Některé názory z německých nonmainstreamových webů

Rainer Grell: Musíte žít nějaký čas jako žena v Sýrii

Existuje několik odvážných muslimských žen, které se staví proti islámu, především s ohledem na misogynie islámu, prohlásil autor článku. Mezi tyto ženy patří Seyran Ates, Serap Cileli, Ayaan Hirsi Aliová, Necla Kelek a Nahed Selima. Všechny tyto ženy si zaslouží velký respekt pro jejich odvahu a jejich osvícenost. Rainer Grell se domnívá, že nejodvážnější z nich je Wafa Sultan, americká psychiatrička syrského původu, protože ona islám nejen kritizuje, ale proti němu bojuje:

"Pozor, záměrně jsem řekl: bojuje proti islámu. Není žádný politický islám, není militantní islám, není radikální islám, není Wahhabismus, ale jen islám jako takový. Pevně ​​věřím, že Západ vynalezl všechny tyto pojmy za účelem splnění dogmatu politické korektnosti. V Sýrii, kde jsem vyrůstal, každý jednoduše říká Islám. Islám nikdy nebyl špatně pochopen, Islám sám o sobě je ten problém. "

Nedělá chybu, kdo nerozlišuje mezi bojovným a údajně mírovým islámem, protože oba jsou dvě strany téže mince a jsou neoddělitelné. A kromě toho neexistuje klidný, tolerantní islám tak jako tak. To je z velmi jasné z  videa Paul Joseph Watson . Takzvaní mírumilovní muslimové rovněž podporují protiženské a protilidské právo šaría.

Také ti takzvaní mírumilovní muslimové neuznávají Všeobecnou deklaraci lidských práv, podle které jsou každému člověku, bez jakéhokoli rozlišování, zejména podle rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení poskytnuta stejná práva. Namísto toho 56 islámských zemí se dohodlo na Káhirské deklaraci lidských práv, která má právo šaría jako základ a připouští pouze ta lidských práva, která uznává šaría. Ženám a nemuslimům nejsou podle Káhirské deklarace zaručena stejná práva.

Drtivá většina muslimů v Africe, na Středním východě, jihovýchodní Asii a jižní Asii, podporuje myšlenku učinit šariu zákonem státu. Jasná většina muslimů v jižní Asii a na Středním východě, je pro trest ukamenování k smrti za cizoložství ženy. Podobné jsou počty těch, kteří upřednostňují trest smrti pro lidi, kteří opustí muslimskou víru [ za odpadlictví], například přestup ke křesťanství. Jak je vidět, neexistuje mírný islám, ale pouze islám militantní.

Paul Joseph Watson říká: "Teroristické útoky nejsou odsuzovány, ale naopak většina muslimů je podporuje: Průzkum BBC zjistil, že více než čtvrtina britských muslimů měla soucit s Charlie Hebdo-džihádisty. Po útocích na Charlie Hebdo, jsme viděli tisíce pákistánských muslimů na ulicích. Ale ne demonstrovat proti vrahovi v Charlie Hebdo, ale na podporu džihádistů, kteří zavraždili karikaturisty. "

To je přesně ten duch, který je přítomný u mnoha takzvaných umírněných muslimů. A jak můžete vidět v islámských zemích, většina údajně umírněných muslimů je připravena k útoku na křesťanské vesnice,  drancovat křesťanské podniky,  zapalovat křesťanské kostely a domy a vraždit křesťany, když imám v pátek při kázání je k tomu vybídne.

Zpět k Wafa Sultan. V diskusi s islámským učencem na TV Al-Džazíra, si nebrala servítky před ústa a mluvila jasně. Ve vystoupení na al-Džazíře dne 21. února 2006, kdy se mluvilo o svobodě projevu a rozdílu mezi západní a islámskou kulturou, můžeme vidět také na videu zde , řekla: 

"Střet ve světě, kterého jsme svědky, není střetem náboženství či střetem civilizací. Je to střet mezi dvěma protiklady mezi dvěma epochami. Je to střet mezi mentalitou, která patří do středověku, a mentalitou, která patří do 21. století.

Je to střet mezi civilizací a zaostalosti, mezi civilizovaným a primitivním, mezi barbarstvím a racionalitou. Je to střet mezi svobodou a útlakem, mezi demokracií a diktaturou. Je to střet mezi lidskými právy na jedné straně a znásilněním těchto práv na straně druhé. Je to střet mezi těmi, kteří zacházejí se ženami jako s dobytkem a těmi, kteří s nimi jednají jako s lidskými bytostmi.

