Román "Tábor Svatých" dnes aktuálnější než v době, kdy byl napsán.

V roce 1973 francouzský spisovatel Jean Raspail napsal román Tábor Svatých. V Československu v té době již byla u konce normalizace. Ti, kteří se nepomýlili, nebo pomýlili, ale včas odvolali, byli opět na vedoucích postech. Díky přídavkům na děti a novomanželským půjčkám se významně zvýšila porodnost. Hranice „míru a socialismu“ byly důkladně střežena a zdálo se, že naší civilizaci a našemu národu nic nehrozí. Na našich vysokých školách studovali studenti z rozvojových zemí, kteří díky dolarům od svých "chudých" tatíků obšťastňovali česká děvčata, která pak vypláceli tuzexovými poukázkami. To ovšem nebylo nic proti tomu, co se v té době dělo na západ od našich oplocených hranic. V té době se již rozpadlo koloniální panství evropských států. Do mnoha evropských zemí a rovněž do Francie se hrnuly statisíce obyvatel kolonií,  kteří nicméně netoužili konečně začít budovat své země s nově nabytou svobodou a raději přicházeli do zemí svých někdejších, nenáviděných kolonizátorů. Kulturní marxisté, trockisté, anarchisté, maoisté a další levicově smýšlející se postupně z vysokoškolských barikád roku 1968 přesouvali na místa v kultuře, v novinách, rozhlasu a televizi, na místa učitelů a profesorů a pokračovali v úspěšném tažení institucemi.

Nemnozí lidé na Západě jako právě Jean Raspail s neuvěřitelnou jasnozřivostí tušili, kam takový vývoj dále povede. Věděli a varovali. Jak dnes víme zbytečně.

 Tábor Svatých je apokalyptický román, v kterém byly v době jeho vzniku s obdivuhodnou přesností předpovězeny další události a vývoj ve světě. To co se před 45 léty mohlo jevit jako fantazie, se dnes naplňuje v plném rozsahu. Je to neradostné čtení, zvláště v roce 2017, kdy vidíme, jak se toto neblahé proroctví naplňuje se skličující jistotu, jako proroctví kněžky v dávných Thébách. Co bude ovšem českému čtenáři velmi blízké je humor, který autor hojně používá. Je to humor černý, ale tomu mi Češi dobře rozumíme, protože se umíme smát i tehdy, kdy jiní si zoufají.

Ač si to někteří odmítají připustit, a druzí to naopak vítají, přichází konec civilizace bílého muže. Po dvoutisících rocích úspěchů a dominance se tato kultura bílé rasy blíží ke svému konci.

Stěžejní ideologií této civilizace bylo křesťanství, které bylo onou motivací a hlavním hnacím motorem k ovládnutí přírodního bohatství, energie a sil vesmíru a zapojení jich do služeb člověka. Je zřejmé, že tato náboženská ideologie zanikne spolu s touto civilizací, nebo spíše ještě dříve.

Na začátku našeho věku právě evangelizace, ono šíření nové zvěsti umožnilo zkulturnění Evropy, kde vznikaly na troskách Římské říše nové státní útvary a postupně, když byly objeveny a dosaženy další pevniny a kontinenty, rovněž napomohlo kolonizaci těchto území. Bylo to dané tím, že v novém náboženství v duchu židovské tradice byla zakotvena povinnost člověka rozvíjet veškeré schopnosti a talent, které od boha získal, naopak bylo hříchem jich nevyužít. Přesně v tom smyslu, jak se praví v evangeliích, v podobenství o svěřených hřivnách. Proto také lidé kultury, která byla nositelkou této zvěsti, považovali za svou povinnost využít všech svých schopností k ovládnutí země a využití jejího bohatství, k poznání a využití přírodních sil ve prospěch člověka.

