Kniha PROČ BOJUJEME a desítky dalších podobných napsaných
statečnými a odpovědnými lidmi, by měly lidem otevřít oči a varovat je. Bohužel tomu tak není.
Dnešní stav v Evropě lze nejlépe přirovnat k situaci, kdy hoří
činžovní dům. Je noc, obyvatelé jsou doma a spí. Ti, kteří oheň zpozorovali,
volají: „vstávejte, hoří dům, pojďte hasit“. Lidé ovšem dál leží ve svých
postelích, do studené noci se jim nechce. Někteří nevěří, jiní jsou pohodlní a leniví, jiní si říkají, že se
oheň až k jejich bytu nedostane, další se spoléhají, že oheň uhasí nikdo
jiný. V reálné situaci by se určitě nikdo takto nezachoval. Přesto v zcela
adekvátní situaci v jaké se nachází Evropské státy a národy většina obyvatel
tak nyní jedná. Těch příčin proč tomu tak je, je řada a mnoho autorů je vyjmenovává
a zdůvodňuje. Kniha Guillaume Faye se právě těmi příčinami důkladně zabývá.
Zajímavá je i historie knihy. Francouzsky vyšla již v roce 2001, to ovšem
nic neubírá na její aktuálnosti. Právě naopak, dnes je aktuálnější než v době,
kdy poprvé vyšla tiskem. Stav okolo současného vydání je také zajímavý. Její české vydání v roce 2016, to je v době, kdy pod pojmem politická korektnost jsou nepohodlné
informace a názory odporující hlavnímu politickému proudu cenzurovány, je
určitě odvážným činem. Koupit knihu je z toho důvodu velmi obtížné,
protože až na dvě výjimky, které najdete na internetu, se běžně neprodává. Už
tato skutečnost je důvodem, proč knihu vlastnit.
Co je obsahem knihy, lze
myslím dobře odhadnout po přečtení předmluv knihy, které zde uvádím jako
pozvánku k jejímu vlastnění a přečtení.
<Patnáct let po prvním francouzském vydání vychází Pourquoi
nous combattons, Manifeste de la résistance européenne, toto zásadní dílo francouzské
nové pravice, v tištěné podobě i česky (v elektronické verzi je kompletní český
překlad dostupný již od roku 2009, některá hesla z části Metapolitický slovník
pak ještě déle). PROČ BOJUJEME, se řadí mezi texty, které s časem nabyly na
naléhavosti. Pokud Alain de Benoist na přelomu tisíciletí označil Guillauma
Fayeho za extrémistu a reconquistu povazoval za nereálnou představu, je třeba
se vsí úctou k prvně jmenovanému napsat, že navzdory jeho nesporné erudici bylo
jeho hodnocení mylné. Vývoj situace v Evropě ukazuje, že Faye se ukázal být
dobrým prognostikem. Komunitaristické teorie Alaina de Benoista se dnes tváří v
tvář masivní invazi naopak ukazují jako nerealistické (využitelné v upravené
podobě snad jako přechodné, krátkodobé řešení či jako alternativa pro menší
skupiny Ne Evropanů, jejichž reemigrace nebude možná), zatímco reconquista jako
nutnost, má-li Evropa zůstat domovem pro indigenní (původní) Evropany. Ovsem
ani Faye si v knize čas od času neodpustí narážky na Benoista. Označovat
reconquistu Evropy za utopii je příznakem v této knize zmiňovaného „malého
realismu'. V závěru Faye píše: „Skutečnost, že jisté ideje dnes ještě nejsou
realizovatelné, v žádném případě neznamená, že budou nerealizovatelné i zítra.
" Vskutku, ještě začátkem roku 2015 si asi málokdo dovedl představit, že
během následujících dvanácti měsíců jen do Německa přibude více než jeden
milion imigrantů! Proč tedy odmítat myšlenku na znovuzískání Evropy Evropany?
