vystoupí derviš a zpívá nějaký chvalozpěv. Lidé ho doprovázejí údery do prsou. Jeho hlas není právě strhující, ten člověk působí unaveně. Nevyvolá žádný dojem, zpěv ochabuje. Derviš to zřejmě vycítí, přestane, sestoupí z pódia a zmizí. Opět zavládne klid. Tu se najednou velký, robustní voják, Turek, chopí hromovým hlasem slova a plácá se stále prudšími ranami a stále hlasitěji do prsou. Jiný voják, také Turek, jen od jiného regimentu, ale stejně rozedraný jako první, mu začne přizvukovat. Zase se obnovuje bušení do prsou, v přesném rytmu. Supící masa je na pětadvacet minut stržena těmito dvěma muži a otlouká se sama do modra a do hnědá. Monotónní, silně rytmizovaný zpěv všechny opájí. Bijí se ze všech sil: je to dutý, hluboký, pravidelný, nezadržitelný hluk, ale davu to ještě nestačí. Mladý černoch, který vypadá jako nosič, se vztyčí uprostřed dřepícího davu. Strhne si čepici a začne zplna hrdla zpívat; přitom se oběma pěstmi současně tluče do ostříhané hlavy. Stál deset kroků přede mnou, mohl jsem sledovat všechny jeho pohyby. Rty mu zrudly; čím víc on sám rudl, tím byl živější, křičel a tloukl jako do kovadliny. Vyváděl tak asi deset minut. Ale ti dva vojáci už nemohli, kapal z nich pot. Sbor, když už ho nevedly a nestrhávaly jejich přesné a mohutné hlasy, začal váhat a plést se. Část hlasů umlkla a černoch, jako by mu náhle chyběla jakákoli materiální podpora, zavřel oči a zhroutil se na svého souseda. Zdálo se, že vůči němu všichni projevují soucit a respekt. Dávali mu na hlavu led a ke rtům mu přiložili nádobu s vodou. Byl ale v mdlobách a chvíli trvalo, než ho přivedli k sobě. Když se jim to podařilo, děkoval mírně a zdvořile všem, kteří mu pomohli. Když se zase poněkud obnovil klid, vystoupil na pódium muž v zeleném rouchu. Na jeho osobě nebylo vcelku nic neobvyklého, vypadal jako obchodník s lahůdkami z bazaru. Tento muž držel kázání o ráji, jehož velikost líčil s velkou výmluvností. Prohlašoval, že k tomu, aby se člověk dostal do ráje, nestačí číst Korán. Nestačí dělat všechno, co tato svátá kniha doporučuje, nestačí přijít do divadla a plakat tam, jak to denně děláte. Musíte své dobré skutky konat ve jménu Husajnově a z lásky k němu. Husajn je bránou do ráje, Husajn podpírá svět, skrze Husajna přichází spása. Volejte: Hasan, Husajn! Dav křičel:

 ,Ó Hasane, ó Husajne!'

,Dobře. Teď ještě jednou!'

,0 Hasane, ó Husajne!'

,Proste Boha, aby vás stále podporoval v lásce k Husajnovi. Proste, volejte k Bohu!'

