Moderní rodina (mýty a skutečnost) - úryvky z knihy Ivo Možného

Kniha Iva Možného  - Moderní rodina je velmi zajímavé čtení. Autor knihu připravoval v 80-létech 20-tého století a 1. vydání vyšlo v roce 1990. Na knize překvapuje značná otevřenost a kritičnost, což koriguje naše představy o cenzuře v tehdejším režimu. Povinnou zmínku o teoretikovi komunismu Karlu Marxovi, kniha samozřejmě obsahuje. V podtitulu názvu knihy je uvedeno "mýty a skutečnost". Kniha skutečně vyvrací některé naše představy o rodiném životě v minulosti. Také je velmi zajímavým nezkresleným svědectvím o stavu české společnosti v závěru existence socialistického režimu v Československu.
Z knihy jsem vybral několik dle mého soudu zajímavých pasáží. Tyto úryvky přímo vybízí k rozboru nebo ke komentování, ale nebudu to dělat, hlavně proto, že mám na rozdíl od mnohých současných komentátorů důvěru v inteligenci a dobrý úsudek čtenáře. Těch několik krátkých úryvku jsem vybral hlavně proto, abych nalákal čtenář tohoto článku k tomu, aby si knihu půjčil ve veřejné knihovně, případně zakoupil v antikvariátu a přečetl si jí celou. Stojí to za to.
Citace z knihy:

Člověk je zvláštní bytost a tytéž podmínky, které z jednoho udělají něco jako katova pacholka, dají v druhém rozkvést až nad zemské laskavosti a vlídnosti. Příklady takových osobností pak září na temném pozadí doby přes hranice staletí a nás by ani nenapadlo jejich existenci přehlížet. Pokoušíme se jenom pochopit, co leželo mezi těmito dvěma krajnostmi a udávalo tón doby, ovlivněno nepopiratelně častěji smrtí v rodině i obci a její takřka hmatatelnou všudypřítomností.

Je také nesporné, že nižší hladina emocionální vroucnosti v rodině měla i některé kladné stránky. Méně lásky a více citové nezaujatosti znamenalo také méně důvodů ke zklamání a trpkosti, a tedy i méně zuřivé nenávisti. Zločiny z vášně, jak je známe my, byly řidší. Jak dokládá zevrubná studie zločinnosti ve středověké Anglii, násilí uvnitř rodiny bylo tehdy daleko méně časté nežli násilí vně rodiny, tedy pravý opak současného stavu. Na počátku čtrnáctého století zjišťuje tato studie20 jen osm procent vražd v rodině: dnes je vražda rodinným zločinem. Ve všech opravdu civilizovaných společnostech "můžeme s největší pravděpodobností očekávat, že pokud nám někdo život násilně ukrátí, bude to člověk blízký. Nejčastěji manželský či milostný partner nebo vlastní potomek.

Chladnější citové klima působilo tradičně také jako lepší prostředí pro pacifikaci psychických onemocnění, jejichž průběh příliš vroucné citové vazby v rodině zhoršují, pokud vůbec některé psychózy nejsou jimi přímo vyvolány. Takové jevy, jako je Oidipův komplex a Elektřin komplex mohly být diagnostikovány až ve skleníkové atmosféře pozdně měšťanské biedermeierovské rodiny.

Nakonec i celá naše téměř neurotická potřeba soukromí, pro tradičního člověka naprosto nepochopitelná, má asi své kořeny v naší citově přetopené domácnosti, a snad i vzestup individualismu a často bolestná potřeba osobní svobody moderního člověka jsou pochopitelné jen tehdy, bereme-li příslušný zřetel na to, v jaké citové atmosféře vyrůstáme.

Vysoká dětská úmrtnost a častá přítomnost smrti v rodině neurčovala ovšem jen citové klima doby. Organizovala přímo fyzický život rodiny, udávala rytmus životnímu cyklu a určovala vnitřní uspořádání rodiny.

