Vysvětlení základních pojmů v islámu

Korán - Alláhova kniha

Podle učení islámu byl korán seslán jako série zjevení od Alláha proroku Mohamedovi, který je poté diktoval svým stoupencům, prostřednictvím archanděla Gabriela. Mohamedovi společníci se části koránu naučili zpaměti a zapsali jen to, co bylo zrovna po ruce, a později po Mohamedově smrti z nich sestavili za vlády třetího chalífy Uthmana knihu.Korán je zhruba stejně dlouhý jako křesťanský Nový zákon. Skládá se ze 114 súr (nezaměňovat se sírou, jak se označuje Mohamedova biografie) různých délek, které můžeme považovat za jeho kapitoly. Podle islámské doktríny to bylo kolem roku 610 v jeskyni poblíž Mekky, když dostal Mohamed od Alláha první zjevení prostřednictvím archanděla Gabriela. Zjevení Mohamedovi nařizovalo, aby “recitoval” nebo “četl” (súra 96); slova, která měl podle příkazu pronášet, nebyla jeho vlastní, ale Alláhova. Během dalších dvanácti let v Mekce přišla k Mohamedovi další zjevení, která tvořila poselství obyvatelům města, aby opustili své pohanské způsoby a obrátili se k uctívání jediného Alláha.Ti lidé, kteří si poprvé přečtou korán, jsou často zmateni, pokud jde o jeho smysl, a to díky neznalosti kriticky důležitého principu interpretace koránu známého jako “nahrazování”. Princip nahrazování - al-naskh wa al-mansukh (nahrazující a nahrazené) - určuje, které verše zjevené později v Mohamedově kariéře “nahrazují” - tedy ruší a nahrazují - dřívější verše, které jsou s těmi novějšími v rozporu. Takto pasáže zjevené později během Mohamedovy kariéry v Medíně ruší platnost těch zjevených dříve v Mekce. Základ principu nahrazování byl položen v samotném koránu: 2:106 Kdykoliv zrušíme verš nějaký či dáme ti naň zapomenout, přineseme jiný, lepší anebo podobný. Což nevíš, že Bůh je všech věcí mocen?

Sunna - “Cesta” proroka Mohameda

V islámu je Mohamed považován za al-insan al-kamil (”ideálního člověka”). Mohamed není žádným způsobem považován za božského ani není uctíván (není povoleno jeho zobrazování, aby se nepodporovalo modloslužebnictví), je ale prvotřídním modelem pro všechny muslimy, pokud jde o jejich chování. Jsou to Mohamedova osobní učení a činy - které tvoří “cestu proroka”, sunnu - podle čeho muslimové určují, jak vypadá dobrý a svatý život. Detaily z Mohamedova života o tom, jak žil, co učinil, jeho nekoránské výroky a osobní zvyky jsou nezbytnou součástí vzdělání zbožného muslima.

Znalost sunny pochází především z hadísů (”zpráv”) o Mohamedově životě, které byly orálně předávány, dokud nebyly v osmém století, asi sto let po Mohamedově smrti, kodifikovány. Hadísy představují nejdůležitější část islámských textů po koránu; v zásadě jsou sbírkou příběhů o Mohamedově životě, o kterých se věří, že pocházejí od lidí, kteří Mohameda osobně znali. Existují tisíce a tisíce hadísů, z nichž některé jsou dlouhé několik stránek, zatímco jiné pouhých několik řádek. Když byly hadísy poprvé v osmém století sebrány, bylo jasné, že mnoho z nich není autentických. První učenci hadísů vykonali obrovskou práci, aby určili, které hadísy jsou autoritativní a které jsou podezřelé.

Právo šaría

Na rozdíl od mnoha náboženství obsahuje islám závazný a velmi přesný právní a politický plán pro uspořádání společnosti zvaný šaría, což v překladu znamená přibližně “cesta”. Předpisy šaríe jsou odvozeny od nařízení koránu a sunny (učení a precedentů Mohameda, jak jsou zaznamenány v důvěryhodných hadísech a síře). Korán a sunna jsou společně základem nařízení šaríe, která je návodem na dobrou islámskou společnost. Protože šaría vychází z koránu a sunny, její dodržování není otázkou volby. Šaría je právní řád nařízený Alláhem celému lidstvu. Porušit šaríu nebo odmítat její autoritu znamená spáchat akt vzpoury proti Alláhovi a Alláh nařizuje zbožným proti takovému chování bojovat.

