Konečně jsem se dostal
k přečtení knihy Samuela Huntingtona „Střet civilizací“. Je to hodně
pozdě, kniha byla vydána v roce 1997 a v českém překladu vyšla v roce
2001. Omluvou mi budiž, že v té době jsem měl mnoho jiných starostí a
hlavně jsem to téma nevnímal jako příliš závažné. V té době se problém
střetu civilizací České republiky nijak významně nedotýkal. Nicméně obsah té
knihy je nyní aktuálnější než před 20 léty.
Knihu je nutné přečíst samozřejmě celou. Dává čtenáři nový pohled na vývoj a jednání lidských společenství.
Jednoznačně dokazuje, že hranice mezi lidmi nejsou tvořeny státy, rasami a národy
nebo etniky, ale kulturami nebo jak jsou v knize označovány –
civilizacemi. (Někdy je ovšem hranice státu nebo národa totožná
s hranicemi kultury, což je případ japonské civilizace). Lidé se ve své
většině neobejdou bez mýtů, proto je základním prvkem každé civilizace náboženství, což
je mýtus s fiktivní ústřední postavou boha, případně nějaká ideologie,
či filosofický systém, což jsou mýty bez boha.
Podle mne je Střet
civilizací kvůli závažností ústřední myšlenky a důkazů její platnosti, jednou z nejvýznamnějších politologických knih vydaných v posledních desetiletích.
Vzhledem
k současné situaci jsem vybral jako ukázku část knihy, která se zabývá
vztahem mezi islámskou a západní (dříve křesťanskou) civilizací. Přestože kniha
byla napsána a vyšla v 90-tých létech minulého století následující vývoj
ve světě dal závěrům autora zcela za pravdu.
Zde je několik stránek
z knihy, které stojí za, nejen jedno, přečtení.
Islám a Západ
Někteří lidé ze Západu, mezi nimi i americký prezident Bili
Clinton, tvrdí, že Západ se nepotýkal s problémem islámu jako takovým, nýbrž
pouze s islamistickými násilnickými extremisty. Čtrnáct století dějin nám však
říká něco jiného. Vztahy mezi islámem a křesťanstvem, katolickým i
pravoslavným, byly po celou tuto dobu bouřlivé — jeden pro druhého vždy
představoval toho Jiného. Ve srovnání s trvalým a vysoce konfliktním vztahem
mezi islámem a křesťanstvím je konflikt dvacátého století mezi liberální demokracií
a marxismem-leninismem pouze prchavým a povrchním historickým fenoménem. V
konfliktu mezi křesťanstvím a islámem někdy sice převažovala jakási mírová
koexistence, častěji se však tyto vztahy vyznačovaly intenzivní rivalitou
různého stupně horké války. Jejich „historická dynamika," podotýká John
Esposito, „...bývala často svědkem soupeření těchto dvou komunit, kdy byly
zmítány strašlivým bojem o moc, zemi i duše. Během staletí obě náboženství
povstávala a zase upadala v řadě chvilkových vzedmutí, odmlk a ochabnutí.
Původní arabsko-islámský rozmach, trvající od počátku
sedmého století až do poloviny století osmého, zajistil muslimům nadvládu v
severní Africe, na Iberském poloostrově, Blízkém východě, v Persii a v severní
Indii. Přibližně po dvě staletí byla hranice mezi islámem a křesťanstvem
stabilizovaná. Pak koncem jedenáctého století křesťané opět získali kontrolu
nad západním Středomořím, dobyli Sicílii a zmocnili se Toleda. Roku 1095 začaly
křížové výpravy a po půldruhé století se křesťanští vládci pokoušeli s čím dál
menším úspěchem ustavit křesťanskou vládu ve Svaté zemi a přilehlých oblastech
na Blízkém východě. Akkon, svou poslední oporu na Východě, ztratili křižáci v
roce 1291. Mezitím se však na scéně objevili osmanští Turci: nejprve oslabili
Byzanc a posléze dobyli i většinu Balkánu stejně jako severní Afriku, v roce
1453 se zmocnili Cařihradu a roku 1529 stanuli před Vídní. „Téměř celé jedno
tisíciletí, od prvního přistání Maurů ve Španělsku až po druhé turecké obléhání
Vídně, se Evropa nacházela pod stálou islámskou hrozbou, píše Bernard Lewis.
Islám je jedinou civilizací, které se kdy podařilo zpochybnit přežití Západu,
přičemž to dokázal již nejméně dvakrát.
Nicméně v patnáctém století začal nastávat obrat. Křesťané
postupně dobyli Iberský poloostrov, reconquista byla zakončena v roce 1492
dobytím Granady. Mezitím západní vynálezy na poli námořní navigace umožnily
nejprve Portugalcům a po nich i dalším Evropanům obeplout srdce islámu a
proniknout do Indického oceánu i dál. V téže době svrhli Rusové tatarskou
nadvládu, pod kterou se nacházeli po dvě staletí.
Osmanská říše podnikla ještě jeden, poslední pokus o
expanzi, jenž skončil marným obléháním Vídně v roce 1683. Tento neúspěch
znamenal počátek dlouhého ústupu, jehož součástí byl i boj pravoslavných národů
na Balkáně za osvobození od osmanské nadvlády, expanze habsburského impéria a
rychlé ovládnutí Černého moře a Kavkazu Ruskem. Během období trvajícího
přibližně jedno století se z „biče křesťanstva" stal „nemocný muž Evropy".
Ránu z milosti Turecku uštědřily Itálie, Francie a Velká Británie, když po
první světové válce na všech zbývajících osmanských územích s výjimkou
teritoria Turecké republiky ustavily svou přímou nebo nepřímou vládu. Do roku
1920 zůstaly v nějaké podobě na Západu nezávislé pouze čtyři muslimské země —
Saudská Arábie, Írán, Turecko a Afghánistán.
Západní kolonialismus zase začal pomalu upadat ve dvacátých
a třicátých letech, úpadek se rapidně zrychlil po druhé světové válce.
Zhroucení Sovětského svazu znamenalo nezávislost pro další muslimské
společnosti. Podle jedné analýzy zabraly nemuslimské vlády v letech 1757 až
1919 devadesát dva územních jednotek, na nichž žili muslimové. V roce 1995 bylo
šedesát devět z nich opět pod muslimskou vládou a převážně muslimskou populaci
mělo zhruba čtyřicet pět nezávislých států. To, že tyto změny doprovázelo
násilí, potvrzuje i skutečnost, že polovina všech válek v rozmezí let 1820 a
1929 mezi dvěma státy patřícími k odlišným náboženstvím se odehrála mezi
muslimy a křesťany.
