Vývoj evropské integrace do Brexitu

Vztahy Velké Británie s EU byly vždy složité a turbulentní. V dalším textu je zrekapitulován pohled zpět na události posledních zhruba 66 let evropské integrace, které vedly postupně ke vzniku Evropské unie, jejímu postupnému vývoji až k její dnešní podobě, to vše s ohledem na dění ve Velké Británii a jejího vztahu k tomuto společenství. Mnohé z těchto událostí dosvědčují to, že vystoupení Británie z EU po 40 letech členství není náhodou, ale zákonitým důsledkem.

Po otřesných zkušenostech s 2. světovou válkou, bylo zabezpečení míru a bezpečnosti na evropském kontinentě prvořadým úkolem.
Evropská integrace měla tyto hlavní důvody:
Evropská soudržnost coby ochrana před obecně vnímaným strachem ze sovětské rozpínavosti. (komunistický koncept tzv. světové proletářské revoluce, nevypočítatelnost Stalina – viz jeho spojenectví s Hitlerem v předvečer 2. sv. války, ve Francii a Itálii získali po válce komunisté poměrně silnou voličskou základnu reprezentovanou více jak 25% voličských hlasů).
Evropská soudržnost coby způsob zkrocení Německa a umožnění jeho začlenění do mezinárodních politických a ekonomických vztahů.
Vítězné mocnosti se poučily z vývoje po 1. sv. válce, kde Německo nejen politicky
a ekonomicky izolovaly, ale navíc mu nařídily obrovské reparace, které v Němcích spolu s podmínkami Versailleské smlouvy živily pocit nespravedlnosti, beznaděje a nenávisti ke zbytku světa.
Evropská soudržnost coby pokus o aplikaci „amerického modelu“ ekonomického růstu, prosperity a politické stability,
Ekonomická integrace postupně nabrala podobu zóny volného obchodu a celní unie, jednotného vnitřního trhu a v 17 zemích už i hospodářské a měnové unie se společnou měnou euro

(Politická situace v Evropě po 2. světové válce)

Celý proces vytváření Evropské unii probíhal chronologicky takto:

1951: Smlouvou v Paříži je založeno Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO). Členy jsou Západní Německo, Francie, Itálie, Belgie, Lucembursko a Nizozemsko. Velká Británie odmítne pozvání ke vstupu.

1957: Jsou vytvořeny dvě další organizace: Evropského společenství pro atomovou energii (Euratom) a Evropské hospodářské společenství (EHS). To je nastaveno na základě Římské smlouvy. Obě organizace jsou vytvořeny stejnými šesti zeměmi jako ESUO.

1960: Vznikl konkurenční orgán - Evropské sdružení volného obchodu - je tvořeno Rakouskem, Dánskem, Norskem, Portugalskem, Švédskem, Švýcarskem a Velkou Británií. Jako EHS usiluje o zavedení volného obchodu, ale vyhne se vytváření nadnárodních institucí.

1961: Spojené království předkládá svoji první žádost o vstup do EHS, pod vedením konzervativního premiéra Harolda Macmillana.

1963: Britský první pokus o připojení se ke společnému trhu byl vetován Charlesem de Gaullem, který prý se obával, že angličtina převezme roli hlavního jazyka Evropy.

1965: Je podepsána smlouva o fúzi, kombinující Euratom, EHS a ESUO v jedno tělo, Evropské společenství.

1967: Ve Spojeném království je podána druhá žádost, tentokrát labouristickým premiérem Haroldem Wilsonem. Opět je blokována de Gaullem.

1968: Je vytvořena celní unie z šesti členů EHS a odstraní všechna dovozní cla mezi nimi.

1973: Británie byl konečně povolen vstup do Evropského hospodářského společenství za konzervativního premiéra Edwarda Heatha, ale do roka již národ volal po podstatných změnách společné zemědělské politiky, "spravedlivějším způsobu financování rozpočtu" a řešení měnových otázek. Připojeny jsou vedle Británie Dánsko a Irsko. Norsko je také přijato, ale nepřipojí se, po referendu o členství.

1975: Už dva roky poté, co se Británie připojila, se chystala k odchodu. Referendu o členství v EHS rozdělilo labouristickou vládu Harolda Wilsona, ale veřejnost v referendu 6. 5. 1975 podpořila pokračující členství Spojeného království, 67% bylo těch, kteří hlasovali pro, proti 33%. Na v referendu položenou otázku: "Myslíte, že Spojené království by mělo zůstat v Evropském společenství (společném trhu)? " Britové volili odpověď "Ano" ve většině 68 administrativních krajů, regionů a Severním Irsku. Pouze v Shetlandu a v západních ostrovech hlasovali "Ne". Výsledek později přivítal premiér Harold Wilson jako "historické rozhodnutí".