V islámu neexistuje žádné oddělení mezi náboženským a politickým; islám a šaría namísto toho představují komplexní způsob řízení společnosti na všech úrovních. Ačkoliv je teoreticky možné, aby měla islámská společnost vnějškově různé formy - volenou vládu, dědičnou monarchii apod. - ať už je tato vnější forma jakákoliv, obsah předepisuje šaría. Je to tato skutečnost, která staví šaríu do protikladu s formami vlády založenými na něčem jiném než na koránu a sunně. 

Přes občasné neshody ve výkladu toho či onoho zákona v aplikaci na moderní dobu a v přísnosti trestů se všichni uznávaní islámští učenci shodují na struktuře společnosti stojící na těchto základních principech:

•          Muslimský muž je nadřazený muslimské ženě.
•          Všichni muslimové jsou nadřazeni všem nemuslimům.
•          Muslimka se nesmí vdát za nemuslimského muže. 
•          Muslim se může oženit s nemuslimkou, ale jejich děti jsou automaticky muslimové.
•          Muž se může rozvést jednoduchým oznámením ženě, že se s ní rozvádí.
•         Žena se může rozvést podáním žádosti k soudu, kde musí obhájit důvody k rozvodu.
•          Svědectví muslimské ženy má u soudu poloviční hodnotu muslimského muže.
•          Svědectví nemuslima může být zamítnuto jako neplatné.
•          Muslim (muž či žena) nesmí opustit islámskou víru.
•          Nemuslim zvaný káfir nesmí vyslovit žádnou kritiku žádného aspektu islámu, i kdyby byla pravdivá.
•          Muslim nesmí kritizovat, urážet nebo zesměšňovat svátou knihu, proroka a Alláha a takový čin může být označen za opuštění islámské víry.
•          Každý muslim má povinnost konat džihád, čili propagovat islám a usilovat o jeho vítězství nad „falešnými vírami“, násilím nebo politickou, kulturní nebo sociální aktivitou.
•          Majetek získaný džihádem od káflrů patří islámským vítězům.
•          Káfirové poražení v džihádu mají volbu stát se muslimy, nebo platit poddanskou daň (v případě „lidu knihy“ čili křesťanů, Židů a zoroastriánů), nebo se stát otroky (ženy sexuálními otrokyněmi), nebo být zabiti.
•          Ženská nevěra se trestá bičováním nebo kamenováním.
•          Mužská nevěra není nevěrou, neboť muslimský muž smí mít více než jednu ženu, plus neomezený počet sexuálních otrokyň a služek.
•          Žena je vždy podřízena muži (otci, manželovi, bratrovi, otrokářovi) a ten má právo ji trestat za neposlušnost.
•          Hudební nástroje jsou zakázány.
•          Zobrazování všeho živého je zakázáno.
•          Financování účtováním úroku je zakázáno.
•          Na záchod se vchází levou nohou, vychází pravou.
•          Zadnice se vytírá levou rukou, jídlo se bere pravou.
•          Za krádež se usekává pravá ruka, aby odsouzený zloděj musel jíst tou rukou, kterou vytírá zadnici.
•          Na kritiku islámu a odpadlictví od islámu se vztahuje trest smrti.
•          Trest za porušení zákonů šaría může vykonat kterýkoli pravověrný muslim kdekoli, kdykoli a jakkoli.

Ale stěžejním politickým zákonem šaría, který vysvětluje všechna ta „arabská jara“ a „islámské revoluce“, je tento: Islámský vladař má povinnost vládnout podle zákonů šaría. Jestliže podle nich vládne, třebas i nelaskavě, má pravověrný muslim povinnost mu být poslušný a loajální. Jestliže však podle nich nevládne, třebas i laskavě, má pravověrný muslim naopak povinnost vladaře svrhnout, a to i násilím a s pomocí rozběsněných pravověrných davů. Tím šaría poklidné muslimy udržuje v psychóze nejistoty, co je a co není správné, bohulibé a spravedlivé, a v závislosti na těch, kdo „vědí lip“. A je jimi snadno ovladatelný. Ale tím se také ono rádoby „náboženství míru“ stává ve skutečnosti ideologií „trvalého boje za mír“. A tím se víc než čemukoli jinému podobá „permanentní revoluci“ Lenina a Trockého, kteří si zřejmě spletli Marxe s Mohamedem.
Právo šaría oficiálně platí ve většině islámských zemí, i když ne všechny je stejně přísně uplatňují. Jen v několika se, jak zákon přikazuje, důsledně zlodějům usekává ruka, neposlušné ženy jsou veřejně bičovány, nevěrné zahrabávány po ramena do země a kamenovány k smrti.

