"Střet civilizací" - 20 let poté

Konečně jsem se dostal k přečtení knihy Samuela Huntingtona „Střet civilizací“. Je to hodně pozdě, kniha byla vydána v roce 1997 a v českém překladu vyšla v roce 2001. Omluvou mi budiž, že v té době jsem měl mnoho jiných starostí a hlavně jsem to téma nevnímal jako příliš závažné. V té době se problém střetu civilizací České republiky nijak významně nedotýkal. Nicméně obsah té knihy je nyní aktuálnější než před 20 léty.

Knihu je nutné přečíst samozřejmě celou. Dává čtenáři nový pohled na vývoj a jednání lidských společenství. Jednoznačně dokazuje, že hranice mezi lidmi nejsou tvořeny státy, rasami a národy nebo etniky, ale kulturami nebo jak jsou v knize označovány – civilizacemi. (Někdy je ovšem hranice státu nebo národa totožná s hranicemi kultury, což je případ japonské civilizace). Lidé se ve své většině neobejdou bez mýtů, proto je základním prvkem každé civilizace náboženství, což je mýtus s fiktivní ústřední postavou boha, případně nějaká ideologie, či filosofický systém, což jsou mýty bez boha.

Podle mne je Střet civilizací kvůli závažností ústřední myšlenky a důkazů její platnosti, jednou z nejvýznamnějších politologických knih vydaných v posledních desetiletích.

Vzhledem k současné situaci jsem vybral jako ukázku část knihy, která se zabývá vztahem mezi islámskou a západní (dříve křesťanskou) civilizací. Přestože kniha byla napsána a vyšla v 90-tých létech minulého století následující vývoj ve světě dal závěrům autora zcela za pravdu.

Zde je několik stránek z knihy, které stojí za, nejen jedno, přečtení.

Islám a Západ

Někteří lidé ze Západu, mezi nimi i americký prezident Bili Clinton, tvrdí, že Západ se nepotýkal s problémem islámu jako takovým, nýbrž pouze s islamistickými násilnickými extremisty. Čtrnáct století dějin nám však říká něco jiného. Vztahy mezi islámem a křesťanstvem, katolickým i pravoslavným, byly po celou tuto dobu bouřlivé — jeden pro druhého vždy představoval toho Jiného. Ve srovnání s trvalým a vysoce konfliktním vztahem mezi islámem a křesťanstvím je konflikt dvacátého století mezi liberální demokracií a marxismem-leninismem pouze prchavým a povrchním historickým fenoménem. V konfliktu mezi křesťanstvím a islámem někdy sice převažovala jakási mírová koexistence, častěji se však tyto vztahy vyznačovaly intenzivní rivalitou různého stupně horké války. Jejich „historická dynamika," podotýká John Esposito, „...bývala často svědkem soupeření těchto dvou komunit, kdy byly zmítány strašlivým bojem o moc, zemi i duše. Během staletí obě náboženství povstávala a zase upadala v řadě chvilkových vzedmutí, odmlk a ochabnutí.

Původní arabsko-islámský rozmach, trvající od počátku sedmého století až do poloviny století osmého, zajistil muslimům nadvládu v severní Africe, na Iberském poloostrově, Blízkém východě, v Persii a v severní Indii. Přibližně po dvě staletí byla hranice mezi islámem a křesťanstvem stabilizovaná. Pak koncem jedenáctého století křesťané opět získali kontrolu nad západním Středomořím, dobyli Sicílii a zmocnili se Toleda. Roku 1095 začaly křížové výpravy a po půldruhé století se křesťanští vládci pokoušeli s čím dál menším úspěchem ustavit křesťanskou vládu ve Svaté zemi a přilehlých oblastech na Blízkém východě. Akkon, svou poslední oporu na Východě, ztratili křižáci v roce 1291. Mezitím se však na scéně objevili osmanští Turci: nejprve oslabili Byzanc a posléze dobyli i většinu Balkánu stejně jako severní Afriku, v roce 1453 se zmocnili Cařihradu a roku 1529 stanuli před Vídní. „Téměř celé jedno tisíciletí, od prvního přistání Maurů ve Španělsku až po druhé turecké obléhání Vídně, se Evropa nacházela pod stálou islámskou hrozbou, píše Bernard Lewis. Islám je jedinou civilizací, které se kdy podařilo zpochybnit přežití Západu, přičemž to dokázal již nejméně dvakrát.

Nicméně v patnáctém století začal nastávat obrat. Křesťané postupně dobyli Iberský poloostrov, reconquista byla zakončena v roce 1492 dobytím Granady. Mezitím západní vynálezy na poli námořní navigace umožnily nejprve Portugalcům a po nich i dalším Evropanům obeplout srdce islámu a proniknout do Indického oceánu i dál. V téže době svrhli Rusové tatarskou nadvládu, pod kterou se nacházeli po dvě staletí.

Osmanská říše podnikla ještě jeden, poslední pokus o expanzi, jenž skončil marným obléháním Vídně v roce 1683. Tento neúspěch znamenal počátek dlouhého ústupu, jehož součástí byl i boj pravoslavných národů na Balkáně za osvobození od osmanské nadvlády, expanze habsburského impéria a rychlé ovládnutí Černého moře a Kavkazu Ruskem. Během období trvajícího přibližně jedno století se z „biče křesťanstva" stal „nemocný muž Evropy". Ránu z milosti Turecku uštědřily Itálie, Francie a Velká Británie, když po první světové válce na všech zbývajících osmanských územích s výjimkou teritoria Turecké republiky ustavily svou přímou nebo nepřímou vládu. Do roku 1920 zůstaly v nějaké podobě na Západu nezávislé pouze čtyři muslimské země — Saudská Arábie, Írán, Turecko a Afghánistán.

Západní kolonialismus zase začal pomalu upadat ve dvacátých a třicátých letech, úpadek se rapidně zrychlil po druhé světové válce. Zhroucení Sovětského svazu znamenalo nezávislost pro další muslimské společnosti. Podle jedné analýzy zabraly nemuslimské vlády v letech 1757 až 1919 devadesát dva územních jednotek, na nichž žili muslimové. V roce 1995 bylo šedesát devět z nich opět pod muslimskou vládou a převážně muslimskou populaci mělo zhruba čtyřicet pět nezávislých států. To, že tyto změny doprovázelo násilí, potvrzuje i skutečnost, že polovina všech válek v rozmezí let 1820 a 1929 mezi dvěma státy patřícími k odlišným náboženstvím se odehrála mezi muslimy a křesťany.

Příčiny tohoto trvalého modelu konfliktů netkví v efemérních fenoménech, jakými jsou křesťanské zanícení z dvanáctého století či muslimský fundamentalismus století dvacátého. Vyplývají ze samotné povahy obou náboženství a civilizací na nich vystavěných. Na jedné straně pramenil konflikt z odlišnosti, zejména pak muslimského pojetí islámu jakožto určitého způsobu života transcendujícího a spojujícího hájemství Boha a císaře, oproti pojetí západokřesťanskému, jež říši Boží odděluje od říše císařovy. Na druhé straně však byla příčinou konfliktu i jistá podobnost: obě dvě náboženství jsou monoteistická, tedy na rozdíl od náboženství polyteistických nemohou snadno asimilovat další božstva a na svět pohlížejí dualistickou optikou, vnímají jej rozdělený na „my“ a „oni“. Obě jsou rovněž náboženství univerzalistická, jež si činí nárok na to být jedinou pravou vírou, ke které se může přimknout celé lidstvo. Dále jsou to náboženství misionářská, sdílející přesvědčení, že povinností věřících je obracet na jedinou pravou víru nevěřící. Islám se od svých počátků šířil především územními výboji a tam, kde k tomu byly příležitosti, se stejným způsobem šířilo i křesťanství. Paralelní pojmy „džihád" a „křížová výprava" jsou nejenom podobné - zároveň totiž tato dvě náboženství odlišují od ostatních velkých světových náboženství. Stejně tak se islám i křesťanství (společně s judaismem) vyznačují teleologickým pohledem na dějiny, který stojí v kontrastu k pohledu cyklickému nebo statickému převládajícímu v ostatních civilizacích.

Stupeň násilí v konfliktech mezi islámem a křesťanstvím byl během dějin ovlivňován demografickým růstem a úpadkem, hospodářským rozvojem, technologickými změnami i intenzitou náboženského zapálení. Rozšíření islámu v sedmém století provázela mohutná migrace Arabů v tehdy „nevídaném měřítku a s nevídanou rychlostí" do zemí byzantského a sásánovského impéria. Křížové výpravy, které se odehrály o několik století později, byly rovněž do značné míry vyvolány hospodářským růstem, populační expanzí a „obrozením z Cluny", fenomény, které se v Evropě objevily v jedenáctém století a umožnily pro tažení do Svaté země mobilizovat značný počet rytířů a rolníků. Když dorazila první křížová výprava do Konstantinopole, očitá svědkyně, byzantská princezna Anna Komnena, napsala, že to vypadalo, jako by se „celý Západ, včetně všech těch barbarských kmenů žijících od Jadranu až po Herkulovy sloupy, rozhodl přestěhovat, vydal se na pochod a se všemi svými věcmi v jedné velké mase vtrhl do Asie". Ve století devatenáctém vyvolal strmý populační růst evropskou erupci, jež přerostla v největší migrační vlnu historie a zaplavila jak muslimské, tak jiné země.

Podobná kombinace faktorů zvýšila konflikty mezi islámem a Západem i ve dvacátém století. Za prvé, bezprostředním důsledkem muslimského populačního růstu byl značný počet nezaměstnaných mladých lidí naplněných nespokojeností. Z nich se pak rekrutovali přívrženci islámské věci, vyvíjeli tlak na sousední národy a stěhovali se na Západ. Za druhé, islámské obrození dodalo muslimům novou důvěru v jejich jedinečný charakter i hodnotu vlastní civilizace ve srovnání se Západem. Za třetí, u muslimů vyvolaly velký odpor západní snahy univerzalizovat vlastní hodnoty a instituce, udržet si hospodářskou i vojenskou nadřazenost, stejně jako pokusy o intervence v konfliktech muslimského světa. Za čtvrté, s pádem komunismu zmizel společný nepřítel islámu a Západu, v důsledku čehož se tak jeden stal hlavní hrozbou pro toho druhého. Za páté, stále rostoucí kontakty a větší promísení muslimů s obyvateli Západu vytváří v obou skupinách nový smysl pro vlastní identitu a pro její odlišnost od identity toho druhého. Interakce a promísení rovněž vyvolávají spory týkající se práv členů jedné civilizace v zemi ovládané členy civilizace druhé. Jak v křesťanských, tak muslimských společnostech došlo v osmdesátých a devadesátých letech k rapidnímu poklesu tolerance pro toho druhého.