Když takový Člověk seznal, že toto lože bude jeho ložem úmrtním a že jeho hodinka nadešla, sdělil to svým nejbližším a nikomu nepřišlo na mysl mu to vyvracet či jeho stav zlehčovat. Je třeba říci, že zapřít umírajícímu do tváře, že jeho nemoc je smrtelná, že jeho dny jsou sečteny a jeho čas se naplnil, jak se to dnes dělá běžně, by se v tradiční společnosti pokládalo za otřesný cynismus, naprosté morální selhání a sprostotu nejvyššího řádu. Něco takového leželo daleko za hranicemi představitelného. Proč by to také kdo dělal? Člověk umíral v kruhu svých blízkých a věci probíhaly podle ustáleného pořádku. Umírající v duchu prošel celý svůj život a vzpomněl na všechny, kteří ho už předešli. Věděl, že teď má naději se brzy s nimi zase setkat. Prožil svou lítost nad utrpením, jež druhým způsobil a už je nenapraví. Poprosil ty, kdo obklopili jeho úmrtní lože, aby mu odpustili, čím se proti nim provinil. Požehnal jim a popřál každému, co pro něj považoval za nejlepší. Uvážlivě rozdělil mezi své nejbližší, co po něm na tomto světě zůstává, a někdy vyslovil i přání, kde by chtěl být pochován. Byl-li katolík, vyzpovídal se a přijal poslední pomazání. Pak poručil svou duši bohu a čekal. Když se smrt opožďovala, umírající se ponořil do mlčení; tomuto světu už neměl co říci.

Musíme tu mít stále na mysli, že z určitého, v hodince smrti velmi významného pohledu, vývoj v Evropě neproběhl tak, že by se průměrný lidský věk od středověku z původních třiceti pěti let naděje na dožití prodloužil na sedmdesát, nýbrž tak, že lidský život se na pouhých sedmdesát let zkrátil.

Neboť co je to sedmdesát let proti věčnosti?

Takto důstojný způsob smrti se neměnil po věky. Umírali tak ve dvanáctém století rytíři svátého Grálu, její literární obraz najdeme v písni o Tristanovi a Isoldě, taková smrt byla doprána bláznivému donu Quijotovi, a umírají tak ještě i chudí chalupníci u Boženy Němcové a Karla Václava Raise. Ne všem, co byli před námi, se podařilo takto umřít, ale všichni si přáli šťastnou smrt. Věděli přesně, jak vypadá.  

Před sto lety, v roce 1886, zemřelo do jednoho roku po narození dvacet sedm dětí ze sta. O jedno století později, v téže populaci českých zemí, roku 1986, nedožilo se porodu ze sta zdravě počatých dětí čtyřicet jedna. To není omyl, čtete správně, čtyřicet jedna ze sta. Museli bychom jít dále zpět do předstatistického období, tak asi na konec středověku, abychom se dostali ke stejnému podílu kojenecké úmrtnosti. Tu nemáme přesné údaje, ale existuje dost obecná shoda mezi historiky, že v předmoderních dobách od nepaměti kolísala kojenecká úmrtnost mezi dvaceti až čtyřiceti procenty, kdežto umělé přerušení těhotenství se prakticky neprovádělo.

Dnes kolísá v tomto rozsahu namísto smrti dětí podíl těhotenství, jež byla uměle přerušena před narozením dítěte.

(Statistika z roku 1990  - na 100 narozených dětí 96 umělých potratů to je opět podobné číslo jako v roce 1986 na 100 početí 48 umělých potratů. Rok 2017 – ze 100 počatých dětí se nedočká porodu 24 z důvodu umělého potratu. Celkově je ovšem na 100 početí 36 potratů, neboť dalších 12 je samovolných.)

Nazíráno s tímto vědomím nabízí se myšlenka, že takzvaná demografická revoluce v té fázi, kdy způsobila prudký růst populace v Evropě, nebyla dána především snížením kojenecké úmrtnosti, jak se všeobecně vysvětluje (protože ta se v podstatě jenom přenesla před narození), ale zvýšením zdraví matek a otců a z toho vyplývající vyšší frekvencí pohlavního styku a zvýšenou plodností, jež ještě nebyla korigována potratovostí. Je to pochopitelně jenom hypotéza, ale je to hypotéza, která stojí za úvahu.

Křesťanské chápáni manželské lásky. To, že křesťanství definovalo vztah mezi manžely jako lásku, patři k jeho historicky nejvýznamnějším přínosům. Vedle nové definice člověka byla právě tato nová definice vztahů mezi lidmi tím podstatným, Čím křesťanství v určité rovině otevřelo novou cestu dalšímu vývoji evropských společností.