1979: Konají se první volby do Evropského parlamentu. Mechanismus směnných kurzů je vypuštěn. Jejím cílem je harmonizovat směnné kurzy v rámci EHS, v rámci příprav na přijetí jednotné měny.

1981: Řecko přistoupilo k Evropskému společenství, byl to první krok středozemního rozšíření. Španělsko a Portugalsko dokončili středomořské rozšíření, spojující Evropské společenství.

1983: Labouristický manifest za vedení, Michaela Foota sliboval odchod z EHS, poté se oddělilo proevropské křídlo.

1984: Velká Británie dosáhla svých slavných "ústupků" na Bruselu v roce 1984, když Margaret Thatcherová rozhodla o zastavení plateb do rozpočtu EU. "Nežádáme Společenství nebo kdokoliv jiného o peníze," řekla na summitu v Fontainebleau. "Jen jednoduše žádáme naše vlastní peníze zpět". Spojené království byl tehdy třetí nejchudší člen komunity, ale bylo na cestě stát se největším čistým přispěvatelem do rozpočtu EU. To bylo hlavně proto, že ve Velké Británii bylo relativně málo farem, takže VB získala relativně malý podíl zemědělských dotací, které tehdy tvořily 70 % celkových výdajů.

1985: Byla podepsána Schengenská dohoda. Vytváří zónu bez hranic mezi většinou členských států. Spojené království se nepřipojilo.

1986: Je podepsán jednotný evropský akt, zahajuje ambiciózní plán na vytvoření jednotného trhu do konce roku 1992.

1992: Je podepsána Maastrichtská smlouva, vytvoření Evropské unie - do níž bylo zakomponováno EHS. Stanoví také základy pro jednotnou měnu, a zavádí spolupráci v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky.

1992: Televizní záběry zachycující paniku londýnských obchodníků byly vysílány po celém světě, poté co Velká Británie byla vyloučena z mechanismu směnných kurzů. 16. září začal intenzívní prodej šterlinků v reakci na vyjádření prezidenta Bundesbanky Německa Helmut Schlesingera, který naznačil, že Libra by měla být donucena k devalvaci v rámci ERM (Evropský mechanismus směnných kurzů). John Major, v té době předseda vlády, zpočátku odmítal uznat růst úrokových sazeb. Bank of England pak přistoupil k nákupu šterlinků rychlostí 2 miliardy liber za hodinu. V 11 hodin Major a kancléř Norman Lamont zvýšila úrokové sazby z 10 na 12 % – marně. O tři hodiny později, byly na 15 %. V 16 hodin, kdy utratila £15 miliard, Bank of England přestala kupovat, ale výprodej pokračuje. Toho večera, čerstvě jmenovaný poradce Normana Lamonta David Cameron, prohlásil, že Británie pozastavila své členství v ERM.

1993: John Major stanul tváří tvář povstání "zadních lavic" po Maastrichtské smlouvě, která zavedla povinnou spolupráce v oblasti zahraniční politiky a bezpečnosti. Toto smlouvu podepsal rok předtím, po distancování se od jednotné měny a "sociální kapitoly" na práva pracujících.

1995: Rakousko, Finsko a Švédsko vstoupily do Evropské unie. Norsko a Švýcarsko bylo také pozváno, ale oba státy odmítly členství poté, co bylo zamítnuto v národním referendu. Na základě svého obrovského mandátu po volbách téhož roku Tony Blair rychle znovu posílil vazby s Evropou.

1997: Je podepsána Amsterodamská smlouva, jde o další rozvoj bezpečnostní politiky a začal proces vývoje politiky zaměstnanosti a sociální ochrany.

1998: Přístupová jednání se otevírají pro Kypr, Českou republiku, Estonsko, Maďarsko, Polsko a Slovinsko. O rok později pro Rumunsko, Slovensko, Lotyšsko, Litvu, Bulharsko a následuje Malta.

1999: Vzplanulo napětí z důvodu zákazu Francie na dovoz britského hovězího masa během rozšíření nemoci "šílených krav". Zákaz byl uložen v Bruselem v roce 1996 poté, co bylo zjištěno, že existuje vazba mezi BSE a lidskou verzí varianty Creuzfeldt-Jakobovy choroby. Byl zrušen za tři roky později omezením, které nedovolovalo vývozy skotu mladšího třiceti měsíců. Francie dostal ultimátum od Bruselu, které ignorovala. Zákaz dovozu ve Francii byl zrušen až o rok později.