Faye v knize PROČ BOJUJEME poukazuje na příčiny současného stavu,
předpovídá další vývoj a formuluje strategii odporu. Navzdory tomu, že jeden a
půl dekády od prvního vydání je na některých místech knihy znatelné (ač, jak
jsem napsal, jí to rozhodné neubírá na naléhavosti - ba pravé naopak), rozhodné
jde o text, který je „povinnou četbou "pro každého, kdo to s bojem za
záchranu Evropy myslí vážné. Můžeme pochopitelné mít určité výhrady k některým
autorovým názorům, přesto text Proč bojujeme povazuji za skutečný manifest
evropského identitárního hnutí.
Adam Berčík, „Generace
Identity"
Tato kniha vyšla již v několika evropských jazycích: vedle
francouzštiny (2001) pak především německy (2006) a rusky (2007), ale také
anglicky (2011). Český samizdatový překlad (2009) anglickému předcházel, teprve
nyní se však i u nás společenská situace zjevné posunula směrem k vážnému
případu (viz slovník). To je také důvod, proč jsme se rozhodli riskovat řádné,
široce dostupné knižní vydání.
Stručná odpověď na otázku „proč bojovat" především zní:
protože Evropa, která je jako geografický i kulturní prostor po tisíciletí
půdou našich národů, hrozí přenárodnění. Dekadence pak spočívá v tom, že
„elity" těchto národů tomuto procesu objektivně napomáhají, resp. jsou
přímo jeho strůjci, a valné části „lidu", kroceného, domestikovaného,
konzumem výrobků, zážitků a suicidální propagandy, je to jedno nebo alespoň
lhostejnost předstírá (autocenzura).
Stručná odpověď na otázku „jak bojovat „především zní:
společné, resp. ne proti sobě. Staré stranické či náboženské spory, národnostní
zášti, nebo dokonce bratrovražedné války mezi Evropany musejí být v dobé
nejvyššího ohrožení zapomenuty. Jestliže Evropská unie chce pokles domácího
obyvatelstva zadržet příchodem dalších 20 milionů lidí z Afriky a z Asie, je to
důsledek momentálně dominující ideologie, té ideologie, která je produktem
obludného systému, v němž turbokapitalistický či kasinový liberalismus
koexistuje se všemi neo- a post- pohrobky marxismu. První spoléhá na (především
mediálně) regulovaný hlavní tok: názory a s nimi spojené způsoby života, které
se s ním nekryjí, mají skončit samy od sebe jako slepá ramena bez nutnosti
mocenského zásahu. Rivalizující ideologie a v nich obsažené ideje, které
vyslovovaly či vyslovují pochybnosti o univerzalistických, ekonomistických a
egalitaristických dogmatech, mají být buď muzealizovány a zapomenuty, nebo nově
interpretovány jako mylné a bezcenné. Pohrobci rovnou provádějí filozofické,
etické a jazykové čistky, vylučují „špatně smýšlejíce ze „slušné
společnosti", ba neváhají kriminalizovat „zlé" světonázory a
zamlčovat či falšovat „škodlivé" (staré i nové) vědecké poznatky. Povolená
diskuze uvnitř systému proto nezřídka připomíná frašku, vede však i k
tragikomickému paradoxu. Ti nemnozí, kteří snad i v upřímném rozhořčení stavějí
proti bezuzdnému merkantilismu „pravdu a lásku", ti, kteří bojují proti
znečišťování životního prostředí, ale neúčastné přihlížejí jeho kolonizaci
cizími národy, popř. s nadšením (!) přijímají projevy afrikanizace (a jiná
znetvoření) evropských národních kultur jako „obohacení", ti — naprosto
dezorientováni — stojí zjevné na straně nepřítele. Ten v podobě systému mistrné
vládne arzenálem silných slov: svoboda, demokracie, humanismus atd., na druhé
straně se umí (před konzumní většinou) tvářit dostatečné „antiideologicky"
(strašlivá zbraň, vždyť podprahová „masáž" je silnější a všudypřítomnější
než kdy dřív!). Výsledkem je dokonalé zatemnění! Idealisté všeho druhu pak
nezřídka míjejí reálnou bojovou linii a spolu s kolaboranty a konformisty jdou
proti zájmu vlastního domova a vlastních lidí.
