Zamyšlení nad knihou "Obnova národů".

Proto, abychom rozuměli tomu, co se nyní děje na Ukrajině, abychom alespoň částečně chápali vztahy mezi Poláky, Ukrajinci a Rusy mezi sebou navzájem, musíme znát historické děje, které se odehrály na tomto území, obývaném zmíněnými národy.

Tato znalost nám pomůže v tom, že se nám zdánlivě nepochopitelné děje stanou lépe srozumitelnými. Nejen to, pokud dokážeme z historie odvodit určité zákonitosti, umožní nám to odhadnout, jakým směrem se bude ubírat vývoj v Evropě v nejbližších desetiletích.

Marně pátrám v paměti, zdali se kdy o historii tohoto území, na kterém se dnes nacházejí státy Polsko, Ukrajina, Bělorusko, Rusko a tři pobaltské státy – Litva, Lotyšsko, Estonsko, kdy mluvilo, ať v hodinách dějepisu ve škole, nebo kdekoliv jinde. Víme-li něco o historii tohoto území, pochopíme, proč kolem tohoto tématu panovalo v dobách existence socialistického bloku států mlčení, které fakticky trvá dodnes. Jsou to totiž události a činy, na které je pro mnohé lepší zapomenout. Kdyby nedošlo po převratu na Ukrajině ke glorifikaci jistých organizací a jejich vůdců z období 2. světové války, možná by se i podařilo zapomenout.

Kdo chce získat ucelený obraz dějin posledních několika staletí spojených s formováním moderních národů na tomto území, aniž by byl ovlivňován subjektivním hodnocením některé ze zúčastněných stran, nebo dokonce politickou propagandou, tomu doporučuji knihy Timothy Snydera – „Obnova národů“, která před nedávnem vyšla v češtině.

Tento článek není recenzí knihy, nemám takové informace, abych mohl posoudit, zdali jsou všechna uváděná fakta pravdivá a přesná. Vycházím tedy z toho, že jsou. Protože autor je vědec a historik, popisuje dějinné události, aniž by dělal nějaké závěry, nebo hledal paralely se současností. Vzhledem k tomu, že vědec nejsem, mohu si některé své vlastní závěry bez ohledu na jejich objektivitu dovolit udělat. Pokud nejsou pro vás zajímavé, vynechte část označenou „Závěr“. V ostatním textu se můžete seznámit s událostmi a osudy obyvatel jednoho velkého území Evropy.

Pro časové rozčlenění děje jsou důležitá čtyři období.

•     1385-1795 vznik a existence Velkoknížectví Litevského

 

•     1569-1794 Polsko-litevská Unie oficiální název Království polské a Velkoknížectví litevské

• 1772-1918 Rozdělení Unie mezi velké říše

• 1939-1945 Území někdejší Polsko-litevské Unie okupovaná Velkoněmeckou říší.
   

Abych mohl dále používat termín národ, je třeba jej vysvětlit. Právě vztahy mezi nově se formujícími národy jsou pro události na tomto území rozhodující. Národy, myšleno etnické národy, to je společenství lidí mluvících stejným jazykem, majících svou specifickou kulturu a hlásících se k společným předkům, ty existovaly vždy, ne vždy byl ovšem národ vnímán jeho příslušníky stejně jako dnes.

Ve středověku byl národ chápán spíše politicky, to jest, národem byli poddaní jednoho panovníka žijící na území, které ovládal. Prostí poddaní se identifikovali spíše než s národem se svojí vesnicí, či městem nebo s tím feudálem, jemuž byli poddáni. Šlechta se většinou neidentifikovala s konkrétním národem, ale s bohatstvím a mocí, případně podřízeností určitému panovníkovi. Tato vysoká vrstva společnosti často mluvila i jiným jazykem než jejich poddaní. (Zajímavé je zjištění, že k podobné situaci došlo i dnes. Vysocí politici a manažeři nadnárodních korporací, významní vědci a akademici nemají národnost, mluví společným jazykem novodobé elity, to je anglicky. Tito lidé se nepovažují za příslušníky žádného národa, identifikují se s lidmi podobně bohatými a vlivnými, kdekoli na světě.)