Kdo je takto upřímný, ten to v islámské zemi samozřejmě nemá jednoduché. A tak se stalo, že i Wafě Sultan po svém televizním vystoupení na Al-Džazíře bylo vyhrožováno smrtí, Sýrii opustila a utekla do Ameriky. Ženy jako Wafa Sultan a ty výše jmenované kritičky Islámu konají důležitou a zásadní práci, vysvětlují lidem podstatu islámu.

Historie však ukázala, že emancipace, konec útlaku žen, což je také požadováno kritiky islámu, že tyto oprávněné požadavky jsou často feministkami, hlavně lesbickými ženami zneužity. Těm jde v principu o to svrhnout muže a dosáhnout matriarchátu, ženami ovládané společnosti. To ovšem, jak ukazuje historie, vždy nakonec znamenalo, že všechny kultury, v kterých dominovaly ženy, došly k zániku a byly převzaty silnějšími a bojovnějšími kulturami mužů.

Tento jev můžeme nyní pozorovat v Evropě, kde militantní islám v Evropě přebírá moc. To je důvod, proč jsem k tomuto emancipační hnutí vždy kritický, protože na konci se neprosadí rozumné ženy. Ty zůstávají jako osamělý hlas na poušti vždy v menšině a jen mohou sledovat, jak levicově-radikální muže nenávidící feministky přebírají kormidlo a vedou společnost k úpadku. Více informací o této stránce: Studie – die irre Welt der „Flüchtlingshelfer  (komentář viz dále)

Zde je celý článek Rainer Grell: Musíte žít nějaký čas jako žena v Sýrii

Asi 75 procent z uprchlických "pomocníků", jsou ženy. Mnohé z nich studovaly a pracovaly v dobře placených povoláních. Nedávné studie nabízí první pohled na to, kteří lidé jsou aktivní v pomoci uprchlíkům a co je k tomu vede. 

Zdroj: Studie – die irre Welt der „Flüchtlingshelfer

Zde je malý vhled do motivace uprchlických pomocníků. Důležitým bodem je, že většina žen žije v ekonomicky zajištěných pozicích, asi 50 procent žen vykonává povolání, ale jsou politicky neaktivní. Nezajímají se proto o politické a sociální problémy, ale jejich motivace je hlavně emocionální. Smysl pro komunitu je pro ně důležitý. Takže si nikdy nekladou otázku, jaké by mohlo jejich konání mít dlouhodobé důsledky.

"Zamýšlejí se ve svých úvahách nad otázkou, zdali ti, kteří po statisících opouštějí země s archaickým obrazem žen a s běžně používaným násilím ve vztazích mezi lidmi zdali se s příchodem jinam změní? Podivují se nad tím že ti, kteří uprchli před válečnými hrůzami, jezdí na dovolenou přesně tam, odkud přišli? Je jim známý jednoduchý, ale chytrý názor nositele Nobelovy ceny za ekonomii Miltona Friedmana (1912-2006): „Někdo může mít sociální stát, někdo může mít otevřené hranice, ale nikdo nemůžete mít obojí."

Pro mnoho žen to může být dobrodružství, i když láska zde vždycky hraje nějakou roli. Na jedné straně existuje jistě touha lidem, kteří jsou v nouzi pomoci, možná je zde něco mateřského a ochranitelského. Na druhé straně jejich činnost není bez osobního zájmu. Umožní  ženám vymanit se z jejich každodenní rutiny a také může jít o hledání orientálního prince.

Že jejich akce nejsou motivovány jen dobrými úmysly, ale také velmi sobeckými, o tom svědčí i fakt, že by většině těchto žen nikdy nepřišlo na mysl, pomáhat německým sociálně znevýhodněným lidem, jako jsou lidé bez práce nebo bezdomovci. Tito lidé jsou obvykle ve většině případů také mnohem starší.

Stává se rozhodně poměrně často, že některé ženy se zamilují do atraktivních migrantů. To je zvláště pravděpodobné u žen, které sami nejsou příliš atraktivní a mohou být často odmítnuté v jejich reálném životě. U migrantů, ovšem nacházejí mnoho lásky, uznání a obdivu, vše o čem tak toužili.