Celá masa zvedne jediným pohybem ruce do výše a křičí dutým, táhlým hlasem: „Ja Alláh! O Bože!“ Samotná pašijová hra, která následuje po tomto dlouhém a vzrušeném úvodu, pozůstává z volné řady čtyřiceti až padesáti scén. Všechny události nejprve vypráví anděl Gabriel prorokům nebo se prezentují jako jejich snová vidění, pak se teprve odehrávají na scéně. Vše, co se stane, diváci už stejně znají, nejde o dramatické napětí v našem smyslu, nýbrž o dokonalou účast. Všechno Husajnovo utrpení, mučivá žízeň, když mu odřízli přístup k vodě, a epizody bitvy a jeho smrti se líčí silně realisticky. Jen imámové a svatí, proroci a andělé zpívají. Nenáviděné postavy jako chalífa Jazíd, který poručil zabít Husajna, a vrah Samr, který mu zasadil smrtící ránu, nesmějí zpívat, jenom deklamují. Může se přihodit, že jsou přemoženi obludností svých činů. Pak při svých zlých slovech sami propukají v pláč. Netleská se, lidé pláčí, sténají nebo se tlučou do hlavy. Vzrušení diváků dosahuje takového stupně, že se nezřídka pokoušejí postavy zlosynů, Husajnových vrahů, lynčovat. Ke konci se předvádí, jak je mučedníkova hlava dopravena na chalífův dvůr. Cestou se děje jeden zázrak za druhým. Lev se hluboce pokloní před Husajnovou hlavou. Průvod se zastaví u křesťanského kláštera: když opat spatří mučedníkovu hlavu, zřekne se slavnostně své víry a přestoupí na islám. Husajn nezemřel nadarmo. Při vzkříšení mu bude svěřen klíč od ráje. Sám Bůh přikázal: „Právo přímluvy patří pouze jemu. Husajne, z mé obzvláštní milosti budeš pro všechny prostředníkem." „Jdi a zachraň z plamenů každého, kdo za svého života za tebe prolil jedinou slzu, každého, kdo ti jakkoli pomohl, každého, kdo podnikl pouť k tvému chrámu nebo tě oplakával, a každého, kdo o tobě psal tragické verše. Vezmi každého a všechny s sebou do ráje.“ Žádná víra nepoložila větší důraz na nářek. Nářek představuje největší náboženskou zásluhu a mnohonásobně převažuje všechny ostatní dobré skutky. Dá se zde tedy s plným oprávněním mluvit o náboženství nářku. Svého vrcholu však tento druh masy nedosahuje v divadlech při uvádění pašijových her. Následující popis, krvavého dne v ulicích Teheránu, který má půl miliónů obyvatel, pochází od očitého svědka. Stěží se najde zpráva tak ohromující a působivá. „Pět set tisíc lidí, zachvácených šílenstvím, si sype na hlavu popel a bije čelem do země. Chtějí dobrovolně podstoupit muka, zabíjet se ve skupinách a rafinovaně se mrzačit. Jeden za druhým procházejí průvody cechů. Protože sestávají z lidí, kteří si zachovali jiskřičku rozumu, totiž lidský pud sebezáchovy, jsou jejich účastníci v oděvech. Nastává velké ticho; přicházejí stovky mužů v bílých košilích, tváře extaticky obrácené k nebi. Mnozí z těchto mužů budou večer mrtvi, zmrzačeni a zohaveni, a z bílých košil se stanou rudě zbarvené pohřební rubáše. Tyto bytosti již nenáležejí zemi. Jejich hrubě střižené košile odhalují jen hrdlo a ruce: tváře mučedníků, ruce vrahů. S povzbuzujícími výkřiky, podněcujícími jejich šílenství, jim lidé podávají šavle. Jejich vzrušení se dostává do vražedné polohy, muži se točí v kruhu kolem vlastní osy a mávají nad hlavou zbraněmi, které jim lidé podali. Jejich výkřiky přehlušují křik masy. Aby vydrželi své utrpení, musejí se dostat do stavu katalepsie. Kráčejí jako automaty dopředu, dozadu, do stran, bez zjevného řádu. Při každém kroku si v taktu sekají ztupenými šavlemi do lebky. Teče krev. Košile se barví do šarlatova. Pohled na krev stupňuje zmatení jejich mozku na nejvyšší míru. Někteří z těchto dobrovolných mučedníků se zhroutí na zem a bijí šavlemi kolem sebe. Z křečovitě sevřených rtů jim proudí krev. Ve svém běsnění si přesekali žíly a tepny a umírají na místě dřív, než je policie stačí odnést do ambulance, která byla zřízena za staženými roletami jednoho krámu. Masa, netečná vůči ranám policistů, se nad těmito lidmi uzavírá, vtahuje je do sebe a vleče je do jiné části města, kde krvavá lázeň pokračuje. Jediný člověk si nezachová jasné vědomí. Ti, kteří sami nemají odvahu ke krveprolévání, nabízejí těm druhým na posílení kolu, a tímto prostředkem i proklínáním je dále vydražďují. Mučedníci si svlékají košile, které se považují za požehnané, a dávají je těm, kteří je s sebou vodí. Jiní, kteří zpočátku nepatřili k dobrovolným obětem, najednou uprostřed obecného vzrušení v sobě objevují žízeň po krvi. Žádají o zbraně, strhávají si šaty a zasazují si nazdařbůh rány. Někdy v průvodu vznikne mezera, jeden z účastníků padl vyčerpáním k zemi. Mezera se okamžitě zaplní, nad nešťastníkem se zavře masa, která do něho kope a šlape po něm. Neexistuje krásnější osud než zemřít ve sváteční den ašúra; brány osmera rájů jsou pro svaté dokořán a každý se snaží jimi projít. Vojáci ve službě, kteří se mají postarat o zraněné a udržovat pořádek, jsou strženi vzrušením masy. Svlékají uniformy a vrhají se sami do krvavé lázně. Šílenství se zmocňuje i dětí, dokonce úplně malých: vedle jedné kašny stojí matka, opilá pýchou, a tiskne k srdci své dítě, které se právě samo zmrzačilo. S křikem přibíhá jiná matka: dítě si vypíchlo oko, za několik okamžiků si vypíchne i druhé; rodiče blaženě přihlížejí.

Očekávání rozkazu mezi poutníky na Arafatu

Nejdůležitějším momentem pouti do Mekky, jejím vlastním vrcholem je takzvaný wukúf čili, stání na Arafatu' nebo, stání před Alláhem, několik hodin cesty od Mekky. Nesmírné množství lidí - někdy šest nebo sedm set tisíc - se utáboří v plochém údolí obklopeném holými výšinami a hrne se k, Hoře slitování uprostřed. Nahoře, na místě, kde kdysi stál Prorok, stojí kazatel a drží slavnostní řeč. Dav mu odpovídá voláním: „Labbajka já Rabbí, labbajka! Cekáme na tvé rozkazy, Pane, čekáme na tvé rozkazy! Toto volání se opakuje nepřetržitě celý den a stupňuje se až k šílenství. Pak, v záchvatu jakéhosi masového strachu - zvaném ifadha čili, řeka, prchají všichni společně jako šílení od Arafatu až k nejbližšímu městu Mozdalife, kde stráví noc, a příštího dne pokračují z Mozdalify do Miny. Všichni běží o překot, vrážejí do sebe a šlapou po sobě, takže tento úprk obvykle stojí několik poutníků život. V Mině pak porazí ohromné množství zvířat a obětují je; jejich maso ihned společně snědí. Půda je nasáklá krví a poseta zbytky zvířat. Stání na Arafatu je moment, v němž očekávání rozkazu v náboženské mase dosahuje maximální intenzity. Tisíckrát v tomto hustém davu opakovaná formule „Cekáme na tvé rozkazy, Pane, čekáme na tvé rozkazy!“ to vyjadřuje jasně. Islám, to jest odevzdanost, je tu převeden na nejjednoduššího jmenovatele, na stav, ve kterém lidé už nedokáží myslet na nic jiného než na rozkazy Pána a ze všech sil je přivolávají. Pro náhlý strach, který propuká na dané znamení a vede k masovému útěku, jaký nemá srovnání, je jediné vysvětlení: propuká tu archaická podstata rozkazu, který je rozkazem k útěku, ačkoli poutníci nevědí, proč tomu tak je. Intenzita jejich masového očekávání zvyšuje účinek božího rozkazu na nejvyšší stupeň, až se obrátí v to, čím původně byl každý rozkaz: v rozkaz k útěku. Lidi zahání na útěk boží rozkaz. Pokračování tohoto útěku příštího dne, po noci strávené v Mozdalifě, ukazuje, že se působení rozkazu stále ještě nevyčerpalo. Podle islámského pojetí umírají lidé na bezprostřední příkaz Boha. Této smrti se snaží uniknout, předávají ji ale dál na zvířata, která porážejí v Mině, na konci svého útěku. Zvířata tu umírají místo lidí; to je substituce známá z řady náboženství - vzpomeňme na Abrahámovou oběť. Takto lidé uniknou krvavé lázni, kterou Bůh přisoudil jim samým. Poutníci se jeho rozkazu podřídili, dokonce natolik, že před ním uprchli, a přece mu odepřeli krev, kterou žádal: půda je nakonec nasáklá krví masově porážených zvířat. Neexistuje jiný náboženský zvyk, který by vlastní podstatu rozkazu ukazoval tak názorně jako stání na Arafatu, wukúf a následující masový útěk ifadha. V nich se v nejčistší podobě projevuje očekávání rozkazu, rozkaz sám a konečně i podstata islámu, v němž má náboženské přikázání ještě hodně z bezprostřednosti rozkazu.