Prakticky všechny aspekty práva šaría porušují Univerzální deklaraci lidských práv, kterou v roce 1948 vyhlásila OSN a která se od té doby stala kritériem lidských práv pro celý svět. Kromě světa islámského od roku 1993, kdy OSN uznala zároveň i Káhirskou deklaraci islámských lidských práv, která mimo jiné stanovuje, že „protože islám je náboženství nezkaženého charakteru, zakazuje se vykonávat jakoukoli formu nátlaku na člověka nebo zneužívat jeho chudoby nebo ignorance ke konverzi na jiné náboženství nebo atheismus“. Výslovně neuznává „žádné zločiny ani tresty, kromě těch specificky uvedených v islámském právu, včetně trestů tělesných a hrdelních“. Deklarací zaručené právo vykonávat veřejnou funkci „platí jen v souladu s právem šaría“, které zakazuje muslimům podrobit se vládě nemuslimů. A svobodu slova zaručuje tím, že „každý bude mít právo vyjádřit svůj názor svobodně takovým způsobem, který nebude protiřečit principům šaría“. A navíc dává každému „právo hájit, co je správné, propagovat, co je dobré, a varovat před tím, co je špatné a zlé, v souladu s normami islámského práva šaría“. A ještě také zakazuje „zneužívat informace takovým způsobem, že by porušovaly posvátnost a důstojnost Proroků, podkopávaly morální a etické hodnoty nebo rozkládaly, korumpovaly či poškozovaly společnost a oslabovaly její viru“. (zdroj: Benjamin Kuras)

Podrobněji o právu šaria zde: http://bighillcz.blogspot.cz/2016/09/chcete-zit-v-zemi-kde-je-uplatnovano.html

Džihád

Co znamená “džihád”?

Džihád znamená doslova “úsilí”. Přísně vzato neznamená džihád “svatou válku”, jak správně někdy poukazují omlouvači islámu. Zůstává nicméně otázka, o jaký druh “úsilí” jde: o vnitřní duchovní úsilí proti chtíči, nebo o vnější fyzický boj?

Jako v případě pokusu o zjištění, co říkají islámská učení na konkrétní téma, je třeba prozkoumat korán a sunnu. Z těchto zdrojů je zřejmé, že je po muslimech požadováno, aby bojovali proti mnoha věcem: lenosti v modlitbách, zanedbávání dávání almužny atd. Je také ale stejně tak jasné, že muslimům je nařízen fyzický boj proti nevěřícím. Svědectvím ústřední role vojenské akce v islámu je i Mohamedova úctyhodná vojenská kariéra.

Všichni muslimové musí vést džihád. Džihád je povinností nařízenou Alláhem každému muslimovi a nemůže být ignorován ani se mu nelze vyhnout. Alláh džihádu připsal velký význam a učinil odměnu pro mučedníky a bojovníky velkolepou. Pouze ti, kteří jednali podobně a formovali své chování podle mučedníků a jejich chování při džihádu se k nim mohou připojit v jejich odměně. Co více, Alláh konkrétně poctil mudžahedíny {ty, kteří vedou džihád} jistými výjimečnými kvalitami, jak duchovními, tak praktickými, ze kterých budou mít užitek v tomto světě i v tom příštím. Jejich čistá krev je symbolem vítězství v tomto světě a znamením úspěchu a blaženosti v tom nadcházejícím.

Ti, kteří dokáží přicházet pouze s výmluvami, byli ale varováni před extrémně strašlivým trestem a Alláh je označil těmi nejhoršími jmény. Pokáral je za jejich zbabělost a nedostatek ducha a kritizoval je za jejich slabost a lenost. V tomto světě budou obklopeni hanbou a v tom příštím ohněm, ze kterého neuniknou, i kdyby měli velké bohatství. Slabost absence a vyhýbání se džihádu jsou považovány Alláhem za jeden z velkých hříchů a jeden ze sedmi hříchů, které zaručují pád.

