Pozor na falešné proroky

Věrozvěstové a apoštolové nového náboženství nám předkládají k věření některá věroučná dogmata nové globální víry. Dogmata jsou zjevené pravdy, o nichž se nepochybuje, a která se nijak nezkoumají z hlediska jejich věrohodnosti. Kdo tato dogmata předkládá? Jsou to tentokrát proroci nikoliv z Východu, ale ze Západu: paní Angela Merkelová, Jean-Claude Juncker a jeho věrný soudruh Martin Schulz. Dalšími věrozvěsty jsou generální tajemník OSN Pan Ki-mun, po Kim Ir-senovi další dar Korejců světu. Ukazuje se, že jeho nástupce ve funkci hlavního vykladače víry a tajemníka OSN António Guterres svého předchůdce v horlivosti ještě překoná. Několik ministrantů nové církve bychom našli i u nás.

Jaká jsou ta dogmata nové víry, která má spasit svět, nebo spíše jen vyvolené. Jsou to mimo jiné:

Dogma o rovnosti všech lidí, ne jen před bohem nebo před zákonem, ale obecně. To znamená, že negramotný povaleč a pouliční zloděj z Keni je roven třeba stavebnímu inženýrovi z Třebíče, otci tří dětí. Tato rovnost se má projevit tak, že když dotyčný mladík z Keni, pokud jako „uprchlík“ přijede do České republiky, tak má nárok na stejné životní podmínky jako zmíněný inženýr, což mu má zajistit stát z peněz, které vezme také zmíněnému stavaři a jeho rodině.

Dogma o tom, že nejsou lidé geneticky nijak předurčeni. Pokud někteří ničeho nedosáhnou, není to tím, že by byli hloupí nebo líní, ale je to tím, že je společnost diskriminovala a neposkytla jim stejné podmínky jako jiným. Toto dogma má samozřejmě určité výjimky, které jak jinak potvrzují pravidlo. Tou výjimkou je sport. V běhu na 100 metrů v kterékoliv světové soutěži stojí na stupních vítězů vždy a pouze závodníci tmavé pleti. Kupodivu v tomto případě nikdo nenamítá, že bílým nebyli poskytnuty stejné podmínky a že jsou trvale diskriminováni.

Dalším dogmatem je, že pohlaví je kulturní konstrukt a že fakticky žádné rozdíly mezi pohlavími neexistují. To by znamenalo, že kdyby od útlého mládí Pepíčka oblékali do dívčích šatů, říkali mu Pepičko a hrál si s panenkou, tak se z něho stane žena. Takto vychovávali mladého Járu Cimrmana a znalci vědí, že to nakonec nedopadlo.

Těch dogmat je ještě celá řada, já se dnes chci ale více věnovat jednomu a tím je dogma o tom, že člověk ovlivňuje globální proměny klimatu, a že může klima na zeměkouli měnit, tak jak bude chtít, například tím, že se budou používat úsporné žárovky, do benzínu se bude lít olej z řepky olejné a elektřina se bude vyrábět jen z tzv. obnovitelných“ zdrojů, což je ovšem významně dražší než výroba klasická.

Čtvrtého listopadu tohoto roku vstoupila v platnost na celosvětové úrovni Pařížská dohoda k Rámcové úmluvě OSN o změně klimatu uzavřená 12. prosince 2015. Miguel Arias Canete, eurokomisař pro oblast klimatu a energetiky, řekl, že Pařížská dohoda je "úspěchem pro celou planetu". Tady ovšem je potřeba dodat jak pro koho. Cílem a závěrem Pařížské konference je přejít z výroby z neobnovitelných na obnovitelné zdroje energie. K tomu by se měly použít tzv. zelené dluhopisy, které několik mainstreamových médií označilo jako "investici pro budoucnost planety." Všechny státy, které předaly další pravomoci OSN, tak stojí na prahu nové uměle vyvolané průmyslové revoluce.

To jednoduše znamená, že na celé věci někdo, přesněji majitelé a akcionáři velkých korporací, nesmírně vydělá a někdo jiný to celé zaplatí. Kdo to bude je jasné,  tzv. daňový poplatníci, ale ve skutečnosti všichni občané států našeho civilizačního okruhu. To co stát zaplatí při této zásadní změně struktury průmyslu a dopravy, nebude moci investovat do jiných věcí, nebo prostě dát svým občanům. Je téměř jisté, že řada zemí najde dostatek důvodů, proč nemůže smlouvu plnit zvláště, když neobsahuje žádné sankce za neplnění.

Otázka, kterou je nutné si položit je, zdali skutečně je věc tak vážná a hlavně zdali jsou tato opatření schopná změny klimatu na zeměkouli významně ovlivnit. Nechci se pasovat do pozice odborníka na tuto problematiku. Mezi odborníky a vědátory samotnými neexistuje shoda.

Několik dní, jsem zkoumal, co se o celé věci píše na internetu a zjistil jsem, že klimatické změny probíhají stále a probíhaly i v době, kdy člověk na změny klimatu z důvodu vyšších koncentrací v  ovzduší tzv. skleníkových plynů neměl sebemenší vliv. Pokud se měnil obsah CO2 nebo CH4 v atmosféře a pokud to mělo vliv a na změny globální teploty, tak to až do roku zhruba 1850 nebyla zásluha lidí.

Klima na zeměkouli se, jak bylo složitými  vědeckými postupy zjištěno, mění pravidelně v určitých  cyklech, časových periodách. Délka těchto period je 100 000 let. V rámci těchto dlouhých období se klima mění ještě v kratších časových úsecích. Tím kratším pravidelným cyklem pro změnu klimatu je 1 000 roků a nejmenší časovou periodou je 100 let. Viz grafy.

Geologická období Země

Teplotní cykly v dějinách Země

Vliv změn sklonu zemské osy na zemské klima podle Milankoviče

Odrazivost, pohlcování a vyzařování sluneční energie

Že se zvyšuje v posledních desetiletích globální teplota atmosféry a světových oceánů je faktem. Měřit teplotu není tak složité, je proto tomu možné věřit. Co ovšem je nesmírně těžké určit je to, jak nárůst teploty souvisí s pravidelným cyklem změny klimatu a jaký je vliv skleníkových plynů vypouštěných do atmosféry a vytváření skleníkového efektu. Protože nejsou dobře známy mechanismy způsobující pravidelně se opakující změny klimatu, není možné ani určit, zdali průmyslová a další činnost lidí může zemské klima oproti ostatním vlivům významně ovlivnit či nikoliv.

Jak jsem tak brouzdal po internetu, narazil jsem také na film National Geographic Before the Flood (před potopou). Celý film provází herec Leonardo Dicaprio. Když na začátku filmu byl Dicaprio v OSN jmenován „poslem míru OSN“, tak jsem pochopil, že celý film bude mediální propagací OSN. Účelem filmu není nic jiného, než s využitím popularity této celebrity kázat lidem nové náboženství. Je totiž důležité, aby v ně uvěřili, neboť na oltář pokusu o změnu klimatu na zemi budou muset přinést značné oběti. Z filmu jsem pochopil, že i ve Spojených státech amerických po dlouhém váhání pochopili, že ve skutečnosti se v celé grandiózní akci jedná především o peníze a pod pařížskou dohodu připojil prezident Obama svůj podpis. Papež katolické církve také již zjevně přestal věřit v prozřetelnost boží a zapojil do boje o změnu klimatu také katolickou církev.

Celý film je převážně o tom jak Leonardo Dicaprio cestuje po celé zeměkouli a objímá se s významnými osobnostmi, každopádně film poskytl i několik informací, které stojí za zamyšlení.

