Yuval Noah Harari „Sapiens – od zvířete k božskému jedinci“
Autor se v knize zabývá dějinami lidí, od podle dosavadních poznatků poprvé se objevivších předků dnešního člověka až do současnosti. Pohled na tento dnes na zemi zdánlivě nejúspěšnější živočišný druh, není tak zkratkovitý, nepřesný a demagogický jako seriál BBC (který právě nyní vysílá Česká televize - Dějiny světa). Naopak autor sleduje celý vývoj druhu Homo sapiens od jeho skromných počátků, kdy byl jedním z nenápadných zvířecích druhů, v určitých obdobích stál na pokraji vyhubení, přes období, kdy se stal nejnebezpečnějším predátorem a vyhubil všechna velká zvířata na zemi všude tam kam přišel (nakonec to bylo na celé zeměkouli), pravděpodobně vyhubil, nebo téměř vyhubil i své nejbližší konkurenty Neandrtálce a rovněž způsobil první ekologickou katastrofu na Zemi, ne nyní, ale před již desítkami tisíci lety. Zvlášť důkladně se autor zabývá zlomovými obdobími v historii člověka, kterých bylo několik a zásadním způsobem určili další směřování a vývoj lidstva.
Knihu to není útlá, má 518 stran, není to ale čistě vědecké pojednání. Je napsána srozumitelnou, populární formou. Je potřeba si ji přečíst celou, ale abych případné čtenáře přesvědčil, že to stojí za to, uvedu několik, dle mého, zajímavých ukázek.
Citace z knihy:
Přebytek potravin, které zemědělci vypěstovali, a nové dopravní možnosti umožnily rostoucímu počtu lidí, aby se z přeplněných vesnic stěhovali do měst. Mezi lidskými sídly se začaly budovat obchodní cesty a vznikaly podmínky pro jejich zapojení do většího politického celku.
Vyšší zemědělská produkce a lepší doprava samy o sobě ale ještě mnoho neznamenaly. Pouhá schopnost nasytit tisíc osob v jednom městě nebo milion v celém království ještě nezaručí, že se obyvatelé shodnou, jak se dělit o půdu a vodu, jak řešit vzájemné spory a jak se zachovat v dobách sucha nebo války. A pokud se nedomluví, začne se šířit svár a násilí bez ohledu na to, jestli jsou sýpky plné. Většinu válek a revolucí v dějinách nezpůsobila bída. Francouzskou revoluci nevedli hladoví rolníci, ale vypasení právníci. Římská republika dosáhla vrcholu své moci v prvním století před naším letopočtem, kdy Římané díky flotilám naloženým plody a poklady celého Středozemí zbohatli způsobem, o jakém se jejich předkům ani nesnilo. Přesto právě tehdy římská politická moc zkolabovala a stát se začal zmítat v celé sérii ničivých občanských válek. Jugoslávie v roce 1991 byla schopna bez problému uživit všechny své občany, a přesto se za strašného krveprolití rozpadla.
Základní příčinou katastrof je skutečnost, že Sapiens nemá přirozený instinkt pro spolupráci s velkým množstvím neznámých lidí. Po miliony let se člověk vyvíjel v malých skupinách, které nečítaly víc než pár desítek jednotlivců. Několik tisíc let mezi počátkem zemědělské revoluce a stavbou prvních měst, království a říší nemohlo stačit k tomu, aby se v nás nějaký smysl pro masovou spolupráci zformoval.
Biologický instinkt pro spolupráci ve velkém kolektivu sice nemáme, ale díky sdíleným mýtům dokázali i lovci a sběrači spolu vycházet, i když jejich součinnost byla omezená a často nezávazná. Některé skupiny si vyměňovaly informace, obchodovaly se vzácným zbožím a občas své síly spojily ve válce nebo se setkaly na náboženských oslavách. Žily však nezávisle na sobě a většinu potřeb si obstarávaly samy. Pravěký sociolog žijící před dvaceti tisíci lety, který nemohl znát vývoj po zemědělské revoluci, by mohl dospět k závěru, že mytologie má poměrně omezený potenciál. Příběhy o duchu předků nebo kmenovém totemu sice umožnily pěti stům lidí obchodovat s mušlemi, občas slavit náboženský svátek nebo se spojit a vyhladit tlupu neandrtálců, ale tím to končilo. Pravěký sociolog by si nepomyslel, že mytologie jednou umožní každodenní spolupráci milionů.