2000: Britská čokoláda získala konečně povolení prodeje v Evropě po 27 letech sporu ohledně složení. Čokoládoví puristé, například v Belgii a Francii, připouštěli použití pouze kakaového máslo a ne rostlinného oleje.

2001: Smlouva z Nice je podepsána, reformuje instituce EU a posiluje spolupráci v oblasti obrany a soudní politiky.

2002: Euro mince a bankovky se staly zákonným platidlem v členských státech EU, které přijaly jednotnou měnu.

2004: Největší rozšíření EU obsahuje deset nových členů: Kypr, Česká republika, Estonsko, Maďarsko, Lotyšsko, Litva, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko jsou nový členové EU.

Tony Blair s Jacquesem Chirakem, se utkaly během jednání nad evropskou ústavu, s tím, že Francie byla pro vytvoření "dvourychlostní Evropy".  Plán se později zhroutil poté, co Francie a Nizozemí hlasovaly proti ústavě v referendech.

2005: Snaha vytvořit ústavu pro Evropskou unii je opuštěna poté, co byla zamítnuta referendy ve Francii a Nizozemsku.

2007: Lisabonská smlouva je podepsána, významně rozšiřuje pravomoci Evropského parlamentu a posilování Evropské rady. Zbývající dvě země - Rumunsko a Bulharsko - vstoupily do EU.
Gordon Brown odešel z televizního slavnostního obřadu  evropských lídrů po podpisu Lisabonské smlouvy, která předala většinu pravomocí do Bruselu. Kontroverzní smlouva se projednávala dva roky, poté co byly opuštěny plány na oficiální evropskou ústavu.

2009: Rozhořela se krize eurozóny, po rozšíření ekonomických problémů, které vyplynuly z globální finanční krize.

2011: David Cameron se střetl s Evropou nad plány zavést daň na banky a omezit londýnský finanční sektor. Premiér slíbil vrátit pravomoci zpět z Bruselu.

2012: V tomto roce průzkumy veřejného mínění prokázali, že britští voliči se odklánějí od Toryů (Britská konzervativní strana) směrem k UKIP (Strana nezávislosti Spojeného království, anglicky United Kingdom Independence Party) v důsledku jejich tvrdé linie vůči EU. Konzervativní strana ztratila v posledních dvou měsících jednu šestinu své podporu u Britů, takže měla 29 % hlasů, zatímco UKIP díky tvrdé linii vůči Evropské unii dosáhla rekordních 10 %, podle studie, kterou provedl časopis Times .

2013: 23. ledna, David Cameron pronesl svůj velmi očekávaný projev, kde nastínil tři výzvy, kterým  EU čelí a povinnost znovu projednat podmínky členství Spojeného království.

2014: Premiér ministr řekl, že je připraven vést Británii mimo EU v otázce migrace. Ve své dlouho očekávané řeči o Evropě Cameron řekl,  že nemůže "vyloučit nic", pokud jeho političtí kolegové ve vedení EU odmítnou jeho plány přepracování parametrů systému.

2015: Začala migrační krize: imigranti cestovavali do EU přes Středomoří, nebo prostřednictvím států jihovýchodní Evropy, stávají se žadateli o azyl. Někteří prchají z míst ozbrojeného konfliktu na Středním východě. Vedení EU projevilo fatální neschopnost tuto krizi řešit.

2016: Neklidná eurozóna a pokračující migrační krize zvýšila protievropské nálady a znamenala úspěch UKIP ve volbách 2015. V důsledku toho Cameron oznámil v únoru toho roku, že referendum o členství Británie v EU se bude konat dne 23. června 2016.