Na rozdíl od starozákonního světa i od klasického Říma, které se bez lásky při definici vztahů v rodině koneckonců obešly, křesťanské pojetí rodinných vztahů je cele postaveno na předpokladu vzájemné lásky mezi manžely. Je to nejen historické novum, z jistého hlediska jde přímo o anomálii ve vývoji druhu. Historikové a antropologové se dnes vesměs shodují v názoru, že všechny dosavadní společnosti - s jedinou výjimkou současných společností našeho kulturního okruhu — se chovaly a chovají spíše nedůvěřivě k upřílišněné lásce mezi partnery, protože se tím zvyšuje riziko, že manželé jeden pro druhého zapomenou na své ostatní sociální závazky, a žádná rozumná společnost si nedovolila dosud budovat instituci rozhodující o samé její fyzické (a v podstatné míře i sociální) reprodukci na něčem tak efemérním a křehkém, jako jsou city, jež projdou I párem v době namlouvání.

To nové, s čím přišlo křesťanství před dvěma tisíci lety, totiž adorace lásky mezi manžely, má velmi houževnatou životnost. Na první pohled se nová koncepce manželské lásky zachovala ve své podstatě nezměněná do dneška a přežila i proces sekularizace celé naší každodennosti — včetně původně posvátné instituce manželství. Také naše dnešní vidění rodinných vztahů — a opět nejde jen o právní systém či jinak výslovně formulované normy — předpokládá přece vzájemnou lásku mezi mužem a ženou, kteří spolu žijí v manželství, jako nezbytnou podmínku úspěchu soužití.

Pokud ovšem najdeme onu zmíněnou rozumnou míru a pokud se nám naši vzájemnou nezávislost podaří opravdu vyvážit. Manželská láska jako vztah dvou relativně nezávislých individualit je zajisté vztah velmi krásný — ale také velmi křehký, jako celé moderní manželství.

Sebeobětování — seberealizace. Snad nejvíce se naše společenské vědomí vzdálilo od tradičního pólu na dimenzi sebeobětování - seberealizace. Potěšení, které lze získat ze sebeobětování, je v pánujícím hédonistickém klimatu už obtížné i vysvětlit. A přece to byla po věky pozitivní hodnota. Ať se to zdá současníkům jakkoli podivné, sebeobětování bylo chápáno jako jedna z významných slastí, které manželství přináší. Ovšem, i v sekularizovaném pojetí manželské lásky k sebeobětování občas "dochází, ale společenským vědomím není vnímáno jako zisk, nýbrž jako ztráta. Samo slovo ,,oběť“ nabylo mezi šestnáctým a devatenáctým stoletím v novém sekularizovaném společenském vědomí jednoznačně záporný význam a dostalo špatný zvuk. Člověk, který se obětuje, není hoden obdivu a úcty, ale spíše soucitu a možná i pohrdání: asi je hloupý. Jen jakási dávná paměť nám připomíná slast sebeobětovaní ale musíme to tajit, čerpáme-li ji z lásky manželské; sociálně přijatelná je ta slast jen tehdy, máme-li ji ze vztahu k dětem. A to ještě sotva.

Za pozitivní kvalitu manželské lásky jsou dnes naopak jednoznačně považovány možnosti, které manželský úvazek skýtá k rozvoji vlastní osobnosti, k sebeuplatnění, seberealizaci ženy i muže  Soudobé manželství je stále více základním prostorem seberealizace pro moderního člověka, kterému jiného volného prostoru k projevení spontancity neponechaly. Kdo jiný ocení naši jedinečnost, ne-li vlastní manželský partner? Moderní manželství zdá se být přímo za tímto účelem koncipováno Mnohý mladý muž i žena ani nevědí, proč by se měli vlastně ženit či vdávat, ne-li proto, aby našli pro sebe pochopení. Aby  to pochopení zinstitucionalizovali. Aby měli papír na to, že ho mají právo očekávat.