Příčiny tohoto trvalého modelu konfliktů netkví v efemérních
fenoménech, jakými jsou křesťanské zanícení z dvanáctého století či muslimský
fundamentalismus století dvacátého. Vyplývají ze samotné povahy obou
náboženství a civilizací na nich vystavěných. Na jedné straně pramenil konflikt
z odlišnosti, zejména pak muslimského pojetí islámu jakožto určitého způsobu
života transcendujícího a spojujícího hájemství Boha a císaře, oproti pojetí
západokřesťanskému, jež říši Boží odděluje od říše císařovy. Na druhé straně však
byla příčinou konfliktu i jistá podobnost: obě dvě náboženství jsou
monoteistická, tedy na rozdíl od náboženství polyteistických nemohou snadno
asimilovat další božstva a na svět pohlížejí dualistickou optikou, vnímají jej
rozdělený na „my“ a „oni“. Obě jsou rovněž náboženství univerzalistická, jež si
činí nárok na to být jedinou pravou vírou, ke které se může přimknout celé
lidstvo. Dále jsou to náboženství misionářská, sdílející přesvědčení, že
povinností věřících je obracet na jedinou pravou víru nevěřící. Islám se od
svých počátků šířil především územními výboji a tam, kde k tomu byly
příležitosti, se stejným způsobem šířilo i křesťanství. Paralelní pojmy
„džihád" a „křížová výprava" jsou nejenom podobné - zároveň totiž
tato dvě náboženství odlišují od ostatních velkých světových náboženství.
Stejně tak se islám i křesťanství (společně s judaismem) vyznačují
teleologickým pohledem na dějiny, který stojí v kontrastu k pohledu cyklickému
nebo statickému převládajícímu v ostatních civilizacích.
Stupeň násilí v konfliktech mezi islámem a křesťanstvím byl
během dějin ovlivňován demografickým růstem a úpadkem, hospodářským rozvojem,
technologickými změnami i intenzitou náboženského zapálení. Rozšíření islámu v
sedmém století provázela mohutná migrace Arabů v tehdy „nevídaném měřítku a s
nevídanou rychlostí" do zemí byzantského a sásánovského impéria. Křížové
výpravy, které se odehrály o několik století později, byly rovněž do značné
míry vyvolány hospodářským růstem, populační expanzí a „obrozením z Cluny",
fenomény, které se v Evropě objevily v jedenáctém století a umožnily pro tažení
do Svaté země mobilizovat značný počet rytířů a rolníků. Když dorazila první
křížová výprava do Konstantinopole, očitá svědkyně, byzantská princezna Anna
Komnena, napsala, že to vypadalo, jako by se „celý Západ, včetně všech těch
barbarských kmenů žijících od Jadranu až po Herkulovy sloupy, rozhodl
přestěhovat, vydal se na pochod a se všemi svými věcmi v jedné velké mase vtrhl
do Asie". Ve století devatenáctém vyvolal strmý populační růst evropskou
erupci, jež přerostla v největší migrační vlnu historie a zaplavila jak
muslimské, tak jiné země.
Podobná kombinace faktorů zvýšila konflikty mezi islámem a
Západem i ve dvacátém století. Za prvé, bezprostředním důsledkem muslimského populačního
růstu byl značný počet nezaměstnaných mladých lidí naplněných nespokojeností. Z
nich se pak rekrutovali přívrženci islámské věci, vyvíjeli tlak na sousední
národy a stěhovali se na Západ. Za druhé, islámské obrození dodalo muslimům
novou důvěru v jejich jedinečný charakter i hodnotu vlastní civilizace ve
srovnání se Západem. Za třetí, u muslimů vyvolaly velký odpor západní snahy
univerzalizovat vlastní hodnoty a instituce, udržet si hospodářskou i vojenskou
nadřazenost, stejně jako pokusy o intervence v konfliktech muslimského světa.
Za čtvrté, s pádem komunismu zmizel společný nepřítel islámu a Západu, v
důsledku čehož se tak jeden stal hlavní hrozbou pro toho druhého. Za páté,
stále rostoucí kontakty a větší promísení muslimů s obyvateli Západu vytváří v
obou skupinách nový smysl pro vlastní identitu a pro její odlišnost od identity
toho druhého. Interakce a promísení rovněž vyvolávají spory týkající se práv
členů jedné civilizace v zemi ovládané členy civilizace druhé. Jak v
křesťanských, tak muslimských společnostech došlo v osmdesátých a devadesátých
letech k rapidnímu poklesu tolerance pro toho druhého.
Příčiny neustále se vracejícího konfliktu mezi islámem a
Západem tak vězí v zásadní otázce moci a kultury. Kto? Kavo? Kdo má vládnout?
Kdo má být ovládán? Kořenem konfliktu mezi islámem a Západem je tato ústřední
politická otázka, jak ji definoval Lenin. Nicméně existuje zde ještě jeden
konflikt, takový, který by Lenin pokládal za bezvýznamný - konflikt mezi dvěma
rozdílnými pojetími toho, co je správné a co špatné, a tedy kdo má pravdu a kdo
se mýlí. Dokud zůstane islám islámem (což je jisté) a Západ zůstane Západem
(což je jisté už o něco méně), bude vztahy mezi těmito dvěma civilizacemi
určovat tento zásadní spor, stejně jako je určoval po čtrnáct století.
Vzájemné vztahy dále komplikuje hned několik důležitých
bodů, v nichž se postoje obou civilizací rozcházejí. Kdysi byla jedním takovým
bodem kontrola nad územím, ovšem dnes je důležitá již poměrně málo. Z celkem
dvaceti osmi konfliktů, k nimž došlo v polovině devadesátých let na zlomových
liniích mezi muslimy a nemuslimy, se jich plných devatenáct odehrálo mezi
muslimy a křesťany. Z toho jedenáct s pravoslavnými křesťany, zbývajících sedm
s vyznavači západního křesťanství v Africe a jihovýchodní Asii. Jenom jeden z
těchto násilných sporů, mezi Bosňany a Chorvaty, se odehrál přímo na zlomové
linii mezi Západem a islámem. Faktický konec západního teritoriálního
imperialismu a dosavadní absence muslimské územní expanze vytvořily
geografickou segregaci, takže muslimské a křesťanské komunity se přímo
setkávají pouze na několika místech Balkánského poloostrova. Předmětem sporů
mezi islámem a Západem tedy není toliko území, jako spíše širší
intercivilizační otázky, například šíření zbraní hromadného ničení, dodržování
lidských práv a demokracie, moc nad ropnými zdroji, migrace, islámský
terorismus a západní vměšování se do problémů islámského světa.
Příslušníci obou komunit stále více uznávají rostoucí
intenzitu tohoto historického antagonismu, a to hlavně po konci studené války.
Například v roce 1991 uvedl Barry Buzan několik důvodů pro tvrzení, že „mezi
Západem a islámem dochází ke společenské studené válce, ve které bude Evropa
stát v první linii".
TENTO VÝVOJ MÁ ČÁSTEČNOU SPOJITOST S PROTIKLADEM MEZI
SAKRÁLNÍMI A SEKULÁRNÍMI HODNOTAMI, ČÁSTEČNĚ S HISTORICKOU RIVALITOU MEZI
KŘESŤANSTVÍM A ISLÁMEM, ČÁSTEČNĚ S ŽÁRLIVOU POVAHOU ZÁPADNÍ MOCI, ČÁSTEČNĚ S
NEPŘÁTELSTVÍM, KTERÉ VYVOLÁVÁ DOMINANCE ZÁPADU V POSTKOLONIÁLNÍM POLITICKÉM
USPOŘÁDÁNÍ BLÍZKÉHO VÝCHODU A ČÁSTEČNĚ S HOŘKOSTÍ A PONÍŽENÍM, KTERÁ VYVOLÁVÁ
NEPŘÍZNIVÉ POROVNÁNÍ JEDNOTLIVÝCH ÚSPĚCHŮ ISLÁMSKÉ A ZÁPADNÍ CIVILIZACE V
POSLEDNÍCH DVOU STOLETÍCH.