Příčiny neustále se vracejícího konfliktu mezi islámem a Západem tak vězí v zásadní otázce moci a kultury. Kto? Kavo? Kdo má vládnout? Kdo má být ovládán? Kořenem konfliktu mezi islámem a Západem je tato ústřední politická otázka, jak ji definoval Lenin. Nicméně existuje zde ještě jeden konflikt, takový, který by Lenin pokládal za bezvýznamný - konflikt mezi dvěma rozdílnými pojetími toho, co je správné a co špatné, a tedy kdo má pravdu a kdo se mýlí. Dokud zůstane islám islámem (což je jisté) a Západ zůstane Západem (což je jisté už o něco méně), bude vztahy mezi těmito dvěma civilizacemi určovat tento zásadní spor, stejně jako je určoval po čtrnáct století.

Vzájemné vztahy dále komplikuje hned několik důležitých bodů, v nichž se postoje obou civilizací rozcházejí. Kdysi byla jedním takovým bodem kontrola nad územím, ovšem dnes je důležitá již poměrně málo. Z celkem dvaceti osmi konfliktů, k nimž došlo v polovině devadesátých let na zlomových liniích mezi muslimy a nemuslimy, se jich plných devatenáct odehrálo mezi muslimy a křesťany. Z toho jedenáct s pravoslavnými křesťany, zbývajících sedm s vyznavači západního křesťanství v Africe a jihovýchodní Asii. Jenom jeden z těchto násilných sporů, mezi Bosňany a Chorvaty, se odehrál přímo na zlomové linii mezi Západem a islámem. Faktický konec západního teritoriálního imperialismu a dosavadní absence muslimské územní expanze vytvořily geografickou segregaci, takže muslimské a křesťanské komunity se přímo setkávají pouze na několika místech Balkánského poloostrova. Předmětem sporů mezi islámem a Západem tedy není toliko území, jako spíše širší intercivilizační otázky, například šíření zbraní hromadného ničení, dodržování lidských práv a demokracie, moc nad ropnými zdroji, migrace, islámský terorismus a západní vměšování se do problémů islámského světa.

Příslušníci obou komunit stále více uznávají rostoucí intenzitu tohoto historického antagonismu, a to hlavně po konci studené války. Například v roce 1991 uvedl Barry Buzan několik důvodů pro tvrzení, že „mezi Západem a islámem dochází ke společenské studené válce, ve které bude Evropa stát v první linii".

TENTO VÝVOJ MÁ ČÁSTEČNOU SPOJITOST S PROTIKLADEM MEZI SAKRÁLNÍMI A SEKULÁRNÍMI HODNOTAMI, ČÁSTEČNĚ S HISTORICKOU RIVALITOU MEZI KŘESŤANSTVÍM A ISLÁMEM, ČÁSTEČNĚ S ŽÁRLIVOU POVAHOU ZÁPADNÍ MOCI, ČÁSTEČNĚ S NEPŘÁTELSTVÍM, KTERÉ VYVOLÁVÁ DOMINANCE ZÁPADU V POSTKOLONIÁLNÍM POLITICKÉM USPOŘÁDÁNÍ BLÍZKÉHO VÝCHODU A ČÁSTEČNĚ S HOŘKOSTÍ A PONÍŽENÍM, KTERÁ VYVOLÁVÁ NEPŘÍZNIVÉ POROVNÁNÍ JEDNOTLIVÝCH ÚSPĚCHŮ ISLÁMSKÉ A ZÁPADNÍ CIVILIZACE V POSLEDNÍCH DVOU STOLETÍCH.

Navíc, dodává, „společenská studená válka s islámem by mohla celkově posílit evropskou identitu v klíčovém okamžiku pro vývoj Evropské unie." A tak „na Západě mohou existovat významné komunity, které nejenom že budou tuto společenskou studenou válku s islámem podporovat, ale dokonce i podněcovat". Přední odborník na oblast islámu Bernard Lewis se v roce 1990 pokoušel analyzovat „kořeny muslimské zuřivosti" a svou analýzu uzavřel těmito slovy:

V SOUČASNOSTI BY JIŽ MĚLO BÝT JASNÉ, ŽE PŘED SEBOU MÁME NÁLADU A HNUTÍ DALEKO PŘESAHUJÍCÍ ROVINU OTÁZEK, POLITIKY I VLÁD, KTERÉ TUTO POLITIKU SLEDUJÍ. JDE O SAMOTNÝ STŘET CIVILIZACÍ, MOŽNÁ IRACIONÁLNÍ, NICMÉNĚ NEPOCHYBNĚ JE HISTORICKOU REAKCÍ ODVĚKÉHO SOUPEŘE NA NAŠE ŽIDOVSKO-KŘESŤANSKÉ DĚDICTVÍ, NA NAŠI SEKULÁRNÍ SOUČASNOST A NA SVĚTOVOU EXPANZI OBOU TĚCHTO FENOMÉNŮ. JE NANEJVÝŠ DŮLEŽITÉ, ABYCHOM SE MY NA NAŠÍ STRANĚ NENECHALI VYPROVOKOVAT KE STEJNĚ HISTORICKÉ, AVŠAK TAKÉ STEJNĚ IRACIONÁLNÍ REAKCI VŮČI TOMUTO SOUPEŘI.

Podobné postřehy se objevily i uvnitř islámské komunity. Jeden přední egyptský novinář tak například píše: „Existují neklamné příznaky, že se stupňuje konflikt mezi židovsko-křesťanskou západní etikou a hnutím za islámské obrození, jež se dnes rozpíná od Atlantského oceánu na západě až po Čínu na východě." Jeden významný muslimský indický intelektuál zase v roce 1992 předpovídal, že „další soupeř Západu vzejde z muslimského světa. V islámských národech rozprostírajících se od Maghrebu až po Pákistán se zrodí zápas o nový světový řád." Podle předního tuniského právníka tento zápas již probíhá: „Kolonialismus se snažil deformovat všechny kulturní tradice islámu. Sám nejsem islamista, nedomnívám se, že jde o konflikt mezi náboženstvími - jde o konflikt mezi civilizacemi.

V osmdesátých a devadesátých letech se celkový trend islámu vyznačoval protizápadní orientací. Částečně to bylo důsledkem islámského obrození a reakce na „westoxikaci" muslimských společností. „Utvrzení islámu, ať už v jakékoli jeho sektářské podobě, znamená zavržení evropského a amerického vlivu na místní společnost, politiku a morálku. V minulosti muslimští politici svým občanům občas říkali: „Musíme se pozápadnit." Jestli však podobnou větu nějaký muslimský představitel pronesl v posledním čtvrtstoletí, pak šlo o skutečnou výjimku. Je vskutku velice obtížné najít výrok nějakého muslima, ať už politika, úředníka, akademika, podnikatele či novináře, který by vychvaloval západní hodnoty a instituce, Místo toho muslimové zdůrazňují rozdíly mezi svou civilizací a Západem, nadřazenost vlastní kultury a nutnost udržet její integritu tváří v tvář západnímu vlivu. Muslimové se obávají a cítí odpor k západní moci a hrozbě, kterou tato moc představuje pro jejich společnost a víru. Západní kulturu vnímají jako materialistickou, zkaženou, úpadkovou a nemorální. Rovněž ji vidí jako svůdnou, a tak o to silněji zdůrazňují nutnost klást odpor jejímu vlivu na muslimský způsob života. Muslimové stále častěji napadají Západ nikoli snad proto, že by vyznával špatné náboženství, jež je ostatně stejně jako islám „náboženstvím knihy", ale proto, že Západ žádné náboženství nemá. Z muslimského pohledu je sekularismus, bezbožnost, a tudíž nemorálnost mnohem větším zlem než západní křesťanství, jehož jsou plody. Během studené války Západ označoval své nepřátele jako „bezbožné komunisty"; v konfliktu civilizací po studené válce vnímá zase islám svého nepřítele jako „bezbožný Západ".

Tento pohled na Západ jako na arogantní, materialistickou, represivní, brutální a úpadkovou civilizaci nesdílejí jenom fundamentalističtí imámové, ale také ti, které by mnoho lidí na Západě považovalo za své přirozené spojence. Jen málo knihám z pera muslimských autorů vydaných na Západě v devadesátých letech se dostalo tolik chvály jako spisu Fatimy Mernisiové Islám a demokracie, která se na Západě oslavovala jako odvážné dílo moderní, liberální muslimské ženy. Nicméně to, jak autorka Západ ve své knize zobrazuje, by jen stěží mohlo být méně lichotivé. Západ je „militaristický", „imperialistický" a svým „koloniálním terorem traumatizoval" ostatní národy (s. 3, 9). „Zdrojem veškerých problémů" je podle autorky individualismus, punc západní kultury (s. 8). Západní moc je strašlivá. „Jenom Západ rozhoduje o tom, zda své satelity použije ke vzdělávání Arabů, nebo k jejich bombardování... Bere nám možnosti a do našich životů vtrhává s importovanými výrobky a televizními pořady, které zamořují náš vzduch... Je to moc, která nás drtí, obléhá naše trhy a ovládá naše nejvlastnější zdroje, jednání a možnosti. Takto jsme vnímali situaci my a válka v Perském zálivu jenom naše domněnky proměnila v jistotu" (s. 146-147). Západ buduje svou moc „na vojenském výzkumu" a výsledky tohoto výzkumu pak prodává rozvojovým zemím, které jsou jeho „pasivními konzumenty". Aby se islám mohl z tohoto područí vymanit, musí si vychovat vlastní inženýry a vědce, vyrobit vlastní zbraně (autorka nespecifikuje, jedná-li se o jaderné, nebo konvenční) a osvobodit se od vojenské závislosti na Západu (s. 43-44). Toto, opakuji, nejsou názory vousatého ajatolláha s kápí na hlavě.

Muslimové, ať jsou jakéhokoli politického, nebo náboženského přesvědčení, se shodují, že mezi jejich kulturou a kulturou západní existují zásadní rozdíly. „Hlavní příčinou je to," jak se vyjádřil šejk Ghanoushi, „že naše společnosti jsou založeny na hodnotách odlišných od hodnot západních." Egyptský vládní představitel tvrdí: „Američané sem přicházejí a chtějí, abychom byli jako oni. O našich hodnotách nebo naší kultuře však nevědí nic." A egyptský novinář mu dává za pravdu: „Jsme odlišní. Máme jiné zázemí, jinou historii. A máme tak právo i na budoucnost odlišnou od budoucnosti západní." Populární i seriózní intelektuální muslimské publikace opakovaně popisují to, co považují za intriky Západu a jeho snahy podmanit si, ponížit a podkopat islámské instituce a kulturu.

Protizápadní reakci lze spatřit nejenom v hlavních intelektuálních výpadech islámského obrození, ale i ve změně postojů vlád islámských zemí vůči Západu. Vlády, které se k moci dostaly okamžitě po dekolonizaci, se řídily západní ekonomickou a politickou ideologií a byly rovněž prozápadně orientované, tedy až na malé výjimky jako Alžírsko a Indonésie. Nicméně v jedné zemi po druhé se k moci dostávaly vlády, jež se se Západem ztotožňovaly v mnohem menší míře, nebo byly dokonce vysloveně protizápadní. To byl případ Iráku, Libye, Jemenu, Sýrie, Íránu, Súdánu, Libanonu a Afghánistánu. O něco méně dramatické změny stejným směrem nastaly v orientaci ostatních zemí včetně Tuniska, Indonésie a Malajsie. Pod značným vnitřním tlakem islamistických stran se nacházejí i dva nejspolehlivější spojenci Spojených států během studené války, Turecko a Pákistán, a jejich vztahy se Západem jsou vystavovány stále většímu napětí.