Dar al-islam a dar al-harb: Dům islámu a Dům války.
Násilné příkazy koránu a násilný precedent Mohamedův udal tón islámskému pohledu na politiku a světové historii. Islámští učenci dělí svět na dvě sféry vlivu, Dům islámu (dar al-islam) a Dům války (dar al-harb). Islám znamená podřízení a proto Dům islámu zahrnuje ty státy, které se podřídily vládě islámu, což znamená státy, ve kterých vládne právo šaría. Zbytek světa, který právo šaría nepřijal, a není tak ve stavu podřízení, se nachází ve stavu vzpoury nebo války proti Alláhově vůli. Spočívá na Domu islámu, aby vedl válku proti Domu války, dokud se všechny státy nepodřídí Alláhově vůli a nepřijmou právo šaría. Poselství islámu nemuslimskému světu je stejné dnes, jako bylo v Mohamedově době a během celé historie: podřiďte se nebo budete dobyti. Jediné období, ve kterém nevedl Dům islámu aktivně válku proti Domu války, bylo to, kdy byl muslimský svět tak slabý nebo rozdělený, že jí nebyl schopen vést.

První velká vlna džihádu: Arabové, 622-750

Islám se poté, co se pustil do bleskové války své doby, se rychle rozšířil na území Byzancie, Persie a západní Evropy. Arabské muslimské armády napochodovaly do Svaté země, dobyly to, co je dnes Irákem a Íránem, pak se převalily severní Afrikou do Španělska a nakonec do Francie. Muslimská ofenzíva byla nakonec zastavena v roce 732 na Západě bitvou o Poitiers/Tours nedaleko od Paříže. Na východě pronikl džihád hluboko do střední Asie.

Stejně jako Mohamed plenil své nepřátele, stejně tak jeho následovníci zbavovali dobyté oblasti - nesrovnatelně materiálně i kulturně bohatší než pusté písky Arábie - jejich bohatství a pracovní síly. Takřka přes noc viděly pokročilejší civilizace Středního východu, severní Afriky, Persie a Ibérie, jak bylo jejich zemědělství, místní náboženství a populace zničeno nebo vypleněno. S výjimkou několika opevněných měst, kterým se podařilo dojednat podmínečnou kapitulaci, byla katastrofa, která postihla tyto země, takřka úplná.

Druhá velká vlna džihádu: Turkové, 1071-1683

Asi dvacet let před tím, než vyrazila do Svaté země ze střední Evropy první křižácká armáda, začaly napadat turecké (osmanské) armády křesťanskou byzantskou říši, která vládla území, které je dnes Tureckem, od okamžiku, kdy bylo hlavní město Římské říše přesunuto v roce 325 do Konstantinopole. V bitvě u Mazikertu v roce 1071 utrpěly křesťanské síly katastrofální porážku, který ponechala většinu Anatolie (Turecka) otevřenou invazi. Tato druhá vlna džihádu byla dočasně zadržena invazními armádami během křížových výprav, počátkem 14. století ale Turkové ohrožovali Konstantinopoli i samotnou Evropu. Ve východní Evropě nicméně pokračoval islám v postupu. Jedna z nejvýznamnějších bitev mezi invazí muslimů a rodilými obyvateli byla bitva o Kosovo v roce 1389, kdy Turkové zničili multinárodní armádu vedenou srbským králem Lazarem, ačkoliv byl jejich postup do Evropy touto bitvou výrazně zpomalen. Po početných pokusech od sedmého století padla Konstantinopol, klenot východního křesťanství, konečně v roce 1453 do rukou armád sultána Mahometa II. Zvěrstva první vlny džihádu nelze připisovat “arabskosti” jejich pachatelů, protože Turkové prokázali, že jsou plně schopni žít podle principů koránu a sunny. Druhá, turecká vlna džihádu dosáhla nejdále při nepodařeném obléhání Vídně v letech 1529 a 1683, kdy byla v druhém případě muslimská armáda pod vedením Kara Mustafy odražena římskými katolíky pod vedením polského krále Jana Sobieskiho. V následujících desetiletích byla Osmanská říše vytlačena zpět přes Balkán, ačkoliv nebyla nikdy zcela vytlačena z Evropy.