Křesťanský bůh určil prostřednictvím Ježíše lidem určitá pravidla a omezení, nicméně odmítl řídit jeho každodenní kroky a jeho život. Ponechal mu svobodnou vůli s tím, že konečné zúčtování bude provedeno až následně při posledním soudu. Tato relativně značná svoboda obsažená i v lidových rčeních – člověče přičiň se a bůh ti pomůže, kromě dalších příčin, umožnila rozvoj a úspěchy této civilizace. Křesťanství má jedno významné přikázání a tím je láska k člověku, k bližnímu. Tuto lásku právě Ježíš povyšoval ještě nad lásku k bohu, respektive láska k bohu byla touto láskou k bližnímu podmíněna. Tato láska k člověku nebyla samozřejmě vždy respektována, každopádně, vždy když ustaly časy bojů a konfliktů, bylo se k ní možné vrátit a na ní se odvolávat.  

Křesťanská civilizace bílého muže se sice v době osvícenectví, které vyvrcholilo francouzskou revolucí, vzdala boha, ale příkaz milování bližního svého pod pojmem bratrství zůstal zachován.

To vše skončilo první světovou válkou, po níž se k moci dostává levicová komunistická ideologie. Ta zcela převrátila princip lásky k bližnímu na tzv. třídní solidaritu. Jakýkoliv kulturně, národnostně i teritoriálně vzdálený člověk, pokud byl příslušníkem dělnické třídy, stal se oním bližním, na rozdíl od člověka, který bydlel ve stejné ulici a mluvil stejným jazykem, ale měl pekařskou živnost a proto byl třídním nepřítelem.

Tento vývoj pokračoval po druhé světové válce tím, že podle nových věrozvěstů se hodným lásky mohl stát pouze člověk tmavé pleti, žijící v bídě v některé zemi třetího světa.  Z bližního se stal najednou cize vzdálený. Nakonec v poslední době se i křesťanské církve vzdali boha a na jeho místo dosadili onoho cizího vzdáleného a hlásají, že jedině služba těmto cizincům odlišné kultury, náboženství a rasy, může být zárukou spasení. Současný papež toto říká zcela otevřeně.

Druhou věcí, která přispívá k destrukci této naší společnosti, je církevní dogma o dědičném hříchu. Tento absurdní nesmysl, podle kterého se každý narozený člověk již provinil tím, že je potomkem Adama a Evy, v posledních desetiletím dosáhl vrcholu absurdity interpretací dědičné viny bílé rasy vůči zbytku světa. Podle toho je každý narozený Evropan, každý člověk bílé rasy vinen všemi strašnými příkořími, kterých se kdy bílí lidé v historii dopustily. Každý z nás, byť naši předci nikdy neopustili jihočeskou vesnici, je podle těchto ideologů dědičného hříchu odpovědný za vraždění Indiánů v Severní Americe, aborigenců v Austrálii, za zotročení afrických černochů a za využívání přírodního bohatství v koloniích. Za tyto zděděné hříchy jsme my i všichni naši potomci, pokud ještě nějací budou, povinní pykat. Můžeme to odčinit jedině tím, že na své území, do svých obcí a domovů, přijmeme neomezené množství migrantů, budeme je zde živit a vytvářet jim ty nejlepší podmínky, aby zde byli spokojení.

Tato naše civilizace byla dosud velice úspěšná, podařilo se jí odhalit mnohá tajemství a zákonitosti vesmíru a využít tyto poznatky ve svůj prospěch. Podařilo se jí dokonce opustit tuto zemi a dostat se do blízkého i dalekého kosmu. Přesto se někde stala chyba, nebo nestala, ale zákonitosti evoluce jsou takové.