A víc: aby si zajistili i pochopení pro své aspirace mimomanželské. Manželství je modernímu člověku základní oporou, zázemím, zdrojem v jeho obtížném úsilí, aby se prosadil v nepřehledném a k jeho ambicím lhostejném světě velkých organizací. To nemenší, co můžeme od manželského partnera požadovat, je, že nic mu úsilí o seberealizaci nestojí v cestě. Nedodržení tohoto pravidla, případně vyžadování obětavosti je už vesměs pociťováno jako nedostatek manželské lásky. V krajním případě je i legitimací rozvodu: žít dále s ženou či mužem, která/který mi brání v rozvoji, může být pochopitelně i nesnesitelné. Jistá potíž ovšem nastává, když rozvoj jednoho koliduje s rozvojem druhého, protože zatím nemáme vypracována přesná pravidla o prioritách, a úplně bezohledné tu bývají děti, které oběma rodičům značně přistřihují křidélka osobních aspirací. Rozvést se s nimi zatím společenské vědomí nepřipouští, ač i tu jsme svědky řady úspěšných realizací.

Úkoly do sebe dokonale zapadají, navazují na sebe, prostupují se, a teprve až jako celek vedou k dosažení cíle.

Přirozeným důsledkem takové úplné komplementarity je také absolutní nemožnost rozlišit na této ose práce prostory či úkoly „významnější" a „méně významné" z nějakého vyššího, „nadrodového", obecně lidského hlediska. Takové hledisko nikdo nezastává, je mimo struktury kulturně legitimního myšlení. Všechny pozice a činnosti jsou vzájemně nezastupitelné, na sobě závislé a tedy nepoměřitelné. Když Eva předla a Adam sil, kdo tehdy pánem byl ? — komentuje tuto situaci prastarý verš.

Všeobecně tedy tato perspektiva implikuje zásadně odlišnou skladbu mužského a ženského životního údělu, a to zdaleka nejenom při rození a výchově dětí, popřípadě v domácnosti. Je součástí uceleného světového názoru, který univerzálního „člověka" pokládá za nepřiměřenou abstrakci. I v abstraktním uvažování myslí vždy bud o „ženě" anebo o „muži". Je vnímavý k rozlišení mužské a ženské percepce času, prostoru a významu slov i gest. Rozlišuje instinktivně, nicméně ostře v každém sociálním teritoriu prostory mužské a ženské, i fyzicky. Rozeznává mužsky a žensky legitimní cíle, rozlišuje mužské a ženské potřeby, připouští dvojí, mužsky a žensky legitimní logiku. V krajní formulaci ví, že tu jde o dva světy, a jeden nemůže ten druhý nikdy pochopit (pokud ho vůbec, adekvátně vidí). Nicméně je bez něj nemyslitelný a — což je asi sociálně nejdůležitější — může se na něj v rámci platných pravidel absolutně spolehnout.

Historicky vzato je tato rodová perspektiva velmi stará, starší než perspektiva pohlaví. Setkáváme se s ní už — a v čisté formě snad jedině — v předliterárních společnostech, kde zcela dominuje. Pro většinu současného lidstva, žijící v kulturách asijských, latinsko- amerických, afrických a oceánských, je však i dnes velmi významná.

Neartikulovanost ženského vidění světa v naší společnosti nám činí stále Větší potíže.

Za druhé pak, ať je artikulován Či nikoli, ani strukturální výklad patriarchátu nevrací muži v rodině jeho původní důstojnost. Konec konců JE to muž a za uspořádání poměrů odpovědnost nese. Do postojů jeho vlastní ženy k němu to vnáší zvláštní ambivalenci. Na jedné straně jeho žena uznává, že panující poměry způsobil stejně málo jako ona sama. Jako člověk je nevinný. Jako člověka ho má ráda, a někdy ho snad i lituje. Nicméně — za to, jak to dnes na světě vypadá, mohou muži, a může tedy za to i on. Jako muž je tedy její nepřítel. Milovat ho jí ovšem nestačí jako člověka; chce ho mít ráda právě jako muže. Ale to ho musí nenávidět.

Je to obtížné v každém případě, ale pokud muž i jako člověk někde selže (a kdo ne?), proč by si ho ještě měla třeba i jen vážit?

Takže za třetí: protože v sociálním vědomí existují vedle sebe dva výklady patriarchátu, artikulovaný familiární a neartikulovaný strukturální, může se v konkrétním případě stát, že muž je vinen dvakrát.

