Islámský svět - kupředu do minulosti

Odkazuji na článek, který mluví o věci, která se již stává pravidlem. Muslimové v evropských státech dávají přednost zákonům islámu před zákony státu. V tom článku, se hovoří o případu, kdy ženu bez islámského oblečení odmítli v obchodě vlastněném muslimem obsloužit. Nebylo to ani v Saudské Arábii, ani v Jemenu, bylo to ve Švédsku. To je další z mnoha dokladů toho, že se z Evropy stává muslimský chalífát. Takové události již procházejí bez povšimnutí jako samozřejmé a zcela legitimní. Nechci rozvíjet úvahu o tom, co by se dělo, kdyby došlo k opačné situaci, že by v obchodě odmítli obsloužit muslimku, právě proto, že má nikáb nebo jiné muslimské oblečení. 

http://www.breitbart.com/london/2017/07/27/swedish-shop-refuses-woman-service-not-wearing-hijab/

Toto s krátkou přestávkou dosud stále vítězné tažení islámské ideologie začalo již dávno, roku 622. Tehdy arabský obchodník Mohamed, který kompilací židovského a křesťanského náboženství, vytvořil novou ideologii šitou na míru kočovným arabským beduínům, seznal, že pokud bude islám „náboženstvím míru“, tak že s ním velkého úspěchu nedosáhne. Obyvatelé Mekky, kde žil, jej neměli příliš v lásce, proto se rozhodl odejít do Mediny a z náboženství míru udělat náboženství války a nenávisti. Jak správné to bylo rozhodnutí, se ukázalo vzápětí. Jakmile se dal na loupežné výpravy, začal vraždit, bořit, dobývat a rozdělovat kořist, náhle měl příznivců a následovníku spoustu. Proto se nikoliv rok Prorokova narození, ale právě rok Mohamedova prozření, kdy změnil taktiku nazývaný „hidžra“ stal počátkem islámského letopočtu, neboli rokem jedna.

Jakého úspěchu se podařilo s novou taktikou dosáhnout do roku 700, ukazuje následující mapka (zdroj wikipedia)

Islámu se dařilo i v dalších létech, kdy jeho vyznavači rozvrátili Východořímskou říši, šířil se do rovníkové Afriky i na Kavkaz a do východní Asie. Ukázalo se, že myšlenky se mnohem úspěšněji než příkladem a kázáním, šíří mečem.

Vynecháme celé dlouhé období a přejdeme do času, kdy se začaly věci měnit, to je na konec 1. světové války. V jejím důsledku se rozpadla turecká Osmanská říše a porobené národy se osvobodili. Nicméně zlá setba islámu zůstala na Balkáně a ta později vzešla. Po druhé světové válce to začalo být nadějné i v arabských a jiných islámských zemích, které se osamostatnili po rozpadu britského a francouzského koloniálního panství.

Lidé, kteří se v těchto zemích ať to byl Egypt, Irán, Irák, Sýrie, Libye, Somálsko nebo Afganistán dostali k moci, pochopili, že fundamentální islám je nepřekonatelnou překážkou rozvoje těchto zemí. Proto se snažili buď přímo vybudovat sekulární státy, nebo alespoň omezit moc muslimských teokratů.

Protože se jednalo vesměs o země málo rozvinuté, kde existovaly veliké sociální rozdíly, mnohé s feudálním, některé dokonce kmenovým uspořádáním, bylo velmi složité vytvořit z těchto zemí moderní státy. Cestu k tomu viděli místní vůdci jednak v nacionalismu, to je ve snaze sjednotit občany na národnostním základě a jednak v odstranění bídy a sociální nerovnosti vytvořením jakési verze socialistické ekonomiky. Proto si většinou jako spojence vybrali Sovětský svaz jako reálný socialistický stát. Ten byl faktickým vítězem, nehledě na obrovské lidské oběti a materiální škody, druhé světové války a do dalšího rozšíření svého vlivu ve světě byl ochoten hodně investovat.