To neříká nic o tom, jak tyto vztahy skončí, ale je jisté, že přistěhovalci rozhodně mají zájem udržovat vztah s německou ženou, ona je totiž odrazovým můstkem pro vstup do německého sociálního státu. A samozřejmě také migrujícího touží po lásce a bezpečí, po laskání či sexuálních kontaktech.

V mnohých diskuzích na internetu v diskusních skupinách pro ženy, se některé o svém vztahu s migrantem vyjadřují s nadšením.

Ale i když ženy musejí velmi často odrážet brutální sexuální návrhy, zdá se být přítomná u některých z nich snaha splácet německou vinu za dvanáct let nacionálního socialismu. Pak žena poskytne migrantovi ochranu manželství, aby ho zachránila před deportací.

Dovedu si představit, že je to obzvláště silné u mladých levicových žen. Je pravda, že zavírají oči před realitou a jsou poháněny  pomocnickým syndromem téměř neurotickým, že  jejich předci byli možná hluboce zapojeni do nacismu a jejich viny, že musí ony odčinit.

Co je nesmírně zajímavé, je skutečnost, že podíl muslimských občanů na "Uprchlické pomoci" je jen 2,5 procenta, a že se tak oproti průzkumu z roku 2014 dokonce zmenšil.

Tato zpráva je šokující v prostředí tsunami generace, která se vrhá do pokání za staré viny a z naprosté nevědomosti do dobrodružství, kterým zahání nudu svého všedního života. Na vině tohoto stavu jsou zejména média, která hlásí pouze falešné zprávy a bagatelizují nebezpečné projevy cizí  kultury.

Teroristický jako chyba systému

Při každém teroristickém činu a rovněž při tom nejnovějším Berlínském myslím ne na mrtvé, ale na lidi jim blízké, kteří nyní v čase Vánoc přišli o to nejdražší, co v životě měli. O nich ovšem nikdo nemluví, o ně se nikdo nestará.
Teroristické akty jsou především příležitostí pro novináře aby zvýšili prodejnost novin, rovněž pro politiky, aby chvíli lkali a vzápětí hovořili o tom, že je nic neodradí z nastoupené cesty. Cílem té cesty je zavalit Evropu příslušníky cizích národů, nekompatibilní kultury a agresivní náboženské ideologie. To je právě to, co je oněch známých devět desetin ledovce, který zůstává neviditelný pod vodou. Tou jednou desetinou jsou různé agresivní činy, jinak nazývané džihád meče. Ten je ovšem v současné době vedlejší, ten provádí skupiny víceméně neřízených, nekoordinovaných fanatiků.
Vedle toho skrytě a nenápadně probíhá organizovaný a koordinovaný kulturní džihád, který využívá všech vymožeností západní civilizace, především ochrany práv člověka, aby postupně prosadil všechny zvyky, pravidla a právní systém cizí náboženské ideologie a kultury. Vedlo toho probíhá džihád formou přečíslení původních evropských obyvatel. V prvním kroku nelegální migrací (prakticky až na naprosto marginální výjimky, nikdo z imigrantů, který přijde do Evropy z ní nikdy neodejde), v druhém kroku vysokou fertilitou migranských žen, jejichž hlavní činností a obvykle jedinou je rodit děti v počtech 5, 8, ale často i více porodů na ženu. Tyto děti, které by ve vysokém počtu v zemi původu nedožili dospělosti, přežijí díky vysoké životní úrovni v Evropě všechny. To je také, kromě špatné úrovně vzdělání, nízké ochoty intenzivně pracovat, hlavní příčinou toho, že imigranti jsou v převažujícím počtu závislí na podpoře státu.
Ten nevíce skrytý a neméně nebezpečný je džihát peněz. Obrovská finanční podpora plyne z bohatých ropných arabských zemí na podporu islámských komunit v Evropě. Za tyto peníze se staví nákladné mešity, platí duchovní a náboženské školy. Tyto peníze jdou samozřejmě i na podporu militantních skupin, které se pak projevují navenek různými agresivními činy, které mají původní obyvatele zastrašit, aby se snad nepokusili vzdorovat. Těmito penězi jsou ovšem upláceny také domácí lobistické skupiny, především nevládní a tzv. neziskové organizace, či přímo některé politické strany a politici osobně. Obávám se dokonce a svědčí o tom naprosto nepochopitelné a nelogické jednání policie a tajných služeb v případě teroristických činů, že korupce postihla už i bezpečnostní složky. Nejvýznamější je ovšem vliv vnějších peněz na média a propagandu. Zde je vliv nejvýraznější, islámské státy rovněž kapitálově vstupují do firem vlastnících sociální sítě, a také tam je dnes tento vliv zcela zřejmý.
Z toho vyplývá, že teroristické činy je možné spíše považovat za chybu Matrixu. Skrytě v pozadí pracuje Matrix nerušeně a míří k svému cíly - k celosvětovému chalífátu. Občané západní civilizace ve většině tento skrytý systém vůbec nevnímají a všimnou si pouze, když dojde k zmíněné chybě. Na to ovšem na základě chlácholení médií a politiků, z nichž mnoho je součástí Metrixu, rychle zapomínají.