Vnímání etnického národa a pocit národní sounáležitostmi s lidmi stejné národnosti ať žijí kdekoliv, se objevilo až po zrušení poddanství. Lidé získali možnost se stěhovat a rovněž došlo ke zvýšení všeobecné gramotnosti. Také prostí lidé četli a mateřský jazyk získal na významu, protože textu v cizím jazyce nebyli schopni porozumět. Toto období národního uvědomování a vytváření moderních národů spadá v Evropě zhruba do 18-tého století. Jediným etnikem, jehož příslušníci se vnímali jako národ vždy, a byli tak vnímáni i svým okolím, byli Židé. I když mluvili nějakým místním jazykem, měli navíc svůj vlastní jazyk, kterým mluvili mezi sebou a hlavně měli náboženství pevně spojené s národností.

Jak je vidět na dříve zobrazených mapách existovalo vedle Polského království od roku 1385 až do roku 1795 Velkoknížectví litevské, které ovládalo Pobaltí na severu a směrem k jihu slovanská území až k Černému moři. Polsko-litevská Unie, která vznikla spojením Polského království a Velkoknížectví litevského představovala obrovské území od Pobaltí přes území na západě, kde leží město Gdaňsk, dále Krakov, směrem na jihovýchod města Lvov, Kyjev a zpět na sever Minsk a Vilnius (Wilno). Toto soustátí sousedilo se Svatou říší římskou, Osmanskou říší a Moskevským knížectvím.

V roce 1792 došlo ve třech etapách po prohraných válkách k postupnému dělení Polského království mezi Prusko, Rakousko Uhersko a Ruskou říší, čímž došlo k zániku Polsko-litevské Unie. Německo ovládlo rozsáhlá území na severozápadě, Rakousko-Uhersko Halič s městy Krakov a Lvov a Rusko ovládlo část východní Ukrajiny až po Kyjev. Lidé mluvící stejným jazykem se nacházeli na území různých států. V té době už byl ovšem lidmi vnímán etnický národ a lidé se většinou identifikovali spíše než se státem, s národem. To se plně projevilo po 1. světové válce. Po jejím skončení si žádný národ nepřál setrvat v mnohonárodnostní říši. Rozpadli se státní útvary Rakousko-Uhersko a Osmanská říše a na těchto územích vznikly nové národní státy. Také Sovětský svaz byl tvořen svazkem národních republik. Hranice těchto států byly vyznačeny zhruba v hranicích středověkých státních útvarů, pokud tyto existovaly. Pokud v minulosti národ neměl vlastní stát, území se rozdělilo. Například o území Haliče obývané Ukrajinci a Lemky (Rusíny) se podělily Polsko a Československo. Snahy Lemků o vlastní sebeurčení formou autonomního území, byť v rámci Československa, se nesetkalo u Poláků s pochopením.  Vznikly tedy národnostně nehomogenní státy, v nichž žily minimálně dva národy a navíc v každém státě, v menším či větším počtu Židé. Tato skutečnost měla zásadní vliv na vývoj dějinných událostí. Rozpory, které existovaly mezi jednotlivými národy, se v mírových podmínkách dařilo držet v přijatelných mezích, jakmile vypukla nová válka, přerostly tyto nevyřešené spory v tragédii.

Německo a Sovětský svaz si po podepsání dohody o vzájemném neútočení rozdělily polský stát. Sovětskými orgány bylo poté nejméně 40000 polských občanů z východního Polska deportováno do Kazachstánu a na Sibiř. Byla povražděna polská duchovní elita a celý důstojnický sbor, který se ocitl na sovětském území.
Pokud jde o území meziválečného Polska, okupované Německem a označované jako General Gouvernement, to je oblast Haliče a Reichskommisariat Ukrajine zahrnující oblast Volyně, došlo také zde k etnickým čistkám. První provedli němečtí okupanti a při nich povraždili  prakticky veškeré židovské obyvatelstvo. Další už prováděly místní podzemní organizace – Ukrajinská povstalecká armáda (Ukrajinska Povstaňska Armija) a poté po osvobození území od Němců se mstila polská Zemská armáda (Armia Krajowa) . Těmto čistkám padlo za oběť na 100000 civilních obyvatel, z toho bylo 80000 Poláků a 20000 Ukrajinců. Ukrajinci, před 2. světovou válkou žili v Polské republice a v Sovětském svazu v Ukrajinské SSR. Po porážce Polska Německem a po obsazení území Ukrajinské SSR německou brannou mocí, se Ukrajinci domnívali, že nastal čas pro vytvoření jednotného ukrajinského státu na celém území obývaném etnickými Ukrajinci. Aby se zavděčili německým okupantům, vstupovali ukrajinští muži do jednotek německé policie a do jednotek SS Galicia. Tito ozbrojení Ukrajinci pomáhali Němcům při likvidaci židovského obyvatelstva.

