Michel
Houellebecq svou poslední knihu nazval „Podvolení“. Je to název, který přesně
vystihuje děj románu. Popisuje vývoj ve Francii, která se podvolila a stala se
islámským státem. Nikoliv jako důsledek drtivé porážky na válečném poli, ale v důsledku
ztráty nebo lépe nenalezení motivace k odporu.
Autor svou
knihu označil jako politické sci-fi. Toto označení je podle mne příliš skromné,
jedná se ve skutečnosti o velmi dobrou prognózu politického vývoje. Protože za
současné situace v zemích západní Evropy není možné s podobnou prognózou
vystoupit, aniž by nebyl autor dehonestován medii a politiky, proto použil
Heullebecq tuto formu „sci-fi“ románu.
Není to myslím
proto, že by Houellebecq byl zbabělec, naopak spisovatel hojně a rád vždy provokoval
ty, kteří pokládají liberalizaci za všelék, zejména pak levicově zaměřené
intelektuály, feministky, environmentalisty a všechny další, kteří nejsou s to
přijmout základní fakta lidské existence a svůj pohled na život podřizují
něčemu, co se tváří jako osvobozující učení, ale ve skutečnosti jde o dogma,
které život i tyto lidi znásilňuje.
To vše se
objevuje v jeho skvělých předešlých románech Rozšíření bitevního pole, Elementární
částice, Platforma, Možnost ostrova, Mapa
a území, které byly přeložené do češtiny.
Sám, a nebo
ústy svých hrdinů říká: „K Západu necítím nenávist, nanejvýš obrovské pohrdání.
Vím jenom, že my všichni, co v něm žijeme, smrdíme egoismem, masochismem a
smrtí. Vytvořili jsme systém, v němž už jednoduše nelze žít; a ještě ho dál
vyvážíme."
„Na Sinaji
jsem měl druh zjevení: Cítil jsem naprosté odmítnutí monotheismu. Řekl jsem si,
že idea víry jen v jednoho Boha je kreténská. A nejhloupější náboženství ze
všech je islám.“
Nedokáže
pochopit, proč by se společnost měla měnit a přizpůsobovat migrantům, ať už
přicházejí odkudkoli. Právě ústupky činěné vůči těmto menšinám, dobrovolné
vyklízení pole a neschopnost postavit se muslimům stejně militantně, jako
vystupují oni proti západní společnosti, je pro něho nespornou známkou úpadku
západní civilizace a zároveň charakteristikou toho nejdekadentnějšího člověka
ze všech, totiž levicového intelektuála.
Přesto
myslím nechce MH skončit s podříznutým hrdlem jako Theo van Gogh nebo žít pod trvalou policejní ochranou jako
Ayaan Hirsi Ali a jiní, proto tedy sci-fi román.
Nemá význam,
abych se zabýval dějem románu. Ve stručnosti jde o to, že francouzští socialisté,
když zjistí, že by ve volbách jistě zvítězili nacionalisté, určitým volebním
podvodem nechají zvítězit muslimskou stranu. To co pak následuje je ono
podvolení, ona porážka bez boje francouzských obyvatel, kteří bez odporu
přistoupí na to, aby se Francie stala islámským státem. Mužská část těchto
původních Francouzů je reprezentována hlavním hrdinou, profesorem literatury na
vysoké škole. Je to člověk bez morálních zásad, který nenašel odvahu k vytvoření
trvalého vztahu ani nemá dostatek odpovědnosti k založení rodiny. Střídá
krátkodobé vztahy se svými studentkami, aby po čtyřicítce zjistil, že již není
pro ně dostatečně atraktivní. Opouští jej i poslední přítelkyně, židovská
dívka, která po vítězství muslimské strany odjíždí s rodiči do Izraele. To
je rovněž velmi příznačné, odpovídá to přesně tomu, co někde prohlásil jeden
izraelský diplomat, a sice, že židé již nikdy dobrovolně nenasednou do vlaku,
který pojede do Osvětimi. Hrdina se pokusí najít poslední záchytný bod v křesťanské
víře. Odjede do kláštera, ale pobyt zkrátí a vrátí se do města, protože ve víře
již nenachází žádný smysl. V důsledku této ztráty smyslu bytí, nakonec i z důvodu
vyhlídky na dobré postavení konvertuje k islámu.
Evropu by
nikdo nedokázal donutit přijmout islám, občané evropských zemí by se za žádných
okolností nepodvolili, stejně jako to neučinili v minulosti, kdyby ovšem
evropská, především západní společnost se nenacházela v naprostém morálním
úpadku.
Shodou okolností
jsem při čtení tohoto románu současně četl knihu od německé křesťanské
novinářky Gabriele Kuby „Globální sexuální revoluce“. Spolu s knihami Thilo
Sarrazina „Německo páchá sebevraždu" a „Teror ctnosti“ dává tato kniha přesný
obraz současného stavu německé a pravděpodobně celé západo-evropské
společnosti. Po přečtení těchto knih, mnohdy nepochopitelné jednání politiků a
chování obyvatel v Německu, Nizozemí, ve Švédsku a jinde v souvislosti
se současnou invazí islámských migrantů do Evropy začne dávat smysl.
Dovolím si parafrázovat
z obsáhlé knihy „Globální sexuální revoluce“ některá hodnocení.
Žena je
ženou až tehdy, když dá život dětem. Pak je hrdá na to, že je žena a ke svému
pohlaví se hrdě hlásí. Ženy, které nechtěly nebo nemohli mít děti,
fundamentální feministky a lesbičky se snaží opět o to, aby neexistovalo
pohlaví žena.