Mýty jsou daleko silnější, než si kdo umí představit. Současně se zakládáním přelidněných měst a velkých říší se objevují příběhy o mocných bozích, o vlasti a nakonec i o společnostech s ručením omezeným, a tím i nezbytná společenská pouta. Biologická evoluce Homo sapiens sice pokračovala svým obvyklým hlemýždím tempem, ale lidská představivost začala budovat síť spolupráce, jakou svět neviděl.
V období okolo 8500 př. n. 1. byly největšími sídly světa vesnice jako Jericho, kde žilo jen pár stovek lidí. Kolem roku 7000 př. n. 1. už ale anatolský Qatal Hóyuk měl pět až deset tisíc obyvatel a dost možná to tehdy bylo největší město světa.
V knize je popsán a okomentován první zákoník starobabylonské říše a na to navazuje tato pasáž:
Přibližně tři a půl tisíce let po Chammurapiho smrti měli obyvatelé britských kolonií v Severní Americe pocit, že s nimi anglický král nezachází spravedlivě. Jejich zástupci se proto sešli ve Filadelfii a 4. července 1776 prohlásili, že se již nepovažují za poddané Britské koruny. Deklarace nezávislosti, která takto vznikla, se odvolávala na obecně platné a věčné zásady spravedlnosti, dané - podobně jako v Chammurapiho zákoníku - Boží vůlí. Ale nejdůležitější zásada, kterou si přál americký bůh, byla přesně opačná, než vyžadovali bozi Babyloňanů. Americká Deklarace totiž tvrdí: Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým Stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí. Podobně jako Chammurapiho zákoník, i zakládající listina Spojených států slibuje, že pokud se občané budou řídit těmito posvátnými zásadami, přispějí k efektivní spolupráci milionů lidí a životu v bezpečí, míru a blahobytu ve spravedlivé společnosti. Podobně jako Chammurapiho zákoník i americká Deklarace neměla platit jen v určitém čase a místě, a skutečně ji přijaly i další generace. Američtí školáci ji opisují a učí se ji nazpaměť už více než dvě stě let.
Tyto dva texty nás staví před velké dilema, když tvrdí, že jsou postaveny na obecných a věčných zásadách spravedlnosti, a přitom podle americké verze jsou si všichni lidé rovni, kdežto podle babylonské nikoli. Někdo se musí mýlit. Američané by samozřejmě řekli, že mají pravdu a na omylu je Chammurapi, a ten by opáčil, že pravda je na jeho straně a mýlí se Američané. Ve skutečnosti jsou na omylu strany obě.
Jak Chammurapi, tak zakladatelé Spojených států si představovali, že svět je řízen souborem univerzálních a neměnných zásad spravedlnosti, jako jsou rovnost nebo hierarchie. Ale jediné místo, kde tyto obecné principy existují, je v plodné představivosti Sapiens, a mýty, které spřádají a rozšiřují, nemají žádnou objektivní platnost.
Představu, že dělení lidí na „osoby plnoprávné" a „muškény" je výplod představivosti, přijmeme snadno. Ale mýtus rovnosti všech lidí už ne. V jakém smyslu jsou si lidé rovni? Existuje snad nějaká objektivní realita mimo lidskou představivost, kde si lidé opravdu rovni jsou? Jsou si rovni alespoň biologicky? Zkusme přeložit nejznámější řádky americké Deklarace do jazyka biologie:
<Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým Stvořitelem určitými nezcizitelnými právy že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí.>
Biologie nemůže tvrdit, že lidé byli „stvořeni". Nějak se vyvinuli, ale rozhodně si nejsou v ničem rovni. Takový pojem je nerozlučně spjat s náboženskou představou stvoření. Američané převzali oba tyto principy z křesťanství, jež hlásá, že každý člověk má duši stvořenou Bohem a před zrakem Hospodina jsou si všechny duše rovny.
Další pasáž již se týká nikoliv historie, ale současné lidské společnosti: Někteří čtenáři se při čtení předchozích řádků cítili možná poněkud nesví. Většina z nás snadno přijme představu, že Chammurapiho zákoník je lidský výmysl, ale celá naše výchova nám brání uvěřit, že lidská práva jsou také jen mýtus. Když si uvědomíme, že jsou pouze výplodem fantazie, nehrozí, že se naše společnost zhroutí? Voltaire kdysi prohlásil: „Vím, že Bůh neexistuje, ale neříkejte to mému sluhovi, aby mne v noci nepřišel zavraždit." Chammurapi by možná řekl totéž o hierarchii svých zákonů a Thomas Jefferson o lidských právech. Pavouci, hyeny, a šimpanzi nemají žádná přirozená práva a nemá je ani Homo sapiens. Ale neříkejte to sloužícím, aby nás v noci nepovraždili.