V 60 až 80 létech s pomocí a podporou Sovětského svazu se budovaly sekulární státy se socialistickou ekonomikou v Egyptě – prezident Abdel Nasser, Anvar Sadat, v Iráku – Abdel Kerim Kasem, Ahmed Hasan al-Bakr, Sadam Husajn, v Sýrii  - Háfiz al-Asad (otec současného prezidenta Bašara Asada), v Libyi – Muammar Kaddafi, v Somálsku – Siad Barre, v Afganistánu  - Hafizull Amin, nahrazený Sověty Barakem Karmalem.
Specifický byl Irán, kde zůstalo feudální uspořádání státu v čele s šáhem Rezá Pahlavím. Každopádně to byl velmi pokrokový feudál, stačí se podívat na opatření, která chtěl v Iránu provádět. Pro šáhovu hospodářskou a sociální politiku se obvykle užívá termínu "bílá revoluce" – podle 12 bodového programu, který Íránci schválili v referendu 26. ledna1963. Jeho nejdůležitějšími prvky byly zrušení pachtovního systému a rozdělení velkostatkářské půdy, prodej státních podniků družstvům a soukromým podnikatelům, podíl dělníků na zisku jejich firem, všeobecné volební právo pro ženy a boj s analfabetismem. Někteří si vzpomenou na jeho návštěvu Československa spolu s manželkou, krásnou královnou Farah Pahlaví. Šáh tady obdržel řád Bílého lva, stejně jako další islámský vůdce Muammar Kaddáfí. Páhlaví chtěl udělat z Iránu moderní sekulární stát. Snažil se navázat na předislámské tradice perského státu. Narazil tím na mohutný odpor muslimských kleriků, kteří vzburcovali obyvatelstvo a způsobili pád režimu. Král s rodinou odešel do exilu a s ním bylo nuceno emigrovat 1 milión Iránců, kteří nechtěli žít v teokratickém islámském státě praktikujícím jako právní řád islámské právo šaria. Podobný osud čekal postupně další islámské státy.

Vládce v Iránu
Muhammad Rezá Šáh Pahlaví Árjamehr 1941-1979
Autor: Ghazarians – www.pahlavi.org, volné dílo

V 60-tých létech 20 století v plném rozsahu již probíhala studená válka mezi Spojenými státy americkými a Sovětským svazem. Nacionalističtí a socialističtí vůdci arabských zemí byli přátelsky naklonění Sovětskému svazu, s kterým spolupracovali v ekonomické i vojenské oblasti. To se samozřejmě týkalo i někdejšího Československa. Do Iráku, Iránu, Libye, Sýrie, Egypta sme vyváželi své výrobky a i celé technologické celky jako cukrovary, elektrárny a jiné. Jak snadno jsme o tyto kontakty a tento trh jako spojenci USA následně přišli, netřeba připomínat. Dnes jako poslední baštu našeho vlivu v arabském světě přes nevoli USA a EU držíme vyslanectví v Sýrii.

Takže většina vládců arabských zemí byli spojenci Sovětského svazu. Spojené státy se proto věnovali podpoře těch sil, které byly v opozici, to je všech možných islámských fundamentálních hnutí, hlavně s cílem poškodit Sovětský svaz a omezit jeho vliv v oblasti. Podporovaly Islámské bratrstvo, které vzniklo v Egyptě ještě před 2. světovou válkou, ale postupně se rozšířilo do všech islámských zemí. Dále hnutí Talibán v Afganistánu, prakticky vytvořily organizaci Al-kaida a ve spolupráci se Saudskou Arábií následně umožnily vznik organizací Islámský stát a fronta Al-Nusra.

S vojenskou, finanční a zpravodajskou podporou měly tyto organizace svrhnout režimy v arabských zemích přátelsky nakloněné Sovětskému svazu. Jak velmi byly USA úspěšné, se ukázalo v občanské válce v Afganistánu. Sovětský svaz stál na straně pokrokového, socialistického vůdce Babraka Karmala, takže Spojené státy se věnovali podpoře jeho protivníků, fundamentálních islamistů. Ti s vojenskou, materiální a zpravodajskou podporou USA způsobili Sovětskému svazu porážku a tím mimo jiné dostaly Spojené státy satisfakci za Vietnam. Že islamisté jak v Afganistánu, tak v Iráku nakonec přerostli Spojeným státům přes hlavu je věc jiná.