Čekání na proroka

Problémem naší společnosti, potažmo Evropské, ještě šířeji civilizace „bílého člověka“ není vnější ohrožení. Masová imigrace ze severu na jih, případně z východu na západ, agresivní, fundamentální islám, to jsou všechno jevy, s kterými by si každá společnost, každá země, která je „v pořádku“ dokázala poradit. Problém této naší evropské společnosti je uvnitř společnosti samé, ve ztrátě cílů a smyslu bytí. Není to věc nová. Tento stav je zde již od období po průmyslové revoluci. Obě světové války tento problém pouze oddálily, neboť lidé v Evropě se soustředili na budování poničených zemí. Období bezbřehého materialismu a konzumismu, které poté následovalo, tento problém znovu nastolilo. Společnost, především ta v Západních zemích, je natolik bohatá, že bohatí mají tolik, že to své bohatství nejsou schopni užít a ti nebohatí vzhledem k pevně danému rozvrstvení společnosti mohou jen obtížně své postavení změnit. Na jedné straně je zde tedy ztráta cílů těch, kteří mají víc, než potřebují, na druhé straně pasivita těch, kteří nemohou své postavení změnit a ani nemusí, neboť  je k tomu nic nenutí, protože štědrý stát jim základní podmínky k životu zabezpečuje. Výsledkem je všeobecně rozšířený nihilismus a dekadence.
Jedním z důsledků toho, že západní společnost přestala být přitažlivým příkladem pro jiné kultury, je právě příklon mnohých lidí v islámských zemích k fundamentálnímu islámu. Je ovšem jasné, že náboženství nebo spíše ideologie ze sedmého století našeho letopočtu nemůže dávat žádné odpovědi, které současný stav světa vyžaduje. Navíc už v principu islámu jsou zabudovány mechanismy, které znemožňují jakékoliv změny a vývoj této ideologie. Jsem proto přesvědčený, že islám je slepá cesta a dříve nebo později to i jeho vyznavači poznají a odvrátí se od něj. Křesťanství sice vývoj a změny umožňuje, ale vydalo se zcela chybným směrem. Ve snaze zalíbit se a učinit křesťanství přitažlivé pro nevěřící část společnosti, přestaly křesťanské církve nabízet odpovědi na základní otázky smyslu a cíle lidské existence. Církve jako křesťanské organizace, jejíž duchovní představitelé by se právě hledáním odpovědí na tyto základní otázky měli zabývat, tak nečiní a církve se staly pouhými neziskovými organizacemi se sociálním zaměřením.
Nová náboženství, jakými jsou ideologie ochrany životního prostředí, lidských práv, rovnosti všech a popření jakýchkoliv rozdílů mezi lidmi, včetně rozdílů mezi pohlavími, mezi rasami, rozdílů v inteligenci a dalších schopnostech lidí, mají sice řadu svých fanatických vyznavačů, ale jsou krátkodobými náhražkami absence skutečné perspektivní filosofie, ideologie a náboženství pro další tisíciletí existence lidstva.
Na druhé straně popírání vlastní identity, etnomasochismus, odmítání a zkreslování historie jsou projevy dekadence a chybnou reakcí na ztrátu životní perspektivy.
Domnívám se, že naopak návrat k vlastní identitě, k tradicím, k základním osvědčeným jednotkám společnosti jako je rodina a národ, by mohlo překlenout čekání na nového proroka, který se dříve nebo později objeví (nebo jej pošle "bůh").