Tyto obavy jsou naprosto oprávněné. Přírodní řád vesmíru je stabilní. Není možné, aby zítra přestala fungovat gravitace, a je jedno, zda tomu někdo věří, nebo ne. Ale imaginární řád je neustále ohrožen, protože se zakládá na mýtech, které se rozplynou, jakmile jim lidé přestanou věřit. Ochrana tohoto imaginárního řádu vyžaduje trvalé úsilí, které může nakonec vypadat jako násilí a nátlak. Armáda, policie i vězeňská správa mají jediný smysl: vynutit si na lidech, aby se chovali v souladu s daným řádem. Starověký Babyloňan mohl oslepit svého souseda podle práva „oko za oko" jen proto, že to právo existovalo a zákon se měl prosazovat. Když v roce 1860 většina Američanů rozhodla, že afričtí otroci jsou a proto mají právo na svobodu, jižní státy byly přinuceny k souhlasu občanskou válkou.
Imaginární řád však nelze udržovat pouhou silou, bez lidí, kteří v něj opravdu věří. Vévoda Talleyrand, který svou kariéru schopného chameleóna začal za vlády Ludvíka XVI., později sloužil revoluci a Napoleonovu režimu, ale včas převlékl kabát a dosloužil znovunastolené monarchii, shrnul desítky let vládní služby takto: „Bajonety se dají použít na ledacos, ale sedět na nich je velmi nepohodlné." Jeden jediný kněz často dělá práci stovky vojáků, a to levněji a efektivněji. Bajonety jsou sice účinné, ale někdo je musí držet v ruce. Proč by měli vojáci, vězeňská stráž, soudci a policisté udržovat řád, v nějž nevěří? Ze všech lidských činností je nejobtížnější organizovat násilí. Jestliže tvrdíme, že společenský řád je udržován vojenskou silou, kdo udržuje řád mezi vojáky? Armádu nelze organizovat pouhým násilím. Alespoň někteří velitelé a vojáci musejí v něco věřit a nezáleží na tom, zda je to Bůh, čest, vlast, odvaha nebo peníze.
Ještě zajímavější je však pohled na ty, kdo jsou na vrcholu společenské pyramidy. Proč by měli prosazovat řád, v nějž nevěří? Běžně se namítá, že je za tím jen cynická hrabivost, ale opravdový cynik, který v nic nevěří, nemůže být ani hamižný. Biologické potřeby Homo sapiens lze uspokojit poměrně lehce. Miliardu dolarů nelze vypít ani sníst, lze ji ale použít třeba ke stavbě pyramid, na cestu kolem světa, na financování volební kampaně, podporu oblíbené teroristické organizace nebo ji lze investovat na burze a vydělat další miliardu. Pro skutečného cynika ale všechny takové činnosti postrádají smysl. Diogenes, řecký filozof a zakladatel kynické školy, žil v sudu. Když jednou odpočíval na slunci, přišel ho navštívit Alexandr Veliký. Mocný dobyvatel se filozofa zeptal, jestli je něco, cokoli, co by pro něj mohl udělat, a kynik odvětil: „Ano, něco pro mne udělat můžeš. Ustup mi ze slunce."
Proto kynikové nebudují říše. Imaginární řád lze udržet jen za předpokladu, že v něj značná část obyvatel - především privilegované třídy a bezpečnostní síly - opravdu věří. Křesťanství by nemohlo přetrvat dva tisíce let, kdyby v Krista nevěřil dostatečný počet biskupů a kněží. Americká demokracie by nepřežila 250 let, kdyby většina prezidentů a kongresmanů nevěřila v lidská práva, a dnešní ekonomika by se zhroutila během několika hodin, kdyby investoři a bankéři přestali věřit v kapitalismus.