Navíc, dodává, „společenská studená válka s islámem by mohla
celkově posílit evropskou identitu v klíčovém okamžiku pro vývoj Evropské
unie." A tak „na Západě mohou existovat významné komunity, které nejenom
že budou tuto společenskou studenou válku s islámem podporovat, ale dokonce i
podněcovat". Přední odborník na oblast islámu Bernard Lewis se v roce 1990
pokoušel analyzovat „kořeny muslimské zuřivosti" a svou analýzu uzavřel
těmito slovy:
V SOUČASNOSTI BY JIŽ MĚLO BÝT JASNÉ, ŽE PŘED SEBOU MÁME
NÁLADU A HNUTÍ DALEKO PŘESAHUJÍCÍ ROVINU OTÁZEK, POLITIKY I VLÁD, KTERÉ TUTO
POLITIKU SLEDUJÍ. JDE O SAMOTNÝ STŘET CIVILIZACÍ, MOŽNÁ IRACIONÁLNÍ, NICMÉNĚ
NEPOCHYBNĚ JE HISTORICKOU REAKCÍ ODVĚKÉHO SOUPEŘE NA NAŠE ŽIDOVSKO-KŘESŤANSKÉ
DĚDICTVÍ, NA NAŠI SEKULÁRNÍ SOUČASNOST A NA SVĚTOVOU EXPANZI OBOU TĚCHTO
FENOMÉNŮ. JE NANEJVÝŠ DŮLEŽITÉ, ABYCHOM SE MY NA NAŠÍ STRANĚ NENECHALI
VYPROVOKOVAT KE STEJNĚ HISTORICKÉ, AVŠAK TAKÉ STEJNĚ IRACIONÁLNÍ REAKCI VŮČI
TOMUTO SOUPEŘI.
Podobné postřehy se objevily i uvnitř islámské komunity.
Jeden přední egyptský novinář tak například píše: „Existují neklamné příznaky,
že se stupňuje konflikt mezi židovsko-křesťanskou západní etikou a hnutím za
islámské obrození, jež se dnes rozpíná od Atlantského oceánu na západě až po
Čínu na východě." Jeden významný muslimský indický intelektuál zase v roce
1992 předpovídal, že „další soupeř Západu vzejde z muslimského světa. V
islámských národech rozprostírajících se od Maghrebu až po Pákistán se zrodí
zápas o nový světový řád." Podle předního tuniského právníka tento zápas
již probíhá: „Kolonialismus se snažil deformovat všechny kulturní tradice islámu.
Sám nejsem islamista, nedomnívám se, že jde o konflikt mezi náboženstvími - jde
o konflikt mezi civilizacemi.
V osmdesátých a devadesátých letech se celkový trend islámu
vyznačoval protizápadní orientací. Částečně to bylo důsledkem islámského
obrození a reakce na „westoxikaci" muslimských společností. „Utvrzení
islámu, ať už v jakékoli jeho sektářské podobě, znamená zavržení evropského a
amerického vlivu na místní společnost, politiku a morálku. V minulosti
muslimští politici svým občanům občas říkali: „Musíme se pozápadnit."
Jestli však podobnou větu nějaký muslimský představitel pronesl v posledním
čtvrtstoletí, pak šlo o skutečnou výjimku. Je vskutku velice obtížné najít
výrok nějakého muslima, ať už politika, úředníka, akademika, podnikatele či novináře,
který by vychvaloval západní hodnoty a instituce, Místo toho muslimové
zdůrazňují rozdíly mezi svou civilizací a Západem, nadřazenost vlastní kultury
a nutnost udržet její integritu tváří v tvář západnímu vlivu. Muslimové se
obávají a cítí odpor k západní moci a hrozbě, kterou tato moc představuje pro
jejich společnost a víru. Západní kulturu vnímají jako materialistickou,
zkaženou, úpadkovou a nemorální. Rovněž ji vidí jako svůdnou, a tak o to
silněji zdůrazňují nutnost klást odpor jejímu vlivu na muslimský způsob života.
Muslimové stále častěji napadají Západ nikoli snad proto, že by vyznával špatné
náboženství, jež je ostatně stejně jako islám „náboženstvím knihy", ale
proto, že Západ žádné náboženství nemá. Z muslimského pohledu je sekularismus,
bezbožnost, a tudíž nemorálnost mnohem větším zlem než západní křesťanství,
jehož jsou plody. Během studené války Západ označoval své nepřátele jako
„bezbožné komunisty"; v konfliktu civilizací po studené válce vnímá zase
islám svého nepřítele jako „bezbožný Západ".
Tento pohled na Západ jako na arogantní, materialistickou,
represivní, brutální a úpadkovou civilizaci nesdílejí jenom fundamentalističtí
imámové, ale také ti, které by mnoho lidí na Západě považovalo za své přirozené
spojence. Jen málo knihám z pera muslimských autorů vydaných na Západě v
devadesátých letech se dostalo tolik chvály jako spisu Fatimy Mernisiové Islám
a demokracie, která se na Západě oslavovala jako odvážné dílo moderní,
liberální muslimské ženy. Nicméně to, jak autorka Západ ve své knize zobrazuje,
by jen stěží mohlo být méně lichotivé. Západ je „militaristický",
„imperialistický" a svým „koloniálním terorem traumatizoval" ostatní
národy (s. 3, 9). „Zdrojem veškerých problémů" je podle autorky
individualismus, punc západní kultury (s. 8). Západní moc je strašlivá. „Jenom
Západ rozhoduje o tom, zda své satelity použije ke vzdělávání Arabů, nebo k
jejich bombardování... Bere nám možnosti a do našich životů vtrhává s
importovanými výrobky a televizními pořady, které zamořují náš vzduch... Je to
moc, která nás drtí, obléhá naše trhy a ovládá naše nejvlastnější zdroje,
jednání a možnosti. Takto jsme vnímali situaci my a válka v Perském zálivu
jenom naše domněnky proměnila v jistotu" (s. 146-147). Západ buduje svou
moc „na vojenském výzkumu" a výsledky tohoto výzkumu pak prodává
rozvojovým zemím, které jsou jeho „pasivními konzumenty". Aby se islám
mohl z tohoto područí vymanit, musí si vychovat vlastní inženýry a vědce,
vyrobit vlastní zbraně (autorka nespecifikuje, jedná-li se o jaderné, nebo konvenční)
a osvobodit se od vojenské závislosti na Západu (s. 43-44). Toto, opakuji,
nejsou názory vousatého ajatolláha s kápí na hlavě.
Muslimové, ať jsou jakéhokoli politického, nebo náboženského
přesvědčení, se shodují, že mezi jejich kulturou a kulturou západní existují
zásadní rozdíly. „Hlavní příčinou je to," jak se vyjádřil šejk Ghanoushi,
„že naše společnosti jsou založeny na hodnotách odlišných od hodnot
západních." Egyptský vládní představitel tvrdí: „Američané sem přicházejí
a chtějí, abychom byli jako oni. O našich hodnotách nebo naší kultuře však
nevědí nic." A egyptský novinář mu dává za pravdu: „Jsme odlišní. Máme
jiné zázemí, jinou historii. A máme tak právo i na budoucnost odlišnou od
budoucnosti západní." Populární i seriózní intelektuální muslimské
publikace opakovaně popisují to, co považují za intriky Západu a jeho snahy
podmanit si, ponížit a podkopat islámské instituce a kulturu.