Migrace - podnikání v kterém se točí miliardy

Žadatelé o azyl a masové přistěhovalectví je podnikání, kde se obrací miliardy Euro. Jako příklad vezměme Německo. V roce 2016 šlo na přijímání, ubytování, péči a integraci žadatelů o azyl a přistěhovalce z federálního rozpočtu v běžném roce 21,6 miliard eur (583,2 mld Kč), v roce 2017 je to 21,3 mld euro (575,1 mld Kč). Spolkové země, vydaly dohromady 19,8 miliardy eur (534,6 mld Kč) v roce 2016 a 15,6 mld (421,2 mld Kč) mají v plánu vydat v roce 2017. K tomu kompenzace federálního rozpočtu ke zmírnění stavů zemím a obcím počítá s obrovskou částkou 62,2 miliard eur (1679,4 mld Kč) po dobu dvou let. Kumulované náklady na příští desetiletí podle některých ekonomických institucí jsou odhadovány až na 55 miliard eur (1485 mld Kč) ročně. Částky v Českých korunách uvádím pro lepší představivost – srovnej výše uvedené částky s tím, že státní rozpočet České republiky v roce 2016 byl 1251miliard Kč.
Skutečné náklady na azylanty jsou ještě vyšší. Výdaje místních orgánů nebudou zcela hrazeny spolkovými zeměmi. 700.000 žadatelů o azyl po skončení přijímací procedury spadne do sociálního systému Hartz-IV. Statisíce dalších budou následovat po sloučení rodin. K tomu je nutné přičíst následné vyvolané náklady, jako jsou vyšší výdaje na policii, soudnictví, infrastrukturu, bydlení a řízení, jež dosud nejsou zahrnuty v zákoně.
Přímé platby pro žadatele o azyl je jen malá část celkových výdajů. Lví podíl jde do sítě azylových spekulantů: provozovatelů ubytovacích, sociální služb, pečovatelů, zajišťovatelů stravování, bezpečnostních pracovníků, právníků, tlumočníků, řemeslníků, dodavatelů vybavení atd.
Peníze, o které jsou obíráni občané, chybí jinde. O žádném „ekonomickém efektu“ zde nemůže být řeč. Na mnoha místech drahé postele a další inventář bylo možné už jen odvést do odpadu.
Zvláště lukrativní je obchod s „nezletilými osobami bez doprovodu“ (UMF): mezi 3000 a 5000 euro měsíčně bude město nebo obec stát každý takový jednotlivec. To je až 60.000 eur za rok, pro každého příjemce systému Hartz IV. Pro rok 2016, německý Svaz měst a obcí (DStGB) sám odhaduje celkové výdaje na UMF na 2,7 miliardy eur.
Síť poskytovatelů služeb migrantům:
Velké organizace - Červený kříž, Charita, Diakonie, AWO – to jsou všichni lobbisté se stejným cílem: Prostřednictvím svých politických vztahů - třetina všech členů Spolkového sněmu v roce 2012 měla vedoucí funkce v Diakonii nebo Charitě - a propagační kampaní „proti rasismu“, vyvíjejí tlak na politiky a společnost, aby jejich lukrativní klientela stále rostla, a nemají proto ani ten nejmenší zájem na deportacích nebo přísnější azylové politice.
Charita a Diakonie jsou zdaleka největší soukromý zaměstnavatel s 1,5 miliónu zaměstnanců a 45 miliardami eur ročního obratu. Jsou to organizace nejvíce profitující z azylové krize, které významně posílily svou pozici. Více než 90 procent jejich rozpočtů jsou státní prostředky, pocházející ze sociální oblasti, jen asi pět procent jde od církví a zbytek z darů.

(originál článku: http://www.deutschland-kurier.org/milliardengeschaeft-asylindustrie/)

Islámský svět - kupředu do minulosti

Odkazuji na článek, který mluví o věci, která se již stává pravidlem. Muslimové v evropských státech dávají přednost zákonům islámu před zákony státu. V tom článku, se hovoří o případu, kdy ženu bez islámského oblečení odmítli v obchodě vlastněném muslimem obsloužit. Nebylo to ani v Saudské Arábii, ani v Jemenu, bylo to ve Švédsku. To je další z mnoha dokladů toho, že se z Evropy stává muslimský chalífát. Takové události již procházejí bez povšimnutí jako samozřejmé a zcela legitimní. Nechci rozvíjet úvahu o tom, co by se dělo, kdyby došlo k opačné situaci, že by v obchodě odmítli obsloužit muslimku, právě proto, že má nikáb nebo jiné muslimské oblečení. 

http://www.breitbart.com/london/2017/07/27/swedish-shop-refuses-woman-service-not-wearing-hijab/

Toto s krátkou přestávkou dosud stále vítězné tažení islámské ideologie začalo již dávno, roku 622. Tehdy arabský obchodník Mohamed, který kompilací židovského a křesťanského náboženství, vytvořil novou ideologii šitou na míru kočovným arabským beduínům, seznal, že pokud bude islám „náboženstvím míru“, tak že s ním velkého úspěchu nedosáhne. Obyvatelé Mekky, kde žil, jej neměli příliš v lásce, proto se rozhodl odejít do Mediny a z náboženství míru udělat náboženství války a nenávisti. Jak správné to bylo rozhodnutí, se ukázalo vzápětí. Jakmile se dal na loupežné výpravy, začal vraždit, bořit, dobývat a rozdělovat kořist, náhle měl příznivců a následovníku spoustu. Proto se nikoliv rok Prorokova narození, ale právě rok Mohamedova prozření, kdy změnil taktiku nazývaný „hidžra“ stal počátkem islámského letopočtu, neboli rokem jedna.

Jakého úspěchu se podařilo s novou taktikou dosáhnout do roku 700, ukazuje následující mapka (zdroj wikipedia)

Islámu se dařilo i v dalších létech, kdy jeho vyznavači rozvrátili Východořímskou říši, šířil se do rovníkové Afriky i na Kavkaz a do východní Asie. Ukázalo se, že myšlenky se mnohem úspěšněji než příkladem a kázáním, šíří mečem.

Vynecháme celé dlouhé období a přejdeme do času, kdy se začaly věci měnit, to je na konec 1. světové války. V jejím důsledku se rozpadla turecká Osmanská říše a porobené národy se osvobodili. Nicméně zlá setba islámu zůstala na Balkáně a ta později vzešla. Po druhé světové válce to začalo být nadějné i v arabských a jiných islámských zemích, které se osamostatnili po rozpadu britského a francouzského koloniálního panství.

Lidé, kteří se v těchto zemích ať to byl Egypt, Irán, Irák, Sýrie, Libye, Somálsko nebo Afganistán dostali k moci, pochopili, že fundamentální islám je nepřekonatelnou překážkou rozvoje těchto zemí. Proto se snažili buď přímo vybudovat sekulární státy, nebo alespoň omezit moc muslimských teokratů.