Pokusíme-li se porozumět dějinám lidstva od nástupu zemědělské revoluce, jedna otázka vystupuje jako zcela zásadní: jak se mohlo stát, že se lidé dokázali zorganizovat a hromadně spolupracovat, ačkoli postrádají biologický instinkt pro udržení takové spolupráce? Stručná odpověd zní, že lidstvo vytvořilo imaginární řády a vymyslelo písmo, čímž zaplnilo mezeru v naší biologické výbavě.
Vznik velké společnosti však nebyl pro všechny jen požehnáním. Imaginární řád, na němž spolupráce závisela, není neutrální ani spravedlivý. Dělil obyvatele na hierarchicky uspořádané skupiny Výše postavení měli výsady a moc a níže postavení byli vystaveni útlaku a diskriminaci. Chammurapiho zákoník popisuje hierarchii plnoprávných občanů, muškénů a otroků. Plnoprávný občan měl veškerá práva, muškén dostal, co zbylo, a na otroka, i kdyby si stěžoval, čekal jen výprask.
Imaginární řád, který zavedli Američané v roce 1776, sice prohlašuje, že si jsou všichni rovni, ale hierarchii se nevyhnul. Vliv a moc byly v rukou mužů, nikoli žen, běloši byli svobodní, černoši a indiáni byli považováni za podřadné lidi a práv měli pramálo. Mezi otrokáři, kteří podepsali Deklaraci nezávislosti, byli i takoví, kteří své otroky nepropustili. Byli přesvědčeni, že práva člověka mají s černochy jen málo společného, takže si vůbec nepřipouštěli, že by je někdo mohl nazvat pokrytci.
Americký řád také posvětil hierarchii mezi bohatými a chudými. Většina Američanů té doby neviděla problém v nerovnosti vzniklé tím, že bohatí odkazují své peníze a podniky svým dětem. Rovnost znamenala jen to, že pro bohaté a chudé platí stejné zákony. Nikdy by je nenapadlo, že rovnost je také podpora v nezaměstnanosti, integrované vzdělání pro bílé a barevné nebo zdravotní pojištění. Svoboda neznamenala ani to, že by se černoch, indián, nebo (bůh chraň) žena mohli domoci vlivného postavení či vládní funkce. Svoboda znamenala, že stát nesmí (mimo výjimečné případy) konfiskovat osobní vlastnictví nebo nařizovat občanům, jak s ním mají nakládat. Americký řád prosazoval hierarchii peněz. Někteří lidé si mysleli, že tento řád je dán Boží vůlí, jiní byli přesvědčeni, že ctí neměnné zákony přírody, že sama příroda odměňuje zásluhy blahobytem a trestá lenost.
Všechny rozdíly mezi svobodnými občany a otroky, mezi bílými a černými, mezi bohatými a chudými stojí ovšem na vžité představě. (O hierarchii mužů a žen později.) Jedno z neměnných pravidel dějin hlásá, že každá imaginární hierarchie se od těchto vžitých představ distancuje a tvrdí, že ona je ta přirozená a jediná možná. Hlasatelé nadřazenosti svobodných lidí nad otroky nepovažovali otrokářství za lidský výmysl. Chammurapi tvrdil, že jde o nařízení bohů. Aristoteles zastával názor, že otroci mají jakousi „otrockou přirozenost", kdežto svobodní lidé mají „přirozenost svobodnou", takže jejich postavení ve společnosti je odrazem vrozené povahy člověka.
Když se zastánce nadřazenosti bílé rasy zeptáte na hierarchii ras, nejspíš vás čeká pseudovědecká přednáška o biologických rozdílech. Dozvíte se, že krev nebo geny bělochů obsahují něco, díky čemu jsou běloši od přírody chytřejší, mravnější a pracovitější. Zeptejte se konzervativního kapitalisty na hierarchii peněz a nejspíš uslyšíte, že jde o nevyhnutelný následek objektivních rozdílů v lidských vlohách. Bude tvrdit, že bohatí mají více peněz, protože jsou schopnější a pilnější. Nikomu by tedy nemělo vadit, že movití lidé mají i lepší zdravotní péči, vzdělání a stravu. Všemožné výhody, jichž požívají, si totiž zaslouží.