Protizápadní reakci lze spatřit nejenom v hlavních
intelektuálních výpadech islámského obrození, ale i ve změně postojů vlád
islámských zemí vůči Západu. Vlády, které se k moci dostaly okamžitě po
dekolonizaci, se řídily západní ekonomickou a politickou ideologií a byly
rovněž prozápadně orientované, tedy až na malé výjimky jako Alžírsko a
Indonésie. Nicméně v jedné zemi po druhé se k moci dostávaly vlády, jež se se
Západem ztotožňovaly v mnohem menší míře, nebo byly dokonce vysloveně
protizápadní. To byl případ Iráku, Libye, Jemenu, Sýrie, Íránu, Súdánu,
Libanonu a Afghánistánu. O něco méně dramatické změny stejným směrem nastaly v
orientaci ostatních zemí včetně Tuniska, Indonésie a Malajsie. Pod značným
vnitřním tlakem islamistických stran se nacházejí i dva nejspolehlivější
spojenci Spojených států během studené války, Turecko a Pákistán, a jejich
vztahy se Západem jsou vystavovány stále většímu napětí.
V roce 1995 byl jediným muslimským státem, jehož orientace
byla silněji prozápadní než o deset let dříve, Kuvajt. Nejbližšími spojenci
Západu v muslimském světě jsou v současnosti právě země jako Kuvajt, Saudská
Arábie a šejcháty v Perském zálivu závislé na Západu vojensky nebo státy jako
Egypt a Alžírsko, které na něm jsou závislé ekonomicky. Koncem osmdesátých let,
když padly komunistické režimy ve východní Evropě, totiž vyšlo najevo, že
Sovětský svaz nebude již schopen tyto země vojensky ani hospodářsky podporovat.
Pokud by se však ukázalo, že si to nebude moci dovolit ani Západ, patrně by o
spojenectví těchto muslimských zemí přišel stejně jako Rusko.
S rostoucími protizápadními postoji islámu jdou ruku v ruce
stupňující se západní obavy z „islámské hrozby". Ty vyvolává hlavně
muslimský extremismus: na islám se pohlíží jako na zdroj šíření jaderných
zbraní, terorismu a (v Evropě) i jako na zdroj nechtěných přistěhovalců. Obavy
sdílí veřejnost i politici. Tak například, když v listopadu 1994 bylo 35 tisíc
Američanů zajímajících se o zahraniční politiku dotázáno, zda „obrození
islámu" představuje hrozbu pro zájmy Spojených států na Blízkém východě,
61 procent dotázaných odpovědělo kladně a jenom 28 procent záporně. O rok
dříve, kdy otázka zněla, která země je největším nebezpečím pro Spojené státy,
označilo nejvíce náhodně vybraných respondentů za první tři Írán, Irák a Čínu.
Podobně, když se v roce 1994 průzkum veřejného mínění dotazoval na „kritické
hrozby" pro Spojené státy, 72 procent veřejnosti a 61 procent politiků za
ně označilo šíření jaderných zbraní, na druhé místo postavilo 69 procent
veřejnosti a 33 procent politiků mezinárodní terorismus — tedy dva problémy
běžně spojované s islámem. Navíc ještě 33 procent veřejnosti a 39 procent
politiků vidělo hrozbu v možném rozšíření islámského fundamentalismu. Podobné
postoje zaujímají i Evropané. Na jaře roku 1991 například 51 procent Francouzů
odpovědělo, že největší hrozba pro Francii přichází z Jihu, a pouze 8 procent
se domnívalo, že z Východu. Čtyři země, z nichž měla francouzská veřejnost
největší obavy, byly všechny muslimské — Irák, 52 procent; Írán, 35 procent;
Libye, 26 procent; a Alžírsko, 22 procent. A stejné obavy vyjadřovali i západní
politici, včetně německého kancléře a francouzského ministerského předsedy.
Generální tajemník NATO v roce 1995 prohlásil, že islámský fundamentalismus je
„přinejmenším stejně nebezpečný jako byl pro Západ komunismus" a „jeden
velmi vysoce postavený člen" Clintonovy administrativy označil islám za
globálního rivala Západu.
S praktickým zánikem vojenského ohrožení z východu se
plánování NATO stále více zaměřuje na potenciální ohrožení z jihu. „Jižní
linie," podotkl jeden americký analytik v roce 1992, „se velice rychle
stává novou frontovou linií NATO." Aby se s těmito hrozbami z jihu NATO
dokázalo vypořádat, jeho jižní členové -Itálie, Francie, Španělsko a
Portugalsko se podílejí na společném vojenském plánování a vojenských
operacích, přičemž jednají s maghrebskými vládami o způsobech, jak čelit
islámskému extremismu. Tyto hrozby rovněž poskytují důvod pro další přítomnost
amerických vojáků v Evropě. „I když americká vojska v Evropě nejsou všelékem na
problémy vytvořené islámským fundamentalismem," poznamenal jeden vysoký americký
představitel, „jsou mocným stínem vojenského plánování v celé oblasti.
Vzpomínáte na úspěšné použití amerických, britských a francouzských sil
soustředěných v Evropě během války v Perském zálivu v letech 1990-1991? Ti, kdo
žijí v této oblasti, si na to vzpomínají velice dobře." A mohl klidně
dodat, že na to vzpomínají se strachem, odporem a nenávistí.
Když zvážíme, jak jeden druhého vnímají muslimové a
obyvatelé Západu, a připočteme-li k tomu rozmach islámského extremismu, těžko
nás překvapí, že po íránské revoluci roku 1979 vypukla mezi islámem a Západem
intercivilizační kvaziválka. Kvaziválka je to ze tří důvodů. Za prvé, nedošlo k
válce celého islámu proti celému Západu — dva fundamentalistické státy (Írán,
Súdán), tři nefundamentalistické země (Irák, Libye, Sýrie) a široká řada
islámských organizací finančně podporovaných z ostatních muslimských zemí jako
Saudská Arábie bojovaly proti Spojeným státům a občas i proti Velké Británii,
Francii, dalším západním státům a skupinám stejně jako proti Izraeli a Židům
obecně. Za druhé proto, že až na válku v Perském zálivu v letech 1990-1991, se
válčilo omezenými prostředky: terorismus na jedné straně, vzdušná síla, tajné
akce a ekonomické sankce na straně druhé. Za třetí proto, že i když k násilí
docházelo dlouhou dobu, nedocházelo k němu neustále. Součástí této války byly
nesouvislé akce jedné strany vyvolávající reakci strany druhé. Nicméně
kvaziválka stále ještě zůstává válkou. I když pomineme desítky tisíc iráckých
vojáků a civilistů zabitých při západním bombardování v lednu a únoru roku
1991, počet mrtvých a dalších obětí dosahuje tisíců a docházelo k nim prakticky
každý rok od roku 1979. V této kvaziválce přišlo o život daleko více lidí ze
Západu než ve „skutečné" válce v Perském zálivu.