Ukazuje se, že pokud by šlo pouze o změnu technologie výroby energie, tak se jedná o technický problém, který je zvládnutelný. To ovšem není ten hlavní problém. V Indii se Dicaprio od indické dámy dozvěděl zásadní věc. Indové již nechtějí vařit a topit spalováním sušeného kravského trusu, chtějí v kamnech spalovat uhlí. Kromě toho chtějí stejně jako civilizovaný svět mít ve svých domech elektřinu, aby mohli mít ledničky, pračky nebo klimatizaci. Indický stát nemá prostředky na to, aby vyráběl elektřinu draze z obnovitelných zdrojů. Rovněž se dá pochybovat, že Indové by jako Češi, bez reptání, platili za elektřinu o 25% více, kvůli mohutným dotacím solárním baronům. Indie má uhlí dostatek, takže bude elektřinu vyrábět v tepelných elektrárnách. Podobně se zachovají ostatní státy. Vietnam nedávno vypověděl Rusku smlouvu na dodávku zařízení pro jadernou elektrárnu, neboť seznali, že investice do jaderné elektrárny je oproti klasické tepelné vysoká a Vietnamci budou raději vyrábět elektřinu z levnějšího uhlí.

Jaký význam má, že například Švédsko, které má 9,5 miliónu obyvatel se zavázalo, že od roku 2020 bude vyrábět veškerou energii z obnovitelných zdrojů, když naproti tomu Indie s 1 miliardou 270 milióny obyvatel bude stavět tepelné elektrárny a spalovat v nich uhlí?

Je nad veškerou pochybnost, že životní prostředí je „chráněno“ pouze tehdy, když na tom lze vydělat. To je hlavní důvod, proč s pomocí zkreslených údajů o změnách klimatu a o reálné možnosti lidstva tento proces významně ovlivnit, rozběhli politici tuto propagační kampaň, a proč se vyznavači tohoto náboženství stali i představitelé velkého biznysu. Teď jde o to jak zmást ty, kteří jediní na tom všem prodělají. Proto se točí katastrofické filmy o potopě, proto se v dokumentárních filmech ukazují tající ledovce a proto se světové celebrity jako „posel míru“ OSN Dicaprio propůjčují k různým propagačním kampaním.

To strašení katastrofou nemá ovšem žádný prokazatelný základ. Na zeměkouli se střídání období vyšších teplot spojených se zvýšením hladiny oceánů a dob ledových, kdy naopak hladina moří poklesla, neboť část vody byla zadržována v ledovcích, opakovalo i za existence člověka několikrát. Ke změnám a mnohem výraznějším než nyní docházelo i v obdobích, z kterých jsou již dochované informace. Například ostrov Grónsko byl, když před tisícem roků přistáli u jeho břehů Vikingové, zelená země. Rozsah tamějších ledových mas byl výrazně menší než dnes. První osadníci mohli na pobřeží obdělávat pole, kosit louky a chovat dobytek. Tahle idyla skončila na přelomu 14. a 15. století za nepříliš jasných okolností.

Co je dnes velikým problémem je na jedné straně vysoký stupeň závislosti na technologiích, to znamená, že schopnost se přizpůsobit změnám je paradoxně nižší než v minulosti, ale hlavním problémem je přelidněnost planety. Není možné z oblastí, kde by se život stal obtížným odejít jinam, protože každé místo je již obsazené někým jiným.

Film „Before the flood“ ukázal také na další významné příčiny vytváření skleníkových plynů, ale hlavně ukázal,  jak se likviduje životní prostředí. Toto ničení životního prostředí je ovšem spojeno s výnosným podnikáním, takže kvůli tomu se nescházejí žádné světové konference a nikdo z politiků se ani neodváží na to poukázat.

Tím prvním významným problémem je obrovská spotřeba a s tím spojená výroba hovězího masa, správně řečeno chov hovězího dobytka za účelem jeho zabití a využití na masné výrobky. Hovězí dobytek při trávení rostlinné potravy vylučuje plyn metan CH4, který působí několikanásobný skleníkový efekt než stejné množství kysličník uhličitý CO2. Výroba masa je nejméně efektivní způsob výroby potravin, z toho chov hovězího dobytka je z hlediska efektivity úplně nejhorší. Chov hovězího dobytka pro výrobu masa představuje obrovskou potřebu zemědělské půdy, energie, vody a vytváří velké množství odpadu. 70% území USA je určeno pro pěstování rostlin pro výkrm hovězího dobytka, 1% pro pěstování ovoce, zeleniny a ořechů.

Tady uvedu jen několik odzdrojovaných dat z internetu, které se týkají výroby potravin a údajů s tím souvisejících:

Světová populace čítala v roce 1812: 1 miliardu;  v roce 1912: 1,5 miliardy (nárůst 1,5 krát); v roce 2012: 7 miliard (nárůst 4,67 krát).

70 miliard hospodářských zvířat jsou chována ročně po celém světě. Více než 6 milionů zvířat je zabito na jídlo každou hodinu.

Chov zvířat v zemědělství je zodpovědný za 18 procent emisí skleníkových plynů, což je více než z výfukových plynů ze všech druhů dopravy.

Metan je 25-100 krát více destruktivní než CO2 v 20 letém časovém horizontu.

Emise ze zemědělství jsou předpokládány ve zvýšení o 80% do roku 2050

Emise spojené se spotřebou energie se očekávají ve zvýšení o 20% do roku 2040

80% antibiotik prodávaných v USA je určeno pro hospodářská zvířata

Farma s 2500 dojnic produkuje stejné množství odpadu, jako město s 411 000 obyvatel

90-100 milionů tun ryb je vytaženo z našich oceánů každý rok.

Přibližně 40% (63 miliard liber) ulovených ryb na celém světě se každý rok bez užitku vyhodí.

15x více proteinu na dané ploše zemědělské půdy by se získalo pěstováním rostlin určených jako strava pro lidi, než z chovu zvířata.

1,5 akrů (0,6 ha) může produkovat 37.000 liber (16,78 tun) potravin rostlinného původu.

1,5 akrů (0,6 ha) mohou produkovat 375 liber (170 kg) masa.

Průměrný Američan spotřebuje 209 liber (94,8 kg) masa ročně

Graf, který s předchozími údaji zdánlivě nesouvisí: statistika o lidech s nadváhou, jak se dříve nekorektně říkalo tlustých v anglicky mluvících zemích (to je v zemích s podobnými stravovacími návyky)

Dalším obrovským problémem, který také souvisí s přelidněním a s tím, že lidé v rozvojových zemích chtějí co nejrychleji dosáhnout úrovně tzv. vyspělého světa, je ničení deštných pralesů.
Existují tři významné oblasti deštných lesů Jižní Amerika, povodí řeky Amazonky, oblast rovníkové Afriky a souostroví Indonésie.

Deštné pralesy jsou likvidovány z jediného důvodu – přináší to obrovské zisky. Je to jednak pro těžbu dřeva a hlavně pro vytváření ploch volné půdy pro zakládání plantáží na pěstování rychle rostoucích dřevin, olejové palmy a dalších rostlin, nebo pro chov dobytka.

Pokud bude zachováno současné tempo likvidace vypalováním deštného pralesa, zmizí celý prales na Sumatře za 20 let. Není třeba zmiňovat, kolik s pralesem zmizí současně živočišných druhů a hmyzu, mnohdy se jinde nevyskytujících. Není to jen likvidace zvířat, ale z oblastí jsou vyháněni i lidé, kteří se živili tradičním způsobem.