Když Ukrajinci pochopili, že se od Němců nemohou nadít ničeho dobrého, natož vlastního státu, odešli policisté z německých služeb a připojili se k partyzánům organizace UPA (Ukrajinská povstalecká armáda). Pro tuto organizaci byli větším nepřítelem než Němci (u kterých věřili, že po porážce Ukrajinu opustí) Poláci. Proto si organizace UPA vzala za úkol vyčistit území Volyňska a Haliče od obyvatel polské národnosti. Zvěrstva, kterých se Ukrajinci v létech 1943-44 na polském civilním obyvatelstvu dopustily, překonávaly ne rozsahem, ale brutalitou i počínání německých jednotek SS.

Na Volyni, žila i česká menšina. O jejím osudu se kniha „Obnova národů“ nezmiňuje, ale z vyprávění svědků víme, že vraždění nebyli ušetřeni ani příslušníci této menšiny.

Pro přesnou představu toho, co se při těchto akcích UPA a ukrajinských vesničanů při totální likvidaci polských vesnic dělo odcituji z knihy:

„Těsně před úsvitem 29. srpna 1943 Gleboczycu obklíčili partyzáni UPA a Ukra­jinci ze sousedních vesnic a pustili se do vraždění všech jejích obyvatel. Hospodáře, kteří už byli na poli, obstoupili a zabili ranami srpů. To vyplašilo jejich manželky, které byly zabity kulkami nebo zemědělským nářadím, anebo obojím. Nadělalo to dost hluku, který varoval několik lidí, aby utekli. Bylo zavražděno nejméně 185 Po­láků. Některým usekli hlavu, některé oběsili, některé stáhli z kůže, některým vy­rvali srdce z těla, některé upálili. Mnohé rozsekali na kusy zemědělským nářadím. Někteří zažili ne jedno, ale více nebo všechna tato mučení. Vesnice byla zničena a dnes po ní není ani stopy.“

Poté, co byli Němci z Ukrajiny vytlačeni postupem Rudé armády, Poláci z odbojové organizace Zemská armáda prováděli na členech UPA, ale i na civilním ukrajinském obyvatelstvu odplatu. Cílem bylo i v tomto případě vyčistit polské území od cizího etnika. Toto dílo pak dokonal polský komunistický režim repatriací ukrajinského a polského obyvatelstva, čímž v obou poválečných státech bylo na tomto území národnostně jednotné obyvatelstvo.

Po skončení 2. světové války se znovu měnily hranice, které byly vytvořeny po skončení předchozí války roku 1918. Z meziválečné Polské republiky si Sovětský svaz přisvojil části území Litvy, Běloruska a západní Ukrajiny. Na druhé straně poprvé v dějinách vznikl ukrajinský stát obsahující celé území východní i západní Ukrajiny včetně Podkarpatské Rusi, byť jako součást Sovětského svazu.

Závěrem

Seznámíme-li se se všemi historickými událostmi, můžeme si vyvodit tento poznatek: Příčinou občanské války a etnických čistek není nacionalismus, který je přirozeným mýtem moderního člověka, ale etnicky nebo nábožensky nehomogenní stát.

Tato okolnost nastala v mnoha zemích po rozpadu imperiálních států po první světové válce. Podobná situace jako v Polsku byla v bývalé Jugoslávii. Přestože národy na Balkáně se vyvražďovali za druhé světové války navzájem, ať už na národnostním nebo v tomto případě spíše náboženském základě, byl po skončení války jugoslávskými komunisty vytvořen násilně jediný, etnicky a nábožensky nejednotný stát. Vzájemné křivdy byly ne odpuštěny a zapomenuty, ale zamlčeny. Toto pak vedlo k občanské válce v Jugoslávii v 90-tých letech. Tím, že se do války zapojilo NATO  a nebylo umožněno vytvoření etnicky a nábožensky homogenních států se problém zakonzervoval a objeví se kdykoli v  budoucnu.

Válka mezi státy a občanská válka se liší v jedné zásadní věci. Pokud je ve válce nepřítel poražen, odejdou okupanti do své původní vlasti. Když je poražena jedna strana v občanské válce, nemají lidé kam odejít. Proto se v občanské válce neberou zajatci. Poražení jsou vězněni a zabíjeni.

Utopický experiment postavený na ideologii multikulturalismu, který provádějí levicový liberálové v současné Evropě, vytváří znovu, etnicky, kulturně a nábožensky nehomogenní státy.

Použité zdroje: Kniha Timothy Snydera Obnova národů, obrázky a mapy https://wikipedia.org