V roce 1995 byl jediným muslimským státem, jehož orientace byla silněji prozápadní než o deset let dříve, Kuvajt. Nejbližšími spojenci Západu v muslimském světě jsou v současnosti právě země jako Kuvajt, Saudská Arábie a šejcháty v Perském zálivu závislé na Západu vojensky nebo státy jako Egypt a Alžírsko, které na něm jsou závislé ekonomicky. Koncem osmdesátých let, když padly komunistické režimy ve východní Evropě, totiž vyšlo najevo, že Sovětský svaz nebude již schopen tyto země vojensky ani hospodářsky podporovat. Pokud by se však ukázalo, že si to nebude moci dovolit ani Západ, patrně by o spojenectví těchto muslimských zemí přišel stejně jako Rusko.

S rostoucími protizápadními postoji islámu jdou ruku v ruce stupňující se západní obavy z „islámské hrozby". Ty vyvolává hlavně muslimský extremismus: na islám se pohlíží jako na zdroj šíření jaderných zbraní, terorismu a (v Evropě) i jako na zdroj nechtěných přistěhovalců. Obavy sdílí veřejnost i politici. Tak například, když v listopadu 1994 bylo 35 tisíc Američanů zajímajících se o zahraniční politiku dotázáno, zda „obrození islámu" představuje hrozbu pro zájmy Spojených států na Blízkém východě, 61 procent dotázaných odpovědělo kladně a jenom 28 procent záporně. O rok dříve, kdy otázka zněla, která země je největším nebezpečím pro Spojené státy, označilo nejvíce náhodně vybraných respondentů za první tři Írán, Irák a Čínu. Podobně, když se v roce 1994 průzkum veřejného mínění dotazoval na „kritické hrozby" pro Spojené státy, 72 procent veřejnosti a 61 procent politiků za ně označilo šíření jaderných zbraní, na druhé místo postavilo 69 procent veřejnosti a 33 procent politiků mezinárodní terorismus — tedy dva problémy běžně spojované s islámem. Navíc ještě 33 procent veřejnosti a 39 procent politiků vidělo hrozbu v možném rozšíření islámského fundamentalismu. Podobné postoje zaujímají i Evropané. Na jaře roku 1991 například 51 procent Francouzů odpovědělo, že největší hrozba pro Francii přichází z Jihu, a pouze 8 procent se domnívalo, že z Východu. Čtyři země, z nichž měla francouzská veřejnost největší obavy, byly všechny muslimské — Irák, 52 procent; Írán, 35 procent; Libye, 26 procent; a Alžírsko, 22 procent. A stejné obavy vyjadřovali i západní politici, včetně německého kancléře a francouzského ministerského předsedy. Generální tajemník NATO v roce 1995 prohlásil, že islámský fundamentalismus je „přinejmenším stejně nebezpečný jako byl pro Západ komunismus" a „jeden velmi vysoce postavený člen" Clintonovy administrativy označil islám za globálního rivala Západu.

S praktickým zánikem vojenského ohrožení z východu se plánování NATO stále více zaměřuje na potenciální ohrožení z jihu. „Jižní linie," podotkl jeden americký analytik v roce 1992, „se velice rychle stává novou frontovou linií NATO." Aby se s těmito hrozbami z jihu NATO dokázalo vypořádat, jeho jižní členové -Itálie, Francie, Španělsko a Portugalsko se podílejí na společném vojenském plánování a vojenských operacích, přičemž jednají s maghrebskými vládami o způsobech, jak čelit islámskému extremismu. Tyto hrozby rovněž poskytují důvod pro další přítomnost amerických vojáků v Evropě. „I když americká vojska v Evropě nejsou všelékem na problémy vytvořené islámským fundamentalismem," poznamenal jeden vysoký americký představitel, „jsou mocným stínem vojenského plánování v celé oblasti. Vzpomínáte na úspěšné použití amerických, britských a francouzských sil soustředěných v Evropě během války v Perském zálivu v letech 1990-1991? Ti, kdo žijí v této oblasti, si na to vzpomínají velice dobře." A mohl klidně dodat, že na to vzpomínají se strachem, odporem a nenávistí.

Když zvážíme, jak jeden druhého vnímají muslimové a obyvatelé Západu, a připočteme-li k tomu rozmach islámského extremismu, těžko nás překvapí, že po íránské revoluci roku 1979 vypukla mezi islámem a Západem intercivilizační kvaziválka. Kvaziválka je to ze tří důvodů. Za prvé, nedošlo k válce celého islámu proti celému Západu — dva fundamentalistické státy (Írán, Súdán), tři nefundamentalistické země (Irák, Libye, Sýrie) a široká řada islámských organizací finančně podporovaných z ostatních muslimských zemí jako Saudská Arábie bojovaly proti Spojeným státům a občas i proti Velké Británii, Francii, dalším západním státům a skupinám stejně jako proti Izraeli a Židům obecně. Za druhé proto, že až na válku v Perském zálivu v letech 1990-1991, se válčilo omezenými prostředky: terorismus na jedné straně, vzdušná síla, tajné akce a ekonomické sankce na straně druhé. Za třetí proto, že i když k násilí docházelo dlouhou dobu, nedocházelo k němu neustále. Součástí této války byly nesouvislé akce jedné strany vyvolávající reakci strany druhé. Nicméně kvaziválka stále ještě zůstává válkou. I když pomineme desítky tisíc iráckých vojáků a civilistů zabitých při západním bombardování v lednu a únoru roku 1991, počet mrtvých a dalších obětí dosahuje tisíců a docházelo k nim prakticky každý rok od roku 1979. V této kvaziválce přišlo o život daleko více lidí ze Západu než ve „skutečné" válce v Perském zálivu.

Navíc tento konflikt byl vnímán jako válečný oběma stranami. Chomejní již záhy a naprosto výstižně prohlásil: „Írán se prakticky nachází ve válečném stavu s Amerikou" a Kadáfí vyhlašuje Západu svatou válku pravidelně. Podobně se vyjadřovali i představitelé dalších extremistických skupin a států. Co se týče Západu, Spojené státy klasifikovaly sedm zemí jako „teroristické státy", přičemž pět z nich je muslimských (Írán, Irák, Sýrie, Libye, Súdán); těmi zbývajícími jsou Kuba a Severní Korea. Toto je ve svém důsledku označuje za nepřátele, neboť napadají Spojené státy a jejich spojence nejúčinnějšími zbraněmi, které mají k dispozici, a tudíž uznávají existenci válečného stavu panujícího mezi těmito dvěma stranami. Američtí představitelé opakovaně o těchto státech hovoří jako o „nezákonných", „zpátečnických" a „zlotřilých" zemích — tím je stavějí mimo civilizované mezinárodní uspořádání a činí z nich legitimní cíle pro multilaterální nebo unilaterální protiopatření. Vláda Spojených států obvinila původce pumového útoku na Světové obchodní centrum (World Trade Center) z úmyslu „vyvolat válku městského terorismu proti Spojeným státům" a tvrdila, že spiklenci obvinění z přípravy dalších pumových útoků na Manhattanu byli „vojáky" v boji, jehož „součástí byla válka" proti Spojeným státům. Pokud muslimové tvrdí, že Západ vede válku proti islámu, a Západ naopak prohlašuje, že muslimové bojují proti němu, pak se dá rozumně usuzovat, že něco jako válka asi bude probíhat.

V této kvaziválce využívala každá strana svých silných stránek a naopak slabých toho druhého. Z vojenského hlediska šlo především o válku terorismu proti vzdušné síle. Oddaní islámští militantní extremisté využívají otevřenosti západních společností a plánují pumové útoky na vybrané cíle. Vojenští profesionálové na Západě zase využívají nechráněného vzdušného prostoru nad muslimskými zeměmi a na vybrané cíle shazují řízené bomby. Islámští fundamentalisté plánují atentáty na západní prominenty, Spojené státy plánují svržení extremistických islámských režimů. Během patnácti let (v letech 1980 až 1995) se podle amerického Ministerstva obrany Spojené státy podílely na sedmnácti vojenských operacích na Blízkém východě, přičemž všechny byly namířeny proti muslimům. Ke srovnatelnému počtu vojenských operací nedošlo ze strany Spojených států proti národu ze žádné jiné civilizace.

S výjimkou války v Perském zálivu drží obě strany zatím intenzitu násilí na rozumně nízké úrovni a zdržují se označovat násilnosti za válečné akce volající po nějaké zásadní reakci. The Economist postřehl: „Pokud by Libye nařídila některé ze svých ponorek potopit americký zaoceánský parník, považovala by to americká vláda za válečný akt vlády, namísto aby požadovala vydání velitele ponorky. Ovšem ve svém principu se pumový atentát libyjské tajné služby na dopravní letadlo od tohoto případu nikterak neliší. Nicméně je pravda, že účastníci této války proti sobě postupují s mnohem větší mírou násilí než Spojené státy a Sovětský svaz během studené války. Až na řídké výjimky ani jedna ze supervelmocí nezabíjela záměrně civilisty, a dokonce ani vojáky patřící k druhé straně. V kvaziválce k tomu však opakovaně dochází.

Američtí politici shodně tvrdí, že muslimové účastnící se kvaziválky jsou pouze menšinou, jejíž násilí většina umírněných muslimů odmítá. To sice může být pravda, avšak na podporu tohoto tvrzení chybějí důkazy. V muslimských zemích nedochází k žádným protestům proti násilí namířenému proti Západu. Muslimské vlády, a to včetně těch, které jsou vůči Západu přátelské a jsou na něm závislé, se chovaly velmi zdrženlivě, když měly odsoudit protizápadní teroristické akce. Na druhé straně evropské vlády a veřejnost široce podporovaly a zřídkakdy kritizovaly akce Spojených států proti jejich muslimským rivalům, což je v příkrém protikladu k energickému odporu, který během studené války často vyjadřovaly k americkým akcím proti Sovětskému svazu a komunismu. V civilizačních konfliktech, na rozdíl od ideologických, stojí příbuzní bok po boku.

Zásadním problémem Západu není islámský fundamentalismus. Je to islám, odlišná civilizace, jejíž příslušníci jsou přesvědčeni o nadřazenosti své kultury a posedlí slabostí své moci. Problémem islámu není CIA ani americké Ministerstvo obrany — je jím Západ, odlišná civilizace, jejíž příslušníci jsou přesvědčeni o univerzalitě své kultury a domnívají se, že jejich nadřazená, byť upadající moc jim ukládá tuto kulturu šířit po celém světě. Toto jsou základní ingredience, které živí konflikt mezi islámem a Západem.