Takto to vyjádřil jeden místní novinář: Tento vývoj je klasifikován jako" růst ", ale to, co vidíme, je kolaps společenství rybářů a farmářů a rostoucí chudoba. Jsme svědky toho, jak je nahrazována biologická rozmanitost za monokultury, místní ekonomiky za ty globální, z malovýrobců se stávají dělníci a komunitní pozemky se stává korporátní. To je směr, kterým jdeme.

Snažil jsem se postavit do kontrastu neustálé opakování manter o globálním oteplování a o tom, že je v možnostech člověka tomu procesu zabránit, protože se na změně technologií, která bude financována státy, dá hodně vydělat, proti tomu existující zcela neefektivní výrobu živočišných potravin nebo probíhající ničení pralesů, proti čemuž politici nepodnikají nic, neboť za tím stojí velké korporace se svými zisky.

Zásadním problémem této zeměkoule je to, že živočišný druh člověk se neúnosně přemnožil. Bohužel tento trend ve většině částí světa stále pokračuje. Souvisí to také s těmi nepravdivými dogmaty nového náboženství hlásanými současnými politiky, která jsem zmínil v úvodu. Druhý problém je obrovské plýtvání v té části světa, kde výše HDP je hlavním kritériem pokroku. Domácí produkt roste, když se více spotřebovává a více vyrábí, a proto se více pracuje.

Faktem je, že se musíme bát o své potomky, o to v jakém světě budou nuceni žít, ale o zeměkouli se bát nemusíme, příroda si s každým živočišným druhem, který se přemnožil nebo nedodržoval přírodní zákony, dokázala vždy sama poradit.

Na závěr chci říci, že jsem vývoji klimatu, ani geologické historii země nevěnoval ani měsíce ani roky. Informace jsem získal pouze z veřejných zdrojů a jejich validitu jsem nemohl nijak ověřit. Závěry, které jsem na základě toho udělal, jsou mé osobní názory, které nabízím k přemýšlení a nikomu je nevnucuji. Ve svých úvahách jsem se řídil svou životní zkušeností a starým právnickým pravidlem, nechápeš-li, proč se nějaké věci dějí, polož si otázku: v čí prospěch?

Internetové odkazy:

http://www.mzp.cz/C1257458002F0DC7/cz/parizska_dohoda/$FILE/OEOK-Cesky_preklad_dohody-20160419.pdf

http://www.cowspiracy.com/

https://iceagenow.info/temperatures-were-warmer-than-today-for-most-of-the-past-10000-years/

http://history.aip.org/climate/cycles.htm

http://casopis.vesmir.cz/clanek/milankovicovy-cykly

http://www.climate-skeptic.com/2014/12/mistaking-cyclical-variations-for-the-trend.html

https://www.epa.gov/climate-change-science/causes-climate-change

https://en.wikipedia.org/wiki/History_of_Greenland

http://stateofobesity.org/rates/

Dogmata nového náboženství

Dnes je naprosto mimo jakékoliv pochybnosti zřejmé, že neexistuje jediný racionální důvod pro přijímání imigrantů do Evropy. Nemyslím migranty obecně, ale pokud jde o lidi z jiného kulturního okruhu nebo vyznavače islámského náboženství. Zatím se neukázal ani jediný, ani malý pozitivní přínos migrace. Zato problémů a to velmi vážných spojených s tímto druhem imigrace je mnoho.

Mohu některé vyjmenovat:
zvýšená kriminalita daná tím, že imigranti jsou buď na kriminální způsoby chování zvyklí ze zemí původu – africké státy, nebo jsou naopak zvyklí na přísné tresty ze svých zemí a v Evropě se prakticky trestů neobávají, navíc to co by bylo považováno za zločin vůči souvěrcům není považováno za zločin pokud jde o konání vůči nevěřícímu
agresivita migrantů vůči domácím obyvatelům a ničení majetku, což plyne mnohdy ze zklamání z toho, že nebyly naplněni zcela nereálné naděje a představy migrantů o jejich postavení v novém místě pobytu
sexuální zločiny na ženách, plynoucí obecně z postavení žen v islámské společnosti, které je v zásadním rozporu s postavením a chováním žen v Evropských zemích
nebezpečí teroristických činů majících následky na životech a zdraví, z toho plynoucí obrovské náklady na bezpečnostní složky a tajné služby
vysoké náklady na sociálním zabezpečení těchto cizinců, jejich dětí a manželek, které prakticky téměř nepracují, což má zcela zřejmé důvody -   vzdělanost žen v islámských zemích je mnohem nižší než mužů, protože se ženy nestýkají s nikým mimo svoji komunitu, neznají jiný než mateřský jazyk, v neposlední řadě neexistuje v Evropě segregace povolání podle pohlaví, což je prakticky nutná podmínka aby muslimka mohla pracovat
vysoká fertilita migrantských žen násobně převyšující domácí průměr, která dále zvyšuje sociální náklady a hrozí faktickým přečíslením domácích obyvatel
prakticky téměř absolutní odmítání v Evropě obvyklých hygienických návyků, způsobu oblékání,  vzájemné komunikace a jednání mezi lidmi, kulturních zvyků a tradic a sociálního jednání ze strany migrantů
agresivní vymáhání práva na prostor pro praktikování vlastní zvyků, pravidel chování, vztahů mezi muži a ženami, nakládání se zvířaty a provádění náboženských rituálů (zakrývání celého těla, dokonce včetně obličeje u žen, požadavky na halal stravu ve školách, respektive zákaz podávání jiných jídel, odpor proti dodržování tradic a zvyků při křesťanských svátcích, zvláště ve školách, požadavky na přestávky v práci pro vykonávání náboženských rituálů a další požadavky)
v neposlední řadě odmítání právního systému domácí země a dodržování vlastního muslimského práva v rámci jejich komunit
v důsledku toho všeho vytváření uzavřených společenství, oddělených od ostatních komunit, koncentrace těchto lidí v určitých územích, které jsou pro domácí obyvatele prakticky neobyvatelné a jsou nuceni je opustit.

Z pohledu imigrantů je jejich chování pochopitelné. Doma viděli západní svět v hollywoodských filmech nebo v barevných západních časopisech. Nedošlo jim, že život v rodinných domech s bazénem a luxusním autem v garáži se týká jen těch nejúspěšnějších, pro většinu ostatních je to byt v panelovém věžáku s deset let starou ojetinou na ulici před domem. Ale i toto je vykoupeno těžkou prací někde ve fabrice na tři směny, což je něco, na co většina z imigrantů nebyla vůbec zvyklá.  Takže po několika měsících nebo létech přijde zklamání, protože právě k té méně úspěšné části obyvatel se většina migrantů zařadí. Budou obviňovat sami sebe z neschopnosti a z malého úsilí? Nikoliv to nepatří ani k jejich mentalitě, ani k jejich náboženství. Vždyť jak by mohl Alláh dopustit, aby na tom byli hůře než káfiři? Takže na vině za jejich neúspěchy jsou podle nich vždy domácí nevěřící.

Přes tyto všechny nezpochybnitelné skutečnosti politické špičky a určité intelektuálské skupiny trvají na prakticky neomezeném přijímání dalších a dalších imigrantů. Důvod migrace už se vůbec nezkoumá. Stačí, prakticky to, že imigrant je ze země s nižší životní úrovní, než je v západních Evropských zemích (že takových je). Migrace je navíc podpořena tím, že prakticky neexistuje střežená hranice Evropské unie, mimo oficiální přechody je možné přejít hranici kdekoliv, na moři i na souši. Imigrant a žadatel o azyl, přestože mu azyl nebude udělen, pokud sám nebude chtít, nemusí prakticky nikdy Evropu opustit. Nekontrolovaný pohyb osob v rámci Unie mu umožní ztratit se kdekoliv v rámci komunity svých rodáků a souvěrců. Evropská unie navíc nemá žádný mechanismus ani žádný zákonný rámec pro vracení imigrantů do zemí odkud přicházejí.