Severní Korea - rovnost v chudobě

"Lidé snášejí lépe rovnost v chudobě, než nerovnost v bohatství"

Demokratická lidová republika Korea to je oficiální název země nacházející se v severní části korejského poloostrova. Je to jedna z nejchudších zemí světa, chudoba je zde až na politické a armádní špičky rovnoměrně rozdělena na všechny obyvatele.

Severní Korea není, jak někteří lidé v médiích uvádějí, stát postavený na komunistické ideologii. Podle ústavy země z roku 1972 je Severní Korea suverénní socialistický stát, který se ve své činnosti řídí myšlenkami „Čučche“.

Čučche je původní starověká doktrína vytvořená korejskými filosofy, na kterou navázal a rozvinul ji v ideologický systém vůdce korejské revoluce Kim Ir-sen. (Symbolem ideje Čučche je vysoká věž s plamenem na vrcholu - na fotografii)

Základní postuláty této filosofie jsou:
Člověk je pán světa a svého vlastního osudu;
Vědomí je nejvyšší funkce lidského mozku;
Příroda je objekt lidské práce a materiální zdroj lidského života;

Základní ideologická ustanovení jsou tato:
Předmětem sociálních hnutí jsou lidové masy.
Národ  mající vysoký pocit národní hrdosti a revoluční ctnosti je neporazitelný.
V kontrastu ke kapitalistické ekonomice snažící se dosahovat zisku je hlavním smyslem socialistického nezávislého hospodářství uspokojování potřeb země a populace.

Lid každé země má povinnost bojovat nikoli pouze proti agresi a zotročování, za důslednou obranu své nezávislosti, ale i proti imperialismu a dominancionismu, zasahujících do nezávislosti národů jiných zemí. Chcete-li připravit celý národ na celostátní systém obrany, je nutné proto vybavit všechny lidi a obrátit celou zemi v pevnost. Revoluce je boj za realizaci lidových mas, jejich potřeb a soběstačnosti. Sedět se založenýma rukama, čekání dokud nedozrají všechny nezbytné podmínky, se rovná popření této revoluce. Chcete-li vytvořit správný pohled na revoluci, je potřeba dát do základu vzdělání pocit nesobecké oddanosti k vůdci.
Ideologie Čučche je ve své podstatě extrémní verze soběstačnosti a izolacionismu. Je ve svém důsledku popřením komunistické myšlenky světové revoluce.

Severní Korea se z důvodu tohoto směřování ideologicky rozešla v polovině 50-tých let se Sovětským svazem stejně jako s Čínou ve druhé polovině let 60-tých. Princip "soběstačnosti" je odůvodněním téměř úplného oddělení země od okolního světa. Typickým příkladem toho je, že v Severní Koreji se od roku 1997, již nepoužívá západní kalendář začínající rokem narození Krista, ale nový severokorejský kalendář, který začíná v roce 1912 – což je datum narození prvního prezidenta Kim Ir-sena jako autora ideologie Čučche. V konečném důsledku se tato ideologie stala náboženstvím.

Hlavním rysem sociální struktury v Severní Koreji je naprostý nedostatek jakýchkoli občanských svobod, a to i formálních a stoprocentní priorita kolektivu před jednotlivcem.