Guillaume Faye se proto rozhodl opět zmapovat terén a v této
knize nám předává kompas, a tím orientaci. Nová frontová linie mezi dvěma
diametrálně odlišnými pohledy na svět, budoucnost a člověka vede napříč pojmem
identita. Systémoví ideologové se jej často pokoušejí zamlžit nebo ironizovat.
Nomenklaturní účastníci debaty na téma evropské identity „nenacházejí rozumnou
odpověď“ Není důvod jim nevěřit. Tabu, sebecenzura a vysoký index servility
vůči moci jakoukoli rozumnou — upřímnou — odpověď předem vylučují. My si zde
plné vystačíme s definicí Alaina de Benoista, který říká, že „identita není
žádná nedotknutelná esence, ale dynamická substance: nedefinuje to, co se v nás
nemění, ale to, co nám dovoluje měnit se naším osobitým způsobem… „.
Faye tuto substanci nazývá germen. Její vážné narušení
míšením má nakonec za následek ztrátu identity a s ní úzce souvisejícího pojmu
kontinuity. Přetrvávající strukturální souvislost evropské populace je nejvyšší
hodnotou, hodnotou našeho bytí, z níž vyplývají všechny ostatní. Logika
„otevřené společnosti" ji s bezpříkladným cynismem devalvuje. A zatímco
„vědecký komunismus“ popíral objevy v biologii po Darwinovi, dnes musejí
systémoví antropologové docela vážně popírat i třeba vazby mezi biologickým
původem, identitou a kulturou! Sám přívlastek etno se stal nežádoucím...
Zároveň milionová společenství přistěhovalců ze třetího
světa a jejich potomků vytvářejí se štědrou ekonomickou podporou evropských
hostitelských států kulturní, jazykové, ba i právní autonomní bloky, a
vytlačují tak — pouhou přítomností nebo kriminalitou — z těchto teritorií
původní obyvatelstvo. Mnozí si přitom aktivně osvojují role obětí diskriminace
a xenofobie, které pro ně napsali lidskoprávní lobbisté. Ale i tam, kde by se
okupanti ukázali způsobilými převzít ve svých enklávách kontrolu nad
politickou, sociální, kulturní, právní a vzdělávací agendou hostitelského státu
(jako např. potomci vietnamských přistěhovalců u nás), je to stále kolonizace.
Trvalo mnoho let, než se lidé nechali poučit o ekologii, o
vlivu životního prostředí na tělesné zdraví člověka. Ted se zase musejí učit
chránit sebe sama, krev a půdu, řečeno jazykem předků. Je přece absurdní mluvit
o složitosti ekologických vztahů, o rizicích invazních rostlin či zachování
biodiverzity živočišných druhů, a přitom bagatelizovat možné důsledky imigrace
„uprchlíků " (jak zrádný eufemismus!). Přesné to je ale specialita
multikulturní levice — až patologické podceňování všech biokulturních rozdílů.
Vstřícnost k odlišnostem na vlastním území je prý důkazem naší síly. Ale jsme
silní? A kdo stanoví míru vstřícnosti?
Kniha PROČ BOJUJEME vyšla poprvé na samém počátku nového
tisíciletí. Společenský vývoj i probouzející se debata uvnitř protisystémových
sil leccos v ní obsažené dohánějí. Doba, v níž domorodí, historičtí Evropané
budou cizinci ve vlastní zemi, je již naprosto vypočitatelná. A ohňové signály
multikulturní společnosti planuly nejen na mediálních obrazovkách a monitorech:
Nizozemí, Španělsko, Anglie, Francie, Belgie, Norsko, Německo, zde všude
kolonizátoři Evropy jasné ohlašují svůj mocenský nárok.