 Další malá část knihy, kterou jsem vybral (celá kniha má 445 stran) je od předchozí ukázky odlišná. Popisuje politickou situaci v zemích západní Evropy v 90-tých létech, kdy se jak občané, tak rovněž politici snažili postavit na odpor invazi a dobyvačnému šíření islámské civilizace. Pro mne je zcela nepochopitelné a nemám pro to žádné vysvětlení, co se během minulých 20 let stalo, že se především z politiků, ale i z nemalé části západoevropské populace stali z odpůrců, aktivní podporovatelé snah na islámské ovládnutí Evropy. To jsou zásadní otázky -  z čeho, z jaké ideologie tito lidé vycházejí, co je motivuje, jaké jsou jejich zjevné a jaké skryté cíle, jednoduše řečeno, proč to dělají? Mnohé civilizace v dějinách byly zcela zničeny, pohlceny nebo integrovány civilizací jinou. Nikdy se to ovšem nestalo, když civilizace měla hospodářskou, technickou a vojenskou dominanci. Proč dochází v západní civilizaci k samodestrukci? Přečtěte si následující pasáž pozorně. V 90-tých létech minulého století byla přijímána přísná opatřené k omezení veškeré imigrace a její nelegální formy zcela důsledně. Dnes je situace naprosto opačná. Lodě Frontexu čekají 20 km od Libyjských námořních hranic, aby naložili ekonomické migranty z Afriky a přivezli je do Evropy, aby se snad nestalo, že by někteří nedopluli.

Přitom je zcela jasné, že milióny převážně muslimských imigrantů během několika desítek let způsobí postupný zánik západní (křesťanské) civilizace na území Evropy. Na dnes vehementně prosazované pojetí univerzálních lidský práv, homofilie a genderismu, si pak nikdo ani nevzpomene. V konečném důsledku místo nesmyslně propagované multikulturní společnosti bude v Evropě kultura, neboli civilizace, unikulturní, to jest islámská.

Jak to že od 90-let došlo v západní Evropě k obratu o 180^O ve vztahu k islámské imigraci? Projevem tohoto obratu je i postoj západoevropských politiků k občanům, národům a evropským státům bývalého sovětského bloku, které by rády postupovaly vůči masivní migraci dnes stejně, jako západní státy v 90-tých létech. Pohrdání, výhružky a tvrdý neomalený postoj vůči těmto příslušníkům vlastní civilizace je v nepochopitelném protikladu k podbízivosti, neohraničené toleranci a vstřícnosti vůči příslušníkům cizí, jednoznačně nepřátelské civilizace.

Zde jsou tedy zmiňované pasáže z knihy:

Imigrace

Je-li demografie osudem dějin, pak pohyby populace jsou jejich motorem. Imigrace Populační růst, ekonomické podmínky a vládní politika zapříčinily v minulých stoletích hromadnou migraci Řeků, Židů, germánských kmenů, Norů, Turků, Rusů, Číňanů i dalších národů. V některých případech se tyto přesuny odehrály relativně klidně, v jiných při nich docházelo ke značnému násilí. Nicméně skutečnými mistry demografické invaze byli v devatenáctém století Evropané. V rozmezí let 1821 a 1924 se do zámoří vystěhovalo přibližně 55 milionů Evropanů, z toho 34 milionů do Spojených států. Příslušníci západní civilizace dobývali a někdy i vyhlazovali jiné národy, prozkoumávali a osídlovali méně zalidněné země. Export lidí možná představoval nejdůležitější dimenzi vzestupu Západu v době od šestnáctého do dvacátého století.

Koncem dvacátého století došlo k odlišné a dokonce ještě mohutnější migrační vlně. V roce 1990 dosahoval počet legálních mezinárodních přesídlenců kolem 100 milionů, uprchlíků bylo na 19 milionů a nelegálních Přesídlenců nejméně o deset milionů více. Tato nová migrační vlna byla částečně produktem dekolonizace, vzniku nových států a státní politiky,  jež vystěhovalectví buď podporovala, anebo k němu přímo nutila. Ovšem stejně tak byla příčinou modernizace technologického vývoje. Se zdokonaleními v oblasti dopravy se migrace stala snazší, rychlejší a levnější; s vývojem komunikačních technologií vzrostl počet lidí vydávajících se za ekonomickými příležitostmi a zlepšila se možnost udržovat vztahy mezi vystěhovalci a jejich rodinami v mateřské zemi. Navíc, stejně jako v devatenáctém století emigraci stimuloval hospodářský růst Západu, ve století dvacátém ji podněcoval hospodářský vzestup nezápadních společností. Migrace je sebeposilující proces. Myron Weiner tvrdí: „Řídí-li se migrace nějakým zákonem, pak tím, že jakmile jednou migrační proudění začne, samo sebe posiluje. Vystěhovalci totiž umožňují emigrovat svým přátelům a příbuzným doma — poskytují jim informace, jak vše zařídit, ale také prostředky a v nové zemi jim pomáhají najít práci a bydlení." To má pak za následek, řečeno Wernerovými slovy, „globální migrační krizi"

Obyvatelé Západu se soustavně a rozhodně stavěli proti šíření jaderných zbraní, podporovali demokracii a lidská práva. Oproti tomu se jejich názory na imigraci vyznačují jistou rozporuplností a proměnlivostí závisející na změně rovnováhy, jež nastala v posledních dvaceti letech dvacátého století. Až do sedmdesátých let byly evropské země přistěhovalectví obecně nakloněné a některé z nich, například Německo či Švýcarsko, imigraci dokonce podporovaly, neboť potřebovaly zaplnit nedostatek pracovních sil. Spojené státy zrušily v roce 1965 kvóty na počet přistěhovalců z Evropy a značně změnily své zákony, čímž během sedmdesátých a osmdesátých let došlo k obrovskému nárůstu imigrace. Nicméně koncem osmdesátých let se evropský postoj k imigraci i imigrační politice zásadním způsobem změnil — příčinami byla vysoká míra nezaměstnanosti, stále rostoucí počet přistěhovalců a jejich převážně „neevropský" původ. O několik let později nastal z podobných příčin obdobný vývoj i ve Spojených státech.

Koncem dvacátého století mířilo nejvíce přesídlenců a uprchlíků z jedné nezápadni společnosti do jiné. Nicméně příliv emigrantů do západních společností se svou početností vyrovnal západní emigraci devatenáctého století. Podle odhadů žilo v roce 1990 ve Spojených státech na 20 milionů přistěhovalců první generace, v Evropě 15,5 milionu, v Austrálii a Kanadě 8 milionů. V největších evropských zemích tvořili přistěhovalci 7 až 8 procent celkové populace. Ve Spojených státech to v roce 1994 bylo 8,7 procenta, což je dvakrát více než v roce 1970. V Kalifornii tvořili přistěhovalci dokonce 25 procent obyvatelstva a v New Yorku 16 procent. Během celých osmdesátých let se do Spojených států přistěhovalo zhruba 8,3 milionu lidí, v necelé první polovině let devadesátých to bylo již 4,5 milionu. Noví přistěhovalci přicházeli především z nezápadních společností.

V Německu v roce 1990 žilo 1 675 000 Turků, hned po nich následovali Jugoslávci, Italové a Řekové. Do Itálie zase proudili přistěhovalci především z Maroka, Spojených států (patrně z větší části vracející se američtí Italové), Tuniska a Filipín. Ve Francii žilo v polovině devadesátých let na 4 miliony muslimů, v západní Evropě jejich celkový počet činil 13 milionů.

V padesátých létech byly dvě třetiny přistěhovalců do Spojených států z Evropy a Kanady, v letech osmdesátých pocházelo zhruba 35 procent z mnohem vyššího počtu imigrantů z Asie, 45 z Latinské Ameriky a z Evropy a Kanady pouze necelých 15 procent. Přirozený populační růst je ve Spojených státech malý, v Evropě prakticky nulový. Přistěhovalci se vyznačují velkou porodností, a tudíž v budoucnosti budou tvořit většinu populačního růstu západních společností. Důsledkem toho mají obyvatelé Západu rostoucí obavy, že „dnes do jejich zemí podnikají invazi nikoli armády a tanky, ale přistěhovalci hovořící cizími jazyky, uctívající jiné bohy, náležející k odlišným kulturám, kteří jim vezmou práci, budou okupovat jejich zemi, žít z jejich systému sociálního zabezpečení a ohrožovat jejich způsob života". Tyto fobie, jež mají své kořeny v relativním demografickém úpadku, „mají svůj základ v autentických střetech kultur a v obavách o národní identitu", jak podotýká Stanley Hoffmann.

Počátkem devadesátých let tvořili muslimové dvě třetiny přistěhovalců do Evropy. Evropské problémy s imigrací jsou tedy především problémy s imigrací muslimskou. Existuje zde jak nebezpečí demografické — přistěhovalcům lze přičíst 10 procent porodů v západní Evropě, Arabům 50 procent porodů v Bruselu —, tak nebezpečí kulturní. Muslimské komunity, ať již turecké v Německu, či alžírské ve Francii, se neintegrovaly do kultury hostitelské země a k obavám Evropanů vykazují jen málo známek, že by tak někdy vůbec chtěly učinit. „Po celé Evropě roste strach," řekl v roce 1991 Jean Marie Doménách, „z muslimské komunity přetínající evropské hranice a vytvářející tak jakýsi třináctý národ Evropského společenství."

Jeden americký publicista postřehl:

VZHLEDEM K PŘISTĚHOVALCŮM JE EVROPSKÉ NEPŘÁTELSTVÍ POZORUHODNĚ SELEKTIVNÍ. JEN MÁLO FRANCOUZŮ SE OBÁVÁ PŘÍLIVU Z VÝCHODU — NAKONEC VŠICHNI POLÁCI JSOU EVROPANÉ A KATOLÍCI. STRACH NEBO OPOVRŽENÍ VĚTŠINOU NEPANUJE ANI V PŘÍPADĚ NEARABSKÝCH PŘISTĚHOVALCŮ Z AFRIKY. NEPŘÁTELSTVÍ JE NAMÍŘENO PŘEDEVŠÍM PROTI MUSLIMŮM. SLOVO ,IMMIGRÉ' JE PRAKTICKY SYNONYMNÍ SE SLOVEM ISLÁM, V SOUČASNÉ DOBĚ DRUHÝM NEJVĚTŠÍM NÁBOŽENSTVÍM VE FRANCII, A ODRÁŽÍ KULTURNÍ I ETNICKÝ RASISMUS HLUBOCE ZAKOŘENĚNÝ VE FRANCOUZSKÉ HISTORII.

Nicméně Francouzi jsou spíše silně kulturně orientovaní než rasističtí v nějakém striktním smyslu slova. Do svých zastupitelských orgánů přijímají černé Afričany mluvící dokonale francouzsky, ovšem do škol nepřijímají muslimské dívky, které nosí závoj. V roce 1990 se 76 procent francouzské veřejnosti domnívalo, že v jejich zemi žije příliš mnoho muslimů, 46 procent zastávalo názor, že je tam příliš mnoho černochů, 40 procent, že ve Francii žije příliš Asijců a 24 procent si myslelo, že je v jejich zemi příliš Židů. V roce 1994 odpovědělo 47 procent dotázaných Němců, že by v sousedství svého bydliště raději neměli Araby, 39 procent nechtělo Poláky, 36 procent Turky a 22 procent Židy. Na místo antisemitismu namířeného proti Židům tak v západní Evropě nastoupil antisemitismus proti-arabský.

