Euro-arabský dialog a co z něj vyplývá

Celý příběh arabsko-islámského působení na Evropu nezačal ani letos, ani s válkou v Iráku nebo v Sýrii, která trvá již řadu let.

Je nutné si uvědomit, že Islámská invaze do Evropy začala velice záhy po vzniku islámu, to je zhruba před 1400 lety. Arabové a následně Turci dobyli, kromě původně židovského a křesťanského prostoru Blízkého východu a severní Afriky, značnou část Evropy, přičemž povraždili statisíce a zotročili milión křesťanských obyvatel. Islámská invaze a rozšiřování vlivu skončilo až roku 1683 porážkou Turků u Vídně.  Evropa se ovšem vymanila z islámského vlivu ale až v roce 1922 po rozpadu Osmanské říše. Islám nadále zůstal dominantní v Turecku, v Albánii a v části Balkánského poloostrova. Ale toto období mělo velmi krátké trvání.

S nástupem nacismu v Německu dochází k navázání kontaktů s islámským světem, se kterým nacisty spojovala nenávist k židům. V roce 1937 navštívil Adolf Eichmann tzv. Velkého izraelského muftího Muhammada Amín-al-Husajního, velkého obdivovavetele nacismu a Adolfa Hitlera a navázal spolupráci s Palestinci. Sám Amín-al-Husajní navštívil v roce 1944 Berlín. Němci rovněž vytvořili a vyzbrojili v Bosně jedenadvaceti tisícovou horskou divizi SS z bosenských muslimů – Hanschar určenou pro boj proti jugoslávským partizánům.

Po porážce nacismu se Evropa vzpamatovávala z následků 2. světové války. V roce 1948 vznikl stát Izrael a okamžitě byl vojensky napaden armádami 5 arabských států. Výsledkem této války, která skončila po roce bojů, bylo fakticky určeno území státu Izrael. V následujících létech arabské státy zaútočili na Izrael několikrát. Izrael v těchto válkách zvítězil a obsadil nová území, která byl, vždy pod tlakem Spojených států amerických a hlavních evropských mocností, nucen opustit.  

Přejděme do 70 let minulého století. Tehdy ještě neexistovala Evropská Unie EU, ale hospodářské společenství 9 evropských zemí, zkratka EHS. V té době vrcholil Palestinský terorismus (myslím, že všechny tyto teroristické činy jsou dostatečně známy), řízený Organizací pro osvobození Palestiny (OOP) a financovaný některými arabskými státy. V říjnu roku 1973 napadl Egypt a Sýrie stát Izrael, vypukla tzv. Jomkipurská válka. Tato válka skončila po dvaceti dnech, za cenu značných obětí, vítězstvím Izraele. Arabské státy těžící ropu, ve snaze donutit světové mocnosti k tlaku na anulování výsledku války a k donucení Izraele vrátit dobytá území, vyhlásily ropné embargo. Cena ropy zečtyřnásobily a každý měsíc tyto země snižovaly těžbu o 5% a tím působily její nedostatek. Arabské země dali státům kupujícím jimi dodávanou ropu ultimátum. Toto ultimátum obsahovalo především tyto požadavky: Stažení Izraele ze všech obsazených území, uznání Palestiny, zastoupení OOP na všech mírových jednáních a prohlášení rezoluce č. 242 Rady bezpečnosti OSN za bezvýhradně platnou.

Evropské mocnosti reprezentované Německem, Francií a Itálií v panice z nastalé situace zahájili se zeměmi OPEC tzv. euro-arabský dialog a vzápětí přijali všechny arabské požadavky. Od té doby tento dialog pokračuje.  Kontakt jsou nesmírně čilé. První schůze na téma euro-arabského dialogu se konala v Damašku v září 1974. Pak už se schůzky konaly pravidelně každý rok: Bonn 1975, Cairo, Paříž a Dublin 1976, Luxemburg 1977, Rome 1978, Štrasburg  a Haag 1980, Rabat 1981, Bonn 1982, Bagdad 1983, Madrid 1984, Rabat 1985, Vídeň 1986, Rabat 1988, Dublin 1989, Lisabon 1991, Paris 1994, Ammán 1996, Malta 1997, Damašek 1998 and Brusel 2002 atd. Výsledky plynoucí z těchto schůzek jsou celkem jednoznačné. Arabské země budou dodávat Evropě ropu a zemní plyn, za to Evropa poskytne arabským (muslimským) zemím vyspělé technologie a bude přijímat arabské (muslimské) migranty. Dále se evropské země EU zasadí o to, aby islám byl v Evropě vnímán v tom nejlepším světle. Pokud jde o migranty, evropské státy se postupně zavázaly, že jim zaručí volnost pohybu, podmínky stejné jaké mají obyvatelé hostitelských zemí, ubytování, zdravotní péči, bezplatné vzdělání, sociální dávky a další požitky. Dále EU-státy přislíbily vytvořit arabským přistěhovalcům a jejich rodinám takové podmínky, aby mohli udržovat své náboženské a kulturní tradice. Toto vše evropské státy beze zbytku plní a je to zakomponováno do Lisabonské smlouvy a dalších nařízení EU orgánů.