Indové, kteří jsou stoupenci kastovního systému, věří, že kastovní hierarchii ustavily kosmické síly. Jeden slavný hindský mýtus o stvoření vypráví, že bohové uhnětli svět z těla pradávné bytosti Puruši. Slunce vzniklo z jejího oka, Měsíc z mozku, brahmáni (kněží) z úst, kšátrijové (válečníci) z paží, vaišjové (rolníci a obchodníci) ze stehen a šúdrové (služebníci, dělníci) z jejích nohou. Přijmete-li takové vysvětlení, sociální a politické odlišnosti mezi brahmány a šúdry vám budou připadat stejně přirozené jako rozdíl mezi Sluncem a Měsícem. Staří Číňané věřili, že když bohyně Nú-wa tvořila ze země lidi, šlechtice uhnětla z jemné žluté hlíny, kdežto plebejce z hnědého bláta.
Dnes ovšem víme, že hierarchizace společnosti je jen výplodem lidské představivosti.
V naší době obsahuje slovník politických nadávek přívlastek „imperialistický" a je řazen hned vedle „fašismu a nacismu". Výtky se týkají dvou záležitostí:
1. Říše nefunguje. Dlouhodobě nelze efektivně vládnout velkému množství podrobených národů.
2. A pokud funguje, je to ještě horší, protože je nástrojem násilí, zkázy a ekonomického úpadku. Žádný národ by neměl být ovládán jiným národem, protože má právo na sebeurčení.
Z historické perspektivy je první námitka nesmyslná a druhá problematická. V posledních 2500 letech byla nejrozšířenějším typem státního zřízení říše a většina lidí v nějaké žila. Jedná se o velmi stabilní formu vlády, neboť snadno potlačuje povstání a pokusy o převrat. Příčinou pádu bývají většinou invaze silnějších nebo rozpory uvnitř vládnoucí třídy. A podrobeným národům se jen málokdy podaří, aby se osvobodily od svých imperiálních vládců - impérium je pozře a tráví tak dlouho, dokud se jejich svébytná kultura nevytratí.
Cesty, jimiž se dějiny ubírají, neumíme vysvětlit, ale můžeme o nich zjistit něco podstatného, především že se neodvíjejí ve prospěch lidstva. Neexistuje žádný důkaz, že prospěch lidstva postupem času nějak výrazně roste. Nemáme důvod, abychom se domnívali, že kultury, které lidem prospívají, uspějí a rozšíří se, zatímco ty méně prospěšné zaniknou. Nelze dokázat, že křesťanství bylo lepší volbou než manicheismus nebo že arabská říše byla prospěšnější než perská říše Sásánovců.
Důkaz, že dějiny vedou k větší prosperitě lidstva, neexistuje, chybí totiž objektivní stupnice, na níž by se to dalo změřit. Každá kultura definuje hodnoty různě. Vítězové samozřejmě věří, že jejich definice je ta správná, ale proč bychom měli věřit právě jim? Křesťané jsou přesvědčeni, že jejich vítězství nad manicheismem přispělo k blahu lidstva, ale pokud se na svět nedíváme ze stejného úhlu, nemáme důvod souhlasit. Muslimové věří, že pád sásánovské říše lidstvu prospěl, ale souhlasit můžeme jen za předpokladu, že islám prospívá lidstvu. Nedařilo by se nám možná lépe, kdyby islám i křesťanství byly dávno zapomenuté?
Čím dál více odborníků chápe kulturu jako svého druhu duševní nákazu, jako parazita, jehož příjemcem se stávají lidé nevědomky. Tak jako viry v těle, které bují a napadají další hostitele, tyjí z nich, oslabují je a někdy i zabíjejí, tak i kulturní představy přežívají v lidském vědomí. I ony se množí a siří od člověka k člověku a někdy vraždí.
Když prorok Mohamed začal svou náboženskou dráhu, odsuzoval Araby za život v neznalosti boží pravdy, a teprve jeho zjevení mělo být konečné. Proto mu přívrženci začali říkat Pečeť proroků. Opět šlo o uzavřený soubor myšlení a nebylo zapotřebí hledat něco jiného.
Moderní věda je jedinečná tím, že přiznává kolektivní nevědomost ohledně zásadních otázek. Darwin nikdy netvrdil, že je „pečetí biologů" a že jednou provždy vyřešil záhadu života. Biologové i po staletích výzkumu přiznávají, že nevědí, jak v mozku vzniká vědomí. Ani fyzikové netají, že nevědí, co způsobilo velký třesk nebo jak propojit kvantovou mechaniku s obecnou teorií relativity.