Navíc tento konflikt byl vnímán jako válečný oběma stranami.
Chomejní již záhy a naprosto výstižně prohlásil: „Írán se prakticky nachází ve
válečném stavu s Amerikou" a Kadáfí vyhlašuje Západu svatou válku
pravidelně. Podobně se vyjadřovali i představitelé dalších extremistických
skupin a států. Co se týče Západu, Spojené státy klasifikovaly sedm zemí jako
„teroristické státy", přičemž pět z nich je muslimských (Írán, Irák,
Sýrie, Libye, Súdán); těmi zbývajícími jsou Kuba a Severní Korea. Toto je ve
svém důsledku označuje za nepřátele, neboť napadají Spojené státy a jejich
spojence nejúčinnějšími zbraněmi, které mají k dispozici, a tudíž uznávají
existenci válečného stavu panujícího mezi těmito dvěma stranami. Američtí
představitelé opakovaně o těchto státech hovoří jako o „nezákonných",
„zpátečnických" a „zlotřilých" zemích — tím je stavějí mimo
civilizované mezinárodní uspořádání a činí z nich legitimní cíle pro
multilaterální nebo unilaterální protiopatření. Vláda Spojených států obvinila
původce pumového útoku na Světové obchodní centrum (World Trade Center) z
úmyslu „vyvolat válku městského terorismu proti Spojeným státům" a
tvrdila, že spiklenci obvinění z přípravy dalších pumových útoků na Manhattanu
byli „vojáky" v boji, jehož „součástí byla válka" proti Spojeným státům.
Pokud muslimové tvrdí, že Západ vede válku proti islámu, a Západ naopak
prohlašuje, že muslimové bojují proti němu, pak se dá rozumně usuzovat, že něco
jako válka asi bude probíhat.
V této kvaziválce využívala každá strana svých silných
stránek a naopak slabých toho druhého. Z vojenského hlediska šlo především o
válku terorismu proti vzdušné síle. Oddaní islámští militantní extremisté
využívají otevřenosti západních společností a plánují pumové útoky na vybrané
cíle. Vojenští profesionálové na Západě zase využívají nechráněného vzdušného
prostoru nad muslimskými zeměmi a na vybrané cíle shazují řízené bomby.
Islámští fundamentalisté plánují atentáty na západní prominenty, Spojené státy
plánují svržení extremistických islámských režimů. Během patnácti let (v letech
1980 až 1995) se podle amerického Ministerstva obrany Spojené státy podílely na
sedmnácti vojenských operacích na Blízkém východě, přičemž všechny byly
namířeny proti muslimům. Ke srovnatelnému počtu vojenských operací nedošlo ze
strany Spojených států proti národu ze žádné jiné civilizace.
S výjimkou války v Perském zálivu drží obě strany zatím
intenzitu násilí na rozumně nízké úrovni a zdržují se označovat násilnosti za
válečné akce volající po nějaké zásadní reakci. The Economist postřehl: „Pokud
by Libye nařídila některé ze svých ponorek potopit americký zaoceánský parník,
považovala by to americká vláda za válečný akt vlády, namísto aby požadovala
vydání velitele ponorky. Ovšem ve svém principu se pumový atentát libyjské
tajné služby na dopravní letadlo od tohoto případu nikterak neliší. Nicméně je
pravda, že účastníci této války proti sobě postupují s mnohem větší mírou
násilí než Spojené státy a Sovětský svaz během studené války. Až na řídké
výjimky ani jedna ze supervelmocí nezabíjela záměrně civilisty, a dokonce ani
vojáky patřící k druhé straně. V kvaziválce k tomu však opakovaně dochází.
Američtí politici shodně tvrdí, že muslimové účastnící se
kvaziválky jsou pouze menšinou, jejíž násilí většina umírněných muslimů odmítá.
To sice může být pravda, avšak na podporu tohoto tvrzení chybějí důkazy. V
muslimských zemích nedochází k žádným protestům proti násilí namířenému proti
Západu. Muslimské vlády, a to včetně těch, které jsou vůči Západu přátelské a
jsou na něm závislé, se chovaly velmi zdrženlivě, když měly odsoudit
protizápadní teroristické akce. Na druhé straně evropské vlády a veřejnost
široce podporovaly a zřídkakdy kritizovaly akce Spojených států proti jejich
muslimským rivalům, což je v příkrém protikladu k energickému odporu, který
během studené války často vyjadřovaly k americkým akcím proti Sovětskému svazu
a komunismu. V civilizačních konfliktech, na rozdíl od ideologických, stojí
příbuzní bok po boku.
Zásadním problémem Západu není islámský fundamentalismus. Je
to islám, odlišná civilizace, jejíž příslušníci jsou přesvědčeni o nadřazenosti
své kultury a posedlí slabostí své moci. Problémem islámu není CIA ani americké
Ministerstvo obrany — je jím Západ, odlišná civilizace, jejíž příslušníci jsou
přesvědčeni o univerzalitě své kultury a domnívají se, že jejich nadřazená, byť
upadající moc jim ukládá tuto kulturu šířit po celém světě. Toto jsou základní
ingredience, které živí konflikt mezi islámem a Západem.
Přitom je zcela jasné,
že milióny převážně muslimských imigrantů během několika desítek let způsobí
postupný zánik západní (křesťanské) civilizace na území Evropy. Na dnes vehementně
prosazované pojetí univerzálních lidský práv, homofilie a genderismu, si pak
nikdo ani nevzpomene. V konečném důsledku místo nesmyslně propagované
multikulturní společnosti bude v Evropě kultura, neboli civilizace, unikulturní,
to jest islámská.
Jak to že od 90-let
došlo v západní Evropě k obratu o 180O ve vztahu
k islámské imigraci? Projevem tohoto obratu je i postoj západoevropských
politiků k občanům, národům a evropským státům bývalého sovětského bloku,
které by rády postupovaly vůči masivní migraci dnes stejně, jako západní státy v 90-tých létech.
Pohrdání, výhružky a tvrdý neomalený postoj vůči těmto příslušníkům vlastní
civilizace je v nepochopitelném protikladu k podbízivosti,
neohraničené toleranci a vstřícnosti vůči příslušníkům cizí, jednoznačně
nepřátelské civilizace.
Zde jsou tedy zmiňované
pasáže z knihy:
Imigrace
Je-li demografie osudem dějin, pak pohyby populace jsou
jejich motorem. Imigrace Populační růst, ekonomické podmínky a vládní politika
zapříčinily v minulých stoletích hromadnou migraci Řeků, Židů, germánských
kmenů, Norů, Turků, Rusů, Číňanů i dalších národů. V některých případech se
tyto přesuny odehrály relativně klidně, v jiných při nich docházelo ke značnému
násilí. Nicméně skutečnými mistry demografické invaze byli v devatenáctém
století Evropané. V rozmezí let 1821 a 1924 se do zámoří vystěhovalo přibližně
55 milionů Evropanů, z toho 34 milionů do Spojených států. Příslušníci západní
civilizace dobývali a někdy i vyhlazovali jiné národy, prozkoumávali a
osídlovali méně zalidněné země. Export lidí možná představoval nejdůležitější
dimenzi vzestupu Západu v době od šestnáctého do dvacátého století.