Takže co je důvodem pro takové neracionální jednání? Může to být tak, že pro toto jednání existují nějaké skryté nezveřejňované důvody. Úvahy tímto směrem by ovšem musely vést k nějakým konspiračním teoriím. Bude to pravděpodobně jinak.

Existují určitě skupiny těch lidí, kteří na stěhování národů profitují, od pašeráků lidí, přes různé neziskové  organizace a nevládní agentury, které jsou mohutně dotovány státem.

Ale ta největší skupina lidí, která navzdory tomu co jsem zmínil dříve, podporuje tento proces a tím umožňuje jeho pokračování, jsou stoupenci nové ideologie, která má vzhledem ke své iracionalitě a nevědeckosti spíše znaky náboženství. Hlavními dogmaty tohoto náboženství je dogma o naprosté rovnosti všech lidí, dogma o lidských právech téměř na všechno bez ohledu na zásluhy a bez vyvážení povinnostmi. Dogma o tom, že pohlaví, nebo rasa jsou jen kulturním konstruktem a objektivně neexistují. Dogma o tom, že člověk není svými geny nijak determinován a záleží jen na prostředí, jaký bude a jaké budou jeho možnosti. Ti, kteří vyznávají a slepě věří v tato dogmata, nemohou zřejmě myslet a jednat jinak než jednají.

Jestliže má  být jakékoliv ideologie, jakékoliv náboženství opírající se místo o racionalitu a empirii o pouhou víru vnucena celé společnosti, není možné vyžívat demokratické principy správy státu. O víře se nemůže hlasovat, víru je možné prosadit pouze násilně za podpory propagandy a zamezením přístupu k informacím, které jsou s ní v rozporu. To všechno se stále více děje.   

Pokud už bychom chtěli být spravedlivý, stačilo by dát všem stejnou šanci. Ne tím, že ostatní národy pozveme do Evropy a prakticky je zde budeme živit, ale tím, že se nastaví spravedlivé podmínky mezinárodního obchodu, volný pohyb zboží a nediskriminační ceny. Je potom na každém národě, jak se dokáže prosadit. Že to je možné, toho důkazem jsou některé asijské státy, které na tom byly v minulosti nesrovnatelně hůře než dnešní státy na Blízkém východě. Konkurence mezi živými organismy na zemi je elementárním principem existence života. Není možné popřít tyto zákonitosti žádnou ideologií, věci existují a procesy probíhají bez ohledu na to, co si o tom myslíme.

Čím se stala česká veřejno-právní média

Dnes jsem při čekání na jeden ze dvou pořadů, který v Českém rozhlase během týdne poslouchám,  zaslechl pravidelné zprávy. Musím přiznat, že jsem nebyl způsobem podání informace překvapen, o tom že veřejno-právní média již dávno nejsou nástrojem pro poskytování informací, ale nástrojem propagandy dobře vím, nicméně mne zarazilo to, že ta propaganda je již zcela otevřená, brutální a neskrývaná.

Obsahem zpráv byla informace, že Václav Klaus na semináři ve Vídni podpořil kandidáta na rakouského prezidenta pana Norberta Hofera. Takto stručně to ovšem nebylo řečeno, ta zpráva zněla, že „Václav Klaus ve Vídni podpořil pravicového populistu Norberta Hofera, který se 4. prosince utká ve volbách o post rakouského prezidenta s kandidátem strany zelených Alexandrem Van der Bellenem. Z jakého důvodu titulují v Českém rozhlase jednoho z kanditátů v jejich podání hanlivým přívlastkem „pravicový populista“?

Na stránkách rozhlasu jsem se dočetl:

„Zprávy jsou sestavovány podle žurnalistických zásad Českého rozhlasu. Při přípravě každé zprávy se autor řídí Kodexem Českého rozhlasu (v případě nejasností informace ověřuje). Při výběru obsahu zpravodajské relace důsledně dbáme na politickou nezávislost, plníme povinnosti veřejnoprávního rozhlasu a zároveň naplňujeme společenské objednávky posluchačů Českého rozhlasu Dvojky.“

Nevím, co obsahují žurnalistické zásady ani kodex Českého rozhlasu, ale to tvrzení, že důsledně dbají na politickou nezávislost, je zcela nepravdivé.

Rozumím tomu tak, že označení pravicový populista bylo použito ve smyslu dehonestace pana Hofera, neboť toho redaktoři Českého rozhlasu evidentně nemají rádi.

Nicméně ve skutečnosti ty termíny neznamenají nic špatného, právě naopak. Zavítáte-li na internetovou Wikipedii dočtete se:

u termínu „populismus“ - jde o politickou doktrínu, která popisuje jednání, při kterém političtí aktéři proti sobě staví „lid“ a „elity“. Je tedy zaměřen proti elitářství. Jinak řečeno populistický politik preferuje většinové názory majority před minoritními názory úzkých skupin občanů.

 u termínu „pravice“ - je poměrně vágní označení používané pro popis řady politických pozic a ideologií. Konzervativní pravice je používaná pro popis skupin podporujících zachování tradičních a kulturních hodnot či zvyklostí, a také zachování určité formy sociální hierarchie, liberální pravice pak podporuje ekonomickou svobodu člověka a minimální roli státu na společnosti.

Zarážející na podávání informací v Českém rozhlase je to, že když dávají ve zprávách politická hodnocení jednomu z kandidátů, že je nedávají i druhému. Proč redaktor připravující zprávy neoznačil Van der Bellena za levičáckého elitáře?

Opět nahlédněme do internetové encyklopedie, abychom mohli posoudit, zdali by takové označení bylo příhodné:

„levice“ - je poměrně vágní označení používané pro popis celé řady politických pozic a ideologií. Obvykle je levice používaná pro popis skupin podporujících změnu tradičního sociálního uspořádání s cílem rovnostářského přerozdělování bohatství a privilegií. Obsah pojmů levice a pravice se v různých společnostech a v různých dobách může různě vyvíjet.

Na závěr je nutné říci, že veřejnoprávní média již dávno neplní svou úlohu nestranného, neideologického, nepolitického, objektivního a pravdivého informování veřejnosti. Veřejno-právní média jsou u nás institucí propagandy úzké skupiny  elitářů, s kterými se vedení těchto médií a někteří zaměstnanci ideologicky ztotožňují. To ovšem znamená, že by ČT a ČR měly být financovány těmito skupinami, nikoliv koncesionáři.

O čem již se ve zprávách, z hlediska politického zaměření rozhlasu celkem logicky nezmínili, je to co Václav Klaus na semináři ve Vídni vlastně řekl.

Dobrá, jak se v poslední době stalo praxí mnoha přispěvatelů na internetu, také budu suplovat práci placených novinářů a přeložím některé pasáže z projevu Václava Klause (zdroj www.institutvk.cz)

Václav Klaus: masová migrace a nezodpovědnost evropské politiky (FPÖ Symposium, Kursalon Hübner, Wien, 18. November, 2016)

Současnou masovou migrace a velmi negativní důsledky pro budoucnost evropské společnosti, nezpůsobili migranti, ale evropští politici - v čele s politiky německými.

Vím, že toto je politicky nekorektní prohlášení. Evropští lídři nám dávají před oči politický kýč - na jedné straně náhlou, nikdy předtím neexistující, nesnesitelnou tragédii lidí v rozvojovém světě, zejména v zemích Středního východu, Afriky a Asie, a na druhé straně vynucený soucit se všemi těmito lidmi. Tento falešný program nemůžeme akceptovat.