Kult osobnosti Kim Ir-sena a jeho syna Kim Čong-ila, který po otcově smrti v roce 1994 stanul v čele země a tu řídil až do své smrti v roce 2011, získal fantastický rozměr. To je skutečný náboženský kult, který neznala ani křesťanská Evropa během středověku. Portréty "dvou vůdců" nejen musí viset v každé domácnosti, ale i v každém voze metra v Pchjongjangu. Někdy mohou být nalezeny v těch nejneočekávanějších místech, například na kraji vesnického pole. Před každým památníkem vůdců je povinnost se poklonit, což platí i pro cizince. Každá mateřská škola v Severní Korea má zřízenu samostatnou místnost, ve středu níž se nachází maketa rodné vesnice Kim Ir-Sunga Manhjondu, obrazy na stěnách zobrazují události z dětství vůdce a jeho syna. Každé dítě dokáže nazpaměť odrecitovat životopisy obou velkých vůdců.

Severní Korea má necelých 25 miliónů obyvatel, z plochy celé Severní Koreje zabírají 74,5 % lesy, pouze 19,2 % pak orná půda. Z důvodu malého počtu obyvatel, nedostatečné velikosti země a omezených přírodních zdrojů vytrvalé a nekritické lpění na myšlence Čučche vedlo k ekonomické zaostalosti. Izolace od okolního světa má za následek obrovské technologické a vědecké zaostávání. Vzhledem k velikosti země, monstrózní vojenské výdaje, neefektivní nucené práce - tyto a mnohé další projevy totality, přivedly nakonec zemi na pokraj ekonomického kolapsu. Neexistují žádné oficiální údaje, ale odhaduje se, že v důsledku hladomoru v létech 1996-1999 zemřelo na 3 milióny lidí.

K dokreslení situace v Severní Koreji několik neoficiálních údajů. Tyto informace jsou vesměs z ruských veřejných zdrojů, protože se domnívám, že Rusové vedle Číňanů mají do Severní Koreji největší přístup a informace nejsou záměrně zkreslovány jako ty z jiných zdrojů. Například zdroje:

http://tourweek.ru/articles/world/280569/

http://dic.academic.ru/dic.nsf/ruwiki/33648
V KLDR žijí prakticky pouze rodilí Korejci. Jejich počet je 99% z celkové masy lidí. Zbytek 1% – Číňané, Mongolové, Japonci a Rusové.
Gramotnost v zemi je prakticky 100%, což je údaj, kterým se může pochlubit málokterá země, včetně zemí západní Evropy. Jde samozřejmě o základní gramotnost – schopnost číst, psát a zvládnout základní početní operace. Školy jsou často internátní, s celotýdenním pobytem dětí a to už od mateřské školy. V případě, že se dětí vrací ze školy domů, tak prakticky se jen vyspat. Řadu hodin tráví při mimoškolní výchově. Vzhledem k vysokému počtu mužů sloužících v armádě, vykovávají řadu činností v zemědělství, průmyslu, ve školství, zdravotnictví a ve službách ženy. Po práci mají rodiče různé schůze a politická školení. Na denní péči o děti nemají rodiče čas, takže děti vychovává stát.

Jako takové platy v Severní Koreji nemají větší význam, role peněz je omezena, všechny výsledky práce konzumuje stát, pracující jsou většinou odměňováni v naturáliích, případně místo peněz ti nejlepší dostávají určité benefity . Průměrný roční příjem v Severní Koreji, podle odhadů dosahuje od 1 do 2 tisíc dolarů. V zemi existuje dvojí měna. Ta oficiální, kterou disponují běžní lidé, a za kterou není možné prakticky nic koupit a pak měna, kterou dostávají politické a armádní špičky. Za tyto peníze je pak možné ve speciálních obchodech nakoupit zboží z dovozu. Je to obdoba tuzexových poukázek z doby socialistického Československa. Nečetní uprchlíci, kterým se podaří uprchnout ze země, se seznamují mnohdy poprvé v životě s věcmi, jež zná už dávno celý svět.

U obyvatel KLDR neexistuje přístup k síti internetu. Globální síť slouží jen pro servisní potřeby úřadů a vládních organizací. V roce 2015 počet aktivních IP adres s přístupem na internet nepřekročil 1500. Oficiální stránky vlády Severní Koreji, http://www.korea-dpr.com jsou jedny z několika mála existujících webových stránek v Severní Koreji.

V ranních hodinách je na ulicích slyšet sirény, ale není to poplach, nýbrž znamení, že je čas vstát a jít do práce. Během půl hodiny pak můžete vidět zástupy lidí, kteří cestují na kole, nebo se snaží dostat na požadované místo městskou hromadnou dopravou. To jsou buď autobusy, často také jen zaplachtovaná nákladní auta. Hlavní město Pchjongjang má vlastní metro, stanice vypadají veskrze dobře, jsou vyzdobené mozaikami s revolučními výjevy. Technicky je metro ve stejném stavu, v jakém bylo spuštěno do provozu. Jezdí zde také tramvaje československé výroby, již v značně dezolátním stavu. Celková délka silnic v zemi je 25 554 km, z nichž pouhých 724 km (2,83% všech silnic v KLDR) má asfaltový povrch. To ovšem příliš nevadí, protože jen málo lidí v této zemi má osobní automobil.

Ekonomika Severní Koreje byla do roku 1970 výkonnější, než v Jižní Koreji. Dnes představuje HDP Severní Koreje pouhých 2,5%  hodnoty HDP Jižní Koreje. V roce 2011 odhadovaný HDP na osobu v Severní Koreji činil zhruba 1800 dolarů ročně, což je nesrovnatelně méně než v Jižní Koreji, kde podíl HDP na osobu je cca 30800 dolarů.

Od určité hodiny večer zhasnou veškerá pouliční světla a světelné nápisy. Město se ponoří do tmy. Severní Korea produkuje tak málo energie, že stát v noci prakticky není vidět z vesmíru.

Méně než 20% plochy území Severní Koreje je vhodné pro setí plodin. Podle některých údajů 23,4% HDP Severní Koreje představuje podíl zemědělství. Zemědělci se zabývají pěstováním rýže, kukuřice, brambor, luštěnin, chovem prasat, drůbeže, méně často skotu. Nicméně, podle světového potravinového programu, z důvodu přírodních podmínek a nedostatku orné půdy KLDR zažívá chronický potravinový deficit. Téměř 6 milionů lidí v KLDR trpí nedostatkem potravin, až 33% dětí chronickou podvýživou.

Severní Korea zaujímá čtvrté místo na světě v početním stavu armády. "Ve zbrani" je KLDR 1,190 milionu lidí. Vojáků v záloze je více než 7,5 milionu, a v Rudých gardách (něco jako u nás za socialismu Lidové milice) je 6,5 milionu lidí. Dalších 200 tisíc vojáků jsou stráže pracující na vojenských zařízeních a jiných podobných místech. Toto vše je navzdory skutečnosti, že obyvatel není více než 25 milionů. Délka základní služby v pozemním vojsku je 5-12 let. Doba služby u námořnictva je o něco kratší, od 5 do 10 let. Vzhledem k tomu, že vláda nešetří prostředky na rozvoj své armády, vojáci jsou kompletně vybavené potřebnými pomůckami, zbraněmi a uniformami. Pokud jde o zbraňové systémy, jsou velice nemoderní a zastaralé, domácí nebo čínské výroby.

V Severní Koreji existuje pojem "trest tří generací". To znamená, že když se člověk dostane do vězení, spolu s ním jde celá jeho rodina, takže dvě následné generace rodiny se rodí ve věznicích a žijí tam svůj celý život. Tento fakt, který je naprosto otřesný, je bohužel pravdivý. Můžete si přečíst o tom, co to znamená být druhá uvězněná generace, v knize "Útěk z tábora 14" (kniha vyšla i v češtině). Pokud uvažujete, co musí spáchat Severokorejec, aby se dostal do jednoho z těchto vězeňských pracovních táborů, odpověď je jednoduchá — politický trestný čin. A pod politickým činem se rozumí kritika vlády nebo pokus uprchnout ze země.

V Severní Koreji výroba, držení a užívání marihuany je zcela legální, a používání marihuany je doporučeno ministerstvem zdravotnictví jako zdravější alternativa tabáku. Turisté vyprávějí příběhy o křoví marihuany, rostoucí volně na krajnicích. Marihuana není jediným narkotický lék, který je zákonný v Severní Koreji. Vláda povzbuzuje lidi, aby pěstovali mák a vyráběli opium na neúrodné části země. Co se týče keřů marihuany, volně rostoucí na straně silnice, ukázalo se, že marihuana je často vysazována i podél železniční tratě, aby udržovala kolejnice svými hlubokými kořeny. Vyrábět alkohol je na druhou stranu  přísně zakázáno, člověk se může setkat s popravčí četou, pokud ho přistihnou při pálení lihu.

Kolektivní všeobecný nedostatek ovšem  nesdílí Kimův klan. Otec současného vůdce země Kim Čong-Unа  Kim Čong-il utratil 700 tisíc euro ročně na nákup brandy Hennessy. Roční výdaje bývalého severokorejského vůdce Kim Čong-Ila, jen na luxusní alkohol, 800 krát převyšovaly průměrný roční příjem v zemi. Jeho syn je rovněž příznivec kvalitního alkoholu, konzumuje nejraději koňak v ceně $500 za láhev.

Kult osobnosti často dosahuje absurdních a směšných podob. Podle oficiálních dokumentů Kim Čong-il (otec současného vůdce) se naučil chodit ve věku tří týdnů. Během studia na univerzitě Kim, i podle oficiálních dokumentů, napsal 1500 knih, včetně šesti velkých oper. Podle jeho oficiální biografie, všechny jeho opery jsou "nejlepší v historii hudby". Dále dosáhl i sportovních úspěchů. V roce 1994 korejská média informovala o tom, že když Kim Čong-il poprvé navštívil golfový klub, překonal 38 jamek, 11 z nich na jeden úder. To vše před zraky 17-ti osobních strážců. Po tomto výkonu, se pak rozhodl navždy opustit tento sport.

V žádném případě by nebylo správné se obyvatelům Severní Koreje vysmívat nebo je nekriticky odsuzovat. V důsledku špatných historických zkušeností, především v době japonské okupace za 2. světové války, kdy byli Korejci vystaveni obrovskému útisku, utrpení a krutostem okupantů, se rozhodli pro svou vlastní cestu. Pro cestu spoléhání se na vlastní síly, na schopnost se jednou provždy ubránit a odolat všemu a všem. Dá se tedy říci, že konali a konají v dobré víře. Je těžké říci, zda-li z důvodu naprosté neinformovanosti, nebo z důvodu masivní propagandy a indoktrinace, se dosud nerozhodli tuto zjevně chybnou cestu opustit.

Podobně i my v Evropě sice za jiných podmínek, jiným způsobem, na základě ideologie, pro mnohé téměř náboženství, všelidských práv, multikulturalismu a universálního rovnostářství se vydáváme na cestu, před kterou mnozí varují a o které nikdo neví, jak skončí. Ani historické paralely ani příklad jiných zemí, ani osud Severní Koreje nevedou lídry k tomu, aby z této cesty ustoupily. Takže pokud bychom se Severokorejcům vysmívali, vysmívali bychom se současně sami sobě.

Luxus v číslech: Spojené arabské emiráty

Pokud se narodíte ve Spojených arabských emirátech, tak získáte neotřesitelné vědomí, že jste vyvolení a že vás Alláh miluje.

Od roku 1968 do roku 2003, ve Spojených Arabských Emirátech vzrostl počet obyvatel téměř 20 krát, a to především v důsledku přílivu zahraniční pracovní síly - někdo musí stavět mrakodrapy, učit a léčit domorodé obyvatele, rozvíjet podnikání v Abu Dhabi a Dubaji. V žádném případě to nejsou, jak je zvykem u nás, domácí obyvatelé.

85% pracovní síly v SAE – jsou cizinci. Ale federální zákon SAE říká, že alespoň 51% základního kapitálu jakékoliv obchodní společnosti, se sídlem v zemi, musí patřit obyvatelům Emirátů. Domorodí obyvatelé pracující ve vládních agenturách, soudnictví, jsou ve vedení mezinárodních ekonomických a finančních organizací. Všichni cizinci jsou zaměstnáni ve stavebnictví a ve službách.   

Top management hotelů a restaurací jsou Arabové ze sousedních zemí. Střední management - Irové, Němci, Britové. Číšníci, vrátní, pomocní pracovníci jsou Filipínci, Indové, Pákistánci.

 Z 9,16 milionu obyvatel SAE pouze 1,74 milionu (19%) - má státní občanství a 7,42 milionu (81% ) - jsou cizinci. Z nich je 2,9 milionu Indů; 1,2 milionu Pákistánců; 1,1 milionu Bangladéšanů; 712 000 Egypťanů; 680 000 Filipínců; 400,000 jsou Íránci; 200 000 Jordánci; 150 000 Srílančané; 120 000 Britové; 80 000 Libanonci.

Všichni občané Spojených arabských emirátů mají k dispozici bezplatnou zdravotní péči, mají nárok na bezplatné základní, střední a vysokoškolské vzdělávání.

Emiráčtí studenti si mohou vybrat ze 71 institucí vyššího vzdělávání ve Spojených arabských emirátech, nebo získat grant ke studiu na libovolné vysoké škole na světě. V Abu Dhabi, jsou pobočky New York University nebo Sorbonny. V nedalekém Al Aynu 14 000 studentů jsou zapsáni na Státní Universitě Spojených arabských emirátů. Dubaj otevřela pobočky University of Exeter a University of Michigan. Přednášky jsou v arabštině a angličtině, u mnoha předmětů jsou vyučující zváni z Evropy a profesoři z USA.
Při vstupu do manželství občané SAE dostanou od státu bezplatně dům a pozemky.
70 000 dirhamů ($19 078) je státní dotace, kterou dostává každý občan, který vstoupí do manželství  ve Spojených arabských emirátech.
80 let - průměrná délka života žen ve Spojených arabských emirátech, 77 let – u mužů (55-té  místo na světě). Pro srovnání: v Rusku je to 75 let a 63 let (122-tého místa na světě).
10 200 dirhamů ($2 780) - minimální základní důchod občana SAE. Pro srovnání: 10 236 rublů (~ $ 155 ) - průměrný starobní důchod v Rusku.
Do důchodu můžete odejít po 20 létech práce, když ne, pak se o 2% zvyšuje důchod SAE občana za každý rok nad 20 let práce. Například pokud by šel občan SAE jako v České republice do důchodu po 45 létech práce, tak by se mu základní důchod zvýšil o 50%.
Pokud zemře jeden z manželů, dostává celou jeho penzi přeživší partner, případně jiný přímý dědic.

Na světě existuje 15 strojů pro prodej zlata – Gold-to-go, 3 z nich - ve Spojených arabských emirátech. Je zde automatický prodejní tyčí o hmotnosti od 2,5 g do 250 g, stejně jako zlatých mincí. 

69% cizinců vydělávají méně než 3000 dirhamů měsíčně. 67,7% pracujících Emirátčanů má příjem více než 14 000 dirhamů.
85% obyvatel SAE žije ve městech. Celkem 3% zaměstnanců SAE jsou spokojeni se svým platem. 50% obyvatel si stěžuje, že zvýšení mezd nedrží krok s rostoucími životními náklady. 

800 dirhamů ($218 ) – je minimální mzda zahraničních pracovníků v SAE.
16.000 dirhamů ($4360) - plat učitele v Emirátech ve veřejné škole. Pro srovnání, průměrný plat učitele v USA je $3667, v Centrálním federálním okruhu Ruska - 39 609 rublů (~$600 ).

Těžba ropy v SAE je 3 474 000 barelů denně. Při ceně $50/barel  to je $63 400 500 000  ročních příjmů, v přepočtu ~1 585 012 500 000 Kč. Státní rozpočet České republiky je přibližně o 300 miliard nižší než tato částka. Samozřejmě, že obrat se nerovná čistý příjem, je ovšem jistou skutečností, že náklady na těžbu ropy a plynu v této oblasti jsou nejnižší na světě. K tomu musíme uvážit, že se nevyváží jen surová ropa a že cena ropných produktů ze zpracované rafinované ropy je mnohem vyšší, než ropa surová. (Zdroj zde: http://www.eia.gov/beta/international/index.cfm?view=production )

Spojené arabské emiráty je pouze modelový příklad. Obdobná situace je v Saudské Arábii, Kataru, Kuwajtu atd. Jde ještě o jednu věc. Zástupci těchto zemí nám pokrytecky káží z tribuny OSN něco o morálce, o tom že bychom se měli postarat o migranty z celého světa, poskytovat jim azyl a následně občanství. Sami si ovšem své bohatství střeží a rozdělují je pouze mezi své občany, zatímco v zemi otročí milióny cizích dělníků. Prakticky žádný arabský stát není chudý, a pokud nejsou všechny na tom podobně skvěle jako Spojené arabské emiráty, tak jen proto, že vedou nesmyslnou sektářskou válku muslimští Arabové proti muslimským Arabům.

Příště se podívám po světě, kde je naopak největší chudoba.