Koncem dvacátého století došlo k odlišné a dokonce ještě
mohutnější migrační vlně. V roce 1990 dosahoval počet legálních mezinárodních
přesídlenců kolem 100 milionů, uprchlíků bylo na 19 milionů a nelegálních
Přesídlenců nejméně o deset milionů více. Tato nová migrační vlna byla částečně
produktem dekolonizace, vzniku nových států a státní politiky, jež vystěhovalectví buď podporovala, anebo k
němu přímo nutila. Ovšem stejně tak byla příčinou modernizace technologického
vývoje. Se zdokonaleními v oblasti dopravy se migrace stala snazší, rychlejší a
levnější; s vývojem komunikačních technologií vzrostl počet lidí vydávajících
se za ekonomickými příležitostmi a zlepšila se možnost udržovat vztahy mezi
vystěhovalci a jejich rodinami v mateřské zemi. Navíc, stejně jako v
devatenáctém století emigraci stimuloval hospodářský růst Západu, ve století
dvacátém ji podněcoval hospodářský vzestup nezápadních společností. Migrace je
sebeposilující proces. Myron Weiner tvrdí: „Řídí-li se migrace nějakým zákonem,
pak tím, že jakmile jednou migrační proudění začne, samo sebe posiluje.
Vystěhovalci totiž umožňují emigrovat svým přátelům a příbuzným doma —
poskytují jim informace, jak vše zařídit, ale také prostředky a v nové zemi jim
pomáhají najít práci a bydlení." To má pak za následek, řečeno Wernerovými
slovy, „globální migrační krizi"
Obyvatelé Západu se soustavně a rozhodně stavěli proti
šíření jaderných zbraní, podporovali demokracii a lidská práva. Oproti tomu se
jejich názory na imigraci vyznačují jistou rozporuplností a proměnlivostí
závisející na změně rovnováhy, jež nastala v posledních dvaceti letech
dvacátého století. Až do sedmdesátých let byly evropské země přistěhovalectví
obecně nakloněné a některé z nich, například Německo či Švýcarsko, imigraci
dokonce podporovaly, neboť potřebovaly zaplnit nedostatek pracovních sil.
Spojené státy zrušily v roce 1965 kvóty na počet přistěhovalců z Evropy a
značně změnily své zákony, čímž během sedmdesátých a osmdesátých let došlo k
obrovskému nárůstu imigrace. Nicméně koncem osmdesátých let se evropský postoj
k imigraci i imigrační politice zásadním způsobem změnil — příčinami byla
vysoká míra nezaměstnanosti, stále rostoucí počet přistěhovalců a jejich
převážně „neevropský" původ. O několik let později nastal z podobných
příčin obdobný vývoj i ve Spojených státech.
Koncem dvacátého století mířilo nejvíce přesídlenců a
uprchlíků z jedné nezápadni společnosti do jiné. Nicméně příliv emigrantů do západních
společností se svou početností vyrovnal západní emigraci devatenáctého století.
Podle odhadů žilo v roce 1990 ve Spojených státech na 20 milionů přistěhovalců
první generace, v Evropě 15,5 milionu, v Austrálii a Kanadě 8 milionů. V
největších evropských zemích tvořili přistěhovalci 7 až 8 procent celkové
populace. Ve Spojených státech to v roce 1994 bylo 8,7 procenta, což je dvakrát
více než v roce 1970. V Kalifornii tvořili přistěhovalci dokonce 25 procent
obyvatelstva a v New Yorku 16 procent. Během celých osmdesátých let se do
Spojených států přistěhovalo zhruba 8,3 milionu lidí, v necelé první polovině
let devadesátých to bylo již 4,5 milionu. Noví přistěhovalci přicházeli
především z nezápadních společností.
V Německu v roce 1990 žilo 1 675 000 Turků, hned po nich
následovali Jugoslávci, Italové a Řekové. Do Itálie zase proudili přistěhovalci
především z Maroka, Spojených států (patrně z větší části vracející se američtí
Italové), Tuniska a Filipín. Ve Francii žilo v polovině devadesátých let na 4
miliony muslimů, v západní Evropě jejich celkový počet činil 13 milionů.
V padesátých létech byly dvě třetiny přistěhovalců do
Spojených států z Evropy a Kanady, v letech osmdesátých pocházelo zhruba 35
procent z mnohem vyššího počtu imigrantů z Asie, 45 z Latinské Ameriky a z
Evropy a Kanady pouze necelých 15 procent. Přirozený populační růst je ve
Spojených státech malý, v Evropě prakticky nulový. Přistěhovalci se vyznačují
velkou porodností, a tudíž v budoucnosti budou tvořit většinu populačního růstu
západních společností. Důsledkem toho mají obyvatelé Západu rostoucí obavy, že
„dnes do jejich zemí podnikají invazi nikoli armády a tanky, ale přistěhovalci
hovořící cizími jazyky, uctívající jiné bohy, náležející k odlišným kulturám,
kteří jim vezmou práci, budou okupovat jejich zemi, žít z jejich systému
sociálního zabezpečení a ohrožovat jejich způsob života". Tyto fobie, jež
mají své kořeny v relativním demografickém úpadku, „mají svůj základ v
autentických střetech kultur a v obavách o národní identitu", jak podotýká
Stanley Hoffmann.
Počátkem devadesátých let tvořili muslimové dvě třetiny
přistěhovalců do Evropy. Evropské problémy s imigrací jsou tedy především
problémy s imigrací muslimskou. Existuje zde jak nebezpečí demografické —
přistěhovalcům lze přičíst 10 procent porodů v západní Evropě, Arabům 50
procent porodů v Bruselu —, tak nebezpečí kulturní. Muslimské komunity, ať již
turecké v Německu, či alžírské ve Francii, se neintegrovaly do kultury
hostitelské země a k obavám Evropanů vykazují jen málo známek, že by tak někdy
vůbec chtěly učinit. „Po celé Evropě roste strach," řekl v roce 1991 Jean
Marie Doménách, „z muslimské komunity přetínající evropské hranice a
vytvářející tak jakýsi třináctý národ Evropského společenství."
Jeden americký publicista postřehl:
VZHLEDEM K PŘISTĚHOVALCŮM JE EVROPSKÉ NEPŘÁTELSTVÍ
POZORUHODNĚ SELEKTIVNÍ. JEN MÁLO FRANCOUZŮ SE OBÁVÁ PŘÍLIVU Z VÝCHODU — NAKONEC
VŠICHNI POLÁCI JSOU EVROPANÉ A KATOLÍCI. STRACH NEBO OPOVRŽENÍ VĚTŠINOU
NEPANUJE ANI V PŘÍPADĚ NEARABSKÝCH PŘISTĚHOVALCŮ Z AFRIKY. NEPŘÁTELSTVÍ JE
NAMÍŘENO PŘEDEVŠÍM PROTI MUSLIMŮM. SLOVO ,IMMIGRÉ' JE PRAKTICKY SYNONYMNÍ SE
SLOVEM ISLÁM, V SOUČASNÉ DOBĚ DRUHÝM NEJVĚTŠÍM NÁBOŽENSTVÍM VE FRANCII, A
ODRÁŽÍ KULTURNÍ I ETNICKÝ RASISMUS HLUBOCE ZAKOŘENĚNÝ VE FRANCOUZSKÉ HISTORII.