Tyto někdy tragické životy lidí v těchto zemích by neměly být používány jako ospravedlnění pro "uvítací kultury" evropských elit.

V této debatě bychom se neměli schovávat za moralizující terminologii. Dilema dnešní Evropy není soucit, slitování a solidarita na jedné straně a lhostejnost, egoismus a maloburžoazní smýšlení na straně druhé. Dnešní Evropským tématem je naše budoucnost.

Většina evropských politických špiček to interpretuje a proto i jedná, úplně jinak. Díky své víře v jednoznačně příznivé účinky neomezené různorodosti lidí ve společném  soužití lidského společenství a jejich přesvědčení o naprosto pozitivním a obohacujícím vlivu přistěhovalců, jejich nápadů, jejich náboženství, jejich vzorců chování, tito lídři otevřeli v Evropě dveře. Dlouhodobě lákají migranty implicitně svou velkorysou sociální politikou, ale v poslední době je přímo explicitně zvou. To je jediným důvodem, proč jsou migranti zde.

Že tito politici, věří upřímně v ideologii multikulturalismu, v ideologii humanrightismu a v krásu a bezpečí světa bez hranic, to je těžké pochopit. Myslíte si, že je to opravdu možné, aby se z dnešních přistěhovalců vytvořil nový evropský člověk nějaký homo bruxellarum? Oni to zatím nikdy nepřiznali, ale jsem toho názoru, že mají tento záměr.

Dnešní masová migrace, kterou jsem - myslím, že správně - nazval "stěhování národů", označuji po dlouhou dobu za hrozbu pro evropskou civilizaci a kulturu, stejně jako hrozbu pro svobodu a demokracii, a ne na posledním místě za hrozbu pro evropskou prosperitu. Masová migrace přináší s sebou nebezpečná poškození nášeho životního stylu, kvality našeho života, našich tradic, zvyků a návyků.

Jsme - v Evropě v současné době rozděleni a nejednotní. Dalo by se hovořit téměř o válce v Evropě, dosud naštěstí jen válce myšlenek a výkladů. První oběti však již existují. Bitevní formace, které se objevují na obou stranách jsou dobře známé: na jedné straně, po mém boku, je svoboda, demokracie, odpovědnost, řád, svrchovanost evropských národních států, vlastenectví, možnost cestovat do zahraničí a pobývat v zahraničí namísto migrace. Tato strana je relativně tichá, klidná, zdvořilá a je připravena k jednání.

Na druhé straně je politická korektnost, multikulturalismus, masová migrace, nezodpovědnost a chaos, moralismus a manipulace, paní Merkelová, pan Juncker a Schulz, nedobrovolná a nikoli spontánní unifikace, centralizace, harmonizace a standardizace v Evropě, kontinentalismus, a - ne na posledním místě - kulturní marxismus frankfurtské školy. Tato strana je autistická, arogantní, agresivní a vede pouze monolog. Bohužel, má k dispozici silnější amplióny a efektivní dělostřelectvo.

Musíme ovšem něco udělat, musíme významně přispět k tomu aby došlo k otevření očí "mlčící většiny" evropských obyvatel.

Slovo "obyvatel" jsem použil záměrně. Nesmíme nikdy přijmout tezi lidí jako Wolfgang Schäuble, kteří říkají, že už nebudeme potřebovat v dnešním světě národy, ale pouze obyvatelstvo. Ne, nikdy bychom neměli dovolit abychom žili v zemi, ve společnosti bez národa. Historické zkušenosti nám opakovaně ukázaly, že neexistuje žádná demokracie bez národa. Migranti nechtějí být národ. Přicházejí k nám jako obyvatelstvo, ne jako národ.

Bude se o osudu naší země rozhodovat v kavárně?

Nejlepším argumentem, který by přesvědčil obyvatele zemí východní Evropy o tom, že přijímání především muslimských imigrantu do jejich zemí v neomezeném počtu je skvělá věc, by byl výsledek průzkumu veřejného mínění. Tato dotazníková akce by proběhla v zemích jako Švédsko, Dánsko, Nizozemí a podobných a týkala by se pouze původních obyvatel. Otázky by byly jednoduché. V čem se v posledních 30-ti létech zlepšil život ve vaší zemi v souvislosti s příchodem migrantů. Například, klesla kriminalita, na ulicích je bezpečněji, klesla nezaměstnanost, je méně chudoby, je více volných levných bytů, je dostatek zdravotních sester, je vyšší úroveň vzdělání apod. Druhá otázka by byla, jaká negativa se objevila v souvislostí s imigrací lidí z oblastí mimo Evropu. Poslední otázka, ta nejdůležitější by byla: Co podle vás jednoznačně převažuje -  pozitivní vliv imigrace nebo negativní.

Odpověď na takovou otázku je jediný skutečně akceptovatelný argument pro nebo proti imigraci. Všechny řeči o solidaritě, humanismu, pravdě a lásce jsou naprosto irelevantní. O této skutečnosti svědčí celé dějiny lidstva.

Říká se, dostala se mi do ruky, to ovšem zní, jako bych jí ukradl, tak raději napíši, koupil jsem si knihu Vlastimila Vondrušky "Breviář pozitivní anarchie". Koupil jsem si jí záměrně, protože jsem předpokládal, že z výsledku zkoumání dějinných událostí se dozvím, zdali to co se nyní děje v Evropě je cesta správná nebo cesta do pekla. Zveřejňuji jednu pasáž z knihy jako reklamu na její celý obsah. Nedokáži jako laik posoudit jakým je pan Vondruška kvalitním historikem, ale co mohu tvrdit je to, že je výborným psavcem. Knížka se skvěle čte. Takže ji jednoznačně doporučuji k přečtení, ať už si jí půjčíte nebo koupíte.

Zde uvádím jednu kapitolu z knihy, která je právě odpovědí na to o čem píši v úvodu.

CHILIASTICKÁ PŘEDSTAVA LÁSKY A PRAVDY

Představa, že láska a pravda zvítězí nad lží a nenávistí, je samozřejmě krásná. Naplňuje duchovně i emotivně lidstvo, povznáší ho a je dobře, pokud se podobné myšlenky objevují ve spisech učenců a umělců. Je však tragédie, pokud má někdo pocit, že lze podle nich reálně vládnout. To není protimluv, ale dějinami ověřená zkušenost. Evropská historie zná spoustu vizionářských hnutí, kterým souhrnně říkáme chiliastická nebo utopická (namátkou ikonoklasti, albigenští, valdenští adamité, němečtí Katzeři, utopičtí socialisti). Jejich podstatou je víra, že pravda (jedno, zda boží, dělnická či aktivistická) a láska zvítězí nad bezprávím, které páchají mocenské elity (případně církev, kapitalisté, Čína). Při svém vzniku prakticky všechna vizionářská hnutí horovala pro obrodu morálky či náboženské víry jedince, jíž se mělo dosáhnout sebeuvědoměním společnosti, tedy cestou nenásilnou. Jak pak plynul čas, a vznešené cíle se nedařilo prosazovat, stávala se tato hnutí stále útočnější a útočnější, Pokud se je nepodařilo zlikvidovat hned v zárodku (jako třeba adamity), začala nakonec téměř všechna ve jménu své lásky k pravdě a nenásilí terorizovat nebo dokonce zabíjet ty, kteří jejich vznešené myšlenky nechápali. Nepodezřívejme církevní reformátory pražského vysokého učení v čele s Janem Husem, že usilovali o to, aby lidé vypalovali kláštery a ve jménu kalicha se zabíjeli. Nepodezřívejme utopické socialisty v čele se Saint-Simonem, Fourierem a Owenem, že plánovali zřizování pracovních táborů pro třídní nepřátele, STB a vedoucí úlohu KSČ. Tohle rozhodně nechtěl ani Karel Marx. Jenže nepochopení, rozmělnění a vypočítavé zkreslování myšlenek je po smrti údělem všech filozofů a vizionářů.

