V pátek večer 13.11.2015 došlo k teroristickým činům
v Paříži, 128 mrtvých, desítky zraněných..
Není potřeba čekat na výsledek policejního vyšetřování, ti skuteční
viníci půjdou v nějakém monstrózním průvodu uspořádaném pravděpodobně příští týden v Paříži.
Jeden z těch, kteří půjdou v první řadě, ponese heslo „Wir schaffen
das“ a druhý „davantage d'Europe“, půjdou tam i všichni jejich komplici z Evropské
komise a další orgánů. Rovněž my budeme mít svého zástupce - paní Jourovou. Všichni
se budou tvářit vážně a ronit krokodýlí slzy, hlavní věc, že se budou moci
zviditelnit..
Mezitím bude policie pátrat po vykonavatelých, po těch kteří udělali
to, o čem jsou jistě přesvědčeni, že
bylo správné, pro šíření jejich náboženství a pro větší slávu jejich boha. To
všechno, tyto události jsou ve skutečnosti
výsledek zcela chybné politiky a jednání těch, kteří půjdou v prvních řadách
výše zmíněného průvodu.
Někteří lidé říkají, teď už se snad něco musí stát. Já jim na
to namítám, nebuďte bláhoví, přečtěte si pondělní tisk. Nejlépe německé nebo
rakouské noviny. Tam nenajdete volání po rázné akci, naopak bude tam celá škála
sebeobviňování, sebemrskačství, hledání vlastní viny. Typický syndrom oběti.
Oběť, která je dlouhodobě vystavena násilí, hledá vždy vinu u sebe, ptá se, co
ona udělala špatně, že násilníka donutila k tomu, aby jí týral. Obdobně se
novináři budou ptát, co jsme udělali špatně, čím jsme je vyprovokovali,
jistě se najdou i tací, kteří řeknou, že jsme si to vlastně zasloužili, protože
nejsme stále dost otevření, dostatečně vnímaví k jejich odlišnostem, k jejich kultuře a náboženství. Jiní budou uvažovat, zda nejsou na vině letecké útoky v Sýrii proti
Islámskému státu. Někteří napíší, že viníci jsou ti mezi námi, kteří přes
všechno vysvětlování nepochopili, že multikulturalismus a naprostá otevřenost k cizím
etnikům, kulturám a náboženství je ta jediná správná cesta. S těmi je
potřeba se konečně vypořádat.
Nikdo se neodváží napsat nebo říct v televizi něco
jiného. Např. v Rakousku je atmosféra taková, že téma uprchlíků a islámu
je naprosté tabu. Je krajně neslušné o tom začít v kolektivu nebo na
veřejnosti mluvit. To by bylo považováno za stejnou nepřístojnost jako mluvit
otevřeně o sexu nebo o vyměšování.
Ve stejném duchu budou vypadat i články některých naších novinářů
a prohlášení některých našich politiků. Na rozdíl od západní Evropy, kde ten
hlas bude znít unisono, tak u nás to naštěstí nebudou všichni. To znamená, až
to téma vyprchá a přestane být zajímavé, půjde všechno dál stejnou cestou. Dál
budou proudit nekontrolovaně syrští, albánští, afgánští, pakistánští, libyjští
a další migranti v počtu deset tisíc denně do Evropy. Mezi nimi bojovníci Islámského
státu, teroristé v počtu naprosto neznámém.
Samozřejmě se naskýtá otázka, co by se muselo stát, aby se něco
v současné Evropě změnilo. Určitě nic nezmění stovky dokonce ani tisíce
nevinných obětí. Podívejme se do historie. Velké myšlence kolektivizace v Sovětském
svazu padlo za oběť na Ukrajině milión lidí, kteří zemřeli hladem v létech
1932-1933. Nebo 2 milióny lidí, kteří byli popravení, nebo zemřeli v převýchovných
táborech v Kambodži v létech 1975-1979, protože nepochopili myšlenku rovnosti a
kolektivizmu. Změnily tyto oběti něco na přitažlivosti marxistických myšlenek?
Nikoliv, dnes většina obyvatel západní Evropy a především ti,
kteří jí vládnou, prosazují názor, že všichni lidé jsou stejní, že není mezi
nimi rozdíl ve schopnostech, v píli, v ochotě pracovat. Tvrdí bez ohledu
na výsledky vědeckého zkoumání, že nejsou žádné rozdíly mezi etniky, národy a
rasami. Stejně tak popírají jakékoliv rozdíl mezi pohlavími. Na základě těchto
neomarxistických teorií je pak prosazována idea multikulturního státu bez
hranic, bez národů, vytvoření nového evropského člověka. To není o nic méně
velká idea, než jaké měli vůdci v Sovětském svazu nebo v Kambodži,
proto ani žádný počet obětí, které její prosazování přinese, není dost velký, aby
se od ní odstoupilo.
Proto lze předpokládat, že včerejší tragická událost je
drobnost proti tomu, co přinese budoucnost.
Bez zajímavosti nebyl
ani rozhovor TV reportéra v Paříži s občankou státu Izrael. Tato žena řekla, u nás
v Izraeli jsou teroristické útoky každodenní skutečností. Evropa přitom
sympatizuje s palestinskými teroristy. Snad jim to, že toto zažili na
vlastní kůži, změní pohled na věc. Já ani tomuto nevěřím.
Žádné komentáře:
Okomentovat