Prožíváme teď první dějství konvergence katastrof: etnické
střety, finanční krizi a nové kolo boje o suroviny (Blízký východ). Pojem
multikulturalismus se pomalu ostýchají užívat i jeho propagátoři (i když jeho
realita je stále hrozivější) a „experiment Sarajevo" (dnes s 80 %
muslimského obyvatelstva) ukázal, jakou budoucnost nám připravují. Čína a Indie
dorostly v miliardové velmoci, jejichž industrializace a spotřeba mohou být pro
celý svět osudné.
Faye si je dobře vědom toho, že žádná analýza nemůže
formulovat zákony, které by ovládaly sociální realitu. Realita nekonečné
přesahuje možnost jednotlivce uchopit ji v celistvosti - nezbývá než abstrahovat
jisté její aspekty. Důsledné proto hovoří o pojmech a konceptech, které tuto
živoucí celistvost nutné redukují. Nejsou jejím „korespondenčním" popisem,
ale nástroji k jejímu pojímání. Kolaborant či nepřítel má takových
ideologických nástrojů celou řadu (např. pojmy jako „kulturní
relativismus", „lidská práva", „gender", „rovné
příležitosti", ale také koncepty jako „globální vesnice",
„offshoring" aj.); proměnily se ve vražedné, sebevražedné zbraně
evropských národů.
Faye rovněž črtá dlouhodobé vize, pozitivní utopie, bez
nichž není realizace nové skutečnosti možná. Nejdůležitější je koncept
Evrosibiře, obrovského, etnicky homogenního a ekonomicky autarkního celku,
který by byl po všech stránkách nezávislý na zbytku světa. Koncept, který by
zabránil, aby Evropa 21. století postupně degradovala na vojensky apoliticky
bezvýznamnou výspu asijských kolosů, na kulturní muzeum s rysy třetího světa.
Bez surovinové základny Ruské federace je totiž jakákoli představa evropské
velmoci fatálně neúplná. Spojení s evropským Ruskem je zároveň protějškem
Duginova konceptu multirasové Eurasie.
Krčit jen rameny (v Evropě jsou už miliony muslimů, tak co
dělat...) je následek efeminace, etno masochismu, individualismu, modifikace,
maloměšťáctví, novoprimitivismu anebo víry v zázrak. Ty na nás dotírají,
pronikají námi, zneschopňují nás a vězní ve své zúžené realitě. Bylo by velice
chybné podceňovat sílu těchto premis v účinku na naši mysl. Stále vsak ještě
máme svobodu zvolit si jinou soustavu axiomů, zformulovat nový logos a vůlí pak
zkusit zformovat realitu-kulturu jiným způsobem. Co je kdo z lektury této knihy
schopen přenést do svého života a jeho prostřednictvím na své okolí, aby
sebeformování neustrnulo v „osvojené bezmoci" jednotlivce, to si už ovsem
každý čtenář musí podle svých možností a dispozic zvážit sám. Karel Veliký, „Délský potápěč"
V časech indoktrinovaných lží a dobře vychovaných občanských
zbabělostí, se odvaha k pravdě mění ve smrtelný hřích. Několik těch, kteří se
výzvě postaví, pak naopak musí sdílet osud vyobcovaných heretiku. Zde
předstupuje Guillaume Faye, pocházející z novorozeného pokolení kacířů, aby nám
s nejprozíravějším rozumem a s nejsmělejší odhodlaností ukázal, že zdánlivý mír
naší západní civilizace ve skutečnosti představuje jen nejzáludnější a
nejnebezpečnější zastření „válečného stavu“. Přestaňme se konečné konejšit,
pošpiňovat a obelhávat: nepodaří-li se Evropě okamžité probudit své instinkty
života a odporu, mohly by veškeré její národy a kultury beznadějně a navždy
zmizet.