Vědecké teorie spolu často diskutují na základě nových důkazů. Dobrým příkladem jsou spory, jak nejlépe řídit hospodářství. Různí ekonomové tvrdí, že jejich metoda je nejlepší, ale „obecně přijímaný názor" se mění s každou finanční krizí a pádem akcií a všichni souhlasí, že konečné slovo o ekonomice ještě nepadlo.
Někdy se stane, že nějakou teorii veškeré důkazy soustavně podporují tak dlouho, až všechna alternativní vysvětlení odpadnou. Takovou teorii pak považujeme za pravdivou, i když víme, že by ji nové nálezy mohly vyvrátit nebo změnit. Dobrým příkladem je teorie tektonických desek či evoluční teorie.
Díky ochotě přiznat nevědomost je moderní věda dynamická, pružná a mnohem zvídavější než předchozí tradice poznání. Naše porozumění světu i schopnost vynalézat nové technologie radikálně vzrostly, ale vznikl vážný problém, s nímž se naši předkové potýkat nemuseli. Předpoklad, že všechno nevíme, a dokonce i to, co víme, je jen provizorní, se totiž týká i sdílených mýtů, které umožňují milionům lidí, kteří se neznají, spolupracovat. Jak má ale společnost držet pohromadě na základě vědecky nedokazatelných mýtů? Jak mají fungovat společenství, státy a celý mezinárodní systém? Všechny moderní pokusy o stabilizaci sociopolitického řádu se proto musely opírat o jednu ze dvou nevědeckých metod:
1. Vzít vědeckou teorii a v rozporu s běžnou praxí prohlásit, že je to konečná a absolutní pravda. Tuto cestu zvolili nacisté, když tvrdili, že jejich rasová politika je přímým důsledkem biologického poznání, a komunisté, kteří prohlašovali, že Marx a Lenin objevili absolutní a zcela nezvratné zákony ekonomie.
2. Nespoléhat se na vědu a žít v souladu s nevědeckou absolutní pravdou. Taková je strategie liberálního humanismu, který se zakládá na dogmatické víře v jedinečnou hodnotu a práva lidských bytostí, tedy na přesvědčení, které nemá nic společného s vědeckým zkoumáním Homo sapiens.
To by nás ale nemělo překvapit. Dokonce i věda sama se při ospravedlňování svých cílů a financování výzkumu musí spoléhat na víru v rozum a náboženské či ideologické představy.
Přesto můžeme tvrdit, že v porovnání s minulostí moderní kultura přiznává neznalosti zásadní význam. Dnešní svět charakterizuje takřka náboženská víra v technologii a vědeckou metodu, která do jisté míry nahrazuje víru v absolutní pravdu.
Až do roku 1850 to tak ale nebylo. Věda a technika nebyly ještě na takové úrovni a rozdíl mezi technickou vyspělostí evropských, asijských a afrických mocností byl relativně malý. James Cook měl sice v roce 1770 mnohem lepší vybavení než australští domorodci, ale podobně pokročilí byli i Číňané a Turci. Proč ale začal Austrálii kolonizovat kapitán James Cook, a ne kapitán Wang Zhen c nebo Hussejn Pasa? A jestliže ještě v roce 1770 Evropané neměli nijak výrazný technický náskok před muslimy, Indy a Číňany, jak to, že se jim během následujícího století podařilo o tolik předstihnout svět?
Když Británie vyrazila kupředu, proč ji Francie, Německo a Spojené státy bez váhání následovaly, zatímco Čína zůstala pozadu? Když se ukázalo, že rozdíl mezi průmyslovými a zemědělskými státy má tak zásadní vliv na hospodářství a politiku, jak to, že se Rusku, Itálii a Rakousku dařilo západní Evropu dohánět, ale Persie, Egypt a otomanská říše zaostaly? Technologie první vlny průmyslové revoluce byla vlastně poměrně jednoduchá. Proč tedy Číňané nebo Osmánci nezačali navrhovat parní stroje, vyrábět kulomety a stavět železnice?
První komerční železnice začala v Británii přepravu osob a zboží v roce 1830, ale už v roce 1850 křižovalo západní Evropu bezmála 40 000 kilometrů kolejí, kdežto v Asii, Africe a Latinské Americe jen 4000. V roce 1880 měl západní svět více než 350 000 kilometrů železnic, kdežto ostatní svět jen 35 000 - a většinu z nich postavili v Indii Angličané. V Číně byla první železnice uvedena do provozu až v roce 1876. Měřila pouhých 25 kilometrů, vybudovali ji Evropané, ale čínská vláda ji následujícího roku zlikvidovala, takže ještě v roce 1880 nebyl v celé čínské říši jediný kilometr. První železniční trať v Persii spojovala Teherán s islámským poutním místem nějakých 10 kilometrů od města. Byla otevřena až v roce 1888 a postavili ji i provozovali Belgičané. Ještě v roce 1950 v zemi sedmkrát větší než Velká Británie měřila celá železniční síť pouhých 2500 kilometrů.
