Nejlepším argumentem, který by přesvědčil obyvatele zemí
východní Evropy o tom, že přijímání především muslimských imigrantu do jejich
zemí v neomezeném počtu je skvělá věc, by byl výsledek průzkumu veřejného
mínění. Tato dotazníková akce by proběhla v zemích jako Švédsko, Dánsko,
Nizozemí a podobných a týkala by se pouze původních obyvatel. Otázky by byly
jednoduché. V čem se v posledních 30-ti létech zlepšil život ve vaší zemi v
souvislosti s příchodem migrantů. Například, klesla kriminalita, na ulicích je
bezpečněji, klesla nezaměstnanost, je méně chudoby, je více volných levných
bytů, je dostatek zdravotních sester, je vyšší úroveň vzdělání apod. Druhá
otázka by byla, jaká negativa se objevila v souvislostí s imigrací lidí z
oblastí mimo Evropu. Poslední otázka, ta nejdůležitější by byla: Co podle vás
jednoznačně převažuje - pozitivní vliv
imigrace nebo negativní.
Odpověď na takovou otázku je jediný skutečně akceptovatelný
argument pro nebo proti imigraci. Všechny řeči o solidaritě, humanismu, pravdě
a lásce jsou naprosto irelevantní. O této skutečnosti svědčí celé dějiny
lidstva.
Říká se, dostala se mi do ruky, to ovšem zní, jako bych jí
ukradl, tak raději napíši, koupil jsem si knihu Vlastimila Vondrušky
"Breviář pozitivní anarchie". Koupil jsem si jí záměrně, protože jsem
předpokládal, že z výsledku zkoumání dějinných událostí se dozvím, zdali to
co se nyní děje v Evropě je cesta správná nebo cesta do pekla. Zveřejňuji jednu
pasáž z knihy jako reklamu na její celý obsah. Nedokáži jako laik
posoudit jakým je pan Vondruška kvalitním historikem, ale co mohu tvrdit je to,
že je výborným psavcem. Knížka se skvěle čte. Takže ji jednoznačně doporučuji k
přečtení, ať už si jí půjčíte nebo koupíte.
Zde uvádím jednu kapitolu z knihy, která je právě
odpovědí na to o čem píši v úvodu.
CHILIASTICKÁ PŘEDSTAVA LÁSKY A PRAVDY
Představa, že láska a pravda zvítězí nad lží a nenávistí, je
samozřejmě krásná. Naplňuje duchovně i emotivně lidstvo, povznáší ho a je
dobře, pokud se podobné myšlenky objevují ve spisech učenců a umělců. Je však
tragédie, pokud má někdo pocit, že lze podle nich reálně vládnout. To není
protimluv, ale dějinami ověřená zkušenost. Evropská historie zná spoustu
vizionářských hnutí, kterým souhrnně říkáme chiliastická nebo utopická
(namátkou ikonoklasti, albigenští, valdenští adamité, němečtí Katzeři, utopičtí
socialisti). Jejich podstatou je víra, že pravda (jedno, zda boží, dělnická či
aktivistická) a láska zvítězí nad bezprávím, které páchají mocenské elity
(případně církev, kapitalisté, Čína). Při svém vzniku prakticky všechna
vizionářská hnutí horovala pro obrodu morálky či náboženské víry jedince, jíž se mělo dosáhnout sebeuvědoměním společnosti, tedy cestou nenásilnou. Jak pak
plynul čas, a vznešené cíle se nedařilo prosazovat, stávala se tato hnutí stále
útočnější a útočnější, Pokud se je nepodařilo zlikvidovat hned v zárodku (jako
třeba adamity), začala nakonec téměř všechna ve jménu své lásky k pravdě a
nenásilí terorizovat nebo dokonce zabíjet ty, kteří jejich vznešené myšlenky
nechápali. Nepodezřívejme církevní reformátory pražského vysokého učení v čele
s Janem Husem, že usilovali o to, aby lidé vypalovali kláštery a ve jménu kalicha se zabíjeli. Nepodezřívejme utopické socialisty v čele se
Saint-Simonem, Fourierem a Owenem, že plánovali zřizování pracovních táborů pro
třídní nepřátele, STB a vedoucí úlohu KSČ. Tohle rozhodně nechtěl ani Karel
Marx. Jenže nepochopení, rozmělnění a vypočítavé zkreslování myšlenek je po
smrti údělem všech filozofů a vizionářů.