/Historie není nic jiného než fabule, na které se shodla většina lidí. Napoleon Bonaparte, francouzský císař a vojevůdce, přelom 18. a 19. století/

Domnívám se, že by možná ani Václav Havel nesouhlasil s mnoha skutky, které se dnes dějí ve jménu jeho odkazu. Od okouzlení vizionářstvím Václava Havla směřují jeho následovníci k elitářství. Do izolace se stoupenci této ideologie uzavírají sami svým dogmatickým lpěním na zásadách, které v konfrontaci s realitou dnešního světa zjevně obstát nemohou. Pro svou přezíravost k lidem s jinými názory si vysloužili posměšné označení „pražská kavárna". Netuším, proč zrovna tohle. Nedá mi, abych nepřipomněl, že v procesu s Gustavem Husákem a Lacem Novomeským v padesátých letech minulého století byli ti dva komunistickým soudcem označeni za nacionalisty a kavárenské povaleče.

Ale zpět k dnešním „kavárníkům". Stejně jako v blouzniveckých sektách minulosti, i dnes se mezi nimi objevují agresivní jedinci a každý neúspěch jejích myšlenek u nich vyvolává hysterické a často nenávistné výpady proti většinové veřejnosti. Tohle schéma vývoje vizionářství a utopie je obecně známé a historií stokrát prověřené. Umím si představit, že po přečtení této teze se stoupenci ideologie lásky a pravdy otřesou a zatratí mne. Ale stejně jako v předchozích kapitolách opakují, dívejme se na svět s rozumem a pragmaticky. Ne vše, co se nám líbí, je možné! Stejně jako komunisti nedokázali poručit větru a dešti neporučíme my světu, aby byl veskrze dobrý a jednal jen podle pravdy. A to je onen problém.

/Humanita dneska stojí tak vysoko, že i vrahům zachraňuje životy. Jen zavražděným ne. Gabriel Laub, česko-polský esejista, 20. století/

V tuhle chvíli chodí po zemi asi sedm a půl miliardy lidí a rozhodně zdaleka ne všechny přimějeme čistotou svých myšlenek, aby „byli dobří". Většinu lidí k tomu nelze donutit ani hrozbami, embargem, tresty, a do konce ani válkou (víz „mírové", nebo dokonce „humanitární" bombardování). Je nezpochybnitelným faktem, že v lidských dějinách nenajdeme jediný mocenský konflikt, v němž by pravda a láska zvítězila, a pokud existuje, já se omlouvám ale neznám ho. Vím také, že všechny vizionářské a utopické směry vzaly v minulosti za své, protože jejich ideologie byly nereálné. Dějiny totiž píší vítězové! Nemusí se nám to líbit, o lásce a pravdě lidé vždycky snili, ale dějiny se rozhodovaly na bojištích nebo dohodou mezi mocnými, Výsledek nikdy neurčovalo to, kdo jedná s láskou, ale kdo je aktuálně silnější. Při podobných příležitostech se také určovalo, co bude v rámci ideologie vítěze předloženo světu jako pravda.

Dokud na bojištích vítězili husité, pravdou byl utrakvismus a papež stoupencem ďábla. Jakmile na Bílé hoře zvítězili katolíci, utrakvismus se stal kacířstvím a pravdou katolicismus. Když se v únoru 1948 chopili mocí komunisti, pravdou se stal marxismus-leninismus a kapitalismus tím nejhanebnějším, co pod sluncem existovalo. Po svržení komunismu v listopadu 1989 se tím nejhanebnějším stal marxismus-leninismus (jen s rehabilitací kapitalistů se nám to nějak nezdařilo). Podobných případů najde desítky každý, kdo jen trochu zná dějiny. Vývoj lidstva se neustále mění. Chvíli je dobré to, jakmile se změní poměry, je dobré ono. A hybatelem nejsou vize dobra, ale síla. Dějiny píší vítězové. Je jedno, komu tenhle citát přisoudíme, ať již to byl Caesar, Napoleon, Churchill či jiný politik nebo vojevůdce. Všichni však tohle věděli, a podle toho i jednali. Je opravdu jedno, kdo to prohlásil a nehledejme vši v margináliích. Někde jsem se dočetl, že jistý autor je hlupák, protože onen výrok přisoudil jinému velikánovi. Autora toho výpadu ovšem nezajímalo, že jinak měl autor článku věcně pravdu. I tohle hnidopišství je pro dnešní způsob diskuse příznačné.

Máme se kát za minulost?

V jedné diskuzi na facebooku jsem poněkud příkře ragoval na prohlášení „období křižáckých válek není nic, na co bychom mohli být hrdí“.

Dnes se pokusím vysvětlit, proč mne tato věta irituje.

Je to z několika důvodů. Předně považuji obecně za chybné hodnotit minulost z hlediska našich dnešních zkušeností, úrovně poznatků o světě a současně obecně akceptované morálky. Ve všech těchto věcech je dnešní situace diametrálně odlišná od podmínek v 11-století. Dnes si zřejmě mnozí nedovedou představit, že by na obranu nějakých ideálů, možná ani dokonce svého života použili zbraň a zabili jiného člověka. V té době to bylo samozřejmé a běžně akceptované. Jinak řečeno je nesprávné posuzovat minulost hodnotícími parametry současnosti. Takové hodnocení bychom mohli provést, jen pokud bychom přesně znali situaci v té konkrétní době. K tomu nemáme téměř nikdy dostatek informací. Nelze se vrátit v čase, můžeme hodnotit pouze na základě písemných záznamů, které jsou obvykle zkreslené osobním postojem a názory autora a tím na které straně stojí. Příkladů zcela rozdílných hodnocení stejných událostí různými autory je v historii bezpočet.

Co je potřeba upřesnit je slovo „MY“. Kdo jsou to „MY“?

Jsme to my, vzdálení potomci lidí, kteří žili na území, odkud se rekrutovali boží bojovníci? Dnes na tomto území žijí docela jiní lidé než tenkrát a mnozí nejsme potomci tehdejších obyvatel.

Nebo jsme to my křesťané jako vyznavači stejné ideologie jako vojáci pod znamením kříže? Tam žádná souvislost není, v Novém zákoně stojí, že má být šířena dobrá zvěst, evangelium, ale nikde není psáno, že má být šířena ohněm a mečem. To znamená, že křížové výpravy nebyly naplněním ideologie  křesťanství, ale vynuceným aktem, zoufalým pokusem o záchranu křesťanského světa před agresivní expanzí islámu.

Či to znamená, my všichni, kteří patříme k současné západní civilizaci? Ta je ovšem v duchovní oblasti velice vzdálená křesťanství té doby.

Otázka zní, zdali je vůbec správné přijímat jakoukoliv odpovědnost za vzdálenou minulost, na kterou nemáme žádný vliv a nemůžeme ji v ničem změnit? Odpověd zní, že to není správné. Nikdo z nás nemůže být žádným způsobem odpovědným za to, co se stalo v minulosti, byť by to i způsobili jeho předci v přímé linii. Toto uvažování pochází z nesmyslného dogmatu katolické církve o „dědičném hříchu“. Toto je čistě účelové dogma, které má sloužit k ovládání věřících. Ze stejného důvodu je vsugerováván pocit viny dnešním obyvatelům Evropy, rovněž bílým osídlencům Ameriky a Austrálie.