Protože se jednalo vesměs o země málo rozvinuté, kde existovaly veliké sociální rozdíly, mnohé s feudálním, některé dokonce kmenovým uspořádáním, bylo velmi složité vytvořit z těchto zemí moderní státy. Cestu k tomu viděli místní vůdci jednak v nacionalismu, to je ve snaze sjednotit občany na národnostním základě a jednak v odstranění bídy a sociální nerovnosti vytvořením jakési verze socialistické ekonomiky. Proto si většinou jako spojence vybrali Sovětský svaz jako reálný socialistický stát. Ten byl faktickým vítězem, nehledě na obrovské lidské oběti a materiální škody, druhé světové války a do dalšího rozšíření svého vlivu ve světě byl ochoten hodně investovat.

V 60 až 80 létech s pomocí a podporou Sovětského svazu se budovaly sekulární státy se socialistickou ekonomikou v Egyptě – prezident Abdel Nasser, Anvar Sadat, v Iráku – Abdel Kerim Kasem, Ahmed Hasan al-Bakr, Sadam Husajn, v Sýrii  - Háfiz al-Asad (otec současného prezidenta Bašara Asada), v Libyi – Muammar Kaddafi, v Somálsku – Siad Barre, v Afganistánu  - Hafizull Amin, nahrazený Sověty Barakem Karmalem.
Specifický byl Irán, kde zůstalo feudální uspořádání státu v čele s šáhem Rezá Pahlavím. Každopádně to byl velmi pokrokový feudál, stačí se podívat na opatření, která chtěl v Iránu provádět. Pro šáhovu hospodářskou a sociální politiku se obvykle užívá termínu "bílá revoluce" – podle 12 bodového programu, který Íránci schválili v referendu 26. ledna1963. Jeho nejdůležitějšími prvky byly zrušení pachtovního systému a rozdělení velkostatkářské půdy, prodej státních podniků družstvům a soukromým podnikatelům, podíl dělníků na zisku jejich firem, všeobecné volební právo pro ženy a boj s analfabetismem. Někteří si vzpomenou na jeho návštěvu Československa spolu s manželkou, krásnou královnou Farah Pahlaví. Šáh tady obdržel řád Bílého lva, stejně jako další islámský vůdce Muammar Kaddáfí. Páhlaví chtěl udělat z Iránu moderní sekulární stát. Snažil se navázat na předislámské tradice perského státu. Narazil tím na mohutný odpor muslimských kleriků, kteří vzburcovali obyvatelstvo a způsobili pád režimu. Král s rodinou odešel do exilu a s ním bylo nuceno emigrovat 1 milión Iránců, kteří nechtěli žít v teokratickém islámském státě praktikujícím jako právní řád islámské právo šaria. Podobný osud čekal postupně další islámské státy.

Vládce v Iránu
Muhammad Rezá Šáh Pahlaví Árjamehr 1941-1979
Autor: Ghazarians – www.pahlavi.org, volné dílo

V 60-tých létech 20 století v plném rozsahu již probíhala studená válka mezi Spojenými státy americkými a Sovětským svazem. Nacionalističtí a socialističtí vůdci arabských zemí byli přátelsky naklonění Sovětskému svazu, s kterým spolupracovali v ekonomické i vojenské oblasti. To se samozřejmě týkalo i někdejšího Československa. Do Iráku, Iránu, Libye, Sýrie, Egypta sme vyváželi své výrobky a i celé technologické celky jako cukrovary, elektrárny a jiné. Jak snadno jsme o tyto kontakty a tento trh jako spojenci USA následně přišli, netřeba připomínat. Dnes jako poslední baštu našeho vlivu v arabském světě přes nevoli USA a EU držíme vyslanectví v Sýrii.

Takže většina vládců arabských zemí byli spojenci Sovětského svazu. Spojené státy se proto věnovali podpoře těch sil, které byly v opozici, to je všech možných islámských fundamentálních hnutí, hlavně s cílem poškodit Sovětský svaz a omezit jeho vliv v oblasti. Podporovaly Islámské bratrstvo, které vzniklo v Egyptě ještě před 2. světovou válkou, ale postupně se rozšířilo do všech islámských zemí. Dále hnutí Talibán v Afganistánu, prakticky vytvořily organizaci Al-kaida a ve spolupráci se Saudskou Arábií následně umožnily vznik organizací Islámský stát a fronta Al-Nusra.

S vojenskou, finanční a zpravodajskou podporou měly tyto organizace svrhnout režimy v arabských zemích přátelsky nakloněné Sovětskému svazu. Jak velmi byly USA úspěšné, se ukázalo v občanské válce v Afganistánu. Sovětský svaz stál na straně pokrokového, socialistického vůdce Babraka Karmala, takže Spojené státy se věnovali podpoře jeho protivníků, fundamentálních islamistů. Ti s vojenskou, materiální a zpravodajskou podporou USA způsobili Sovětskému svazu porážku a tím mimo jiné dostaly Spojené státy satisfakci za Vietnam. Že islamisté jak v Afganistánu, tak v Iráku nakonec přerostli Spojeným státům přes hlavu je věc jiná.

Po rozpadu Sovětského svazu už byl osud všech vládců, kteří byli jeho někdejší spojenci zpečetěn. Spojené státy podpořily tzv. „arabská jara“, lidové protesty, kterých využili fundamentální islamisté a ti se pokusili vrátit tyto státy zpět pod vládu teokracie s islámským právem šaria. Nešlo to všude příliš jednoduše a výsledkem byly občanské války v Iráku, Libyi, Jemenu a Sýrii, občanská válka v Afganistánu, která stále probíhá, již desetiletí. Nástup Islámského bratrstva k moci se díky armádě podařilo zvrátit pouze v Egyptě, osud Sýrie je stále nejistý. 