2016: 23. 6. proběhlo referendum o členství Velké Británie v Evropské unii. Výsledek 51,9% občanů, kteří hlasovali PRO vystoupení z EU, byl pro některé lidi, zvláště pro vedoucí politiky EU šokem. Následně se dlouhou dobu nic nedělo, v Británii probíhala diskuze, zdali samotný výsledek referenda je již oním impulzem pro vládu, aby jednala. Nakonec došlo k dohodě, že výsledek musí být potvrzen (nebo odmítnut) parlamentem. Vzhledem k tomu, že pohrdání názorem občanů není zřejmě ve Velké Británii tak velké a naopak tradice demokracie příliš zavazující, Britský parlament svým hlasováním 1. 2. 2017 výsledek referenda poměrem hlasů 498 ku 114 potvrdil a tím uložil britské vládě zahájit jednání o vystoupení.
S jistotou se dá říct, že z katastrofických scénářů odpůrců vystoupení se nenaplnil ani jeden. Už nyní VB odmítá a v praxi blokuje některé direktivy a nařízení, které se řinou z Evropské komise. Do UK nyní přichází rekordní množství investic v historii a podle průzkumů by dnes hlasovalo pro Brexit ještě více lidí, než v referendu. Jak to nakonec všechno dopadne, ukáže až čas, protože vystoupení z EU nebude jednoduchý ani krátký proces. Vzhledem k tomu, že si Británie ponechala (prozíravě) vlastní měnu neměl by nastat žádný mimořádný problém. Nakonec rozdělení Československa, které bylo jednotným státem, se společnou měnou, byť s federativním uspořádáním, proběhlo také bez nějakých zvláštních otřesů.

Pokud si projdeme detailně popsaný běh událostí v Evropě od roku 1951, vidíme, že vystoupení Velké Británie z Evropské unie je zákonitým vyústěním vývoje procesu evropské integrace. Původní záměr zajištění míru v Evropě a vytvoření podmínek pro hospodářskou spolupráci zemí Evropy byl splněn, nicméně dále vývoj pokračoval zcela jiným směrem. Postupně se vytváří v důsledku intenzivního nátlaku Německa nedemokratickým procesem ohromná centrálně řízená říše. Pokud bychom byli mírní v hodnocení, řekli bychom, že se podobá Rakousko-Uherskému císařství, pokud budeme méně shovívaví, můžeme říci, že spěje do podoby bývalého Sovětského svazu. Je to patrné z jednání lídru Evropské unie, kteří v reakci na odchod Velké Británie místo sebereflexe a pojmenování chyb probíhajícího procesu, usilují o stále intenzivnější centralizaci, likvidaci všech pravomocí členských států a zaváděním nedemokratických postupů vládnutí. Jedinou nadějí na zvrácení tohoto procesu je, že by ke stejnému procesu jako ve Velké Británii došlo i ve Francii a následně po rozpadu EU by se evropské země vrátili k původním principům evropské integrace.

Možná, že současné procesy v EU pochopíme lépe, podíváme-li se na složení Evropského parlamentu:

Evropská lidová strana (EPP) - 265 členů

Progresivní aliance socialistů a demokratů (S&D) - 184 členů

Aliance liberálů a demokratů (ALDE) - 84 členů

Zelení / Evropská svobodná aliance (Greens–EFA) - 55 členů

Evropští konservativci a reformisté (ECR) – 54 členů

Evropská sjednocená levice a Severská zelená levice (GUE-NGL) – 35 členů

Skupina evropských konzervativců a demokratů (EFD)  - 32 členů

Nezařazení poslanci (NA) - 27 jednotlivců

Počty obyvatel členských států EU:

Stát	Počet obyvatel	% z celkového počtu EU
Německo	80 780 000	15,92
Francie	65 856 609	12,98
Spojené království	64 308 261	12,67
Itálie	60 782 668	11,98
Španělsko	46 507 760	9,17
Polsko	38 495 659	7,59
Rumunsko	19 942 642	3,93
Nizozemsko	16 829 289	3,32
Belgie	11 203 992	2,21
Řecko	10 992 589	2,17
Česko	10 512 419	2,07
Portugalsko	10 427 301	2,05
Maďarsko	9 879 000	1,95
Švédsko	9 644 864	1,9
Rakousko	8 507 786	1,68
Bulharsko	7 245 677	1,43
Dánsko	5 627 235	1,11
Finsko	5 451 270	1,07
Slovensko	5 415 949	1,07
Irsko	4 604 029	0,91
Chorvatsko	4 246 700	0,84
Litva	2 943 472	0,58
Slovinsko	2 061 085	0,41
Lotyšsko	2 001 468	0,39
Estonsko	1 315 819	0,26
Kypr	858 000	0,17
Lucembursko	549 680	0,11
Malta	425 384	0,08

 

Vzhledem k poměrnému zastoupení mandátů v Evropském parlamentu podle počtu obyvatel nemohou občané menších států (pokud nejednají ve shodě) vývoj v Evropské unii prakticky nijak ovlivnit.

Obrázky doplňují článek v tom smyslu, že je dobře vidět, jakým obrovským soustátím Evropská unie v současnosti je a především je zřetelně vidět, které státy jsou zodpovědné za ochranu hranic společenství a svou úlohu vůbec neplní. Z toho jasně plyne nutnost obnovy střežených hranic i uvnitř EU.