Číňanům a Peršanům nechyběly technické prostředky. Parní stroje mohli okopírovat nebo koupit. Chyběli jim však hodnoty, mytologie, soudní aparát a politická třída, které Západ rozvíjel po staletí - a ty se nedaly přes noc napodobit a přijmout za vlastní. Francie a Spojené státy ostrovní velmoc okamžitě následovaly, protože s ní sdílely ideologii i společenské vrstvy. Číňané a Peršané přemýšleli jinak a měli jinou vládnoucí elitu, a proto nemohli Brity dohnat.
V posledních pěti stech letech se odehrála celá řada převratných změn. Život na planetě se spojil do jednoho ekologického a historického celku, hospodářství exponenciálně vzrostlo, a tak žijeme v blahobytu, o němž se dříve nikomu ani nesnilo. Věda a průmyslová revoluce nám poskytly nevídané technické možnosti a takřka nevyčerpatelné zásoby energie. Společenský řád, politika, každodenní život i lidská mentalita se proměnily od základu. Jsme ale šťastnější? Proměnilo se bohatství, které jsme v posledních pěti stech letech nahromadili, v pocit štěstí? Otevřel snad před námi objev nevyčerpatelných zásob energie nevyčerpatelné zásoby spokojenosti? A když se podíváme ještě dál do minulosti, stal se svět za těch sedmdesát tisíc bouřlivých let, které uplynuly od kognitivní revoluce, lepším místem k životu? Byl snad nedávno zesnulý Neil Armstrong, jehož stopa zůstává na bezvětrném Měsíci neporušena, šťastnější než bezejmenný lovec a sběrač, který před 30 000 lety zanechal otisk své ruky na stěně jeskyně Chauvet? A pokud to tak není, co jsme tedy rozvojem zemědělství, měst, písma, peněz, impérií, vědy a průmyslu vlastně získali?
Historikové si takové otázky většinou nekladou. Neptají se, jestli byli obyvatelé Uruku a Babylonu šťastnější než jejich předkové nomádi, jestli byli Egypťané po nástupu islámu spokojenější se svým životem, ani jak pád evropských kolonií v Africe ovlivnil štěstí milionů tamních obyvatel. Přitom jde o velmi důležité otázky, na které bychom v dějinách měli hledat odpověď. Soudobé ideologie a politické programy se zakládají jen na mlhavých představách o lidském štěstí. Nacionalisté věří, že nutným předpokladem je právo na politické sebeurčení, komunisté hlásali úsvit dokonale spokojené společnosti pod diktaturou proletariátu a kapitalisté jsou přesvědčeni, že jen svobodný trh může zajistit největší možnou míru štěstí největšímu počtu lidí, protože učí podnikavosti i samostatnosti a jen to vede k hospodářskému růstu a vyšší materiální úrovni.
Co kdyby ale vědecký výzkum takové hypotézy vyvrátil? Pokud hospodářský růst a podnikavost nevedou ke štěstí, v čem spočívá přínos kapitalismu? Co kdyby se ukázalo, že poddaní velkých říší jsou spokojenější než občané nezávislých států a že takoví Alžířané byli pod francouzskou vládou šťastnější než dnes ve vlastním státě? Co by to asi vypovídalo o procesu dekolonizace a významu národního sebeurčení? Co kdyby výzkum nade vši pochybnost potvrdil, že emancipace nepřinesla ženám štěstí a že jsou dnes mnohem méně spokojené než jejich babičky, které se celý život věnovaly dětem, manželovi a rodičům? Zmizely by feministky?
To všechno jsou jen spekulace, protože historikové se takovým otázkám dosud vyhýbali. Prozkoumali už dějiny - politiky, společnosti, genderu, nemocí, sexuality, stravování i oblékání, zřídka se však pozastavili nad vlivem toho všeho na lidské štěstí. Je to ta největší mezera v historickém poznání.
Žádné komentáře:
Okomentovat