Souvislosti tureckého referenda.

K této úvaze mne přivedl článek Martina Fendricha v Noviky.cz o výsledku referenda v Turecku, v kterém většina voličů podpořila navržený přechod na prezidentský systém a tím dala plnou podporu prezidentu Erdoganovi a jeho snaze o další islamizaci země. Fendrych v článku tvrdí, že jsme my sami (rozumím tomu jako že obyvatelé Evropy) Turky jsme podle něj k tomuto rozhodnutí donutili tím, že se na muslimy „díváme skrz prsty a každého muslima považujeme za teroristu“ (tolik citace). Nemá smysl s tímto vývodem polemizovat, protože najít logickou souvislost mezi rozhodnutím o podobě politického systému v Turecku a mezi tím jaký mají názor na muslimy například v Estonsku, není možné.

Každopádně mám zažitou takovou metodu, že když s někým a s jeho názory nesouhlasím, nebo jeho postoj nechápu, tak se snažím sám sebe představit v jeho pozici. Když si tedy představím, že jsem muslim, který přijde do Evropy a chtěl bych začít žít v místní společnosti jako její plnohodnotný, spolupracující člen, co tedy uvidím.

Tento člověk (já) přijde z muslimsky přísného prostředí, kde je vše předem dané, kdy má určena přesná pravidla pro všechny životní situace. Co ovšem vidí v zemích západní Evropy, s čím se setká? S morálním a hodnotovým relativismem, což znamená, že nic není ani špatné ani dobré, vše je relativní, vše je dovoleno a vše omlouváno. Militantní feminismus, který se staví proti odlišné roli a poslání mužů a žen ve společnosti a degraduje úlohu rodičky a matky. Když k tomu ještě uvidí perverzní pochody pod duhovými vlajkami, kdy se lidé s různými úchylkami svou odlišností chlubí a staví jí na obdiv, tak se musí upřímně vyděsit. Vzápětí se dozví, že neexistují jen dvě pohlaví, ale několik, a že se každý může pro své pohlaví rozhodnout bez ohledu na přírodu a na středních školách jsou za tím účelem společné záchodky, které mohou navštěvovat jak ti, kteří si myslí, že jsou ženy, tak i ti, kteří se rozhodli, že budou muži a pak jsou ještě jedny toalety, kam chodí ti, kteří se dosud nerozhodli. Když si sám sebe promítnu do pozice onoho přišedšího muslima a to není nijak těžké, stačí si představit, že by mi takový stav společnosti popisoval někdo před 30 roky, tak je naprosto jasné, že to musí odmítnout. Každopádně každému muslimovi dojde, že do téhle společnosti se nikdy integrovat nebude.

Ještě snad zůstává jedna možnost a to, že se takový muslimský imigrant rozhodne opustit islám. To že by se stal rovnou ateistou, to by byl asi velký duševní zlom a chápu, že to zvládne málokdo. Co si ovšem dovedu představit je, že by takový muslim konvertoval ke křesťanství. Zůstane mu víra ve věčný život, ráj, peklo a takovéto instituce, na které je zvyklý, k tomu přibude křesťanská svoboda rozhodování a povinnost využít všechny své schopnosti (viz podobenství o hřivnách). Jenomže pak zjistí, co v Evropě, ze skutečného křesťanství, zbylo. Lesbické farářky v protestanských církvích, které tvrdí, že Ježíš Kristus byl vlastně žena, nebo katolická církev, která by měla být záštitou a ochránkyní křesťanů, které má přívést ke spáse a místo toho je pouze jakousi charitativní organizací, ovšem výběrovou, neboť již nepomáhá pronásledovaným křesťanům, ale muslimským imigrantům. Takováto karikatura křesťanství nemůže být přitažlivá pro nikoho, natož pro muslima, aby kvůli tomu riskoval konverzi.
Tady se vrátím k Martinu Fendrichovi, který tvrdí, že obyvatelé Evropy svým postojem k muslimům ovlivnili výsledek tureckého referenda.  Toto tvrzení je nesmysl, ale to že imigranti se odmítají začlenit do západní společnosti a žijí ve svých uzavřených komunitách má řadu příčin, z nichž jednou významnou je tristní stav společnosti ovládané levicově-liberálními „elitami“ především v zemích západní Evropy, to je myslím fakt.
Je třeba dodat, že jsem se na to díval očima muslima. Pokud se na situaci podívám svýma očima, tak musím říct, že pokud se jim naše společnost nelíbí, měli zůastat, kde byli, protože kromě kancléřky Merkelové je sem nikdo nezval. Prostě jsem se jen pokusil být vstřícný a chápající.