Čekání na proroka

Problémem naší společnosti, potažmo Evropské, ještě šířeji civilizace „bílého člověka“ není vnější ohrožení. Masová imigrace ze severu na jih, případně z východu na západ, agresivní, fundamentální islám, to jsou všechno jevy, s kterými by si každá společnost, každá země, která je „v pořádku“ dokázala poradit. Problém této naší evropské společnosti je uvnitř společnosti samé, ve ztrátě cílů a smyslu bytí. Není to věc nová. Tento stav je zde již od období po průmyslové revoluci. Obě světové války tento problém pouze oddálily, neboť lidé v Evropě se soustředili na budování poničených zemí. Období bezbřehého materialismu a konzumismu, které poté následovalo, tento problém znovu nastolilo. Společnost, především ta v Západních zemích, je natolik bohatá, že bohatí mají tolik, že to své bohatství nejsou schopni užít a ti nebohatí vzhledem k pevně danému rozvrstvení společnosti mohou jen obtížně své postavení změnit. Na jedné straně je zde tedy ztráta cílů těch, kteří mají víc, než potřebují, na druhé straně pasivita těch, kteří nemohou své postavení změnit a ani nemusí, neboť  je k tomu nic nenutí, protože štědrý stát jim základní podmínky k životu zabezpečuje. Výsledkem je všeobecně rozšířený nihilismus a dekadence.
Jedním z důsledků toho, že západní společnost přestala být přitažlivým příkladem pro jiné kultury, je právě příklon mnohých lidí v islámských zemích k fundamentálnímu islámu. Je ovšem jasné, že náboženství nebo spíše ideologie ze sedmého století našeho letopočtu nemůže dávat žádné odpovědi, které současný stav světa vyžaduje. Navíc už v principu islámu jsou zabudovány mechanismy, které znemožňují jakékoliv změny a vývoj této ideologie. Jsem proto přesvědčený, že islám je slepá cesta a dříve nebo později to i jeho vyznavači poznají a odvrátí se od něj. Křesťanství sice vývoj a změny umožňuje, ale vydalo se zcela chybným směrem. Ve snaze zalíbit se a učinit křesťanství přitažlivé pro nevěřící část společnosti, přestaly křesťanské církve nabízet odpovědi na základní otázky smyslu a cíle lidské existence. Církve jako křesťanské organizace, jejíž duchovní představitelé by se právě hledáním odpovědí na tyto základní otázky měli zabývat, tak nečiní a církve se staly pouhými neziskovými organizacemi se sociálním zaměřením.
Nová náboženství, jakými jsou ideologie ochrany životního prostředí, lidských práv, rovnosti všech a popření jakýchkoliv rozdílů mezi lidmi, včetně rozdílů mezi pohlavími, mezi rasami, rozdílů v inteligenci a dalších schopnostech lidí, mají sice řadu svých fanatických vyznavačů, ale jsou krátkodobými náhražkami absence skutečné perspektivní filosofie, ideologie a náboženství pro další tisíciletí existence lidstva.
Na druhé straně popírání vlastní identity, etnomasochismus, odmítání a zkreslování historie jsou projevy dekadence a chybnou reakcí na ztrátu životní perspektivy.
Domnívám se, že naopak návrat k vlastní identitě, k tradicím, k základním osvědčeným jednotkám společnosti jako je rodina a národ, by mohlo překlenout čekání na nového proroka, který se dříve nebo později objeví (nebo jej pošle "bůh").