Ale jaký zánik, jaká nebezpečí, jaká smrt vlastně Evropu
ohrožuje? Jako drak z legendy, podobají se tyto hrozby vícehlavé oblude. Ztráta
hodnot, které vytvořily její kulturu, nyní odhaluje míru jejího úpadku:
příslušnost k národu, identitní, etnické a historické uvědomění, meritokracie,
výběr elity a podpora nejlepších, organická demokracie, surhumanismus, vůle k
moci, etika cti tu mizí. Naproti tomu se nebezpečí nepřetržitě dají lokalizovat
na všech úrovních jejích politických, kulturních a sociálních struktur i
hierarchií: plazení se před hlídacím psem Ameriky, konzumismus a merkantilismus
za grimasou řádícího homo economicus, efeminace a kult homosexuálů se všemi
lapsy a ve všech nuancích, univerzalismus, globalismus a mondialismus všech
odstínů a se všemi modlitebními mlýnky, iluze přítomnosti, individualismus, a
jako smrt korunující závěr: etnomasochismus a xenofilie všech proveniencí a
barev. Až na konci této mentální, spirituální a politické degenerace smrt,
která ovládá mnohé jazyky, mění mnohá jména a přijímá mnohé podoby, najednou
strhne svoji masku: demografická regrese bílých národů, tajné zahnízdění islámu
— s jeho nemilosrdným útokem, jakmile nastane jeho hodina — a konečně položení
genetické bomby masovou kolonizací alogenních etnik, jejíž pozdní zážeh
nevyhnutelně vyvolá rasový chaos a kolaps.
Navzdory sebevražedným názorům všech čarodějových učňů bludné
multirasové teorie analýzy všech imigračních, demografických a ekonomických
odborníků symptomaticky potvrzují stále se prohlubující propast, která se
otevírá mezi jasnozřivostí vůdců a demencí rozvrácenou politickou třídou.
Herwig Birg, ředitel Institutu pro populační výzkum a sociální politiku
univerzity v Bielefeldu, to např. shrnuje: „Zde v této zemi se postupně
pohybujeme směrem k druhému nebo třetímu světu. Říkám to naprosto vědomě. (...)
Německo má hodně co ztratit - celosvětově obdivovanou kulturu a svůj vysoký
blahobyt, na němž tato kultura spočívá a který s ní zmizí, bude-li masová
imigrace z třetího světa pokračovat." Se zřetelem na následující čtyři
roky nedávno varoval ještě naléhavěji: „V některých německých velkoměstech
budou už v roce 2010 migranti pod 40 let představovat většinu." Ironie
osudu předčí všechny hororové scénáře, změní-li se včerejší hosté v pány země a
budou-li určovat zájmy společnosti! „Potom, " říká Birg na rovinu, „bude
záležet na tom, jestli přinejmenším většina dříve povinně vítaných cizinců
nebude Němcům nakloněna nepřátelsky". Jasně řečeno: Němci by se měli brzy
začít učit, jakým způsobem získají přízeň nových vládců, budou-li chtít být
nadále trpěni ve své zemi.
To je skutečnost: dekadence stojí mnohem víc než blahobyt.
Vrchol skurility ale spočívá v tom, že bohatství získané z práce našich národů
slouží politickým mafiánům multirasismu takřka jako kreditní karta. Jinak
řečeno: oběti financují své pachatele, dobrovolně tedy platí svým katům
nejvyšší mzdu za svůj pochod na popraviště. Evropa prodává pod cenou své jmění,
aby kryla náklady na vlastní zničení. A tak hospodářský bankrot předchází
genetické zkáze.