Nesouhlas veřejnosti s přistěhovalectvím a nepřátelství vůči imigrantům se v extrémní podobě projevily v násilných činech páchaných na přistěhovaleckých komunitách i jednotlivcích. Tyto násilnosti se počátkem devadesátých let staly obrovským problémem zejména v Německu. Ještě závažnější však byl nárůst volebních hlasů pravicových, nacionalistických, protipřistěhovaleckých stran, které nicméně výrazného volebního úspěchu většinou nedosáhly. Například v Německu dosáhla Republikánská strana při volbách do Evropského parlamentu v roce 1989 více než 7 procent hlasů, avšak v národních volbách roku 1990 pouze 2,1 procenta. Ve Francii získala v roce 1988 Národní fronta, která byla ještě v roce 1981 zanedbatelnou stranou, dokonce 9,6 procenta a od té doby se stabilizovala mezi 12 a 15 procenty v místních i parlamentních volbách. V roce 1995 obdrželi dva nacionalističtí kandidáti na post prezidenta 19,9 procent hlasů a Národní fronta získala místa starostů v několika městech včetně Toulonu a Nice. K podobnému vývoji došlo i v Itálii, kde vzrostl počet hlasů odevzdaných MSI/Národní alianci z 5 procent v osmdesátých letech až na 10 respektive 15 procent v letech devadesátých. V Belgii se zvýšil počet hlasů odevzdaných pro Vlámský blok/Národní frontu v místních volbách roku 1994 až na 9 procent, přičemž v Antverpách získal Vlámský blok dokonce 28 procent všech hlasů. Při parlamentních volbách v Rakousku vzrostl počet hlasů odevzdaných Svobodným z necelých 10 procent v roce 1986 až na více než 15 procent v roce 1990 a téměř 23 procent roku 1994.

Tyto evropské strany, které se stavějí proti imigraci, jsou do značné míry zrcadlovým obrazem islamistických stran v muslimských zemích. I ony byly outsidery - odsuzovaly zkaženost vládních stran, využívaly nespokojenost občanů s ekonomickým stavem země, zvláště pak s problémem nezaměstnanosti, dovolávaly se náboženských a etnických hledisek a útočily na cizí vlivy ve své společnosti. Extremistické frakce těchto stran se obvykle podílely na násilí a terorismu. Ve většině případů dosahovaly evropské nacionalistické i islamistické strany většího úspěchu v komunálních než v parlamentních volbách a na vývoj reagovaly podobně vlády muslimských i evropských zemí. V muslimských zemích, jak jsme již viděli, se vlády začaly obecně přiklánět k islámu, a to jak používáním symbolů, tak svou politikou i praktikami. V Evropě zase strany středu přijaly rétoriku pravicových, protipřistěhovaleckých stran a podporovaly i jejich opatření. Kde účinně fungovala demokracie a k islámské či nacionalistické straně existovaly dvě nebo více alternativ, tam obvykle tato strana dosáhla nejvýše 20 procent hlasů. Přes tento strop se extremistické strany dostaly pouze v případech, kdy neexistovala žádná jiná efektivní alternativa kromě strany nebo koalice, která byla právě u moci, jak tomu ostatně bylo v Alžírsku, Rakousku a do značné míry také v Itálii.

Počátkem devadesátých let se evropští politici předháněli, jak reagovat na nárůst protipřistěhovaleckého cítění. Tak například ve Francii prohlásil v roce 1990 Jacques Chirac, že „imigrace musí být naprosto zastavena"; ministr vnitra Charles Pasqua volal v roce 1993 po „nulové imigraci" a protipřistěhovalecké postoje zaujímali rovněž Frangois Mitterand, Edith Cresconová, Valery Giscard ďEstaing i další politici hlavních stran. Přistěhovalectví se stalo hlavním problémem v parlamentních volbách roku 1993.

Proto Florida, a po ní ještě dalších šest států, požádala federální vládu o dotaci 884 milionů dolarů ročně, aby mohla pokrýt náklady na vzdělání, sociální zabezpečení, uplatňování zákona a další náklady spojené s nelegálními přistěhovalci. V Kalifornii, státě s největším absolutním i procentuálním počtem imigrantů, získal guvernér Pete Wilson podporu veřejnosti tím, že se zasazoval o odepření veřejného vzdělání dětem ilegálních imigrantů, odmítal, aby dětem narozeným ilegálním přistěhovalcům ve Spojených státech bylo udělováno americké státní občanství, a chtěl, aby byly zastaveny státní výplaty za nutnou lékařskou péči poskytovanou nelegálním přistěhovalcům. V listopadu 1994 Kaliforňané valnou většinou schválili v referendu návrh zákona č. 187, podle něhož byly ilegálním imigrantům a jejich dětem odepřeny výhody v lékařském a sociálním zabezpečení stejně jako ve vzdělání.

V roce 1994 změnil svůj dřívější postoj i Clintonův kabinet — přikročil ke zpřísnění imigračních kontrol, pravidel pro udělování politického azylu, posílení Imigrační a naturalizační služby, pohraniční stráže a k výstavbě fyzických bariér podél mexické hranice. V roce 1995 navrhl Výbor pro imigrační reformu ustavený Kongresem v roce 1990 snížit počet přistěhovalců ročně z 800 tisíc na 550 tisíc s tím, že přednost se měla dávat malým dětem a oddaným párům, nikoli příbuzným imigrantů, kteří již získali americké občanství, což notně „popudilo asijsko-americké a hispánské rodiny" . Mnohé z návrhů komise realizovala legislativa a objevila se i další opatření omezující přistěhovalectví. O těchto opatřeních Kongres jednal v letech 1995-1996. V polovině devadesátých let se tak imigrace stala důležitým politickým problémem i ve Spojených státech a v roce 1996 vystavěl Patrick Buchanan na odporu proti přistěhovalectví svou celou prezidentskou kampaň. Stejně jako Evropa i Spojené státy se vydaly cestou omezování počtu imigrantů z neevropských zemí.

Dokáží Evropa a Spojené státy odolat imigrační vlně? Ve Francii se objevily významné projevy demografického pesimismu sahající od sžíravých románů Jeana Raspaila ze sedmdesátých let až po vědecké analýzy Jeana Clauda Chesnaise z let devadesátých, které ve svém komentáři shrnul v roce 1991 Pierre Lellouche: „Dějiny, blízkost a chudoba zaručují, že osudem Francie a Evropy je nechat se nakonec pohltit lidmi ze ztroskotaných společností na jihu. Evropská minulost byla bílá a židovsko-křesťanská.

 Budoucnost taková není. Nicméně budoucnost není neodvratně determinována a stejně tak žádná budoucnost nepotrvá věčně. Otázkou není, bude-li Evropa islamizována a Spojené státy hispanizovány, nýbrž zda se z Evropy a Ameriky stanou rozštěpené společnosti tvořené dvěma odlišnými a ponejvíce i oddělenými komunitami ze dvou odlišných civilizací, což zase závisí na počtu imigrantů a na míře, do jaké se asimilují do západní kultury převládající v Evropě i Americe.

Evropské společnosti obecně neusilují o asimilaci přistěhovalců anebo s ní alespoň mají značné potíže, přičemž nejasným zůstává, nakolik muslimové a jejich děti o takovou asimilaci vůbec stojí. A tak stálý příliv značného počtu imigrantů pravděpodobně bude mít ten výsledek, že vzniknou země rozdělené na křesťanské a muslimské komunity. Takovému vývoji lze zabránit jenom tehdy, budou-li evropské vlády i veřejnost připraveny nést náklady spojené s omezením imigrace. K těmto výdajům by patřily jak přímé daně na zavedení protipřistěhovaleckých opatření, tak náklady společenské, jež by vznikly znepřátelením stávajících přistěhovaleckých komunit stejně jako potenciální dlouhodobé ekonomické náklady spojené s nedostatkem pracovní síly a nižším hospodářským růstem.

Nicméně problém muslimské demografické invaze se pravděpodobně zmenší, neboť míra populačního růstu v severoafrických a blízkovýchodních společnostech dnes dosahuje svého vrcholu, v některých zemích je dokonce již za ním a následně se začne snižovat. A je-li tomu skutečně tak a migraci podněcuje demografický tlak, pak by muslimská imigrace mohla kolem roku 2025 být mnohem menší. To ale neplatí pro subsaharskou Afriku. Pokud dojde k ekonomickému rozvoji, který podpoří v západní a střední Africe sociální mobilizaci, pak se zvýší podněty i příležitosti k migraci a hrozbu „poislámštění Evropy" vystřídá hrozba jejího „poafričtění". Zdali se tato hrozba stane skutečností, bude také záviset na míře, do jaké se africká populace sníží vlivem AIDS a jiných epidemií a také na tom, jak silně bude přistěhovalce z jiných míst Afriky přitahovat Jihoafrická republika.

Zatímco pro Evropu jsou bezprostředním problémem muslimové, pro Spojené státy jím jsou Mexičané. Za předpokladu, že bude pokračovat současný trend i politika, americká populace, jak je to znázorněno v Tabulce 8.3, se v první polovině dvacátého prvního století výrazně změní a bude tvořena téměř 50 procenty bílého obyvatelstva a 25 procenty hispánského.