Zdá se tedy — a tím bychom tuto kapitolu prozatím uzavřeli — že ať je tomu jakkoli, muži se budou muset s jistou ztrátou své tradiční důstojnosti smířit. Zůstává ovšem otevřená otázka, jestli se s tím dokáží smířit i jejich ženy.

v následující části autor popisuje situaci rodiny v Československu v 80 létech 20-tého století:

Mladí lidé se nejenom nemohou obejít bez pomoci svých rodičů, oni už se bez ní ani obejít nechtějí. Nevědí, proč by měli. Očekávají ji a očekávají — protože nemají vlastní zkušenost s energetickou náročností potřebnou k vytvoření určitého životního standardu — že jim ho rodiče předají do začátku životní cesty na té úrovni, jakou sami dosáhli na jejím konci. Jakmile jednou přestane být zřejmá souvislost mezi výkonem a odměnou, je takové uvažování jen logické. A má i své přirozené pokračování — mnohé páry očekávají podporu v dalším zvyšování své životní úrovně často i potom, co přesáhla úroveň rodičů.

Zajímavé je, jak často se jim takové podpory dostává. Jsme svědky pozoruhodného paradoxu: naše dospívající děti usiluji o co nejranější osvobození od citové i rozumové závislosti na svých rodičích (také časným sňatkem) — a současně stojí o co nejdelší ekonomickou závislost na nich. Smutné pak je, že mnozí rodiče je v té závislosti štědrými dary podporují doufajíce, že skrze ni obnoví či udrží i pouta citová. Někdy je už věru těžké nakonec rozeznat, kdo vlastně koho využívá — a v těch nejsmutnějších případech i vydírá.

Na druhé straně se ovšem klade tímto způsobem základ pro ony neformální rodinné sítě, o kterých jsme mluvili na samém začátku knihy a které patří k nejvýznamnějším tmelům společenského života u nás.

Tak tedy vypadá modelový průběh založení české rodiny. Shrňme si ještě ve stejném zjednodušení typický další průběh rodinného života. Pokud se manželství do pěti let nerozvede (což je asi jen 20 % pravděpodobnost), získají zhruba čtyři z pěti párů do té doby svůj vlastní samostatný byt. Dvěma třetinám z nich se ale také narodí do té doby druhé dítě. Takže pokud nepatří k těm, kdo v té době zároveň stavěli rodinný domek (asi polovina bytu předávaných do užívání je stavěna svépomocí), zhorší se jim opět bytová situace natolik, že na třetí dítě přestanou pomýšlet. Překonají pravděpodobně nějakou krizi z manželské nevěry či vzájemné omrzelosti a s klesající pravděpodobnosti rozvodu se dočkají poměrně brzy (ženy kolem 40—43 let, muži kolem 43 — 47 let), že jejich děti nastoupí jejich cestu: poměrně mladé se provdají či ožení. Po dalším obtížném údobí bydlení s mladou rodinou (anebo účasti na stavbě jejích bytu) se stárnoucí pár podruhé osamostatní. A kruh se uzavře. Poté, co pomohou při odchování vnoučat, nastoupí jako významný limitující prvek životního stylu po jejich padesátém roce péče o některého z vlastních rodičů v gerontském věku, takže nezávislý párový život se neobnoví už prakticky nikdy.

Od tohoto hlavního proudu se ale dnes odděluje už téměř celá třetina párů končících někde v průběhu cesty společný život rozvodem. Ty pak nastupují rozmanité cesty opakovaných manželství anebo — stále častěji — různě asymetrických útvarů rodin rozvedených žen, žijících částečně osaměle, po jistá období s přechodnými partnery anebo s vlastními rodiči, nejčastěji s matkou. Vloha pro rozvod je dědičná zejména po přeslici.

Jestliže jsme tento způsob cesty k manželství a celým životním cyklem, tak charakteristický pro naše poměry od šedesátých let po léta osmdesátá a tak odlišný od tradičních vzorů rodinného chování, označili správně za moderní, pak můžeme i v rodinném životě konstatovat nastupující konec moderní éry. Už v druhé polovině osmdesátých let jím začaly prosvítat vzorce nové. Mnohé napovídá, že na přelomu století můžeme očekávat jejich značné rozšíření. Snad o nich můžeme mluvit jako o postmodernismu v rodinném chování.