Na fotografiích jsou někteří vládci arabských států v 60-90 létech minulého století

Gamal Abdel Nasser 1958-1970
Autor: Stevan Kragujević - převzato z wikipedia

Mohammed Siad Barre vládce v Somálsku 1969-1991

Vládce v Libyi
Muammar Kadafí 1969-2011
Muhamara Kaddáfího nositele vysokého českého vyznamenání řádu Bílého lva ubili bandité nazývaní obvykle „umírněná opozice“ k smrti. Paní Clintonová (později kandidátka na prezidenta USA) když sdělovala v jednom televizním pořadu tuto „radostnou zprávu“, tak se neudržela, aby se přitom hlasitě nesmála a netleskala rukama.

Vládce v Afganistánu
Babrak Karmal 1979 – 1986
Převzato z wikipedia

Vláce v Sýrii
Hafez al Asad 1971-2000

Vládce v Iráku
Saddam Husejn 1979-2003
Převzato z wikipedia
Vládce Iráku Saddáma Husajna před potupnou smrtí nezachránily ani tyto řády a vyznamenání, která obržel z rukou západních představitelů: Collar de la Orden del Mérito Civil (1978), Řád Stara planina, velkokříž Řádu Isabely I. Katolické, Řád José Martího.

Bylo by zcela logické, pokud by státy neislámské civilizace v Evropě a jinde poskytovaly azyl, pomoc a ochranu právě a jen těm lidem, kteří prchají z islámských zemí před povinností respektovat pravidla a zákony fundamentálního islámu. Především vyznavačům jiných náboženství a kritikům islámu nebo těm, kteří by chtěli islám reformovat.

Ve skutečnosti se děje pravý opak. Do Evropy přicházejí fundamentální, militantní muslimové, kteří jsou zde na dobyvačné misi džihádu. Ti, kteří odpadli od islámu nebo islám kritizují, nejsou vítaní, někdy jsou trpěni a jindy přímo vyháněni. Jedním z příkladů je Somálka Ayaan Hirsi Ali, která si v Nizozemí užívala všech výhod migrantů, dokud ovšem neprojevila svůj odmítavý postoj k islámu. Poté se z ní stala persona non grata a byla nucena z Nizozemí emigrovat do Spojených států.

Takže všichni ti, kteří dříve uprchli z islámských zemí před islámem s obavami a hrůzou sledují, jak postupně v Evropských zemích, kde hledali a našli útočiště, fundámentální islám přebírá iniciativu.

Od konce 70 let nabral vývoj v islámských zemích zcela opačný směr. Fundamentální ortodoxní islám je na vítězném postupu v celém světě. Přispívá k tomu odevzdaný, submisivní postoj lidí v západních zemích. Tento vývoj zpět dokládají to dobové fotografije z Iránu a z Afganistánu (stejná země, tenkrát a nyní)

Dnes ve Švédsku paní Soheilu Fors neobslouží bez islámského oděvu v obchodě, zítra ji nepustí v plavkách do bazénu a pozítří? Co bude ve Švédsku, ve Velké Británii a jinde v Evropě následovat pozítří? Kam budou tito lidé a my všichni utíkat před islámem?

Místo Pippi punčochaté dívenka v nikábu, obyvatelka migranského slumu.

Předesílám, že jednání Švédů vůči migrantům nechápu. Když Švédsko v 60 a 70 létech přijímalo imigranty z východní Evropy, bylo v tom možné najít jistý smysl. Lidé, kteří přicházeli, brali ochotně každou práci, těžkou, špinavou, hůře placenou. Chtěli se rychle integrovat, chtěli se asimilovat, chtěli se stát Švédy. Nebyl s nimi zvláštní problém. Proč ovšem nyní Švédsko přijímá imigranty ze zemí, které svým prostředím, podnebím, kulturou a náboženstvím jsou zcela nekompatibilní, to pochopit nedokážu.

Je to asi tím, že nedokážu rozklíčovat příčinu žádného jednání, které nedává smysl a není pro toho, kdo tak činí výhodné. Navíc počty přijímaných imigrantů jsou zcela neadekvátní počtu obyvatel země. Že přijímání migrantů není ani dost málo rozumné dokazuje to, že švédská vláda zakázala sledovat jakékoliv ukazatele o imigrantech. Týká se to nákladů státu na imigranty i jejich trestné činnosti. Je to podle pravidla – co nevíme, to neexistuje. To znamená, že celá věc je postavená pouze na ideologii multikulturalismu a nemá žádné racionální opodstatnění. Nebo si snad Švédové myslí, že spasí svět, že dokáží živit všechny, kteří jsou chudší než oni sami? Nebo je možná už omrzel pohled na jejich vybledlé pihaté obličeje? Pippi Dlouhou punčochu, symbol Švédska už přebarvili na hnědo, nechtějí totéž udělat se všemi obyvateli? Nebo jsou jenom ovlivnění levicovou propagandou a ideologickou výchovou trvající desetiletí a ztratili schopnost rozumně uvažovat? Nevím to, a asi se to nikdy nedozvím.

Každopádně se alespoň podívejme, kolik peněz taková charita stojí, abychom těm, kteří podobně smýšlejí i u nás dokázaly oponovat. V jejich případě to asi nemá smysl, jako všichni fanatičtí věřící žádné argumenty neakceptují, ale většinu normálních obyvatel by tato čísla mohla přesvědčit. Švédsko je pro srovnání vhodná země, protože co do počtu obyvatel je stejně velké jako Česká republika.

Autorem článku je Spencer P Morrison spisovatel a nezávislý intelektuál se zaměřením na aplikovanou filozofii, empirickou historii a praktickou ekonomii. Autor „Zrazená Amerika" a šéfredaktor redakce National Economics. Toto je volný překlad originálu:

Švédsko přijalo letos 318000 „syrských uprchlíků“, nebo jiných přistěhovalců, což bude stát zemi pro rok 2017 v minimu 18,6 mld. $ USD.To je 19% z ročního rozpočtu Švédské centrální vlády a 3,2% jejich HDP, což je totéž jako by USA vydalo na migranty 608 miliard $.To je jen něco málo přes $ 58490 za uprchlíka ročně (cca 1462250 Kč). Pro srovnání - průměrný disponibilní příjem na člena švédské domácnosti je jen $ 28859 USD za rok. (Moje poznámka: Příjem člena české domácnosti v roce 2016 byl 301272 Kč, to je $ 13450 USD.)