Nicméně Francouzi jsou spíše silně kulturně orientovaní než
rasističtí v nějakém striktním smyslu slova. Do svých zastupitelských orgánů
přijímají černé Afričany mluvící dokonale francouzsky, ovšem do škol
nepřijímají muslimské dívky, které nosí závoj. V roce 1990 se 76 procent
francouzské veřejnosti domnívalo, že v jejich zemi žije příliš mnoho muslimů,
46 procent zastávalo názor, že je tam příliš mnoho černochů, 40 procent, že ve
Francii žije příliš Asijců a 24 procent si myslelo, že je v jejich zemi příliš
Židů. V roce 1994 odpovědělo 47 procent dotázaných Němců, že by v sousedství
svého bydliště raději neměli Araby, 39 procent nechtělo Poláky, 36 procent
Turky a 22 procent Židy. Na místo antisemitismu namířeného proti Židům tak v
západní Evropě nastoupil antisemitismus proti-arabský.
Nesouhlas veřejnosti s přistěhovalectvím a nepřátelství vůči
imigrantům se v extrémní podobě projevily v násilných činech páchaných na
přistěhovaleckých komunitách i jednotlivcích. Tyto násilnosti se počátkem devadesátých
let staly obrovským problémem zejména v Německu. Ještě závažnější však byl
nárůst volebních hlasů pravicových, nacionalistických, protipřistěhovaleckých
stran, které nicméně výrazného volebního úspěchu většinou nedosáhly. Například
v Německu dosáhla Republikánská strana při volbách do Evropského parlamentu v
roce 1989 více než 7 procent hlasů, avšak v národních volbách roku 1990 pouze
2,1 procenta. Ve Francii získala v roce 1988 Národní fronta, která byla ještě v
roce 1981 zanedbatelnou stranou, dokonce 9,6 procenta a od té doby se
stabilizovala mezi 12 a 15 procenty v místních i parlamentních volbách. V roce
1995 obdrželi dva nacionalističtí kandidáti na post prezidenta 19,9 procent
hlasů a Národní fronta získala místa starostů v několika městech včetně Toulonu
a Nice. K podobnému vývoji došlo i v Itálii, kde vzrostl počet hlasů
odevzdaných MSI/Národní alianci z 5 procent v osmdesátých letech až na 10
respektive 15 procent v letech devadesátých. V Belgii se zvýšil počet hlasů
odevzdaných pro Vlámský blok/Národní frontu v místních volbách roku 1994 až na
9 procent, přičemž v Antverpách získal Vlámský blok dokonce 28 procent všech
hlasů. Při parlamentních volbách v Rakousku vzrostl počet hlasů odevzdaných
Svobodným z necelých 10 procent v roce 1986 až na více než 15 procent v roce
1990 a téměř 23 procent roku 1994.
Tyto evropské strany, které se stavějí proti imigraci, jsou
do značné míry zrcadlovým obrazem islamistických stran v muslimských zemích. I
ony byly outsidery - odsuzovaly zkaženost vládních stran, využívaly
nespokojenost občanů s ekonomickým stavem země, zvláště pak s problémem
nezaměstnanosti, dovolávaly se náboženských a etnických hledisek a útočily na
cizí vlivy ve své společnosti. Extremistické frakce těchto stran se obvykle
podílely na násilí a terorismu. Ve většině případů dosahovaly evropské
nacionalistické i islamistické strany většího úspěchu v komunálních než v
parlamentních volbách a na vývoj reagovaly podobně vlády muslimských i
evropských zemí. V muslimských zemích, jak jsme již viděli, se vlády začaly
obecně přiklánět k islámu, a to jak používáním symbolů, tak svou politikou i
praktikami. V Evropě zase strany středu přijaly rétoriku pravicových,
protipřistěhovaleckých stran a podporovaly i jejich opatření. Kde účinně
fungovala demokracie a k islámské či nacionalistické straně existovaly dvě nebo
více alternativ, tam obvykle tato strana dosáhla nejvýše 20 procent hlasů. Přes
tento strop se extremistické strany dostaly pouze v případech, kdy neexistovala
žádná jiná efektivní alternativa kromě strany nebo koalice, která byla právě u
moci, jak tomu ostatně bylo v Alžírsku, Rakousku a do značné míry také v
Itálii.
Počátkem devadesátých let se evropští politici předháněli,
jak reagovat na nárůst protipřistěhovaleckého cítění. Tak například ve Francii
prohlásil v roce 1990 Jacques Chirac, že „imigrace musí být naprosto
zastavena"; ministr vnitra Charles Pasqua volal v roce 1993 po „nulové
imigraci" a protipřistěhovalecké postoje zaujímali rovněž Frangois
Mitterand, Edith Cresconová, Valery Giscard ďEstaing i další politici hlavních
stran. Přistěhovalectví se stalo hlavním problémem v parlamentních volbách roku
1993.
Proto Florida, a po ní ještě dalších šest států, požádala
federální vládu o dotaci 884 milionů dolarů ročně, aby mohla pokrýt náklady na
vzdělání, sociální zabezpečení, uplatňování zákona a další náklady spojené s
nelegálními přistěhovalci. V Kalifornii, státě s největším absolutním i
procentuálním počtem imigrantů, získal guvernér Pete Wilson podporu veřejnosti
tím, že se zasazoval o odepření veřejného vzdělání dětem ilegálních imigrantů,
odmítal, aby dětem narozeným ilegálním přistěhovalcům ve Spojených státech bylo
udělováno americké státní občanství, a chtěl, aby byly zastaveny státní výplaty
za nutnou lékařskou péči poskytovanou nelegálním přistěhovalcům. V listopadu
1994 Kaliforňané valnou většinou schválili v referendu návrh zákona č. 187,
podle něhož byly ilegálním imigrantům a jejich dětem odepřeny výhody v
lékařském a sociálním zabezpečení stejně jako ve vzdělání.
V roce 1994 změnil svůj dřívější postoj i Clintonův kabinet
— přikročil ke zpřísnění imigračních kontrol, pravidel pro udělování
politického azylu, posílení Imigrační a naturalizační služby, pohraniční stráže
a k výstavbě fyzických bariér podél mexické hranice. V roce 1995 navrhl Výbor
pro imigrační reformu ustavený Kongresem v roce 1990 snížit počet přistěhovalců
ročně z 800 tisíc na 550 tisíc s tím, že přednost se měla dávat malým dětem a
oddaným párům, nikoli příbuzným imigrantů, kteří již získali americké občanství,
což notně „popudilo asijsko-americké a hispánské rodiny" . Mnohé z návrhů
komise realizovala legislativa a objevila se i další opatření omezující
přistěhovalectví. O těchto opatřeních Kongres jednal v letech 1995-1996. V
polovině devadesátých let se tak imigrace stala důležitým politickým problémem
i ve Spojených státech a v roce 1996 vystavěl Patrick Buchanan na odporu proti
přistěhovalectví svou celou prezidentskou kampaň. Stejně jako Evropa i Spojené
státy se vydaly cestou omezování počtu imigrantů z neevropských zemí.
