Zastavil jsem onehdá (jak se u nás v kraji říká) na
parkovišti před Kauflandem – asi budete znát, to je ten obchodní řetězec, který
u nás prodává zboží, nad kterým by zákazníci v zemi, odkud ona firma
pochází, stoprocentně ohrnuli nos. Nicméně vděčen Evropské unii za toto
dobrodiní, jsem zastavil na parkovišti pře zmíněným obchoďákem.
Za chvíli vedle mé letité ojetiny zastavilo stříbrné AUDI.
Čekal jsem, že vystoupí nějaký businessman v padnoucím obleku nebo dáma v kostýmku
s botama na vysokém podpadku. Nebylo tomu tak, vystoupil mladý plešatý
buřt v teplákách, v teplákové mikině a v keckách. Nejprve jsem
si myslel, že je to řidič, ale když nikdo další nevystupoval, pochopil jsem, že
ona postava je současně i majitel drahého vozu. Nepředstírám, že jsem něco
takového, myslím ony vytahané tepláky na gumu viděl poprvé, ale ještě nikdy ve
spojení s auťákem za dva milióny.
Když jsem nějakého mladého muže nebo slečnu obvykle
obtloustlé, s velkým pozadím, viděl v teplákách poprvé, myslel jsem
si, že se vracejí, i když tvary postavy tomu nenasvědčoval, z nějaké sportovní
aktivity. Když jsem ovšem začal potkávat lidi oblečené v tomto vrcholně
nevkusném ohozu častěji, pochopil jsem, že to je -in a trendy mít něco takového
na sobě.
Zalovil jsem paměti a vzpomněl jsem si, že u nás ve vsi ve
vytahaných teplákách chodila jistá Maruna Jílkova, která dosáhla nejvyššího
vzdělání absolvováním páté třídy základní školy. Tenkrát ovšem v nich nebyla -in,
protože v teplákách by v oné době mezi lidi nikdo nešel.
Časy se ovšem mění a nelze než zvolat „do tepláků“. Proč se
za to stydět, hlavně že guma povolí na objemném břichu a látka se snadno vytáhne
podle stále mohutnější zadnice.
A znovu se mi vybaví další obrázek. Když šla moje babička
pro něco do konzumu, vždy i při největším shonu si oblékla čistou zástěru a na
hlavu uvázala vyžehlený šátek. Ona si totiž svých sousedů a spoluobčanů vážila
a nedovolila by si mezi ně přijít v nějakém ušmudlaném oblečení.
To dnešním lidem jsou jejich kolegové v práci nebo
spoluobčané ukradení. Ráno u vchodu do firmy nepoznáte, jestli kolega v sepraných
džínách a reklamním tričku jde do práce, nebo má dovolenou a chystá se na
houby. Pokud k tomu i nevábně zapáchá, protože považuje sprchování za
změkčilost, pak je to váš problém a ne jeho.
Vybavuje se mi další obraz z minulosti. Je neděle, můj
děda se nejprve do půli těla svlečený umývá u pumpy, poté se před přenosným
zrcátkem bravurně břitvou oholí, potom si oblékne čistou bílou košili. Vyndá ze
skříně sváteční oblek, jediný, který má, pečlivě jej vykartáčuje, aby na něm
nebylo ani smítko. Hadrem vyleští ručně šité boty, uváže si kravatu, oblékne
oblek, obuje vyčištěné boty, učeše si vlasy, uhladí knír, vezme do ruky hůl a
vyjde na cestu směrem ke kostelu. Tak činil neděli co neděli až do
nejpozdějšího věku. Vyjadřoval tím úctu k bohu i k lidem.
Nyní je všechno jinak, dnes už se mnozí neobtěžují, ani když
jdou do divadla nebo na koncert, aby se umyli, navoněli a aby si oblékli to
nejlepší, co mají. Přijdou v oblečení, že nepoznáte, zdali neměli místo na
koncert namířeno na zahradu, rozvalí se v sedadle a teď - umělci ve
fracích, předveďte, co umíte.
Trendem poslední doby, v oblékání, v mluvě, v jednání,
je to, co bych nejpříhodněji označil jako „buranismus“. Abych mohl
být považován za řádného buranu, pak dělám toto:
Obléknu si na sebe jakýkoliv hadr, bez ohledu na situaci, k tomu
sešmajdané, špinavé boty, nic se neděje. Mluva se sestává z maximálně třista
slov, nejfrekventovanějšími výrazy jsou no víš…, no jako…, víš jak to myslím…,
chápeš … a odpovědi no jasně… no, jo to víš…, jasná zpráva… . Při jednání s lidmi
je důležitá neomalenost, což představuje - vždy se první cpát do dveří, aťsi jde starší
člověk nebo žena, na chodníku jít ve třech vedle sebe a zásadně se neuhýbat,
nepozdravit, neodpovědět na pozdrav, kdekoliv a kdykoliv se vybavovat s někým
mobilním telefonem tak hlasitě, aby nikomu pokud možno neuniklo ani slovo a
podobné jednání, kterým ty druhé co nejvíce obtěžuji.
Viděl jsem ulice v Orientu, kdy jsem zprvu nevěděl,
jestli jsem nezabloudil na nelegální skládku, rovněž jsem viděl stůl a místo
pod stolem, jak jej zanechala arabská rodina po obědě, zprvu jsem myslel, že je
musel personál restaurace něčím velmi naštvat, ale když odešli další
návštěvníci, pochopil jsem, že to jsou pouze odlišné kulturní návyky.
Žádné komentáře:
Okomentovat