 K tomu je dále nutné připočíst zvýšené náklady na policejní složky, na vězeňství, vzhledem k vysoké kriminalitě migrantů a další náklady.

Od roku 2013, bylo Švédsko zaplaveno počtem 318000 migrantů celkem, což je spousta lidí, vzhledem k tomu, že Švédů je jen 10 milionů, včetně 2 milionů všech dřívějších přistěhovalců. Navíc, vzhledem k tlaku veřejnosti, vláda uvedla, že má v úmyslu deportovat některé z 80000 migrantů. Pokrýt také tyto náklady, bude znamenat pro švédskou vládu v rozpočtu 2,2 miliardy $ navíc na „migraci“ pro rok 2017. 

Je to ovšem nízký údaj. Proč? Švédská vláda záměrně skrývá skutečné náklady plynoucí z migrační krize kvůli udržení pořádku. Vláda odmítá shromažďovat statistické údaje a trestá ty, kteří by umožnili únik informací s využitím drakonické legislativy proti „hate speech“. To je také případ Německa, kde je počet islámských přistěhovalců v zemi uměle zmenšen o polovinu. Z tohoto důvodu jsem založit svou analýzu na práci soukromých výzkumných pracovníků, kteří se pokusili zaplnit statistické mezery, které způsobila švédská vláda. Náklady na migranty ve Švédsku. Zde je návod, jak základní náklady rozebrat za velmi specifických podmínek (údaje přepočteny na USD):

1. Předpokládejme, že Švédsko okamžitě deportuje 80000 lidí, protože to má vláda v plánu. Vzhledem k tomu, že průměrné náklady na deportaci kohokoliv ze Švédska jsou 37000 $, tak to vyjde na 2,96 miliard $. Proč je to tak drahé? Protože náklady na vymáhání deportace jsou poměrně vysoké (tito lidé odmítnou odejít dobrovolně), největší část nákladů se spotřebuje na právní výlohy. Uprchlíkům je poskytnut tzv. spravedlivý proces ve Švédsku, který zabírá čas a spotřebovává peníze.

2. Švédská vláda utrácí zhruba $ 17000 za rok, za dospělého migranta, na režijních nákladech žadatelů o azyl. To zahrnuje věci jako je bydlení, jídlo atd. Vzhledem k tomu, že existuje 181000 dospělých migrantů, to vyjde na 3,1 miliardy $ - což je o 50% vyšší než rozpočtované náklady „na migraci“ do Švédska.

3. Švédsko má také velmi štědrý sociální systém, pokud jde o „nezletilé“ migranty - tato dotace reálně dosahuje na $ 74000 ročně (dostanou denní příspěvky na potraviny atd.). Vzhledem k tomu, že existuje ve Švédsku odhadem 57000 dětí přistěhovalců, to vyjde na 4,2 miliardy $.

4. Náklady na sociální služby jsou enormní: migranti získají přístup k švédskému státem financovanému školství, zdravotnictví atd. Nicméně protože švédská vláda vylučuje status migranta ze statistických údajů o využití systému, je nemožné zjistit přesně, jak migranti tyto systémy nákladově zatěžují. Výjimkou je systém vzdělávání; víme, že děti migrantů jsou vzděláváni, každé za 17600 $ ročně. To vyjde na $ 1 miliarda ročně. Náklady na skutečné vzdělání jsou pravděpodobně vyšší (ale data nejsou dostatečná), protože migrující děti potřebují překladatele (někdy je až 5 překladatelů ve třídě), školy musí platit za přídavná bezpečnostní opatření a migrující děti často vykazují poruchy učení (způsobené úrazem, špatnou zdravotní péčí v jejich vlasti atd.), což znamená, že zdravotní sestry a pečovatelé jsou potřeba ve větším počtu.

5. Náklady na zdravotní péči, pokud jde o uprchlíky, jsou také významné, neboť přistěhovalci obdrží všechny výhody podle švédského práva. Vzhledem k tomu, že Švédsko spotřebuje v průměru $ 6808 na zdravotní péči na osobu a rok, to vyjde na 1,6 miliardy $ pro migranty. Opět platí, že skutečné náklady jsou pravděpodobně vyšší, protože migranti jsou méně zdraví než rodilí Švédové a mají různá těžko léčitelná onemocnění, která z Evropy neznáme. Například, mnoho je třeba nákladné zubní práce a operací, které nemohly být provedeny například v Afghánistánu.

Celkově jsou základní náklady na migranty ve Švédsku v roce 2017 minimálně 9,9 miliardy $.

A není pravda, že by tito lidé nějak „přispívali ekonomice“, jak se mnozí levičáci snaží tvrdit - pouze 500 z 163000 přistěhovalců, kteří přišli v roce 2015, mají práci. Žijí na státní útraty.To není překvapivé, vzhledem k obrovské kulturní a jazykové bariéře a skutečnosti, že většině migrantů chybí příslušné pracovní dovednosti, i kdyby chtěli získat pracovní místo, pravděpodobně by je nemohli dostat. 

(Moje poznámka a zkušenost z Velké Británie. Přijmout do zaměstnání migranta znamená ještě jeden obrovský problém. Takový člověk je totiž nedotknutelný. Vedoucí pracovník takovému člověku nemůže nic v práci vytknout. Ti lidé už jsou tak vycvičeni, že toho vedoucího okamžitě obviní z rasizmu a ze zaujatosti vůči lidem jiné barvy kůže apod. Každý si proto velmi rozmyslí po imigrantovi něco požadovat, protože obvinění z rasizmu, to není v západní Evropě žádná legrace, to může obviněného stát minimálně ztrátu zaměstnání, pokud nic horšího.)