V jedné své vizionářské knize Faye, tato nejtvořivější a
nejradikálnější kapacita nové kultury, upozorňuje na eminenci nebezpečí a stále
naléhavější nutnost identitního probuzení:-. „Giorgio Locchi mi naznačil, že
poslední světová válka byla vlastně jen generální zkouška a že Velká Evropa
podstoupí poslední nápor. Byl toho názoru, že žádná prohra není definitivní a
že vítězství je nakonec možné, i když podle všeho stojíme u propasti. Giorgio
Locchi, ovlivněný římskou tradicí a germánskou duchovností, mne požádal, abych
svým způsobem pokračoval v jeho práci. Francouzským způsobem, tzn. s furia
francese, která stále ještě žije v některých galských duších a která je
charakteristická vůlí k ofenzivnímu odporu, bez milosti, bez bázně a bez řečí.
Válka teprve teď začíná. Člověk bude muset jezdit na tygru. Velké konfrontace
se ohlašují: stejnou měrou implikují naši smrt i naše znovuzrození, ale jedná
se pravděpodobně o naši skutečně poslední šanci."
Proč bojujeme je opravdu kniha jdoucí ve stopách velkých
buřičů a buditelů a lecčím bolí — v nemilosrdném zobrazení téměř beznadějné
reality, protože leccos hojí, a sice využitím prostředků a možností jednání,
které Evropa stále ještě vlastní a které ji mohou vyrvat smrti za předpokladu,
zeje Evropané budou znát, chtít a provádět. Bezpochyby kniha, jejíž ohnivé
ideje jsou ještě schopny roznítit ducha odporu Evropanů a jejíž alternativy
jednání jsou vhodné, aby jednou provždy spojily evropské kmeny: od pobřeží
Islandu až k nejzazším hranicím Sibiře. Ale nejen to! Jde také o nové určení
klíčových pojmů, na nichž toto znovuzrození spočívá. Jde tedy o nezměrný
projekt, který učinil naléhavě nutným vydání základního slovníku 127 hesel - a
toho se mohl odvážit, a také to mohl úspěšně provést, jen polymorfní intelekt
Guillauma Fayeho spjatý s jeho inteligencí mnoha nadání.
Systémoví etnomasochisté — a je důležité to v této
souvislosti vědět - jednají Derridovým způsobem, podle filozofa, který se
pokusil rozložit svět: nejprve dekonstruují jazyk, aby poté verbálně zničili
tradice, instituce a zákony, předstupně radikální dekonstrukce našich
základních identitních determinací, aby zkrátka a dobře nakonec bez odporu
uskutečnili vyhlazení národů a kultur.
Pero, které napsalo tuto knihu, je šíp i skalpel v jednom.
Evropskou dekadenci zasahuje jistě do černého a po řadě pitvá všechny nádory,
počínaje rozkladem jazyka. A tak po sobě následují zárodky nebezpečné nemoci,
která napadla Evropu. Iluzivní ideje jsou demaskovány, všechny mystifikace,
všechny sémantické aberace, všechny falešné postuláty jsou vypátrány a očištěny
— i z toho vyplývající pahodnoty, které anestezují naši vůli k odporu a
paralyzují a eliminují naše identitní instinkty. Tedy žádná kniha s rétorickým
žvaněním, kniha intelektuálního gesta, kniha egotismu, ani pro autora ani pro
čtenáře, ale kniha tkaná výlučně z reálných idejí, které čekají, že v nových,
smělých intelektech dozrají k vůli a nakonec k činu — protože jen nové
probuzená vůle je schopna našim bezmála v agónii se nacházejícím národům
zabránit v rozkladu.