Dhimizace

Islámské pronásledování nevěřících není v žádném případě omezeno na džihád, ačkoliv ten je základem vztahů mezi muslimským a nemuslimským světem. Poté, co džihád skončí s dobýváním území nevěřících, může být dobytým “lidem knihy” - historicky Židům, křesťanům a zoroastriáncům - zaručena dhimma, neboli smlouva o ochraně. Dhimma zaručuje, že životy a majetek nevěřících jsou vyloučeny z džihádu po dobu, po kterou to muslimští vládci povolí, což obecně znamená po dobu, po kterou jsou podřízení nemuslimové - dhimmi - ekonomicky užiteční pro islámský stát. Korán ukládá platbu džizji (daň z hlavy, súra 9:29), což je okázalý způsob, jakým mohou muslimští páni dhimmi využívat. Džizja ale není ve svojí funkci pouze ekonomická; existuje také proto, aby dhimmi ponížila a ukázala jim nadřízenost islámu. Křesťané, Židé a zoroastránci na Středním východě, v severní Africe a ve velké části Evropy trpěli po staletí utiskujícími omezeními dhimmy. Postavení těchto dhimmi je v mnoha ohledech srovnatelné s postavením bývalých otroků na americkém jihu po občanské válce. Bylo jim zakázáno stavět svatostánky nebo opravovat ty již stojící, byli ekonomicky ochromeni džizjou, sociálně poníženi, právně méněcenní a obecně byli drženi v postavení trvalého oslabení a zranitelnosti ze strany muslimských pánů. Není proto překvapivé, že se jejich počty zmenšovaly, na mnoha místech k bodu vyhynutí. Obecně špatně chápaný úpadek islámského impéria během posledních několika století lze snadno vysvětlit demografickým úpadkem populace dhimmi, která poskytovala zásadní prostředky technické a správní způsobilosti. Jak je to s vyznavači jiných náboženství nebo ateisty? Na ty nemůže být uplatněna smlouva dhimmi, to znamená, že mají pouze dvě možnosti - přijmout islám nebo být zabiti.

Co je takíja?

Kvůli stavu války mezi Domem islámu a Domem války musí být za součást islámské taktiky považováno systematické lhaní nevěřícím. Problém ohledně zákona a pořádku {s ohledem na muslimy v Domě války} povstává ze starého islámské právního principu - takíja, což je slovo, jehož kořen znamená “zůstat věrný”, v praxi ale znamená “přetvářku”. Má plnou podporu koránu (92:17 a 49:13) a umožňuje muslimům se navenek podřídit požadavkům neislámských vlád, zatímco uvnitř “zůstanou věrní” tomu, co považují za správný islám a čekají, až se vlna otočí. “Takíja” je nábožensky schvalovaná doktrína, která má počátek v šíitském islámu, nyní je ale praktikována i nešíity. Jde o úmyslné klamání o náboženských záležitostech kvůli ochraně islámu a věřících.

Současná islamizace Evropy

(mešita v Kolíně nad Rýnem - Německo- EU)

Samozřejmě vyvstává jedna zásadní otázka. Tyto vlastnosti islámu jsou všeobecně známé. Sami muslimové, pokud nepoužívají z nějakého důvodu taktiku takíja - náboženského klamání, přiznávají, že je jejich povinností v každé zemi, kde se usadí, prosadit vládu islámu a právo šaria. Proč tedy se státy Evropské unie nijak islámské invazi nebrání a ve svém důsledku ji podporují. Proč, přestože má Evropa technologickou i vojenskou převahu, se nedokáže postavit na odpor postupu islámských zemí vedoucích během několika málo let k plné islamizaci Evropy? Ten důvod je ten, že se jedná o dlouho připravované projekty a tajně uzavřené dohody na vytvoření státu nazývaného někdy Euroarábie. Cestou, jež má vést k tomuto cíli je i projekt Euromed.