Pokud jde o propagaci islámu, na tomto úkolu se podílí řada, za tím účelem zřízených institucí a neziskových organizací. Nejprve bylo nutné upravit dějiny. Část, tu o islámském vraždění a zotročování zamlčet, část o pozitivním vlivu islámské invaze do Evropy zveličit a především nově vytvořit. Pak bylo potřeba tyto nové dějiny zapracovat do školních osnov. To se rovněž stalo. Dále se musí islám a pouze pozitivní informace o něm propagovat v tisku, televizi a ve filmu. V této oblasti je známo mnoho „skvělých“ počinů. Negativní informace měly být cenzurovány. Toto se rovněž podařilo a daří.

Ukázalo se, že ani toto orwelovské působení nemá na některé jedince dostatečný účinek a hlavně kromě oficiálních medií existují neoficiální sdělovací a komunikační média, především internet.  Tam ovšem autoři státní doktrínu propagace islámu neplní. Takže bylo nutné přistoupit k represím. Veškerý nesouhlas s neomezenou imigrací z arabských zemí a odpor proti islamizaci Evropy prostřednictvím muslimských přistěhovalců je v řadě zemí nyní stíhán a souzen jako trestný čin rasismu, xenofobie, a urážky islámu. Tresty jsou (zatím) propuštění ze zaměstnání a zákaz výkonu povolání (u státních zaměstnanců) a vysoké finanční pokuty, není mi známo, zdali došlo k trestu odnětí svobody.

Z tohoto úhlu pohledu musíme proto vidět současné, mnohým z nás nepochopitelné jednání a chování obyvatel některých zemí Evropy, především Německa. Zatímco u nás v České republice jsme budovali socialismus, v ostatních zemích Evropy byli obyvatelé vystavení po 40 let pozitivní propagaci arabského islámu. U nás se k tomu přistoupilo samozřejmě se vstupem do EU rovněž. Zpočátku nenápadně, nyní v souvislosti se současnou migrační vlnou, nesmírně agresivně.

Zbývá se zamyslet, zdali politici mohou jednat jinak a zdali, kdyby byli zvoleni do vedoucích politických funkcí jiní, by se něco změnilo. Vzdát se arabské ropy a plynu znamená vzdát se značné části blahobytu, nebo vstoupit do jednání s Ruskem o značném zvýšení dodávek. Rusko je ovšem pro Německo (i Polsko) z historických důvodu nepřítel číslo jedna, ani USA by to nepřipustily, tudíž to nepřipadá v úvahu. Druhá věc je dnes již např. v Německu 10% menšina obyvatel islámského náboženství, lhostejno, zda ti lidé mají občanství, či nemají, zda jsou v zemi legálně, nebo ilegálně. Budou politici riskovat nepřátelství arabských zemí s nebezpečím vyhlášení džihádu proti nevěřící Evropě se zapojením všech islámských přistěhovalců? Myslím, že nikoliv.

Z toho vyplývá, že islámští migranti budou nadále přijímáni s otevřenou náručí a budou jim vytvářeny ty nejlepší podmínky v duchu dohod euro-arabského dialogu. Pokud má dojít k naplnění cílů projektů jako např. zamlčovaný a oficiálně popíraný Euro-Med, je potřeba pokračovat.

Jaké by mohli nastat překážky na této cestě? Křesťanství, alespoň podle prohlášení a přístupu kléru katolické církve, problémem není. Katolická církev již zřejmě na budoucnost křesťanství v Evropě nesází, tak jako tak z něj zbyla pouhá slupka. Problém vidím jinde. Islám není náboženství – islám je politický systém. Z toho plyne, že muslimské obyvatelstvo bez muslimského státu nedává smysl. To je důvod, proč se v Evropských městech vytváří uzavřené komunity – státy ve státě, kde je islám uplatňován komplexně to jest, jsou uplatňovány i všechny politické a právní části islámu. Tady by možná pokus o zavedení islámského státu mohl narazit, neboť pokud nekonvertuje k islámu dostatečný počet původních obyvatel (zatím to nevypadá na nějakou velkou chuť k tomu), staly by se domácí obyvatelé ve vlastním státě občany druhé nebo spíš třetí kategorie, (druhá kategorie jsou islámské ženy). Museli by se tudíž vzdát všech svých tradic, zvyků, posuzování morálních hodnot, nyní obvyklých vztahů mezi pohlavími, vnímání práva a spravedlnosti, svobodného myšlení a vzdělání, je toho prostě řada, co je s islámem nekompatibilní. Ale to už nejsou fakta, to bych zacházel do oblasti fantazie a v té jsou mnohem větší odborníci. Například Luděk Frýbort, román „Pod znamením půlměsíce“, který doporučuji těm, kteří laskavě dočetli až sem k přečtení.