  

SPOJENÉ STÁTY: ROZPOLCENÁ ZEMĚ? Odhadovaná procenta

černé, asijské, domorodé či hispánské populace v roce 2020 (podle krajů)

Pramen: Údaje Amerického statistického úřadu: © Rodger Doyle pro U.S. News & World Report

Tabulka 8.3 POPULACE SPOJENÝCH STÁTŮ PODLE RASY A NÁRODNOSTI (v procentech)

	1995	2020	2050
		odhad	odhad
Běloši nehispánského původu	74	64	53
Hispánci	10	16	25
Černoši	12	13	14
Asijci a ostrované z Tichomoří	3	6	8
Američtí Indiáni a domorodé obyvatelstvo Aljašky	<1	<1	1
Celkem (v milionech)	263	323	394

Pramen: U. S. Bureau oí the Census, Population Projections ofthe United States byAge, Sex, Race, andHispanic Origin: 1995 to 2050 (Washington: U. S. Government Printing Office, 1996), s. 12-13

Stejně jako v Evropě i ve Spojených státech může tento vývoj změnit změna imigrační politiky a zavedení protipřistehovaleckých opatření. I tak ale zůstane ústředním problémem to, zda se Hispánci asimilují do americké společnosti stejným způsobem jako předchozí přistěhovalecké skupiny. Druhá a třetí generace hispánských přistěhovalců je sice vystavena mnoha podnětům a tlakům k asimilaci, ovšem na druhé straně mexická imigrace se od ostatních přistěhovaleckých skupin značně odlišuje. Za prvé, přistěhovalci z Evropy nebo Asie připlouvají přes oceán, Mexičané překračují hranici nebo přebrodí řeku. Když k tomu připočteme stále dokonalejší prostředky dopravy a komunikace, je zjevné, že udržovat úzké styky s domovskými komunitami je pro tyto přistěhovalce velice snadné. Za druhé, mexičtí přistěhovalci se soustřeďují na jihozápadě Spojených států, a tvoří tak část souvislé mexické populace sahající od Yucatanu až po Colorado (viz mapka). Za třetí, existují jasné důkazy o tom, že mexičtí přistěhovalci mají větší odpor k asimilaci než jiní imigranti a že Mexičané mají tendenci podržet si svou vlastní mexickou identitu, což se projevilo při sporech o přijetí návrhu zákona č. 187 v Kalifornii roku 1994. Za čtvrté, oblast osídlovaná Mexičany byla Spojenými státy anektována po vítězství ve válce s Mexikem v polovině devatenáctého století. Mexický hospodářský rozvoj skoro jistě vyvolá revanšistické pocity a v budoucnosti by americká vojenská expanze z poloviny devatenáctého století mohla být ohrožena a možná i negována mexickou demografickou expanzí v jednadvacátém století. Změna mocenské rovnováhy mezi civilizacemi má za následek to, že Západ se potýká se stále většími potížemi, chce-li uskutečnit své cíle, ať už se jedná o šíření zbraní hromadného ničení, dodržování lidských práv, imigraci, či jiné otázky. Aby své ztráty v této situaci minimalizoval, musí při jednání s ostatními společnostmi obratně využívat svého ekonomického bohatství jako návnady a lákadla, upevnit svou jednotu a koordinovat politiku tak, aby ostatní společnosti nemohly vrazit klín mezi nějaké dvě západní země nebo využít rozdílů mezi dvěma západními národy. To, jak Západ dokáže naplňovat tuto strategii, bude záviset na jedné straně na povaze a intenzitě konfliktů s nepřátelskými civilizacemi, na straně druhé mírou, do jaké dokáže najít společné zájmy s civilizacemi nakloněnými Západu, a jak se s nimi dokáže ztotožnit.

Člověk moudrý?

Dovolím si upozornit na velmi zajímavou knihu, kterou jsem právě dočetl

Yuval  Noah Harari „Sapiens – od zvířete k božskému jedinci“

Autor se v knize zabývá dějinami lidí, od podle dosavadních poznatků poprvé se objevivších předků dnešního člověka až do současnosti. Pohled na tento dnes na zemi zdánlivě nejúspěšnější živočišný druh, není tak zkratkovitý, nepřesný a demagogický jako seriál BBC (který právě nyní vysílá Česká televize  - Dějiny světa). Naopak autor sleduje celý vývoj druhu Homo sapiens od jeho skromných počátků, kdy byl jedním z nenápadných zvířecích druhů, v určitých obdobích stál na pokraji vyhubení, přes období, kdy se stal nejnebezpečnějším predátorem a vyhubil všechna velká zvířata na zemi všude tam kam přišel (nakonec to bylo na celé zeměkouli), pravděpodobně vyhubil, nebo téměř vyhubil i své nejbližší konkurenty Neandrtálce a rovněž způsobil první ekologickou katastrofu na Zemi, ne nyní, ale před již desítkami tisíci lety. Zvlášť důkladně se autor zabývá zlomovými obdobími v historii člověka, kterých bylo několik a zásadním způsobem určili další směřování a vývoj lidstva.
Knihu to není útlá, má 518 stran, není to ale čistě vědecké pojednání. Je napsána srozumitelnou, populární formou. Je potřeba si ji přečíst celou, ale abych případné čtenáře přesvědčil, že to stojí za to, uvedu několik, dle mého, zajímavých ukázek.

Citace z knihy:

Přebytek potravin, které zemědělci vypěstovali, a nové dopravní možnosti umožnily rostoucímu počtu lidí, aby se z přeplněných vesnic stěhovali do měst. Mezi lidskými sídly se začaly budovat obchodní cesty a vznikaly podmínky pro jejich zapojení do většího politického celku.
Vyšší zemědělská produkce a lepší doprava samy o sobě ale ještě mnoho neznamenaly. Pouhá schopnost nasytit tisíc osob v jednom městě nebo milion v celém království ještě nezaručí, že se obyvatelé shodnou, jak se dělit o půdu a vodu, jak řešit vzájemné spory a jak se zachovat v dobách sucha nebo války. A pokud se nedomluví, začne se šířit svár a násilí bez ohledu na to, jestli jsou sýpky plné. Většinu válek a revolucí v ději­nách nezpůsobila bída. Francouzskou revoluci nevedli hla­doví rolníci, ale vypasení právníci. Římská republika dosáhla vrcholu své moci v prvním století před naším letopočtem, kdy Římané díky flotilám naloženým plody a poklady celého Středozemí zbohatli způsobem, o jakém se jejich předkům ani nesnilo. Přesto právě tehdy římská politická moc zkola­bovala a stát se začal zmítat v celé sérii ničivých občanských válek. Jugoslávie v roce 1991 byla schopna bez problému uži­vit všechny své občany, a přesto se za strašného krveprolití rozpadla.
Základní příčinou katastrof je skutečnost, že Sapiens nemá přirozený instinkt pro spolupráci s velkým množstvím nezná­mých lidí. Po miliony let se člověk vyvíjel v malých skupinách, které nečítaly víc než pár desítek jednotlivců. Několik tisíc let mezi počátkem zemědělské revoluce a stavbou prvních měst, království a říší nemohlo stačit k tomu, aby se v nás nějaký smysl pro masovou spolupráci zformoval.
Biologický instinkt pro spolupráci ve velkém kolektivu sice nemáme, ale díky sdíleným mýtům dokázali i lovci a sběrači spolu vycházet, i když jejich součinnost byla omezená a často nezávazná. Některé skupiny si vyměňovaly informace, ob­chodovaly se vzácným zbožím a občas své síly spojily ve válce nebo se setkaly na náboženských oslavách. Žily však nezávisle na sobě a většinu potřeb si obstarávaly samy. Pravěký sociolog žijící před dvaceti tisíci lety, který nemohl znát vývoj po ze­mědělské revoluci, by mohl dospět k závěru, že mytologie má poměrně omezený potenciál. Příběhy o duchu předků nebo kmenovém totemu sice umožnily pěti stům lidí obchodovat s mušlemi, občas slavit náboženský svátek nebo se spojit a vy­hladit tlupu neandrtálců, ale tím to končilo. Pravěký sociolog by si nepomyslel, že mytologie jednou umožní každodenní spolupráci milionů.
Mýty jsou daleko silnější, než si kdo umí představit. Sou­časně se zakládáním přelidněných měst a velkých říší se ob­jevují příběhy o mocných bozích, o vlasti a nakonec i o spo­lečnostech s ručením omezeným, a tím i nezbytná společen­ská pouta. Biologická evoluce Homo sapiens sice pokračovala svým obvyklým hlemýždím tempem, ale lidská představivost začala budovat síť spolupráce, jakou svět neviděl.
V období okolo 8500 př. n. 1. byly největšími sídly svě­ta vesnice jako Jericho, kde žilo jen pár stovek lidí. Kolem roku 7000 př. n. 1. už ale anatolský Qatal Hóyuk měl pět až deset tisíc obyvatel a dost možná to tehdy bylo největší město světa.

V knize je popsán a okomentován první zákoník starobabylonské říše a na to navazuje tato pasáž:

Přibližně tři a půl tisíce let po Chammurapiho smrti měli obyvatelé britských kolonií v Severní Americe pocit, že s nimi anglický král nezachází spravedlivě. Jejich zástupci se proto sešli ve Filadelfii a 4. července 1776 prohlásili, že se již ne­považují za poddané Britské koruny. Deklarace nezávislosti, která takto vznikla, se odvolávala na obecně platné a věčné zásady spravedlnosti, dané - podobně jako v Chammurapiho zákoníku - Boží vůlí. Ale nejdůležitější zásada, kterou si přál americký bůh, byla přesně opačná, než vyžadovali bozi Babyloňanů. Americká Deklarace totiž tvrdí: Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým Stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí. Podobně jako Chammurapiho zákoník, i zakládající listi­na Spojených států slibuje, že pokud se občané budou řídit těmito posvátnými zásadami, přispějí k efektivní spolupráci milionů lidí a životu v bezpečí, míru a blahobytu ve spra­vedlivé společnosti. Podobně jako Chammurapiho zákoník i americká Deklarace neměla platit jen v určitém čase a místě, a skutečně ji přijaly i další generace. Američtí školáci ji opisují a učí se ji nazpaměť už více než dvě stě let.
Tyto dva texty nás staví před velké dilema, když tvrdí, že jsou postaveny na obecných a věčných zásadách spravedlnosti, a přitom podle americké verze jsou si všichni lidé rovni, kdežto podle babylonské nikoli. Někdo se musí mýlit. Američané by samozřejmě řekli, že mají pravdu a na omylu je Chammurapi, a ten by opáčil, že pravda je na jeho straně a mýlí se Američané. Ve skutečnosti jsou na omylu strany obě.
Jak Chammurapi, tak zakladatelé Spojených států si před­stavovali, že svět je řízen souborem univerzálních a neměn­ných zásad spravedlnosti, jako jsou rovnost nebo hierarchie. Ale jediné místo, kde tyto obecné principy existují, je v plod­né představivosti Sapiens, a mýty, které spřádají a rozšiřují, nemají žádnou objektivní platnost.
Představu, že dělení lidí na „osoby plnoprávné" a „muškény" je výplod představivosti, přijmeme snadno. Ale mýtus rovnosti všech lidí už ne. V jakém smyslu jsou si lidé rovni? Existuje snad nějaká objektivní realita mimo lidskou před­stavivost, kde si lidé opravdu rovni jsou? Jsou si rovni ales­poň biologicky? Zkusme přeložit nejznámější řádky americké Deklarace do jazyka biologie:
<Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým Stvořitelem určitými nezcizitelnými právy že mezi tato práva nále­ží život, svoboda a sledování osobního štěstí.>
Biologie nemůže tvrdit, že lidé byli „stvořeni". Nějak se vyvinuli, ale rozhodně si nejsou v ničem rovni. Takový po­jem je nerozlučně spjat s náboženskou představou stvoření. Američané převzali oba tyto principy z křesťanství, jež hlá­sá, že každý člověk má duši stvořenou Bohem a před zrakem Hospodina jsou si všechny duše rovny.
Další pasáž již se týká nikoliv historie, ale současné lidské společnosti: Někteří čtenáři se při čtení předchozích řádků cítili možná poněkud nesví. Většina z nás snadno přijme představu, že Chammurapiho zákoník je lidský výmysl, ale celá naše vý­chova nám brání uvěřit, že lidská práva jsou také jen mýtus. Když si uvědomíme, že jsou pouze výplodem fantazie, ne­hrozí, že se naše společnost zhroutí? Voltaire kdysi prohlásil: „Vím, že Bůh neexistuje, ale neříkejte to mému sluhovi, aby mne v noci nepřišel zavraždit." Chammurapi by možná řekl totéž o hierarchii svých zákonů a Thomas Jefferson o lidských právech. Pavouci, hyeny, a šimpanzi nemají žádná přirozená práva a nemá je ani Homo sapiens. Ale neříkejte to sloužícím, aby nás v noci nepovraždili.
Tyto obavy jsou naprosto oprávněné. Přírodní řád vesmíru je stabilní. Není možné, aby zítra přestala fungovat gravitace, a je jedno, zda tomu někdo věří, nebo ne. Ale imaginární řád je neustále ohrožen, protože se zakládá na mýtech, které se rozplynou, jakmile jim lidé přestanou věřit. Ochrana tohoto imaginárního řádu vyžaduje trvalé úsilí, které může nakonec vypadat jako násilí a nátlak. Armáda, policie i vězeňská správa mají jedi­ný smysl: vynutit si na lidech, aby se chovali v souladu s daným řádem. Starověký Babyloňan mohl oslepit svého souseda podle práva „oko za oko" jen proto, že to právo existovalo a zákon se měl prosazovat. Když v roce 1860 většina Američanů rozhodla, že afričtí otroci jsou a proto mají právo na svobodu, jižní státy byly přinuceny k souhlasu občanskou válkou.
Imaginární řád však nelze udržovat pouhou silou, bez lidí, kteří v něj opravdu věří. Vévoda Talleyrand, který svou karié­ru schopného chameleóna začal za vlády Ludvíka XVI., později sloužil revoluci a Napoleonovu režimu, ale včas převlékl kabát a dosloužil znovunastolené monarchii, shrnul desítky let vládní služby takto: „Bajonety se dají použít na ledacos, ale sedět na nich je velmi nepohodlné." Jeden jediný kněz často dělá práci stovky vojáků, a to levněji a efektivněji. Bajonety jsou sice účin­né, ale někdo je musí držet v ruce. Proč by měli vojáci, vězeňská stráž, soudci a policisté udržovat řád, v nějž nevěří? Ze všech lid­ských činností je nejobtížnější organizovat násilí. Jestliže tvrdí­me, že společenský řád je udržován vojenskou silou, kdo udržu­je řád mezi vojáky? Armádu nelze organizovat pouhým násilím. Alespoň někteří velitelé a vojáci musejí v něco věřit a nezáleží na tom, zda je to Bůh, čest, vlast, odvaha nebo peníze.
Ještě zajímavější je však pohled na ty, kdo jsou na vrcholu společenské pyramidy. Proč by měli prosazovat řád, v nějž ne­věří? Běžně se namítá, že je za tím jen cynická hrabivost, ale opravdový cynik, který v nic nevěří, nemůže být ani hamižný. Biologické potřeby Homo sapiens lze uspokojit poměrně leh­ce. Miliardu dolarů nelze vypít ani sníst, lze ji ale použít třeba ke stavbě pyramid, na cestu kolem světa, na financování vo­lební kampaně, podporu oblíbené teroristické organizace ne­bo ji lze investovat na burze a vydělat další miliardu. Pro sku­tečného cynika ale všechny takové činnosti postrádají smysl. Diogenes, řecký filozof a zakladatel kynické školy, žil v sudu. Když jednou odpočíval na slunci, přišel ho navštívit Alexandr Veliký. Mocný dobyvatel se filozofa zeptal, jestli je něco, co­koli, co by pro něj mohl udělat, a kynik odvětil: „Ano, něco pro mne udělat můžeš. Ustup mi ze slunce."
Proto kynikové nebudují říše. Imaginární řád lze udržet jen za předpokladu, že v něj značná část obyvatel - přede­vším privilegované třídy a bezpečnostní síly - opravdu věří. Křesťanství by nemohlo přetrvat dva tisíce let, kdyby v Krista nevěřil dostatečný počet biskupů a kněží. Americká demo­kracie by nepřežila 250 let, kdyby většina prezidentů a kon­gresmanů nevěřila v lidská práva, a dnešní ekonomika by se zhroutila během několika hodin, kdyby investoři a bankéři přestali věřit v kapitalismus.

Pokusíme-li se porozumět dějinám lidstva od nástupu země­dělské revoluce, jedna otázka vystupuje jako zcela zásadní: jak se mohlo stát, že se lidé dokázali zorganizovat a hromad­ně spolupracovat, ačkoli postrádají biologický instinkt pro udržení takové spolupráce? Stručná odpověd zní, že lidstvo vytvořilo imaginární řády a vymyslelo písmo, čímž zaplnilo mezeru v naší biologické výbavě.
Vznik velké společnosti však nebyl pro všechny jen požeh­náním. Imaginární řád, na němž spolupráce závisela, není ne­utrální ani spravedlivý. Dělil obyvatele na hierarchicky uspo­řádané skupiny Výše postavení měli výsady a moc a níže po­stavení byli vystaveni útlaku a diskriminaci. Chammurapiho zákoník popisuje hierarchii plnoprávných občanů, muškénů a otroků. Plnoprávný občan měl veškerá práva, muškén do­stal, co zbylo, a na otroka, i kdyby si stěžoval, čekal jen vý­prask.
Imaginární řád, který zavedli Američané v roce 1776, si­ce prohlašuje, že si jsou všichni rovni, ale hierarchii se nevy­hnul. Vliv a moc byly v rukou mužů, nikoli žen, běloši byli svobodní, černoši a indiáni byli považováni za podřadné lidi a práv měli pramálo. Mezi otrokáři, kteří podepsali Deklaraci nezávislosti, byli i takoví, kteří své otroky nepropustili. Byli přesvědčeni, že práva člověka mají s černochy jen málo spo­lečného, takže si vůbec nepřipouštěli, že by je někdo mohl nazvat pokrytci.
Americký řád také posvětil hierarchii mezi bohatými a chu­dými. Většina Američanů té doby neviděla problém v nerov­nosti vzniklé tím, že bohatí odkazují své peníze a podniky svým dětem. Rovnost znamenala jen to, že pro bohaté a chu­dé platí stejné zákony. Nikdy by je nenapadlo, že rovnost je také podpora v nezaměstnanosti, integrované vzdělání pro bí­lé a barevné nebo zdravotní pojištění. Svoboda neznamenala ani to, že by se černoch, indián, nebo (bůh chraň) žena mohli domoci vlivného postavení či vládní funkce. Svoboda zna­menala, že stát nesmí (mimo výjimečné případy) konfiskovat osobní vlastnictví nebo nařizovat občanům, jak s ním mají nakládat. Americký řád prosazoval hierarchii peněz. Někteří lidé si mysleli, že tento řád je dán Boží vůlí, jiní byli přesvěd­čeni, že ctí neměnné zákony přírody, že sama příroda odmě­ňuje zásluhy blahobytem a trestá lenost.
Všechny rozdíly mezi svobodnými občany a otroky, me­zi bílými a černými, mezi bohatými a chudými stojí ovšem na vžité představě. (O hierarchii mužů a žen později.) Jedno z neměnných pravidel dějin hlásá, že každá imaginární hierar­chie se od těchto vžitých představ distancuje a tvrdí, že ona je ta přirozená a jediná možná. Hlasatelé nadřazenosti svobod­ných lidí nad otroky nepovažovali otrokářství za lidský vý­mysl. Chammurapi tvrdil, že jde o nařízení bohů. Aristoteles zastával názor, že otroci mají jakousi „otrockou přirozenost", kdežto svobodní lidé mají „přirozenost svobodnou", takže je­jich postavení ve společnosti je odrazem vrozené povahy člo­věka.
Když se zastánce nadřazenosti bílé rasy zeptáte na hierarchii ras, nejspíš vás čeká pseudovědecká přednáška o biologických rozdílech. Dozvíte se, že krev nebo geny bělochů obsahují něco, díky čemu jsou běloši od přírody chytřejší, mravněj­ší a pracovitější. Zeptejte se konzervativního kapitalisty na hierarchii peněz a nejspíš uslyšíte, že jde o nevyhnutelný ná­sledek objektivních rozdílů v lidských vlohách. Bude tvrdit, že bohatí mají více peněz, protože jsou schopnější a pilněj­ší. Nikomu by tedy nemělo vadit, že movití lidé mají i lep­ší zdravotní péči, vzdělání a stravu. Všemožné výhody, jichž požívají, si totiž zaslouží.
Indové, kteří jsou stoupenci kastovního systému, věří, že kastovní hierarchii ustavily kosmické síly. Jeden slavný hindský mýtus o stvoření vypráví, že bohové uhnětli svět z těla pradávné bytosti Puruši. Slunce vzniklo z jejího oka, Měsíc z mozku, brahmáni (kněží) z úst, kšátrijové (válečníci) z pa­ží, vaišjové (rolníci a obchodníci) ze stehen a šúdrové (slu­žebníci, dělníci) z jejích nohou. Přijmete-li takové vysvětlení, sociální a politické odlišnosti mezi brahmány a šúdry vám budou připadat stejně přirozené jako rozdíl mezi Sluncem a Měsícem. Staří Číňané věřili, že když bohyně Nú-wa tvo­řila ze země lidi, šlechtice uhnětla z jemné žluté hlíny, kdežto plebejce z hnědého bláta.
Dnes ovšem víme, že hierarchizace společnosti je jen vý­plodem lidské představivosti.
V naší době obsahuje slovník politických nadávek přívlastek „imperialistický" a je řazen hned vedle „fašismu a nacismu". Výtky se týkají dvou záležitostí:
1. Říše nefunguje. Dlouhodobě nelze efektivně vládnout vel­kému množství podrobených národů.
2. A pokud funguje, je to ještě horší, protože je nástrojem násilí, zkázy a ekonomického úpadku. Žádný národ by neměl být ovládán jiným národem, protože má právo na sebeurčení.
Z historické perspektivy je první námitka nesmyslná a dru­há problematická. V posledních 2500 letech byla nejrozší­řenějším typem státního zřízení říše a většina lidí v nějaké žila. Jedná se o velmi stabilní formu vlády, neboť snadno potlačuje povstání a pokusy o převrat. Příčinou pádu býva­jí většinou invaze silnějších nebo rozpory uvnitř vládnoucí třídy. A podrobeným národům se jen málokdy podaří, aby se osvobodily od svých imperiálních vládců - impérium je pozře a tráví tak dlouho, dokud se jejich svébytná kultura nevytratí.
Cesty, jimiž se dějiny ubírají, neumíme vysvětlit, ale můžeme o nich zjistit něco podstatného, především že se neodvíjejí ve prospěch lidstva. Neexistuje žádný důkaz, že prospěch lidstva postupem času nějak výrazně roste. Nemáme důvod, aby­chom se domnívali, že kultury, které lidem prospívají, uspějí a rozšíří se, zatímco ty méně prospěšné zaniknou. Nelze do­kázat, že křesťanství bylo lepší volbou než manicheismus ne­bo že arabská říše byla prospěšnější než perská říše Sásánovců.
Důkaz, že dějiny vedou k větší prosperitě lidstva, neexistu­je, chybí totiž objektivní stupnice, na níž by se to dalo změřit. Každá kultura definuje hodnoty různě. Vítězové samozřejmě věří, že jejich definice je ta správná, ale proč bychom měli věřit právě jim? Křesťané jsou přesvědčeni, že jejich vítězství nad manicheismem přispělo k blahu lidstva, ale pokud se na svět nedíváme ze stejného úhlu, nemáme důvod souhlasit. Muslimové věří, že pád sásánovské říše lidstvu prospěl, ale souhlasit můžeme jen za předpokladu, že islám prospívá lid­stvu. Nedařilo by se nám možná lépe, kdyby islám i křesťan­ství byly dávno zapomenuté?
Čím dál více odborníků chápe kulturu jako svého druhu duševní nákazu, jako parazita, jehož příjemcem se stávají lidé nevědomky. Tak jako viry v těle, které bují a napadají další hostitele, tyjí z nich, oslabují je a někdy i zabíjejí, tak i kul­turní představy přežívají v lidském vědomí. I ony se množí a siří od člověka k člověku a někdy vraždí.
Když prorok Mohamed začal svou nábožen­skou dráhu, odsuzoval Araby za život v neznalosti boží prav­dy, a teprve jeho zjevení mělo být konečné. Proto mu přívr­ženci začali říkat Pečeť proroků. Opět šlo o uzavřený soubor myšlení a nebylo zapotřebí hledat něco jiného.
Moderní věda je jedinečná tím, že přiznává kolektivní ne­vědomost ohledně zásadních otázek. Darwin nikdy netvrdil, že je „pečetí biologů" a že jednou provždy vyřešil záhadu ži­vota. Biologové i po staletích výzkumu přiznávají, že nevědí, jak v mozku vzniká vědomí. Ani fyzikové netají, že nevědí, co způsobilo velký třesk nebo jak propojit kvantovou mechani­ku s obecnou teorií relativity.
Vědecké teorie spolu často diskutují na základě nových dů­kazů. Dobrým příkladem jsou spory, jak nejlépe řídit hospo­dářství. Různí ekonomové tvrdí, že jejich metoda je nejlepší, ale „obecně přijímaný názor" se mění s každou finanční krizí a pádem akcií a všichni souhlasí, že konečné slovo o ekono­mice ještě nepadlo.
Někdy se stane, že nějakou teorii veškeré důkazy soustav­ně podporují tak dlouho, až všechna alternativní vysvětlení odpadnou. Takovou teorii pak považujeme za pravdivou, i když víme, že by ji nové nálezy mohly vyvrátit nebo změnit. Dobrým příkladem je teorie tektonických desek či evoluční teorie.
Díky ochotě přiznat nevědomost je moderní věda dyna­mická, pružná a mnohem zvídavější než předchozí tradice poznání. Naše porozumění světu i schopnost vynalézat no­vé technologie radikálně vzrostly, ale vznikl vážný problém, s nímž se naši předkové potýkat nemuseli. Předpoklad, že všechno nevíme, a dokonce i to, co víme, je jen provizorní, se totiž týká i sdílených mýtů, které umožňují milionům lidí, kteří se neznají, spolupracovat. Jak má ale společnost držet pohromadě na základě vědecky nedokazatelných mýtů? Jak mají fungovat společenství, státy a celý mezinárodní systém? Všechny moderní pokusy o stabilizaci sociopolitického řádu se proto musely opírat o jednu ze dvou nevědeckých metod:
1. Vzít vědeckou teorii a v rozporu s běžnou praxí prohlásit, že je to konečná a absolutní pravda. Tuto cestu zvolili na­cisté, když tvrdili, že jejich rasová politika je přímým dů­sledkem biologického poznání, a komunisté, kteří prohla­šovali, že Marx a Lenin objevili absolutní a zcela nezvratné zákony ekonomie.
2. Nespoléhat se na vědu a žít v souladu s nevědeckou abso­lutní pravdou. Taková je strategie liberálního humanismu, který se zakládá na dogmatické víře v jedinečnou hodnotu a práva lidských bytostí, tedy na přesvědčení, které nemá nic společného s vědeckým zkoumáním Homo sapiens.
To by nás ale nemělo překvapit. Dokonce i věda sama se při ospravedlňování svých cílů a financování výzkumu musí spoléhat na víru v rozum a náboženské či ideologické před­stavy.
Přesto můžeme tvrdit, že v porovnání s minulostí moder­ní kultura přiznává neznalosti zásadní význam. Dnešní svět charakterizuje takřka náboženská víra v technologii a vědec­kou metodu, která do jisté míry nahrazuje víru v absolutní pravdu.