Obdobně ti,
kteří se stydí za svůj národ a nechtějí s ním být ztotožňováni, si nepřejí aby
jiní lidé se hlásili ke své národnosti a byli na ni hrdí. To jsou ti hlasatelé
multikulturalismu a propagátoři likvidace národů.
To všechno
jsou lidé, kteří nemají naději. Naděje není to, že se špatné obrátí v dobré
nebo, že zítra bude líp než dnes. To je pouze naivita, nebo v lepším případě
optimismus. Naděje je přesvědčení, že můj život má smysl a že smysl bude mít i
má smrt. Lidé, kteří nemají naději, se do marasmu beznaděje snaží uvrhnout
celou společnost, prostě proto, aby v tom nebyli sami.
Víra
neznamená jen to, že je člověk přesvědčený o existenci boha. Víra je to, že
věřím ve smysl a řád bytí, že věřím ve smysl své existence, že rozlišuji dobro
a zlo, jinak řečeno, že mám naději.
Ti, kteří by
měli lidi podporovat ve víře a poskytovat jim naději, to je křesťanské církve,
tak ty naprosto selhaly. Ustupují teroru menšin, genderovému mainstreamu,
relativizaci hodnot, vyklízejí bez boje pole cizímu nepřátelskému náboženství.
Jiná situace by byla, kdyby křesťanské církve byly zničeny terorem nebo
diktaturou, ale tak tomu není, ony ustupují zcela bez boje a tím naprosto
ztrácejí veškerou autoritu u svých členů a především u svých nepřátel.
Toto je
příčina „podvolení“ a porážky bez boje, o které píše Houellebecq. Je to morální
marasmus, relativizace hodnot a opuštění těch základních principů, které jsou v základech
naší civilizace.
Ještě
odcituji z knihy Gabriele Kuby:
„Celé
biblické poselství nám zjevuje řád stvoření, který je dán člověku; jakékoliv
jeho porušení vždy uškodí člověku samému. Tento řád stvoření zakazuje v oblasti
sexuality překračování stanovených hranic: hranici polarity pohlaví zakazuje
překračovat homosexualitou, hranici příbuzenstva incestem a hranici
biologických druhů sexuálním stykem se zvířaty.
Daň, kterou musí jednotlivec zaplatit
za svůj protest a odpor, je tím vyšší, čím déle mlčí a čím větší společenskou a
politickou moc získává na svou stranu menšina, která nakonec může přejít k
otevřenému potlačení svého protivníka. Čím vyšší je tato daň, tím méně lidí
bude ochotno ji zaplatit. Triumfující menšina nemá nikdy dost. Podvodné sliby o bezmezné svobodě
jednotlivce jsou mazivem na šikmé ploše nakloněné k novému druhu totalitarismu.
Protože taková svoboda dělá z člověka otroka vlastních vášní, povede to jen k
velké nesvobodě. Společnost je svobodná pouze do té míry, nakolik se lidé,
kteří ji tvoří, svobodně rozhodují pro dobro.“
To co zničí
evropskou a potažmo západní civilizaci nebude islámský terorismu, ani žádný
vnější nepřítel. Tím co zničí tento systém, bude snaha určitých skupin o
vládnutí světa prostřednictvím bohatě dotovaných nevládních organizací prosazujících
zájmy menšin, ať orgány EU nebo OSN.
Ideologická
myšlenková konstrukce znásilňuje skutečnost, aby posloužila mocenskopolitickým
zájmům, které se skrývají za zdánlivě prospěšnými cíli. Ideologie je ochotná
využít jakékoliv prostředky, aby dosáhla vlastních záměrů. Využije jakoukoliv
lež, jakoukoliv nepravdu, jakýkoliv způsob manipulace. Znásilňování pravdy v
duchovní oblasti pokračuje dále v podobě násilí vůči člověku.
Zatímco
marxismus sliboval, že odstraní reálné utrpení dělnické třídy, a hnutí žen
vystupovalo proti reálné diskriminaci žen (obě hnutí tedy měla svou „masovou
základnu"), současná kulturní revoluce se nedožaduje zlepšení situace
nějaké velké utlačované skupiny obyvatelstva, ale dalekosáhlé změny celé
společnosti ve jménu nového chápání člověka podle vůle nepatrné menšiny.
Ideologická lež, že tím jsou sledovány dobré cíle, které slouží zájmům většiny,
musí působit tak dlouho, dokud nebude dosaženo nezvratných změn, které
zabetonují vládu menšiny prostřednictvím totalitních mocenských struktur.
Je škoda, že
Michal Heullebecq ve svém románu „Podvolení“ nepokračoval v příběhu o
dalších deset nebo dvacet let do budoucnosti. Tak poklidně a smířlivě jak končí
děj románu, se skutečný vývoj určitě nebude ubírat.
Včera jsem
na internetu zaznamenal zajímavou zprávu. V Havaně se má příští týden
uskutečnit první v historii setkání patriarchy ruské pravoslavné církve a
římského papeže. Toto setkání se uskuteční na žádost pravoslavné církve. Téma
jednání – záchrana křesťanů před islámským djihádem. Pravoslavní jsou zřejmě
poslední křesťanskou církví, které ještě na osudu křesťanů záleží. Obávám se,
že katolická církev má zcela jiné zájmy a cíle, takže to jednání k ničemu nepovede.
Tím spíše
bude mít Michel Houellebecq téma pro další sci-fi román, který by se mohl jmenovat
třeba „Zotročení“.