Teprve nyní lépe chápeme, proč je reconquista idejí
podmíněna reconquistou pojmů a znovu osvojením si jejich významů: protože
člověk nemůže probudit instinkty, aniž předtím nelikviduje mentální chaos,
který dezorientoval jeho intelekt; pravé tak málo jako múze nové uspořádat
svět, aniž si předtím neuspořádá koncepty, nemůže ani nové orientovat intelekt,
aniž předtím slova nezbaví všech falešných významů, které deformují jejich
smysl a překrucují výroky. To předpokládá psychickou připravenost k
permanentnímu protiútoku na všechny agrese a hojná terorizování pod diktaturou
politicál correctness, která není ničím jiným než válečnou lstí nepřítele,
který přesné ví, že čím více je pervertován jazyk národa, tím více je
bastardizován i jeho duch a oslabena jeho rezistenční síla. Religionista a
germanista Bernhard Kummer řekl výstižné: „Kdo zná povahu naší duše lépe než my
sami, může nás vést, kam chce." Jazyk bezpochyby přechovává některé tyto
klíce: jakmile atrofuje, intelekt se nevyhnutelné snižuje a psychika se
nezadržitelné ocitá v obrovské krizi. Proto byl nejvyšší čas opět dostat pojmy
na bázi jejich exaktního určení, aby se s nimi spojené ideje mohly opět
uspořádat a naše národy unikly globálnímu znekulturnění - předstupni jejich
systematického genetického a identitního zničení. Nutné to předpokládá mentální
a sémantické očištění jazyka — a přesné to Guillaume Faye tímto kompendiem
vykonal.
Tato kniha není ale jen tak nějaká kniha; je to všechno ve
všem: kompendium, nástroj kritické reflexe, strategická zbraň, duchovní kompas,
bojový manuál — a proto je předurčena stát se rukovětí všech evropských
identitních sil XXI. století. Jako předchozí kniha této řady, byla i tato
napsána z povinnosti a z vnitřní nutnosti ve službě strategie probuzení a také
jako korpus společného evropského světového názoru: jsou to válečné knihy —
jedna jako druhá — které nám stále připomínají, ze se nacházíme ve válečném
stavu s nepřítelem, který nás ohrožuje v samé podstatě bytí: v nedotknutelném
právu být a zůstat, čím jsme, zasazeni do potomstva předků, jejichž biografie z
největší části vyprávějí dějiny světa, od dobývání Země až k dobývání hvězd, v
několikatisíciletém, neměnném respektu před zákony života — navzdory všem
zločinným ideologiím rasového a kulturního ničení, jejichž řemeslo se nazývá
míšení. Nyní je snad jasné, proč jsou takové knihy všemi opovrhovateli a ničiteli
rasy na světě pranýřovány jako maximálně nekorektní, protože jsou maximálně
korektní vůči tomu, co pravé chtějí vymýtit: práva národů a životní zákony,
které je určují.
Systém ovšem ještě vlastní karty politična. Ale co jsou
nejintrikánštější hry bez trumfů? My nemáme nic než naše ideje, naše
přesvědčení a naši vůli — věru ne mnoho, ve srovnání s uzurpátory moci, kteří
dennodenně matou mysli, tráví duše a zavádějí všechna myslitelná opatření ke
zničení identit. Hlavní trumf ale máme my, trumf všech trumfů, který oni
nevlastní a nikdy znovu vlastnit nemohou: všichni do jednoho, kteří se podílejí
na odstraňování stop vlastní krve. Víme totiž, kam jdeme, protože víme, odkud
pocházíme. Vlastníme paměť dějin, která je i pamětí mýtu v našem etniku, vědomí
nepřetržité řady předků, od nichž držíme i tu nejcennější mezi všemi výsadami —
totiž výsadu se jim podobat.
Zanechme proto neprodleně nekonečného debatování nad
detailními otázkami — to jsou činnosti na dobu po znovuzrození! Co potřebujeme,
jsou jasné směrnice, nepoddajné principy, nekompromisní hodnoty, neotřesitelná
víra v naši kulturu a v náš národ. To jsou nepostradatelné podmínky vítězství.
Neboť jedno víme: věční zůstaneme, jen pokud proti všem výplodům derealizace
budeme neustále chránit zákon etnické homogenity, nepomíjivé dědictví krve,
který mění lidi, aniž by je předělal, zákon pramenící z božské vůle — jediného
boha, jehož jméno známe: dědičnosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat