Spojenectví levice a islámu

Podíváme-li se na převažující názory občanů v zemích západní Evropy a v bývalých socialistických státech, zjistíme diametrální rozdíl. Nejvýrazněji se projevuje právě nyní, kdy Evropa je vystavena neustávajícímu přílivu migrantů. Když budeme hledat příčinu, musíme jí hledat v historii. Zatímco my jsme se v roce 1989 zbavili vlády levice v podobě komunistů, levice na Západě již v té době ovládala prakticky všechny státní instituce a nejen to, její stoupenci obsadili i vedoucí pozice v křesťanských církvích. Nejprve protestanských a posléze i v katolické. Byla to ovšem docela jiná levice než u nás. Komunisté jako vedoucí síla v zemích socialistického tábora sami zklamaní svými neúspěchy již dávno ztratili víru v celosvětové vítězství proletariátu a postupně rezignovali. Naopak neomarxisté na Západě se právě utvrzovali ve víře v celosvětové vítězství svých idejí. Oni neudělali tu chybu, aby provedli kolektivizaci a zestátnění ekonomiky, ani aby dělnickou třídu prohlásili za vedoucí sílu ve společnosti. Protože sami mají rádi bohatství, potřebují, aby ekonomika byla výkonná a pokud jde o vedoucí sílu společnosti, za tu se považují právě oni – levicové intelektuální elity, zatímco pracující jsou pouze od toho, aby je prostřednictvím voleb do těchto funkcí ustanovili.
Tato úvaha mě přiměla, abych si vzal znovu do ruky knihu Oriany Fallaci „Síla rozumu“.
Tato kniha vyšla v roce 2004. V té době se u nás budoval kapitalismus a někteří lidé bohatli jako za doby „zlaté horečky“ v Americe, zatím ve stejné době v zemích západní Evropy (aniž to většina z nás tušila) již vládla levice (metastázující jako rakovina i do podle názvu pravicových stran). Oriana Fallaci novinářka, která navštívila řadu islámských zemí a mluvila s několika vůdci z těchto států, měla o islámu a o životě v islámských státech veškeré informace. Ve své knize zdůvodňuje  také spřízněnost neomarxistické levice a islámu. Tuto malou číst z její knihy bych zde odcitoval:

Vlastně jsem se všech ptala: „Ty to chápeš? Vy chápete, proč stojí levice na straně islámu?" A všichni  odpovídali: „Ovšem. Levice je ochranitelkou třetího světa, odpůrkyní Ameriky a  sionismu. Islám rovněž. Vidí v něm tedy, řečeno slovníkem Rudých brigád, svého přirozeného spojence'." Jindy odvětili: „Je to prosté. S pádem Sovětského svazu a zrodem  čínského kapitalismu se již levice neměla ke komu vztahovat. Proto se jako záchranného  kruhu chytila islámu." Nebo: „Pochopitelně. V Evropě již skutečný proletariát neexistuje  a levice bez dělnické třídy je jako kupec bez zboží. V islámském proletariátu nalézá tento  potřebný artikl - budoucí zdroj volebních hlasů, kterými si chce napěchovat kapsy."  Ačkoli měla v sobě každá z odpovědí kus nepochybné pravdy, žádná z nich nevycházela  z úvah, které předcházely mým otázkám. Nadále jsem se tak soužila a propadala  beznaději, až do chvíle, než mi došlo, že jsem se ptala špatně. Mé otázky byly chybné zejména proto, že vycházely ze zbytků úcty k levici, kterou jsem  znala (nebo věřila, že znám) jako malé děvče. K levici mých prarodičů, rodičů a mrtvých  druhů z války - výplodu mé dětské utopické fantazie. K levici, která již půl století  neexistuje. Mé nesprávné otázky se navíc zrodily z politické skepse, jíž jsem odjakživa  propadala a kterou jsem marně toužila zmírnit, když jsem se onu poušť pokoušela  zavlažit s pomocí těch, jejichž vinou vznikla. Mé otázky však byly scestné především  proto, že se zakládaly na chybných závěrech, lépe řečeno předpokladech. Prvním z nich  byla domněnka, že levice je sekulární. Nikoli: ačkoli je plodem sekularismu (který  ovšem vzešel z liberalismu, a proto jí není blízký), má náboženské rysy. Ať je černá, rudá, růžová, zelená, bílá nebo duhová, není sekulární.  Nese znaky církve. Vychází například z ideologie náboženské povahy, která se dovolává  absolutních pravd. Na jedné straně stojí Dobro, na druhé Zlo. Na jedné straně „světlé  zítřky", na druhé „tma jako v hrobě". Na jednom břehu její věrní, na druhém nevěrní  zrádci, ba přímo „nevěřící psi". Levice je církví. A nikoli církví podobnou těm, jež se  zrodily z křesťanství, tedy do jisté míry otevřených svobodné vůli, nýbrž církví  podobnou islámu. Stejně jako islám se totiž považuje za Bohem vyvolenou strážkyni  Dobra a Pravdy. Stejně jako islám nikdy neuzná své hříchy a chyby. Myslí, že je  neomylná, nikdy se za nic neomlouvá. Stejně jako islám žádá, aby se svět vyvíjel přesně  podle jejích představ a společnost byla budována na verších proroka Karla Marxe. Stejně  jako islám své věrné zotročuje a zastrašuje, a byť jsou někteří inteligentní, vymývá jim  mozky. Stejně jako islám nestrpí, abyste měli jiný názor, a pokud ho přece jen zastáváte,  opovrhuje vámi. Očerňuje vás, žaluje, trestá, a jestliže jí Korán neboli Strana nařídí, že  vás má zastřelit, udělá to. Je zkrátka, tak jako islám, antiliberální. Autokratická a  totalitářská, i když naoko schvaluje demokracii. Ne náhodou se devadesát pět procent  Italů, kteří přestoupili na islám, hlásí k levici či k rudočerným levicovým extremistům.  A stejně tak devadesát pět procent zdejších naturalizovaných muslimů.

Na závěr ještě úryvek z úvodu knihy.

Nakonec svou knihu věnuji všem, kteří - v mylné víře - ustrnuli ve slepotě, hluchotě, nevědomosti, lhostejnosti, jsou však  připravení  probudit se, aby v sobě znovu vzkřísili trochu zdravého rozumu. A spolu s rozumem  trochu odvahy - a spolu s odvahou trochu důstojnosti. Budeme je totiž naléhavě potřebovat. Stále naléhavěji, protože válka, kterou nám  vyhlásili, sílí hodinu po hodině. A čekají nás ještě horší časy.

Oriana Fallaci Červen 2004