Skryté náklady Švédské zločinecké epidemie migrujících.

Zločin je drahý: nejenže jsou vysoké náklady na policii, ale cena vykonání spravedlnosti je astronomická, důvod je ten, že právníci jsou bohatí a za své služby žádají vysoké ceny. Za prvé, pojďme být přesní: „syrští uprchlíci“ způsobili ve Švédsku obrovské množství trestných činů, zejména násilných a sexuálních trestných činů (jinými slovy, ty z nejdražších). To by mělo být samozřejmé pro každého, kdo sleduje zprávy. Dokonce i tým australské televize byl nucen přiznat, že byli napadeni gangem uprchlíků. Přesto vím, že to je často problematickým bodem pro ty, kteří mají levicové názory, takže to pojďme rozebrat statisticky.

1. Švédští policisté museli přiznat, že přistěhovalci jsou příčinou většiny švédské kriminality.

2. Švédský národní policejní komisař, Dan Eliasson uvedl, že potřebuje na plný úvazek alespoň 4100 nových příslušníků, aby se mohl vypořádat se stoupající kriminalitou (za cenu více než 160 milionů $ ročně).

3. Švédská policie nyní označila 55 oblastí jako „no-go“ zóny – v těchto oblastech žije 206000 lidí. Jsou to migrantské slumy, kde státní právo nahradilo právo šaría.

4. Statistika řekne vše. Ve skutečnosti má migrace na svědomí 95% rostoucí kriminality Švédska (zbylých 5% je nárůst ze strany původních obyvatel).

Kromě toho typy trestných činů spáchaných migranti jsou řádově mnohem závažnější, než bývaly. Jak můžete vidět na následujících grafech, který sleduje míru kriminality přistěhovalců / přistěhovalců mužů ve věku 15-44, počet případů závažné trestné činnosti (červený sloupec) se od roku 2000 ztrojnásobil, což zahrnuje věci jako vražda, znásilnění, sexuální agresi nebo napadení. Počet případů středně závažné trestné činnosti (žlutý sloupec) se zdvojnásobil, což zahrnuje věci, jako je přepadení nebo krádež vozidla. Počet méně závažných trestných činů je v podstatě beze změny. To ukazuje, že noví migranti jsou skutečně na vině zvýšení závažné trestné činnosti, zejména „epidemie znásilnění“, která se rozšířila v zemi.

A aby toho nebylo dost, můžeme se rychle podívat na statistiky znásilnění z roku 2011 (pamatujte, že švédská vláda zastavila sběr statistických údajů na základě etnického původu, protože se jim nelíbilo, co viděli).
Níže uvedený graf ukazuje, že přistěhovalci jsou ve velké míře zastoupeni výrazně, pokud jde o znásilnění. Není nic tak vzdálené pravdě, jako tvrzení, že „všechny kultury jsou si rovny“, to je hovadina.

Jaké jsou náklady na zločinnost migrantů ve Švédsku?

Podle nedávné studie Ingvara Nilssona, průměrné náklady na incident méně závažného trestného činu, jako přepadení, jsou ve Švédsku $ 22000. Náklady na závažnou trestnou činnost (násilné či sexuální napadení) průměrně $ 67000. Náklady výzkumníky uvažované zahrnují náklady na záchranné operace, pohotovost, pracovní neschopnost, sociální pomoc pro zraněné osoby, policejní vyšetřování, soudní systém. Pokud budeme počítat zvýšené náklady trestných činů souvisejících s migranty, ukazuje se, že závažné trestné činy stálo Švédsko dalších 6,5 miliardy $, zatímco méně závažné trestné činy další 2 miliardy $. A konečně, vznikají dodatečné náklady na policii, jež vyžadují minimálně 200 milionů $ na další pracovníky a zařízení.

(Moje poznámka: zde se hovoří pouze o penězích. Ještě závažnější je utrpení obětí trestných činů a jejich blízkých, strach a ztráta pocitu bezpečí, tím že na určitá místa není možné chodit mimo denní dobu nebo jsou místa, kam nemohou jít ženy, aniž by se vydávali nadměrnému riziku. To co právě dělá zemi “vyspělou”, to se ve Švédsku postupně ztrácí.) 

Celkově případy trestné činnosti (většinou způsobeny migranty) zvyšují náklady státu ve Švédsku o zhruba 8,7 miliardy $ ročně. Je-li toto připočteno k předchozím celkem (včetně dodatečných nákladů na policii atd.), dostaneme náš celkový součet $ 18,6 mld. za rok 2017. 

Migranti budou stát Švédsko více než peníze. Možná je na čase, aby ve Švédsku a na Západě, přestali přemýšlet o tom, jak řešit uprchlickou krizi, ale začali uvažovat o tom, co dělat s tímto stavem, švédský model je prostě neudržitelný.

Migranti stojí Švédsko téměř 20% státního rozpočtu a to se bude jen zhoršovat. Ve skutečnosti, dokonce i OSN předpovídá, že Švédsko se stane zemí třetí světa do roku 2030. Pokud věci půjdou takto dál, je to téměř nevyhnutelné.

Samozřejmě, že Švédsko není samo: Spojené státy také plýtvají obrovské sumy peněz, jako například 190 miliard $ na zahraniční pomoc, zatímco 50000 amerických veteránů žije na ulicích. Nero také hrál, zatímco Řím hořel.

Poznámka na okraj: Když už by Švédsko chtělo pomoci uprchlíkům, proč nepomáhá 2,6 milionům ukrajinských uprchlíků prchajících před občanskou válku? Jsou blíž, sdílejí evropské kulturní kořeny. Mají zásadní nedostatek – jsou bílí. S Ukrajinci by Švédsko nebylo „dostatečně rozmanité.“

Originál článku: https://www.nationaleconomicseditorial.com/2017/02/10/sweden-migrant-crime-cost/