Podrobněji:

Před lety byl v tichosti zahájen proces známý pod zkratkou EUROMED (Euro-Mediterranean Partnership) či spíše barcelonský proces, který v sobě kromě posilování kulturního, ekonomického a politického partnerství mezi členskými státy EU a středomořskými sousedy, ukrývá doplnění počtu obyvatel starého kontinentu metodou přesídlování. Smyslem projektu, který se původně vyvinul z dohody o volném obchodě mezi EU a zeměmi v oblasti Středozemního moře (EU – MEFTA) je posílení spolupráce v oblasti správy cílené migrace mezi partnerskými státy. Kromě států Evropské unie sem patří Alžírsko, Egypt, Izrael, Jordánsko, Libanon, Sýrie, Maroko, Tunisko a Palestina. Deklarovanými cíli jsou propagace možnosti legální migrace, vysvětlování výhod migrace vzhledem k trvale udržitelnému rozvoji, boj proti nelegálnímu obchodu a ilegální migraci. Za projektem stojí Evropská komise a DG EurpeAid, které jej i financují.
Program počítá s přistěhováním 56 miliónů muslimů do zemí sedmadvacítky mezi lety 2010 – 2050. K této číslici dospěl statistický úřad EU Eurostat. Předběžný odhad 56 miliónů či dokonce 80 miliónů migrantů, jak uvádí Salim Murad z New york University in Prague, má vyrovnat demografický úbytek v celé Evropě.
Projekt EUROMED je veden na ministerské úrovni a mezi odborníky, kteří mají za úkol zpracovat zákonné předpisy a nařízení v oblastech migrace. V českých masmédiích se o něm prakticky nehovoří, na internetu se mu věnují povětšinou weby s kritickým pohledem na islámský fundamentalismus, džihád i zákon šaría. (zdroj: Václav Janoušek)

Ve své knize „Eurábie: Euro-arabská osa“ autorka Bat Ye’or vysvětluje, jak se francouzský prezident Charles de Gaulle, zklamaný ztrátou francouzských kolonií v Africe a na Středním Východě, a stejně tak upadajícím vlivem Francie na mezinárodní scéně, rozhodl vytvořit v šedesátých letech strategické spojenectví s arabským a muslimským světem, které by soupeřilo o vedoucí postavení se Spojenými státy a Sovětským svazem.

Během tiskové konference z 27. listopadu 1967 Charles de Gaulle otevřeně prohlásil, že francouzská spolupráce s arabským světem se stala „zásadním základem naší zahraniční politiky“. Druhá mezinárodní konference na podporu arabského lidu, která se konala v lednu 1969 v Káhiře, ve své rezoluci č. 15 rozhodla vytvořit zvláštní parlamentní skupiny tam, kde ještě neexistují, a používat parlamentní platformu k podpoře arabského lidu a palestinského odporu”. O pět let později v Paříži, v červenci 1974, byla pod názvem Euro-arabský dialog vytvořena Parlamentní asociace pro euro-arabskou spolupráci. Bat Ye’or zdůrazňuje tento sdílený euro-arabský program. Prvním krokem bylo vytvoření společné zahraniční politiky. Francie byla hnací silou tohoto sjednocení, které již bylo zamýšleno úzkým kruhem lidí okolo generála de Gaulla a arabskými politiky. Arabské státy požadovaly od Evropy přístup k západní vědě a technologii, politickou nezávislost Evropy na Spojených státech, nátlak Evropy na Spojené státy, aby se přizpůsobily arabské politice, a démonizaci Izraele jako hrozby světovému míru, a stejně tak opatření příznivá arabské imigraci a šíření islámské kultury v Evropě. Tato spolupráce by také zahrnovala uznání Palestinců jako samostatného národa, a OOP a jejího vůdce Arafata jako jejich zástupce. Do roku 1973 byli Palestinci známi pouze jako arabští uprchlíci, dokonce i Arabům. Koncept palestinského “národa” jednoduše neexistoval. Během ropné krize z roku 1973 arabští členové Organizace zemí vyvážejících ropu oznámili, že kvůli probíhající Yom Kippurské válce mezi Izraelem a jeho arabskými sousedy Egyptem a Sýrií nebude OPEC nadále prodávat ropu západním státům, které podporují Izrael. Náhlý nárůst cen ropy byl trvalý. Nejen že vedl k silnému přílivu petrodolarů do zemí, jako jsou Saudské Arábie, které umožnily Saúdům sponzorovat celosvětovou obrodu islámu, měl také vliv na Západ a obzvláště na Evropu. Více se dočtete zde: http://bighillcz.blogspot.cz/2015/11/euro-arabsky-dialog-co-z-nej-vyplyva.html

zdroj Gregory M. Davis