 Každý živý tvor má ve svém genetickém programu zakódován i svůj zánik. Okamžikem, kdy se nový život objeví, se současně rozběhne program vedoucí k jeho smrti s tím, že předtím než tvor zahyne, dá vzniknout novému životu. Je možné, že stejné pravidlo platí i pro společnost a lidskou civilizaci. Je možné, že ona velká přednost křesťanství, láska k člověku, která časem zmutovala v jakési rakovinové bujení, bude příčinou zániku křesťanské civilizace. Není totiž možné milovat všechny lidi. Pokud milujeme cizí a vzdálené, nemiluje vlastní a především nemáme rádi sebe. Ten kdo nemá rád sám sebe, často páchá sebevraždu. To se konečně také děje.

Existence této civilizace je těsně spjatá s existencí bílé rasy, pokud zanikne, zanikne s ní i tento typ člověka. Vypadá to, že bílý člověk již rezignoval, alespoň ve své většině. Aniž jsme se vůbec pokusili bojovat, tak vedoucí představitelé evropských národů již vyjednávají podmínky kapitulace. Jako by zapoměli, že podmínky vždy určuje vítěz, a tím my nejsme.

Existuje tedy ještě něco, co by mohlo tuto civilizaci zachránit? Podle románu Tábor Svatých nic takového není. Autor v předmluvě k poslednímu vydání románu píše:

Neodehraje se to pravděpodobně úplně tak, jak jsem to popsal, neboť Tábor Svatých je pouze podobenství, ale v konečném součtu nebude výsledek rozdílný, snad ve formě rozptýlenější a zdánlivě snesitelnější. Říše Římská nezahynula jinak, je pravda, že pozvolna, zatímco tentokrát můžeme očekávat náhlé vzplanutí. Říká se, že dějiny se nikdy neopakují. To je úžasná nejapnost. Dějiny naší planety jsou tvořeny jen následnými prázdny a troskami, které jedni po druhých přišli zaplnit a někdy obrodit.

Neboť Západ je prázdný, i když si to ještě a opravdově neuvědomuje. Mimořádně vynalézavá civilizace, určitě jediná schopná pustit se do boje s nepřekonatelnými překážkami třetího tisíciletí. Západ už nemá duši. V měřítku národů, ras a kultur, jako v měřítku jedince je to vždy duše, která vyhrává rozhodující boje. Je to ona a jen ona jediná, která tvoří zlatou a bronzovou osnovu, na níž jsou udělány štíty, které spasí silné národy. U nás už ani duši nepociťuji. Například při pohledu na svoji vlastní zemi, Francii, mívám často dojem jako ve zlém bdělém snu, že mnozí „původem“ Francouzi jsou dnes jen raky – poustevníčky, kteří žijí v ulitách opuštěných představiteli rodu nyní vymizelého, který se nazýval rodem francouzským a který ničím neohlašoval, neví se jakým genetickým tajemstvím onen, který se koncem tohoto století tímto jménem vyparádil. Spokojují se trváním. Mechanicky a stále chaběji si zajišťují přežití ze dne na den. Pod korouhvemi vnitřní a „pocit bezpečnosti poskytující“ iluzorní solidarity už nejsou solidární v ničem, ba ani si nejsou vědomi ničeho z toho, co vytváří nezbytný společenský základ národa. Po stránce praktické a materialistické, která jediná ještě může zažehnout záblesk zájmu v jejich závistivém pohledu, tvoří národ maloměšťáčků, který si dopřál a ještě za plné krize dopřává, ve jménu bohatství zděděného a čím dál tím méně zaslouženého, miliony služebníků: imigranty. 

Takže, co dělat:  Jsem autorem románů. Nemám teorii, systém ani ideologii, které bych navrhoval nebo obhajoval. Jenom se mi zdá, že máme před sebou jedinou alternativu: naučit se rezignované odvaze být chudými nebo znovu nalézt neoblomnou odvahu být bohatými. V obou případech se láska k bližnímu, řečená křesťanská, odhalí být bezmocnou. Budou to kruté časy.

(Román je samozřejmě dávno rozebrán, takže možnost si jej přečíst poskytují veřejné knihovny a nebo je možné zapátrat na internetu a nalézt jej v digitální podobě).