Po rozpadu Sovětského svazu už byl osud všech vládců, kteří byli jeho někdejší spojenci zpečetěn. Spojené státy podpořily tzv. „arabská jara“, lidové protesty, kterých využili fundamentální islamisté a ti se pokusili vrátit tyto státy zpět pod vládu teokracie s islámským právem šaria. Nešlo to všude příliš jednoduše a výsledkem byly občanské války v Iráku, Libyi, Jemenu a Sýrii, občanská válka v Afganistánu, která stále probíhá, již desetiletí. Nástup Islámského bratrstva k moci se díky armádě podařilo zvrátit pouze v Egyptě, osud Sýrie je stále nejistý. 

Na fotografiích jsou někteří vládci arabských států v 60-90 létech minulého století

Gamal Abdel Nasser 1958-1970
Autor: Stevan Kragujević - převzato z wikipedia

Mohammed Siad Barre vládce v Somálsku 1969-1991

Vládce v Libyi
Muammar Kadafí 1969-2011
Muhamara Kaddáfího nositele vysokého českého vyznamenání řádu Bílého lva ubili bandité nazývaní obvykle „umírněná opozice“ k smrti. Paní Clintonová (později kandidátka na prezidenta USA) když sdělovala v jednom televizním pořadu tuto „radostnou zprávu“, tak se neudržela, aby se přitom hlasitě nesmála a netleskala rukama.

Vládce v Afganistánu
Babrak Karmal 1979 – 1986
Převzato z wikipedia

Vláce v Sýrii
Hafez al Asad 1971-2000

Vládce v Iráku
Saddam Husejn 1979-2003
Převzato z wikipedia
Vládce Iráku Saddáma Husajna před potupnou smrtí nezachránily ani tyto řády a vyznamenání, která obržel z rukou západních představitelů: Collar de la Orden del Mérito Civil (1978), Řád Stara planina, velkokříž Řádu Isabely I. Katolické, Řád José Martího.

Bylo by zcela logické, pokud by státy neislámské civilizace v Evropě a jinde poskytovaly azyl, pomoc a ochranu právě a jen těm lidem, kteří prchají z islámských zemí před povinností respektovat pravidla a zákony fundamentálního islámu. Především vyznavačům jiných náboženství a kritikům islámu nebo těm, kteří by chtěli islám reformovat.

Ve skutečnosti se děje pravý opak. Do Evropy přicházejí fundamentální, militantní muslimové, kteří jsou zde na dobyvačné misi džihádu. Ti, kteří odpadli od islámu nebo islám kritizují, nejsou vítaní, někdy jsou trpěni a jindy přímo vyháněni. Jedním z příkladů je Somálka Ayaan Hirsi Ali, která si v Nizozemí užívala všech výhod migrantů, dokud ovšem neprojevila svůj odmítavý postoj k islámu. Poté se z ní stala persona non grata a byla nucena z Nizozemí emigrovat do Spojených států.

Takže všichni ti, kteří dříve uprchli z islámských zemí před islámem s obavami a hrůzou sledují, jak postupně v Evropských zemích, kde hledali a našli útočiště, fundámentální islám přebírá iniciativu.

Od konce 70 let nabral vývoj v islámských zemích zcela opačný směr. Fundamentální ortodoxní islám je na vítězném postupu v celém světě. Přispívá k tomu odevzdaný, submisivní postoj lidí v západních zemích. Tento vývoj zpět dokládají to dobové fotografije z Iránu a z Afganistánu (stejná země, tenkrát a nyní)

Dnes ve Švédsku paní Soheilu Fors neobslouží bez islámského oděvu v obchodě, zítra ji nepustí v plavkách do bazénu a pozítří? Co bude ve Švédsku, ve Velké Británii a jinde v Evropě následovat pozítří? Kam budou tito lidé a my všichni utíkat před islámem?