Až do roku 1850 to tak ale nebylo. Věda a technika nebyly ještě na takové úrovni a rozdíl mezi technickou vyspělostí ev­ropských, asijských a afrických mocností byl relativně malý. James Cook měl sice v roce 1770 mnohem lepší vybavení než australští domorodci, ale podobně pokročilí byli i Číňané a Turci. Proč ale začal Austrálii kolonizovat kapitán James Cook, a ne kapitán Wang Zhen c nebo Hussejn Pasa? A jestli­že ještě v roce 1770 Evropané neměli nijak výrazný technický náskok před muslimy, Indy a Číňany, jak to, že se jim během následujícího století podařilo o tolik předstihnout svět?
Když Británie vyrazila kupředu, proč ji Francie, Německo a Spojené státy bez váhání následovaly, zatímco Čína zůstala pozadu? Když se ukázalo, že rozdíl mezi průmyslovými a ze­mědělskými státy má tak zásadní vliv na hospodářství a po­litiku, jak to, že se Rusku, Itálii a Rakousku dařilo západní Evropu dohánět, ale Persie, Egypt a otomanská říše zaostaly? Technologie první vlny průmyslové revoluce byla vlastně po­měrně jednoduchá. Proč tedy Číňané nebo Osmánci nezačali navrhovat parní stroje, vyrábět kulomety a stavět železnice?
První komerční železnice začala v Británii přepravu osob a zboží v roce 1830, ale už v roce 1850 křižovalo západní Evropu bezmála 40 000 kilometrů kolejí, kdežto v Asii, Africe a Latinské Americe jen 4000. V roce 1880 měl západní svět více než 350 000 kilometrů železnic, kdežto ostatní svět jen 35 000 - a většinu z nich postavili v Indii Angličané. V Čí­ně byla první železnice uvedena do provozu až v roce 1876. Měřila pouhých 25 kilometrů, vybudovali ji Evropané, ale čínská vláda ji následujícího roku zlikvidovala, takže ještě v roce 1880 nebyl v celé čínské říši jediný kilometr. První že­lezniční trať v Persii spojovala Teherán s islámským poutním místem nějakých 10 kilometrů od města. Byla otevřena až v roce 1888 a postavili ji i provozovali Belgičané. Ještě v roce 1950 v zemi sedmkrát větší než Velká Británie měřila celá železniční síť pouhých 2500 kilometrů.
Číňanům a Peršanům nechyběly technické prostředky. Parní stroje mohli okopírovat nebo koupit. Chyběli jim však hodnoty, mytologie, soudní aparát a politická třída, které Západ rozvíjel po staletí - a ty se nedaly přes noc napodobit a přijmout za vlastní. Francie a Spojené státy ostrovní velmoc okamžitě následovaly, protože s ní sdílely ideologii i spole­čenské vrstvy. Číňané a Peršané přemýšleli jinak a měli jinou vládnoucí elitu, a proto nemohli Brity dohnat.

V posledních pěti stech letech se odehrála celá řada převratných změn. Život na planetě se spojil do jednoho ekologického a histo­rického celku, hospodářství exponenciálně vzrostlo, a tak žijeme v blahobytu, o němž se dříve nikomu ani nesnilo. Věda a prů­myslová revoluce nám poskytly nevídané technické možnosti a takřka nevyčerpatelné zásoby energie. Společenský řád, politi­ka, každodenní život i lidská mentalita se proměnily od základu. Jsme ale šťastnější? Proměnilo se bohatství, které jsme v po­sledních pěti stech letech nahromadili, v pocit štěstí? Otevřel snad před námi objev nevyčerpatelných zásob energie nevy­čerpatelné zásoby spokojenosti? A když se podíváme ještě dál do minulosti, stal se svět za těch sedmdesát tisíc bouřlivých let, které uplynuly od kognitivní revoluce, lepším místem k životu? Byl snad nedávno zesnulý Neil Armstrong, jehož stopa zůstává na bezvětrném Měsíci neporušena, šťastnější než bezejmenný lovec a sběrač, který před 30 000 lety zane­chal otisk své ruky na stěně jeskyně Chauvet? A pokud to tak není, co jsme tedy rozvojem zemědělství, měst, písma, peněz, impérií, vědy a průmyslu vlastně získali?
Historikové si takové otázky většinou nekladou. Neptají se, jestli byli obyvatelé Uruku a Babylonu šťastnější než je­jich předkové nomádi, jestli byli Egypťané po nástupu islámu spokojenější se svým životem, ani jak pád evropských kolonií v Africe ovlivnil štěstí milionů tamních obyvatel. Přitom jde o velmi důležité otázky, na které bychom v dějinách měli hledat odpověď. Soudobé ideologie a politické programy se zakládají jen na mlhavých představách o lidském štěstí. Nacionalisté vě­ří, že nutným předpokladem je právo na politické sebeurčení, komunisté hlásali úsvit dokonale spokojené společnosti pod diktaturou proletariátu a kapitalisté jsou přesvědčeni, že jen svobodný trh může zajistit největší možnou míru štěstí největ­šímu počtu lidí, protože učí podnikavosti i samostatnosti a jen to vede k hospodářskému růstu a vyšší materiální úrovni.
Co kdyby ale vědecký výzkum takové hypotézy vyvrátil? Pokud hospodářský růst a podnikavost nevedou ke štěstí, v čem spočívá přínos kapitalismu? Co kdyby se ukázalo, že poddaní velkých říší jsou spokojenější než občané nezávis­lých států a že takoví Alžířané byli pod francouzskou vládou šťastnější než dnes ve vlastním státě? Co by to asi vypovídalo o procesu dekolonizace a významu národního sebeurčení? Co kdyby výzkum nade vši pochybnost potvrdil, že emancipace nepřinesla ženám štěstí a že jsou dnes mnohem méně spoko­jené než jejich babičky, které se celý život věnovaly dětem, manželovi a rodičům? Zmizely by feministky?
To všechno jsou jen spekulace, protože historikové se tako­vým otázkám dosud vyhýbali. Prozkoumali už dějiny - poli­tiky, společnosti, genderu, nemocí, sexuality, stravování i ob­lékání, zřídka se však pozastavili nad vlivem toho všeho na lidské štěstí. Je to ta největší mezera v historickém poznání.