Toto nestále omlouvání se, zveličování vin, sebeosočování a sebemrskačství „bílého člověka“ naší tzv. západní civilizace má jeden vedlejší efekt a to, že u těch domnělých obětí pouze zesiluje pocit křivdy, ublíženectví, nenávist a touhu po pomstě. Správný postoj by byl říci: minulost je pryč, nikdo z nás v ní nebyl, teď jsme tady vy i my, tak se s tím musíme vypořádat, pokud to někdo nedokáže, tak má smůlu, protože svět už takový je. Všimněme si, zcela odlišného postoje muslimů nebo vůdců obyvatel afrického kontinentu. Žádný z nich nikdy neprojeví lítost nad zločinem spáchaným jejich příslušníky proti křesťanům nebo bílým lidem v současnosti, natož pak v minulosti.

Naproti tomu vyvstává otázka, zdali odmítneme-li odpovědnost za činy svých etnických nebo kulturních předků, můžeme-li projevovat naopak hrdost a pyšnit se tím čeho dosáhli. Říká se „jsem hrdý na svůj národ“. Ano, tento postoj je legitimní, ale aby měl smysl, měl by se vztahovat k současnosti. Je to tak, že jsme hrdi nikoliv na minulost, byť ji hodnotíme kladně, ale především na současnost jako členové týmu a tím jsme hrdi rovněž na sebe.

Plyne z toho snad, že bychom se měli vzdát minulosti, zapomenout dějiny svého národa, kulturu, zvyky a obyčeje svého etnika? To v žádném případě. Národ a jakékoliv společenství, které by se nehlásilo k tradicím, by bylo jako člověk trpící amnézií. Takže je správné se přihlásit k minulosti a tradicím určité skupiny lidí – obce, národa, křesťanstva, ale pozitivně, to znamená vyvarovat se morálních soudů a hodnocení. Také nemá smysl nějak kompenzovat, napravovat nebo měnit to, co naši předci učinili, určitě ne, pokud již není nikdo žijící z té doby. Pokud nějakému jednání předků mnohdy nerozumíme, můžeme si být jisti, že k tomu měli dobré důvody, které neznáme, nebo byli k takovému jednání donuceni okolnostmi. Na minulost bychom měli hledět vždy pozitivně – být hrdí a pyšní a nic nekritizovat, jiní to rovněž nedělají a takovým uvažováním se dostáváme do nevýhody.

Především bychom se měli starat o přítomnost, aby svět byl nyní a dnes, nejlepší jaký může být. Často se mluví o naší odpovědnosti za budoucnost. Za to jaký bude svět, v němž budou žít naši potomci, příští generace. To již smysl má, budoucnost na rozdíl od minulosti můžeme svým jednáním ovlivnit, i když v omezené míře. Nemáme nikdy dost informací, abychom poznali, jak se naše dnešní jednání projeví v budoucnosti. Mnohdy to co uděláme s nejlepšími úmysly, přinese negativní výsledek. Pokud jde o technická řešení, tak tam jsou následky omylů méně nebezpečné, neboť je vždy v našich silách ten proces zastavit a vydat se jinou cestou. Jestliže se přestanou těžit pralesy, na jejich místě vysazovat olejnaté palmy a dá se přírodě čas, tak se prales opět obnoví. V sociálních projektech není možné experimentovat, neboť věci, které se stanou již nelze vrátit zpět. Nelze vrátit černé obyvatele Severní Ameriky zpátky do Afriky. To znamená, že tehdy, kde existuje možnost, že se nějaký sociologický projekt nezdaří, neměl by se v žádném případě provádět. To se nyní ovšem neděje. Ideologie multikulturalismu se již dávno ukázala jako zcela chybná, přesto se v nastoupené cestě stále pokračuje.
Tragicky skončily vždy aplikace filosofických, morálních, náboženských idejí několika jedinců prosazovaných proti vůli většiny. To je právě jedna z největších předností skutečné demokracie – dokáže eliminovat tyto sociologické experimenty. Pokud se takovéto extrémní ideologie dostanou do demokratické soutěže, nemají šanci uspět. Nesmí se jednat ovšem o ten typ demokracie, která nyní nastupuje - s politickou korektností, která zakazuje mluvit o řadě témat, ovládnutí médií, včetně veřejnoprávních, skupinou lidí jednoho ideologického názoru, neomezený vliv nátlakových a lobistických skupin a upřednostňování potřeb a požadavků minorit před zájmy majority zakotvené v zákoně.

Budoucnost religiozity ve světě do roku 2050

Islám je nejrychleji rostoucím náboženstvím na světě. Také v Německu a v Evropě bude v budoucnu žít stále více muslimů.

Islám zůstane nejrychleji rostoucím světovým náboženstvím v nadcházejících desetiletích. Zatímco podíl křesťanů ve světové populaci podle projekcí z Amerického institutu Pew Research Centers v roce 2050 zůstane přibližně konstantní na 31,4 procenta, studie pro muslimy předpovídá nárůst z 23,2 na 29,7 procenta. Nicméně, pokud jde o  absolutní počet muslimů, bude s 2,76 miliardami stále nižší než počet křesťanů s 2,92 miliardy - ale jen těsně. 

Jako největší muslimská země se udává Indonésie, ale očekává se, že bude nahrazena na prvním místě v roce 2050 Indií. Podle americké studie, " Budoucnost světových náboženství" (The Future of World Religions) budou do 35 let muslimové v Evropě čítat 10,2 procent obyvatel; pro srovnání: v roce 2010 to bylo 5,9 procenta. 

Německo je třetí největší muslimská komunita.

Turecko a Rusko byly vyjmuty, Spojené království má největší muslimskou komunitu 7,76 milionu, následuje Francie s 7,54 milionu a Německo 7 milionů. Podle statistiků bude v Německu v roce 2050 žít 74,7 milionů lidí - v současné době je to ještě 80,7 milionu. Podíl muslimů na celkové populaci v Německu, by potom byl těsně pod deset procent. 

Celosvětově je nejsilnější nárůst islámské komunity v regionu zemí subsaharské Afriky. Tam dosáhne podíl muslimů, kteří budou žít ve světě v roce 2050 24,3 procent; v roce 2010 to bylo 15,5 procenta. V Asii a Tichomoří muslimové přečíslí hinduisty jako největší náboženská komunita. Celosvětové budou muslimové v roce 2050 představovat více než polovinu obyvatel v 51 zemích; to je o dvě země více než dnes, a stane se to v Makedonii a Nigérii. 

Současně ovšem konfessionalismus celosvětově naroste: podíl nábožensky nevázané populace se světové sníží podle studie z 16,4 procent na 13,2 procent. Na druhou stranu, bezvěrci budou v budoucnosti ve Francii a v Nizozemsku největší společenskou skupinou. 

Článek, který jsem si dovolil (vzhledem k mé znalosti němčiny nutno dodat „drze“) přeložit, je v originále zde: https://asylterror.com/2016/11/03/der-islam-boomt-bald-ist-jeder-zehnte-deutsche-muslim-n24-de/

Celá zmíněná studie s mnoha zajímavými statistikami zde: http://www.globalreligiousfutures.org/ 

K tomu bych doplnil několik svých poznámek a názorů. Domnívám se, že nás jako Evropany musí zajímat nejvíce vývoj v Evropě. Neznám vůbec jaké jsou výchozí předpoklady výzkumníků z Pew Research Centers. Zdali se domnívají, že Evropská unie bez ohledu na odpor některých členských států a mínění značné části vlastních obyvatel bude podporovat neomezený přísun muslimských imigrantů. Zřejmě ano, neboť předpokládám, že se jedná o extrapolaci současného stavu.