Dokáží Evropa a Spojené státy odolat imigrační vlně? Ve
Francii se objevily významné projevy demografického pesimismu sahající od
sžíravých románů Jeana Raspaila ze sedmdesátých let až po vědecké analýzy Jeana
Clauda Chesnaise z let devadesátých, které ve svém komentáři shrnul v roce 1991
Pierre Lellouche: „Dějiny, blízkost a chudoba zaručují, že osudem Francie a
Evropy je nechat se nakonec pohltit lidmi ze ztroskotaných společností na jihu.
Evropská minulost byla bílá a židovsko-křesťanská.
Budoucnost taková
není. Nicméně budoucnost není neodvratně determinována a stejně tak žádná
budoucnost nepotrvá věčně. Otázkou není, bude-li Evropa islamizována a Spojené
státy hispanizovány, nýbrž zda se z Evropy a Ameriky stanou rozštěpené společnosti
tvořené dvěma odlišnými a ponejvíce i oddělenými komunitami ze dvou odlišných
civilizací, což zase závisí na počtu imigrantů a na míře, do jaké se asimilují
do západní kultury převládající v Evropě i Americe.
Evropské společnosti obecně neusilují o asimilaci
přistěhovalců anebo s ní alespoň mají značné potíže, přičemž nejasným zůstává,
nakolik muslimové a jejich děti o takovou asimilaci vůbec stojí. A tak stálý
příliv značného počtu imigrantů pravděpodobně bude mít ten výsledek, že
vzniknou země rozdělené na křesťanské a muslimské komunity. Takovému vývoji lze
zabránit jenom tehdy, budou-li evropské vlády i veřejnost připraveny nést
náklady spojené s omezením imigrace. K těmto výdajům by patřily jak přímé daně
na zavedení protipřistěhovaleckých opatření, tak náklady společenské, jež by
vznikly znepřátelením stávajících přistěhovaleckých komunit stejně jako
potenciální dlouhodobé ekonomické náklady spojené s nedostatkem pracovní síly a
nižším hospodářským růstem.
Nicméně problém muslimské demografické invaze se
pravděpodobně zmenší, neboť míra populačního růstu v severoafrických a
blízkovýchodních společnostech dnes dosahuje svého vrcholu, v některých zemích
je dokonce již za ním a následně se začne snižovat. A je-li tomu skutečně tak a
migraci podněcuje demografický tlak, pak by muslimská imigrace mohla kolem roku
2025 být mnohem menší. To ale neplatí pro subsaharskou Afriku. Pokud dojde k
ekonomickému rozvoji, který podpoří v západní a střední Africe sociální
mobilizaci, pak se zvýší podněty i příležitosti k migraci a hrozbu
„poislámštění Evropy" vystřídá hrozba jejího „poafričtění". Zdali se
tato hrozba stane skutečností, bude také záviset na míře, do jaké se africká
populace sníží vlivem AIDS a jiných epidemií a také na tom, jak silně bude
přistěhovalce z jiných míst Afriky přitahovat Jihoafrická republika.
Zatímco pro Evropu jsou bezprostředním problémem muslimové,
pro Spojené státy jím jsou Mexičané. Za předpokladu, že bude pokračovat
současný trend i politika, americká populace, jak je to znázorněno v Tabulce
8.3, se v první polovině dvacátého prvního století výrazně změní a bude tvořena
téměř 50 procenty bílého obyvatelstva a 25 procenty hispánského.
SPOJENÉ STÁTY: ROZPOLCENÁ ZEMĚ? Odhadovaná procenta
černé, asijské, domorodé či hispánské populace v roce
2020 (podle krajů)
Pramen: Údaje Amerického statistického úřadu: ©
Rodger Doyle pro U.S. News & World Report
Tabulka
8.3 POPULACE SPOJENÝCH STÁTŮ PODLE RASY A NÁRODNOSTI (v procentech)
1995
|
2020
|
2050
|
|
odhad
|
odhad
|
||
Běloši
nehispánského
původu
|
74
|
64
|
53
|
Hispánci
|
10
|
16
|
25
|
Černoši
|
12
|
13
|
14
|
Asijci a ostrované
z Tichomoří
|
3
|
6
|
8
|
Američtí Indiáni a domorodé
obyvatelstvo Aljašky
|
<1
|
<1
|
1
|
Celkem (v milionech)
|
263
|
323
|
394
|
Pramen: U. S.
Bureau oí the Census, Population Projections ofthe United States byAge, Sex,
Race, andHispanic Origin: 1995 to 2050 (Washington: U. S. Government Printing
Office, 1996), s. 12-13
Stejně jako v Evropě i ve Spojených státech může tento vývoj
změnit změna imigrační politiky a zavedení protipřistehovaleckých opatření. I
tak ale zůstane ústředním problémem to, zda se Hispánci asimilují do americké
společnosti stejným způsobem jako předchozí přistěhovalecké skupiny. Druhá a
třetí generace hispánských přistěhovalců je sice vystavena mnoha podnětům a
tlakům k asimilaci, ovšem na druhé straně mexická imigrace se od ostatních
přistěhovaleckých skupin značně odlišuje. Za prvé, přistěhovalci z Evropy nebo
Asie připlouvají přes oceán, Mexičané překračují hranici nebo přebrodí řeku.
Když k tomu připočteme stále dokonalejší prostředky dopravy a komunikace, je
zjevné, že udržovat úzké styky s domovskými komunitami je pro tyto
přistěhovalce velice snadné. Za druhé, mexičtí přistěhovalci se soustřeďují na
jihozápadě Spojených států, a tvoří tak část souvislé mexické populace sahající
od Yucatanu až po Colorado (viz mapka). Za třetí, existují jasné důkazy o tom,
že mexičtí přistěhovalci mají větší odpor k asimilaci než jiní imigranti a že
Mexičané mají tendenci podržet si svou vlastní mexickou identitu, což se
projevilo při sporech o přijetí návrhu zákona č. 187 v Kalifornii roku 1994. Za
čtvrté, oblast osídlovaná Mexičany byla Spojenými státy anektována po vítězství
ve válce s Mexikem v polovině devatenáctého století. Mexický hospodářský rozvoj
skoro jistě vyvolá revanšistické pocity a v budoucnosti by americká vojenská
expanze z poloviny devatenáctého století mohla být ohrožena a možná i negována
mexickou demografickou expanzí v jednadvacátém století. Změna mocenské
rovnováhy mezi civilizacemi má za následek to, že Západ se potýká se stále
většími potížemi, chce-li uskutečnit své cíle, ať už se jedná o šíření zbraní
hromadného ničení, dodržování lidských práv, imigraci, či jiné otázky. Aby své
ztráty v této situaci minimalizoval, musí při jednání s ostatními společnostmi
obratně využívat svého ekonomického bohatství jako návnady a lákadla, upevnit
svou jednotu a koordinovat politiku tak, aby ostatní společnosti nemohly vrazit
klín mezi nějaké dvě západní země nebo využít rozdílů mezi dvěma západními
národy. To, jak Západ dokáže naplňovat tuto strategii, bude záviset na jedné
straně na povaze a intenzitě konfliktů s nepřátelskými civilizacemi, na straně
druhé mírou, do jaké dokáže najít společné zájmy s civilizacemi nakloněnými
Západu, a jak se s nimi dokáže ztotožnit.
Žádné komentáře:
Okomentovat