/Historie není nic
jiného než fabule, na které se shodla většina lidí. Napoleon Bonaparte,
francouzský císař a vojevůdce, přelom 18. a 19. století/
Domnívám se, že by možná ani Václav Havel nesouhlasil s
mnoha skutky, které se dnes dějí ve jménu jeho odkazu. Od okouzlení
vizionářstvím Václava Havla směřují jeho následovníci k elitářství. Do izolace
se stoupenci této ideologie uzavírají sami svým dogmatickým lpěním na zásadách,
které v konfrontaci s realitou dnešního světa zjevně obstát nemohou. Pro svou
přezíravost k lidem s jinými názory si vysloužili posměšné označení „pražská
kavárna". Netuším, proč zrovna tohle. Nedá mi, abych nepřipomněl, že v
procesu s Gustavem Husákem a Lacem Novomeským v padesátých letech minulého
století byli ti dva komunistickým soudcem označeni za nacionalisty a kavárenské
povaleče.
Ale zpět k dnešním „kavárníkům". Stejně jako v
blouzniveckých sektách minulosti, i dnes se mezi nimi objevují agresivní
jedinci a každý neúspěch jejích myšlenek u nich vyvolává hysterické a často
nenávistné výpady proti většinové veřejnosti. Tohle schéma vývoje vizionářství
a utopie je obecně známé a historií stokrát prověřené. Umím si představit, že
po přečtení této teze se stoupenci ideologie lásky a pravdy otřesou a zatratí
mne. Ale stejně jako v předchozích kapitolách opakují, dívejme se na svět s
rozumem a pragmaticky. Ne vše, co se nám líbí, je možné! Stejně jako komunisti
nedokázali poručit větru a dešti neporučíme my světu, aby byl veskrze dobrý a
jednal jen podle pravdy. A to je onen problém.
/Humanita dneska stojí
tak vysoko, že i vrahům zachraňuje životy. Jen zavražděným ne. Gabriel Laub,
česko-polský esejista, 20. století/
V tuhle chvíli chodí po zemi asi sedm a půl miliardy lidí a
rozhodně zdaleka ne všechny přimějeme čistotou svých myšlenek, aby „byli
dobří". Většinu lidí k tomu nelze donutit ani hrozbami, embargem, tresty,
a do konce ani válkou (víz „mírové", nebo dokonce „humanitární"
bombardování). Je nezpochybnitelným faktem, že v lidských dějinách nenajdeme
jediný mocenský konflikt, v němž by pravda a láska zvítězila, a pokud existuje, já se omlouvám ale neznám ho. Vím také, že všechny vizionářské a utopické směry
vzaly v minulosti za své, protože jejich ideologie byly nereálné. Dějiny totiž
píší vítězové! Nemusí se nám to líbit, o lásce a pravdě lidé vždycky snili, ale
dějiny se rozhodovaly na bojištích nebo dohodou mezi mocnými, Výsledek nikdy
neurčovalo to, kdo jedná s láskou, ale kdo je aktuálně silnější. Při podobných
příležitostech se také určovalo, co bude v rámci ideologie vítěze předloženo
světu jako pravda.
Dokud na bojištích vítězili husité, pravdou byl utrakvismus
a papež stoupencem ďábla. Jakmile na Bílé hoře zvítězili katolíci, utrakvismus
se stal kacířstvím a pravdou katolicismus. Když se v únoru 1948 chopili mocí
komunisti, pravdou se stal marxismus-leninismus a kapitalismus tím
nejhanebnějším, co pod sluncem existovalo. Po svržení komunismu v listopadu
1989 se tím nejhanebnějším stal marxismus-leninismus (jen s rehabilitací
kapitalistů se nám to nějak nezdařilo). Podobných případů najde desítky každý,
kdo jen trochu zná dějiny. Vývoj lidstva se neustále mění. Chvíli je dobré to,
jakmile se změní poměry, je dobré ono. A hybatelem nejsou vize dobra, ale síla.
Dějiny píší vítězové. Je jedno, komu tenhle citát přisoudíme, ať již to byl
Caesar, Napoleon, Churchill či jiný politik nebo vojevůdce. Všichni však tohle
věděli, a podle toho i jednali. Je opravdu jedno, kdo to prohlásil a nehledejme vši v
margináliích. Někde jsem se dočetl, že jistý autor je hlupák, protože onen
výrok přisoudil jinému velikánovi. Autora toho výpadu ovšem nezajímalo, že
jinak měl autor článku věcně pravdu. I tohle hnidopišství je pro dnešní způsob
diskuse příznačné.
Žádné komentáře:
Okomentovat