Co mne na tom článku nejvíce zaujalo je, že bezvěrci budou tvořit například ve Francii a Nizozemsku stále většinu. Věřím, že tomu tak bude i v dalších státech minimálně v České republice a pobaltských státech. Každopádně podíl bezvěrců v každé zemi Evropy je velmi významný. Bohužel o nich není vůbec slyšet a to je velká škoda. Měli by se mnohem více prezentovat, což je ovšem problém, protože nejsou nijak (na rozdíl od věřících) organizováni. Významné znamení je, že bezvěrci jsou v islámu považováni za nejnebezpečnější skupinu a jsou zcela odmítáni, respektive v muslimském státě nemají právo na život. „Lidé knihy“ judaisté a křesťané mohou být trpěni jako podřízení a podřadní občané vázani podmínkami dhimi smlouvy. To znamená, že všichni bezvěrci jsou všude, kde se rozšiřuje islám nejvíce ohroženou skupinou a podle toho by měli jednat. Tito lidé nejsou ovšem jednotným celkem – já bych je rozdělil (bez nároku na úplnost) do tří skupin:

ATEISTÉ– v definici jsem si pomohl Wikipedií, která říká: Ateismus (z řeckého α-záporná předpona plus theos-bůh), bezbožnost, život bez Boha či bohů, se obvykle chápe v širokém smyslu jako absence víry v Boha či duchovní bytosti nemateriální, nesvětské povahy či podstaty neboli přesvědčení o neexistenci boha a bohů, zázraků, nadpřirozena, případně nehmotné duchovní oblasti vůbec - filozofický materialismus.

Může také znamenat výslovné popření Boha nebo odmítání náboženství, a to od neuznání pasivního, tolerantního až po aktivní nebo bojovné čili antiteismus. Pak se často vymezuje proti určité, v dané kultuře převládající představě Boha a proti určité formě náboženství. Může proto mít jiný obsah v prostředí kultovního náboženství „pohanských“ společností než v prostředí monoteistických náboženství s jejich více méně zvnitřněným a osobním vztahem k jedinému Bohu. Ateismus je tedy široký pojem, jehož zastánce spojuje nepřijetí náboženství, ale v jiných ohledech nemusejí mít mnoho společného. 

AGNOSTICI - Agnosticismus je názor, že pravdivost některých tvrzení, zejména těch, která se týkají existence či neexistence jakéhokoliv boha, se nedá prokázat ani vyvrátit a že totéž platí i pro další, zejména náboženská a metafyzická tvrzení. Agnosticismus je někdy používán k označení celkově zpochybňujícího či skeptického postoje, zvláště k náboženským otázkám. V jistém smyslu se v případě agnosticismu nejedná ani tak o světonázor či přesvědčení, jako spíše o určitý druh metodického přístupu k rozporům a vztahům mezi vírou (zvl. náboženskou) a věděním (ve smyslu vědecky prokazatelného poznání). 

POHANÉ – to je skupina lidí, ke které se počítám i já sám. Zde bych použil výklad toho, co jsou pohané a pohanství z knihy Guillaume Faye – Proč bojujeme:

Pohanství - Filozofický anebo religiózní duchovní postoj, resp. duševní rozpoložení, zpravidla polyteistické nebo panteistické povahy, tvořící protiklad k mesianistickým a apokalyptickým náboženstvím a monoteistickým věročlánkům religiózního i sekulárního rázu či k západnímu materialismu.

Christopher Gérard, jeden z nejlepších znalců pohanství (které je pro něj především vnitřním prožitkem), píše: „Pohanství jako celistvý světový názor znamená (...) věrnost kmeni, která je chápána jako nejdelší paměť, zakořenění v rozmanitých zdrojích, otevření se neviditelnému, (...) činorodé spolupůsobení na svět, hledání rovnováhy mezi mikrokosmem a makrokosmem. Pohanství je v podstatě přirozené náboženství, tzn. náboženství přírody a jejích věcných cyklu. Je nejstarší na světě, protože bylo zrozeno s ním - pokud byl náš svět vůbec kdy zrozen. Pohanství, dalece vzdáleno tomu být prazvláštním rozmarem několika málo podivínů, vybranou zálibou několika učených hlav, které teskní po mýtickém zlatém věku, se stalo, odvažuji se to zde tvrdit, implicitně nejvýznamnějším ze všech náboženství. Gérard počet pohanů na všech pěti kontinentech odhaduje na 1,5 miliardy, což z pohanství dělá největší náboženské společenství. Dále píše: „Aniž bych se tím oddával přehánění'(...) zdá se mi pravé, žité pohanství prosté neslučitelné se vším, co člověka snižuje. Protože stále velebí život a věcnou životní sílu, odmítá pohanství rozhodné vše, co ponižuje nebo zotročuje: drogu, všechny formy závislosti, nezdravý způsob života. "

Jinak řečeno: žité pohanství neznamená žít bezuzdně nebo nevázaně, nemá ani to nejmenší společné s laxní, životu nepřátelskou morálkou současného Západu, jak by nám dnes chtěli namluvit někteří církevní hodnostáři. Love Parade nebo Gay Pride se také ani vzdáleně nepodobají pohanským bakchanáliím! Na druhé straně není pohanství nijak „pověrčivé", natož pak jen sledem prázdných rituálů. Tato výtka patří spíše islámu, který je přece nejpověrčivějším a zároveň nejformálnějším, pohanství nejvíce cizím náboženstvím.

Pierre Vial o pohanství řekl, že není „protikřesťanské", ale zároveň není křesťanské a postkřesťanské, a dodal: „Být pohanem znamená odmítnout převrácení hodnot, které v křesťanství zjišťuje a pranýřuje Nietzsche, vzít si za vzor hrdinu, ne mučedníka. Křesťanský kult utrpení se mi odjakživa příčil. Vychvalovat „spásnou“ hodnotu utrpení, to má, zdá se mi, jaksi co do činění s masochismem." (Dnes mezi našimi „moderními" křesťany vládne slepý etnomasochismus a slastné sebebičování, v neposlední řadě s ohledem na přistěhovalectví, které postihuje a kolonizuje Evropu. Tak káží při každé vhodné příležitosti „povinnost pokání" Evropanů.)

Řadu pohanských prvků obsahovalo i křesťanství – kult panny Marie, institut světců, existence zázraků – místa s magickou zázračnou mocí, svěcení všeho možného (vajíčka, kočičky, svíčka hromnička) atd. Reformované křesťanské církve se zřekly všeho – pohanských rituálů, mystična i krásy (do protestanských kostelů nemá smysl se chodit dívat, nic tam není). Popisovat, co se stalo z katolické církve po 2. vatikánském koncilu je téma pro odborníky na dlouhý rozbor, nicméně já si myslím, že těmi všemi změnami se stala katolická církev nepřitažlivou a následky se nejvíce projevily dnes, kdy jsou v čele církve lidé jako u nás farář Halík, kardinál Vlk a v Římě neomarxistický papež František. Možná poslední nadějí křesťanů by mohla být Východní, Pravoslavná církev, neboť z její strany se dá očekávat alespoň nějaký odpor proti snahám o islámské ovládnutí světa.

Každopádně největší sílu stále představují nevěřící, podle mne právě pohanství, náboženství našich dávných předků, by se v budoucnu mohlo stát tím novým přitažlivým náboženstvím pro lidi v Evropě zklamané křesťanstvím. Takže jak praví klasik „Naděje umírá jako poslední“.

Dva obrázky ze současného Německa: